Takova filozoficka...

nexxi napsal(a):
Kdyby vas nekdo prenesl do doby pred porizenim Vaseho prvniho psa a mohli byste se znovh rozhodnout, jestli si ho poridite, nebo ne, jak byste se rozhodli? Je pro vas pejskarni smyslem zivota, se vsema omezenima, co prinasi, nebo je to pro Vas jen etapa v zivote, ukol postarat se o toho ziveho tvorecka, co mate doma a uz "nikdy vice"?

Copak, s jakým plemenem nejste spokojená?

Tak já po psovi toužila od malička, sice jsme vždycky nějakého měli, ale chtěla jsem toho svého vlastního . Teď mám svého druhého psa a vím, že psi mě budou provázet celý život, nedokážu si představit, že bych neměla psa. Jen časem pořád přicházím na to, co bych ve výchově dělala jinak, ale to bude asi pořád :-D.

burunduk napsal(a):
Copak, s jakým plemenem nejste spokojená?

Ja neee. Ja mam mix vymara a ovcaka a ac je madam velmi samostatna jednotka, tak me ukazala a umoznila jake to je, moct se takrka denne toulat po lesich, potme kolem rybniku.. nevymenila bych. K otazce me vedly dve pejskarky obe mi blizke, o kterych bych byla schopna prisahat ze jsou pejskarky telem i dusi.. neb pro psa delaly nebo jeste delaji maximum. Ale z obou postupem let "vypadlo" eco ve smyslu, ze psa milujou, pecujou o nej, ale berou to jako urcutou ulohu, ukol - postarat se. Ne jako napln zivota.. u obou me to docela dostalo, ze bych to do nich nikdy nerekla. Pro psa delaji maximum, ttoufam si rict, ze vic jak ja.. ja beru psa jako partaka, ale neobetuju se mu.. treba dneska byla na trech petiminutovych prochazkach, a pak chrnet domu. Ale za srpen odtlapkano 120 km. Zatimco ty me blizke jsou tu pro psa porad - musi se postarat, byt s nim - jak kdyby plnit ukol na sto procent... a pak se clivek dozvi toto..

nexxi napsal(a):
Ja neee. Ja mam mix vymara a ovcaka a ac je madam velmi samostatna jednotka, tak me ukazala a umoznila jake to je, moct se takrka denne toulat po lesich, potme kolem rybniku.. nevymenila bych. K otazce me vedly dve pejskarky obe mi blizke, o kterych bych byla schopna prisahat ze jsou pejskarky telem i dusi.. neb pro psa delaly nebo jeste delaji maximum. Ale z obou postupem let "vypadlo" eco ve smyslu, ze psa milujou, pecujou o nej, ale berou to jako urcutou ulohu, ukol - postarat se. Ne jako napln zivota.. u obou me to docela dostalo, ze bych to do nich nikdy nerekla. Pro psa delaji maximum, ttoufam si rict, ze vic jak ja.. ja beru psa jako partaka, ale neobetuju se mu.. treba dneska byla na trech petiminutovych prochazkach, a pak chrnet domu. Ale za srpen odtlapkano 120 km. Zatimco ty me blizke jsou tu pro psa porad - musi se postarat, byt s nim - jak kdyby plnit ukol na sto procent... a pak se clivek dozvi toto..

Rozumím. Takže taká určitá forma zklamání.
Tak?
Každej majitel psa to má nastavené jinak. No za mě podstatný je, aby to pes nepoznal).

Ja nevim jestli zklamani. Spis maximalni zhosteni se role, dat do toho maximum, ale nezit tim.. pri me je treba pes partak, s kterym se snazim zit tak, aby nas to neomezovalo, ale abysme byly ove spokojeny. Neobetuju se psovi a presto si troufam tvrdit, ze je snad spokojebej.. ty osoby se az obetuji, aby pes mel maximum, ale asi vnitrne s tim nejsou ztotozneny.ale vim, ze pes to nepoznal.milujou ho.. ale i tak me napadlo, jestli tu to nekdo mate, ze ted pro psa maximum, je to laska, ale pejskarina neni to, co ve vasem zivote vidite za deset, za dvacet let..

"co ve vasem zivote vidite za deset, za dvacet let.. "
PSAPSAPSA...a pak truhlu

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"co ve vasem zivote vidite za deset, za dvacet let.. "
PSAPSAPSA...a pak truhlu

to je dobryyyy. Jako ja se priznam, ze.bych bez psa byt nemohla do ty miry, ze mam neustale v merku nejakyho utulkace, kdyby se nedejboze cokoli stalo s mym psem, abych vedela pri kteryho hned jet.

nexxi napsal(a):
Kdyby vas nekdo prenesl do doby pred porizenim Vaseho prvniho psa a mohli byste se znovh rozhodnout, jestli si ho poridite, nebo ne, jak byste se rozhodli? Je pro vas pejskarni smyslem zivota, se vsema omezenima, co prinasi, nebo je to pro Vas jen etapa v zivote, ukol postarat se o toho ziveho tvorecka, co mate doma a uz "nikdy vice"?

Bez zvířat pro mě má život přinejmenším poloviční smysl...

nexxi napsal(a):
Ja nevim jestli zklamani. Spis maximalni zhosteni se role, dat do toho maximum, ale nezit tim.. pri me je treba pes partak, s kterym se snazim zit tak, aby nas to neomezovalo, ale abysme byly ove spokojeny. Neobetuju se psovi a presto si troufam tvrdit, ze je snad spokojebej.. ty osoby se az obetuji, aby pes mel maximum, ale asi vnitrne s tim nejsou ztotozneny.ale vim, ze pes to nepoznal.milujou ho.. ale i tak me napadlo, jestli tu to nekdo mate, ze ted pro psa maximum, je to laska, ale pejskarina neni to, co ve vasem zivote vidite za deset, za dvacet let..

Jestli ono to není spíš tím. Že někteří lidé se obětují. Psovi. Dětem. Práci. Druhým. Jsou to takové oběti z naturelu. Někdo to strašně rád zdůrazňuje. Někdo to tak nenazve, přestože okolí to i vidí jinak.

Já jsem za všechna svá zvířata ráda. Jen by mohla žít déle. To je jediný stesk. Želvu nebo papouška. V příštím životě.

