Pes – názor...

Video má v něčem pravdu, ale ne zcela. Jako všechno. Osobně já nemám ráda mini psy se spláclým čenichem a obr psy, na kterých visí kůže a sotva se plazí. Všechno je to věc vkusu. Mám ovčácké plemeno, které se samozřejmě s postupem let taky změnilo. Ale pořád je to plemeno, které má staré instinkty, normálně se nakrývá, normálně rodí (jsou výjimky) a stará se o štěňata. Jsou to psi kontaktní, milující a zároveň samostatná jednotka při práci. Takový pes mi naprosto vyhovuje. Je inteligentní, závislý na mě, ale i nezávislý při rozhodování.
Neumím to asi správně popsat, ale jiné plemeno už bych nechtěla.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Jen poznámka - projděte si plemena znovu a najdete pár nešlechtěných původních, která nejsou pouze o exteriéru, ale i o povaze. A zpravidla mentalitou daleko svobodnější než ČSV.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jen poznámka - projděte si plemena znovu a najdete pár nešlechtěných původních, která nejsou pouze o exteriéru, ale i o povaze. A zpravidla mentalitou daleko svobodnější než ČSV.

Velký souhlas, takoví pastevec by ti ukázal, co je svoboda myšlení, co je přítel a parťák...

Jinak velký souhlas s úvodním příspěvkem, i když v hodnocení "neznám psa, který to má v hlavě v pořádku" nemohu souhlasit (teda pokud to beru jako osobní zkušenost zadavatele, tak ji samozřejmě nebudu rozporovat) - měla jsem tu čest prožít necelých 11 let se psem, který to měl v hlavě maximálně v pořádku a v rámci plemene jich takových znám opravdu dost - ale je fakt, že je to do značné míry dáno právě plemenem, které není žádným specifickým směrem a ke specifickým účelům vyšlechtěno (ani povahově, ani vzhledem).

prostenedam napsal(a):
Vážení chovatelé psů, zdravím.

Snad celé roky jsem na zdejší stránky nic nepsal, apomalu přemýšlel o psech. O těch, co jsem měl a mám já sám, i o těch cizích. Četl, studoval.
Psi - má láska od dětství. Jako milovníka přírody mě to k nim silně táhlo.
Nu, od té doby uběhlo dost času, a za tu dobu se toho hodně změnilo. Podělím se s vámi, k jakému názoru jsem dospěl. A čekám, zejména od holek, ostrou kritiku :D

Pes je tím nejnepřirozenějším, nejsobečtějším, nejegoističtějším výtvorem člověka. Jistě, lidská rasa ničí vše na co sáhne, v celé přírodě. Se psy pak můžou soupeřit tzv. "užitkové rostliny" - roubované ovocné stromy, které neunesou své větve pod nepřirozeně velkým ovocem. Zákrsky, kterým jsme zakázali růst. "Okrasné" rostliny, které jsou geneticky tak mimo, že by v přírodě velmi rychle zmizely (třeba běžné africké fialky, petúnie nebo všechna plnokvětá genetická zvěrstva...).
Pak jsou tu zvířata. Akvaristé jistě znají paví očka, jejichž samci neunesou vlastní ocas a mají zdegenerovanou páteř. Zlaté rybky, které mají tolik degenerací a fyziologických změn na těle, že sotva žijí. A všichni znají "papouščí cichlidu", která vznikla utajeným genetickým experimentem někde v Asii. Papoušci jsou na tom ještě zhruba dobře, těm měníme hlavně barvu, i když někdy i tělo. A tak dále.
Ovšem to, v co jsme proměnili psovité šelmy, hrdé vlky a divoké druhy psů, je neslýchané. Jak jsme to mohli udělat? Stvořit taková monstra! Monstra v každém slova smyslu.
Fyzicky: spousta "plemen" je natolik zdegenerovaná, že nemůže pořádně dýchat, mají problémy s páteří a klouby, s trávením, mají menší lebku než je jejich vlastní mozek. Lidé jim stvořili těla, díky kterým celý život trpí. Proč? Pro lidské potěšení. A netýká se to jen malých plemen: v úplně stejném měřítku i plemen velkých a středních.
Psychicky: neznám psa, který to má "v hlavě v pořádku". Ani svého, ani jiného. Přílišná žravost - někdy taková, že je pes až nepříčetný. Přílišný individualismus, přílišná agrese či přítulnost, uštěkanost, "magorita" určitých jedinců je opravdu zarážející.
Do toho rakoviny, nádory, cukrovka, alergie, vyrážky, výrůstky, chrápání díky nevhodně stavěné lebce (moje stará retrívřice chrápe tak, že to budí celý dům).
To, že tu pak jsou barvy jako z omalovánky a srst někdy až z říše fantazie (délkou a někdy i typem), která by je v přírodě stála život, nezmiňuji.

Jak jsme jim to mohli udělat? Proč? Proč jsme změnili hrdé šelmy, které evoluce tvořila miliony let, v lidské biologické VĚCI?
Došel jsem k názoru, že se psů nemohu, alespoň zatím, vzdát. Ale já miluji přírodu. Takže, až současní psi dožijí, zkusím to s jediným plemenem které se mi zdá přijatelné i pro milovníka přírody: československým vlčákem. Je to má poslední naděje.
A vás ostatní prosím: nerozčilujte se kvůli mému textu. Berte jako něco k zamyšlení. A pokud máte rádi přírodu, pokud ji milujete, tak v mých slovech musíte vidět velký kus pravdy.

Na závěr přidám odkaz na jedno video, na které jsem opravdu náhodou narazil, a které je velmi vhodné: http://videacesky.cz/video/bizarni-pravda-o-cistokrevnych-psech

Loučím se s tím, že žádný pes by neměl být geneticky upravený k tomu, aby vyhovoval jako společník do bytů, ke společenskému lovu, k hlídání, a tak dále. Člověk na to nemá právo. Nemá právo vzít zvíře a ztýrat ho tím nejhorším možným způsobem: vzít mu sovobodu přirozenosti a udělat z něj PSA jen proto, aby vyhovoval lidem. Není to technologie, není to oblečení, je to ŽIVOT. Původně svobodný a krásný, dnes zničený. Zvíře má být respektováno v jeho přirozenosti, má být přítelem a partnerem. Je snadné nazvat tak zvíře, které jsme zcela změnili k lidskému obrazu, ale skutečně velká věc je to, když přítelem nazýváme svobodného a přirozeného jedince, s jeho alespoň částečnou volností i v lidské péči. A ne jen chodící miniatury či plandavé obry, které nemají s přírodou už téměř nic společného.

Naprosto s vámi souhlasím! člověk neskutečným způsobem všechno hyzdí, ať je to krajina nebo samotní živočichové.

Neviděla bych to tak černě. Pořád je hromada životaschopných plemen i mimo čsv (které tedy zrovna já mám doma) a když si zajedete někam na Balkán, zjistíte, že když se do toho psům moc nekecá, dokáží být velmi životaschopní, živit se, množit se atd. Zrovna jsem se vrátila ze Sardinie, odkud jsem si málem jednoho takového polodivokého "blešáka" přivezla, ale usoudila jsem, že je mu možná líp tam, kde celý den lítá po kopcích a občas něco vyžebrá než ho tady zavřít do bytu, byť s pravidelnou péčí a dostatkem jídla.
Jasně, některá plemena jsou fyzicky extrém, ale zmiňovaná agrese, bojácnost apod. je spíš důsledek držení psa - šelmy ve velmi nepřirozených podmínkách (nedostatek vzruchů, když je majitel v práci, obvykle neexistence skutečné smečky, protože setkávání v parku je téměř opak - nutíme psy stýkat se s členy cizí konkurenční smečky a ještě být na ně milí..).

Ale "Čévéčko" je také dílo cloveka , chce to nějaké primitivni plemeno...je jich dost.

prostenedam napsal(a):
Vážení chovatelé psů, zdravím.

Snad celé roky jsem na zdejší stránky nic nepsal, apomalu přemýšlel o psech. O těch, co jsem měl a mám já sám, i o těch cizích. Četl, studoval.
Psi - má láska od dětství. Jako milovníka přírody mě to k nim silně táhlo.
Nu, od té doby uběhlo dost času, a za tu dobu se toho hodně změnilo. Podělím se s vámi, k jakému názoru jsem dospěl. A čekám, zejména od holek, ostrou kritiku :D

Pes je tím nejnepřirozenějším, nejsobečtějším, nejegoističtějším výtvorem člověka. Jistě, lidská rasa ničí vše na co sáhne, v celé přírodě. Se psy pak můžou soupeřit tzv. "užitkové rostliny" - roubované ovocné stromy, které neunesou své větve pod nepřirozeně velkým ovocem. Zákrsky, kterým jsme zakázali růst. "Okrasné" rostliny, které jsou geneticky tak mimo, že by v přírodě velmi rychle zmizely (třeba běžné africké fialky, petúnie nebo všechna plnokvětá genetická zvěrstva...).
Pak jsou tu zvířata. Akvaristé jistě znají paví očka, jejichž samci neunesou vlastní ocas a mají zdegenerovanou páteř. Zlaté rybky, které mají tolik degenerací a fyziologických změn na těle, že sotva žijí. A všichni znají "papouščí cichlidu", která vznikla utajeným genetickým experimentem někde v Asii. Papoušci jsou na tom ještě zhruba dobře, těm měníme hlavně barvu, i když někdy i tělo. A tak dále.
Ovšem to, v co jsme proměnili psovité šelmy, hrdé vlky a divoké druhy psů, je neslýchané. Jak jsme to mohli udělat? Stvořit taková monstra! Monstra v každém slova smyslu.
Fyzicky: spousta "plemen" je natolik zdegenerovaná, že nemůže pořádně dýchat, mají problémy s páteří a klouby, s trávením, mají menší lebku než je jejich vlastní mozek. Lidé jim stvořili těla, díky kterým celý život trpí. Proč? Pro lidské potěšení. A netýká se to jen malých plemen: v úplně stejném měřítku i plemen velkých a středních.
Psychicky: neznám psa, který to má "v hlavě v pořádku". Ani svého, ani jiného. Přílišná žravost - někdy taková, že je pes až nepříčetný. Přílišný individualismus, přílišná agrese či přítulnost, uštěkanost, "magorita" určitých jedinců je opravdu zarážející.
Do toho rakoviny, nádory, cukrovka, alergie, vyrážky, výrůstky, chrápání díky nevhodně stavěné lebce (moje stará retrívřice chrápe tak, že to budí celý dům).
To, že tu pak jsou barvy jako z omalovánky a srst někdy až z říše fantazie (délkou a někdy i typem), která by je v přírodě stála život, nezmiňuji.

Jak jsme jim to mohli udělat? Proč? Proč jsme změnili hrdé šelmy, které evoluce tvořila miliony let, v lidské biologické VĚCI?
Došel jsem k názoru, že se psů nemohu, alespoň zatím, vzdát. Ale já miluji přírodu. Takže, až současní psi dožijí, zkusím to s jediným plemenem které se mi zdá přijatelné i pro milovníka přírody: československým vlčákem. Je to má poslední naděje.
A vás ostatní prosím: nerozčilujte se kvůli mému textu. Berte jako něco k zamyšlení. A pokud máte rádi přírodu, pokud ji milujete, tak v mých slovech musíte vidět velký kus pravdy.

