Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Ono na vesnici moc lidí kastrované kočky venkovní a současně vnitřní nemá."
tak u nás to teda bude patrně platit naopak

"Kdyby mi přišla kočka s obojkem, tak bych jí určitě věnovala pozornost a ne, že bych ji nechala jen tak žrát s ostatníma."
no, víš, už jsem to psala...většina "ilegálů" se chodí krmit v noci a dost možná i přes den, ale chodím do práce, tak těžko se potkat, že...Jinak jsem nedávno asi poprvé narazila na jedince s obojkem - už jsem usínala, když mi něco vlezlo na nohy a pokračovalo k hlavě, tak otevřu oči a zhruba z dvaceti cm si koukám z oka do oka s cizím čb (si myslím) kocourem a si rovněž teda myslím, že ten obojek měl...ale tam fakt nebyl prostor ten obojek jakkoliv zkoumat
takže tak...

"a u kastrovaných o to víc"
no to bych fakt neřekla...

"Když je doma krmena, netrajdá"
tak tohle zkus vysvětlit některým dobrodružnějším jedincům...

U nás to tak je, jak jsem psala, pokud visí výzva, že se ztratil kocour nebo kočka, vždy s fotkou s obojkem a info, že je kastrovaný.A vše píši s tím, že také chodíme do práce, takže tak. Nic není na 100 %.

koňadra napsal(a):
Zaujala mně vaše věta:
"A když už do nich vrazíte peníze, tak je nenecháte přejet na silnici, což se často stává, a u kastrovaných o to víc".
Mám totiž přesně tentýž pocit. Mám kočky jen venkovní - na myši. Jakmile nechám nějakou kočku, či kocoura vykastrovat, do pár týdnů, či měsíců je přejede auto! To ty kastrované kočky nějak zblbnou, že najednou začnou lézt na silnici? Vždyť právě kastrované kočky by se měly více držet baráku, ale u nás to jaksi neplatí. Už jsem takhle nacpala do koček pár tisíc. Pořídím novou, řeknu kašlu na kastraci, to raději ta koťata zabiji, jenže potom mně to nedá a stejně dám kočku vykastrovat - a za chvíli o ni přijdu. Jak je to možné?

Ještě mne zaujal ten nápis na obojku. Měla jsem kočku (vykastrovanou!) tulačku. Nebyla doma třeba 14 dní,6 týdnů, týden, nebo dokonce i 2 měsíce. Vůbec jsem nechápala, kde je, když v okolí v poli (že by žila divoce) jsem ji nikdy neviděla. Tak jsem si říkala, jestli třeba vždycky nežije u někoho, i když jsem tedy nechápala, proč se potom vždycky zjeví u nás - jakoby odešla včera, a to potom byla doma třeba týden, nebo měsíc a zase zmizela. Tak jsem jí chtěla dát taky obojek s takovou tou schránkou na adresu a tam napsat něco v tom smyslu, že kočka je naše a jestli by někdo mohl podat zprávu, kde se kočka zdržuje, když není doma. Bohužel k tomu nedošlo, protože jednoho dne se kočka opět nevrátila a protože už je to rok, tak už se asi nevrátí.

Právě také kvůli tomu, co píšete, jsme zvažovali tu kastraci, protože jsme s ní neměli zkušenosti. Na jednu stranu se mají víc držet doma, na druhou ztrácí jakýsi pud sebezáchovy, zhoršuje se jim orientace, nemusí se vrátit domů, když se ztratí, přestanou lovit myši a spoustu dalšího jsme četli na internetu...Jenže zkušeností a odlišných reakcí spoustu.

Naši nekastrovali a je pravda, že každou chvíli o kočku přišli. A pak co s koťátky, neměla bych to srdce dát je pryč.

Už jsem také přemýšlela, jestli bych další novou kočku chtěla pouštět ven...Ale když máme kočky také kvůli myším. Sice je většinou nežerou, mají je na hraní, ale myšilovovové jsou dobří i po kastraci. A když vidím, jak ty naše kočky jsou spokojené z této situace, moc bych přemýšlela, zda odpírat přístup ven. A vůbec jakou kočku si vzít, zda koťata, nebo starší z útulku atd.