No, já si nedovedu představit, že bych byla bez zvířat. Jako dítě jsem psa ani kočku mít nemohla, takže to byla jedna z těch podmínek při našem uvažování o manželství. Za 35 let se můj muž od " pes jenom na dvorku" ( což nikdy nebylo ) dostal k fudlákovi v posteli. Ale když na mne dneska v noci padl úplně mokrý, zabahněný a smradlavý kocourek a vyžadoval sdílení lože, potom co jsem byla čůrat s hárající psovou v půl druhé v noci, no zrovna v tu chvíli nevím. Ale asi ano, co kecám, určitě, je to smutné, ale bez psa a kočičáků budu opravdu až nebudu moct jít se psem ven a kocourovi vyčistit záchod.

tapina napsal(a):
Jestli ono to není spíš tím. Že někteří lidé se obětují. Psovi. Dětem. Práci. Druhým. Jsou to takové oběti z naturelu. Někdo to strašně rád zdůrazňuje. Někdo to tak nenazve, přestože okolí to i vidí jinak.

Já jsem za všechna svá zvířata ráda. Jen by mohla žít déle. To je jediný stesk. Želvu nebo papouška. V příštím životě.

Nebo Zévu obrovskou.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A9va_obrovsk%C3%A1

Dožívá se i více jak 100 let a může mít perlu!
http://tn.nova.cz/clanek/chudy-rybar-spal-na-stovkach-milionu-netusil-co-ma-pod-posteli.html#utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=hint&utm_term=nejv%C4%9Bt%C5%A1%C3%AD%20perla&utm_content=videa&title=Chud%C3%BD%20ryb%C3%A1%C5%99%20spal%20na%20stovk%C3%A1ch%20milion%C5%AF.%20Netu%C5%A1il%2C%20co%20m%C3%A1%20pod%20postel%C3%AD.

Asi to chápu- ty dámy zřejmě milují svoje psy jako svoje děti, ale nemilují pejskařinu jako takovou. Asi jako když někdo nemusí malé děti, ale své vlastní pak pochopitelně zbožňuje.
Občas mívám podobné stavy s koněm - to je, jaksi, trochu větší závazek než pejsek. Když se cítím hodně fyzicky, emočně i finančně vyčerpaná, říkám si, že hlavně, ať tohle "moje dítě" dožije jako v bavlnce, to je úkol, který musím splnit a pak už žádnej další kůň.
Jestli to dodržím, to je otázka , nejspíš mi ale nic jiného nezbyde, neboť z důchodu se kůň živí blbě

Ano, bylo období, kdy se pro mě psi stali přítěží. Vrátila jsem se do práce po mateřské, jedno dítě nastoupilo do školy druhé do školky, přidružily se jisté vážné zdravotní problémy a výhradně na mě zůstalo finanční zajištění rodiny. Nedostávalo se mi času, peněz a ani energie...

U jednoho z pejsků se v souvislosti s věkem objevila inkontinence, takže jsem pořád vytírala louže a sbírala bobky. S přibývajícím geriatrickými problémy rostly také výdaje za veterináře. Pejsci se dožili vysokého věku opečovávaní a milováni, ale přiznám se, že s jejich odchodem se mi jistým způsobem ulevilo.

Následovalo dost dlouhé období bez psů. Jednoduše jsem nebyla v situaci, kdy jsem byla schopná se o ně kvalitně postarat.

Předloni jsem si po delším čase konečně opět pořídila psa. Kluci jsou už odrostlí a mají vlastní program a kamarády. Pracuji z domova, tudíž jsem pánem vlastního času. Vycházky a aktivity se psem už zase nejsou trpěnou povinností obírající mě o vzácné volné chvíle, ale příjemným relaxem.

Pes je pro mě parťákem a kamarádem, nepředstavuje však jediný smysl života. Nenahrazuje mi partnera a děti, pořád zůstává psem. Miluji ho, ale ne za hranici sebeobětování.

Když jsem se narodila, tak už v rodině pes byl. Se psem po svém boku jsem vyrůstala. Takže pro mě to bylo tak nějak přirozené, že do rodiny patří pes.
Když jsem si pořizovala svého prvního psa, byla jsem dospělá holka, žijící teda ještě u rodičů. Mamka mi to chvíli rozmlouvala, ale já se nedala, psa si pořídila. Nelituji toho. Zachovala bych se stejně. Stejně bych si pro něj jela a stejně si ho vybrala. Psa budu mít asi již vždy. Neumím si bez psů život představit. Ano jsou to povinnosti a starosti, ale kdyby mě ten pes nevytáhl ven (i když ve skutečnosti tahám z postele já jeho), tak bych se asi nudila nebo spíš zlenivěla. :)
Ostatně nyní vlastně ani moje mamka nelituje, že jsem si psa pořídila. Miluje ho, pořád se mě na něj vyptává a chce, aby přijel a byl u ní třeba na pár dní.

Dokud budu schopná se fyzicky a finančně se postarat o psa, tak psa budu mít, už si neumím představit, že bych žila bez velkého psa...někdo má hromadu koníčků, sportuje, někoho baví cestování atd...já má psy...
Pokud bych se měla vrátit zpět před pořízení svého prvního psa, tak bych si feňuli NO chovatelčinu "Mazlinku" odvezla znovu...
Život se psem neberu jako omezení, takhle mi to vyhovuje, je to prostě náš styl života...

Svou fenku miluju, psa pred ni take :) Ale nechci, aby se stala jedinym smyslem meho zivota..To by pak jeji smrt musela nutne znamenat strašnou tragedii..Treba to zni pro nekoho hnusně, ale mam to tak..Snazim se ji dat vse, aby se mela fajn, jezdime na vylety, tabory, za kamarady :)
Mam dost pratel, kteri maji psa jako bozstvo a to si nemyslím, ze je dobre..

ketlin napsal(a):
Svou fenku miluju, psa pred ni take :) Ale nechci, aby se stala jedinym smyslem meho zivota..To by pak jeji smrt musela nutne znamenat strašnou tragedii..Treba to zni pro nekoho hnusně, ale mam to tak..Snazim se ji dat vse, aby se mela fajn, jezdime na vylety, tabory, za kamarady :)
Mam dost pratel, kteri maji psa jako bozstvo a to si nemyslím, ze je dobre..

