Vybrali jste si psa i podle vzhledu?

Jasně.
Naprosto si neumím představit, že bych pořízení psa řešila tady.

Ano, bydlíme v bytě a jsme tak trochu lenoši, takže jsme chtěli psa, který bude gaučák a bude šťastný i bez několika hodinových procházek a sportování venku :) k tomu by byla ideální malá společenská plemena (york, čivava apod), jenže mne ani příteli se malí psi nelíbí, tak jsme lovili ve vodách středních plemen a máme doma anglického buldoka... :)
Přijde mi, že na ifauně se tohle plemeno těší velké nepopularitě až hanění za to, jak je překřížený a přežití bez lidí nemožný, takže nečekám pochvaly za výběr, my bychom ale neměnili, je to pes přesně pro nás a anglický buldok byl pro nás první volbou :).

Ano My jsme dokonce vybrali na základě fotografií v encyklopedii v jednom psím časopise. Samozřejmě jsem se nejdřív zamilovala a pak jsem hledala na netu co to obnáší. Psa máme už tři roky a lepší plemeno pro mně si neumím představit.

Ja vybirala spise podle srdce, jako mala jsem vyrustala s foxterierem a pak velsterierem, a tyto plemena mi prirostly k srdci. Jeste mne zaujali dalsi "fousaci", jako knirac apod. Nakonec jsem se rozhodla pro utulkoveho krizence foxteriera a nelituju, je to uzasny pes. I kdyz, jak se nakonec ukazalo, je to mix s aljasskym malamutem

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Já podle povahy, hodí se ke mně na 100% a líbil se mi taky, nebylo co řešit. Mám třetího stejné rasy a jsem spokojená.
Uznávám že třeba Malamut je krásnější, ale co s ním, když pro něj nemám vhodné podmínky? Určitě bych neměnila.

Podle vzhledu jsem našel a pak jsem se rozhodoval jestli povahově ano, či ne, kdybych došel k úplnému rozporu se mnou, tak bych si to plemeno odpustil

Ještě dodávám, že je to u mne vše ohledně plemen prakticky jen teoretické, ale sestavuji seznam plemen, která si chci "vyzkoušet"

Samozřejmě že i podle vzhledu. Nicméně prioritou byla povaha. Kdybych vybírala čistě jen podle vzhledu, tak mám některé z přírodně vypadajících plemen s ušima nahoru - v podstatě se mi líbí cokoliv od ČSV přes kelpii až po dinga. Ale vím, že bych byla velmi nešťastná, protože tahle plemena ke mně povahově absolutně nesedí.

Kdybych měla mít všechny plemena co se mi líbí, to bych měla mnohahlavou smečku

Já mám nejraději křížence, kritériem je pro mě asi jen velikost, něco mezi 10 a 35kg. Měla jsem fenky i pejska, různé struktury srsti i barvy. Pokud bych měla vybrat příště, asi by ten, který by si zas vybral mě. Nebo by mi to tak zas někdo vysvětlil :).

Svého psa (své psy) jsem pořizoval prioritně podle jejich upotřebitelnosti. Na druhou stranu i vzhled hrál svoji roli, málokdo chce mít 15 let doma tvora, co se mu nelíbí ne?

scharlotte napsal(a):
Je tady hodně dotazů na to jakého psa byste doporučili (poradili). Vetšinou člověk určí např. velikost, jestli to má nebo nemá byt hlídač, či do jakého sportu má mít vlohy. Vetšinou nejsou žadné požadavky na vzhled. Tak mě napadlo jestli jsem jediná kdo si svého psa vybral i podle vzhledu (kromě jiného). Samozřejmě pokud vim, že jsem třeba lenoch a se psem obejdu pouze 3x denně blok a ničemu se s ním věnovat nebudu tak si jasně nepořídím např. borderu, ovčáka, setra apod. Ale taky si nepořídím pekinéze (i když by mi asi seděl), protože mi prostě připadá ošklivý. Jo já lenoch nejsem, je to jen příklad ;-). Zajímalo by mě, jestli si pořizujete psa který k vám sedí nebo jestli si řeknete "tohohle ne, byl by k nám sice nejvhodnější, ale nelíbí se nám. Radši vezmem plemeno xy, protože je to nádherné psisko, sedí k nám taky, i když o něco míň než to první, ale to nevadí, přizpůsobíme se mu." Nebo chcete si třeba zkusit agility, ale líbí se vám určité plemeno, které k tomu není vhodné, a vzdáte se radši agility ale pořídíte si své vysněné plemeno.