Na závěr přidám odkaz na jedno video, na které jsem opravdu náhodou narazil, a které je velmi vhodné: http://videacesky.cz/video/bizarni-pravda-o-cistokrevnych-psech

Loučím se s tím, že žádný pes by neměl být geneticky upravený k tomu, aby vyhovoval jako společník do bytů, ke společenskému lovu, k hlídání, a tak dále. Člověk na to nemá právo. Nemá právo vzít zvíře a ztýrat ho tím nejhorším možným způsobem: vzít mu sovobodu přirozenosti a udělat z něj PSA jen proto, aby vyhovoval lidem. Není to technologie, není to oblečení, je to ŽIVOT. Původně svobodný a krásný, dnes zničený. Zvíře má být respektováno v jeho přirozenosti, má být přítelem a partnerem. Je snadné nazvat tak zvíře, které jsme zcela změnili k lidskému obrazu, ale skutečně velká věc je to, když přítelem nazýváme svobodného a přirozeného jedince, s jeho alespoň částečnou volností i v lidské péči. A ne jen chodící miniatury či plandavé obry, které nemají s přírodou už téměř nic společného.

Myslíte si, že kdybyste měl doma vlka, do jehož šlechtění člověk nezasahoval, tak by nebyl "příliš žravý"? Mám pro Vás novinku - to co předvádí psi se s vlčí hltavostí, schopností pozřít cokoliv a vynalézavostí pro získání potravy nedá ani při nejmenším srovnat.
Jinak vlci bez lidské úpravy také chrápou a nejsou nijak "deformovaní". Klidně i ze spaní nebo "bezdůvodně" jen tak kňučí. A uštěkanost nějakého psa je také s jejich zvukovými projevy nesrovnatelná.
Dále: Agrese či plachost je individuální povaha osobnosti, která je typická pro skupinové tvory (jako u lidí - někdo jde přes mrtvoly, jiný si nechá na sobě dříví štípat). Bez ní by nebyla schopná smečka ani vlčí / psí rodina fungovat. Prostě nemohou být všichni stejní, pokud spolu mají dobře vycházet a spolupracovat. S tím souvisí i míra přítulnosti a samostatnosti - tak slouží k pohybu v krajině a soudržnosti týmu při pochodu.

Jinak si nemyslím, že by rakovina byla působena šlechtěním psů, ale uznávám, že nevhodné prostředí (zplodiny aut a podobně), tomu může hodně pomoci. S úpravami fyzického vzhledu také nesouhlasím - nejsem fanouškem přerostlých nepohyblivých monster, placatých čumáků ani společenských plemen celkově (i když tím mnohé zase určitě vytočím). Proto je také nechovám a neřeším a zaměřuji se míst toho na skupinu původních psů, se kterými si rozumím.

Vezměte v úvahu, že československý vlčák sice pochází z vlka, ale z větší části z toho snad nejvíce přešlechtěného plemene. Trpí dědičnými chorobami DWARF, PRA a DM, občasně se vyskytuje i DKK. Některé jeho projevy nemají s původní psovitou šelmou nic společného. Rozhodně je "divočejší" než jiní psi, ale byl šlechtěn stejně jako oni.

Pokud chcete plemeno bez jakéhokoliv šlechtění a zásahu, doporučuji prmitivy. To jsou psi, kteří nikdy nebyli "upravováni" - v podstatě jsou jen volně odchyceni v přírodě a kříženi s dalšími podobnými psy se zachováním zdraví, vzhledu i povahy. Ale očekávejte od nich přesně ty psychické vlastnosti, které se Vám nelíbí a jsou dle Vás znakem zásahu člověka.
Nejvíce povahově podobní divokým psovitým šelmám jsou novo-guinejský zpívající pes, australský dingo, karolínský pes - ti se řadí pod skupinu dingo. Ti jsou životním zážitkem a někdy jsou opravdu horší, než kdybyste si domů přitáhli vlka. Dále azawakh, kanaánský pes, alopekis jsou také trošku "náročnější", ale už více kompatibilní s lidskou společností. Pro začátek bych Vám doporučoval tzv. "kočičí povahy" - primitivy, kteří ale celkem dobře dokáží fungovat v naší civilizaci, ale zůstávají takoví, jak je příroda vymyslela = basenji, indický párijský pes nebo americký původní indiánský pes.

Nebo pes hyenovitý

Mám samojeda, takže vás zadavateli chápu a souhlasím. I s tím zbytkem, o přírodě jako takové. Jsem také eko zaměřená a i když třeba meruňku a broskev žádnou původní nesežete, chystám se vysadit některou ze starých odrůd jablek, mám lísky, mišpuli, kdouli...Ani ne tak pro sebe, jak třeba pro ptáky.

lesnížínka napsal(a):
Mám samojeda, takže vás zadavateli chápu a souhlasím. I s tím zbytkem, o přírodě jako takové. Jsem také eko zaměřená a i když třeba meruňku a broskev žádnou původní nesežete, chystám se vysadit některou ze starých odrůd jablek, mám lísky, mišpuli, kdouli...Ani ne tak pro sebe, jak třeba pro ptáky.

A čím dokrmujete ptáky v zimě? Já kamutem

Hlavně žádný extremismus

Lexaurin napsal(a):
Hlavně žádný extremismus

Njn

Nechci zadavateli kazit radost, ale moje stara fena ceskoslovenskeho vlcaka chrape vecer na gauci tak, ze kolikrat neni slyset poradne televizi. :) A pokud jde o jeji apetit, tak ji prezdivame "zaludek na nozickach".
Ani s tim zdravim to neni s ceskoslovenskym vlcakem tak idealni. Oficialne se rentgenuje kvuli dysplazii kycelnich kloubu, a chovne psy je tez doporuceno (bohuzel to neni jeste povinne) testovat na degenerativni myelopatii a dwarfismus, kterezto choroby se u CSV vyskytly a vyskytuji a pouze testovanim a spojovanim vhodnych jedincu je lze vymytit z chovu. No a o cem se nemluvi, ale v chovu to je, je take obcasny vyskyt epilepsie a srdecnich vad.

Lze ovsem velmi polemizovat o tom, zda za vyskyt techto nemoci v chovu muze clovek svym uvedomelym a rizenym chovem.

Souhlasím s částí příspěvku, že lidé dost plemen přešlechtili ke karikatuře původního, ale nesouhlasím s tím, že v součastnosti co pes, to pokřivenec. Také nesouhlasím s tím, že jen primitivní plemena snad jen ta jsou psovská. Měla jsem knírače střední i malého, křížence, čuvače, tibetskou dogu, teď máme hovawartku a labradorku. Kromně prvního středňáka, který v 9 letech odešel na rakovinu, všichni zdrávi (nynější feny 12 + 9 ), ačkoli u hoviny se teď problémy vyskytly, ale to jde spíše s věkem, kromě kloubů u velkého psa (po 10 roku života), bez problému a všichni se chovali a chovají psovsky. Žádné pokřivené charaktery, ani netipické chování ve vztahu k lidem nebo psům jsem nezaznamenala. A vždycky dobře žrali, ale dobrý apetit je známka zdraví.
Mě by zajímalo, jaké plemeno má zadavatel.

amiš napsal(a):
Souhlasím s částí příspěvku, že lidé dost plemen přešlechtili ke karikatuře původního, ale nesouhlasím s tím, že v součastnosti co pes, to pokřivenec. Také nesouhlasím s tím, že jen primitivní plemena snad jen ta jsou psovská. Měla jsem knírače střední i malého, křížence, čuvače, tibetskou dogu, teď máme hovawartku a labradorku. Kromně prvního středňáka, který v 9 letech odešel na rakovinu, všichni zdrávi (nynější feny 12 + 9 ), ačkoli u hoviny se teď problémy vyskytly, ale to jde spíše s věkem, kromě kloubů u velkého psa (po 10 roku života), bez problému a všichni se chovali a chovají psovsky. Žádné pokřivené charaktery, ani netipické chování ve vztahu k lidem nebo psům jsem nezaznamenala. A vždycky dobře žrali, ale dobrý apetit je známka zdraví.
Mě by zajímalo, jaké plemeno má zadavatel.

Prý retrívra.

Zadavatel má v něčem pravdu, čeho je moc toho je příliš.
Ale když lidé takové pejsky chtějí, tak se prostě produkují.
Pokud by se člověk spokojil s volně pobíhajícím vlkem, kterého by někdy náhodou spatřil, asi by nikdy nedošlo na přešlechtění.
Tahle situace řešit nejde.Těžko vyházíme z gaučů své chrápající miláčky, aby z nich opět vznikl nedegenerovaný vlk.
My též nelezeme hromadně zpět do jeskyní.S vizí, že se třeba zbavíme civilizačních chorob

Se zdravím a nemocností čistokrevných psů ve srovnání s kříženci to není tak žhavé, jak se na první pohled zdá. Zde jsou výsledky masivní,15 let trvající srovnávací studie.

http://www.instituteofcaninebiology.org/blog/health-of-purebred-vs-mixed-breed-dogs-the-data

Z 24 sledovaných dědičných nemocí se 10 z nich častěji objevovalo u čistokrevných psů,1 u kříženců a dalších 13 nemocí postihovalo stejnou měrou křížence jako čistokrevná plemena. Zatímco u čistokrevných plemen je prevalence genetických nemocí zpravidla jasně vázaná na určitá plemena a jako chovatel či majitel víte, na co si dát pozor, u kříženců je to vysloveně "kulka letící tmou".

Operovat zrovna ČSV jako "přírodním" plemenem je značně zcestné. Zrovna ČSV je výsledkem naprosto účelového a značně nepovedeného lidského experimentu, ze kterého vzešlo cosi na půl cestě mezi vlkem a psem, co pořádně nepatří ani do jednoho světa (ano, je to nádherný a v mnoha ohledech zajisté skvělý, avšak velice složitý pes).

Nemám ráda extrémy a nikdy je mít nebudu, jelikož potřebuji psa pro život. Ze stejného důvodu si však nikdy nepořídím primitivní plemeno.

PS: Fotky whippeta dokumentují výsledek mutace v genu pro myostatin - negativní regulátor růstu svalové hmoty (MSTN). Dědí se recesivně. Je to nežádoucí, rozhodně ne podporovaný stav. Takový pes je nepoužitelný jak z pohledu exteriéru, tak výkonu na dráze (přesto se dožívají normálního věku bez jakýchkoliv souvisejících zdravotních komplikací). Pro detekci MSTN je dostupný genetický test.

Doporučuji k přečtení

http://www.databazeknih.cz/knihy/vlci-u-dveri-28995.

asurwic napsal(a):
Prý retrívra.

Prosím, co se vám na tom nezdá?

amiš napsal(a):
Prosím, co se vám na tom nezdá?

Odpovídala vám na otázku, jaké má zadavatel plemeno.

amiš napsal(a):
Prosím, co se vám na tom nezdá?