Ano každý to máme jinak...smyslem mého života jsou děti, ať už moje "lidské" nebo ty adoptované psí...nebudu tady tvrdit, že je to správné, snad to neberu ani jako smysl života, spíš, že bez psa nejsme kompletní tým, prostě k nám do rodiny přirozeně pes patří a nikdy nás v ničem neomezoval, pokud jsme někam chtěli jet bez psa, tak jsme měli hlídání u babiček, pokud se chci jít bavit, tak pes doma počká...
Nemám psa jako božstvo, ale bez psa nejsem kompletní...psi mě naučili být v klidu, nevychylovat, brát život s nadhledem, naučili mě nebát se bubáků, naučili mě rvát se jak za sebe, tak za druhé...psy mě udržují trvale šťastnou

Myslím si, že to má jinak každý člověk... A taky to má jinak nastavené člověk, který má jen jednoho psa a člověk, který má smečku více zvířat... Jeden pes je parťák, přítel a zábava - téměř žádné povinnosti, krom těch běžných... Výchova je "legrace" a vše pohoda... Já jsem najednou zjistila, že mám doma smečku osmi akčních, středně velkých psů, z nichž jich je pět ve věku do roka a půl... To pak najednou zjistíte, že je to zabíračka... a vlastně že je to vůči těm psům nefér. Na druhou stranu mi to došlo včas a díky mému partnerovi jsem mohla zůstat z práce doma se psy a dětmi. Dneska už se tomu usmívám, ale tenkrát to bylo občas trošku zoufalý - přijet z práce, zmáknout děti, uvařit, obstarat barák, zahradu, psy... Jedinej výsledek byl stres, vztek, neposlušná, uštěkaná smečka a zle doma. Odnášeli jsme to všichni. Když jsem pak po nějaký době si mohla sednout na ten dvůr, pomazlit se s pesanama, tak mi prostě došlo, že to takhle nejde. Doma jsme si promluvili, já do naší firmy jezdím jednou dvakrát týdně na pár hodin jen pořešit, co beze mě nejde a najedou jde všechno :) Práce, děti i psi... Psi jsou vychovaní ( i když některé zlozvyky se získávají neuvěřitelně rychle a odstraňují neuvěřitelně dlouho :D ), spokojení, vyběhaní, udržovaní... Děti v pohodě, doma klid...
Asi si to takhle nemůže nastavit každej, ale já jsem teď šťastná, že to u nás funguje takhle a jsem ráda, že se mi otevřely oči včas...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ano každý to máme jinak...smyslem mého života jsou děti, ať už moje "lidské" nebo ty adoptované psí...nebudu tady tvrdit, že je to správné, snad to neberu ani jako smysl života, spíš, že bez psa nejsme kompletní tým, prostě k nám do rodiny přirozeně pes patří a nikdy nás v ničem neomezoval, pokud jsme někam chtěli jet bez psa, tak jsme měli hlídání u babiček, pokud se chci jít bavit, tak pes doma počká...
Nemám psa jako božstvo, ale bez psa nejsem kompletní...psi mě naučili být v klidu, nevychylovat, brát život s nadhledem, naučili mě nebát se bubáků, naučili mě rvát se jak za sebe, tak za druhé...psy mě udržují trvale šťastnou

Samo :) Nemyslela jsem konkretne Vas nebo nekoho zde ;).

ketlin napsal(a):
Samo :) Nemyslela jsem konkretne Vas nebo nekoho zde ;).

Nee...já jsem to tak nebrala, ono každý to má jinak, pro někoho je pes povinnost, pro někoho prostě jen zvíře, pro někoho duše nejvěrnější...

aneleh napsal(a):
Myslím si, že to má jinak každý člověk... A taky to má jinak nastavené člověk, který má jen jednoho psa a člověk, který má smečku více zvířat... Jeden pes je parťák, přítel a zábava - téměř žádné povinnosti, krom těch běžných... Výchova je "legrace" a vše pohoda... Já jsem najednou zjistila, že mám doma smečku osmi akčních, středně velkých psů, z nichž jich je pět ve věku do roka a půl... To pak najednou zjistíte, že je to zabíračka... a vlastně že je to vůči těm psům nefér. Na druhou stranu mi to došlo včas a díky mému partnerovi jsem mohla zůstat z práce doma se psy a dětmi. Dneska už se tomu usmívám, ale tenkrát to bylo občas trošku zoufalý - přijet z práce, zmáknout děti, uvařit, obstarat barák, zahradu, psy... Jedinej výsledek byl stres, vztek, neposlušná, uštěkaná smečka a zle doma. Odnášeli jsme to všichni. Když jsem pak po nějaký době si mohla sednout na ten dvůr, pomazlit se s pesanama, tak mi prostě došlo, že to takhle nejde. Doma jsme si promluvili, já do naší firmy jezdím jednou dvakrát týdně na pár hodin jen pořešit, co beze mě nejde a najedou jde všechno :) Práce, děti i psi... Psi jsou vychovaní ( i když některé zlozvyky se získávají neuvěřitelně rychle a odstraňují neuvěřitelně dlouho :D ), spokojení, vyběhaní, udržovaní... Děti v pohodě, doma klid...
Asi si to takhle nemůže nastavit každej, ale já jsem teď šťastná, že to u nás funguje takhle a jsem ráda, že se mi otevřely oči včas...

No to je asi ono, ta hranice kterou člověk zvládne, aby to byla radost, pro mě jsou to dva psi max, ale zjistila jsem, že lépe mi vyhovuje jeden...osm akčních psů bych nedala aani kdybych s nima byla doma, klobouk dolu

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No to je asi ono, ta hranice kterou člověk zvládne, aby to byla radost, pro mě jsou to dva psi max, ale zjistila jsem, že lépe mi vyhovuje jeden...osm akčních psů bych nedala aani kdybych s nima byla doma, klobouk dolu

Dneska už to jde... Pomáhají i kluci a baví je to, to samé partner... A hlavně mi nechybí ten čas a chuť :) To je to nejdůležitější :).