Ta Vaše kastrovaná tulačka si klidně může pěkně žít u někoho jinýho. A vrátit se ještě může, když se normálně takhle toulá. A krmila jste ji venku nebo uvnitř? A kdž byla u Vás, spala venku někde ve stodole nebo uvnitř doma?

Pořád musím myslet na paní, od které jsme kupovali odpočívadlo, jak byli už zničení z toho, že jejich všechny kocoury srazilo auto.
Bydleli bohužel v zatáčcce přímo u silnice. Rezignovali na kočky, ta bolest ze ztrát byla velká.Asi bych to taky nedala a kočku držela doma.

Když ono se u nás načetlo asi víc pozitivních věcí naráz, že jsme přišli zatím jen o jednoho kocourka.
Jednak jsme si přinesli tři koťátka sourozence naráz, a to ještě v době, kdy měli být ještě nějaký týden u mámy kočky, ale naši už je chtěli dát pryč.Drželi se při sobě, jakmile nebyli na dosah a nepřišly na zavolání, hned jsme je začali hledat. Kočka pekla s kocourkem a jeden kocourek byl takový odstrčený co se týče hraní mezi sebou a někdy jim nestíhal, když se dostali za stodolu, nemohl najít díru zpět...Někdy jsem zbytečně plašila, to když vyspávaly přes den přes den ve dřevníku...

Potom také nejsme hned u silnice, zezadu baráku máme zahradu, plotem je další barák se zahradou, to samé další, za nimi jsou pole a stezka pro pěší a cyklisty a chodí tam na volno se psy. Zepředu máme silnici takovou boční, pak rybník a pak teprve hlavní. Ve skutečnosti je to kousek. Bylo mi jasný, že směrem do zahrad a ke stezce je neuhlídám, ale před barák jsem nechtěla, aby si zvykaly chodit. Jakmile vystrčily hlavu ze vrat, už jsem je hnala domů a domlouvala jim, že tam nesmí, samozřejmě, že je to k smíchu, kočka je kočka, no ale dneska když jsem na zahrádce před domem, tak se ode mě nehnou, jakmile něco jede nebo se ukáže pes, nebo jde jen někdo pěšky kolem, okamžitě vlítnou do dvora. Přes vrata samozřejmě přelezou, protože je láká strom před nimi. A doteď, jakmile je najdu před barákem nebo okolo, tak je ženu domů. Vím, kočka není pes, ale určitě ví, že je něco špatně, když na ni houknu.

A standartní situace je, když se vracíme z práce, nebo v noci, že sedí za vratama a koukají škvírama a zpod ven, často je tam také navštěvují toulavé kočky, ale naše s nima komunikují přes ty vrata. Pokud s nějaká octne na dvoře nebo zahradě, tak ji vyštvou.

Potom tomu i přispělo i to, že jsme s nimi bydleli v zahradním domku 4 x 4 metry 4 roky, takže jsme se hodně moc sžili. I nyní, co už bydlíme, mají přístup všude do baráku.Jsou to takoví naši kočičí asistenti.A o víkendu je během dne jen tak, pokud jsou venku, několikrát volám domů a dám ji malinkatý pamlsek, na to se chytají.

Mám pocit, že to bydlení v chatce uprostřed pozemku nám všem dalo hodně, nejsem si jista, mít teď další koťata a pouštět je ven a čekat, jestli přijdou do baráku průlezem, jestli by to šlo tak hladce, přece jen ten kontakt s námi by již omezen.
Možná jsem moc úzkostlivá, ale to sžití se odmalička a piplačka stále dokola, se nám vrátila. Nedělám si iluze, že chodí jen na zahradu a dál ne, ale zatím vždycky přišly, kdyby nepřišly den, tak vím, že to s nimi není ok.

Jsem moc ráda, že jsem našla toto forum. Už jsem na základě rad na tomto foru udělala pár opatření, takže jsem moc vděčná všem diskutujícím.

