Nehodíme nějaké odlehčení, historky s našima psíma zlatíčkama, co pejskaře pobaví, a smutného člověka, co nezná tu radost soužití se psem, donutí k nechápavému kroucení hlavou?
zkusím třeba tohle :
Tak vám přijdu z práce, na chodbě chytím vodítka, otevřu do kuchyně a volám : Bobani, jdeme ven!
Naráz mi padne brada, a třeštím oči. V první chvilce mne napadá, že u nás řádili zloději.. Že vytrhávali šuplíky, skříně, všecko vysypávali na zem. Pak si všimnu Bobánků... Beska ležela na matraci u okna, znuděně z ní hledíc na dvůr, dělala, že tam není, a že tam nejsem ani já. Otočená ke mně prdelí. Zato Gufák mi vylezl málem až za krk, v zoufalé snaze vyhnout se mému hněvu. Diplomat Kim ležel pod stolem, zamotaný mezi nohama židlí. Ví, že se tam nerad ohýbám a navíc – nohy židlí brání rozmáchnutí srulovanýma novinama, krutým to trestem pro jeho obrovské ego! A v kuchyni bordel neskutečný, na zemi hluboká podestýlka. Pomalu mi dochází, že naši Bobánci si otevřeli špajzku. A brali to zodpovědně! Ovesné vločky, kroupy, těstoviny, instantní polévky, piškoty, sušenky, oplatky, i sáčky s vanilkovým pudinkem načali... a bohužel, i tři čokolády na vaření. Což je problém. Po chviličce hlubokého dýchání jsem se vzpamatoval, a můj zrak padl na nástěnku. Drapl jsem vizitku a třesoucí se rukou vytočil číslo veterinářky. S notnou dávkou škodolibé radosti si vyslechla extempore našich bobečků. A říká – No, nalej jim do krku peroxid, vyzvrací se. Jestli v tom uvidíš čokoládu, je to dobré. Jestli ne, tak už ji mají ve střevech. V každém případě, až budou mít prázdné žaludky, do nich narvi živočišné uhlí. A hlídej je. Kdyby něco, volej. Ale té vaší smečce neublíží ani jaderný výbuch, buď v klidu! Nalít Bobánkům do krku peroxid byl úctyhodný výkon. Už tu lahvičku znají... A že se umí bránit! Tuto část operace jsem prováděl na dvoře, mylně a naivně se domnívajíc, že ty obsahy žaludku následně spláchnu hadicí. Jak jsem starý, tak jsem blbý! Kimík mi poblil krásně rozkvetlé verbeny, Beska podsedák na lavici terasového posezení, a Gufka rozrazil balkonové dveře a umístil šavli přesně do středu gauče v obýváku. Pak jsem drapnul živočišné uhlí, a rval to do Besky. Nadlidský úkol! Vymáchal jsem ty tablety ve výpeku z masa. Vyplivla. Pokapal je Maggi. Ocucala, vyplivla. Zastrčil až do krku. Vyblila. Nakonec jsem jí to zarval ukazovákem tak hluboko, až jsem měl pocit, že mi nehet vykoukne z jejího zadku. Do Kimíka to šlo trošku líp. A Gufka, když viděl, že mi tím udělá radost, to křoupal a žral jak lentilky. A dožadoval se nášupu. Pak jsem vyprázdnil obsah svého žaludku, při úklidu psích šavlí, dal prát přehoz gauče, a po očku sledoval hafíky. Komické bylo, jak večer loudili o žrádlo. Hlavně Beska, stále nafouklá jak balon. Když jsem jí řekl, že už nic nedostane, že dneska sežrala úplně všechno, nasraně odešla na dvůr. Za chvilku mi bylo divné, kde je, a šel jsem ji hledat. Podle veterinářky jsem měl hlídat první příznaky otravy čokoládou, což je třes a ztráta motoriky... Prdlajz třes, prdlajz motorika! Se zatvrzelým výrazem právě dožírala poslední fíky z mého fíkovníku. A drze se mi při tom dívala do očí! Něco ve stylu – když mi dát nechceš, já vezmu si sama!
