Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.63.3
Vždy jsem chtěla svého koně, ale měla jsem strach. Rozhodla jsem, že si to vyzkouším na plném pronájmu, co čert nechtěl, ani ne po půl roce už cítím, že tohle je cesta, životní styl, ale bohužel pěkně drahý, pokud to člověk chce dělat poctivě ku prospěchu zvířete. A jsem v pasti. "Svého" koně začínám mít ráda jako svého, ale mám strach z toho, že si ho může majitel kdykoli vzít zpět. Zároveň začínám být nespokojená s ustájením, není to nic extra a taky se to projevuje. Začínám být frustrovaná a nikdy jsem nebyla ke koupi blíž jak teď...akorát mám těsně před třicítkou, asi přijdou děti atd...teď koně v klidu užívím, při mateřské bych musela mít brigádu aspoň na čtvrt úvazku a partner by mě v případě průšvihu určitě podpořil...stále je tam řada ale, která můj životní sen rozpouští a mě je z toho smutno.Nebo se člověk nesmí tolik bát? Jak jste to měli vy?
Uživatel s deaktivovaným účtem

Já jednoduše. Coby 40 letá, svobodná a bezdětná jsem si pořídila svého prvního koně a moc ráda na to vzpomínám. Teď mám druhého, na kterém z různých (i zdravotních důvodů) nejezdím, ale ustájení platím. Protože je prakticky neprodejný a "stáváš se navždy zodpovědný zato, cos k sobě připoutal".
Uživatel s deaktivovaným účtem

Mám to skoro stejně, jako kometa. Jen já prvního koně koupila před třicítkou tak nějak z donucení - kobylu jsem měla v polovičním pronájmu, předtím putovala z ruky do ruky a majitel jí chtěl opět prodat. Tak jsem jí koupila. Po půl roce zjištěn neléčitelný genetický problém, dalších 15 let jí budu živit jako invalidního důchodce. Koník, kterého jsem si koupila jako jejího nástupce, mi uhynul ve třech letech na otravu. Tento měsíc si jedu pro svého, jak říkám, posledního koně. Jestli už ani tohle nevyjde, tak už na to kašlu (to říkám všem okolo nahlas, ale sama moc dobře vím, že bez nich žít neumím...).
Jak bych se rozhodla, kdyby stála zase na začátku? Obávám se, že stejně jako tenkrát...
Smysl to nemá,ale sny se mají plnit
Někomu koupí koně rodiče,někdo se zmůže při první práci,někdo před dětmi,někdo při dětech ,někdo ve vyšším středním věku......
Někdo nezůstane při jednom a celkově přizpůsobí život svůj, i rodiny, koním.Někomu postačí docházet podle času do ustájka ,ke svému jedinému .
Ale jsou i další,kterým to nevyjde a koně si neudrží .Některé nápady jsou podle mě odsouzené k zániku předem,ale když člověk trochu přemýšlí a má okolo sebe zázemí ,ochotné pomoci ,lidi kteří ho berou i s koňskou úchylkou ,dá se do toho jít.
V životě jsou věci,které prostě nemůžete naplánovat a nemůžete dopředu předpovědět průběh.
Dokud je nezkusíte
Já si splnila sen v 35 letech,kdy jsem už měla 2 děti. Protože zítra tu být nemusím. Nebo se může stát,že nebudu moct jezdit. Chtěla jsem,moc jsem chtěla zažít ten pocit,kdy kůň i já budeme jedno,kdy si budeme věřit a byla jsem připravena převzít zodpovědnost i kdyby kůň zůstal nejezditelný. No,dneska mám dva ,druhý ke mně přišel tak nějak náhodou. Děti už mám skoro dospělé,občas s odřenýma ušima,ale zvládám,přežili jsme i úraz a nedokážu si představit je nemít. Splnily se mi všechny sny a ani jsem nedoufala,že posunu náš vztah tak daleko.
Děti mě v tom podporují a jsou rády,že mám koníček,který mě baví. Sami sportují,tak chápou moje pocity.
Kdybych se tenkrát měla rozhodovat,tak do toho jdu mnohem dříve
Je prima, že přemýšlíte, jak by to bylo do budoucna, jestli byste koníka uživila, až budete mít děti, méně peněz a taky času... Určitě je potřeba mít nějakou finanční rezervu, všechno si dobře propočítat, partner, který by byl oporou nejen ohledně peněz, je rozhodně plus. Sny se plnit mají, o tom žádná, jen je to prostě velký krok.
