Co s Rézou...?

Aneto vůbec Vám nezávidím, a obdivuji jak jste to doteď zvládala. Bohužel i já jsem pesimista co se týká pohodlných řešení.
Dess nade mnou situaci myslím zhodnotila skvěle a navrha dobrá řešení.
Kůň je podle mne neprodejný, i když odhlédnu od citové stránky a vezmu to čistě věcně, kdyby jste jí poslala dál, tak abyste se pak ještě bála že někomu ublíží, přece jen jí nikdo nezná tak jako Vy, a šance že se jí někdo bude věnovat s podobnou shovívavostí a nasazením je minimální.
Já bych zvolila uspání, ale já jsem nezaujatý člověk.
Ale přítomnost malého dítěte a potenciálně dvou by u mně všechno změnila. Zdraví a bezpečnost dítěte by pro mne prostě byla na prvním místě, vždycky. Až dcera z toho kočárku sleze, jste si jistá že jí dokážete vždycky uhlídat? Se se opravdu nikdy na 100% nemůže stát že Vám mezi koně zabrousí?
Mám také batole, a je jak pytel blech a neuvěřitelně ryhlá, já už nevěřím že se dá uhlídat vše.

Mám kone doma prakticky hneď za domom a často k nám niekto chodí aj s malými deťmi (vlastné zatiaľ nie sú). Všetky naše kone sú úplne v pohode deti ich môžu kŕmiť z ruky, motať sa okolo nich. Napriek tomu pri deťoch musí byť človek neustále v strehu, lebo stačí že sa kone medzi sebou pobijú o ten kus rohlíku a nevinný kopanec môže skončiť zle. Mať k tomu v stáde koňa ktorý by bol zlý si už neviem ani predstaviť. Ešte kým nie sú deti sa to akotak dá hoci ja by som takého nechcela ani tak, ale pri deťoch už sa priority rodiča pochopiteľne menia.

Nie je to ľahká situácia keď už toho koňa máte, uspanie je najľahšia a asi najelpšia varianta ak ste toho schopná nikto vás za to nemá právo odsúdiť, no ja som zrovna z tých čo si dokážu vytvoriť citový vzťah aj k tomu potkanovi čo nám chodí vyjedať v stajni ovos takže utratenie by pre mňa neprichádzalo do úvahy.

Asi by som pokiaľ by to bolo v mojich finančných možnostiach hľadala nejaké veľké pasienky kde sú kone pustené a moc ich nikto nerieši a dala ho tam. Alebo ak by som nič také nenašla tak by som sa snažila doma mu vyrobiť menší výbeh niekde tak aby ostatné kone boli okolo neho, ktorý by som oplotila normálnym pletivom aby sa tam deti nedostali a nechala ho tam. Po čase by si zvykol. To by bolo ale krajné riešenie. A ešte je tu aj možnosť darovania no pri tej som skeptická lebo neverím že normálny človek (koniar) by si niečo takéto chcel zobrať domov.

Ještě bych zkusila práci, stabilitu, jistotu.
Jednak si myslím, že nasvalený kůň bude mít menší riziko epizod ataxie, druhak by jí rozumná práce mohla dělat dobře na duši - zažila jsem u několika koní, že se tak nějak harmonizovali, získali seběvědomí a jistotu, začali se lépe cítit a chovat ve stádě...
Ale určitě bych nešla cestou práce "hodím sedlo, jedu ven", zkoumala bych Straightness Training, akademiky, Centered Riding a různé rehabilitačně zaměřené směry. A celé bych to jela pozitivkou - především proto, aby se s Rézou domluvil dialog, aby věděla, že má 100% kontroly, aby neměla potřebu útočit preventivně, aby se naučila varovat jemně (ideálně před vyhrožováním přidat slabší gesto, třeba poodejití, což by jí mohlo i stačit na uklidnění, možná?)
Rozhodně bych chtěla k ruce nějakého veta, který by mi kecal do způsobu práce, který by pozoroval co tělo koně v čase dělá.
Brala bych ji na ruce vedle druhého koně do terénu, ale učila bych ji i že odchod jiného koně není důvod k panice.
Děti u koní - nejde udělat ohradu tak, aby nemohly snadno dovnitř? Nebo ohrádku s hračkami pro děti? :-D Vyhrožuje i dětem? Zkoumala bych to v chráněném kontaktu bez přítomnosti dospělého - dost koní, co dospělé vraždí, nechá děti motat se pod nohama a jen dávají pozor, aby na ně nešlápli. A nebo, pokud je po odchytu OK, nešlo by všechno u koní dělat s Rézou odchycenou?
Je schopná nějakým způsobem hlásit, co chce? Klíčové mi přijde vrátit jí pocit kontroly prostředí, aspoň někdy, aspoň někde. Máš představu, proč vyhrožuje? Chce, aby šli lidé pryč? Jde to něčím "překonat"? Třeba - vyhrožuje méně/více, když se dává seno/kyblíček? Když je lidí víc/míň? Jak na to vyhrožování běžně reagujete?
Rozhodně držím palce a přeju hodně sil.

pesi napsal(a):
Aneto vůbec Vám nezávidím, a obdivuji jak jste to doteď zvládala. Bohužel i já jsem pesimista co se týká pohodlných řešení.
Dess nade mnou situaci myslím zhodnotila skvěle a navrha dobrá řešení.
Kůň je podle mne neprodejný, i když odhlédnu od citové stránky a vezmu to čistě věcně, kdyby jste jí poslala dál, tak abyste se pak ještě bála že někomu ublíží, přece jen jí nikdo nezná tak jako Vy, a šance že se jí někdo bude věnovat s podobnou shovívavostí a nasazením je minimální.
Já bych zvolila uspání, ale já jsem nezaujatý člověk.
Ale přítomnost malého dítěte a potenciálně dvou by u mně všechno změnila. Zdraví a bezpečnost dítěte by pro mne prostě byla na prvním místě, vždycky. Až dcera z toho kočárku sleze, jste si jistá že jí dokážete vždycky uhlídat? Se se opravdu nikdy na 100% nemůže stát že Vám mezi koně zabrousí?
Mám také batole, a je jak pytel blech a neuvěřitelně ryhlá, já už nevěřím že se dá uhlídat vše.

OT, ale dítě, které neposlechne, ke koním prostě NESMÍ, bez ohledu na to, jestli je to stádo koní - lidožroutů, nebo mazlivých kliďasů - riziko je prostě příliš velké (neznalost etologie koní ze strany dítěte, nepoměr velikosti atd.).

U nás ve stáji je ustájen podobný kůň jako Réza (útočí na lidi, které nezná, nikdy svůj útok nedokonal, ale je to samozřejmě nepříjemné a ne každý si to chce zkoušet...). Majitelky ostatních koní - matky malých dětí - proti ustájení tohoto koně protestovaly přesně s tímto argumentem "co když se mi dítě zaběhne"... Majitelka stáje to vyřídila rychle s tím, že malé děti v ohradě nechce bez ohledu na to, zda tam zlý kůň je, nebo není, a pokud dítě neposlouchá a není schopno respektovat zákaz, ať ho do stáje z bezpečnostních důvodů prostě nevozí... A bylo vymalováno

Batole "pytel blech" ke koním prostě nepatří.

Ad zadavatelka - prodat ne, to si kobyla nezaslouží. Pokud to půjde, maximálně si zjednodušit management kolem koní, jak píše Dess.

Ono vůbec děti a zvířata..Nejde to podle mě moc dohromady.

Zkusila bych varianty dess a JL.Nejprve tu dovolenou, pak R+ a souběžně, pokud jde, stabilní jednu ohradu a společníka, pro kterého by to též bylo ok a pro dítě i ostatní území hic sunt leones.Práci- s tou neporadím, neumím, ale JL obvykle ví, o čem mluví.

A pak bych koukala, jak do dávám já, ostatní moji lidé i Réza, a jestli a kam se to sune.

Určitě bych ji neprodávala.Ale endlosung pod dohledem doma mi apriori proti srsti není.

Já bych veta i RTG dělala při jeho dyskomfortu stejně u koně využívaného i nevyužívaného /diagnostika/, pokud by to neznamenalo, že malá je bez sunaru.
Stran léčby už bych diferencovala a volila jen nepříliš náročnou, nepříliš nákladnou a ulevující.

Kobyla reaguje negativně už na vstup člověka do ohrady, oční kontakt zvláště ji nutí k přidání tlaku a odhánění. Při krmení zná své přibližné místo, kam kyblíky dávám, a čeká tam. Když potřebuji aby uhnula, je zle.
Občas reaguji že nereaguji:), občas ji odeženu. Což je kontraproduktivní, ale emoce za ty roky už prostě pracují, mám na ní vztek, že mi to nijak neulehčuje.

Kdyby byla normálně ošetřovatelná, handicap bych neřešila, bojovala bych za ni dál. Ale ona mě nenávidí, stejně jako ostatní lidi ve své blízkosti, nechce nás tam, je protivná i na ostatní koně... Máme jen tři velké kobyly, Rézu a dvě další, které letos připouštíme. Situaci za rok si neumím už vůbec představit.

Malá samozřejmě u koní chápe vážnost situace a ač je už skoro dvouletá a sebevědomá, zákaz u kobyl bere vážně. Sedí vně ohrady na kočárku, já v rychlosti rozdám kyblíky, dohodím seno, doleju vodu a odcházím.
Pucováním či sbíráním bobků bych ji do té ohrady nahnala, za barákem máme dvě shp kobylky a ty opatruje prakticky sama.

A já, kdy můžu, pracuji s poněmi, kdy může být malá se mnou, práci (navíc takovou, aby za něco stála) s velkýma kobylama dělám na úkor všeho ostatního.

Brzy na jaře jsme měli kurz pozitivky, hlavně kvůli Réze, ale ona nespolupracovala vůbec, nepustila nás k sobě. Tak se dělalo s ostatními kobylami, dostala jsem ordre na rezavou, sem tam kliknem, ale ta cílená práce je bohužel nad mé časové schopnosti.

A bude hůř, jedno dítě žádné dítě.

Prostě se můj život postupně měnil, času na ní ubývalo, po ní se chtělo jen aby se mírumilovně pásla a dožila svůj život u nás.

Poslední dobou kulhá dost, loni jsme ještě jezdili ven, Rézu na ruce, letos je horší, ale zase je lepší kroková vycházka na ruce vedle koně, než hodina lítání na louce a stresování se.

Prodej je vyloučen, možná zvážím převoz na pastviny, ale neumím si představit kulhající kobylu létající za stádem na X hektarech. Ač je to sen...

Těžké dny, mám ji ráda, tohohle jsem se nechtěla dožít.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Zkusila bych varianty dess a JL.Nejprve tu dovolenou, pak R+ a souběžně, pokud jde, stabilní jednu ohradu a společníka, pro kterého by to též bylo ok a pro dítě i ostatní území hic sunt leones.Práci- s tou neporadím, neumím, ale JL obvykle ví, o čem mluví.

A pak bych koukala, jak do dávám já, ostatní moji lidé i Réza, a jestli a kam se to sune.

Určitě bych ji neprodávala.Ale endlosung pod dohledem doma mi apriori proti srsti není.

Já bych veta i RTG dělala při jeho dyskomfortu stejně u koně využívaného i nevyužívaného /diagnostika/, pokud by to neznamenalo, že malá je bez sunaru.
Stran léčby už bych diferencovala a volila jen nepříliš náročnou, nepříliš nákladnou a ulevující.

Žofré děkuji, rtg zvážím, u ní je tolik problémů, které se dají a nedají přiřadit k ataxii...
Všechny nebolestivé jistě, ty co bolí asi nepřímo. Ataktický kůň chodí holt jinak, než zdravý, přetěžuje.
K tomu ta spánková deprivace, kdy ze stoje upadá na hubu...

Poslední dobou mi pohled na ní rve srdce. Představa utrácení bolí dvojnásob.

Dnes dojede vetka, prohodim s ní pár slov.

Budete to muset rozetnout jen vy se sebou, které emoce a priority je víc. A myslím, že není "dobře" ani"špatně", jen trochu blbje a trochu víc blbje.
Úplně blbje je podle mého jen ztratit " tohle" z možnosti vlastní kontroly a rozhodování.