Myslím, že až na několik málo výjimek z těch, co si pořizují konkrétní plemeno za účelem nějakého výcviku (sporty, poslušnost, pasení, atd...), tak všichni vybírají i podle vzhledu. Nenapadá mě žádná oblast, na kterou by se hodilo jenom jedno jediné plemeno, tedy vždy je více možností, než jedna. A tak finální verdikt padne logicky podle vzhledu. Každý chce o svém pejskovi říct, že je to ten nejlepší/nejhezčí pejsek na světe, tak logicky, pokud se někomu nelíbí pejsci s krátkou čenichovou partií, nepořídí si bostonka, buldočka atd... Takže hlasuju pro výběr prvotně podle vlastností jako velikost, temperament, přátelskost, náročnost výchovy, lovecký pud, uštěkanost, srst (a to v tomto pořadí) - a nakonec zvítězí ten "nejhezčí"


ps: Proč velikost na prvním místě? Protože rozdíl mezi velkým a malým plemenem je prostě obrovský. Někdy vyžaduje velký klidný pes méně pohybu a snáze se vycvičí, než aktivní malé plemeno, ale u velkého psa je vše velké. Tedy každá chyba ve výchově je velká, každý výdaj za psa je velký, všechny potřeby jsou velké, každý problém je velký.

My tedy vždy vybírali psa s tím, že chceme hlídače, který k nám prostě sedne - vzhledově i povahově. Máme jak určitá plemena, tak i voříšky z útulku (ty jsme si brali jako štěňátka a u nich prostě člověk viděl akorát barvu a jak vyrostou velcí byla záhada, ale milá :) a jsme spokojení.

Ano, taky mám pár plemen, jež se mi dost líbí, ale prostě by k nám nešli (např. se mi hrozně líbí irský setr a gordonsetr, ale co by takový pes dělal bez loveckého výcviku... líbí se mi i RTW, ale máme psy venku a bylo by mi ho líto v zimě venku ač je tak mnoho lidí má, ale přijde mi prostě rozumnější si vybrat chlupatého psa s podsadou, když má být venkovní).

Bohužel se ale setkávám skoro denně s lidmi, kteří psa vybírali fakt jen dle vzhledu a je to tragédie (např. výmaři a maďaři na flexině, to samé xx RR, atd.).

Takže za mě vždy vybrat dle toho, na co psa chci + pak dovybrat dle vzhledu. Ale určitě si nepořídím loveckého psa do bytu ve městě, když s ním max. obejdu blok a zas jdu domů. To prostě nelze. Pak z toho je nešťastný jak pes, tak páník... a dost často to končí inzerátem "daruji z rodinných důvodů či mám na něj málo času, apod... "

Já se prvně zamilovala do fotky (dospělá fenka, ne ňuňu štěňátko), byla tak ošklivá, až mi to přišlo hezký
Pak jsem několik dní proležela u netu hledáním informací o plemeni a protože naprosto zapadala do režimu rodiny, nakonec si pro ni jela
Primárně bych o labutěnce neuvažovala, není moc vidět na ulicích a moc jsem toho o nich nevěděla, ale byla to láska na první pohled, které nelituju. Kdybych měla znovu volit malého společníka, byl by to znovu ČCHP.

Já si vybírala pouze podle vzhledu, V 76 roce nebyl internet a o mém plemeni bylo 5 vět v černobílém atlase psů. Do té doby sem viděla jednoho jako porcelánovou sošku a dva naživo v Loretánské ulici.
Veškeré info mi dodali chovatelé a od té doby jsem u plemene zůstala.

samain napsal(a):
Já si vybírala pouze podle vzhledu, V 76 roce nebyl internet a o mém plemeni bylo 5 vět v černobílém atlase psů. Do té doby sem viděla jednoho jako porcelánovou sošku a dva naživo v Loretánské ulici.
Veškeré info mi dodali chovatelé a od té doby jsem u plemene zůstala.

Tak prozraďte o jaké plemeno se jedná .

Barzoj.
Čili - ne zrovna nejjednodušší plemeno co se povahy týče.

Německy ovčák a appenzel- všestranně využitelný psi i hezcí hledal jsem plemeno podle vzhledu i povahy...

Když jsem byla dítě, vybíral tatínek a tak jsme měli postupně střední knírače. Mou první samostatnou fenku vybral útulek Troja, prostě, jiné štěndo fenku tam ten den na osvojení neměli. Ale vybrali dobře, i když úplný opak mých představ o vzhledu . Když po 13 a půl letech odešla, s manželem jsme to probrali a vybrali tak, aby se hodil k nám a zároveň aby se nám plemeno líbylo. A taky jsem chtěla jinou barvu než černou, moc by mi připomínala předchozí. A tak máme plavou hovawartku a přesně splňuje, co jsem od psa čekala .

amiš napsal(a):
Když jsem byla dítě, vybíral tatínek a tak jsme měli postupně střední knírače. Mou první samostatnou fenku vybral útulek Troja, prostě, jiné štěndo fenku tam ten den na osvojení neměli. Ale vybrali dobře, i když úplný opak mých představ o vzhledu . Když po 13 a půl letech odešla, s manželem jsme to probrali a vybrali tak, aby se hodil k nám a zároveň aby se nám plemeno líbylo. A taky jsem chtěla jinou barvu než černou, moc by mi připomínala předchozí. A tak máme plavou hovawartku a přesně splňuje, co jsem od psa čekala .