Hezké zamyšlení. A minimálně pro mě těžká odpověď. Zvířata jako taková mě předpokládám nikdy neopustí, vzhledem k tomu, že se jim věnuji i pracovně, ale je pravda, že postupem času se ohledně vlastnictví čím dál víc přikláním k tomu, že do budoucna chci mít na krku maximálně kočky. Pokud to bude jen trochu možné (hlavně tedy finančně, člověk nikdy neví, že), počítám s tím, že u mě i ti moji větší drazí dožijí v pohodě a dostatku, svoji zvěř samozřejmě miluju, ale až tu nebudou, nepočítám s pořízením dalších. Ovšem otázkou samozřejmě zůstává, jestli poté ten názor velmi rychle nepřehodnotím :) Těžko říct. Čoklisko si teď vyžádala maminka na dovolenou, a přiznám se, že mi fakt nechybí. Nakolik je to ale dáno tím, že vím, že se má super a že se záhy vrátí, no, kdoví.

xichtka napsal(a):
Hezké zamyšlení. A minimálně pro mě těžká odpověď. Zvířata jako taková mě předpokládám nikdy neopustí, vzhledem k tomu, že se jim věnuji i pracovně, ale je pravda, že postupem času se ohledně vlastnictví čím dál víc přikláním k tomu, že do budoucna chci mít na krku maximálně kočky. Pokud to bude jen trochu možné (hlavně tedy finančně, člověk nikdy neví, že), počítám s tím, že u mě i ti moji větší drazí dožijí v pohodě a dostatku, svoji zvěř samozřejmě miluju, ale až tu nebudou, nepočítám s pořízením dalších. Ovšem otázkou samozřejmě zůstává, jestli poté ten názor velmi rychle nepřehodnotím :) Těžko říct. Čoklisko si teď vyžádala maminka na dovolenou, a přiznám se, že mi fakt nechybí. Nakolik je to ale dáno tím, že vím, že se má super a že se záhy vrátí, no, kdoví.

To přesně říká moje kamarádka...svýho psa miluje, snesla by mu modrý z nebe, ale dalšího už nechce...
Já už jsem v tý fázi, že opravdu nejraději trávím svůj veškerý volný čas se psy a děsím se toho až jednou psa už nebudu moci mít, jenže já jsem tak trochu introvert a společnost psů mi vyhovuje více než společnost lidí, té si užiju až až v práci a s přáteli, takže pesové jsou můj velkej relax a nabíječi energií...vůbec nevím, jak budu schopná bez psa fungovat...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To přesně říká moje kamarádka...svýho psa miluje, snesla by mu modrý z nebe, ale dalšího už nechce...
Já už jsem v tý fázi, že opravdu nejraději trávím svůj veškerý volný čas se psy a děsím se toho až jednou psa už nebudu moci mít, jenže já jsem tak trochu introvert a společnost psů mi vyhovuje více než společnost lidí, té si užiju až až v práci a s přáteli, takže pesové jsou můj velkej relax a nabíječi energií...vůbec nevím, jak budu schopná bez psa fungovat...

Mam to uplne stejne.. v praci lidi, doma a venku ticho a pes.

Taky jsem introvert, což se tedy nevztahuje na skupinu vybraných (ne)šťastných, se kterými trávím téměř veškerý volný čas, a je pravda, že když říkám, že jsem ráda sama, a že potřebuju být hodně sama, tak moje "sama" znamená "sama s mými zvířaty". Ale zase na druhou stranu jsem si v posledních letech uvědomila, že moje představy a plány profesní i životní prodělaly poměrně významný turbulence, a ten styl života, o kterém jsem taknějak postupně zjistila, že ho vlastně preferuju :), by byl bez psa a koně výrazně snazší.

xichtka napsal(a):
Taky jsem introvert, což se tedy nevztahuje na skupinu vybraných (ne)šťastných, se kterými trávím téměř veškerý volný čas, a je pravda, že když říkám, že jsem ráda sama, a že potřebuju být hodně sama, tak moje "sama" znamená "sama s mými zvířaty". Ale zase na druhou stranu jsem si v posledních letech uvědomila, že moje představy a plány profesní i životní prodělaly poměrně významný turbulence, a ten styl života, o kterém jsem taknějak postupně zjistila, že ho vlastně preferuju :), by byl bez psa a koně výrazně snazší.

Snažší určitě, ale abych pravdu řekla, tak nevím, co bych pak dělala...chodila do posilovny, jezdila na kole, obrážela nákupní centra, vysedávala u kafe?...no to mě fakt nebere, to radši budu mít ten těžší život se psem

Ja za sebe se musim rici, ze dokud jsem nemela vlastniho psa, jsem porad neco hledala. Nevedela jsem co, preletavala jsem z jedne veci na druhou a zadna me nepohltila naplno. Pak prisel muj prvni pes ale ja porad nevedela, ze je to presne to, co mi chybelo abych byla uplna a stala. Jelikoz jsem jedinacek a vzdy jsem touzila po sourozenci, komplicovi pro pachani lumparen, oporu v poji proti rodicum..., , u jednoho psa nemohlo zustat, prisel dalsi a pak treti. Treti- tibetska terierka, mi otevrela kynologicky svet naplno.A ja uz vim, ze jsem nasla, nasla ten zatoulany kus sebe v tech svych chlupacich...S nimi jsem to ja.

Terven napsal(a):
Asi to chápu- ty dámy zřejmě milují svoje psy jako svoje děti, ale nemilují pejskařinu jako takovou. Asi jako když někdo nemusí malé děti, ale své vlastní pak pochopitelně zbožňuje.
Občas mívám podobné stavy s koněm - to je, jaksi, trochu větší závazek než pejsek. Když se cítím hodně fyzicky, emočně i finančně vyčerpaná, říkám si, že hlavně, ať tohle "moje dítě" dožije jako v bavlnce, to je úkol, který musím splnit a pak už žádnej další kůň.
Jestli to dodržím, to je otázka , nejspíš mi ale nic jiného nezbyde, neboť z důchodu se kůň živí blbě

Tak myslim, ze Vy jste to vystihla naprosto presne.

Inu, nemyslela jsem to tak, že bych chtěla život snazší ve smyslu línější, naopak, jsem hyperaktiv, a v jízdě na kole ani v popíjení kafíček mě zvěř neomezuje Spíš jde o to, že člověk prostě nemůže předjímat všechno a priority se jistě ne všem, ale některým holt mění. Stejně jako jsem profesně původně myslela, že mojí doménou je zcela jasně výchova, výživa a sport, a během let to zmetamorfovalo pro mě absolutně nečekaným směrem do naprosté fascinace chirurgií (a ano, dělávalo se mi původně zle z krve a tak), tak kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že bych místo oprašování konítka a pejsítka s největší chutí sbalila krosnu a vyrazila stopem kolem světa, vysmála bych se mu. A hele ho, ono by se chtělo. Jenže oni se vyfouknout a nacpat do skříně holt nedaj. Ale tak zas mám jiné radosti, s nimi, a ty bych bez nich neměla, že. Ovšem asi už takovou zodpovědnost znovu nechci.