Opakovaně ověřeno, že když dva dělají totéž, není to totéž.Pokud bych nebyla rozhodnutá a chtěla dál zkoušet "psychoterapeuta pro Rézu", chtěla bych JL naživo, u koně.Nejspíš s noclehem/ aby byl čas vůbec něco zkusit a kouknout, na reakci na akci.
Pokud by krom názoru vzešly i nápady, rozhodovala bych se pak podle svých sil a rozpoložení, jestli to chvíli zkusit cestou JL a pozorovat. Nikdo lepší mě nenapadá a nevím o žádném koni konzultujícího majitele, kterému by se po kontaktu s JL vod hlavy nebo těla přitížilo/ u několika ostatních kotlinkových šamanů takové případy znám ale jasně, u slovutných je to i o počtu kontaktů, který je jinde/..

Jo, čtu. Toho veta a rtg jen k tomu, jestli tam není něco s vysokou pravděpodobností téměř stálé bolesti.Pokud je-holt za Duhový most, Pokud je slušná šance, že ne/ale jasně, něco občas a tak je ok/, tak "od hlavy", protože běhající a zdravý nešťastný tvor-no, možná lepší třínohý spokojený.Takže pak viz výše...zkusila bych ukňučet JL.

deauville napsal(a):
OT, ale dítě, které neposlechne, ke koním prostě NESMÍ, bez ohledu na to, jestli je to stádo koní - lidožroutů, nebo mazlivých kliďasů - riziko je prostě příliš velké (neznalost etologie koní ze strany dítěte, nepoměr velikosti atd.).

U nás ve stáji je ustájen podobný kůň jako Réza (útočí na lidi, které nezná, nikdy svůj útok nedokonal, ale je to samozřejmě nepříjemné a ne každý si to chce zkoušet...). Majitelky ostatních koní - matky malých dětí - proti ustájení tohoto koně protestovaly přesně s tímto argumentem "co když se mi dítě zaběhne"... Majitelka stáje to vyřídila rychle s tím, že malé děti v ohradě nechce bez ohledu na to, zda tam zlý kůň je, nebo není, a pokud dítě neposlouchá a není schopno respektovat zákaz, ať ho do stáje z bezpečnostních důvodů prostě nevozí... A bylo vymalováno

Batole "pytel blech" ke koním prostě nepatří.

Ad zadavatelka - prodat ne, to si kobyla nezaslouží. Pokud to půjde, maximálně si zjednodušit management kolem koní, jak píše Dess.

Budu tipovat, vy děti zatím nemáte, že?
Moje dítě je (zvlášť na dnešní dobu) dosti vychovávané a vedené k poslušnosti, ale malé děti neudrží pozornost moc dlouho, stačí jiný silný podnět a na zákaz prostě zapomene, není to neposlušnost. Samozřejmě že od toho má především rodiče aby na něj dohlédl, ale přesto prostě nic se nedá nikdy uhlídat na 100%, a já bych takového koně vedle dítěte nechtěla.

A matkám ve vaší stáji se nedivím, ono totiž často není jiná možnost jak se ke koním dostat než s dítětem, ne každý má možnost hlídání.
Já si chodila pro koně do ohrady s dítětem v nosítku a bičíkem v ruce, pro případ že by se to kolem mě začalo nějak houfovat, dítě nikdy nešlo samostatně, ale kdybych neměla možnost jít ke koním i s dítětem, koně bych 3 roky viděla jen z dálky.
majitelka stáje má samozřejmě právo si určit podmínky, je to její stáj, ale já bych tam nebyla.

Zadavatelce se omlouvám za OT. A držím palce.

Kdybych "tohle" už měla doma a měla bych to ráda, začala bych tím, abych nemusela "násilně" z pohledu koně vstupovat do "jeho" ohrady. Tj. systém příček, u vchodu, abych mohla čistit jiného koně/sbírat bobky a zrzavá přitom měla svůj klid.
Zkusila bych i zavírací ohrádky a nějaké rituálky, jako třeba všechny koně na nějakou dobu omezit v nich, během čehož se dají posbírat bobky, nebo může být jeden kůň na vodítku čištěný/dělat lehkou práci v dosahu. Ale postupně (!) - tj. zavírat až v momentě, kdy tam kůň bude sám od sebe rád trávit čas. A nikdy nesmí dojít k tomu, že závislák bude "uvězněný" a zbytek stáda zmizí/neúměrně se vzdálí. Cílem by bylo "malá smí po výslovném pozvání do ohrady, když je Réza ve svojí bezpečné ohrádce kde je ráda".
Totéž s uhýbáním, nevyhánět od sebe ale naučit "jít jinam", za něčím. Pokud žere kyblík, něčím motivovatelná bude
Asi bych i zkusila vymyslet čas a organizaci teď - pokud do toho přibyde druhé dítě a dvě hříbata, nepůjde už nejspíš nic. Takže vytvořit časový prostor, nějaký, konkrétní.
Neklikala bych na ni, zatím, jen bych rozjela dialog "jestli nechceš, nepůjdu k tobě, když mě necháš přijít, poplynou z toho výhody". Ale na to je potřeba mít ten páskový systém dost vychytaný. A jo, je to jako s tygrem, trochu
S tím, že když to nepůjde, tak v klidu uspat doma, nemyslím, že běhání se stádem po kopcích by jí dělalo extra dobře, podle popisu.
Fyzio-někdo ji viděl?
A ad "ona mě nenávidí" - "Neber si to osobně, je to jen chování" jak říká Franta Šusta

A držte se.
Taky jsme si při koupi prvního prakoně myslela podle hovorů okolních třicetletukíní" a co, tak ho prodám, když".Někdy je to fakt naozaj a rozhodování bolí.

pesi napsal(a):
Zadavatelce se omlouvám za OT. A držím palce.

V pořádku. Pro mě je tohle téma aktuální. Dříve jsem si drobotinu u koní moc představit nemohla, teď je pro mě představa společně stráveného času s dcerkou a koňmi (úklid pastvin, apod.) příjemná.

Ale zatím nereálná.

JL napsal(a):
Kdybych "tohle" už měla doma a měla bych to ráda, začala bych tím, abych nemusela "násilně" z pohledu koně vstupovat do "jeho" ohrady. Tj. systém příček, u vchodu, abych mohla čistit jiného koně/sbírat bobky a zrzavá přitom měla svůj klid.
Zkusila bych i zavírací ohrádky a nějaké rituálky, jako třeba všechny koně na nějakou dobu omezit v nich, během čehož se dají posbírat bobky, nebo může být jeden kůň na vodítku čištěný/dělat lehkou práci v dosahu. Ale postupně (!) - tj. zavírat až v momentě, kdy tam kůň bude sám od sebe rád trávit čas. A nikdy nesmí dojít k tomu, že závislák bude "uvězněný" a zbytek stáda zmizí/neúměrně se vzdálí. Cílem by bylo "malá smí po výslovném pozvání do ohrady, když je Réza ve svojí bezpečné ohrádce kde je ráda".
Totéž s uhýbáním, nevyhánět od sebe ale naučit "jít jinam", za něčím. Pokud žere kyblík, něčím motivovatelná bude
Asi bych i zkusila vymyslet čas a organizaci teď - pokud do toho přibyde druhé dítě a dvě hříbata, nepůjde už nejspíš nic. Takže vytvořit časový prostor, nějaký, konkrétní.
Neklikala bych na ni, zatím, jen bych rozjela dialog "jestli nechceš, nepůjdu k tobě, když mě necháš přijít, poplynou z toho výhody". Ale na to je potřeba mít ten páskový systém dost vychytaný. A jo, je to jako s tygrem, trochu
S tím, že když to nepůjde, tak v klidu uspat doma, nemyslím, že běhání se stádem po kopcích by jí dělalo extra dobře, podle popisu.
Fyzio-někdo ji viděl?
A ad "ona mě nenávidí" - "Neber si to osobně, je to jen chování" jak říká Franta Šusta

Dvakrát tady byla Helena Enenkelová - Pokorová.
Kobyla ji pustila jen ke krku a předním nohám. Problém má v oblasti cca 4-5 obratle. Nevratný. Prý kdyby do toho měla sáhnout, a zkusit řešit, kobyla by padla a už nevstala, téměř jistě.

Jinak mi váš příspěvek dává smysl, promyslim to. Děkuji.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ono vůbec děti a zvířata..Nejde to podle mě moc dohromady.

Špatně. Vychované a poslušné děti a zvířata k sobě jdou velice dobře. Řekla bych, že zvířata mají děti mnohem raději než dospělé. Lépe si s nimi rozumí. Vztah je založený na toleranci a tak trochu na přátelství a i na tom, že děti a zvířata příliš nepasují do života dospělých.Tak uzavřou pakt Ovšem stále píši o vychovaných dětech.

sisi58 napsal(a):
Špatně. Vychované a poslušné děti a zvířata k sobě jdou velice dobře. Řekla bych, že zvířata mají děti mnohem raději než dospělé. Lépe si s nimi rozumí. Vztah je založený na toleranci a tak trochu na přátelství a i na tom, že děti a zvířata příliš nepasují do života dospělých.Tak uzavřou pakt Ovšem stále píši o vychovaných dětech.

On už Vám ty pokusy o výchovu herní průmysl vysvětlí.Tohle dnešní děti hrají zcela běžně a nepřipadá jim že by to bylo nějaké hrozné.Prostě normálka.Rodiče nemají šanci jim v tom zabránit.
https://www.youtube.com/watch?v=l6pSP6jyibU.

Budu ráda když budu vychovávat dítě od koní a u koní. :).

anekapace napsal(a):
Budu ráda když budu vychovávat dítě od koní a u koní. :).

A já Vám moc držím palce ať to dopadne dobře jak s Rézou, tak s výchovou dětí u koní. Réza už k Vám takhle přišla?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
A já Vám moc držím palce ať to dopadne dobře jak s Rézou, tak s výchovou dětí u koní. Réza už k Vám takhle přišla?

Děkuji. :)
Rézu jsem kupovala jako zdravou, přísnou na ošetřování, sice v samotě chovanou, ale nažranou, pěknou. Jezdila jsem na ni tři roky, než jsem se rozhoupala k odkupu - bohužel mezi tím rok stála u paní, která ji měla uvázanou v plachtovém pristrechu, a které došlo v prostřed zimy krmení. Kobyla dojela domlácená, podvyživená, vytikaná. Později jsem se dozvěděla o ataxii, protože jak byla hubená a opadená, špatně chodila. Pídila jsem se proč, a dostala od chovatele tohle info. Budiž.

Dokud jsem ji měla doma samotnou, chodila za mnou po venku jako pes, tahala si z louky zelený, tahala mě v zimě na lyžích jen na opratích. Byla skvělá. Ale sama.

Pořídila jsem první poničku, a chvilku jsme to táhly ve třech. To už kobyla hodně slevila ze sympatií ku mé osobě, ale bylo to pochopitelné, konečně žila jako kůň.
Ruku v ruce jsme sháněli pastviny, aby byla co nejvíce venku, neb pohyb ji na ataxii velmi svědčí. Pak přišli další koně, další pony, dítě, na Rézu bylo míň a míň času, ale loni se na ni stále dalo sednout a na ohlávce vyjet do terénu. Žádnému jinému koní jsem nikdy tolik nevěřila, žádného jsem tak dobře neznala.

Pořád jsem věřila, že dokud tohle všechno spolu nevyřešíme, nemůžu se jí vzdát. Má neschopnost navázat s ní vztah mě trápí řadu let.
Vždy jsem věděla, že mi zrcadlí něco, co mám změnit na sobě, a dokud to neproběhne, nehneme se.

Ale když střízlivě zhodnotím naši situaci, navázání vztahu stojí čas, hodně času, s čistou hlavou stráveného u kobyly. Ten nemám, neb i když mám hlídání pro malou, stejně z velké části mé mozkové kapacity prodlevám u ní. Rodiče snad pochopí.

Při klikr tréninku jsme ji sledovali, jak ve stoje upadá do spánku, padala na hubu, poté zívala a mlela hubou jak o život, zbavovala se stresu.
Podle mě trpí spánkovou poruchou, je deprimovaná a proto se tak psychicky sype. Domněnka.

Minulý týden nakopla připuštěnou kobylu do stehna, rozetla jí kůži. Kdyby mířila kousek vedle, asi bych ani nevolala vetku kvůli potvrzení březosti, protože by to chytla přímo do břicha.

Když stojím vedle ní, vím, že ji neutratím. Nemůžu si přece hrát na boha. Od klávesnice o tom ale uvažuji reálněji.
Nemůžu ji nabídnout víc, než dosud, přesto to jde pomalu ale jistě do pekel.
Možná se jen stydím za to, že by její smrt vyřešila mé problémy a učinila můj život pohodlnější. To je ale hrozné napsat, natož si to připustit.

pesi napsal(a):
Budu tipovat, vy děti zatím nemáte, že?
Moje dítě je (zvlášť na dnešní dobu) dosti vychovávané a vedené k poslušnosti, ale malé děti neudrží pozornost moc dlouho, stačí jiný silný podnět a na zákaz prostě zapomene, není to neposlušnost. Samozřejmě že od toho má především rodiče aby na něj dohlédl, ale přesto prostě nic se nedá nikdy uhlídat na 100%, a já bych takového koně vedle dítěte nechtěla.