Podobná věc se nám doma stala taky, přišla jsem z práce, Bailey jako obvykle zavřená v kuchyni, kde si vždy odpočívá po aportování na zahradě, jenže tentokrát už přes sklo ve dveřích vidím, že podlaha je podivně tmavá, tak otevřu dveře a všude po zemi rozcupované noviny, letáky, recepty, utěrky... Fenka se líně protahuje na pelíšku, čumí na mě, ani se neodváží mě jít přivítat. Po pár minutách jsem se zmohla na slova: "Ty čurino, co jsi to zase provedla?" Načež se Bailey rozeběhla, skočila mi doslova do náruče, zuřivě mi oblizovala obličej, ve snaže vyjádřit, že ona nic, ona je přeci hodný pes. No tak jsem jí tím zamávala před čumákem se slovy Fuj, nesmíš a šla jsem uklízet. Jen co jsme všechno smetla na jednu hromadu a natahovala se pro pytel na odpadky, ta blbka se rozeběhla a skočila přímo na tu hromádku. Takže jsem mohla zametat znovu.
No a minule, když jsem šla do práce, tak jsem si připravila na stůl svačinu v plastovém pouzdru a pomeranč vedle, jdu si pro batoh na chodbu, a jen se vrátím, pomeranč nikde. Tak si říkám, zda jsem už takový sklerotik nebo co, protože pomeranč nebyl nikdy v dohledu. No a tak jsem si dala do batohu jiný, šla se rozloučit se psem, a ta potvora se odmítala zvednout z pelechu. Samozřejmě, že se jí nechtělo, když si ten pomeranč nacpala pod pelíšek a bránila ho vlastním tělem...
No, vlastni chybou jsem se pripravila o kus dortu, dva platky vanocky a talir obeda. V jeden den.
Jsem zvykla, ze moje cuba si nic ze stolu nedovoli vzit, takze jim dort, JEDNU lzicku jsem stihla, kdyz me vola neter. Pokladam na stul, odchazim a nez stihnu udelat tri kroky, otcuv pes ma dort v sobe.
Ok, se po.er, blbce.
To same se stalo i s tou vanockou a obedem, mela jsme za to, ze pes je zavreny. Nebyl, neter ho pustila a nerekla...
Kdyby se ta popelnice nenazrana aspon potentila, ale on ne. Muze sezrat cokoliv a ani to s nim nehne. Kolikrat jsem uz urgovala vetku, at je kdyztak k dispozici a zbytecne. (Coz je smozrejme dobre. :) ).
Tak ještě něco...
Hluboká, vlahá letní noc... Spím nahý, na ustlané posteli, u otevřeného okna, v kuchyni pootevřené balkonové dveře, na chodbě otevřené dveře na dvůr. Ticho, jenom oddechování psů, občas vrznutí kolotoče z potkaní klece na chodbě, horko...