Mám dojem, že asurwic vám jen odpovídala, jakého psa má zadavatel.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A čím dokrmujete ptáky v zimě? Já kamutem

Jsem si musela vyhledat o co jde, zatím jsem se s tímto nesetkala Mám obrovskou zahradu plnou různých plodů, semen, šípků, mišpulí, šišek atd...takže vloni jsem nedokrmovala ničím, v tuhé zimy oves, semena(slunečnice, mák, proso, laskavec). V okolí je zatím také ještě celkem divočina, takže ptáčci mají možnost sběru čehokoliv, přes to mám pocit, že se všichni postupně nastěhovali k nám...

Moc se omlouvám, já jsem to špatně pochopila. Jak jsem to přelítla, tak mi tedy zcestně napadlo, že píšu o labradorce a mám na fotce hovíka, taková hloupá úvaha, takže má retrívra, no naše labradorka nějak zvláš´t pažravá není, to ji ta hovina strčí do kapsy, ani mi nepřijde nějak mimo, asi opravdu je to kus od kusu, ale zrovna u těch retrívrů to podle mně dělá moda a jejich pověst hodných a bezproblémových psů.

Ještě tedy pro zadavatele potvrzuji slova Ciraeli, můj čsv je co se žravosti a zejména vynalézavosti, jak se k žrádlu dostat, taky slušný extrém - např. konzervu tuňáka prokousal a rozdrtil úplně naplacato, takže obsah protekl dírama, i s košíkem na hubě si dokázal otevřít batoh a vyndat si z něj salám, španělské ptáčky si vytáhl uprostřed opékání rovnou z papiňáku.. ;-) to bych naopak považovala za projev "přirozenosti", nacpat se, dokud je čím, protože zítra třeba bude hlad.

Taky si chtě nechtě musím vzpomenout na jednu domácnost s ČSV, kterou znám. Na dveřích mají koule místo klik a na ledničce ještě navíc zámek :) A prý i tak je občas jakovlk přelstí nebo spíš přežere :)
Dá se nesporně souhlasit s tím, že spousta plemen a jedinců je člověčím úsilím značně dorasovaná. Když na výstavách vidím stěží se vlekoucí buldoky, NO připomínající spíš ropuchu než psa a těžkotonážní vrásčité basety, vesele mi z toho věru není. Ale myslím, že cesta není v extrémech na tu či onu stranu. Asi málokdo z nás by se v zájmu přirozenosti chtěl vrátit do jeskyně, rodit každým rokem (přičemž mimimálně polovina těch dětí by nepřežila kojenecký věk) a dožít se v lepším případě třicítky. Ale dá se žít a být přitom ohleduplný ke svému prostředí. Stejně tak se dá bránit chovu výše zmiňovaných nebožáků, zkrátka jej nepodporovat tím, že takové psy budeme kupovat a domáhat se jejich úspěchů.

Co zadavatel ve svém příspěvku nepostihl ( aspoň myslím ) a co mě taky vadí, je jistá glorifikace psů. Už jsem to někde psala. Pro některé matky je dobře vycvičený pes důležitější, než dobře odchované dítě ( Pamatuju na cvičáku maminu s NO, ten chodil jako hodinky, zkoušek habakuk a když šla její holčička k zápisu, tak neuměla mluvit ! Nebyla postižená, jen neskutečně zanedbaná.)
A pak ten "psí" průmysl ! Ty ( i tady ) nekonečné diskuze o granulích, výrazy jako že pes "papá" a "hajá"...atd. I když psy mám ráda, je to pořád pes - zvíře. A nepřijde mi normální dát přednost psu před např. dítětem.
A když srovnám psa s jiným zvířetem - třeba s kozou - nevyjde pes moc vítězně.

Gerhild napsal(a):
Taky si chtě nechtě musím vzpomenout na jednu domácnost s ČSV, kterou znám. Na dveřích mají koule místo klik a na ledničce ještě navíc zámek :) A prý i tak je občas jakovlk přelstí nebo spíš přežere :)
Dá se nesporně souhlasit s tím, že spousta plemen a jedinců je člověčím úsilím značně dorasovaná. Když na výstavách vidím stěží se vlekoucí buldoky, NO připomínající spíš ropuchu než psa a těžkotonážní vrásčité basety, vesele mi z toho věru není. Ale myslím, že cesta není v extrémech na tu či onu stranu. Asi málokdo z nás by se v zájmu přirozenosti chtěl vrátit do jeskyně, rodit každým rokem (přičemž mimimálně polovina těch dětí by nepřežila kojenecký věk) a dožít se v lepším případě třicítky. Ale dá se žít a být přitom ohleduplný ke svému prostředí. Stejně tak se dá bránit chovu výše zmiňovaných nebožáků, zkrátka jej nepodporovat tím, že takové psy budeme kupovat a domáhat se jejich úspěchů.

Myslím, že chovu těch nebožáků by se dalo právě zabránit-nebo ne zabránit- začnu znovu - chov těch nebožáků by se právě dal napravit - zjednodušeně - přikřížením vhodného "vořecha", nebo čti psa údajného plemene bez pp, ale třeba s delší čenichovou partií, delšíma nohama atd.-prostě ten směr otočit, aby buldok byl zase buldok, aby jorkšír byl zase jorkšír... a ono to znovu bez zásahu člověka bohužel nepůjde. Co člověk sprasil musí a může napravit..Lidi s patřičným vzděláním na to jistě jsou. Problém budou samotní chovatelé a rúzné kluby, FCI a jiné organizace atd..
Ale jsem si celkem jistá, že ve světě na tom různí jedinci již pracují...

bhk napsal(a):
Myslím, že chovu těch nebožáků by se dalo právě zabránit-nebo ne zabránit- začnu znovu - chov těch nebožáků by se právě dal napravit - zjednodušeně - přikřížením vhodného "vořecha", nebo čti psa údajného plemene bez pp, ale třeba s delší čenichovou partií, delšíma nohama atd.-prostě ten směr otočit, aby buldok byl zase buldok, aby jorkšír byl zase jorkšír... a ono to znovu bez zásahu člověka bohužel nepůjde. Co člověk sprasil musí a může napravit..Lidi s patřičným vzděláním na to jistě jsou. Problém budou samotní chovatelé a rúzné kluby, FCI a jiné organizace atd..
Ale jsem si celkem jistá, že ve světě na tom různí jedinci již pracují...

Nemusíte ani nic přikřižovat. Stačí, když tyto extrémní znaky přestanou být preferovány a oceňovány na výstavách i mezi chovateli a do chovu zasáhnout také z pohledu dnešního vkusu průměrní či podprůměrní jedinci.

balisek napsal(a):
Nemusíte ani nic přikřižovat. Stačí, když tyto extrémní znaky přestanou být preferovány a oceňovány na výstavách i mezi chovateli a do chovu zasáhnout také z pohledu dnešního vkusu průměrní či podprůměrní jedinci.

Pomůže, ale stačit nebude.. si myslím.
Nehledě na to, že vůle k tomu bohužel moc není jak ze stran chovatelů tak ze stran organizací.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Co zadavatel ve svém příspěvku nepostihl ( aspoň myslím ) a co mě taky vadí, je jistá glorifikace psů. Už jsem to někde psala. Pro některé matky je dobře vycvičený pes důležitější, než dobře odchované dítě ( Pamatuju na cvičáku maminu s NO, ten chodil jako hodinky, zkoušek habakuk a když šla její holčička k zápisu, tak neuměla mluvit ! Nebyla postižená, jen neskutečně zanedbaná.)
A pak ten "psí" průmysl ! Ty ( i tady ) nekonečné diskuze o granulích, výrazy jako že pes "papá" a "hajá"...atd. I když psy mám ráda, je to pořád pes - zvíře. A nepřijde mi normální dát přednost psu před např. dítětem.
A když srovnám psa s jiným zvířetem - třeba s kozou - nevyjde pes moc vítězně.

Jsem také názoru, že dítě je přednější než pes, to určitě. Ale slova "hajá" a "papá" a další podobná používám taky . . Ale ne že bych někde vyprávěla, že můj pes doma hajá a papá, ale tak, když mluvím se psem, jako že "připravím papání", nebo když jdeme z večerního venčení, tak "jdeme do peřinek hajat" .

Co mi vadí, je to jak se lidé chovají k malým psům, nechovají se k ním jako ke psům. Oblékají je - teď nemyslím funkční oblek na zimu - ale různé šatičky a podobně, i když je 10 stupňů nad nulou. A na co jsem úplně alergická je kočárek na psy. Chápu to ještě u starých nebo nějak nemocných psů, ale často vidím, že to lidé hledají na mladé a zdravé psy. Osobně mám radši velké psy, ale to, že je pes malý ještě neznamená, že neujde nějakou tůru a musí se vozit v kočárku. A nebo, když lidé tahají malé psy do obchodů, kde je zákaz a nebo nedávají náhubky tam kde je mít mají. Prostě pes jako pes a pro všechny by měla být pravidla stejná. Ale to je mimo od tématu...

Každý to má nastavené nějak. Já jsem ta, pro koho bude pes vždycky přednější než dítě, protože děti mi nic neříkají. Věřím, že můj muž, by jinak pohlížel na to, kdyby měl naše dítě(on má k dětem celkem normální přístup ) ale v naší situaci, by vždycky dal přednost našim psům(kočkám) před nějakým dítětem...to už mi naznačil několikrát. Já se snažím být na děti příbuzných a známých ohleduplná a ne okatě upřednostňovat své psy, muž mi dal několikrát najevo, že v prvé řadě jde o naše psy a nějaké cizí děti ho nezajímají...

"Neznám psa který to má v hlavě v pořádku"

S tímto nesouhlasím většina psů to má ve své hlavě v pořádku až moc co takhle velcí pastevečtí psi (já osobně mám dva a dva středoasijský pasteváky/vlčí, medvědí/). Když je nevychováš nakonec spadneš na Betu nebo při nejhorším na Omegu prostě už nebudeš Alfou. Také bych chtěla vidět jak to myslíš s tím že máš rád př.

"Neznám psa který to má v hlavě v pořádku"

S tímto nesouhlasím většina psů to má ve své hlavě v pořádku až moc co takhle velcí pastevečtí psi (já osobně mám dva a dva středoasijský pasteváky/vlčí, medvědí/). Když je nevychováš nakonec spadneš na Betu nebo při nejhorším na Omegu prostě už nebudeš Alfou. Také bych chtěla vidět jak to myslíš s tím že máš rád přírodu(omlouvám se píši na mobilu).

Není třeba psát sloh jako zadavatel, stačí napsat, že člověk ve své bezbřehé aroganci a egoismu zkazí všechno, na co sáhne, včetně chovu psů - viz chov NO, mopsů, šarpíků a tak dále.

O té alfě se dá dost polemizovat. Buď se umíme se psy domluvit nebo ne a pak používáme různé zaručené postupy jako teorii dominance nebo teorii, že pes je sobec (neznám jiného tvora na této planetě, který by byl menší sobec než pes) a podle návodu otravujeme psa s chozením ze dveří a pořadím u krmení nebo s klecí, kontrolami a klikrem.

lesnížínka napsal(a):
Každý to má nastavené nějak. Já jsem ta, pro koho bude pes vždycky přednější než dítě, protože děti mi nic neříkají. Věřím, že můj muž, by jinak pohlížel na to, kdyby měl naše dítě(on má k dětem celkem normální přístup ) ale v naší situaci, by vždycky dal přednost našim psům(kočkám) před nějakým dítětem...to už mi naznačil několikrát. Já se snažím být na děti příbuzných a známých ohleduplná a ne okatě upřednostňovat své psy, muž mi dal několikrát najevo, že v prvé řadě jde o naše psy a nějaké cizí děti ho nezajímají...