A matkám ve vaší stáji se nedivím, ono totiž často není jiná možnost jak se ke koním dostat než s dítětem, ne každý má možnost hlídání.
Já si chodila pro koně do ohrady s dítětem v nosítku a bičíkem v ruce, pro případ že by se to kolem mě začalo nějak houfovat, dítě nikdy nešlo samostatně, ale kdybych neměla možnost jít ke koním i s dítětem, koně bych 3 roky viděla jen z dálky.
majitelka stáje má samozřejmě právo si určit podmínky, je to její stáj, ale já bych tam nebyla.

OT - Děti nemám, ale ustajovatelka má tři, takže asi ví, o čem mluví... A já vlastně taky.

Z vlastní zkušenosti - v předchozím ustájení můj naprosto bezproblémový (co se ve vztahu k člověku týče) a hodný koník stoupnul na nohu tříletému synu tehdejší ustajovatelky. Přestože byl chlapeček dostatečně poučován (mnou i ustajovatelkou), aby do výběhu nechodil, holt to musil zkusit, jasně, je to dítě... a můj kůň, který by v životě neublížil ani mouše, ho neviděl, otočil se a už to bylo... skončili jsme s klukem a jeho matkou na pohotovosti. A sestřička se nás ještě ptala: "to jste dvě a nedokázaly jste ho uhlídat?". No, nedokázaly. Naštěstí nebylo nic zlomeného, ale kluk to měl pár dní hodně oteklé a nechtělo se mu chodit, což je u hyperaktivního dítěte hrůza.

Budiž řečeno, že nikdo z nás to nekladl za vinu koni. Ale ustajovatelka od té doby syna ke koním nevodila, ledaže měla dostatek času ho neustále sledovat. Tož tak - když dítě nedokážu ohlídat nebo nemám hlídání... no, domyslete si sama... Nemůžete chtít po ustajovateli, aby na sebe bral riziko, že se dítěti něco stane. Jak píšu, tohle není o zlém koni, ale o koni obecně.

anekapace napsal(a):
Děkuji. :)
Rézu jsem kupovala jako zdravou, přísnou na ošetřování, sice v samotě chovanou, ale nažranou, pěknou. Jezdila jsem na ni tři roky, než jsem se rozhoupala k odkupu - bohužel mezi tím rok stála u paní, která ji měla uvázanou v plachtovém pristrechu, a které došlo v prostřed zimy krmení. Kobyla dojela domlácená, podvyživená, vytikaná. Později jsem se dozvěděla o ataxii, protože jak byla hubená a opadená, špatně chodila. Pídila jsem se proč, a dostala od chovatele tohle info. Budiž.

Dokud jsem ji měla doma samotnou, chodila za mnou po venku jako pes, tahala si z louky zelený, tahala mě v zimě na lyžích jen na opratích. Byla skvělá. Ale sama.

Pořídila jsem první poničku, a chvilku jsme to táhly ve třech. To už kobyla hodně slevila ze sympatií ku mé osobě, ale bylo to pochopitelné, konečně žila jako kůň.
Ruku v ruce jsme sháněli pastviny, aby byla co nejvíce venku, neb pohyb ji na ataxii velmi svědčí. Pak přišli další koně, další pony, dítě, na Rézu bylo míň a míň času, ale loni se na ni stále dalo sednout a na ohlávce vyjet do terénu. Žádnému jinému koní jsem nikdy tolik nevěřila, žádného jsem tak dobře neznala.

Pořád jsem věřila, že dokud tohle všechno spolu nevyřešíme, nemůžu se jí vzdát. Má neschopnost navázat s ní vztah mě trápí řadu let.
Vždy jsem věděla, že mi zrcadlí něco, co mám změnit na sobě, a dokud to neproběhne, nehneme se.

Ale když střízlivě zhodnotím naši situaci, navázání vztahu stojí čas, hodně času, s čistou hlavou stráveného u kobyly. Ten nemám, neb i když mám hlídání pro malou, stejně z velké části mé mozkové kapacity prodlevám u ní. Rodiče snad pochopí.

Při klikr tréninku jsme ji sledovali, jak ve stoje upadá do spánku, padala na hubu, poté zívala a mlela hubou jak o život, zbavovala se stresu.
Podle mě trpí spánkovou poruchou, je deprimovaná a proto se tak psychicky sype. Domněnka.

Minulý týden nakopla připuštěnou kobylu do stehna, rozetla jí kůži. Kdyby mířila kousek vedle, asi bych ani nevolala vetku kvůli potvrzení březosti, protože by to chytla přímo do břicha.

Když stojím vedle ní, vím, že ji neutratím. Nemůžu si přece hrát na boha. Od klávesnice o tom ale uvažuji reálněji.
Nemůžu ji nabídnout víc, než dosud, přesto to jde pomalu ale jistě do pekel.
Možná se jen stydím za to, že by její smrt vyřešila mé problémy a učinila můj život pohodlnější. To je ale hrozné napsat, natož si to připustit.

Opravdu si vážím, že jste schopná o tom takhle otevřeně mluvit. Pojmenovat tu situaci. To je ten nejdůležitější krok pro posun dál - vůbec si přiznat, jak to je.
Velmi Vám rozumím. Přestože jsem nemusela řešit až tak závažné rozhodnutí, taky jsem zjistila, že se mi život prostě s příchodem rodiny mění a ač si tu mnohdy (ne v tomto vlákně) lidi hrajou na hrdiny, jak koně jsou prostě na prvním místě a budou se kvůli nim obětovat do konce světa, realita ukáže... že jsme prostě jen lidi a že jsou situace, které jsou ve stávající chvíli nad naše síly...
S příchodem dětí se všechno mění. A pokud se nám podařilo porodit dítě, které máme chuť vychovávat a mít rády, pak je holt potřeba věnovat mu čas, péči a lásku. A bez pomoci jiných prostě není reálné zvládat to, co dřív. Proto je potřeba se zastavit a vyložit karty na stůl - sam před sebou, jak jste to udělala - a upustit od některých svých aktivit, které berou nejen mnoho času, ale hlavně klid a pohodu, energii... které jsou tak moc potřeba, aby mohla rodina v harmonii fungovat.

Věřím, že Vás nikdo neodsoudí a že se rozhodnete, až když se nebudete muset sama před sebou obhajovat.
Každý den mi přijde na mysl věta: "Všechno, co se děje, je správně..."

Hodně štěstí a sil! A šťastnějších zítřků!

anekapace napsal(a):
Děkuji. :)
Rézu jsem kupovala jako zdravou, přísnou na ošetřování, sice v samotě chovanou, ale nažranou, pěknou. Jezdila jsem na ni tři roky, než jsem se rozhoupala k odkupu - bohužel mezi tím rok stála u paní, která ji měla uvázanou v plachtovém pristrechu, a které došlo v prostřed zimy krmení. Kobyla dojela domlácená, podvyživená, vytikaná. Později jsem se dozvěděla o ataxii, protože jak byla hubená a opadená, špatně chodila. Pídila jsem se proč, a dostala od chovatele tohle info. Budiž.

Dokud jsem ji měla doma samotnou, chodila za mnou po venku jako pes, tahala si z louky zelený, tahala mě v zimě na lyžích jen na opratích. Byla skvělá. Ale sama.

Pořídila jsem první poničku, a chvilku jsme to táhly ve třech. To už kobyla hodně slevila ze sympatií ku mé osobě, ale bylo to pochopitelné, konečně žila jako kůň.
Ruku v ruce jsme sháněli pastviny, aby byla co nejvíce venku, neb pohyb ji na ataxii velmi svědčí. Pak přišli další koně, další pony, dítě, na Rézu bylo míň a míň času, ale loni se na ni stále dalo sednout a na ohlávce vyjet do terénu. Žádnému jinému koní jsem nikdy tolik nevěřila, žádného jsem tak dobře neznala.

Pořád jsem věřila, že dokud tohle všechno spolu nevyřešíme, nemůžu se jí vzdát. Má neschopnost navázat s ní vztah mě trápí řadu let.
Vždy jsem věděla, že mi zrcadlí něco, co mám změnit na sobě, a dokud to neproběhne, nehneme se.

Ale když střízlivě zhodnotím naši situaci, navázání vztahu stojí čas, hodně času, s čistou hlavou stráveného u kobyly. Ten nemám, neb i když mám hlídání pro malou, stejně z velké části mé mozkové kapacity prodlevám u ní. Rodiče snad pochopí.

Při klikr tréninku jsme ji sledovali, jak ve stoje upadá do spánku, padala na hubu, poté zívala a mlela hubou jak o život, zbavovala se stresu.
Podle mě trpí spánkovou poruchou, je deprimovaná a proto se tak psychicky sype. Domněnka.

Minulý týden nakopla připuštěnou kobylu do stehna, rozetla jí kůži. Kdyby mířila kousek vedle, asi bych ani nevolala vetku kvůli potvrzení březosti, protože by to chytla přímo do břicha.

Když stojím vedle ní, vím, že ji neutratím. Nemůžu si přece hrát na boha. Od klávesnice o tom ale uvažuji reálněji.
Nemůžu ji nabídnout víc, než dosud, přesto to jde pomalu ale jistě do pekel.
Možná se jen stydím za to, že by její smrt vyřešila mé problémy a učinila můj život pohodlnější. To je ale hrozné napsat, natož si to připustit.

Vím dobře co dělá za věci když koni člověk věnuje veškerý čas a tráví ho s ním rád. Není snad nic lepšího než když Vás kůň vítá a těší se na vycházku a na dobrůtky.Moje koby nikdy nebyla chovaná o samotě a i tady má společnost 14-ti koní.Tedy nejezdím a asi nikdy nebudu.Mám jí prostě proto, že jí mám rád a to vážně hodně.Samozřejmě nikdy neprodejná ani za deset milionů. Réza má podle mě obrovské šrámy na duši a tím se zabývají američtí horsemani.Chodím často na americká fóra a vyzvídám co se dá kolem vztahů člověka s koněm.Teď se nikdo prosím tady neuražte, ale v tomto jsou oni mnohem dál než my.Tam jsem se ptal tehdy jako naprostý zoufalý amatér kterému zůstal kůň na krku.Jak se s ním sblížit? Noo tak mi hoši poradili dobře. Víc už to nešlo.. Jak nebudete mít čas, tak žádný vztah nebude..Mě se to píše těžce, protože mám koně nesmírně rád, ale pokuste se jí nějak nechat v klidu dožít

Trochu s křížkem po funuse se přidávám držením palců. Přiznám se, že jsem nevěděla, že je to s Rézou až tak...
A naprosto chápu tvé pocity- člověk si splní sen a má koně doma...a všichni jsou pohodoví a bezproblémoví až na jednoho. A člověk se trápí představou, jaká by to bez toho jednoho mohla být idyla.
Neschvaluju eutanázii zvířat jen pro pohodlí majitele - dost často se lidi ohánějí tím, že život už je pro zvíře utrpením, ale ve skutečnosti spíš nejsou ochotni poskytovat zvláštní péči.
Myslím, že kdyby na to přišlo, v případě Rézy by eutanázie nemusela být zásadní chyba. Možná, že ta oběť koni se zvláštními potřebami, už začíná být příliš vysoká a dotýká se mnoha zúčastněných.
Podle popisu situace si ani Réza života příliš neužívá. Napadlo mě, že Svatava nedávno někde dávala jakýsi odkaz (tuším že v AJ), podle čeho všeho lze poznat, zda kůň trpí bolestí - nevím, jestli to bylo tady, na EQCH či na fb. Možná by bylo fajn dohledat.
Hezky se mi to píše, ale též bych měla s vysláním za duhový most obrovský problém.
Pokud se ti chce řešit, držela bych se toho, co píše JL - i mně to dává smysl a navíc mám osobní moc dobrou zkušenost.
Držte se.

Aneka a v čom je vlastne problém ?

Sorry, že sa tak debilne pýtam, ale opísala si to, ako keby kobyla nejako neznesiteľne trpela, čo si nemyslím, skôr si proste unavená a dolieha to na teba, asi všetko.
Predpokladám, že do teba aj niekto kvalitne hučí, prídu mi tieto úvahy také ako keby nahučané od druhého.

No pokiaľ ťa kobyla nechce, tak k nej nejak chodiť veľmi nemusíš, myslíš, že tak šialene trpí ?