Nechci rýpat, ale napsat ''líbylo'', to chce odvahu.

Doma jsme měli vždycky nějakého křížence špice, partner dokonce bílého a vlčího. Jenže on chtěl berňáka. Já taky, ale pořád mi ležela v hlavě akita...špicoidní plemeno...míšánek. Jenže pak jsem si načetla povahu a zjistila, že to rozhodně není pes pro mne, já musím mít veeeelkého mazla a hlavně nekonfliktního psa. Koupila jsem atlas psů a prolistovala. Když jsem uviděla samojeda, byla jsem uchvácená, do té doby jsem vážně netušila, že takový pes existuje. I když jsem věděla, že budeme mít berňáka, ten samojed mi nedal spát. Stejně jsme ještě 5 let čekali na dům a pak padlo rozhodnutí. A proč ne rovnou dva, bude jim veseleji Risknuli jsme to, jelikož pracuju doma, skoro celý rok v zahradě a na dva psy mám času dost...Máme ty nejbáječnější psy na světě a přesně podle nás. Berňucha je naprosto spolehlivý, klidný pejsa, kterého nic nerozhodí, prakticky ho nemusím hlídat a vím, že je vše OK - zrovinka jako můj muž A samojed? To je taková duše nezávislá, žijící si ve svém světě, nesnášející autority a podřizování se, prostě zlobidlo...jako jeho panička A mazlenka je to oooobrovská

Já jsem si vybrala psa přesně a pouze podle jeho krásy
Dokonce jsem věděla, že to není pes pro mě, že se mi nelíbí povaha, jakou o nich píšou, že možná nedokážu vychovat psa, kterého není možné učit přísností a který poslechne, jen když chce a vždy až po důkladné rozvaze..
Všechno jsem roky věděla a smířila se s tím, že toto pro mě nádherné plemeno nikdy vlastnit nebudu, protože bych na to neměla nervy..
A hle... uběhlo asi 10 let (od doby, kdy jsem poprvé spatřila Saluku a zamilovala se) a najednou jsem přímo pod nosem měla vrh štěňátek, ve kterém byla přesně ta fenka, kterou jsem si tenkrát vysnila. Neodolala jsem. Koupila jsem ji. A doufala jsem, že bude určitě jiná. ˇže to nebude jako v knížkách
A co myslíte?, je naprosto stejná, jak se píše! Povahově dokonalý představenec plemene. Ale naučily jsme se spolu skvěle vycházet - á jí nechám běžet až na obzor a ona se mi za odměnu vrátí, když ji zavolám. Snaží se opravdu pochopit, co od ní chci (i když pravda, málo, kdy se podaří) a já jí miluji. I když to není pohodová poslušná veselá kopa. Její povaha je složitá, ale každý den se díky ní rozvíjím.
Jsem jí vděčná, že mě nutí přemýšlet nad svými činy - protože jinak než dobře prostě nefunguje
Ale já jsem přisbůsobivý a flexibilní člověk a jsem ochotna se pro lásku lecčehos vzdát (například pohodlí), rozhodně to neznamená, že bych chtěla radit ať ostatní dělají taky tak!
Ale já mám svého vysněného psa, vůbec není taková, jaká jsem doufala, že bude a miluji ji.

samain napsal(a):
Barzoj.
Čili - ne zrovna nejjednodušší plemeno co se povahy týče.

Díky! Krásní páni psi!

fikovnice napsal(a):
Díky! Krásní páni psi!

Dík
Na ukázku dva kousci z mého chovu.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

samain napsal(a):
Dík
Na ukázku dva kousci z mého chovu.

Nádherní pejsci. :)

My sme psíka vyberali aj podľa vzhľadu aj podľa povahy. :) Máme irského vlkodava.

samain napsal(a):
Já si vybírala pouze podle vzhledu, V 76 roce nebyl internet a o mém plemeni bylo 5 vět v černobílém atlase psů. Do té doby sem viděla jednoho jako porcelánovou sošku a dva naživo v Loretánské ulici.
Veškeré info mi dodali chovatelé a od té doby jsem u plemene zůstala.

Barzoj je pro mě vůbec nejkrásnější plemeno psa ze všech. Zhlédla jsem se v nich však až v době internetové, tudíž jsem si o nich něco načetla a rozhodla se, že pro mě prozatím zůstanou jen obdivovanou ikonou. Pořídila jsem si menší, do bytu o něco praktičtější whippety. Nyní jsem v miniaturizaci ještě trochu pokročila a mám čínského chocholatého psíka.