Víte, že mě docela hřeje u srdce, když čtu, že to tak nemám jediná? K dětem jsem prostě nikdy neměla vztah, ani jako malá jsem neměla potřebu hrát si s holkama jako každá normální holka - s panenkama... a všichni si mysleli, že do toho jednou prý dospěju... A ono pořád po tolika letech nic. Zato zvířata, s láskou k nim jsem se snad narodila.
Nikomu nic neberu. Pokud jsou jeho největší radostí v životě a jediným smyslem děti, ať to tak mají, když je to naplňuje. Ale kdybych já měla mít dítě, byla bych zatraceně nešťastná a přijde mi to dost ošklivý i vůči tomu děcku. Tak proč, že ano... Navíc nevidím důvod, abych přiváděla na svět další lidi.
Takže to mám stejně - pro mě je rozhodně přednější můj pes, než nějaké cizí dítě.

Atheira napsal(a):
Víte, že mě docela hřeje u srdce, když čtu, že to tak nemám jediná? K dětem jsem prostě nikdy neměla vztah, ani jako malá jsem neměla potřebu hrát si s holkama jako každá normální holka - s panenkama... a všichni si mysleli, že do toho jednou prý dospěju... A ono pořád po tolika letech nic. Zato zvířata, s láskou k nim jsem se snad narodila.
Nikomu nic neberu. Pokud jsou jeho největší radostí v životě a jediným smyslem děti, ať to tak mají, když je to naplňuje. Ale kdybych já měla mít dítě, byla bych zatraceně nešťastná a přijde mi to dost ošklivý i vůči tomu děcku. Tak proč, že ano... Navíc nevidím důvod, abych přiváděla na svět další lidi.
Takže to mám stejně - pro mě je rozhodně přednější můj pes, než nějaké cizí dítě.

Holy nejsme příbuzný taky si myslím že se svět nezboří když se nenarodilo moje dítě. A přesně tak jak píšete, mí psi jsou pro mě důležitější než nějaké cizí děti.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Holy nejsme příbuzný taky si myslím že se svět nezboří když se nenarodilo moje dítě. A přesně tak jak píšete, mí psi jsou pro mě důležitější než nějaké cizí děti.

Nejde o to, jak vy jste se rozhodly. Vaše volba ( asi správná ) ( pozn. pod čarou - jen jestli už jste dost staré na to, abyste u toho rozhodnutí vytrvaly, znám pár 40., které rozhodnutí na poslední chvíli přehodnotily - a katastrofa ! Souhlasím s vámi, že ne každá ž. má mít dítě. Některým bych ho dokonce odebrala... )
Ale jinak je to proti přírodě. Každý druh upřednostní mladé svého druhu před druhem jiným. Ale možná mi to etologové vyvrátí.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nejde o to, jak vy jste se rozhodly. Vaše volba ( asi správná ) ( pozn. pod čarou - jen jestli už jste dost staré na to, abyste u toho rozhodnutí vytrvaly, znám pár 40., které rozhodnutí na poslední chvíli přehodnotily - a katastrofa ! Souhlasím s vámi, že ne každá ž. má mít dítě. Některým bych ho dokonce odebrala... )
Ale jinak je to proti přírodě. Každý druh upřednostní mladé svého druhu před druhem jiným. Ale možná mi to etologové vyvrátí.

Myslím že ve 46 letech už nic přehodnocovat nebudu. Jinak svoje mládě bych asi upřednostnila. Ale jinak si myslím že ani většina zvířat nebere ohledy že je mládě stejného druhu a klidně ho sežerou, upřednostnují pouze svoje mládata.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nejde o to, jak vy jste se rozhodly. Vaše volba ( asi správná ) ( pozn. pod čarou - jen jestli už jste dost staré na to, abyste u toho rozhodnutí vytrvaly, znám pár 40., které rozhodnutí na poslední chvíli přehodnotily - a katastrofa ! Souhlasím s vámi, že ne každá ž. má mít dítě. Některým bych ho dokonce odebrala... )
Ale jinak je to proti přírodě. Každý druh upřednostní mladé svého druhu před druhem jiným. Ale možná mi to etologové vyvrátí.

Ale jinak je to proti přírodě. Každý druh upřednostní mladé svého druhu před druhem jiným. Ale možná mi to etologové vyvrátí.

Mívala jsem asi podobný názor, s věkem poněkud přehodnocuju. Proti přírodě je dnes celý náš civilizovaný svět, není snadné v něm přežít, obstát, nezbláznit se. Tak ať si to každý pro sebe udělá tak, aby byl v rámci možností co nejvíc šťastný a spokojený. A netřeba si něco vyčítat či se do něčeho nutit, jen aby člověk šel "s přírodou". Pokud je šťasten bez dětí a třeba se psem společenského plemene, dává mu papat a hajají spolu v posteli - a jsou při tom oba spokojení - pak to má smysl.
Já třeba mám hodně vyvinuté pečovatelské pudy- dokud byly děti malé, vybíjela jsem si je na nich, teď už jsou dospělé, takže opečovávám zvířata. Řeším konzistenci psích bobků, granule, psí i koňské oblečky, bylinky, vitamíny, pozoruju, kontroluju, průběžně se raduju i hroutím...určitě je to proti přírodě, ale vybrala jsem si to a nechci jinak. Dokud to jde, jsem šťastná, že to jde.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nejde o to, jak vy jste se rozhodly. Vaše volba ( asi správná ) ( pozn. pod čarou - jen jestli už jste dost staré na to, abyste u toho rozhodnutí vytrvaly, znám pár 40., které rozhodnutí na poslední chvíli přehodnotily - a katastrofa ! Souhlasím s vámi, že ne každá ž. má mít dítě. Některým bych ho dokonce odebrala... )
Ale jinak je to proti přírodě. Každý druh upřednostní mladé svého druhu před druhem jiným. Ale možná mi to etologové vyvrátí.

Žádný druh "neupřednostní svůj druh před jiným". Zvířata "upřednostní" svá mláďata a případně i mladé ze SVÉ smečky. Cizí mláďata svého druhu klidně zabijí (makakové, lvi,...).

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Holy nejsme příbuzný taky si myslím že se svět nezboří když se nenarodilo moje dítě. A přesně tak jak píšete, mí psi jsou pro mě důležitější než nějaké cizí děti.

Ale příspěvku od orionky to bylo právě asi myšleno, že matka dáva přednost svému psovi před svým dítětem. Psovi se věnuje, dítěti ne.

scylla napsal(a):
Není třeba psát sloh jako zadavatel, stačí napsat, že člověk ve své bezbřehé aroganci a egoismu zkazí všechno, na co sáhne, včetně chovu psů - viz chov NO, mopsů, šarpíků a tak dále.

O té alfě se dá dost polemizovat. Buď se umíme se psy domluvit nebo ne a pak používáme různé zaručené postupy jako teorii dominance nebo teorii, že pes je sobec (neznám jiného tvora na této planetě, který by byl menší sobec než pes) a podle návodu otravujeme psa s chozením ze dveří a pořadím u krmení nebo s klecí, kontrolami a klikrem.

To můj teda sobeček je. Včera na mě cestou do postele hamtnul, pak do mě dloubal čumákem, ať mu zvednu peřinu, aby nemusel bagrovat, a ve finále se netrefil a zřítil se mi na nohu (díky svým dlouhým nohám si nelehá, nýbrž padá). A bylo mu úplně jedno, že už spím. Jako vždycky, když se v zombie stavu přesouvá do postele až po mně.
Má to nastavené tak, že 'já něco chci a chci a chci a tvoje přání se budou plnit až podle aktuální situace a na základě kompatibility s mými'. Většinou po půlminutovém souboji nekompromisních pohledů načuřeně ustoupí. Pokud ale není čas na srandičky, tak stačí zavelet 'mazej, potvoro!', při nekalostech 'já tě vidím!' apod.
Některá plemena to holt tak mají, že respekt a láska k majiteli (cíleně nepoužiju zavádějící pojem páníček ) neznamenají slepou poslušnost a ohledy. Vaše partnerství je hlavně o neustálé diskuzi, ale mě to baví.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To můj teda sobeček je. Včera na mě cestou do postele hamtnul, pak do mě dloubal čumákem, ať mu zvednu peřinu, aby nemusel bagrovat, a ve finále se netrefil a zřítil se mi na nohu (díky svým dlouhým nohám si nelehá, nýbrž padá). A bylo mu úplně jedno, že už spím. Jako vždycky, když se v zombie stavu přesouvá do postele až po mně.
Má to nastavené tak, že 'já něco chci a chci a chci a tvoje přání se budou plnit až podle aktuální situace a na základě kompatibility s mými'. Většinou po půlminutovém souboji nekompromisních pohledů načuřeně ustoupí. Pokud ale není čas na srandičky, tak stačí zavelet 'mazej, potvoro!', při nekalostech 'já tě vidím!' apod.
Některá plemena to holt tak mají, že respekt a láska k majiteli (cíleně nepoužiju zavádějící pojem páníček ) neznamenají slepou poslušnost a ohledy. Vaše partnerství je hlavně o neustálé diskuzi, ale mě to baví.

Přesně tak, naše partnerství je o neustálé diskuzi, kdo s koho
Mě to teda moc nebaví, ale už jsem si zvykla, co mám taky dělat?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Přesně tak, naše partnerství je o neustálé diskuzi, kdo s koho
Mě to teda moc nebaví, ale už jsem si zvykla, co mám taky dělat?

Tak zas člověk se cvičí v diplomacii, to se hodí.

Asi bych psa, který na vás neustále visí s otázkou, co pro vás ještě může udělat, nedala. Ten můj na mě taky visí, ale s tím, jestli pro něj můžu něco udělat já, i když kolikrát to spíš vypadá jako příkaz. Jako když jdeme do parku, tak kluše s otočenou hlavou a výrazem 'neflákej se a pohni, nestíháme', v očích despekt, jaká jsem neschopná přítěž. Nebo se přiřítí a dloubne do mě 'dej maso a ihned'. Na druhou stranu - když se zeptám na kouzelné slovo 'prosím', tak ihned přepne na neodolatelně žebravý ksichtík a někdy si i sedne. Když je pořádná motivace, tak se někdy chová i jako pes.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To můj teda sobeček je. Včera na mě cestou do postele hamtnul, pak do mě dloubal čumákem, ať mu zvednu peřinu, aby nemusel bagrovat, a ve finále se netrefil a zřítil se mi na nohu (díky svým dlouhým nohám si nelehá, nýbrž padá). A bylo mu úplně jedno, že už spím. Jako vždycky, když se v zombie stavu přesouvá do postele až po mně.
Má to nastavené tak, že 'já něco chci a chci a chci a tvoje přání se budou plnit až podle aktuální situace a na základě kompatibility s mými'. Většinou po půlminutovém souboji nekompromisních pohledů načuřeně ustoupí. Pokud ale není čas na srandičky, tak stačí zavelet 'mazej, potvoro!', při nekalostech 'já tě vidím!' apod.
Některá plemena to holt tak mají, že respekt a láska k majiteli (cíleně nepoužiju zavádějící pojem páníček ) neznamenají slepou poslušnost a ohledy. Vaše partnerství je hlavně o neustálé diskuzi, ale mě to baví.