Naráz mám pocit, že jsem vtažen do nějaké hororové scény, něco se se mnou děje, nemůžu ve spánku pochopit, co to má znamenat. Řev, všechno se třese, dostávám rány zespod postele, vzápětí mě něco začne bušit do žeber, jako kdybych padl pod dav důchodců, spěchajících s francouzskýma holema na akci cukr za dvanáct korun v Kauflandu. Tápu, snažím se zvednout, jsem brutálně vmáčknut zpět na postel. Snažím se otevřít oči, vzápětí je mi levá oční bulva bolestivě zatlačena prudkým úderem hluboko do lebky... Pomalu začínám chápat, že to, co mi zavřelo levé oko, byla psí packa. Ale proč? A co je to za řev? Znovu pokus o otevření očí, a ve tmě, jenom slabém svitu z ulice, a akvária z vedlejšího pokoje, vidím strašlivé stvoření šílenou rychlostí se pohybující po bytě! Nechápavě zírám na obrovskou chlupatou stonožku, o délce snad dva metry, která lítá po pokoji! Zaběhla pod postel, rány, řev... vyběhla ven, vzala to po okenním parapetu, čímž smetla moje milované kytičky. Pak to snad po stěně vzala do kuchyně, kde dokonale uklidila nádobí na kuchyňské lince, a dál pokračovala v cestě zkázy a zmaru.. zděšeně si uvědomuju, že přední část té stonožky je tvořena sousedovic vřeštící krásnou trojbarevnou kočkou jménem Indulona, jíž za řití cvakají tesáky Gufáka, za ním následuje ječící Besina, a onu stonožku ukončuje naježený Kim, řvoucí z čiré radosti, že se něco děje. Stojím nahý a bosý u dveří do kuchyně, nemám odvahu šlápnout na lino, kde rachotí střepy skleniček a nějaký rozbitý talíř, je tam tma... a slyším, mezi tím řevem, jak teče voda z vázy koulející se po stole, pak třesk.. Pokus o přeřvání té hordy vede k ještě většímu štěkotu... Nakonec přece jenom rozsvítím, Indulona vletí na kuchyňský stůl, a nastává patová situace. Ticho... Indulona obsadila stůl, ocas naježený jak hajzlovou štětku, běhá po kraji stolu a seká packama dolů, kde tuší psy... Ti obcházejí kolem stolu, a hledají slabý bod Induloniny obrany. Bohužel, všechny čtyři židle, které mohly sloužit jako obléhací věže, jsou povalené, a rozházené po celé kuchyni...
Dedukuju, že kočka asi došla otevřenýma dveřma ze dvora do chodby, a vyskočila na klec s potkanama. A jak se na ně dobývala, vzbudila naše bobánky. A ti, hrnouce se zachránit potkánky, vyřítili se na chodbu, řízli zatáčku... no, a na linu se poněkud packy smekají. Takže bouchli do dveří na dvůr. Ty se zavřely, a nastal hon.
Napadá mě jediná věc, jak situaci vyřešit. Otevírám dokořán dveře na balkon, opatrně posunuju stůl i s Indulonou. Ta pochopí, s posledním zavřeštěním seskakuje ze stolu směrem na balkon, a mizí ve tmě. Ovšem, ne sama! Gufák, nechtíc se smířit s jejím útěkem, se vrhá do tmy za ní. Slyším rachot vyražených desek z balkonového plotku, rachot zavěšených květináčů, a vzápětí řinčení skla... Pronásledoval Indulonu i přes kaktusový skleník.
Pomalu jsem vydýchal spoušť, nalil si štamprlíka slivovice, smetákem smetl střepy v kuchyni na hromádku, dal květiny zpátky do květináčů, vyklepal bahno /ten večer jsem všechny kytky doma pořádně zalil/ z přehozu postele, a uložil se, v naivní touze znovu usnout.
Usnuli, a téměř okamžitě, jenom naši tři pejskové, příjemně unaveni honičkou, a podle jejich pokníkávání se jim o tom krásném nočním dobrodružství ještě zbytek noci zdálo...
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.209.63
To je prima téma a krásné příspěvky, děkuju, výborně se bavím! a nemohli byste psát rovnou i rasy, abychom si to dovedli představit do detailu?
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
To je prima téma a krásné příspěvky, děkuju, výborně se bavím! a nemohli byste psát rovnou i rasy, abychom si to dovedli představit do detailu?
Je to jednoduché, viz foto.. zleva doprava - černý je Kimík, Kim, rasa Bzenecký přízemník, strakatý uprostřed je Gufák, Guf, Gufero, rasa Hustopečský uličník, a vravo je Besi, Bestie, rasa Veselský smetištní trhač!
Gufák je dobrosrdečný jeliman, chytrý, ale nikoli vynalézavý... Kim je vychytralý lump, který vymýšlí provokace a rošťárny, a Bestie je nenažraná potvora, schopná pro kus žvance neuvěřitelné věci!
Už leta žijeme s fudláky a zážitky s nimi jsou také obří.