Svého prvního psa v roce 1983 jsem si však stejně jako Vy vybírala pouze podle obrázku a několikařádkového popisu v atlasu (měla jsem barevný, heč). Bylo mi 14 let, čemu odpovídala i míra mého zdravého rozum. A tak jsem si do panelákového bytu přitáhla irského vodního španěla - temperamentního slídiče zhruba velikosti setra, jež se vyznačuje neutuchající chutí do práce a tím, že je prakticky k neutáhání. Opravdu geniální volba pro puberťačku bydlící na městském sídlišti! Poprala jsem se s tím celkem se ctí - chodili jsme na svazarmovský cvičák, složili spolu zkoušku ZVV1, úspěšně absolvovali pár výstav... Doufám, že se mnou prožil uspokojivý život. Podruhé bych však už nikdy neudělala stejnou chybu, abych si pořídila psa s nároky zcela odlišnými, než je můj životní styl.

Kdo neví, jak irský vodní španěl vypadá, tady je:.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Plemeno, které jsem si vybrala mě uchvátilo především svým vzhledem.Jednou jsem šla za mojí známou domů a ze dveří se vynořil on, Výmarský ohař krátkosrstý.V životě jsem o tomto plemeni neslyšela ani ho neviděla.Po příchodu domů jsem okamžitě sedla k počítači a zjišťovala všemožné informace o plemeni.Byl to pes pro mě naprosto nevhodný.Já, osoba bydlící v centru Prahy v bytě, která nadevše nenávidí sport.Nicméně jsem si řekla, že se pro psa budu muset změnit (a stálo to za to).Pořídila jsem si teda svého vysněného výmara a stal se ze mě vášnivý kynolog.Lovečinu teda neděláme, ale ulítaváme na spoustě dalších aktivit.Moje touha potěšit psa narostla do takové míry, že lítáme po lese za JAKÉHOKOLIV počasí.Většina mých známých je přesvědčena, že má láska ke psovi přerostla v psychopatii. Neskutečně nás baví dogtrekking a canicross (panička má trošku sebevražedné sklony ).Jsem si plně vědoma toho, že lovečinu nic nenahradí (na to prostě nemám psychické vybavení), ale nemyslím si, že by se můj pes měl špatně nebo dokonce jakkoli strádal.A nikdy bych nevěřila tomu, že mým největším hobby se stane týrání psů přílišným pohybem. Myslím si, že po změně osobnosti už ke mně toto plemeno dokonale sedí a je z toho láska na celý život.

Pro mě je ideál psí krásy voříšek, jaké jsme měli v době mého dětství tři v řadě za sebou. Byli to psíci velikosti foxteriéra, zřejmě i s jeho geny. Vypadali jako méně chlupatý špic, ouška nahoru, zatočený ocas, polodlouhá srst. Barva bílá s černými plotnami a k tomu rezatá hlava.
Potkat dnes takového psa, beru všemi deseti. Ale nejsou, někam zmizeli, dřív byli v každém druhém dvorku.
Z dnes dostupných plemen je psovi mého dětství nejvíc podobný český strakatý pes, ale není to úplně to samé, liší se velikostí, srstí i barvou, tak krásně tříbarevní jako byli naši Alíci prostě nejsou.

tereza.128 napsal(a):
Pro mě je ideál psí krásy voříšek, jaké jsme měli v době mého dětství tři v řadě za sebou. Byli to psíci velikosti foxteriéra, zřejmě i s jeho geny. Vypadali jako méně chlupatý špic, ouška nahoru, zatočený ocas, polodlouhá srst. Barva bílá s černými plotnami a k tomu rezatá hlava.
Potkat dnes takového psa, beru všemi deseti. Ale nejsou, někam zmizeli, dřív byli v každém druhém dvorku.
Z dnes dostupných plemen je psovi mého dětství nejvíc podobný český strakatý pes, ale není to úplně to samé, liší se velikostí, srstí i barvou, tak krásně tříbarevní jako byli naši Alíci prostě nejsou.

Chce to líp jhledat. Takoví alíci jsou pořád. Jinak - nic proti poctivému vořechovi. Každý je originál a nehraje si na žádné plemeno.
Jenom je škoda, že je jich tolik po útulcích. Tam tvoří 90% klientely.

samain napsal(a):
Chce to líp jhledat. Takoví alíci jsou pořád. Jinak - nic proti poctivému vořechovi. Každý je originál a nehraje si na žádné plemeno.
Jenom je škoda, že je jich tolik po útulcích. Tam tvoří 90% klientely.

Právě v útulcích jsem hledala. Nejsou.