To "neviem s ňou nadviazať vzťah" poznám dôverne, mala som s kobylou rovnaký problém a bolo to ako píšeš, vyplývalo to z mojej neschopnosti, strachu a tak ďalej.

Nečetla jsem to příliš důkladně.

Ale tak mě napadá - kobyla se psychicky dost změnila k horšímu. Pokládáte to za následek toho, že se dostala mezi koně. No, mě to moc nedává smysl, ale budiž.

Co by mi ale víc dávalo smysl je, jestli není taková, protože má bolesti. Proč má spánkovou deprivaci? Nebo jak jste vlastně přišli na to, že nespí?

Trpím na docela silné bolesti zad a to když na mě přijde tak jsem fakt hodně nepříjemná. A ještě kdybych tomu byla nevyspaná, tak bych taky byla nebezpečná.

keira napsal(a):
Nečetla jsem to příliš důkladně.

Ale tak mě napadá - kobyla se psychicky dost změnila k horšímu. Pokládáte to za následek toho, že se dostala mezi koně. No, mě to moc nedává smysl, ale budiž.

Co by mi ale víc dávalo smysl je, jestli není taková, protože má bolesti. Proč má spánkovou deprivaci? Nebo jak jste vlastně přišli na to, že nespí?

Trpím na docela silné bolesti zad a to když na mě přijde tak jsem fakt hodně nepříjemná. A ještě kdybych tomu byla nevyspaná, tak bych taky byla nebezpečná.

S tou bolestí mė to také napadlo. Mám velmi hodnou kobylu, ale je starší a mívá občas bolesti vyplývající z chronických problémů. Potom je šklebivá a nepříjemná na koně i lidi. Ale viděla bych možnou příčinu problémů i v tom, že je mezi koňmi.Pokud byla dřív sama a teď má plnohodnotnou koňskou společnost, může si ji obhajovat proti lidem, protože ji nechce ztratit. Nemusí to být z její strany o nenávisti k lidem, ale o strachu, který ji nutí jednat tak, jak jedná. Může být pro ni stresující i to rozrůstání stáda, mění se pozice, vztahy, možná vnímá i změnu vztahů lidí k ní a zdravotní problémy mohou její stres dál násobit.

keira napsal(a):
Nečetla jsem to příliš důkladně.

Ale tak mě napadá - kobyla se psychicky dost změnila k horšímu. Pokládáte to za následek toho, že se dostala mezi koně. No, mě to moc nedává smysl, ale budiž.

Co by mi ale víc dávalo smysl je, jestli není taková, protože má bolesti. Proč má spánkovou deprivaci? Nebo jak jste vlastně přišli na to, že nespí?

Trpím na docela silné bolesti zad a to když na mě přijde tak jsem fakt hodně nepříjemná. A ještě kdybych tomu byla nevyspaná, tak bych taky byla nebezpečná.

Nene, zhoršení nepřikládám pobytu ve stádě. Dřívější vztah mezi mnou a Rézou byl nezdravý, postavený na potřebě být na někom vázaný, neb koně neměla.

Opakovaně ji vidívám ve stoje upadat v jakési fázi spaní, kdy doslovně padá na hubu, několik minut po tomhle stavu se dává složité dohromady, jak kdyby měla odkrvený mozek, nebo co... Je to zvláštní, nemám vysvětlení.

Bolesti mít může. Jak píšu výše, kobyla poslední dobou kulhá, někdy víc, někdy míň, nejvíc po tom, co jí něco rozruší a ona situaci řeší lítáním do pěny.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
S tou bolestí mė to také napadlo. Mám velmi hodnou kobylu, ale je starší a mívá občas bolesti vyplývající z chronických problémů. Potom je šklebivá a nepříjemná na koně i lidi. Ale viděla bych možnou příčinu problémů i v tom, že je mezi koňmi.Pokud byla dřív sama a teď má plnohodnotnou koňskou společnost, může si ji obhajovat proti lidem, protože ji nechce ztratit. Nemusí to být z její strany o nenávisti k lidem, ale o strachu, který ji nutí jednat tak, jak jedná. Může být pro ni stresující i to rozrůstání stáda, mění se pozice, vztahy, možná vnímá i změnu vztahů lidí k ní a zdravotní problémy mohou její stres dál násobit.

Stádo je malé, mění se minimálně, už je to skoro rok od poslední změny.

Kobyla je ve prostřed hierarchie, zkouší to na šéfovou, ta nic nepřipustí, klidnou silou, níže postavenou doslova šikanuje.

Bolesti mít může, jistě je má, otázka je jaké. Ataxie nebolí, bolí změny, ke kterým vede.

Horsana napsal(a):
Aneka a v čom je vlastne problém ?

Sorry, že sa tak debilne pýtam, ale opísala si to, ako keby kobyla nejako neznesiteľne trpela, čo si nemyslím, skôr si proste unavená a dolieha to na teba, asi všetko.
Predpokladám, že do teba aj niekto kvalitne hučí, prídu mi tieto úvahy také ako keby nahučané od druhého.

No pokiaľ ťa kobyla nechce, tak k nej nejak chodiť veľmi nemusíš, myslíš, že tak šialene trpí ?

To "neviem s ňou nadviazať vzťah" poznám dôverne, mala som s kobylou rovnaký problém a bolo to ako píšeš, vyplývalo to z mojej neschopnosti, strachu a tak ďalej.

Horsano nehučí, tedy ano, nikdo ji nechápe, nechápou proč ji tak zuřivě hájím, ty roky... Ale nikdo po mě kvůli ní nešlape.

Jde o to věčné stresování, jakákoliv změna vede k jančení, kdy následně např.3 týdny chodí prakticky o třech nohách.

A pořád dokola. Majitelka bílé už nebyla půl roku jezdit, protože nechce vidět, co následuje.
Běžné ošetřování je za trest, kdyby kobyla neznala povel "stůj" z pravěku, ani bych ji neodchytla. Občas vyhrožuje, dost reálně, ve volnosti.

Je to všechno, jen ne příjemné.

Od loňska, kdy se poprvé projevila ataxie výrazněji, to jde prostě do kopru.

Horsana napsal(a):
Aneka a v čom je vlastne problém ?

Sorry, že sa tak debilne pýtam, ale opísala si to, ako keby kobyla nejako neznesiteľne trpela, čo si nemyslím, skôr si proste unavená a dolieha to na teba, asi všetko.
Predpokladám, že do teba aj niekto kvalitne hučí, prídu mi tieto úvahy také ako keby nahučané od druhého.

No pokiaľ ťa kobyla nechce, tak k nej nejak chodiť veľmi nemusíš, myslíš, že tak šialene trpí ?

To "neviem s ňou nadviazať vzťah" poznám dôverne, mala som s kobylou rovnaký problém a bolo to ako píšeš, vyplývalo to z mojej neschopnosti, strachu a tak ďalej.

To máš tak...když jsem měla malý děti, přišlo mi to jako veliká věc, zcela mě to pohltilo, naplnilo...zvládla jsem při tom obstarat pouze dvě morčata. Pět koní, z toho jednoho agresivního a se zvláštními potřebami, si k dětem nedovedu představit ani v nejdivočejším snu. Uznávám, že já jsem trochu extrém, zvládám asi míň než lidi běžně zvládají, ale chci tím říct, že nelze koni obětovat vše.
Rodina, dítě, ostatní koně- ti všichni Anetu taky potřebujou a potřebujou ji v plné síle, ne nalomenou trosku. Takže záleží, na co se cítí, ono i zachraňování má své meze a nesmí být na úkor zachránce. A docela chápu, že když do koupě Rézy Aneta před léty šla, bylo těžké domyslet vývoj situace a všechny důsledky.
Též se přimlouvám za jiné řešení než eutanázii, ale prostě, umím si až moc živě představit, v čem je problém.

Ale prečo ťa pochytila taká potreba to riešiť, akurát teraz ?

Niečo sa muselo stať, veď že kobyla vyhrožuje a je nepríjemná a jebnutá vieš už roky, nie ? No tak kríva, lebo si v amoku niečo natiahne, to je dôvod rozmýšľať čo s ňou a že to ide do kopru ?

Celé mi to pripadá taká zvláštne, že prečo akurát teraz to vadí.

Tipla bych si, že největší změna je v růstu prvního dítěte. To se snaží objevovat, chodí a byť má jistě vymezené pravidla, určitě to začíná být dost limitující. Kor, když chce mamince pomáhat a Aneta musí být jistě na trní, aby tam prďola prostě fakt jednou nevběhl. Tento strach naprosto chápu. Plus to, že plánují asi další, takže omezení v těhotenství, riziko, že se rezavá blbě vyhodnotí situaci a třeba nechtíc může ublížit...

Měla jsem tvrdohlavého křížence, do deseti let žil v nějaké špeluni v samotě. Pak turistická jízdárna , no to moc neklapalo , ta pak já, deb*l . Kůň klaustrofobik, závislý na koních, i pan Bláha se s ním prý tenkrát zapotil . Urostlé chlapy posílal jednou dobře mířenou 5 metrů za ohradník, pokud tam neskočili sami. Lidi po tom, co pochopil, že existují jiné koně taky nemusel, pokud nenesli žrádlo, ale i to si zprvu vykopával. Domluvili jsme se. Stálo to hodně potu, i trošku té krve, slz, hlavně času, všeho. Blbé bylo, že jeden nikdy nevěděl, jak se vyspí, někdy byl k cizím relativně ok, někdy ne, většinou byli problém chlapi...koně masakroval, pokud mu nešli vyloženě do noty nikdy se už nenaučil fázovat...vycházeli jsme spolu ale dobře. Měla jsem ho moc ráda. Něco v něm bylo, něco, co za to stálo. Asi je to u každého koně, jen je potřeba toho, kdo to vidí. Dožil u mě. Vlastně nebyl zlý, byl jenom děsně svůj. A zvláštně voněl . Byla jsem v osmém měsíci těhotenství s druhým dítkem (prvnímu byly dva roky), když jsem ho musela urgentně se silným vnitřním krvácením uspat, stejně umíral. Chybí mi, dal mi hodně, zmetek, hajzlík a miláček v jednom. ALE. Jsem máma. Teď mám tři děti. Svým způsobem jsem (je to odporné) ráda, že je mrtvý. KOně fungují zase jako koně, nemusím šaškovat s ohrádkama, jasné, děcka je u koní třeba hlídat vždy na 250% a i tak bude k úrazům docházet, ale prostě není riziko, jako riziko. Nikdy v životě už nezapomenu, když se mi zmeťour vytrhl v nějaké své panice z vodítka při převádění do výběhu a rozcválal se po cestě, na které dřepěla asi 30m od nás ani ne dvouletá dcera. Jenom jsem ho převáděla. Dceru jsem odložila na tu minutu dál dovnitř na pískoviště, prostě si udělala bábovičku na cestě o metr dál, když jsem vycházela s koněm z ohrady. Kůň na vodítku, převáděla jsem ho cca 20 metrů mimo inkriminovanou cestu, původně, tu jsme překřížili. Uhnul před holkou na posledním metru. Bylo to poprvé, kdy jsem zažila šok. Nic moc. myslela jsem, že jsem větší tvrďák. Jsem, ale ne na děti.
Možnosti, návrhy: Pokud se nepotvrdí nějaká trvalá, velká bolest otravující koni žití, udělejte dceři u ohrady ohrádku. pevnou. Klouzačku, pískoviště i nějaký "stan" třeba z plachty, kdyby pršelo. Obměňujte tam hračky, aby jí to nepřestalo bavit. K tomu, pokud to jde, udělejte ohrádku kobyle, jak bylo řečeno. Budu upřímná, nej motivace bylo vždy žrádlo, takže síťka s luxusním senem. Je to hnusné, postavené prakticky na vodě, ale stojí to nejméně času. Ten nemáte. Pak máte možnost zavřít buď koně, nebo dcerku. Nebo oba(tři)! :-D, což je občas úplně nejvíc nejlepší :-D Druhak nevím, jak je na tom Réza s chováním k ostatním koním (z jednoho kopance těžko usuzovat) a jak to máte ustájené, ale nedalo by se ustájení rozdělit tak, aby s sebou souviselo, ale aby kobyly mohly od Rézy "odcházet" někam za roh? Za chvíli by mohla pochopit, že neodejdou někam daleko, že jsou "u ní", jen nejsou vidět. Ale jinak musí mít možnost maximálního kontaktu, ideálně je ještě dávat do nějaké třetí ohrady se pást, v nejlepším případě k Réze nějakého koně "obětovat", pokud se snese (což chce 4, tři jsou fakt blbej počet...). Pak by se dalo nějak pracovat s těmi ze sousední ohrady (musí se ale odvádět tak, aby to Réza neviděla). V ideálním případě bych to řešila samozřejmě jinak, trénováním odcházení, prací s Rézou, ale vycházím z toho, že máte doma koně, batole a druhé dítě mít asi brzy budete a ten čas prostě není, protože priority jsou zkrátka jinde. A troufale si myslím, že nikdy nenajdete sílu Rézu utratit, dokud se nebude trápit. Možná tak maximálně zavoláte veta, ale pak mu řeknete, že jste chtěla píchat chřipku, ne T61čku, že blbě slyšel :-D Nebo taky ne, těžko povědět. Jediné co, tak bych takovou kobylu dál neprodala.
Držte se. Dáte to. Nic jiného Vám nezbývá

PS: Bylo velmi milé tady po letech nahlédnout a narazit na staré equichannelí ksichty, je mi ctí :-*.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tipla bych si, že největší změna je v růstu prvního dítěte. To se snaží objevovat, chodí a byť má jistě vymezené pravidla, určitě to začíná být dost limitující. Kor, když chce mamince pomáhat a Aneta musí být jistě na trní, aby tam prďola prostě fakt jednou nevběhl. Tento strach naprosto chápu. Plus to, že plánují asi další, takže omezení v těhotenství, riziko, že se rezavá blbě vyhodnotí situaci a třeba nechtíc může ublížit...

