Bojím se vlastního koně

On mě kopl do brady, takže by to moc nepomohlo. Holky si dělaly srandu ať si vezmu helmu na motorku, ale takhle to vážně řešit nechci. Ale děkuji

Cary16 napsal(a):
On mě kopl do brady, takže by to moc nepomohlo. Holky si dělaly srandu ať si vezmu helmu na motorku, ale takhle to vážně řešit nechci. Ale děkuji

ono by stačilo párkrát. prostě na překonání toho strachu.

Ty vado do hlavy? No kůň se leknout může a nechtěl vás kopnout schválně.Jinak lidi bez pudu sebezáchovy stejně nemají dlouhou životnost, tak bych to tolik neřešil. To je tolik způsobů jakými můžete zemřít když chybí ten "rozum".

Dopadla jsem "jen" s nastiplou čelistí, dvěma stehy a botoxem zdarma zuby jsou ok i doktor se divil
Zítra se to pokusím zas zvládnout a uvidíme.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Tak hlavně že to dopadlo ještě "jen" takhle. Jsem byl v hřebčíně svědkem jak jeden z hřebců ukopl kovový dílec hrazení.To byla "šlupa".Ani se mi druhý den pro něho nechtělo jít do výběhu. Vůbec dodnes nevím čeho se lekl.Ve skutečnosti nikomu nechtěl ublížit, ale tehdy tam někdo stát myslím že by jsme volali už jen tu černou sanitku.

Chce to čas. A až si budete troufat, tak postupovat po krůčcích. Kamarádka zvedne nohu (lépe koňskou než svoji , podrží, vy vezmete háček a třeba se jen přiblížíte k zadním nohám. A někdy později vyberete z kopyt. A zase později si ke konci přeberete od kamarádky nohu a položíte ji. Atd. A třeba to půjde rychleji. Když ne, nic se neděje. Jen se odhodlat a začít.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Chce to čas. A až si budete troufat, tak postupovat po krůčcích. Kamarádka zvedne nohu (lépe koňskou než svoji , podrží, vy vezmete háček a třeba se jen přiblížíte k zadním nohám. A někdy později vyberete z kopyt. A zase později si ke konci přeberete od kamarádky nohu a položíte ji. Atd. A třeba to půjde rychleji. Když ne, nic se neděje. Jen se odhodlat a začít.

Děkuji:).

Cary16 - je to jak píše šutřík, vážně. Kdysi jsem se s tím osobně potkala a připadala si jako naprostej idiot. POmohl mi Karol Hollý - od něj jsem se dozvěděla, že to, co cítím, se jmenuje traumatický strach. A že se to může stát opravdu komukoli - bez ohledu na množství zkušeností, věk či co.
Ale ten, kdo to nezažil, může v dobré víře věc zlehčovat a tak.
Vykašli se na to. Nenech se v žádném případě donutit dělat něco, čeho se bojíš (navíc v tom koni to najde odezvu a to taky není ten nejlepší nápad).

Tvoje tělo si prostě pamatuje ten úraz; muselo to dost děsně bolet. Povolovat to bude opravdu pomalu a dlouho - tak si říkej pánbůzaplať, že jsou to jen ty zadní.
Čím víc se do toho budeš doslova nutit, tím dýl to potrvá. Čím víc tě budou hecovat, tím horší to bude. Tohle se prostě úkolovat nedá.
Vysvětli to lidem kolem sebe - ne jako názor nebo prosbu o radu, ale jako holý fakt. Mohou a měli by to respektovat a pomoci ti. JIm se to může stát taky. Navíc: ty se přece nebojíš toho koně, ty se jen bojíš vyčistit mu zadní nohy - a to je přece ohromný rozdíl, ne?

No... já už byla starší, trvalo mi dva roky, než jsem se toho úplně zbavila...
Tak se nedej a netrap se tím, ano?