Ten první byl z útulku a protože jsme v té době jezdili na putovní vodácké tábory, jezdil pochopitelně s námi. Uměl být velmi nenápadný a následující akce proto bývala dost adrenalinová. Jedna z nejhezčích se mu povedla na Ohři. Stáli jsme na jezu v Radošově, kemp obrovský, tak jsme si postavili stany do podkovy a Bohouškovi jeho plachtu. V noci býval na 10m řetězu, ale stejně by se nikam nehnul. Uprostřed noci nás vzbudil vyrvál, pes bublal a řval, holky pištěly, protože jim někdo spadl do stanu a nějací kluci pádili pryč. Ráno nám přišli s vysvětlením – když si šli prát trenýrky. Šli v noci z hospody a zkrátili si cestu přes naše tábořišťátko. Když byli uprostřed, ozvalo se chrastění řetězu, jako když leze čert z pekla, pak děsný řev a ze tmy zářily bílé pěticentimetrové zuby. Svěrače nevydržely a chlapci se museli ráno přijít přesvědčit, co to bylo -.
Jeste jedna...
Domluvila jsem se v praci, ze tam bude moct byt cuba se mnou. Rikala jsem sefovi, jak je hodna, mila, klidna (coz ona je).
Druhy den prijedu, psice lezi ustolu, dojde sef a... Vrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Brutalne vrcela. Sef ma asi dva metry, bala se ho.
Ja ruda az na... jsem se omlouvala, drzic ubrblanyho cokla, ze tohle normalne nedela, ze se boji velkych chlapu...
No, od te doby si ji jeste nepohladil a chodi kolem me obloukem, i kdyz si na nej psice uz zvykla. :D
Jinak mam x labradory.
Lexaurin
napsal(a):
Nemá v sobě ten první krátkosrstou kolii ? Jinak super čtení
Ne, jeho táta byl krásný borderák, a maminka JRT... Nechtěný kus z množírny v Husstopečích. Majitelka natvrdo napsala, že se jí narodily neplánované štěnda a že je utopí, pokud někdo nezaplatí... A já vůl, ovlivněn dcerou, zaplatil a pro štěně jel. Nebudu popisovat, co jsem viděl - jenom ve zkratce - kravín rozpůlený, okna zatlučené deskama, pořád tma...v jedné smečka JRT, v druhé bordery. Házeli jim žrádlo oknama, prostě jebli pytel granulí o zem, občas... A chodili vybírat štěnda. Ve frontě s náma na tohoto křížečenka za pět stovek bylo pět lidí pro borderu po šesti tisících. NIkdy nebudu litovat, že jsme si Fífu vzali... ale oné množitelce přeju mokvající nevyléčitelné hemoroidy a samovolný únik stolice, která jí bude kapat na kolena, obrácené dozadu, jak má vrabec... nikomu nepřeju něco takového vidět...
Tak ještě něco...
Tak vám o víkendu venčím jednu malou psí babičku. Tu potvůrku si musí člověk oblíbit. Už se na ní hodně podepisuje věk, ale i když slepá, skoro hluchá, z povahy jezevčíka se nic nezměnilo! Veselá, přítulná, umazlená /až neskutečně/, norník a lovec, komik, tvrdohlavá, umíněná, provokatér. Tak spolu jdeme po chodníčku, který zná, s pobavením ji sleduju, jak mete s čumákem u zemi, nic jí z pachů neunikne, po paměti zatáčí, kličkuje.. První cesty byly ouvej, když bouchala hlavičkou do dopravních značek a padala z obrubníků, ale teď už má cestu bravurně zmáklou, a překážky míjí s přesností na centimetry. Ušiska se jí třepou, ocásek kmitá maximální možnou rychlostí, fousiska naježené. Naráz vidím, proti nám se šine po chodníku madam, poněkud korpulentnější, poněkud hodně.. takový spíš kredenc s nákupníma kabelama, velikosti asi – stěhuju se k tobě, dceruško! Když byla jezevčice kousek od ní, pustila ta paní tašky