Asi tak...a jak to čtu, nebylo to vždy tak krušné, v začátcích to byla zřejmě "jen" nepříjemná vybzikaná kobyla, jakých je požehnaně. Postupně se to zhoršuje, jak píše Aneta - od loňska výrazně.
Takže potřeba řešit přišla, no...a jestli je nemožné kvůli tomu cokoliv dělat se zbylými koňmi, celkem se nedivím.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tipla bych si, že největší změna je v růstu prvního dítěte. To se snaží objevovat, chodí a byť má jistě vymezené pravidla, určitě to začíná být dost limitující. Kor, když chce mamince pomáhat a Aneta musí být jistě na trní, aby tam prďola prostě fakt jednou nevběhl. Tento strach naprosto chápu. Plus to, že plánují asi další, takže omezení v těhotenství, riziko, že se rezavá blbě vyhodnotí situaci a třeba nechtíc může ublížit...

Ano, zásadní důvod je ten. Ale je jich víc.
Rozjařilo se, kobyly jsou na letní pastvině u baráku, člověk je celé dny venku a vidí víc, než přes zimu, kdy ráno večer nakrmí, zběžně zkontroluje kobyly a jde za kamna.
Připouštíme...
Asi docházejí síly a tolerance.
Kobyla má problém, dlouhotrvající, stává se z ní troska. Nevím, jestli je potřeba čekat na něco zásadního ( definitivně si dojebe páteř, někoho zmrzačí, nakope březí kobylu do břicha...) abych se konečně odhodlala věc řešit.

Rozhodně netvrdim, že zítra půjdu a uspim ji.
Budu čekat, až ta doba přijde.
Jen jsem se asi musela na celou věc zaměřit a sdílet ji.
Protože je to pro mě psycho a rozhodně nejsem schopná tuhle věc rozhodnout sama, bez prodiskutování s lidmi, kteří rozumí.
Našla jsem zde více pochopení, než jsem kdy doufala.
Dostala jsem podněty, rady.

Jsem vděčná.

Zkusím ji nějak ulevit od bolesti, budu ji více sledovat, pokud mě přesvědčí, že to jen trochu půjde, nechám ji.
Vždyť díky ní to všechno začalo.

Smejdka, neuveríš, fakt neuveríš, ale na teba a tvojho, tuším huculoid to bol, kríženca som včera myslela, že ako asi dopadol

Já vím, že srovnávám nesrovnatelné, ale...koně vlastní nemám, zato mám spoustu dalších zvířat,3leté a skoro roční dítě. Obě cácory momentálně procházejí (ta starší už asi potřetí) separační úzkostí. Takže pokud potřebuju odejít byť za roh, nebo na 5m pro kyblík, starší řve, protože chce být se mnou. Mladší řve až po nějaké době. Mám dva výběhy s husami, které momentálně sedí nebo vodí mladé a jsou fest agresivní. Nemůžu je tam vzít, nechci aby měly z hus strach, ale když je potřebuju nakrmit, musím tam jít, což zas vyústí v řev dětí. Z čehož pak pramení moje nervozita a nasranost, protože musím nakrmit zvířata, ale zase nechci aby tím trpěly děti...a to jsou blbé husy. S takovým koněm, si to naprosto neumím představit. Jo a ještě jedna historka - chováme spoustu plemen okrasných slepic, mimo jiné antverpské vousáče, kteří ač sotva kiloví kohouti, jsou většinou dost agresivní, tak jsou ve voliéře. Ale jednou se kohoutovi podařilo nějak vyklouznout aniž jsem o tom věděla. Tehdy 2letá dcera se mnou běžně chodila do výběhu ke slepicím, bez problému tam vydržela než jsem nanosila všude vodu. A tehdy jsem zaslechla řev, když jsem doběhla, nemohla jsem ji najít. Ten malý kohout ji dostal až za roh výběhu, kde do ní v koutě skákal, kloval, malá byla tak v šoku, že pak už ani neřvala, jen se třepala jak osika. Vlítla jsem tam, kohouta odkopla takovou silou, že přistál asi 3m jinde, chytit ho - tak ho na místě zabiju bez nejmenších výčitek. Malá měla šrámy přes obličej a byla dost otřesená, naštěstí se z toho velmi rychle oklepala. Kohout přežil, byl dán do voliéry a od té doby (je co cca rok) si už nic nedovolil a to tam běžně chodím.
Ve srovnání s koněm jsou to fakt banality. Ale u takového koně člověk neví dne ani hodiny, kdy se něco vymele a než si něco zpětně vyčítat, je lepší, že to zadavatelka řeší.

anekapace napsal(a):
Ano, zásadní důvod je ten. Ale je jich víc.
Rozjařilo se, kobyly jsou na letní pastvině u baráku, člověk je celé dny venku a vidí víc, než přes zimu, kdy ráno večer nakrmí, zběžně zkontroluje kobyly a jde za kamna.
Připouštíme...
Asi docházejí síly a tolerance.
Kobyla má problém, dlouhotrvající, stává se z ní troska. Nevím, jestli je potřeba čekat na něco zásadního ( definitivně si dojebe páteř, někoho zmrzačí, nakope březí kobylu do břicha...) abych se konečně odhodlala věc řešit.

Rozhodně netvrdim, že zítra půjdu a uspim ji.
Budu čekat, až ta doba přijde.
Jen jsem se asi musela na celou věc zaměřit a sdílet ji.
Protože je to pro mě psycho a rozhodně nejsem schopná tuhle věc rozhodnout sama, bez prodiskutování s lidmi, kteří rozumí.
Našla jsem zde více pochopení, než jsem kdy doufala.
Dostala jsem podněty, rady.

Jsem vděčná.

Zkusím ji nějak ulevit od bolesti, budu ji více sledovat, pokud mě přesvědčí, že to jen trochu půjde, nechám ji.
Vždyť díky ní to všechno začalo.

Pochopil jsem hned že se potřebujete svěřit..To je v pohodě.Někdy je lepší se vypsat cizím, než vypovídat blízkým. Já se vypisuju tady a hele už budu muset přestat..Mají mě plný zuby. Což se jim nedivim ani.

anekapace napsal(a):
Stádo je malé, mění se minimálně, už je to skoro rok od poslední změny.

Kobyla je ve prostřed hierarchie, zkouší to na šéfovou, ta nic nepřipustí, klidnou silou, níže postavenou doslova šikanuje.

Bolesti mít může, jistě je má, otázka je jaké. Ataxie nebolí, bolí změny, ke kterým vede.

Mám také ataxického koně, ale s věkem výraznější problémy nemá. Jedná se podle vetů o poúrazovou ataxii, cca.druhého stupně, došlo zřejmě k zúžení páteřního kanálu, tlak způsobuje ataxické projevy, tzn. v jeho případě je patrná topornější chůze a špatná koordinace zadních nohou. Nejhůř na tom byl před šesti lety, kdy začal v jednom období nekoordinovaně padat, ztrácel zadní nohy. Tenkrát mu vet píchal cosi na uvolnění.Od té doby chodí přes den ven na noc do boxu, jezdecky se nevyužívá a k žádnému výraznějšímu zhoršování u něho nedochází. Takže jsem zatím v klidu. ALE, pokud bych viděla, že se výrazně začíná zhoršovat, nečekala bych dlouho. Děsí mě představa, že se zase budu dívat na koně, který se nemůže zvednout, ačkoli se o to urputně snaží, nevládne zadníma nohama a mlátí sebou do doby než dojede vet., s tím, že i uspat je pak obtížné.

Horsana napsal(a):
Aneka a v čom je vlastne problém ?

Sorry, že sa tak debilne pýtam, ale opísala si to, ako keby kobyla nejako neznesiteľne trpela, čo si nemyslím, skôr si proste unavená a dolieha to na teba, asi všetko.
Predpokladám, že do teba aj niekto kvalitne hučí, prídu mi tieto úvahy také ako keby nahučané od druhého.

No pokiaľ ťa kobyla nechce, tak k nej nejak chodiť veľmi nemusíš, myslíš, že tak šialene trpí ?

To "neviem s ňou nadviazať vzťah" poznám dôverne, mala som s kobylou rovnaký problém a bolo to ako píšeš, vyplývalo to z mojej neschopnosti, strachu a tak ďalej.

Problém je v tom, že majitelka nedokáže vzniklou situaci nijak řešit.
I ta nejhorší nemoc/událost se dá vydržet, vyřešit, pokud je po snaze k nápravě vidět alespoň malé zlepšení. Pokud se i přes snažení stále nic neděje, pro majitele je to frustrující. Obzvláště majitele, kterému na zvířeti záleží.
V tom je myslím jádro pudla.
Pokud tu Aneta najde radu, jak kobylce pomoci být alespoň funkční i když ne použitelná, bude to ono, co potřebuje vědět.
Našla jsem si definici ataxie, ono ataxie vlastně nemoc není
http://www.equichannel.cz/kdyz-se-rekne-ataxie
Takže se trochu přikláním ke keiře, jestli kobča nemá bolesti. Nemusí to být nic ukrutného, spíše neustálý diskomfort, který kobyle brání, žít normální koňský život

Ano, nemoc to není, projevy jsou různé, podle stupně a místa poškození a člověk stále tak trochu tápe, co vlastně koni je, co škodí, co problémy zhoršuje. U nás tenkrát k tomu výraznému zhoršení došlo po ošetření veterinářkou- fyzioterapeutkou, vycházela z přesvědčení, že problémy koně vycházejí pouze z blokády a že po odblokování bude ok. Ale jak mi pak vysvětlil náš vet, došlo zřejmě při terapii k traumatu oblasti poškozené úrazem, následnému otoku a zhoršení příznaků. A děkuju za odkaz Sisi, pomohl mi vybavit si, že tenkrát vet píchal kortikoidy.
Takže mě ještě napadá, že pokud Réza při nervačení nějakým způsobem traumatizuje poškozenou oblast páteře, může se i tím vše postupně zhoršovat a projevuje se to i na psychice. Vet mi tenkrát říkal, že k výraznému zhoršení stačí i blbý prudký pohyb.

Pokud tedy tady dáme informace, které máme, určitě to buď pomůže nebo alespoň majitelku nasměruje k možnému řešení.
Takové diskuze se mi líbí

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ano, nemoc to není, projevy jsou různé, podle stupně a místa poškození a člověk stále tak trochu tápe, co vlastně koni je, co škodí, co problémy zhoršuje. U nás tenkrát k tomu výraznému zhoršení došlo po ošetření veterinářkou- fyzioterapeutkou, vycházela z přesvědčení, že problémy koně vycházejí pouze z blokády a že po odblokování bude ok. Ale jak mi pak vysvětlil náš vet, došlo zřejmě při terapii k traumatu oblasti poškozené úrazem, následnému otoku a zhoršení příznaků. A děkuju za odkaz Sisi, pomohl mi vybavit si, že tenkrát vet píchal kortikoidy.
Takže mě ještě napadá, že pokud Réza při nervačení nějakým způsobem traumatizuje poškozenou oblast páteře, může se i tím vše postupně zhoršovat a projevuje se to i na psychice. Vet mi tenkrát říkal, že k výraznému zhoršení stačí i blbý prudký pohyb.