Machyska napsal(a):
Nejmladší kocourek už občas projde sám. Už to určitě chápe, ale je trochu lenivý.
Ti druzí dva (kočička a kocourek) se v blízkosti dvířek moc nezdržují, tak to jde pomaleji. Raději chodí domů oknem

Máme "doma" pořád našeho tuláčka a oni se ho stále bojí. Myslím, že tuláček Mourek se to naučí velice rychle. Začal k nám na zahradu chodit občas další nekastrovaný tulák a kocour od sousedů a obou se Mourek bojí, tak zvažujeme další dvířka na čip do zahradního domečku pro Mourka, aby byl v bezpečí a neměl stále sežrané papání. Pořád trochu doufáme, že mu najdeme domov, ale to takový miláček, že to bude těžké i pro nás...

Hned bych si ho vzala nemít našeho kocourka Mourka. Ten náš by ho nejspíš nedal...Naše území si hlídá jak pejsek, na vetřelce útočí. A už vůbec si nedokážu představit, jak by si Váš Mourek zvykal někde jinde, když už je u Vás už doma.Přimlouvala bych se za ty dvířka s čipem.

Oknem neeee, taky to naše kočka i kocourek zkoušeli, okno jsme museli zavřít.

My měli největší problém s naším Mourečkem, když chtěl z domu ven. V noci nás chodil budit a vyžadoval asistenci při odchodu. Bylo to o nervy, protože nechodí na kočičí záchod, jen ven. A to cvakání pojistky ho lekalo. Minimálně měsíc jsme řešili tyto noční odchody. Nakonec to vypadalo, že vlastně umí vylézt, jen chce, abychom byli u toho. Po nějaké době jsem ho musela zavřít na verandě, aby to zkoušel bez nás. Dali jsme mu tam i bedýnku, pro jistotu. Párkrát jsme nevydrželi to jeho hrozný naříkání, měli jsme obavy, aby neměl pak nějaké problémy kvůli zadržování moči. A to byl zároveň poslední problém. Souběžně s tím parkrát zůstával sedět přede dveřma nebo před francouzským oknem, když jsme ho volali domů. Také jsem mu chodila pomáhat, ale ten třetí měsíc už ne. Rvalo mi to srdce, když měl jít žrát a místo toho odcházel pryč, když jsme mu neotevřeli. Každopádně jakmile pochopil, že ven musí sám, tak bylo vyhráno i s chozením dovnitř.

Tak snad to těm Vašim nebude tak dlouho trvat, koťata jsou učenlivá.

My měli 3 kočičí sourozence, jednu kočičku a dva kocourky. Kastraci jsme původně nechtěli, dlouho jsme zvažovali a zjišťovali si informace. Nakonec jsme se rozhodli ji oddálit, co to půjde. Jsou květnoví a první začala vyvádět kočka, začali se k nám stahovat kocouři z okolí a ti naši si to nechtěli nechat líbit a v noci byly bitky, neustále jsme běhali ven je rozhánět. Spali jsme v zahradní chatě a nedalo se to vydržet, já měla také strach, aby se neporvali a pak abychom nemuseli zase letět na veterinu. Jednou nam totiž kocourek přišel s přední packou prokouslou od zad až pod packu a bylo to na dlouhý čas na antibiotika. Kočka dostala hned termín kastrace na březen, takže v 10 měsících, kocourci na červen, takže za 13 měsíců. Kočka neměla 3 kila a do kastrace se nám nepodařilo ji vykrmit, ale zvládla to.Vzala jsem si v práci volno, po zákroku jsme ji měli nechat v přepravce, co nejdýl a když už jsme ji museli vyndat, měla jsem ji v pelíšku v posteli a seděla u ní, abych ji udržela v klidu. Jediná komplikace byla, že nechtěla pít, už nevím, za jak dlouho přesně, jestli až druhý den jsem volala vet a dávali jsme jí vodu stříkačkou do tlamičky po troškách. Žrát začala až za dva dny. A další dny jsme ji měli hlídat, aby neskákala nahoru, dolů kvůli kýle, a nepouštět ji ven, což byl horor. Naši kocouři ji nenechali v klidu ale nevrčeli, naštěstí už bylo teplo, tak jsme je pár nocí drželi venku, ale přes den to nešlo, chtěli dovnitř. Pak to přišlo na oba kocourky, jednoho jsme stihli nechat vykastrovat, druhého už ne. Dodnes nevíme, zda to z bráchy cítil a odešel, nebo protože by se nesnesli, nebo zda se otrávil. Pár dnů před kastrací donesl velkýho potkana, manžel se mu ho pokoušel vzít, i se mu to nakonec podařilo, ale pak mu ho zase dal a pak už jsme ho nikdy neviděli. Jak nepřišel na zvolání, tak jsme věděli, že je zle, byli na nás tak vázaní, přišli vždy hned nebo do pár minut. Říkali jsme si, že si šel hledat slečnu a vrátí se, ale nevrátil. Dostal se ke mně příběh dvou kocouřích bratrů, kdy jeden opravdu kvůli druhýmu odešel, manžel si ale doteď myslí, že to bylo tím potkanem. Podle návodů a rad na internetu jsme ještě pár týdnů sami pátrali, bohužel. Kamarádce přišel dokonce kocour domů po 4 letech, kdy už měla jiného, tak jsme ještě dva roky doufali...