Psa jsme v rodině měli od mých let. Prvního vlastního jsem dostala v 19, nevybírala jsem si ani plemeno, pohlaví ani konkrétní štěně - byl to dárek - nezapomenutelný, fantastický, mající svým způsobem na svědomí i další závažné změny v mém životě. Další štěně pak už bylo mojí vlastní volbou a tomuto tvorečkovi děkuji, že jsem si uchovala plné duševní zdraví, elán a energii v jednom z nejnáročnějších životních období. Pak už jsme bez psa nebyla nikdy, spíše tedy bez psů - v bytě max 3 psy malých plemen, ale přesto jsem se za podpory rodiny věnovala i chovu. Tento koníček byl pro nás i důležitý argument pro stavbu a přestěhování do rodinného dmu na vesnici. Nikdy jsem soužití se psy nelitovala, nebylo to vždy jednoduché, několik psích kámošů již běhá za duhovým mostem, ale bez psů - NIKDY!

Bez psů už bych žít nechtěla. Jako dítě jsem si přála psa snad od 1. třídy, rodiče byli neoblomní, a tak jsem alespoň četla vše o psech, půjčovala jsem si na procházky psa své tety a čekala. Až budu mít vlastní domácnost. Pak přišel první pes, druhý, třetí... kvůli psům jsem změnila bydliště, zaměstnání, podřizuji jim prakticky svůj život. Pokud zdraví dovolí, určitě budu nějaké mít. Je to totiž nejen koníček, ale v podstatě už životní styl. Chov psů mě přinesl i většinu přátel, stále je o čem hovořit. V životě jsem zažila různé peripetie, když jsem byla totálně na dně, přiznávám, že rezignovat na život mě nedovolili právě psi - co by s nimi bylo? Procházky v lese s mými psy mne nabíjejí energií. Přesto je pro mne pes stále jen pes a nenahrazují mě dítě, partnera...nemám k nim takový ten nezdravý polidšťující přístup. Pokud nějaký uhyne, nehroutím se z toho, protože smrt patří k životu a nevyhne se ani nám.

Psům nesloužím, ani oni mě. Pro mě jsou psi parťáci a k životu je tak nějak potřebuji. Ne že bych si nedokázala představit život bez vlastního psa, žila jsem bez něj dlouho, ale stejně jsem nikdy nežila úplně bez psů.

Než jsem si "pořídila" první dvě fenky, tak jsem už měla v obálce připravenou zálohu na štěně basenjiho, psa samozřejmě, fenku jsem nechtěla. A pak jsem při cestě z práce uviděla na ulici vyhozený tři štěňata, vysílený, špinavý, hladový... Odolávala jsem půl dne, pak jsem si pro ně došla. Jedno mezitím zmizelo, dvě mám už tři a půl roku doma. Neměnila bych.
To co bude až mě opustí nijak neřeším, protože jednak doufám že to bude až za dlouho a druhak to stejně dopadne úplně jinak než jsem si plánovala. Možná bude ten basenji, možná seveřan, možná jork, peruánec, ohař, útulkáč, nebo "jen" práce se psy v nouzi. Vždycky tam nějaký pes bude.

Lexaurin napsal(a):
Ja za sebe se musim rici, ze dokud jsem nemela vlastniho psa, jsem porad neco hledala. Nevedela jsem co, preletavala jsem z jedne veci na druhou a zadna me nepohltila naplno. Pak prisel muj prvni pes ale ja porad nevedela, ze je to presne to, co mi chybelo abych byla uplna a stala. Jelikoz jsem jedinacek a vzdy jsem touzila po sourozenci, komplicovi pro pachani lumparen, oporu v poji proti rodicum..., , u jednoho psa nemohlo zustat, prisel dalsi a pak treti. Treti- tibetska terierka, mi otevrela kynologicky svet naplno.A ja uz vim, ze jsem nasla, nasla ten zatoulany kus sebe v tech svych chlupacich...S nimi jsem to ja.

Přesně takto jsem se našla já se svými kočkami (tedy kocoury), takže když mi teď mladší smrtelně onemocněl a je to s ním zlé, tak mi to rve srdce. Vcelku blbý je nepochopení okolí, které zažívám typu "Vždyť je to jen kočka!" "Pořídíš si jinou!" Jasně, svým způsobem to tak je, ale já se kusem svého já rozdala mým kocourům a samozřejmě je miluji. Takže u mě nelze říct - no jo, tak to bude kus za kus. A tady ta neempatie mi vadí. Jenže to je tak jediný, co s tím asi můžu dělat...
Jo, a kromě toho, že jsem kočkařka, tak jsem také pejskařka...a vlastně ani nevím, jestli mám raději psy nebo kočky, a asi je to i celkem jedno.

koňadra napsal(a):
Bez psů už bych žít nechtěla. Jako dítě jsem si přála psa snad od 1. třídy, rodiče byli neoblomní, a tak jsem alespoň četla vše o psech, půjčovala jsem si na procházky psa své tety a čekala. Až budu mít vlastní domácnost. Pak přišel první pes, druhý, třetí... kvůli psům jsem změnila bydliště, zaměstnání, podřizuji jim prakticky svůj život. Pokud zdraví dovolí, určitě budu nějaké mít. Je to totiž nejen koníček, ale v podstatě už životní styl. Chov psů mě přinesl i většinu přátel, stále je o čem hovořit. V životě jsem zažila různé peripetie, když jsem byla totálně na dně, přiznávám, že rezignovat na život mě nedovolili právě psi - co by s nimi bylo? Procházky v lese s mými psy mne nabíjejí energií. Přesto je pro mne pes stále jen pes a nenahrazují mě dítě, partnera...nemám k nim takový ten nezdravý polidšťující přístup. Pokud nějaký uhyne, nehroutím se z toho, protože smrt patří k životu a nevyhne se ani nám.