Mě napadlo že stejný pocit musí zažívat kůň kterého třeba v minulosti někdo bil a nebo s ním špatně zacházel.Taky se toho strachu nemůže zbavit hned a na povel. Jen jak to tu vysvětluje Helas, tak mě to nedá tu paralelu nepřipomenout. Kéž by i kůň mohl říct majiteli, že potřebuje čas, poprosit ho aby mu ho dal a pomohl mu ten strach překonat společně.

Helas, Marfis - moc děkuji, máte pravdu.

Moje kobyla mě takhle nakopla / kopla po koni, s kterým byla zapřažená a já tam zrovna stála /. Já to kopyto neviděla, a jak mě trefila, tak jsem padla na zem v bezvědomí / asi jako po úderu Old Shatterhanda /. A tím se stalo, že si tu ránu vůbec nepamatuju, divila jsem se, proč mám rozseknutý ret a teče mi krev... takže další manipulace bez problémů, tu potvoru mám už 23 let

Dulezite je se po malych kruccich prekonavat. Ja mela neco obdobneho se svym konem, hnusne me sundal a ja se najednou citila nejista. Z moji nejistoty pramenila jeho, zacak byt lekavy a zacal se bat jezdce na zadech, protoze se sam bal.

Prvnim krokem je vubec priznat si to, druhym krokem (aspon u me) bylo sehnat trenerku, ktera mi konika chodila jezdit. A ja pak najednou dokaala na konoucha vylezt, udelat par kolecek v kroku, pak najednou i sedmout na nej bez trenerky, zase jsem se mu ucila verit. Porad jeste nejistotu citim, ale uz to neni panicka hruza. Konik je o poznani klidnejsi. Proste to chce po malych kruccich vpred, tak jak psala sutrik nade mnou

Jeste si vybavuju uraz, ktery se mi stal v praci, kdy me po hlave majzla osmdesatikilova deska, se kterou musim denne manipulovat. Praskla lebka, poranena mozkova tkan. Bylo pro me strasme druhy den stat vedle te desky v praci a uplne jsem se klepala, ze zase budu muset podlezt pod ni a pokracovar. Dokazala jsem tam stat a klepat se klidne deset minut... Tady opet pomohl jen cas a taky kolegove, kteri mi desku jistili kdyz mohli. Ale probleskne mi to hlavou dodnes, kdyz jo davam do polohy, ze ktere na me spadla...

...Vy jste druhý den po takovém úrazu šla zpět do práce ?

Mě jednou spadly do boxu při čištění 3 slepice – bylo to navečer a ty potvory spaly na trámech u střechy, vůbec jsem o nich nevěděla (taky koho by to napadlo), byly úplně zticha a najednou se rozeřvaly a skočily dolů, jedna se mi odrazila od hlavy, začaly řvát a lítat po boxe. Málem mě kleplo leknutím, kobylu také, odhodila mě na zeď, chvíli lítala po boxu, dolezla jsem po čtyřech do rohu a modlila jsem se ať mě netrefí… byla jsem ve stáji poslední, mobil ve vestě pověšené na boxu, to si pamatuji jak mi blesklo hlavou, že mě zabijou splašený slepice a že si ani pomoc nezavolám... Jednu slepici zašlápla, druhou přizabila (poprvé v životě jsem musela zkrátit utrpení pro mě taky zážitek), potom prorazila pootevřený dveře a utekla do uličky. Měla jsem štěstí a nic se mi nestalo, ale klepaly se mi kolena ještě druhý den… do boxů jsem odmítala vlézt snad rok, od té doby raději čistím a sedlám ve venku, pořád mám pocit, že mě kůň v boxe může kdykoliv rozmáznout, a dodnes než tam vlezu tak koukám jestli tam není schovaný bubák.
Moc vám držím palce ať ten strach jednou překonáte, ale jak píší ostatní - neperte se s tím, nenuťte se do ničeho násilím jen protože máte pocit že se to musí.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
...Vy jste druhý den po takovém úrazu šla zpět do práce ?

Ja dokonce jeste sla pokracovat do prace po osetreni na pphotovosti

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ja dokonce jeste sla pokracovat do prace po osetreni na pphotovosti

Tak to nic nebylo, jen škrábaneček... .