Vůbec nechci odrazovat od koupě vlastního koně, jen popíšu pohled i z druhé strany... Vědět, co vím dnes, do vlastního koně už bych nešla. Ale asi tedy nejsem ten pravověrný koňař, nebo jsem možná byla kdysi, v době, kdy jsem si pořizovala svého koníka, to mi bylo 26 a jemu skoro 7... :-) Tenkrát jsem byla do koní a ježdění strašně zažraná, u koní prakticky každý den, i nějaké sportovní ambice byly. Jen nebylo moc na co si sednout, tak jsem si pořídila vlastního čtvernožce a všichni kolem souhlasili, nikdo mě nevaroval :-) Na sport nakonec nedošlo, zůstalo u couraček do lesa, občas jízdárna, ale užili jsme si krásné roky, zážitky jistě k nezaplacení. Pak několikrát kolotoč se změnou ustájení, hledání slušné stáje s dobrou péčí nic snadného aspoň u nás v okolí není, neustálé nervy, jak je o koně postaráno, člověk si netroufl odjet ani na dovolenou, časem se přidaly zdravotní problémy, koňovy i mé (a řešit veterinární problémy je fakt alespoň pro mě strašně ubíjející - strach o koně, člověk musí neustále řešit volno z práce, ošetřování, prachy za veta ani nepočítám), jezdecké nadšení časem taky upadalo (navíc kůň na ježdění poněkud magor :-)), času stále méně, peněz do koně stále více... Všechny ty starosti okolo jsou prostě hodně náročné, když je na to navíc člověk sám. Koníka mám 19 let, z toho poslední asi 4-5 let je koník už nepojízdný. Je prostě potřeba počítat i s tím, že koník zestárne a Vy budete živit zvíře, které je v podstatě jenom na koukání :-) A že čím je koník starší, tím je péče dražší i náročnější. Nebo nedejbože se stane zdravotní malér. Není to levný koníček, zato závazek na celý (koňův) život.
Ale rozhodně chápu, že spousta lidí to cítí úplně naopak a bez vlastního koně to pro ně není ono. Takže pokud to máte taky tak a uvědomujete si, jak náročné to může být, jděte do toho, proč ne. Vlastní kůň člověku dá určitě hodně. Já to cítila kdysi stejně, jen dnes při pohledu zpět už vím, že by mi bývalo stačilo jezdit na jiných koních a ušetřila bych si spoustu nervů, času a peněz :-)
Tak pořízení vlastního koně je vždycky potřeba dobře zvážit, ale když budete zvažovat poctivě, vždycky Vám nutně vyjde, že je to nesmysl:-) Čili tudy cesta nevede:-)
Viděla bych to spíš tak, že pokud máte omezené příjmy, je to vždy nějaká oběť. My s přítelem živíme čtyři koně, děti nemáme a mít nebudeme, hypotéka splacena... oba máme lehce nadprůměrné příjmy, rezervy, ale i tak tento koníček samozřejmě požírá značnou část příjmu. Kdybychom neměli koně, asi bychom měli dům místo bytu, lepší auta, víc bychom cestovali... Jenže tohle mi nechybí, zatímco kůň mi by chyběl.
Když mi umřel první kůň po dlouhé, vleklé (a drahé) nemoci a finančně se mi tedy dost ulevilo, do dvou týdnů jsem si pořídila dalšího (teda zdravého). Prostě když umřel, najednou spousta volného času, který jsem ale chtěla trávit nejen s koněm, ale i s "holkami od koní". Takže jasně, je to životní styl, a i když na to máte, nebude to bez obětí v budoucnu... Takhle bych na to nahlížela já - co všechno budu muset v budoucnu obětovat pro své hobby... A pak se rozhodnout.
Červa v hlavě už máte, tak vybírejte😀
Kupte si koně mladého a zdravého, co není dušný, muchař a nemá lehceschvacovací kopyta. Takového, kterého lze zaparkovat na pastevko. Než přijdou děti, jezdíte. Kolem spícího kočárku lze jezdit také. Pak vozíte na koni malé děti. Až děti odrostou, jezdíte dál. Nebo scháníte další koně pro manžela a děti...a rovnou pozemek pro to stádo.
Po.... se to může vždy😀
Jaké koně nekupovat? Stačí projet ifaunu a vypsat si seznam nemocí a problémů.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Rif Du Madon
napsal(a):
Červa v hlavě už máte, tak vybírejte😀
Kupte si koně mladého a zdravého, co není dušný, muchař a nemá lehceschvacovací kopyta. Takového, kterého lze zaparkovat na pastevko. Než přijdou děti, jezdíte. Kolem spícího kočárku lze jezdit také. Pak vozíte na koni malé děti. Až děti odrostou, jezdíte dál. Nebo scháníte další koně pro manžela a děti...a rovnou pozemek pro to stádo.
Po.... se to může vždy😀
Jaké koně nekupovat? Stačí projet ifaunu a vypsat si seznam nemocí a problémů.
Hezky sepsáno.
Vlastní kůň je tak trochu diagnóza, ve chvíli kdy víte že už nechcete jenom jezdit, že chcete u toho koně být každý den, dělat si s ním co chcete vy, pracovat jak vy sami chcete. A ten kůň je prostě váš.