Přesně tohle si myslím a snažím se říct, že jakákoliv prudší reakce ze strany klisny (a je jich přehršel) vede ke zhoršení. Nemluvím o natažení svalu po zběsilém lítání, mluvím o traumatu poškození páteře, kdy kobyla několik neděl chrome. A psychika jde u tak citlivého zvířete zase jen dolů.
Nevím, jestli chci čekat, až si ten krk jednou dorazí zcela a zůstane někde ležet.
Nechci k této situaci přispět ani tím, že si vezmu ven druhou kobylu.
Nechci uvažovat, jak budu předvádět Černou komisaři pro přepis do PK CS. Na louce ji asi nepředvedu, budeme muset odejít na silnici. Co najdu až se vrátíme?

A držet si ji jen proto, že má duše touží napravit to, co jiní (a i já, z neznalosti) napáchali, mi už pomalu ztrácí smysl. Nechci opouštět nevyřešené, nechci se jí zbavit po tom všem, co mi dala, ale pohár pomalu přetéká a musím hledat řešení.
Ale jak se rozhodnu, a jak se následně budu s následky svého konání vyrovnávat, to je věc jiná.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

sisi58 napsal(a):
Pokud tedy tady dáme informace, které máme, určitě to buď pomůže nebo alespoň majitelku nasměruje k možnému řešení.
Takové diskuze se mi líbí

Od začátku žasnu jak hezká diskuze vzniká, sice je bolavá, ale dlouho jsem nečetla podobnou. Děkuji za ni. Možná se sem budu v budoucnu vracet a bilancovat.

A keď sa kobyla postupne časom zhoršuje nebude tam nejaké aj poškodenie mozgu? U psov to býva pomerne časté, že sa z dobráka stane psychopat a bývajú za tým rôzne nádory...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A keď sa kobyla postupne časom zhoršuje nebude tam nejaké aj poškodenie mozgu? U psov to býva pomerne časté, že sa z dobráka stane psychopat a bývajú za tým rôzne nádory...

To bych hádala. Podle mě se horší z důvodu toho, že je v permanentním stresu, ať z nevyspání, z důvodu bolestí, či jiných.
Již jsem někde psala, "Když si tělo neodpočne, hlava se hroutí." Lépe to vyjádřit neumím.

Není agresivní, je kyselá, vyhání, lidi i koně, až na šéfovou, tu bere. Věřím, že do agresivity to nedojde, a pokud dojde, věc mi paradoxně usnadní.

Anekapace: "Když stojím vedle ní, vím, že ji neutratím. Nemůžu si přece hrát na boha."

Ale když kobylky připouštíme, tak si na Boha hrát můžeme? Koně se v současnosti rodí už pouze z rozhodnutí lidí. Rozhodování o jejich začátku nám tedy jde lehce. Ale když se máme rozhodnout o jejich konci, je to problém a dáváme ruce pryč. Vznik i zánik je součást jednoho života. Pokud chceme jedno, musíme s tím přijmout i druhé.

Není to nic proti Vám, je to jen popud k zamyšlení.

Abych nebyla za blázna, co hájí zjevně agresivní zvíře. Nikdy nic nedotáhla do konce, nikdy nikomu z lidí neublížila. Ale do budoucna nevidím.

Tráva12 napsal(a):
Anekapace: "Když stojím vedle ní, vím, že ji neutratím. Nemůžu si přece hrát na boha."

Ale když kobylky připouštíme, tak si na Boha hrát můžeme? Koně se v současnosti rodí už pouze z rozhodnutí lidí. Rozhodování o jejich začátku nám tedy jde lehce. Ale když se máme rozhodnout o jejich konci, je to problém a dáváme ruce pryč. Vznik i zánik je součást jednoho života. Pokud chceme jedno, musíme s tím přijmout i druhé.

Není to nic proti Vám, je to jen popud k zamyšlení.

To je trefné. A asi jsem to potřebovala slyšet.

Možná je to blbost, ale napadlo mě, nemůže být kobylka i frustrovaná že se ji již nevěnujete, nemáte na ní čas? Předtím jste spolu měli pěkný vztah, kobylka na vás visela...samozřejmě chápu že s děckem a okolnostmi neni už tolik času. nic proti vám :).

anekapace napsal(a):
To bych hádala. Podle mě se horší z důvodu toho, že je v permanentním stresu, ať z nevyspání, z důvodu bolestí, či jiných.
Již jsem někde psala, "Když si tělo neodpočne, hlava se hroutí." Lépe to vyjádřit neumím.

Není agresivní, je kyselá, vyhání, lidi i koně, až na šéfovou, tu bere. Věřím, že do agresivity to nedojde, a pokud dojde, věc mi paradoxně usnadní.

Něco mě napadlo.
Zkusit jí dát léky, mix proti bolesti a na uklidnění, které budou zabírat nějakou dobu.
Odbočím.
Čtu ráda knížky od Herriota a v jedné epizodě píchl umírající ovečce silné uspávadlo. Bylo to buď a nebo. Ovečka se vzpamatovala. Byla vysílená porodem, silnými bolestmi a stres udělal také svoje. Vet ji vlastně uvedl do umělého spánku a tělo mělo čas, pomoci si samo.
Pokud by kobča zdřímla a nic jí zrovna nebolelo. Myslíte, že by jí to nepomohlo?
Myslím, že horší už to nebude

Tráva12 napsal(a):
Anekapace: "Když stojím vedle ní, vím, že ji neutratím. Nemůžu si přece hrát na boha."

Ale když kobylky připouštíme, tak si na Boha hrát můžeme? Koně se v současnosti rodí už pouze z rozhodnutí lidí. Rozhodování o jejich začátku nám tedy jde lehce. Ale když se máme rozhodnout o jejich konci, je to problém a dáváme ruce pryč. Vznik i zánik je součást jednoho života. Pokud chceme jedno, musíme s tím přijmout i druhé.

Není to nic proti Vám, je to jen popud k zamyšlení.

Tak tohle je naprostá pravda
Podle toho, co čtu o kobyle zadavatelky, pochopila jsem, že jde rapidně dolů.Zdravotně, následně psychicky.V podstatě se jí musí podřizovat celé okolí, takže je nešťastná nejen jedna kobyla, ale další lidé, i koně kolem.
Rozhodně bych upřednostnila zájmy rodiny, dítěte i svou duševní pohodu, před držením téhle kobyly, za každou cenu.
Taky bych tipla, že má něco s mozkem.
Možná bych ještě, jak už tu někdo radil, jí zkusila, s někým koho snáší, izolovat od stáda, kde může ublížit březí kolegyni.Také by se tím mohly minimalizovat stresy z odchodů koní.Měla by své jisté, stereotypy.
Pokud to jde, opevnit natolik, aby se k ní nedostalo ani dítě (děti) Sebevychovanější dítě nemá před psycho koněm žádnou šanci.
Je li to ve vašich silách.
Nenutila bych jí do kontaktů, spíš bych jí asi nechala jen tak žít.
Kdyby se v tomhle režimu zlepšila, bylo by jakž takž vyřešeno a problém uspání odsunut.
Kdyby to neklaplo a kobyla cvokatila stále stejně, aspoň byste měla pocit, že jste udělala co šlo.A už byste se tolik netrápila, jestli máte život ukončit, jestli kobyla ještě o něco nepřijde.
Držím palce, třeba se "něco" stane a "něco" vám v rozhodnutí napoví, napomůže.

Tak se taky musím přidat. Moc se mi tu ty návrhy líbí. Záleží pouze na Vás, jestli máte sílu bojovat nebo ne- z Vašich příspěvků tak nějak cítím, že už ne a hledáte tak nějak útěchu od toho, abyste se necítila provinile, že ji chcete dát uspat. Pokud jste v takových podmínkách, jak píšete, tak se vůbec nedivím

První co mě napadlo bylo vyloučit bolest. Mám kobylu, která taky bolestí byla opravdu protivná a nespolupracovala, dlouho jsem taky nemohla přijít na to, co jí je. Nakonec jsme problém začali řešit a změna šla opravdu vidět. Takže bych pozvala veta, zkusila s ním domluvit nějaké léky, injekce proti bolesti (nevím, jestli něco takového existuje) a rozhodně pozorovat, co to s ní dělá.

V každém případě bych ale i tak udělala oddělený výběh. Nevím, jaké jsou u Vás možnosti, ale jako určitě nápad jí nechat s nějakým poníkem v jiné ohradě je k nezaplacení. Myslím, že si časem zvykne a neměla by šílet tak moc, když se z toho druhého stáda někdo vzdálí. Viděla jsem takto dokonce mezi výběhy takovou tu "zelenou síť" přes kterou tolik nejde vidět, co se používá na zahrady na oplocení. Třeba by to pomohlo. Nebo jí zařídit někde poblíž jinou menší louku a nechat ji tam s druhým koněm dožít.

S tou prací- pokud ji něco bolí, tak tím, že po ní budete chtít cokoliv, co by jí tu bolest zvětšilo (někdy stačí i ustoupení zadkem)- to je cesta do pekel. Ta pozitivka by mohla být fajn, jako v tom smyslu "dnes si ke mně přišla v klidu, dám ti něco dobrýho, nic víc po tobě nechcu" apod.. regulace toho šklebení a tak, ale né ji nutit do nějakého pohybu.

Pokud by vet vyloučil, že by trpěla nějakými bolestmi a pouze ta psychika je v háji, tak ta práce by pak měla být o něčem jiném. Pokud píšete, že jste stejně vždy myšlenkama u dcery, udělala bych to tak, že klidně bych si domluvila nějaké hlídání ve stáji. Nějaká holčina za nějaký peníz by tam s váma mohla být a hrát si s malou někde kolem. Takto byste na ni viděla, zároveň byste se mohla naplno věnovat kobyle

Popravdě já mít takovou kobylu, tak ji odvezu pryč (neprodám). Někam na nějaké menší pastviny. Představa, že tam ty koně neustále jen běhají je mylná. Ba naopak mi příjde, že se hýbou míň, než koně normálně v ohradě, kteří lítajou častěji. A určitě se v ČR najde nějaké místo s koňskými důchodci, které už nikdo jezdecky nevyužívá a nechodí tak ze stáda pryč Jsou lidi, u kterých by se takto mohla mít dobře.

Odpoledne jsem se rozhodla, že ji odvezu na pastviny. Že jí dám tu šanci.
Zavolala jsem kamarádce, která loni převážela podobně složitou kobylu (ta měla velké problémy s koňmi, s lidmi tolik ne) na pastviny cca 50km odsud.

Je moc spokojená, ale převoz mi tak trochu nedoporučila. V minulosti vedla stáj o cca 15ti koních, jeden valach s ataxií tam byl.
Prý by se ve voze dodělala úplně. Což je pravděpodobné, při posledním převozu prudce mrskala hlavou a otáčela ji dozadu, chtěla ven. Nastoupí za mnou okamžitě, ale po zavření rampy to dobré není. Prudké pohyby hlavou a krkem jí přitěžují velmi.
Navíc by při jejích pohybových omezeních nemusela zapadnout do stáda, čili nemusela by v rychlosti zareagovat na dominanci jiných koní a dostala by bití.
Taková změna je náročná i pro zdravé koně.

Takže jsem zase na začátku.

Včera jsem byla u kobyl půl dne, prodlužovala jsem pastvinu a uklízela bobky, a byla úplně v pohodě. Takže jsem se zase tloukla do čela, co vlastně řeším a vymýšlím.

Teď ani moc nekulhá, v teplém počasí je příjemně vyklidněná.

Je nádherná, nažraná, nableštěná. Kdyby tam stála troska, nezaváhala bych.

Nepotřebného koně, kterého bych k ní trvale dala, nemám. Nejstarší kobyla, bílá šéfka, není moje, a majitelce ji "blokuji" už teď přespříliš. Druhá kobyla je moje, ale je připuštěná a Réza ji nesnáší.
Oba poníky využívám, nosí děti a chodí ve voze.
S nimi manipuluji nejčastěji, to by nedělalo dobrotu.
Takže tak. A s dalším koněm by mě poslali k šípku, bohužel.

Přítel se mnou už dva dny nemluví, nechápe, jak bych mohla Rézu utratit. Není mi to podobné, udivuji sama sebe, ale pokud utratit, tak pro mě bude lepší raději dříve, než později, raději v plné síle, než jako trosku.