Co se týče problému zadavatelky:
Kůň vás nemá v plánu znova "kopnout", jen se lekl s kamarádkou to tako nijak neřeší...nebyl to koníkovo úmysl, jen to tak blbě vyšlo..., tak bych se osmělila a šla na to, čím déle to budete odkládat, ttím více se budete "bát" a nebude se vám do toho chtít...když spadnete z koně, co máte hned udělat?

Verun, o tomhle přesně jsem psala ;-) Myslím, že zadavatelka moc dobře ví, že to koník neudělal schválně, ale tohle vědomí jí je houby platné. Strach nezakážeš; zejména ne takovýhle. Ten se může jen vstřebat, odestát. Někdy to jde rychle, jindy pomaleji, ale rady typu "překonej to a neblbni, vždyť to nic nebylo" jí vážně nepomohou...
Člověk může x-krát sletět z koně a spíš si na to zvykne, že se pak už netřese, ale zasměje se tomu; nebojí se, nebo jen trošku a s vrácenou sebejistotou ten strach zmizí.
Jenže tohle je jiný druh strachu. Nejde jen o to, že to asi fakt nebyl jen škrábaneček... bylo to prostě trauma.
Myslím, že snad všichni, co jsme tady, jsme z koně letěli nesčíslněkrát, hned nasedli a jezdíme dál. Někteří i pěkně blbě, nabili, něco povolilo...byla i nemocnice a tak.
Jenže jen někteří a jen někdy zažili tohle. To fakt není o tom, jak moc byla ta rána silná. Tohle se prostě stane - a může se to stát každému. A když se to už stane, člověk tomu nerozumí, nechápe, rpoč se najednou něčeho bojí, když zas tak velký rozdíl mezi tímhle a tím, co si zažil dřív, ani nevidí.
A přece to tak je. A lámat se to fakt nedá. Prostě nedá.
Dá se to ale vydržet s vědomím, že to jednou přejde, protože paměť je milosrdná a zahojí se.

Mimochodem: já kdysi před mnoha lety k podobnému strachu přišla ve chvíli, kdy se mi nestalo nic. Zato se něco - a ne mnoho - stalo někomu jinému, způsobem, který se mě osobně silně dotkl. Náhoda, nic víc. Prozvracela jsem tehdy celou noc a později, když jsem měla jít ke koním, jsem dostávala horečky a alergické záchvaty ( a alergik nejsem). Bylo to prostě k nepochopení... a trvalo mi dlouho už jen si to spojit dohromady - vůbec jsem nechápala, co se to děle.

Pomohlo mi až to vyluštit a nazvat, strašně moc. Pak už jsem věděla, s čím se peru, proč to je a hlavně, že to časem přejde. Pohoda. Přešlo. Později jsem na to byla pozornější a zjistila jsem, že je víc lidí (i kolem mně), ketří to zažili, jen to nedali najevo (strach z posměchu?). Zato najednou měli tisíc důvodů, proč nemohou to a ono...

No, asi tak. Je prostě dobré vědět, že to existuje a co s tím. A nezlehčovat to zbytečně. Se zlomenou nohou taky poskakovat nebudeš, protože to prostě nejde.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ja dokonce jeste sla pokracovat do prace po osetreni na pphotovosti

..prasklá lebka a poraněná mozková tkáň...no nevím, nevím...

Cary16 napsal(a):
Dobrý den, jsem takový člověk bez pudu sebezáchovy, který jde do všeho. Jenže.. vlastním mladého koně, dvouročka.2 týdny zpět, když jsem mu čistila kopyta, na něj ze střechy skočila kočka, on se leknul a kopnul mě do hlavy. Veškerou manipulaci s ním zvládám v pořádku, doma si říkám, že to prostě zvládnu, ale jakmile dojde na čištění zadních kopyt, všechno se mi to vybaví, dostanu strach a nezvládám to. Momentálně mu je vždy vyčistí moje kamarádka, jenže takhle to nejde pořád a ani to tak nechci. Máte někdo podobnou zkušenost? Jak strach překonat? Nebo prostě počkat a dát tomu čas? Děkuji.