Nemusím se nikoho ptát jestli si toho koně můžu vzít či kterého si můžu vzít. Prostě vezmu vodítko, jdu do výběhu a vezmu si ho bez zeptání. Můžu si ho čistit klidně 20 kartáči, protože na to mám čas a svobodu. A můžu di jít na procházku, a nebo lonžovat a jsem svým pánem...
Vlastnictví koně je pro někoho, kdo opravdu chce s tím koněm dělat všechno, a jednoduše být s ním. A je připravený na fakt že vlastnictví koně je drahé a poměrně omezující záležitost. A to právě hlavně v osobním a partnerském životě.
Už se mi dostalo "proslovu" jistého člověka, že s koněm bych neměla hledat partnera protože se mu nebudu plně věnovat a já bych se muži měla pořádně věnovat přece! 🤦♀️
I děti jdou vyřešit. Majitelka koně vždycky přijela s kočárkem a o dítko sme se postaraly my než odjezdila. Všechno šlo
Sophii
napsal(a):
Vlastní kůň je tak trochu diagnóza, ve chvíli kdy víte že už nechcete jenom jezdit, že chcete u toho koně být každý den, dělat si s ním co chcete vy, pracovat jak vy sami chcete. A ten kůň je prostě váš.
Nemusím se nikoho ptát jestli si toho koně můžu vzít či kterého si můžu vzít. Prostě vezmu vodítko, jdu do výběhu a vezmu si ho bez zeptání. Můžu si ho čistit klidně 20 kartáči, protože na to mám čas a svobodu. A můžu di jít na procházku, a nebo lonžovat a jsem svým pánem...
Vlastnictví koně je pro někoho, kdo opravdu chce s tím koněm dělat všechno, a jednoduše být s ním. A je připravený na fakt že vlastnictví koně je drahé a poměrně omezující záležitost. A to právě hlavně v osobním a partnerském životě.
Už se mi dostalo "proslovu" jistého člověka, že s koněm bych neměla hledat partnera protože se mu nebudu plně věnovat a já bych se muži měla pořádně věnovat přece! 🤦♀️
I děti jdou vyřešit. Majitelka koně vždycky přijela s kočárkem a o dítko sme se postaraly my než odjezdila. Všechno šlo
Krásně napsáno :)
Já připojím, že to jde i s 2 dítkami (a často i bez hlídání). Jen hledat a najít ty OK podmínky pro všechny.
Kdybych brala náš příběh s koněm s rozumem, tak bych si musela nafackovat a ne jednou :D Sh-arabku jsem kupovala na vejšce v jejích 2 letech, řádně jsem si jí poňunala, vychovala, obsedla. V jejích 5 se mi narodila první dcera, o rok později jsme přikoupili shetlandíka, nyní v jejích 8 se mi narodila druhá dcera. Všechno jde :) a ikdyž je kůň občas průvan v peněžence, jsem ráda že je mám. Člověk u nich může relaxovat, vypnout z běžných stresů, vyčistit si ho 20 kartáči.
Samozřejmě je fajn podpora od rodiny/manžela. Můj manžel bere oba jako rodinné přislušníky, rozhodně ne jako vysavače rodinného rozpočtu. A to také dělá moc. A to se arabka kupovala nějaký rok co jsme byly spolu.
No, kdyby jsme si sny neplnily, nebyl by přece v okolí jediný kůň .
Důležitá je opravdu podpora rodiny. Jsem matka, jsem manželka, jsem zaměstnanec a vlastním samozřejmě koně. Jde to, jde totiž vše, co se opravdu moc chce, ale je velmi důležité vybalancovat tu správnou rovnováhu mezi rodinou a "koníčkem". Ať už časově, či finančně. Tedy myslím si, že v mých téměř čtyřiceti letech se mi to už malinko daří a není nic krásnějšího (pro mě osobně), když jedu ke koním a má rodina na mě mává se slovy "užij si to maminko".
Také, bohužel je to realita, kdybychom neměli takový rodinný rozpočet, jaký máme, už bych vlastní koně nechtěla. V mém věku by mi nejvíce vadilo, že bych svým koním nemohla poskytnout takovou péči (TOP ustájení, vet, fyzio, trenéři, vybavení, apod.), jakou si bezesporu zaslouží.
Nicméně, když tedka po pravdě vzpomínám na své velmi mladé léta, zůstane navždy holým faktem, že nejvíce mě naučil můj první kůň, koupený mými rodiči, kteří o koních nic nevěděli a poctivě vyprosený na kolenou
Uživatel s deaktivovaným účtem

Já po 20 letech u koní bych si svého do domácí péče nepořídila.
Pokud bych ho pořizovala s tím, že bude v ustájení, musela bych ty peníze na ustájení mít tak, že kdybych neměla koně, tak bych nevěděla, co s penězi.
Jinak netoužím stát se majitelem koně.