U nás se ukládají a lezou po mně nebo si na mě klidně lehnou a vůbec to neřeším. Přání se snažíme sladit, komunikujeme pořád a funguje to.

scylla napsal(a):
U nás se ukládají a lezou po mně nebo si na mě klidně lehnou a vůbec to neřeším. Přání se snažíme sladit, komunikujeme pořád a funguje to.

U nás je to naopak, protože mě hafani večer vždy předběhnou (hold si nemusejí čistit zuby, brát pyžamo a podobě ) - smečka se naskládá na postel a já se potom ukládám na ně, lezu po nich a když nenajdu volný kus postele, tak si lehnu na psiska. Ti to naopak řeší a celou mě za to olížou.

Já spím na dvojposteli, tak se tam v pohodě vejdeme i s kočkami.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak zas člověk se cvičí v diplomacii, to se hodí.

Asi bych psa, který na vás neustále visí s otázkou, co pro vás ještě může udělat, nedala. Ten můj na mě taky visí, ale s tím, jestli pro něj můžu něco udělat já, i když kolikrát to spíš vypadá jako příkaz. Jako když jdeme do parku, tak kluše s otočenou hlavou a výrazem 'neflákej se a pohni, nestíháme', v očích despekt, jaká jsem neschopná přítěž. Nebo se přiřítí a dloubne do mě 'dej maso a ihned'. Na druhou stranu - když se zeptám na kouzelné slovo 'prosím', tak ihned přepne na neodolatelně žebravý ksichtík a někdy si i sedne. Když je pořádná motivace, tak se někdy chová i jako pes.

Je pravda, že když člověk narazí na takovouhle psí osobnost, tak je to dobrá zkušenost, ale v našem případě se trošku blížíme extrému, jelikož žrádlo nechce, ona vlastně nechce nic a nikoho nepotřebuje Je to trošku smutný, když zjistíte, že Vás ten pes vůbec nepotřebuje Já, jelikož byla vždycky zvyklà na ovčácká plemena, která spolupracovat s člověkem chtěla, tak po této zkušenosti jsem tak na středu, sice tohle, co teď mám je fakt extrém, ale na druhou stranu, lehce mne to táhne k té přírodnosti Tak uvidíme

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak zas člověk se cvičí v diplomacii, to se hodí.

Asi bych psa, který na vás neustále visí s otázkou, co pro vás ještě může udělat, nedala. Ten můj na mě taky visí, ale s tím, jestli pro něj můžu něco udělat já, i když kolikrát to spíš vypadá jako příkaz. Jako když jdeme do parku, tak kluše s otočenou hlavou a výrazem 'neflákej se a pohni, nestíháme', v očích despekt, jaká jsem neschopná přítěž. Nebo se přiřítí a dloubne do mě 'dej maso a ihned'. Na druhou stranu - když se zeptám na kouzelné slovo 'prosím', tak ihned přepne na neodolatelně žebravý ksichtík a někdy si i sedne. Když je pořádná motivace, tak se někdy chová i jako pes.

Tak v tom se naši primitivové docela liší - když chci po něm něco já (ideálně třeba jít ven - to je vždy můj nejhorší prohřešek ), tak zaleze do nory (vytvořené doma, aby měl čím prolézat a kde trucovat ). Naopak když si ho nevšímám, tak nasadí ochotu německého ovčáka s pohledem "udělám cokoliv, co mi řekneš". Pokud moje ignorace přetrvává, předvede samostatně tak deset nejnovějších povelů, kousek masa mi vyplivne s tím, že nic takového on rozhodně jíst nebude, poté mi sedne do náruče se svými 35ti kg a jsem nucena za jeho "poslušnost" drbat kožíšek. Ač pospíchám sebevíc, je mi vždy líto, že se tak snaží a neměl by za to ani (nabízený) pamlsek.

Takže je jasné, kdo u nás diplomatickými schopnostmi převyšuje toho druhého.

asurwic napsal(a):
Tak v tom se naši primitivové docela liší - když chci po něm něco já (ideálně třeba jít ven - to je vždy můj nejhorší prohřešek ), tak zaleze do nory (vytvořené doma, aby měl čím prolézat a kde trucovat ). Naopak když si ho nevšímám, tak nasadí ochotu německého ovčáka s pohledem "udělám cokoliv, co mi řekneš". Pokud moje ignorace přetrvává, předvede samostatně tak deset nejnovějších povelů, kousek masa mi vyplivne s tím, že nic takového on rozhodně jíst nebude, poté mi sedne do náruče se svými 35ti kg a jsem nucena za jeho "poslušnost" drbat kožíšek. Ač pospíchám sebevíc, je mi vždy líto, že se tak snaží a neměl by za to ani (nabízený) pamlsek.

Takže je jasné, kdo u nás diplomatickými schopnostmi převyšuje toho druhého.

No s tou fází "dostat psa z bytu" to máme stejné, venku už je to pak v pohodě. Jeho nora je látková bouda v předsíni, přes kterou je přehozená deka, takže má ve vchodu takový závěs. Před venčením ho z ní kolikrát nevylákám ani na jogurt. Když není tam, tak po nalezení, kam jinam se zašil, následuje honička po bytě. Přestane až ve chvíli, kdy ho pošlu do háje a nasadím naštvaný výraz. Ignorace je vůbec nejhorší a vlastně jediný účinný trest. Pokud venku provede něco hrozného (zpravidla málem sežere konkurenci), tak ho dám beze slova nakrátko a vytočená kráčím domů. Ťape mi disciplinovaně u nohy a srdceryvně kouká (to vidím periferně, jinak dělám, že není), kdy vychladnu. Doma si pak sedne 2 m přede mě a nešťastně hypnotizuje. Hrůza, člověk by se rozbrečel, ale tak aspoň 10 minut to zvládám. Nicméně pak aspoň půl dne v rámci možností polodivočáka poslouchá a venku nemusím ani mluvit, stačí zašeptat nebo neznatelně manipulovat vodítkem. Vlastně často funguje jen pomyslet, ať brzdí, že jdeme na druhou stranu, telepatie asi opravdu funguje.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
V lecčems máte pravdu, ale v některých věcech jste mimo. Hlavně odstaveček o psychických změnách:"přílišný individualismus" či "přílišná agrese". To jste opravdu netrefil.

Naprosto, ale naprosto přesně to stejné jsem chtěla napsat. Takže plný souhlas s Vámi!

asurwic napsal(a):
Myslíte si, že kdybyste měl doma vlka, do jehož šlechtění člověk nezasahoval, tak by nebyl "příliš žravý"? Mám pro Vás novinku - to co předvádí psi se s vlčí hltavostí, schopností pozřít cokoliv a vynalézavostí pro získání potravy nedá ani při nejmenším srovnat.
Jinak vlci bez lidské úpravy také chrápou a nejsou nijak "deformovaní". Klidně i ze spaní nebo "bezdůvodně" jen tak kňučí. A uštěkanost nějakého psa je také s jejich zvukovými projevy nesrovnatelná.
Dále: Agrese či plachost je individuální povaha osobnosti, která je typická pro skupinové tvory (jako u lidí - někdo jde přes mrtvoly, jiný si nechá na sobě dříví štípat). Bez ní by nebyla schopná smečka ani vlčí / psí rodina fungovat. Prostě nemohou být všichni stejní, pokud spolu mají dobře vycházet a spolupracovat. S tím souvisí i míra přítulnosti a samostatnosti - tak slouží k pohybu v krajině a soudržnosti týmu při pochodu.

Jinak si nemyslím, že by rakovina byla působena šlechtěním psů, ale uznávám, že nevhodné prostředí (zplodiny aut a podobně), tomu může hodně pomoci. S úpravami fyzického vzhledu také nesouhlasím - nejsem fanouškem přerostlých nepohyblivých monster, placatých čumáků ani společenských plemen celkově (i když tím mnohé zase určitě vytočím). Proto je také nechovám a neřeším a zaměřuji se míst toho na skupinu původních psů, se kterými si rozumím.

Vezměte v úvahu, že československý vlčák sice pochází z vlka, ale z větší části z toho snad nejvíce přešlechtěného plemene. Trpí dědičnými chorobami DWARF, PRA a DM, občasně se vyskytuje i DKK. Některé jeho projevy nemají s původní psovitou šelmou nic společného. Rozhodně je "divočejší" než jiní psi, ale byl šlechtěn stejně jako oni.

Pokud chcete plemeno bez jakéhokoliv šlechtění a zásahu, doporučuji prmitivy. To jsou psi, kteří nikdy nebyli "upravováni" - v podstatě jsou jen volně odchyceni v přírodě a kříženi s dalšími podobnými psy se zachováním zdraví, vzhledu i povahy. Ale očekávejte od nich přesně ty psychické vlastnosti, které se Vám nelíbí a jsou dle Vás znakem zásahu člověka.
Nejvíce povahově podobní divokým psovitým šelmám jsou novo-guinejský zpívající pes, australský dingo, karolínský pes - ti se řadí pod skupinu dingo. Ti jsou životním zážitkem a někdy jsou opravdu horší, než kdybyste si domů přitáhli vlka. Dále azawakh, kanaánský pes, alopekis jsou také trošku "náročnější", ale už více kompatibilní s lidskou společností. Pro začátek bych Vám doporučoval tzv. "kočičí povahy" - primitivy, kteří ale celkem dobře dokáží fungovat v naší civilizaci, ale zůstávají takoví, jak je příroda vymyslela = basenji, indický párijský pes nebo americký původní indiánský pes.