Máte pravdu, "méně chlupatí špicové " a navrch flekatí úplně zmizeli.
Kamarádka měla představu něčeho takového, a když propátrávala útulky, nenašla.Buď něco s jakože s borderkou, trtavé, bázlivé nervózní, ale střední a černobílé.Nebo hladcí bulovití různé velikosti, zuřící přes mříže a pak snad labíkovití.Ti za mřížemi nebyli.Asi tihle voříšci jsou poplatní tomu, co je za módní plemena.
Ovšem z čeho mohl vzniknout ten "náš" ?
Jinak pejsky si vybírám také podle vzhledu, to určitě.Jak už někdo psal, nechcete se léta dívat na něco, co se vám nelíbí.
Měla jsem kolii, skotského ovčáka.Byl to super parťák.Toho mi koupili naši, já bych jako dítě brala cokoli.Když po 13ti letech umřel, hrozně mi chyběl.
Pak už jsem potřebovala pejska nenáročného na práci a pohyb, k miminu a malého, takže s námi byla 12let mopslička.
Teď máme děti větší, hospodářství s dobytkem a australského honáckého.Je to opravdu neunavitelný"hrací" pes, kterého si děti přály.
Ale mým favoritem pro klidné stáří zůstal neochvějně mops

Zkuste projít i slovenské útulky. Právě na slovensku bývá kříženců špiců mnohem víc. Ani u nás ve vesnici, ani v okolních jich moc není. Znám jen jednoho černobílého.

tereza.128 napsal(a):
Právě v útulcích jsem hledala. Nejsou.

Špatně jsem se vyjádřila. Myslela jsem voříšky všeobecně. Ne konkrétně vypadající.

koně napsal(a):
Máte pravdu, "méně chlupatí špicové " a navrch flekatí úplně zmizeli.
Kamarádka měla představu něčeho takového, a když propátrávala útulky, nenašla.Buď něco s jakože s borderkou, trtavé, bázlivé nervózní, ale střední a černobílé.Nebo hladcí bulovití různé velikosti, zuřící přes mříže a pak snad labíkovití.Ti za mřížemi nebyli.Asi tihle voříšci jsou poplatní tomu, co je za módní plemena.
Ovšem z čeho mohl vzniknout ten "náš" ?
Jinak pejsky si vybírám také podle vzhledu, to určitě.Jak už někdo psal, nechcete se léta dívat na něco, co se vám nelíbí.
Měla jsem kolii, skotského ovčáka.Byl to super parťák.Toho mi koupili naši, já bych jako dítě brala cokoli.Když po 13ti letech umřel, hrozně mi chyběl.
Pak už jsem potřebovala pejska nenáročného na práci a pohyb, k miminu a malého, takže s námi byla 12let mopslička.
Teď máme děti větší, hospodářství s dobytkem a australského honáckého.Je to opravdu neunavitelný"hrací" pes, kterého si děti přály.
Ale mým favoritem pro klidné stáří zůstal neochvějně mops

Já myslím, že "ti naši" voříšci byli mix špiců a foxteriérů. Obě plemena byla tehdy oblíbená, proto bylo i dost jejich kříženců. Vzhled by odpovídal, stavba těla po špicovi, srst něco mezi - kratší a ne tak nadýchaná jako u špice, ale ne tak hrubá jako u foxlíka. Barva - jasný fox.
Bývaly jich plné vsi a já je milovala. Byli chytří, tvrdohlaví, hraví. Škoda že už nejsou.

Já jsem si podle vzhledu vybírala své plemeno zatím jenom jednou v životě. Tím plemenem je barzoj - ruský chrt. Měla jsem úžasného psa, loni v březnu mi bohužel zemřel, doposud mám ještě fenečku barzoje, která je taktéž úžasná. Ač jsem v současnosti rozhodnutá, že už si dalšího barzoje nikdy nepořídím, navždy barzoj zůstane v mém srdci tím nejúžasnějším a nejkrásnějším psím plemenem co kdy po světě chodilo, chodí a chodit bude.
Po smrti Danteho jsem si pořídila k barzojce Sonetce krátkosrstou kolii. Kraťandu jsem si vybrala, protože splňovala všechna pro mě důležitá kritéria - chtěla jsem psa živější povahy s chutí do práce, střední velikosti, s krátkými chlupy, bez loveckých pudů, nekonfliktního v kontaktu s jinými psy, držícího se přirozeně své smečky atd.. Co se týče vzhledu, tak zrovna kraťanda mě svým vzhledem nikdy neuchvátila, ani neokouzlila. A tak mám kraťandu - plemeno, které se mi vlastně nikdy nelíbilo Ale stejně ji miluju, i když je povahově velmi svá a vymyká se ve většině věcí tomu, co se o kraťandách píše a říká