To je asi ten rozdíl mezi námi, pro mě pes není jen pes...nenahrazuje mi partnera a děti, to vše mám...u psa jsem našla to, co bohužel nenacházím u lidí...pokud mi pes uhyne, tak je bolest opravdu veliká, protože najednou zůstanu v lidském světě sama bez psí duše...

Lexaurin napsal(a):
Ja za sebe se musim rici, ze dokud jsem nemela vlastniho psa, jsem porad neco hledala. Nevedela jsem co, preletavala jsem z jedne veci na druhou a zadna me nepohltila naplno. Pak prisel muj prvni pes ale ja porad nevedela, ze je to presne to, co mi chybelo abych byla uplna a stala. Jelikoz jsem jedinacek a vzdy jsem touzila po sourozenci, komplicovi pro pachani lumparen, oporu v poji proti rodicum..., , u jednoho psa nemohlo zustat, prisel dalsi a pak treti. Treti- tibetska terierka, mi otevrela kynologicky svet naplno.A ja uz vim, ze jsem nasla, nasla ten zatoulany kus sebe v tech svych chlupacich...S nimi jsem to ja.

Tohle je takové vyjádření toho, co jsem nikdy nepojmenovala. Sourozence tedy mám, ale jsem hodně moc jiná. S koněm jsem našla partnerství na celý život - se psem kus sebe sama. Já teda za to vděčím svému prvnímu bearded colliakovi. A TT je zatím můj sen. Zatím tedy v rovině teoretické. A ještě briard. Jenže zatím nemám podmínky, abych jim dala tolik, co dávají mě..

Vany napsal(a):
Tohle je takové vyjádření toho, co jsem nikdy nepojmenovala. Sourozence tedy mám, ale jsem hodně moc jiná. S koněm jsem našla partnerství na celý život - se psem kus sebe sama. Já teda za to vděčím svému prvnímu bearded colliakovi. A TT je zatím můj sen. Zatím tedy v rovině teoretické. A ještě briard. Jenže zatím nemám podmínky, abych jim dala tolik, co dávají mě..

Můj nesplnitelný sen je zase kůň

Lexaurin napsal(a):
Můj nesplnitelný sen je zase kůň

Teda.. jste vkusem hodně blízka mé maličkosti (bez urážky)..

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Vany napsal(a):
Teda.. jste vkusem hodně blízka mé maličkosti (bez urážky)..

Krasavci oba, miluju pohled na vlajici srst a hrivu

Lexaurin napsal(a):
Krasavci oba, miluju pohled na vlajici srst a hrivu

to je také to, co mne fascinuje

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Vany napsal(a):
to je také to, co mne fascinuje

Tise zavidim

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

To že jsem si pořídila svého psa bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Je to můj poklad a dala bych za něj ruku do ohně. Kynologie ale není můj smysl života. Mám svého druhého psa. Miluju ho a zbožňuju, život bez něj si nedokážu a nechci představit. A nedokážu si ani představit že bych byla v budoucnu bez psa. Je plnohodnotný člen rodiny. Není pro mě jen pes, není jen zvíře, je můj nejlepší přítel. Je parťák a společník.
Myslím že ho mám dobře vychovaného, ale neposlouchá na slovo, nedriluju ho, poslouchá jen tak aby nikoho neomezoval, aby byl příjemný společník a aby mohl mít on sám co největší svobodu a chodit se mnou na co nejvíce míst a běhat i na volno. Prostě abysme mohli být spolu a oba si to užívali.
Je jako moje dítě, tolik pro mě znamená. Když ho něco bolí, bolí to i mě. Asi jsem velký cíťa, ale mám to tak. Děti zatím bohužel nemám (ikdyž bych si moc přála miminko) ale vím že ho nebudu odsouvat na vedlejší kolej ani potom, nebudu říkat je to jen pes tak prostě na něj není čas atd. Určitě na něj nebudu mít tolik času jako teď, to je jasné, na druhou stranu kromě procházky mu stačí když jsme jen spolu a u toho se dá dělat cokoliv jiného. Nesnesla bych aby se dítě cítilo podřadné a mělo pocit že je míň než pes, to v žádném případě. Pro mě je můj pes na prvním místě, ALE zároveň s mýma nejbližšími. Všichni jsou u mě na první místě a miluju je.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To že jsem si pořídila svého psa bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Je to můj poklad a dala bych za něj ruku do ohně. Kynologie ale není můj smysl života. Mám svého druhého psa. Miluju ho a zbožňuju, život bez něj si nedokážu a nechci představit. A nedokážu si ani představit že bych byla v budoucnu bez psa. Je plnohodnotný člen rodiny. Není pro mě jen pes, není jen zvíře, je můj nejlepší přítel. Je parťák a společník.
Myslím že ho mám dobře vychovaného, ale neposlouchá na slovo, nedriluju ho, poslouchá jen tak aby nikoho neomezoval, aby byl příjemný společník a aby mohl mít on sám co největší svobodu a chodit se mnou na co nejvíce míst a běhat i na volno. Prostě abysme mohli být spolu a oba si to užívali.
Je jako moje dítě, tolik pro mě znamená. Když ho něco bolí, bolí to i mě. Asi jsem velký cíťa, ale mám to tak. Děti zatím bohužel nemám (ikdyž bych si moc přála miminko) ale vím že ho nebudu odsouvat na vedlejší kolej ani potom, nebudu říkat je to jen pes tak prostě na něj není čas atd. Určitě na něj nebudu mít tolik času jako teď, to je jasné, na druhou stranu kromě procházky mu stačí když jsme jen spolu a u toho se dá dělat cokoliv jiného. Nesnesla bych aby se dítě cítilo podřadné a mělo pocit že je míň než pes, to v žádném případě. Pro mě je můj pes na prvním místě, ALE zároveň s mýma nejbližšími. Všichni jsou u mě na první místě a miluju je.

mám to stejně.