A co třeba ty zadní nohy fakt vynechat? Ať mu je dělá někdo jiný, kdo ho nebude znervózňovat, abyste mu neupevnila svými nervy navíc zlozvyk.
Vy pak dělejte koně, kteří spolehlivě drží, na nich si možná časem upevníte jistotu.A pomalu, třeba s držením od někoho vy háčkem projedete kopyto.
Nebo pro začátek jen nohy pozvedáte, a položíte?
Mám pár známých žen, které měly ošklivé úrazy.V některých to stopy nezanechalo.Dvě, které měly problém od svých koní, v těch strach zůstal.
Radila jsem koně prodat a pořídit jiné.Protože jako dvojice už, pro "bezdůvodný" strach a děs jezdce, nedokázaly fungovat.
Jedna to udělala, protože na jiném koni dokázala jezdit bez zábran.Prodaný normálně chodí u nových lidí a známá zas může na vyjížďky bez paniky.
Druhá si onoho koně drží stále, ale v podstatě mu platí ustájko.Od úrazu na něj sedla asi dvakrát.Ve stresu, obalená bezpečnostními pomůckami, pouze na kolbišti.Což jí radost nedělá.Takže ježdění na vlastním koni vzdala.
Strach je prostě plíživý, nedá se logicky vysvětlit a vyhnat z hlavy ze dne na den
I když vy děláte, že se nebojíte, kůň to na vás pozná a ještě poděsíte jeho.
Myslím, že budete li chtít řešit, vyřešíte.Ale třeba zrovna tomuhle už nikdy nohy nezvednete.A nebude to žádná ostuda.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..prasklá lebka a poraněná mozková tkáň...no nevím, nevím...

Tak znely vysledky z CT a z RTG. Netvrdim, ze jsem mela mozek zality krvi nebo rozlamanou lebku na hadry bolela me hlava a mela jsem na ni festovni otok a krvavou diru v miste narazu ale verit mi nemusite, to je na kazdem. Zadavatelku ale jiste uklidni, ze podobny problem nema nebo nemela jen ona.

To mi připomíná toho ukrajince, jak spadnul ze střechy u jedné zdejší firmy.Odvezli ho do nemocnice a on se za asi dvě hodinky vrátil celý zafačovaný a jako by se nic nedělo šel vyřezávat sedla na trámech. Nic to prý není. Dokonce vůbec nechtěl ani odvézt domů a pořád tvrdil že to nic není.Nakonec jeli domů všichni aby on jel taky. Tesařinu on ale opravdu uměl a měl hroznou starost aby to tam ostatní bez něho zvládli. Jiný by se na to vykašlal, ale Igor hrdina..

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak znely vysledky z CT a z RTG. Netvrdim, ze jsem mela mozek zality krvi nebo rozlamanou lebku na hadry bolela me hlava a mela jsem na ni festovni otok a krvavou diru v miste narazu ale verit mi nemusite, to je na kazdem. Zadavatelku ale jiste uklidni, ze podobny problem nema nebo nemela jen ona.

..no spíš jsem se podivovala s čím chodí lidi do práce - respektive, že Vás tam ze špitálu pustili a v práci si Vás nechali...můj kolega takhle chodil na denní a noční dvanáctky při chemoterapii - i když jen v kanceláři...já tam takhle chodila pouze s triviální zlomeninou zápěstí...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To mi připomíná toho ukrajince, jak spadnul ze střechy u jedné zdejší firmy.Odvezli ho do nemocnice a on se za asi dvě hodinky vrátil celý zafačovaný a jako by se nic nedělo šel vyřezávat sedla na trámech. Nic to prý není. Dokonce vůbec nechtěl ani odvézt domů a pořád tvrdil že to nic není.Nakonec jeli domů všichni aby on jel taky. Tesařinu on ale opravdu uměl a měl hroznou starost aby to tam ostatní bez něho zvládli. Jiný by se na to vykašlal, ale Igor hrdina..