scharlotte napsal(a):
Je tady hodně dotazů na to jakého psa byste doporučili (poradili). Vetšinou člověk určí např. velikost, jestli to má nebo nemá byt hlídač, či do jakého sportu má mít vlohy. Vetšinou nejsou žadné požadavky na vzhled. Tak mě napadlo jestli jsem jediná kdo si svého psa vybral i podle vzhledu (kromě jiného). Samozřejmě pokud vim, že jsem třeba lenoch a se psem obejdu pouze 3x denně blok a ničemu se s ním věnovat nebudu tak si jasně nepořídím např. borderu, ovčáka, setra apod. Ale taky si nepořídím pekinéze (i když by mi asi seděl), protože mi prostě připadá ošklivý. Jo já lenoch nejsem, je to jen příklad ;-). Zajímalo by mě, jestli si pořizujete psa který k vám sedí nebo jestli si řeknete "tohohle ne, byl by k nám sice nejvhodnější, ale nelíbí se nám. Radši vezmem plemeno xy, protože je to nádherné psisko, sedí k nám taky, i když o něco míň než to první, ale to nevadí, přizpůsobíme se mu." Nebo chcete si třeba zkusit agility, ale líbí se vám určité plemeno, které k tomu není vhodné, a vzdáte se radši agility ale pořídíte si své vysněné plemeno.

V 88 roce jako studentka jsem si pořídila psa podle vzhledu. Byl to kokr (pochopitelně tenkrát bez PP) a mým kritériem byla střední výška psa, super "oranžová" barva a dlouhé uši. O jeho povaze jsem nepřemýšlela, ani o tom, jaké má tento pes nároky na pohyb atd. Naštěstí jsem už tehdy byla hodně aktivní člověk, takže každodenní 3 hodinové procházky v lese, víkendové túry a dovolené trávené na horách turistikou byly samozřejmostí. V půl roce psa jsem začala chodit na cvičák, kde jsme dělali všechno od základního výcviku, přes obrany až po stopy. S kamarády a jejich psy jsme si i ve volnu často psy cvičili a chodily na louku trénovat stopy, . Vymýšleli jsme kde co, jezdili na vandry a pes všechno absolvoval s námi. Byl do všeho hrozně zapálený, ochotně se učil cokoli nového a rychle chápal. Takže jsem si vlastně zpětně uvědomila, že jsem si pořídila pro mě ideální plemeno - aktivní, které se rádo cvičí, běhá a pracuje. Na sídlišti jsem ale potkávala i kokry (tehdy to bylo celkem profláklé plemeno), které si pořídili lidé zřejmě také podle vzhledu, ale pak je tahali celý život na šňůře kolem baráku a psi byli tlustí a nervní.

balisek napsal(a):
Barzoj je pro mě vůbec nejkrásnější plemeno psa ze všech. Zhlédla jsem se v nich však až v době internetové, tudíž jsem si o nich něco načetla a rozhodla se, že pro mě prozatím zůstanou jen obdivovanou ikonou. Pořídila jsem si menší, do bytu o něco praktičtější whippety. Nyní jsem v miniaturizaci ještě trochu pokročila a mám čínského chocholatého psíka.

Svého prvního psa v roce 1983 jsem si však stejně jako Vy vybírala pouze podle obrázku a několikařádkového popisu v atlasu (měla jsem barevný, heč). Bylo mi 14 let, čemu odpovídala i míra mého zdravého rozum. A tak jsem si do panelákového bytu přitáhla irského vodního španěla - temperamentního slídiče zhruba velikosti setra, jež se vyznačuje neutuchající chutí do práce a tím, že je prakticky k neutáhání. Opravdu geniální volba pro puberťačku bydlící na městském sídlišti! Poprala jsem se s tím celkem se ctí - chodili jsme na svazarmovský cvičák, složili spolu zkoušku ZVV1, úspěšně absolvovali pár výstav... Doufám, že se mnou prožil uspokojivý život. Podruhé bych však už nikdy neudělala stejnou chybu, abych si pořídila psa s nároky zcela odlišnými, než je můj životní styl.

Kdo neví, jak irský vodní španěl vypadá, tady je:.

Bože - irský vodní španěl! Naprosto fantastičtí psi, kteří snad už neexistují.. nějak nedávno jsem se snažila dohledat nějakou tuzemskou chovku, ale bez úspěchu. Měl ho můj strejda někdy v roce raz-dva (70. léta) a byl fantastický. Hrozně chytrý, milý, temperamentní a vodák. Už ani nevím, jestli ho měl s PP nebo bez PP. Jo a gratuluji k volbě číňana - máme ho také.

Irský vodní španěl - CHS Z Nového parku paní Miluše Kancnýřové to byl pojem, pamatujete? Toto plemeno se mi hrozně moc líbilo a líbí pořád.