Mám pocit, že zde se dá snad s každým příspěvkem souhlasit, já třeba i s mnoha věcmi, které psal zakladatel vlákna. Takže pravda, jak to tak bývá, může být někde uprostřed. K Vámi zmíněné rakovině a jejímu nárůstu u psů (ale třeba také u koček) bych řekla, že nejen, že v prostředí přibylo mnoho karcinogenů (bohužel mnohdy i v potravě), ale domnívám se, že s pokrokem medicíny, a to samozřejmě i veterinární, dnes umíme nemoci mnohem lépe diagnostikovat. Dříve pes pošel - neřešilo se na jakou nemoc, buď stářím, nebo třeba domnělou otravou, apod. Rozhodně se psi onkologicky neléčili. Dnes se tomu tak děje, což je ale podle mě také celkem ožehavá otázka. Máme právo onkologicky nemocné zvíře léčit cytostatiky s vědomím, že mu třeba prodloužíme o něco život, ale zvíře bude mít mnoho nežádoucích účinků, o kterých nás nebude umět "informovat"...? Já bych velmi pravděpodobně do klasické onkologické léčby mého zvířete nešla. A to mi ji na začátku prázdnin nabízeli v případě kocourka, který mi smrtelně onemocněl. Přistoupila jsem pouze na léčbu, která jednak zabírala a jednak kocourovi opravdu přímo vlévala "nový život do žil". Když se na konci prázdnin nemoc vrátila, cítila jsem, že nemám právo kocourka nadále "udržovat" při "životě" či spíše živoření. No, trochu jsem se odklonila od tématu - ale ono to sem svým způsobem také patří.

fikovnice napsal(a):
Mám pocit, že zde se dá snad s každým příspěvkem souhlasit, já třeba i s mnoha věcmi, které psal zakladatel vlákna. Takže pravda, jak to tak bývá, může být někde uprostřed. K Vámi zmíněné rakovině a jejímu nárůstu u psů (ale třeba také u koček) bych řekla, že nejen, že v prostředí přibylo mnoho karcinogenů (bohužel mnohdy i v potravě), ale domnívám se, že s pokrokem medicíny, a to samozřejmě i veterinární, dnes umíme nemoci mnohem lépe diagnostikovat. Dříve pes pošel - neřešilo se na jakou nemoc, buď stářím, nebo třeba domnělou otravou, apod. Rozhodně se psi onkologicky neléčili. Dnes se tomu tak děje, což je ale podle mě také celkem ožehavá otázka. Máme právo onkologicky nemocné zvíře léčit cytostatiky s vědomím, že mu třeba prodloužíme o něco život, ale zvíře bude mít mnoho nežádoucích účinků, o kterých nás nebude umět "informovat"...? Já bych velmi pravděpodobně do klasické onkologické léčby mého zvířete nešla. A to mi ji na začátku prázdnin nabízeli v případě kocourka, který mi smrtelně onemocněl. Přistoupila jsem pouze na léčbu, která jednak zabírala a jednak kocourovi opravdu přímo vlévala "nový život do žil". Když se na konci prázdnin nemoc vrátila, cítila jsem, že nemám právo kocourka nadále "udržovat" při "životě" či spíše živoření. No, trochu jsem se odklonila od tématu - ale ono to sem svým způsobem také patří.

To je mi Vašeho kocourka líto. Jen jsem chtěla reakcí na zadavatele v mém dlouhém příspěvkem říci, že ani v případě hafanů nebo kočičiek za nemoci jako rakovina nemůže šlechtění či stav plemen, na které si zde bylo stěžováno.

Prostě mi přijde uhozené, svého psa považovat za "nenormálního" a tvrdit o něm, že je zdegenerovaný, protože chrápe ze spaní. Ještě aby to měl ten pes "v hlavě v pořádku", když na něj takto nahlíží jeho vlastní páníček.

asurwic napsal(a):
To je mi Vašeho kocourka líto. Jen jsem chtěla reakcí na zadavatele v mém dlouhém příspěvkem říci, že ani v případě hafanů nebo kočičiek za nemoci jako rakovina nemůže šlechtění či stav plemen, na které si zde bylo stěžováno.

Prostě mi přijde uhozené, svého psa považovat za "nenormálního" a tvrdit o něm, že je zdegenerovaný, protože chrápe ze spaní. Ještě aby to měl ten pes "v hlavě v pořádku", když na něj takto nahlíží jeho vlastní páníček.

Jasně, však já s Vámi právě souhlasila . Jen jsem to doplnila o tom nárůstu rakoviny, že může být relativní díky lepším diagnostickým nástrojům dnes oproti minulosti.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Co zadavatel ve svém příspěvku nepostihl ( aspoň myslím ) a co mě taky vadí, je jistá glorifikace psů. Už jsem to někde psala. Pro některé matky je dobře vycvičený pes důležitější, než dobře odchované dítě ( Pamatuju na cvičáku maminu s NO, ten chodil jako hodinky, zkoušek habakuk a když šla její holčička k zápisu, tak neuměla mluvit ! Nebyla postižená, jen neskutečně zanedbaná.)
A pak ten "psí" průmysl ! Ty ( i tady ) nekonečné diskuze o granulích, výrazy jako že pes "papá" a "hajá"...atd. I když psy mám ráda, je to pořád pes - zvíře. A nepřijde mi normální dát přednost psu před např. dítětem.
A když srovnám psa s jiným zvířetem - třeba s kozou - nevyjde pes moc vítězně.

Tohle třeba já nechápu, moje děti vyrostly se psem a naopak myslím, že hlavně synovi to v mluvení výrazně pomohlo, nebyl moc velký mluvka, ale feňulíně furt něco vyprávěl a vysvětloval.
Prostě měl takovou "psí tetu". Ono asi záleží na nějaké míře a něco jiného je když máte tzv. rodinného psa, se kterým neskládáte žádné zkoušky, který je prostě člen rodiny a něco jiného, když děláte se psem intenzivně nějaký sport.
A moji psi tedy papají a hajají, nevím, co je špatného na tom, když u zvířete, které miluju použiju zdrobnělinky a to přestože mám pesany primárně na hlídání a jako rodinného psa a jako kámoše a jako ochránce a jako...
Pes pro mě není jen zvíře, ale další (adoptované) dítě a teď nemyslím, že bych ho nějak extrémě polidšťovala nebo že bych nemilovala svoje děti...řeknu to asi takhle, za svoje děti bych i dýchala, kdyby bylo potřeba a za svého psa taky, nevidím v tom žádný rozdíl.
A kdybych měla kozu, tak za ní taky budu klidně dejchat...
A ano já jsem z těch, co dají přednost psovi před dítětem, kdybych měla někoho adoptovat, tak určitě psa, dítě ne...asi jsem divná ale radši budu dělat "mámu" cizímu psovi než cizímu dítěti, svoje děti miluju, ale z cizích se mi dělaj osypky, když potkám známou s kočárkem, tak do něj ani nekouknu, maximálně použiju nějaké zdvořilostní fráze o tom, jak má hezké mimčo, ale nejde mi to od srdce a je mi fuk, co to dítě papá a jestli už se umí přetočit ze zádíček na bříško, ale když potkám někoho se štěnětem, které je navíc ochotné se se mnou poňufat, tak to je jiná...
Jo patřím asi k té divné menšině...

"Nikomu nic neberu. Pokud jsou jeho největší radostí v životě a jediným smyslem děti, ať to tak mají, když je to naplňuje."

Proč ten "extrémismus"? Mám děti i psy. A obojí mě naplňuje. Avšak ani dítě ani pes není a nebude jediným smyslem mého života. Tak jak se nemíním obětovat kvůli dětem, nemíním se obětovat ani kvůli psovi.

Udělat si "svatý grál" ze psa je stejně špatné, jako si ho udělat z dítěte.

balisek napsal(a):
"Nikomu nic neberu. Pokud jsou jeho největší radostí v životě a jediným smyslem děti, ať to tak mají, když je to naplňuje."

Proč ten "extrémismus"? Mám děti i psy. A obojí mě naplňuje. Avšak ani dítě ani pes není a nebude jediným smyslem mého života. Tak jak se nemíním obětovat kvůli dětem, nemíním se obětovat ani kvůli psovi.

Udělat si "svatý grál" ze psa je stejně špatné, jako si ho udělat z dítěte.

"Svatý grál" - to je to krásně výstižné pojmenování. Klidně ať vaši psi papají a hajají, ale pořád jsou to psi.
A vždycky, když se budu rozhodovat, jestli "z hořícího domu zachránit" cizí dítě, nebo vlastního psa, vyhraje to to dítě, i když cizí.
Někdy mám dojem, že největším smyslem mého života je internet

balisek napsal(a):
"Nikomu nic neberu. Pokud jsou jeho největší radostí v životě a jediným smyslem děti, ať to tak mají, když je to naplňuje."

Proč ten "extrémismus"? Mám děti i psy. A obojí mě naplňuje. Avšak ani dítě ani pes není a nebude jediným smyslem mého života. Tak jak se nemíním obětovat kvůli dětem, nemíním se obětovat ani kvůli psovi.

Udělat si "svatý grál" ze psa je stejně špatné, jako si ho udělat z dítěte.

Přesně, pak už je to spíš "opičí láska", potažmo obsese, což je špatně, ať už se to týká čehokoliv živého.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Svatý grál" - to je to krásně výstižné pojmenování. Klidně ať vaši psi papají a hajají, ale pořád jsou to psi.
A vždycky, když se budu rozhodovat, jestli "z hořícího domu zachránit" cizí dítě, nebo vlastního psa, vyhraje to to dítě, i když cizí.
Někdy mám dojem, že největším smyslem mého života je internet

Hmm, zajímavé - ta myšlenka o hořícím domě... Trochu jsem totiž při tom pomyšlení zaváhala, ale pevně doufám, že bych dala přednost tomu cizímu dítěti. I když rozhodování by to nebylo pro mě úplně jednoduché. Miluju svého psa, ale co naplat - dítě, byť cizí, je prostě něco víc.

balisek napsal(a):
"Nikomu nic neberu. Pokud jsou jeho největší radostí v životě a jediným smyslem děti, ať to tak mají, když je to naplňuje."

Proč ten "extrémismus"? Mám děti i psy. A obojí mě naplňuje. Avšak ani dítě ani pes není a nebude jediným smyslem mého života. Tak jak se nemíním obětovat kvůli dětem, nemíním se obětovat ani kvůli psovi.

Udělat si "svatý grál" ze psa je stejně špatné, jako si ho udělat z dítěte.

Spíš jsem chtěla říct, že nikomu neberu ani ten extrém. Mám prostě za to, že by si každý měl žít tak, aby byl šťastný, bez ohledu na to, jaký je názor společnosti. Nevidím pak nic špatného na člověku posedlém rodinou, který nežije pro nic jiného než své dětičky, ale ani na takovém tom svobodomyslném pařiči, co není vázaný absolutně na nikoho. A někdo je tu pro zvířata... Ať si každý má to svoje, dokud to nenutí ostatním. Já mám třeba v práci přesně ten extrém, co jsem zmiňovala. Neexistuje, že by řešila něco jiného, než děti. Pořád a pořád... Neberu jí to, očividně je tak ohromně šťastná - vidno z jejího nadšení. Ale ať po mně nikdo takový nechce, abych se na ta mláďata chodila koukat nebo na ně ještě třeba mluvila... Já k nim prostě ten vztah absolutně nemám. :D Jsem schopná na procházce jít obdivovat štěně, rozplývat se nad koťátky, ale do kočáru se nikdy podívat nepůjdu. Jediný co, tak bych prostě děcko nenechala někde lítat, když se ztratilo (z vl. zkušenosti - jednou jsem našla čtyřletýho kluka v lese, protože ho tam matka zapomněla, když byla nalepená na mobilu a drbala s kámoškou. ) Ale to bych tam nenechala ani pesana. :D Navíc mi přijde trochu zcestný tvrdit, że je něco proti přírodě. Jsme lidi...proti přírodě už pěknou řadu let.

balisek napsal(a):
"Nikomu nic neberu. Pokud jsou jeho největší radostí v životě a jediným smyslem děti, ať to tak mají, když je to naplňuje."

Proč ten "extrémismus"? Mám děti i psy. A obojí mě naplňuje. Avšak ani dítě ani pes není a nebude jediným smyslem mého života. Tak jak se nemíním obětovat kvůli dětem, nemíním se obětovat ani kvůli psovi.