Nevím, jestli naši kocouři ve 13 měsících byli vyjímkou, uvnitř nám neznačkovali ani se jinak neprojevovali. Až když začali být hluční, tak se stalo, že manželovi venku označkovali tašku do práce a kolegyně kočkařka na to hned přišla. Uvnitř dřív nic nedělali a když to na ně přišlo, ani dovnitř nechtěli, zdržovali se venku a když jsme se k nim přiblížili, tak zdrhali.

A po zákroku oba kočka i kocour zvraceli a podle mě se potáceli z nárkozy dost dlouho, měli nějaký límec už od vet, aby na sebe nemohli. Nevím, jestli se to takhle dává standartně kvůli stehům.Kocour podle mě stehy neměl...Pak jsme ještě byli na kontrole, protože jsem byla vystrašená, že kočka měla několik měsíců bouličku na bříšku, jestli nemá kýlu, ale nakonec se to stáhlo. Kocourek byl ok celkem brzy. Ke kocourkovi jsem tako kočku nepustila, až druhý den, a to už běhal normálně, akorát se nenechal od kočk mýt a zdrhal před ní, ale nevrčeli ani nesyčeli na sebe.

Teď mají 4 roky, až na to, že nám kočička od kotěte pokašlává, tak jim nic vážnějšího nebylo a jen se modlím, aby se nějaké negativa kvůli kastraci neprojevila v pozdějším věku.

Hraví jsou stále, jsou dva, tak je to asi i tím lepší, loví myši stále, ale většinou na hraní, ptáky bohužel taky, přestali chodit po střeše, kam lezli jako koťata, přijde mi, že se víc bojí, i zvuků. Kocourek podle vet by mohl zhubnout, jenže ona ho vidí při očkování na podzim, je velký, má 4 kg, jako jeho tatínek, nabírá hodně jen na zimu, v létě je jak proutek, kočička je malinká, asi 3 kg nemá doteď, jako její maminka.Takže až na ten kašel a občas něco jako prokouslá tlapka a teď lysinka na hrudi na d packou u kocoura, vše ok. Máma mě strašila, že je za dva roky máme pryč a zatím to vypadá, že se opravdu víc drží u domu, než kdyby nebyli kastrovaní.

Machyska napsal(a):
Děkuji za informaci.

Taky si je posíláme a pomalu to začínají chápat, náš nejmladší vždy sedí u dveří a čeká na otevření, tak vyjdu ven, nasměruji ho na dvířka a on už do nich jde sám. Ostatní ještě musím postrčit až do dvířek a teprve pak se pomalu snaží projít.
Z počátku chtěli rychle proletět, jak byli zvyklí z klasických dvířek a to jim nešlo, rozplácli se o to plexisklo , tak se přestali snažit a čekali u dveří.
Jen jsem si nevšimla, že jde nějak nastavit i ta pojistka, ale možná máme jiná dvířka. Musím na to mrknout.

Jak se daří?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Pro kocourka jsem ještě uvažovala obojek s textem nekrmit, jelikož máme podezření, že někam chodí žrát, je kastrovaný, má tendenci nabírat a pak naše snaha mu udržet váhu jde vniveč"

tahle úvaha mě zaujala...myslíš, že by někdo luštil text na obojku? Mě by to teda ani náhodou nenapadlo. A za druhé, taky k nám chodí cizí a taky se u nás živí, ale fakt to nijak nemenežuju a nehlídám...konckonců chodím do práce, se psem ven, v noci spím, takže nějaký obojek s textem by si stejně neměl kdo přečíst...