Ještě zkusím probrat s vetkou, jaká by byla možnost ulevit jí od bolesti.
Za týden pojede Bílá k hřebcovi, na nějaký ten den/týden. To mi asi hodně napoví. Také přemlouvání kolegyni, aby přestala brát ohled na Rézu a svou kobylu využívala, a pokud se nějak brutálně rozkulhá, nebo sesype, budu v rozhodování opět jinde.
Teď jsme ve fázi naprostého vyhovění kobyle a je klid.
Je to příjemné, ale připomíná to klid před bouří.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Teď se na mě zase budou všichni zlobit asi, ale tohle je přesně ten případ kdy kůň prohraje souboj s dítětem.Není to nic nenormálního a je jich mnoho.Kolik já mám kamarádek co pro ně byli koně láskou, pak přišlo dítě a koně se už jaksi nevešli na seznam.Vůbec to neberte zle a už vůbec na Vás neútočím .Já Vám a hlavně Réze obrovsky držím palce.Určitě napište jak to jde dál.Je tu několik vážně zkušených lidí(já to fakt nejsem )kteří poradí.Ovšem palečky držíme snad všichni.

Aneto, moc děkuji, že jste se podělila o své starosti. Uvědomila jsem si, jak je složité v takhle náročné situaci poslouchat rozum i cit, uvědomovat si bez příkras, co skutečně chci pro sebe, své blízké i koně a hledat a udělat to nejlepší rozhodnutí. Protože jak píšete, člověk do budoucnosti nevidí.Přeju vám hodně klidných dní, diskuze mi připomněla období, kdy na tom byl náš ataxik špatně. Hodně mi tenkrát pomáhala podpora veterináře. Člověk má naštěstí tendenci na ta horší období rychle zapomínat, pokud je lépe. Takže vám moc přeju mnoho těch lepších období s Rézou a až to nepůjde, hodně, hodně síly.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Teď se na mě zase budou všichni zlobit asi, ale tohle je přesně ten případ kdy kůň prohraje souboj s dítětem.Není to nic nenormálního a je jich mnoho.Kolik já mám kamarádek co pro ně byli koně láskou, pak přišlo dítě a koně se už jaksi nevešli na seznam.Vůbec to neberte zle a už vůbec na Vás neútočím .Já Vám a hlavně Réze obrovsky držím palce.Určitě napište jak to jde dál.Je tu několik vážně zkušených lidí(já to fakt nejsem )kteří poradí.Ovšem palečky držíme snad všichni.

Kdysi jsem kdesi četla, že pro holky je kůň mezistupeň mezi panenkami a chlapem.
A je to pravda.
Z asi 30 holek, co se, během mé koňácké kariéry, motaly kolem koní, jim zůstalo věrných tak 5 ?
A rozhodně to nejsou ty, co byly nejvíc slyšet, jako koníčky milují Ale na druhou stranu, ty skalní jezdkyně jsou pro koně přínosem, což si o zbytku hejna určitě nemyslím.

A mám společnost u koníků.Známou opustil ve středu po 15 letech manžel.Během 10 minut jí sdělil jak se tam dusí a zmizel. Tak jsem vyfasoval holku 9 let a kluka 12. Než to známá rozdýchá, tak je beru ke koním.Ani jí nevadí, že děti už tak nevoní jako dřív. Tak abyste si nemysleli že nemám rád děti.

sisi58 napsal(a):
Kdysi jsem kdesi četla, že pro holky je kůň mezistupeň mezi panenkami a chlapem.
A je to pravda.
Z asi 30 holek, co se, během mé koňácké kariéry, motaly kolem koní, jim zůstalo věrných tak 5 ?
A rozhodně to nejsou ty, co byly nejvíc slyšet, jako koníčky milují Ale na druhou stranu, ty skalní jezdkyně jsou pro koně přínosem, což si o zbytku hejna určitě nemyslím.

Ano, to těch panenkách a chlapech se u koní říká často a je to velká pravda... Ideálně by si děvčata měla pořizovat koně až ve chvíli, kdy mají chlapa a ideálně už i děti, pokud je chtějí. Teprve pak se dá říct, že to s tou láskou ke koním myslí vážně. Bylo by to vůči těm koním fér.

Omlouvám se zadavatelce za OT.

deauville napsal(a):
Ano, to těch panenkách a chlapech se u koní říká často a je to velká pravda... Ideálně by si děvčata měla pořizovat koně až ve chvíli, kdy mají chlapa a ideálně už i děti, pokud je chtějí. Teprve pak se dá říct, že to s tou láskou ke koním myslí vážně. Bylo by to vůči těm koním fér.

Omlouvám se zadavatelce za OT.

Tak ono to platí třeba i o psech a v podstatě o jakékoliv volnočasové aktivitě, že se s příchodem partnera a hlavně dětí, odsune tak trochu na vedlejší kolej. Jen ten kůň se odsouvá hůř než cokoliv ostatního.

Terven napsal(a):
Tak ono to platí třeba i o psech a v podstatě o jakékoliv volnočasové aktivitě, že se s příchodem partnera a hlavně dětí, odsune tak trochu na vedlejší kolej. Jen ten kůň se odsouvá hůř než cokoliv ostatního.

Jistě, platí to o všech zvířatech, a je to přirozené, že je na prvním místě dítě a rodina a pak teprve zvíře. Ale právě proto by k tomu měli lidé přistupovat s daleko větší odpovědností.

Není myšleno vůči zadavatelce.

Co s Rézou část 2. :)

S odstupem pár měsíců přidám info ohledně naší primadony. :)

Na jaře jsem sehnala ustájení, měla jít ke dvěma důchodcům na několika hektarovou pastvinu cca půl hodiny cesty autem od nás.

Převoz se naplánoval tak, aby se nevezla sama, ale jela s ní stájová kolegyně - ta pokračovala dále za hřebcem.

Nastoupila hezky, a jelo se.

V místě ustájení se složila, dovedla jsem ji ke koním, obešli jsme pastvinu, aby se zorientovala, hezky se s novými kamarády seznámila, tak jsem ji pustila z vodítka. Na místě davaj k východu a pryč. Pastvina je opravdu členitá, takže mi brzy zmizela z dohledu. Našla jsem jen prorvanou ohradu a díru v drátěném plotě.
Na silnici za plotem ani vpravo, ani vlevo nic.

Ze zatáčky se za chvilku vynořilo auto a nějaká důvtipná starší dáma začala zuřivě ukazovat za sebe. Tudy běžel ten kůň, kterého tady asi hledáte. Ok. Skočila jsem do auta a tři sta z místa vyrazila.

Brzy jsem dojela do vesnice. Místní ukazovali směrem na serpentiny, prý v rádiu právě hlásili, že se tou cestou vydal kůň bez jezdce a běží k dálnici.
Slzy polykajíc jsem se znovu rozjela na rezavým šílencem. V jedné ze zatáček jsem volala policii ČR, věděla jsem, že na tuhle situaci sama nemám.
Projela jsem serpentiny až k výjezdu na dálnici, nic. Tak jsem se otočila a sjížděla je zpátky dolů, a pozorněji sledovala okolní louky. Jedna ostrá zatáčka ji opravdu vyvedla na čerstvě posekanou louku a cca půl km od cesty jsem ji zahlédla. Běžela stále směrem k hlavnímu tahu, kamsi do lesa.
Velmi zvláštně se mi podařilo odstavit auto na krajnici, klíče jsem nechala v zapalování, dveře od spolujezdce nechala otevřené a běžela přes bodláčí za kobylou.

Ta řehtala a pryč. Řehtala jsem tedy taky. Spíše jsem řičela, tedy. ;D
Kobyla se ohlédla, a zase cvalem pryč.
Už jsem ji ztrácela z dohledu, načež jsem si vzpomněla na hru, kterou jsme hrávaly, když byla ještě sama doma.

S myšlenkou, že pokud to nevyjde, ztratím ji definitivně z dohledu, jsem se schovala za křoviny lemující louku.

Okamžitě, když si všimla, že mě nemá za zadkem, otočila se a docválala až ke mě. Splavená, dodřená, ale živá, a konečně na vodítku.

Tak jsme se vydaly na zpáteční cestu k autu.
Letmo mě napadlo, že nechat ho otevřené a s klíči v zapalování asi nebyl šťastný nápad, ale co, bližší kobyla než přítelovo auto. :D
Policii jsem odvolala, naštěstí bez postihu.

U auta stál muž. Viděl, jak zvláštně odstavuji auto a že vyskakuji ještě za jízdy, a běžím pryč, a byl tímto chováním zaujat. Tedy zastavil a čekal.

Došla jsem k autu. Vděčná, že ho ohlídal. Ale co teď. Kobylu do fabie nenaložím.
Tak ji uvážu k zrcátku a pojedu. Nebo radši ne.

Pán mě zachránil. Zavolal manželku, ta přivezla ještě jednoho řidiče a vezli mé auto na místo, odkud kobyla vyrazila. Ťapala jsem za nimi. Přes dvě vesnice jsem měla čas přemýšlet, jestli auto ještě několik uvidím. ;D

Ale pán byl opravdu charakter a v pořádku jsme se sešli. Prý jeho dcera také blázní do koní, tak jí bude mít co vyprávět. :)

Tři hodiny jsem čekala na odvoz domů, naložila jsem kobylu a od té doby zase vysírá tam, kde patří.

Rozhodla jsem se, že žádné ustájení už zkoušet nebudu, a až přijde čas a situace bude nezvladatelná, kobylu uspíme doma.

Tak tolik k mé snaze ulehčit si žití před povitím druhého potomka. :)
Při běhu přes bodláčí už jsem byla těhotná. :D.

V podobných situacích si vždycky říkám, proč raději nechovám šneky a vyhrožuju všem jatkama . Zvládáte to dobře, držím vám palce .

Mě to paradoxně pomohlo. Opravdu jsem o ni brečela strachy. Kletby šly stranou. :D Vyčistilo to vzduch. Díky bohu se nikomu nic nestalo. A asi ke mně ta kobyla opravdu patří.
Od paní ustajovatelky, která musela zůstat na pastvině a spravovat ohradu, aby neodešli i důchodci, přišla jen SMS. "Kobyla chce dožít doma. "
Asi se bála, že ji tam zkusím vrátit. ;D.

Tak člověk se proběhne, že jo.? Hned je mu lépe. Kobyla si taky hrála chvilku na Phar Lapa. Tak kam prej pojedete příště?

Anekapace: No, tak to je zase zážitek! Člověk se konečně rozhodne, odhodlá se, zařídí... a všechno je stejně při starém, že?
A jaké jsou teď Vaše pocity po tomto excesu? Jak to rozchodila kobyla, takovéhle běhání, stres...?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Anekapace: No, tak to je zase zážitek! Člověk se konečně rozhodne, odhodlá se, zařídí... a všechno je stejně při starém, že?
A jaké jsou teď Vaše pocity po tomto excesu? Jak to rozchodila kobyla, takovéhle běhání, stres...?

Hhippie bezprostřední pocity byly opravdu zoufalé. Bez takových dní bych se obešla. Po dlouhé době jsem v něčem zůstala "sama" a musela jsem jednat.
Naštěstí vše dobře dopadlo. Kobyla si dala na hubu někde, byla dotlučená, v pěně, ale žádné vážné zranění si neodnesla.
Když jsem tři hodiny seděla v kufru auta a pásla kobylu, čekajíc na hengr, bilancovala jsem.

Situace se nakonec změnila ve více ohledech. Majitelka bílé byla též těhotná, což jsem ještě nevěděla, a od hřebce si ji odvezla rovnou ustájit ke kamarádům, kde je dodnes. Na jaře by se měla vrátit domů.

Réza holt musela vzít na milost černou, ač ji ze začátku nesnesla. Zůstaly na zimu spolu samy a docela fungují.
Ovšem jsme opět na režimu ráno večer nakrmit a jinak nic, tak možná až se rozjaří, se některé problémy vrátí.
Nyní je kobyla spokojená, má stálou společnost, nikdo nikoho neodvádí.

Bezprostředně po příjezdu z "ustájení" byla hrozně klidná, ani moc neokulhala, ze mne ten letitej, pomalu střádanej vztek také spadl, a podzim jsme prožily v poklidu.