Udělat si "svatý grál" ze psa je stejně špatné, jako si ho udělat z dítěte.

Prosím teď nic ve zlém...já to s tím obětováním vidím trochu jinak...psu se neobětuju, toho mám za odměnu...smysl života je v tomto pro mě silné slovo, mým smyslem života je být šťastná a k tomu mi dopomáhá pes měrou vrchovatou...
Jen ze zvědavosti, co je váš smysl života, prosím neberte to jako rejpání, opravdu to spíš berte jako soukromý "sociální průzkum"

fikovnice napsal(a):
Hmm, zajímavé - ta myšlenka o hořícím domě... Trochu jsem totiž při tom pomyšlení zaváhala, ale pevně doufám, že bych dala přednost tomu cizímu dítěti. I když rozhodování by to nebylo pro mě úplně jednoduché. Miluju svého psa, ale co naplat - dítě, byť cizí, je prostě něco víc.

Tak to je naštěstí velmi hypotetická situace, můj pes se s cizím dítětem v hořícím domě asi těžko ocitne...
a velmi pochybuji, že před takovýmto hořícím domem bych stála jen já samotinká a měla se rozhodnout.
Tak je pro mě těžké si něco takového vůbec představit...když se nad tím zamyslím, tak pořád vyhrává můj pes, protože i když to je "jen zvíře" tak mám k němu silnou citovou vazbu, kdežto k cizímu dítěti ne. To je jako kdyby tam bylo moje dítě a cizí, prostě mateřský pud mi velí zachránit nejdřív svoje dítě...samozřejmě potom jdu okamžitě pro cizí dítě a klidně tam za něj položím život, abych ho odtamtud dostala...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Prosím teď nic ve zlém...já to s tím obětováním vidím trochu jinak...psu se neobětuju, toho mám za odměnu...smysl života je v tomto pro mě silné slovo, mým smyslem života je být šťastná a k tomu mi dopomáhá pes měrou vrchovatou...
Jen ze zvědavosti, co je váš smysl života, prosím neberte to jako rejpání, opravdu to spíš berte jako soukromý "sociální průzkum"

Tak nějak...

" Ono asi záleží na nějaké míře a něco jiného je když máte tzv. rodinného psa, se kterým neskládáte žádné zkoušky, který je prostě člen rodiny a něco jiného, když děláte se psem intenzivně nějaký sport."
copak to se nějak vylučuje?

Já bych je vzala obě, psa i dítě.
Mým životním cílem je velká rodina a velká chci aby byla i díky zvířatům a dětem. Nemůžu se dočkat, až si pořídím dalšího psa, stejne jako až budu jednou těhotná.Venku se směju na každého psa a když mi se mi v práci objeví dítě, tak.na něj jak debil* žvatlám svého psa teď miluju strašně moc, ale nemůžu říct, že bych nechala kvůli němu zemřít cizí dítě, stejně bych nenechala kvůli příteli zemřít psa. Hrozně hypotetická situace, takže jsme v suchu.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Prosím teď nic ve zlém...já to s tím obětováním vidím trochu jinak...psu se neobětuju, toho mám za odměnu...smysl života je v tomto pro mě silné slovo, mým smyslem života je být šťastná a k tomu mi dopomáhá pes měrou vrchovatou...
Jen ze zvědavosti, co je váš smysl života, prosím neberte to jako rejpání, opravdu to spíš berte jako soukromý "sociální průzkum"

To nejde úplně konkrétně říct... Prostě žít tak, abych byla spokojená, podle sebe. Nemyslím si, že existuje jediný cíl, kterého bychom měli chtít dosáhnout. Za život jsem měla, mám a ještě určitě budu mít mnoho cílů a přání. Jít si za nimi a vědět, že mám svůj život ráda je můj smysl života.

Teď koukám, že to vlastně není reakce na můj komentář, ale je to reakce na reakci na můj příspěvek, kde je z něj jen citováno. :D Už v tom mám guláš.

Nicméně, zase se tu zbytečně bere všechno doslovně. Já udala extrémní příklad, protože jeden skutečně znám a ani tak by mě nenapadlo do toho dané paní nějak kecat. Zas jsem prostě nechtěla říct, že jsou jenom extrémy, buď to nebo to, jak tu postupně vyznívá z reakcí a jak to asi většina pochopila.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak to je naštěstí velmi hypotetická situace, můj pes se s cizím dítětem v hořícím domě asi těžko ocitne...
a velmi pochybuji, že před takovýmto hořícím domem bych stála jen já samotinká a měla se rozhodnout.
Tak je pro mě těžké si něco takového vůbec představit...když se nad tím zamyslím, tak pořád vyhrává můj pes, protože i když to je "jen zvíře" tak mám k němu silnou citovou vazbu, kdežto k cizímu dítěti ne. To je jako kdyby tam bylo moje dítě a cizí, prostě mateřský pud mi velí zachránit nejdřív svoje dítě...samozřejmě potom jdu okamžitě pro cizí dítě a klidně tam za něj položím život, abych ho odtamtud dostala...

Souhlasím s Vámi - v této situaci by pro mě asi nehrála roli hláška "jen zvíře" a rozhodovala bych se dle toho, který z nich je z mého pohledu důležitější, což pro mě vždy bude můj pes. K cizímu dítěti nemám žádný vztah a jak píše Atheira, ke kočárku se dobrovolně nepřiblížím, kdežto cizí zvířátko budu vždy minimálně okukovat ze všech stran.

Mojí výhodou je, že nejmladší pes (za kterým chodí i zbytek smečky) je z ječících a nevychovaných uřvánků v našem okolí tak vynervovaný (a já popravě také), že by s žádným cizím dítětem o samotě nevydržel, takže volba záchrany, kde jsou spolu, mně naprosto odpadá.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak nějak...

" Ono asi záleží na nějaké míře a něco jiného je když máte tzv. rodinného psa, se kterým neskládáte žádné zkoušky, který je prostě člen rodiny a něco jiného, když děláte se psem intenzivně nějaký sport."
copak to se nějak vylučuje?

To určitě ne, já to myslela spíš ve skloubení času tráveným s dětmi a se psem, když máte rodinného psa, tak čas vesměs nemusíte dělit, většinu věcí zvládnete dělat dohromady.
Nikdy jsem se psem žádný sport nedělala, takže neumím posoudit kolik času to spolyká...

Atheira napsal(a):
To nejde úplně konkrétně říct... Prostě žít tak, abych byla spokojená, podle sebe. Nemyslím si, že existuje jediný cíl, kterého bychom měli chtít dosáhnout. Za život jsem měla, mám a ještě určitě budu mít mnoho cílů a přání. Jít si za nimi a vědět, že mám svůj život ráda je můj smysl života.

No vidíte a přesně o tom to je..."žít tak abych byla spokojená" a někomu (mně) k tomu naprosto stačí, když všechno tak nějak bez velkýho stresu šlape a když mám vedle sebe psa...ne ledajakýho, konkrétně velkýho psa, který není vítací, třeba yorkšíra nebo retrívra bych samozřejmě taky milovala, ale chybělo by jim to NĚCO, co potřebuju k životu já...
A moje plány do budoucna? Doufám, že až mě opustí moji pesani, tak budu ještě v takové kondici, že si budu moci pořídit dalšího velkýho "zlýho" psa.
Oběť by pro mě bylo, kdybych se musela vzdát života se psem a to dokonce tak velká, že bych smysl života ztratila...prostě všem nám jde o to samé, jen každý toho dosáhne jinak

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To určitě ne, já to myslela spíš ve skloubení času tráveným s dětmi a se psem, když máte rodinného psa, tak čas vesměs nemusíte dělit, většinu věcí zvládnete dělat dohromady.
Nikdy jsem se psem žádný sport nedělala, takže neumím posoudit kolik času to spolyká...

V mém případě:

Rodinný pes = 2 - 4 hod denně venku (klidně s dalšími pejsaři či s rodinou) a nějaké společné mazlení či jiné domácí "aktivity". Prostě nic zatěžujícího.

Náročné plemeno + trénink sportů + pracovní využití = půl dne v háji, do kterého by se děti a "nic podobného" zapojit nedalo. Pokud by to neměl člověk jako "životní poslání", bude tím určitě dost trpět. Takže souhlas, že čistě jen "profi-pes" je náročnější, než aktivní společník.

asurwic napsal(a):
V mém případě:

Rodinný pes = 2 - 4 hod denně venku (klidně s dalšími pejsaři či s rodinou) a nějaké společné mazlení či jiné domácí "aktivity". Prostě nic zatěžujícího.

Náročné plemeno + trénink sportů + pracovní využití = půl dne v háji, do kterého by se děti a "nic podobného" zapojit nedalo. Pokud by to neměl člověk jako "životní poslání", bude tím určitě dost trpět. Takže souhlas, že čistě jen "profi-pes" je náročnější, než aktivní společník.

Není vždy pravda, Vy mluvíte o sportu, já o práci.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No vidíte a přesně o tom to je..."žít tak abych byla spokojená" a někomu (mně) k tomu naprosto stačí, když všechno tak nějak bez velkýho stresu šlape a když mám vedle sebe psa...ne ledajakýho, konkrétně velkýho psa, který není vítací, třeba yorkšíra nebo retrívra bych samozřejmě taky milovala, ale chybělo by jim to NĚCO, co potřebuju k životu já...
A moje plány do budoucna? Doufám, že až mě opustí moji pesani, tak budu ještě v takové kondici, že si budu moci pořídit dalšího velkýho "zlýho" psa.
Oběť by pro mě bylo, kdybych se musela vzdát života se psem a to dokonce tak velká, že bych smysl života ztratila...prostě všem nám jde o to samé, jen každý toho dosáhne jinak

Pro mě byla psice takový ten zbylý střípek, který mi chyběl k absolutnímu pocitu štěstí. Celý život jsem si ji přála a vím, že dál, ať už budu dělat cokoli a směřovat k čemukoli, chci, aby to bylo po boku se psem. Takže vás chápu.

Tak on pes přece není problém ani když už člověk není úplně v takové kondici jako zamlada. Jen už to asi nepůjde úplně dohromady s hyperaktivním štěnětem.