na zem. Než jsem stačil zareagovat a přibrzdit vodítko, vrazila ta malá chudinka hlavou do jedné té tašky, až se zatřepala. A paní s takovým podezřívavým a pohrdavým pohledem – to je ten váš pes slepý? S pousmáním říkám – promiňte, ona slepá opravdu je. Víte, ona už je stará, tak nevidí a je skoro hluchá.. To, co okamžitě vypadlo z té matrony, mi vyrazilo dech – Tak proč to ještě žije? Proč to nenecháte zastřelit? Staré je to, hluché je to, slepé je to, vypelichané je to, štěňata už to mět nebude! Vy ste sobec, a nemáte to zvíře rád, že to necháte eště žit a trápit se! Já bych takové zvíře nechtěla a nesnesla! Nejdřív jsem chtěl říct – paní, podívejte se, jakou má radost ze života, jak poskakuje, jak je ráda na procházce, jak ji baví život! Ale pak se ve mně něco šprajclo. Takže moje odpověď zněla asi takto – vy musíte byt strašně nešťastná, že vás nikdo nemá rád! Natočila ke mně ucho a prý – cožéééé? Tak jsem jí to zopakoval. Zarazila se a vřískla – proč? A já na to – no, protože kdyby vás měl někdo aspoň trochu rád, tak by vás už dávno zastřelil! Bez tych brýlí, co mají čočky jak ponorkové periskopy, by jste netrefila ani na záchod, rodit už taky nebudete, hluchá ste taky, odnést nákup taky nezvládáte, funíte až to přechází do chropotu, nohy máte oteklé jak demižóny, mezi řídkýma vlasama vám notně prosvítá lebka. A ste jak kýbl žluči. Dyť vy se musíte neskutečně trápit! Už jste měla byt dávno zastřelená!
Ještě když jsme s Nelčou zahýbali po padesáti metrech za roh, tak tam pořád stála a blbě čuměla…
a přidávám foto oné malé jezevčice a její nejoblíbenější spací polohy..
joanne.s
napsal(a):
Ježiš, ta je roztomilá, super gaučák. to si takhle ustlala přímo na vás?
Jo, vyžaduje kontakt, pak je spokojená a šťastná. O samotě už se bojí, asi je to tou ztrátou smyslů..
Hodonak
napsal(a):
Ne, jeho táta byl krásný borderák, a maminka JRT... Nechtěný kus z množírny v Husstopečích. Majitelka natvrdo napsala, že se jí narodily neplánované štěnda a že je utopí, pokud někdo nezaplatí... A já vůl, ovlivněn dcerou, zaplatil a pro štěně jel. Nebudu popisovat, co jsem viděl - jenom ve zkratce - kravín rozpůlený, okna zatlučené deskama, pořád tma...v jedné smečka JRT, v druhé bordery. Házeli jim žrádlo oknama, prostě jebli pytel granulí o zem, občas... A chodili vybírat štěnda. Ve frontě s náma na tohoto křížečenka za pět stovek bylo pět lidí pro borderu po šesti tisících. NIkdy nebudu litovat, že jsme si Fífu vzali... ale oné množitelce přeju mokvající nevyléčitelné hemoroidy a samovolný únik stolice, která jí bude kapat na kolena, obrácené dozadu, jak má vrabec... nikomu nepřeju něco takového vidět...
Všimla jsem si na profilu, že jste asi má krevní skupina- také mám soukromou zoo . Jinak přečtení vašich příspěvků a shlédnutí fotek vašich psisek, by mohlo pomoci mnoha lidem v rozhodování jakého si pořídit psa- jestli s PP, či "plemeno" bez PP, nebo raději pomoci těm, co jsou v nouzi.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Ale klidně ho mohli za čistokrevnou kolii bez PP prodávat. Určitě litují, že je to nenapadlo. Tak třeba příště .
Uživatel s deaktivovaným účtem

Lexaurin
napsal(a):
Nemá v sobě ten první krátkosrstou kolii ? Jinak super čtení
Nevyšla mi citace, reakce byla na tohle.