Ono na vesnici moc lidí kastrované kočky venkovní a současně vnitřní nemá. Když se najde kocourek s obojkem, je většinou ztracený, někomu utekl a pak visí inzerát u krámu. Všichni naši známí na vesnici mají kastrované kočky jen doma. A když už do nich vrazíte peníze, tak je nenecháte přejet na silnici, což se často stává, a u kastrovaných o to víc. A také proto, že jsou většinou z útulku.

Kdyby mi přišla kočka s obojkem, tak bych jí určitě věnovala pozornost a ne, že bych ji nechala jen tak žrát s ostatníma.
My jsme si dovezli koťata od našich od venkovní kočky a věděli jsme, že na 100 % chceme, aby chodily ven chytat myši, ale aby byly i doma. Takže jsme kastraci dlouho zvažovali a původně ani nechtěli. No a kocour začal nabírat, nám to sice nepřijde, ale vet ano. I když nabírá jen na zimu, zato hodně.

Jak jsem už někde psala, po obojku beaphar se nám kocourek skoro přiotrávil. Sice žral, ale nemyl se, byl apatický a nebyl ve své kůži. Vet nic nenašla, takže obojek jsme sundali a kocourek se vzpamatoval během pár dnů. Naše Vet má v čekárně také info o práškách proti všemu, ale sama řekla, jaké je to svinstvo...Takže dáváme kapku, párkrát jsme použili spray, klíšťata každý den vytahujeme, max 8 klíšťat. Před měsícem, teď už je klid, nosí je jakoby ve vlnách. K obojku se nevrátíme, ani nemám chuť zkoušet jinou značku, radši obě kočky denně kontrolujeme, když se s nimi mazlíme, nemám problém jim klíšťata vyndat, kolikrát zachytíme ještě lezoucí. Horší jsou ty bouličky, co jim po klíštěti zůstanou, trvá dýl, než se vstřebají a kolikrát se do stejného místa dostane další klíště...

Machyska napsal(a):
Současně dvě kočky prolezou, pokud jsou šikovné. Viděla jsem to na vlastní očí. Našeho mladého jsem to učila a s ním se při protahování ocásku přidal i náš tulák, který čip nemá . Dvířka se nestačila zaklapnout, takže šli spolu jako vláček.

Jak se to kočky učí? Já je to učím už dva týdny a pořád nic. Stále nechápou, že mohou projít až ve chvíli, kdy lupne pojistka. Chtějí projít rychle, jak byly zvyklé a pokud se hned dvířka neotevřou, tak odcházejí a myslí si, že jsou zamčená, samozřejmě jak odchází, tak už je vlastně otevřeno...

Pokud jim pomůžu, tak projdou, ale samy ne. U nás je o i tím, že k vůli tuláčkovi spěchají, nechtějí se s ním potkat.

U nás stejný problém. Doporučuji vydržet a pomáhat jim. Ukazovat, že je již otevřeno. Jakmile se stáhnou, jít pro ně, strčit jim tam hlavu a přidržet, až cvakne pojistka, aby si zvykly na ten zvuk. Naše kočky zdrhaly, jakmile došlo ke cvaknutí pojistky. Pak také nestíhaly včas prolézt. Když byl manžel doma, tak jsme si je posílali navzájem a dávali jim pamlsky. Když jsem byla sama doma, tak třeba několikrát denně, dokud to vydržely a nezačaly přede mnou zdrhat. Vydržet, vydržet, mít trpělivost, při volání k papání to také zopakovat, dávat pamlsky a důsledně jim neotvírat dveře a radši jim pomoci a vysvětlovat i slovně a neustále hladit. Někdy je pár dnů nechat, netrénovat, jen jim pomáhat. A pak se zase vrátit k ténování.
U nás to trvalo asi 3 měsíce. Nesmím zapomenout napsat, nastavili jsme na začátek pojistku na co nejdelší čas. A ještě jsme nezkracovali.
Také jsme byli dost zoufalí a tekly nám nervy a bylo nám jich líto, ale vyplatí se vydržet. Jednou se to naučí...