...to mně připomnělo tuším že Drápalíka přejetého kombajnem z Vesničky mé střediskové

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..no spíš jsem se podivovala s čím chodí lidi do práce - respektive, že Vás tam ze špitálu pustili a v práci si Vás nechali...můj kolega takhle chodil na denní a noční dvanáctky při chemoterapii - i když jen v kanceláři...já tam takhle chodila pouze s triviální zlomeninou zápěstí...

Bolest hlavy neni utrzena ruka :) navic se mi to stalo 400 km od bydliste, doma zvirata a pritel v zahranici. Nekdo se musel postarat

helas napsal(a):
Verun, o tomhle přesně jsem psala ;-) Myslím, že zadavatelka moc dobře ví, že to koník neudělal schválně, ale tohle vědomí jí je houby platné. Strach nezakážeš; zejména ne takovýhle. Ten se může jen vstřebat, odestát. Někdy to jde rychle, jindy pomaleji, ale rady typu "překonej to a neblbni, vždyť to nic nebylo" jí vážně nepomohou...
Člověk může x-krát sletět z koně a spíš si na to zvykne, že se pak už netřese, ale zasměje se tomu; nebojí se, nebo jen trošku a s vrácenou sebejistotou ten strach zmizí.
Jenže tohle je jiný druh strachu. Nejde jen o to, že to asi fakt nebyl jen škrábaneček... bylo to prostě trauma.
Myslím, že snad všichni, co jsme tady, jsme z koně letěli nesčíslněkrát, hned nasedli a jezdíme dál. Někteří i pěkně blbě, nabili, něco povolilo...byla i nemocnice a tak.
Jenže jen někteří a jen někdy zažili tohle. To fakt není o tom, jak moc byla ta rána silná. Tohle se prostě stane - a může se to stát každému. A když se to už stane, člověk tomu nerozumí, nechápe, rpoč se najednou něčeho bojí, když zas tak velký rozdíl mezi tímhle a tím, co si zažil dřív, ani nevidí.
A přece to tak je. A lámat se to fakt nedá. Prostě nedá.
Dá se to ale vydržet s vědomím, že to jednou přejde, protože paměť je milosrdná a zahojí se.

Mimochodem: já kdysi před mnoha lety k podobnému strachu přišla ve chvíli, kdy se mi nestalo nic. Zato se něco - a ne mnoho - stalo někomu jinému, způsobem, který se mě osobně silně dotkl. Náhoda, nic víc. Prozvracela jsem tehdy celou noc a později, když jsem měla jít ke koním, jsem dostávala horečky a alergické záchvaty ( a alergik nejsem). Bylo to prostě k nepochopení... a trvalo mi dlouho už jen si to spojit dohromady - vůbec jsem nechápala, co se to děle.

Pomohlo mi až to vyluštit a nazvat, strašně moc. Pak už jsem věděla, s čím se peru, proč to je a hlavně, že to časem přejde. Pohoda. Přešlo. Později jsem na to byla pozornější a zjistila jsem, že je víc lidí (i kolem mně), ketří to zažili, jen to nedali najevo (strach z posměchu?). Zato najednou měli tisíc důvodů, proč nemohou to a ono...

No, asi tak. Je prostě dobré vědět, že to existuje a co s tím. A nezlehčovat to zbytečně. Se zlomenou nohou taky poskakovat nebudeš, protože to prostě nejde.

HeloS, "škrábaneček" byl k jiné diskusi (cstmr)...je někdy až úsměvné, jak jsou lidé "loajální" ke svému zaměstnavateli a položili by snad i život, aby dokázali, že jsou práceschopní...

Jinak k vašemu elaborátu: každý své emoce prožíváme jinak, někdo umí se svým strachem-emocemi pracovat, jiný se v tom slušně patlá, nikdo z nás nevíme, v jaké psychické kondici je zadavatelka a do jaké míry je odolná a co jí pomůže...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Bolest hlavy neni utrzena ruka :) navic se mi to stalo 400 km od bydliste, doma zvirata a pritel v zahranici. Nekdo se musel postarat

.OT...utržená ruka je vyřešený problém , bolest hlavy může skončit vším možným, to byl dost hazard...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Bolest hlavy neni utrzena ruka :) navic se mi to stalo 400 km od bydliste, doma zvirata a pritel v zahranici. Nekdo se musel postarat

...to opravdu není...no jo no člověk občas tropí hlouposti a občas to nedopadne...opravdu jste měla obrovité štěstí...