Můj první pes byl kříženec NO a asi kolie, vypadal tak trochu jako BO groenendael a vlastně jsem si ho nevybrala tak úplně. Asi v deseti letech jsem se začala zajímat o psy, asi od dvanácti jsem chodila venčit NO dědečkova kamaráda. Pes byl stejně starý jako já. Moc jsem toužila po svém psu, s kterým jsem chtěla cvičit. Naši nevěřili, že mi to vydrží do budoucna a tak nechtěli o koupi štěněte slyšet. Shodou okolností jsem se od své spolužačky dozvěděla o psovi, který žije sám v domě, protože se majitelé odstěhovali (domy se měly asanovat) a majitélé nevědí co se psem, do bytu ho nechtěli. Byl to cca roční pejsek, kterého jako štěně našli v lese. Byl poměrně hubený, nevychovaný. Přemluvila jsem naše, že se na něj půjdu podívat. Domů jsem dorazila nejen se psem, ale i s jeho dosavadním majitelem, který mi ho k nám dovedl. Naši už nemohli dost dobře couvnout, pes byl u nás a já jsem měla pocit, jako bych vyhrála ve sportce. Psovi jsme dali pořádně pod žebro, takže zmohutněl, a já jakožto puberťačka pouze školou povinná, jsem mu mohla věnovat dostatek času, a tak jsem ho i slušně vycvičila.

Další moji psi už byli vybíráni jak podle vzhledu tak podle povahy.

Jo, Irský vodní španěl se mi taky líbil. Jinak v 70 letec a tohle plemeno - řekla bych že s PP. Psi se tenkrát tolik nemnožili a bez pp byli hlavně pudli, NO nebo i jezevčíci - zkrátka taková nejpopulárnější plemena.Například takoví chrti bez PP prakticky neexistovali.
On tomu teda hodně také napomáhala doba. Internet nebyl a jediný kynologický časopis v té době - Pes přítel člověka - měl u inzertní rubriky výrazné upozornění, že inzerci na psy bez PP nepřijímá.

Balu napsal: Irský vodní španěl -CHS Z Nového parku paní Miluše Kancnýřové, to byl pojem, pamatujete?"

Jak bych nepamatovala?! I můj pes byl od paní Kancnýřové - Vampír Z Nového parku, nar. v roce 1983.

To Alboni: Klub loveckých slídičů eviduje snad 4 chs, ale netuším, zda je některá z nich aktivní. Nicméně je velká škoda, že se tak krásné plemeno nedočkalo větší popularity.

balisek napsal(a):
Balu napsal: Irský vodní španěl -CHS Z Nového parku paní Miluše Kancnýřové, to byl pojem, pamatujete?"

Jak bych nepamatovala?! I můj pes byl od paní Kancnýřové - Vampír Z Nového parku, nar. v roce 1983.

To Alboni: Klub loveckých slídičů eviduje snad 4 chs, ale netuším, zda je některá z nich aktivní. Nicméně je velká škoda, že se tak krásné plemeno nedočkalo větší popularity.

Vampír z Nového parku - něco mi to říká, buď jsem ho viděla na výstavě nebo v časopisu Pes přítel člověka.

Na jednu stranu je dobře, že se plemeno nestalo módním. Na druhou stranu je opravdu škoda, že je opomíjeno lidmi, kteří mají myslivost jako koníčka, a mohli by mu poskytnout přirozené využití.

Musím přiznat, že co se týká vzhledu tak pro mě jsou hodně důležité uši. Líbí se mi plemena, které mají uši svisle dolů. Tzn. minula mě vlna obliby bulíků, borderek... Celkem se mi líbil austr. ovčák, říkala jsem si jestli by to nebylo to pravé pro mě, ale ne, nemá uši dolů, nemá ten správný "výraz v obličeji", prostě to není srdcovka. Je to asi ujeté, ale miluju ty ušiska dolů, připadá mi, že ti psi mají takový milejší kukuč . Takže psíci dle mého gusta např. bígl, dalmatin, labradorský či zlatý retrívr, howavart, setr, ohař, ridgeback. To jsou psi za kterýma se venku otočím a které mám v budoucím výběru. Teda kromě ohaře a setra - jsou to nádherní psi, pro mě ztělesnění vytrvalosti a ušlechtilosti, ale nehodí se ke mě, a vzhledem k silným loveckým pudům vím, že by to bylo trápení pro mě i psa. Soused měl setra, nádherný pes, ale často se vracel z procházky jen s vodítkem...pes přišel občas až následující den. Vzdám se asi i bígla, akorát v této velikosti mě nenapadá jiné plemeno . Takže podle vzhledu vybírám, pak zjišťuju info a vyškrtávám ty, kteří ke mě nesedí.