Ale jak píši výš - jsou stále spolu, nikdo ji nikoho neodvádí, tedy nemá důvod k excesům a sebepoškozování. :)
Kéž by to v klidu i zůstalo.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

To Vám ze srdce přeji

Při nostalgickém brouzdání po ifauně jsem narazila na mnou založenou diskuzi. Dlužím zde rozuzlení. Na jaře 2018, kdy už byla situace dost nepříjemná a kobyla nabíhala na dceru a na kočárek se synem, kteří čekali vně ohrady, jsem se odhodlala k uspání. Termín se mi volil velmi zle, ale osud mi tuhle situaci ulehčil. Jednoho dne kobyla oslepla na oko a při svých náletech začala být nebezpečná. Kůň, který vás vidí a má možnost uhnout, vs kůň, který vás nevidí a spíše vás sejme, ať už schválně, nebo omylem.... Rézičku jsme utratili na zelené louce, kde prožila 7 let. Jak moc spokojená byla si netroufnu hodnotit ani s odstupem. Každopádně všechna možná opatření směřovala k její spokojenosti a to dává mému rozhodnutí o uspání klid na duši.
S chovem koní pokračuji, mám neskutečně hodné s milé valášky, které využívám nejen já, ale i děti, a jsme spokojení. Při tom objemu práce, která kolem koní je, je potřeba, aby byla výměna energií co nejvíce vyvážená.
A to se mi poslední roky daří. :)
Réza byla jen jedna, byla osudová, naučila mě víc, než všichni ostatní koně dohromady. Ale naše soužití mělo jen vyměřený čas.
💐

Respekt, milá dámo.
Tohle rozhodně jednoduché nemohlo být, ale myslím, že jste se rozhodla, jak jste nejlépe mohla.

Jinak to nešlo. Za bezdětného stavu bych za ní dýchala, ale děti nastavily laťku ještě výš. I slza ukápla, když jsem se k diskuzi vrátila. :) No jo, roky letí.

Já jsem sem vklouzla omylem, nepatřím sem, patřím ke psům, ale diskuzi jsem četla se zatajeným dechem, neb vím jaké to je mít doma - byť rozhoně v nesrovnatelné míře, trošku potížistu. A když jsem četla o tom tehdejším převozu a eskapádě s útěkem, sevřely se mi útroby z toho, co jste tehdy prožívala a ulevilo se mi poté, co jsem četla dál. Byla jsem ráda, že paradoxně takovýhle zážitek (ale tak to často bývá) Vám pomohl si vše v sobě poskládat. A přes to, co se tehdy stalo, a že to byla sakra nebezpečná situace, jste dala koníkový šanci, nechala jste si ji u sebe, to by udělal málokdo. A tak si jako laik, který jen jako dítě prožil nějaký čas u koní, myslím, že za to následující rozhodnutí nikdo soudit nemůže a nebude a koníkový duše už má klid, který před tím asi neměla. Ať se vám daří.

P.S. mimochodem začetla jsem se i proto, že tak skvělá diskuze, kde se diskutuje věcně a snaží se hledat hromadně řešení - to se už najde málokdy.

anekapace napsal(a):
Jinak to nešlo. Za bezdětného stavu bych za ní dýchala, ale děti nastavily laťku ještě výš. I slza ukápla, když jsem se k diskuzi vrátila. :) No jo, roky letí.

Pitvu ste náhodou nerobili? Tie útoky a následné oslepnutie, celkom by som to tipovala na nádor.

Arbora napsal(a):
Pitvu ste náhodou nerobili? Tie útoky a následné oslepnutie, celkom by som to tipovala na nádor.

Pitva se zvažovala, ale nakonec jsem cítila, že utracením to už musí definitivně skončit. Byla jsem u ní, dokud nezabrala první injekce a dokud se nepoložila, a pak jsme s kamarádkou musely odvést kolegyni přes vesnici k ostatním koním, neb by zůstala sama a nechtěly jsme jí stresovat. (Poslední měsíce byla Réza jen se seniorkou na zimní pastvině, zbytek u baráku na letní.) Takže následné věci řešil manžel s mým tátou, i odvoz. Jelikož oko odešlo ze dne na den, nešlo o postupující zdravotní problém, též mě napadlo "něco" v hlavě. Už jsem nepátrala. I kdyby se něco našlo, situaci by to nezměnilo.
Kobyla nikdy žádný útok nedovedla do konce, na druhou stranu jsme dělali vše proto, aby se to nestalo.
Kolik to vypovídá o její dobré vůli, která ji vždy zarazila, to nezjistím. Menežovali jsme jí opravdu co nejvíce bezkontaktně.
Každopádně už vím, že takové zvíře do života nechci.
A vím taky, jak moc se dá poškodit chovem o samotě. 10 let je sakra dlouhá doba, nikdy se z toho nevzpamatovala.

anekapace napsal(a):
Pitva se zvažovala, ale nakonec jsem cítila, že utracením to už musí definitivně skončit. Byla jsem u ní, dokud nezabrala první injekce a dokud se nepoložila, a pak jsme s kamarádkou musely odvést kolegyni přes vesnici k ostatním koním, neb by zůstala sama a nechtěly jsme jí stresovat. (Poslední měsíce byla Réza jen se seniorkou na zimní pastvině, zbytek u baráku na letní.) Takže následné věci řešil manžel s mým tátou, i odvoz. Jelikož oko odešlo ze dne na den, nešlo o postupující zdravotní problém, též mě napadlo "něco" v hlavě. Už jsem nepátrala. I kdyby se něco našlo, situaci by to nezměnilo.
Kobyla nikdy žádný útok nedovedla do konce, na druhou stranu jsme dělali vše proto, aby se to nestalo.
Kolik to vypovídá o její dobré vůli, která ji vždy zarazila, to nezjistím. Menežovali jsme jí opravdu co nejvíce bezkontaktně.
Každopádně už vím, že takové zvíře do života nechci.
A vím taky, jak moc se dá poškodit chovem o samotě. 10 let je sakra dlouhá doba, nikdy se z toho nevzpamatovala.

Ty poslední dvě věty tesat do kamene.
Vím, že je to věčné téma, ale osobně si myslím, že by tohle prostě mělo stát v zákoně. Že koně minimálně dva, i kdyby na sebe čuměli jen přes ohradu, tečka.
Výmluv, proč to zrovna mému koni vyhovuje (jelikož tohle Vám bude vysvětlovat každý, kdo má koně v samotě, že právě ten jejich kůň je ten, který je s tím v poho, se vždycky najde kvantum.

Zrzavci napsal(a):
Já jsem sem vklouzla omylem, nepatřím sem, patřím ke psům, ale diskuzi jsem četla se zatajeným dechem, neb vím jaké to je mít doma - byť rozhoně v nesrovnatelné míře, trošku potížistu. A když jsem četla o tom tehdejším převozu a eskapádě s útěkem, sevřely se mi útroby z toho, co jste tehdy prožívala a ulevilo se mi poté, co jsem četla dál. Byla jsem ráda, že paradoxně takovýhle zážitek (ale tak to často bývá) Vám pomohl si vše v sobě poskládat. A přes to, co se tehdy stalo, a že to byla sakra nebezpečná situace, jste dala koníkový šanci, nechala jste si ji u sebe, to by udělal málokdo. A tak si jako laik, který jen jako dítě prožil nějaký čas u koní, myslím, že za to následující rozhodnutí nikdo soudit nemůže a nebude a koníkový duše už má klid, který před tím asi neměla. Ať se vám daří.

P.S. mimochodem začetla jsem se i proto, že tak skvělá diskuze, kde se diskutuje věcně a snaží se hledat hromadně řešení - to se už najde málokdy.

Tehdy mi tahle diskuze zachránila zdravý rozum. ❤️

anekapace napsal(a):
Tehdy mi tahle diskuze zachránila zdravý rozum. ❤️

Ano, to věřím. A věřím, že uvnitř Vás probíhal strašný boj o to, jak dál. Moc se mi líbilo, že fakt padaly použitelný návrhy a rady, který mohly pomoci a asi taky pomohly. Když jsem dočetla tu útěkovou story - říkala jsem si dvě věci - že bych se asi ze stresu následně pozvracela a pak taky, jak je strašně škoda, že se moc s těma zvířatama nemůžeme domluvit, aby člověk věděl, co je trápí, čeho se bojí a z čeho problém vychází, že by se pak takovýhle věci mnohem líp řešily.

Zrzavci napsal(a):
Ano, to věřím. A věřím, že uvnitř Vás probíhal strašný boj o to, jak dál. Moc se mi líbilo, že fakt padaly použitelný návrhy a rady, který mohly pomoci a asi taky pomohly. Když jsem dočetla tu útěkovou story - říkala jsem si dvě věci - že bych se asi ze stresu následně pozvracela a pak taky, jak je strašně škoda, že se moc s těma zvířatama nemůžeme domluvit, aby člověk věděl, co je trápí, čeho se bojí a z čeho problém vychází, že by se pak takovýhle věci mnohem líp řešily.

Při tom útěku jsem byla dost v šoku. Bála jsem se o kobylu, a taky o mimino. Některý dny by prostě nemusely být. 🙏😅 Hlavně při tom úprku přes louku, kdy jsem věděla, že když přestanu mazat za kobylou a zkusím obrátit situaci, že to možná definitivně podělám.... Prostě těžké rozhodnutí, cítím, jako by to bylo včera.😂 S odstupem musím říct, že to byla nejhezčí a nejakčnější kobyla, jakou jsem poznala.

anekapace napsal(a):
Při tom útěku jsem byla dost v šoku. Bála jsem se o kobylu, a taky o mimino. Některý dny by prostě nemusely být. 🙏😅 Hlavně při tom úprku přes louku, kdy jsem věděla, že když přestanu mazat za kobylou a zkusím obrátit situaci, že to možná definitivně podělám.... Prostě těžké rozhodnutí, cítím, jako by to bylo včera.😂 S odstupem musím říct, že to byla nejhezčí a nejakčnější kobyla, jakou jsem poznala.

Tyhle jsou totiž nejhorší. Jelikož ty zrzavý kobyly prostě mají něco do sebe ve všech směrech.

Já vždycky chtěla kladrubáka černýho jako uhel - a mám prokvetlou červenou šimlu. Nad kladrubákem pořád tajně sním, ale tohle zvíře mi ukradlo duši. Jé krásné, je spolehlivé, akční, má rádo lidi, ale nikdy mi nebude odevzdané

JanaJanaJanaJana napsal(a):
Ty poslední dvě věty tesat do kamene.
Vím, že je to věčné téma, ale osobně si myslím, že by tohle prostě mělo stát v zákoně. Že koně minimálně dva, i kdyby na sebe čuměli jen přes ohradu, tečka.
Výmluv, proč to zrovna mému koni vyhovuje (jelikož tohle Vám bude vysvětlovat každý, kdo má koně v samotě, že právě ten jejich kůň je ten, který je s tím v poho, se vždycky najde kvantum.

Vy nevíte, že to v zákoně stojí? Tak hlavně to tesat do kamene no...

Coudas napsal(a):
Vy nevíte, že to v zákoně stojí? Tak hlavně to tesat do kamene no...

Zákon č. 166/1999 Sb. nám v oddíle o povinnostech chovatelů říká, že „chovatel je povinen chovat zvířata způsobem, v prostředí a podmínkách, které vyžadují jejich biologické potřeby, fyziologické funkce a zdravotní stav a předcházet poškození jejich zdraví“.
tentýž zákon
§ 9 Při chovu hospodářských zvířat je zakázáno
a) chovat zvíře v izolaci, působí-li mu to utrpení, pokud to nevyžadují zvláštní předpisy

S tímhle si žalovatele trochu obratnější právník namaže na chleba.

Jelikož pokud bude kůň nažraný a bude mít upravená kopyta, tak to nepohodu neprokážete. Dál KVS nehledí.

Tak co do toho zákona ještě chcete?

Definici slova "utrpení", když ho používají. Na téhle formuli se zase otočí kdejaký jouda, jelikož jak prokážete psychické utpení koně ze samoty, pokud zběsile nepobíhá po výběhu a imrvére neřehtá?

Všichni víme, koně dost často "trpí tiše", že projevy samoty u koní přináší čas a dělá z nich dost často psychické mrzáky, často s problémy ke vztahu k lidem, s problěmy začlenění do stáda......to budete vymáhat jak? A většinou to odnesou až následující majitelé.

Takhle je ta formulace v zákoně k ničemu.

Jsem už reálnému životu hodně vzdálená, ale slovo izolace mi přijde dostatečné pro to, o čem tu hovořím. Nicméně je to jedno. Pro ostatní přes samotu vlak nejede, ti co to dělaj jsou tyrani a basta. Nemá žádnou cenu to tu jakkoliv rozpitvávat.

anekapace napsal(a):
Jinak to nešlo. Za bezdětného stavu bych za ní dýchala, ale děti nastavily laťku ještě výš. I slza ukápla, když jsem se k diskuzi vrátila. :) No jo, roky letí.

Moc dobře si na tuto diskuzi pamatuji, velmi jsem ji sledovala a jsem moc ráda, že jste dodala i závěr celého příběhu. Réza měla velké štěstí, že potkala právě vás. Ať se vám daří.