Cstmr - to musela být taky pěkná slupka, štěstí že jste v pořádku
dsj - to musel být taky hrozný zážitek ještě s vědomím, že jste ve stáji sama.

Tak včera jsem zvládla zvednout jednu zadní (tu kterou mě nekopl) a trošku vybrala z kopyta, pak přišel ten divný pocit, tak jsem kopyto raději položila, aby to necítil kůň. Zkoušela jsem vyčistit i jineho koně a to šlo bez problémů. V týdnu mi přijede kovář, tak přemýšlím jestli mu je mám držet já a nebo někoho poprosit. Říkala jsem si, že u kováře nebudu moct dělat "scěny" Najednou od toho kopyta utéct atd a třeba bych to i takto mohla překonat. Kováře zvládá koník úplně bez problémů.

Cary16 napsal(a):
Cstmr - to musela být taky pěkná slupka, štěstí že jste v pořádku
dsj - to musel být taky hrozný zážitek ještě s vědomím, že jste ve stáji sama.

Tak včera jsem zvládla zvednout jednu zadní (tu kterou mě nekopl) a trošku vybrala z kopyta, pak přišel ten divný pocit, tak jsem kopyto raději položila, aby to necítil kůň. Zkoušela jsem vyčistit i jineho koně a to šlo bez problémů. V týdnu mi přijede kovář, tak přemýšlím jestli mu je mám držet já a nebo někoho poprosit. Říkala jsem si, že u kováře nebudu moct dělat "scěny" Najednou od toho kopyta utéct atd a třeba bych to i takto mohla překonat. Kováře zvládá koník úplně bez problémů.

...držím palce...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
.OT...utržená ruka je vyřešený problém , bolest hlavy může skončit vším možným, to byl dost hazard...

jeste teda OT :) hazard to nebyl, doktor sice vrtel hlavou, ale revers mi dal celkem v klidu. Podle me jsou horsi zraneni...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
jeste teda OT :) hazard to nebyl, doktor sice vrtel hlavou, ale revers mi dal celkem v klidu. Podle me jsou horsi zraneni...

...ale ano doktor dá reverz na ledacos - včetně mého kolegy na chemo - on sám je krytý a pacient je svéprávný, tak proč ne...

Cary16- no to bohatě stačí, až nadledvinky zjistí, že se nic neděje, budete v klidu i vy.

Jinak by mě zajímalo, jak to mají veterináři(a i jiná povolání), když je nedejbože pokouše pes, kopne kráva, kůň- a je potřeba to zvíře ošetřit vícekrát, berete si dovolenou na zotavenou, než se z toho psychicky srovnáte? Nebo to prostě nemůže dělat každý. A že to zvíře to udělá úmyslně- brání se, ne jako zadavatelky koník...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Cary16- no to bohatě stačí, až nadledvinky zjistí, že se nic neděje, budete v klidu i vy.

Jinak by mě zajímalo, jak to mají veterináři(a i jiná povolání), když je nedejbože pokouše pes, kopne kráva, kůň- a je potřeba to zvíře ošetřit vícekrát, berete si dovolenou na zotavenou, než se z toho psychicky srovnáte? Nebo to prostě nemůže dělat každý. A že to zvíře to udělá úmyslně- brání se, ne jako zadavatelky koník...

Od veternarky vim, ze muze odmitnout zvire osetrit, pokud je to pro ni nebezpecne. Ale v takovych pripadech se zvire vetsinou naseduje si myslim.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Cary16- no to bohatě stačí, až nadledvinky zjistí, že se nic neděje, budete v klidu i vy.