Mám svého prvního psa, vždy jsem si psa hrozně přála, bohužel nebyl nikdo, kdo by to rozvíjel, všichni potlačovali mou touhu po psovi. Nikdy jsem vlastního mít nesměla. Teď mám ročního poděse, začátek byl náročný, ale teď mi začíná ukazovat jak je to skvělý společník, jak mi dává přesně to co jsem potřebovala, nějak si neumím představit, že bych ho neměla, i když je se mnou teprve tak krátce. Je to můj nejlepší přítel, je mi líto, když jdu ve volný den dělat něco jiného bez něj. Je to ještě rozjiveny tele, ale začíná být super parťák. Mám však i svoje přátelé, zájmy, rodinu, jednou bych chtěla děti a chci, aby pes (psi) byl součástí mé rodiny, její člen, kterým je už nyní. Lidé kolem mě tu lásku nechápou, moje kamarádka, rodiče, přítel (který ho miluje, ale ne tak jako já).. jak už jsem psala v jiném vlákně, nedokážu si představit, že mi jednou odejde, už teď se toho děsím. Plánuji život se psy, za pár let bych chtěla druhého, a snad mi jednoho dne vyjde baráček a do něj zase dalšího psa. Doufám, že zbytek života prožiju se psy, ten pocit mít ho na blízku je úžasný a pro mnohé nepochopitelný, ale ja už ho chci na furt.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To že jsem si pořídila svého psa bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Je to můj poklad a dala bych za něj ruku do ohně. Kynologie ale není můj smysl života. Mám svého druhého psa. Miluju ho a zbožňuju, život bez něj si nedokážu a nechci představit. A nedokážu si ani představit že bych byla v budoucnu bez psa. Je plnohodnotný člen rodiny. Není pro mě jen pes, není jen zvíře, je můj nejlepší přítel. Je parťák a společník.
Myslím že ho mám dobře vychovaného, ale neposlouchá na slovo, nedriluju ho, poslouchá jen tak aby nikoho neomezoval, aby byl příjemný společník a aby mohl mít on sám co největší svobodu a chodit se mnou na co nejvíce míst a běhat i na volno. Prostě abysme mohli být spolu a oba si to užívali.
Je jako moje dítě, tolik pro mě znamená. Když ho něco bolí, bolí to i mě. Asi jsem velký cíťa, ale mám to tak. Děti zatím bohužel nemám (ikdyž bych si moc přála miminko) ale vím že ho nebudu odsouvat na vedlejší kolej ani potom, nebudu říkat je to jen pes tak prostě na něj není čas atd. Určitě na něj nebudu mít tolik času jako teď, to je jasné, na druhou stranu kromě procházky mu stačí když jsme jen spolu a u toho se dá dělat cokoliv jiného. Nesnesla bych aby se dítě cítilo podřadné a mělo pocit že je míň než pes, to v žádném případě. Pro mě je můj pes na prvním místě, ALE zároveň s mýma nejbližšími. Všichni jsou u mě na první místě a miluju je.

Tak tak, ja mam decka rozdelena na chlupata a nechlupata. I kdyz ti pubertaci uz pomalu zapadaji do kolonky:'chlupata decka" take . Nicmene tem nechlupatym vubec neuskodi, kdyz se vsechno nemota jen kolem nich, ale je ta pozornost rozdelena a sami se take musi podilet na peci o chlupace, uci je to empatii, nonverbalni komunikaci, smyslu pro povinnost, zodpovednost a kdyz si nektery z chlupacu znecisti rajtky a vzhledem k tomu, ze jsou doma prvni a venci, myti prdelky je takova priprava na rodicovskou roli

Andrýsek3 napsal(a):
mám to stejně.

Mám svého prvního psa, vždy jsem si psa hrozně přála, bohužel nebyl nikdo, kdo by to rozvíjel, všichni potlačovali mou touhu po psovi. Nikdy jsem vlastního mít nesměla. Teď mám ročního poděse, začátek byl náročný, ale teď mi začíná ukazovat jak je to skvělý společník, jak mi dává přesně to co jsem potřebovala, nějak si neumím představit, že bych ho neměla, i když je se mnou teprve tak krátce. Je to můj nejlepší přítel, je mi líto, když jdu ve volný den dělat něco jiného bez něj. Je to ještě rozjiveny tele, ale začíná být super parťák. Mám však i svoje přátelé, zájmy, rodinu, jednou bych chtěla děti a chci, aby pes (psi) byl součástí mé rodiny, její člen, kterým je už nyní. Lidé kolem mě tu lásku nechápou, moje kamarádka, rodiče, přítel (který ho miluje, ale ne tak jako já).. jak už jsem psala v jiném vlákně, nedokážu si představit, že mi jednou odejde, už teď se toho děsím. Plánuji život se psy, za pár let bych chtěla druhého, a snad mi jednoho dne vyjde baráček a do něj zase dalšího psa. Doufám, že zbytek života prožiju se psy, ten pocit mít ho na blízku je úžasný a pro mnohé nepochopitelný, ale ja už ho chci na furt.

Jo jo, ja od detstvi touzila po psovi. Rodice rikali:"az budes zit vlastni zivot, mej si psu, kolik chces". Tak mam tri .Ne nadarmo se rka:" Odrikaneho nejvetsi kus"

Lexaurin napsal(a):
Jo jo, ja od detstvi touzila po psovi. Rodice rikali:"az budes zit vlastni zivot, mej si psu, kolik chces". Tak mam tri .Ne nadarmo se rka:" Odrikaneho nejvetsi kus"

Já jsem ráda, že jsem ho nakonec jako malá neměla, nebyly na to doma podmínky. Maminka nás vychovala ve sterilmim bytě na sídlišti, bez jakéhokoliv vztahu ke zvířatům (měla jsem křečka, a myš, která mi porodila 9"myščat" to je tak vše), + moje puberta byla dost divoká, takže jsem ráda, že jsem si psa pořídila až rozumnější. A taky si to pořádně vynahradím.