scharlotte napsal(a):
Musím přiznat, že co se týká vzhledu tak pro mě jsou hodně důležité uši. Líbí se mi plemena, které mají uši svisle dolů. Tzn. minula mě vlna obliby bulíků, borderek... Celkem se mi líbil austr. ovčák, říkala jsem si jestli by to nebylo to pravé pro mě, ale ne, nemá uši dolů, nemá ten správný "výraz v obličeji", prostě to není srdcovka. Je to asi ujeté, ale miluju ty ušiska dolů, připadá mi, že ti psi mají takový milejší kukuč . Takže psíci dle mého gusta např. bígl, dalmatin, labradorský či zlatý retrívr, howavart, setr, ohař, ridgeback. To jsou psi za kterýma se venku otočím a které mám v budoucím výběru. Teda kromě ohaře a setra - jsou to nádherní psi, pro mě ztělesnění vytrvalosti a ušlechtilosti, ale nehodí se ke mě, a vzhledem k silným loveckým pudům vím, že by to bylo trápení pro mě i psa. Soused měl setra, nádherný pes, ale často se vracel z procházky jen s vodítkem...pes přišel občas až následující den. Vzdám se asi i bígla, akorát v této velikosti mě nenapadá jiné plemeno . Takže podle vzhledu vybírám, pak zjišťuju info a vyškrtávám ty, kteří ke mě nesedí.

Tak si přidejte ještě dobrmana, boxera, německou dogu, knírače všech tří velikostních rázů,... ti všichni mají uši dolů a mají milejší kukuč, než když se jim uši kupírovaly...

No z těchto plemen bych si asi nevybrala, ale objevila jsem českého strakatého psa, jak v dlouhosrsté tak v krátkosrsté variantě

Máme doma jämthunda. Musím se přiznat, že já jsem také vybírala částečně podle vzhledu. Nebo spíš, když jsem byla malá (asi 6 let), tak jsem to plemeno našla úplnou náhodou na wikipedii, úplně jsem se do něj zamilovala a umanula si, že až jednou budu mít psa, tak to bude on. Už ani nevím proč, ale hrozně mě okouzlil.
No a pak asi po 10 letech nastala příležitost, kdy se mi skoro povedlo přesvědčit rodiče aby mi koupili psa. Tak jsem hledala informace o těch běžných plemenech co znám (berňák, zlatý retrívr, borderkolie, ...), až jsem si vzpoměla na jämthunda. Jak jsem toho o psech tenkrát moc nevěděla, tak jsem uvěřila tomu, že jsou snadno vychovatelní, loajální (což psali na nějakých stránkách o psech) a tak dále a nebylo co řešit. Začala jsem hledat chovné stanice a světe div se, oni měli mít štěně za dva měsíce! Takže to bylo jasné. Nečekala jsem ani chvilku, protože čekání by znamenalo, že bych se už vysněného jämthunda třeba nikdy nedočkala.
Když jsme si prcka přivezli domů, tak asi do těch 3 měsíců to bylo skvělé. Malá byla sice dost drsné štěně, ale dalo se s ní vyjít po dobrém. Když ale trochu povyrostla, tak začal teror. Z ničeho nic nám to dosud milé štěňátko začínalo přerůstat přes hlavu, lovila vše co se dalo, utíkala ze zahrady a na cvičáku z ní byli zoufalí. Pak se to zlepšilo, ale trvalo nám asi půl roku přijít na to, jak se na ni musí. Teď je to úžasný pes. Nebojím se s ní chodit na volno, ale člověk ji musí mít pořád na očích. Dá se od zvěře přivolat jen v momentě, než úplně "vypne" - pak nevidí, neslyší a loví. Naštěstí se téměř hned vrací. Ale jinak docela popírá většinu toho, co se o jämthundech píše. Například není pravda, že by jí nevadila samota - třeba po prázdninách těžce nesla, že najednou musí být 6h sama na zahradě, tak si vykousala díru v plotě, došla na druhý konec vesnice, tam si všimla nějakých starých lidí na zahradě, tak vlezla otevřenou brankou k nim a byla tam s nimi až do té doby, než si pro ni rodiče přijeli. Takže potvůrka měla radost, že měla společnost, ti lidé si ji pochvalovali, že byla úplně vzorná a že ať se s ní zase někdy zastavíme
Takže ano, opravdu nelituji že ji máme, ale stálo to hrozně úsilí a pořád je to s ní trochu složitější, než s "normálnímí psy". Kdybych si tedy měla vybírat znovu psa (nebo dokonce takovou raritu jako jämthunda), asi si nejdřív přečtu všechno možné, osobně se poptám majitelů a teprve až potom do toho půjdu. :).

Tak u nás doma jsem si sice vybrečela psa jako dítě já, ale plemeno určil táta a byl to střední knírač černé barvy, dominantní pes absolutně nevhodný pro dítě. Pak měli naši ještě pepřáka, ale to už jsem byla z domu. To jsem si pořídila odrostlejší štěndo z útulku, to bylo taky něco diametrálně odlišné od podoby psa, pro jakého jsem šla (tedy v mých představách). Ale byla to 13 let naprosto ideální čubina a srdeční záležitost, takže tady zasáhl osud . Když odešla, tak jsem si pořídila psa, který se mi vždy vzhledově líbyl a i se mi zdálo, že povahou by mi sedl. Takže mám plavou hovawartku a opět nelituji, u tohohle plemene hodlám zakotvit (ačkoli manžel je na labradory).