Jinak by mě zajímalo, jak to mají veterináři(a i jiná povolání), když je nedejbože pokouše pes, kopne kráva, kůň- a je potřeba to zvíře ošetřit vícekrát, berete si dovolenou na zotavenou, než se z toho psychicky srovnáte? Nebo to prostě nemůže dělat každý. A že to zvíře to udělá úmyslně- brání se, ne jako zadavatelky koník...

To závisí od toho, prečo došlo k poraneniu - dôležité sú okolnosti a individuálny prístup, skúsenosti a schopnosť predvídať - veta kôň kopne málokedy.

Ak sa ale nijako po dobrom nedá, tak také zviera sa seduje. Teda, najprv sa dá fajka, potom sa seduje. Ak to nejde do žily, tak aspoň do svalu a potom do žily.

V jednom prípade si majiteľka musí injekčne sedovať sama, lebo kobyla s cudzími bojuje o život a tvrdo útočí, je to ťažák, majiteľka je dlhoročná kamoška, kobylu všetci poznáme.

Asi dvaja pacienti odišli domov bez plánovaného zákroku, lebo nikto sa nenechá zabiť magorom, vrátili sa o cca 2 mesiace už trošku vychovaní.

Zle manipulovateľné zvieratá sa ošetrujú za príplatok.

Psychicky sa s tým človek zrovná hneď - ak ide o život, všetko ostatné ide bokom, najhoršie sú kone zmietajúce sa na zemi/nekontrolovateľne padajúce/vzpínajúce sa v uzavretom priestore, tme, na zlom povrchu.

Ja mám traumičku z frízskych koní kvôli príšernej eutanázii kobyly, ktorú vlastnila kolegyňa. Zavolala si nás a ja som myslela, že ju utratíme my, že ona sa rozlúči a pôjde sa zrútiť do domu.
Pred smrťou brala kobyle krv, mala megaezofagus a tak sa to ešte využilo na posledné biochemické vyšetrenie, kvôli publikácii. A ako už mala ihlu v žile, tak jej tak fukla anestetiká, hrdinka.

Bola zima, sneh, mráz, vo výbehu ďalších 6 koní, tma a vybagrovaná jama na pochovanie mŕtvoly.
A kolegyňa, emočne rozrušená, drbla kobyle anestetikum miesto žily do artérie.

Čiernočierny fríz v čiernočiernej tme, ktorý sa vzpína, prevracia a nekontrolovateľne hádže o zem skutočne nepatrí medzi niečo, čo by ste radi videli, nieto ešte zažili. Keď kobyla konečne spadla na zem, bola v takom stave, že sa nedala utratiť vôbec ničím, stále jej bilo srdce a dýchala. A tak kolegyňa musela autom po ďalšie anestetiká a medzitým spadol do vybagrovanej jamy druhý kôň, trčali mu iba uši.

Popravde, mať tam vtedy nôž, frízu bez váhania podrežem a kolegyňu zahrabem do tej jamy, nebyť toho, že mrzlo a bez bagra to nešlo a že tam bol ten kôň. To bolo strašné, proste príšerné, nekonečná noc to bola a zbytok peripetií ani nejdem opisovať.

O pár rokov neskôr ma pri utrácaní fríz skoro privalil, minul ma asi o 3 mm.

Noo v takovém případě jako tu popisuje Horsana bych asi i tu pistoli dokázal použít na zvíře.Zřejmě bych si to sám před sebou nějak obhájil.

Horsana napsal(a):
Ja mám traumičku z frízskych koní kvôli príšernej eutanázii kobyly, ktorú vlastnila kolegyňa. Zavolala si nás a ja som myslela, že ju utratíme my, že ona sa rozlúči a pôjde sa zrútiť do domu.
Pred smrťou brala kobyle krv, mala megaezofagus a tak sa to ešte využilo na posledné biochemické vyšetrenie, kvôli publikácii. A ako už mala ihlu v žile, tak jej tak fukla anestetiká, hrdinka.

Bola zima, sneh, mráz, vo výbehu ďalších 6 koní, tma a vybagrovaná jama na pochovanie mŕtvoly.
A kolegyňa, emočne rozrušená, drbla kobyle anestetikum miesto žily do artérie.