Hodonak
napsal(a):
Ne, jeho táta byl krásný borderák, a maminka JRT... Nechtěný kus z množírny v Husstopečích. Majitelka natvrdo napsala, že se jí narodily neplánované štěnda a že je utopí, pokud někdo nezaplatí... A já vůl, ovlivněn dcerou, zaplatil a pro štěně jel. Nebudu popisovat, co jsem viděl - jenom ve zkratce - kravín rozpůlený, okna zatlučené deskama, pořád tma...v jedné smečka JRT, v druhé bordery. Házeli jim žrádlo oknama, prostě jebli pytel granulí o zem, občas... A chodili vybírat štěnda. Ve frontě s náma na tohoto křížečenka za pět stovek bylo pět lidí pro borderu po šesti tisících. NIkdy nebudu litovat, že jsme si Fífu vzali... ale oné množitelce přeju mokvající nevyléčitelné hemoroidy a samovolný únik stolice, která jí bude kapat na kolena, obrácené dozadu, jak má vrabec... nikomu nepřeju něco takového vidět...
A nemnožili předtím kraťandy ? Možná mamka nebo taťka té bordery byla kraťanda . Dle toho děsu, co popisujete je možné všechno.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.178.38
Hodonak
tak tyhle storry nikdo nepřekonáme, fakt super, napiš knížku
Uživatel s deaktivovaným účtem

Hodonak
Neskutečně jsem se pobavila, ale také mi plesá srdíčko, když někdo bere i spoušť v kuchyni a noční horor z humorem a nadhledem
Tak ještě poslední... zatím...
Tak jednou přišla dcera s hafanama domů. Gufák měl zase slabou chvilku, vrhl se na mě, a začal mi dávat bezostyšně najevo svou nehynoucí přízeň a lásku. Vlezl mi do náruče -neumí vyskočit, prostě se škrábe, zapře krkem, přitahuje.../, a s vervou a úsilím nezměrným mi začal olizovat obličej, ve své psí tváři vepsanou oddanost, lásku, touhu se zavděčit.. Slabě jsem se bránil, opájejíc se na pocitem, že aspoň pro někoho jsem tak vzácný, obdivuhodný, milovaný... Pak jsem zavětřil a zasakroval :
Sakra, Gufe! Tobě ale smrdí z držky!
Z obýváku se ozval klidný hlas dcery :
Toho si nevšímej, před chvilkou sežral v parku obrovské bezdomáčské houno!
Když polevily záchvaty natahování, vrhnutí a obracení žaludku /dávil jsem a řval do vany jak šílený derviš/, umyl jsem si obličej mýdlem, a následně ho ještě opucoval kosmetickým tamponem namočeným v Alpě. Uraženě jsem zalehl ke knize. Pak cvakly dveře... Přišel Pavel, kořeň od mladé. Smečka vyrazila uvítat dalšího člena tlupy.. Slyším mlaskání, smích, a otázku :
Co blbneš, Gufo? Nemusíš mně olízat celou hubu! Já tě taky miluju! Opravdu! A poslouchej, pse, jak to, že ti tak smrdí z držky?
No, musím přiznat, že jsme oba, dcera i já, ještě tři minuty mlčeli, než jsme jenom tak, mezi řečí, pronesli :
A Gufíka si nevšímej, před chvilkou sežral v parku obrovské houno nějakého bezdomáče!
Jeho reakce byla navlas stejná, jako moje...
Vyčítavě se na nás, po návratu z koupelny, díval, a chystal se něco pronést. Když se ozval zvonek. Přišla moje maminka.
A opět stejné vítání, stejné zjištění.
Jenom tentokrát jsme to mamince řekli tři.
Dověděli jsme se o nás dost nelichotivé věci!
Uživatel s deaktivovaným účtem

Masakr...a pořádná zlomyslnost
Tak přidávám co se stalo loni nám :D jdeme tak po sídlišti.. pravděpodobně v den rodičovských schůzek.. čubina tak čmuchá venku kde kdo prošel.. když v tom se ozval řev z jednoho okna v přízemí.. nějaká maminka na děti pěkně z ostra.. mě budete poslouchat.. a sednout! a čučím a čuba sedí :D.