Lexaurin napsal(a):
Tak tak, ja mam decka rozdelena na chlupata a nechlupata. I kdyz ti pubertaci uz pomalu zapadaji do kolonky:'chlupata decka" take . Nicmene tem nechlupatym vubec neuskodi, kdyz se vsechno nemota jen kolem nich, ale je ta pozornost rozdelena a sami se take musi podilet na peci o chlupace, uci je to empatii, nonverbalni komunikaci, smyslu pro povinnost, zodpovednost a kdyz si nektery z chlupacu znecisti rajtky a vzhledem k tomu, ze jsou doma prvni a venci, myti prdelky je takova priprava na rodicovskou roli

Ano přesně takhle mám rozdělený děti, když byly ty mé nechlupaté malé, tak pes pomáhal pečovat o ně, pomáhal mi s výchovou, teď když jsou moje děti velké, tak mi pro změnu pomáhají pečovat o ty chlupaté, vědí že maminka je potrefená, tak mi svoje chlupaté sourozence pomáhají náležitě rozmazlovat a doufám, jestli-až budu mít vnoučata, tak že mi s nimi zase bude pomáhat nějaká inteligentní fena, aby nám z těch vnoučátek vyrostly dobří lidé, kteří mají cit a empatii...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To že jsem si pořídila svého psa bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Je to můj poklad a dala bych za něj ruku do ohně. Kynologie ale není můj smysl života. Mám svého druhého psa. Miluju ho a zbožňuju, život bez něj si nedokážu a nechci představit. A nedokážu si ani představit že bych byla v budoucnu bez psa. Je plnohodnotný člen rodiny. Není pro mě jen pes, není jen zvíře, je můj nejlepší přítel. Je parťák a společník.
Myslím že ho mám dobře vychovaného, ale neposlouchá na slovo, nedriluju ho, poslouchá jen tak aby nikoho neomezoval, aby byl příjemný společník a aby mohl mít on sám co největší svobodu a chodit se mnou na co nejvíce míst a běhat i na volno. Prostě abysme mohli být spolu a oba si to užívali.
Je jako moje dítě, tolik pro mě znamená. Když ho něco bolí, bolí to i mě. Asi jsem velký cíťa, ale mám to tak. Děti zatím bohužel nemám (ikdyž bych si moc přála miminko) ale vím že ho nebudu odsouvat na vedlejší kolej ani potom, nebudu říkat je to jen pes tak prostě na něj není čas atd. Určitě na něj nebudu mít tolik času jako teď, to je jasné, na druhou stranu kromě procházky mu stačí když jsme jen spolu a u toho se dá dělat cokoliv jiného. Nesnesla bych aby se dítě cítilo podřadné a mělo pocit že je míň než pes, to v žádném případě. Pro mě je můj pes na prvním místě, ALE zároveň s mýma nejbližšími. Všichni jsou u mě na první místě a miluju je.

Nebojte, víte kolik času zabere psovi, aby vám pomáhal s dítětem?...z toho je někdy pes utahanej...jako pes

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nebojte, víte kolik času zabere psovi, aby vám pomáhal s dítětem?...z toho je někdy pes utahanej...jako pes

To máte pravdu, to si taky říkám. Kolikrát je z návštěvy co k nám přijde utahaný víc než z dlouhé procházky A péče o miminko bude ještě náročnější, si mákne Akorát doufám že to stihnu dřív než bude starý děda.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ano přesně takhle mám rozdělený děti, když byly ty mé nechlupaté malé, tak pes pomáhal pečovat o ně, pomáhal mi s výchovou, teď když jsou moje děti velké, tak mi pro změnu pomáhají pečovat o ty chlupaté, vědí že maminka je potrefená, tak mi svoje chlupaté sourozence pomáhají náležitě rozmazlovat a doufám, jestli-až budu mít vnoučata, tak že mi s nimi zase bude pomáhat nějaká inteligentní fena, aby nám z těch vnoučátek vyrostly dobří lidé, kteří mají cit a empatii...

Svata pravda . Parkrat jsem se pristihla, ze tem svym detem zavidim, ze muzou vyrustat se psy .To ja si je, v jejich veku, musela pujcovat

Lexaurin napsal(a):
Svata pravda . Parkrat jsem se pristihla, ze tem svym detem zavidim, ze muzou vyrustat se psy .To ja si je, v jejich veku, musela pujcovat

No i já si chodila půjčovat, nej prázdniny pro mě byly u tety na chalupě, která vždycky psy měla...
Jsem ráda, že mé děti psa vidí jako "samozřejmost" a že si uvědomují, že pes není jen na hraní nebo na prochajdu, když je venku hezky...

Rozhodně bych si ho pořídila znovu, nejsem dítě abych nevěděla co chci. Denně chodím se psem na vycházky, ať svítí slunce nebo padají trakaře, v práci nám chybí, večer nás hřeje v posteli... Jsem ráda že jsme si pořídili psa, dalo nám to hodně.

To je krasne, kolik je na ifaune spriznenych dusi

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To máte pravdu, to si taky říkám. Kolikrát je z návštěvy co k nám přijde utahaný víc než z dlouhé procházky A péče o miminko bude ještě náročnější, si mákne Akorát doufám že to stihnu dřív než bude starý děda.

Asi takto?

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

sisi58 napsal(a):
Asi takto?

Jo to je přesně ono

Je to složité. Jako dítěti mi doma nikdy nechtěli psa dovolit. Pak přišla rodina, děti, práce, nebyl ani čas moc uvažovat o pořízení psa. Postupně jsem přišla o otce, sourozence a když mi před 8 léty umřela maminka, tak jsem najednou zjistila, že ač mám rodinu, tak jsem nějak sama. Pořídila jsem mého vysněného úžasného pejska. Před půl rokem mi umřel na rakovinu.
Tu obrovskou bolest pochopí málokdo. A teď ta hlavní úvaha.
Kdybych si ho tenkrát nepořídila, nemusela jsem se nyní tolik trápit.
Kdybych si ho tenkrát nepořídila, tak bych vůbec nepoznala jak je úžasné mít doma čtyřnohého kámoše.
Kdybych si ho tenkrát nepořídila, můj život bych žila jen napůl.
Co dál?
Toužím po dalším pejskovi a zároveň se bojím, že jednou o něj zase přijdu.
Mám se dál a dál trápit, nebo tu bolet zmírnit novým kámošem s tím rizikem, že stejně jednou zase odejde.
Závěrem, pes mi vzal iluze o lidech a svým odchodem kus srdce, dal mi celé své srdíčko a lásku, kterou Vám nikdo jiný nedá.

Toužím po dalším pejskovi a zároveň se bojím, že jednou o něj zase přijdu.
Mám se dál a dál trápit, nebo tu bolet zmírnit novým kámošem s tím rizikem, že stejně jednou zase odejde.
""""""""""""""""""""""""""""""""""""
Anonyme
- co řešíte ?
Třeba neodejde dřív...
MÁTE LI PODMÍNKY, jděte do toho.
Na depku spolkněte třeba lexaurin - než bude pes,
pak už nebude třeba.