Čiernočierny fríz v čiernočiernej tme, ktorý sa vzpína, prevracia a nekontrolovateľne hádže o zem skutočne nepatrí medzi niečo, čo by ste radi videli, nieto ešte zažili. Keď kobyla konečne spadla na zem, bola v takom stave, že sa nedala utratiť vôbec ničím, stále jej bilo srdce a dýchala. A tak kolegyňa musela autom po ďalšie anestetiká a medzitým spadol do vybagrovanej jamy druhý kôň, trčali mu iba uši.

Popravde, mať tam vtedy nôž, frízu bez váhania podrežem a kolegyňu zahrabem do tej jamy, nebyť toho, že mrzlo a bez bagra to nešlo a že tam bol ten kôň. To bolo strašné, proste príšerné, nekonečná noc to bola a zbytok peripetií ani nejdem opisovať.

O pár rokov neskôr ma pri utrácaní fríz skoro privalil, minul ma asi o 3 mm.

Horsano, muselo to být příšerné, hlavně taky pro tu kobylu...i když ve fázi "medzitým spadol do vybagrovanej jamy druhý kôň, trčali mu iba uši" mi hodně cukaly koutky, omlouvám se.

Ale proč píšu - už jsem si toho na Vašich příspěvcích všimla dřív - máte úžasný styl vyprávění, stálo by za to vydat takové příhody knižně, je to nádherně čtivé a člověk to úplně vidí.

Přeju Vám, ať se Vám i dále daří a jste profesně spokojená, bez vyhoření a ztráty iluzí z některých majitelů zvířat.

Teď ale vůbec nic proti háčku.Opravdu jen zkušenost moje vlastní s lidmi, co mají schopnost vyprávět a úhledný sloh.Budete se na mě hodně zlobit když řeknu, že obsah se bohužel často nezakládá na pravdě? Buď zcela a nebo částečně poupravený "autorkou" k jejímu obrazu.Máme tu u nás jednu dívčinu s nádherným hřebečkem "cobíka".Věděl jsem že někde na FB o něm píše a má i stránku svoji.To by bylo v pořádku, ale včera jsem měl možnost nahlédnout do obsahu její spisovatelské snahy.No kdyby jí bylo 17, tak neřeknu ani píp, ale to už jí není docela dlouho. Kdybych tu nebyl každý den, mohlo by se stát že se to dělo někdy kdy jsem nebyl příotomen, ale takhle vím že to pravda není.Někdy částečně i jo, ale slušně řečeno jenom kousek.Opakuji nic to nemá společného s "háčkem".Vzhledem k tomu že i bývalá majitelka mojí koby byla spisovatelka přímo umělecká a pravdy tam na konec bylo asi co by se za nehet stěží vešlo, k těmto lidem jsem zase já dost nedůvěřivý.

saola napsal(a):
Horsano, muselo to být příšerné, hlavně taky pro tu kobylu...i když ve fázi "medzitým spadol do vybagrovanej jamy druhý kôň, trčali mu iba uši" mi hodně cukaly koutky, omlouvám se.

Ale proč píšu - už jsem si toho na Vašich příspěvcích všimla dřív - máte úžasný styl vyprávění, stálo by za to vydat takové příhody knižně, je to nádherně čtivé a člověk to úplně vidí.

Přeju Vám, ať se Vám i dále daří a jste profesně spokojená, bez vyhoření a ztráty iluzí z některých majitelů zvířat.

No, ja myslím, že celá tá príhoda nebola nijak tragická pre kone, (kôň sa z jamy dostal po svojich nakoniec), pre kobylu bola smrť už vykúpením, skôr pre ľudí - traumu sme mali všetci a na dosť dlho.

Vydať knižne - to by isto šlo, ale mrzelo by ma, že by som musela veľa vecí zamlčať, prípadne by si ľudia ťukali na čelo a mysleli si, že mám príliš bujnú fantáziu, alebo veľa hulím :D

Ale možno raz