Ale doufejme, že tu vaši psí poníci ještě nějaké ty roky pobudou a nebudete muset pořizování jiného psiska ještě dlouho řešit.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No vidíte a přesně o tom to je..."žít tak abych byla spokojená" a někomu (mně) k tomu naprosto stačí, když všechno tak nějak bez velkýho stresu šlape a když mám vedle sebe psa...ne ledajakýho, konkrétně velkýho psa, který není vítací, třeba yorkšíra nebo retrívra bych samozřejmě taky milovala, ale chybělo by jim to NĚCO, co potřebuju k životu já...
A moje plány do budoucna? Doufám, že až mě opustí moji pesani, tak budu ještě v takové kondici, že si budu moci pořídit dalšího velkýho "zlýho" psa.
Oběť by pro mě bylo, kdybych se musela vzdát života se psem a to dokonce tak velká, že bych smysl života ztratila...prostě všem nám jde o to samé, jen každý toho dosáhne jinak

ne ledajakýho, konkrétně velkýho psa, který není vítací

Jen se zeptám, co vás vedlo k pořízení kříženců zrovna těchto dvou plemen, když k životu potřebujete psa nevítacího. Nebo bernardýni nejsou vítací? Osobně žádného neznám, berňáků znám hodně a vítací jsou snad všechny

marcelaamax napsal(a):
ne ledajakýho, konkrétně velkýho psa, který není vítací

Jen se zeptám, co vás vedlo k pořízení kříženců zrovna těchto dvou plemen, když k životu potřebujete psa nevítacího. Nebo bernardýni nejsou vítací? Osobně žádného neznám, berňáků znám hodně a vítací jsou snad všechny

Ja poznám jednoho bernardína a pár berňákov a ani jeden nestráži, maximálne pár krát šteknú a tam to u nich končí a nevzbudzujú rešpekt ani svojim vzhľadom.

marcelaamax napsal(a):
ne ledajakýho, konkrétně velkýho psa, který není vítací

Jen se zeptám, co vás vedlo k pořízení kříženců zrovna těchto dvou plemen, když k životu potřebujete psa nevítacího. Nebo bernardýni nejsou vítací? Osobně žádného neznám, berňáků znám hodně a vítací jsou snad všechny

Trochu sázka do loterie, doufala jsem, že budou víc po tatínkovi bernardýnovi, ten teda rozhodně vítací nebyl, navíc byl úžasný hlídač, který "vetřelce" zahnal do rohu a tam ho držel dokud nepřišla panička...když jsem se jela na štěňata podívat, tak právě moje feňule mě okouzlila tím, že se k nám vůbec nehrnula, naopak dělala, že nás vůbec nevidí, reagovala očividně přátelsky a příchylně jen na svojí chovatelku...rodiče štěňat jsem znala už z dřívějška a vím, že jejich tatínek byl velmi rezervovaný pes, který sice není agresivní magor, ale paničku střeží jako poklad nejcennější...tak jsem to riskla...máma berňačka byla klasik, jak našla někoho ochotnýho jí drbat, tak byla jeho a dva kluci byli očividně po ní, hned k nám běželi a mohli se přetrhnout, aby se poňufali...no a náš ťunťa byl takový ustrašený bezradný štěňátko, kdyby se do něj manžel nezamiloval, tak bych si ho určitě nevzala...vždycky jsem brala z vrhu to nejvíc rezervovaný štěně...
Tyhle štěňata vlastně byly takovej kompromis, už v tý době jsem chtěla pastevce a manžel je z neznámého důvodu bernardýnkovej a protože vydržel život s chrtem i když to nebyl jeho šálek kávy, tak byla řada na mě, abych udělala ústupek...prostě osud, i když bylo po jeho, tak feňule je spíš taková pastevecká palice, tak mi asi byla souzena...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ja poznám jednoho bernardína a pár berňákov a ani jeden nestráži, maximálne pár krát šteknú a tam to u nich končí a nevzbudzujú rešpekt ani svojim vzhľadom.

Já znám osobně bernardýny tři a všichni jsou hlídači na jedničku...neváhající zasáhnout a ochránit svojí rodinu...nevím, zda je to náhoda, ale všichni tři hlídali stejným stylem, žádný velký štěkání, na pozemek pustili kohokoliv, ale následně ho zadrželi na nějakém místě (veranda, roh domu, strom) a nedovolili mu další pohyb...nevím samozřejmě, jestli to tak dělají všichni, naopak berňáky znám jenom vítací...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Trochu sázka do loterie, doufala jsem, že budou víc po tatínkovi bernardýnovi, ten teda rozhodně vítací nebyl, navíc byl úžasný hlídač, který "vetřelce" zahnal do rohu a tam ho držel dokud nepřišla panička...když jsem se jela na štěňata podívat, tak právě moje feňule mě okouzlila tím, že se k nám vůbec nehrnula, naopak dělala, že nás vůbec nevidí, reagovala očividně přátelsky a příchylně jen na svojí chovatelku...rodiče štěňat jsem znala už z dřívějška a vím, že jejich tatínek byl velmi rezervovaný pes, který sice není agresivní magor, ale paničku střeží jako poklad nejcennější...tak jsem to riskla...máma berňačka byla klasik, jak našla někoho ochotnýho jí drbat, tak byla jeho a dva kluci byli očividně po ní, hned k nám běželi a mohli se přetrhnout, aby se poňufali...no a náš ťunťa byl takový ustrašený bezradný štěňátko, kdyby se do něj manžel nezamiloval, tak bych si ho určitě nevzala...vždycky jsem brala z vrhu to nejvíc rezervovaný štěně...
Tyhle štěňata vlastně byly takovej kompromis, už v tý době jsem chtěla pastevce a manžel je z neznámého důvodu bernardýnkovej a protože vydržel život s chrtem i když to nebyl jeho šálek kávy, tak byla řada na mě, abych udělala ústupek...prostě osud, i když bylo po jeho, tak feňule je spíš taková pastevecká palice, tak mi asi byla souzena...

A to jste si jeli rovnou pro dvě štěňata najednou?
Nebo to tak nějak vyplynulo? Já chci toho a já chci tuhle, dobrá bereme oba

Fiona.Praha napsal(a):
A to jste si jeli rovnou pro dvě štěňata najednou?
Nebo to tak nějak vyplynulo? Já chci toho a já chci tuhle, dobrá bereme oba

Né,
zamluvili jsme si fenku, měli jsme tehdy ještě afgána, jenže dědek už moc nehlídal, když usnul třeba na zahradě pod stromem, tak by nás zloději klidně vystěhovali komplet, takže další pes byl nutný, po asi měsíčním vybírání a dohadování bylo nakonec rozhodnuto, bohužel se naší psí holčičky Lupoušek už nedožil, umřel čtyři dny před tím, než jsme měli plánovaný odběr, manžel se hned ten den, co jsme ho nechali uspat, sebral a jel pro feňuli, to byla sobota, já musela být v práci, tak jel s dcerou a dvakrát mi volal, jestli chci opravdu tu fenu, že už ho stihla pokousat a že se nechce od něj nechat ani pohladit, jen od naší dcery, že to strpí a pak mi celej víkend vykládal jak mu ten psí kluk olíznul ruku atd atd., manžel na zvířata moc není (tedy vůbec) a když o něm tak básnil a přemlouval mě, že prý jsme měli mít stejně dva psy, tak jsme v pondělí večer frčeli ještě pro druhý štěně...mimochodem, když jsme ho doma postavili v obýváku na zem, tak ho jeho, již zabydlená sestra, málem sežrala a hodinu musel být na gauči v košíku, než se uráčila vzít ho na milost...prostě osud...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Né,
zamluvili jsme si fenku, měli jsme tehdy ještě afgána, jenže dědek už moc nehlídal, když usnul třeba na zahradě pod stromem, tak by nás zloději klidně vystěhovali komplet, takže další pes byl nutný, po asi měsíčním vybírání a dohadování bylo nakonec rozhodnuto, bohužel se naší psí holčičky Lupoušek už nedožil, umřel čtyři dny před tím, než jsme měli plánovaný odběr, manžel se hned ten den, co jsme ho nechali uspat, sebral a jel pro feňuli, to byla sobota, já musela být v práci, tak jel s dcerou a dvakrát mi volal, jestli chci opravdu tu fenu, že už ho stihla pokousat a že se nechce od něj nechat ani pohladit, jen od naší dcery, že to strpí a pak mi celej víkend vykládal jak mu ten psí kluk olíznul ruku atd atd., manžel na zvířata moc není (tedy vůbec) a když o něm tak básnil a přemlouval mě, že prý jsme měli mít stejně dva psy, tak jsme v pondělí večer frčeli ještě pro druhý štěně...mimochodem, když jsme ho doma postavili v obýváku na zem, tak ho jeho, již zabydlená sestra, málem sežrala a hodinu musel být na gauči v košíku, než se uráčila vzít ho na milost...prostě osud...

A jak to máte doma teď?
Předpokládám, že fenka je páníčkova holka, protože to s ním umí a moula je paniččin mazánek

Atheira napsal(a):
Spíš jsem chtěla říct, že nikomu neberu ani ten extrém. Mám prostě za to, že by si každý měl žít tak, aby byl šťastný, bez ohledu na to, jaký je názor společnosti. Nevidím pak nic špatného na člověku posedlém rodinou, který nežije pro nic jiného než své dětičky, ale ani na takovém tom svobodomyslném pařiči, co není vázaný absolutně na nikoho. A někdo je tu pro zvířata... Ať si každý má to svoje, dokud to nenutí ostatním. Já mám třeba v práci přesně ten extrém, co jsem zmiňovala. Neexistuje, že by řešila něco jiného, než děti. Pořád a pořád... Neberu jí to, očividně je tak ohromně šťastná - vidno z jejího nadšení. Ale ať po mně nikdo takový nechce, abych se na ta mláďata chodila koukat nebo na ně ještě třeba mluvila... Já k nim prostě ten vztah absolutně nemám. :D Jsem schopná na procházce jít obdivovat štěně, rozplývat se nad koťátky, ale do kočáru se nikdy podívat nepůjdu. Jediný co, tak bych prostě děcko nenechala někde lítat, když se ztratilo (z vl. zkušenosti - jednou jsem našla čtyřletýho kluka v lese, protože ho tam matka zapomněla, když byla nalepená na mobilu a drbala s kámoškou. ) Ale to bych tam nenechala ani pesana. :D Navíc mi přijde trochu zcestný tvrdit, że je něco proti přírodě. Jsme lidi...proti přírodě už pěknou řadu let.

Já mám v práci také extrém - všichni v práci máme doma psa, případně i více psů. Jedna z kolegyň se ale neumí bavit o ničem jiném než o svých psech, dokonale nám je zprotivila. Plemeno, které vlastní, dnes nemůžu ani vidět. Neustále posloucháme, jak ti její "chlapečci" udělali to nebo ono, jak s nimi musí k doktorovi, protože je jim určitě špatně, řeší doslova každé jejich "uprdnu.tí" apod. Psi pořád a pořád. Když přijdou zákazníci, také je otravuje s "chlapečky", někdy dochází až k trapným situacím, když se ukáže, se se nebaví o synech (které má také, ale o nich ani slovo), ale "jen" o psech. Takže ono je to o tom, že vše se má dělat s mírou. Bavit se jen o svých nejlepších a nejúžasnějších dětech (vnoučatech) na světě, nebo jen o svých nejdokonalejších psech, obojí je prostě odporné a nedá se to poslouchat celé dny.

Fiona.Praha napsal(a):
A jak to máte doma teď?
Předpokládám, že fenka je páníčkova holka, protože to s ním umí a moula je paniččin mazánek

Tak moula je určitě mamánek a fena je moje parťačka, stará se o mě jak o vlastní, ale s tím mým chlapem to umí líp než pes, prostě jí skoro nedokáže říct ne...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak moula je určitě mamánek a fena je moje parťačka, stará se o mě jak o vlastní, ale s tím mým chlapem to umí líp než pes, prostě jí skoro nedokáže říct ne...

Ani mne to nepřekvapuje
Je to dost podobné s dětmi, každý chlap chce syna a pak je poprděný z dcery, která si ho obtočí kolem prstu rychleji a lépe než její maminka

Fiona.Praha napsal(a):
Ani mne to nepřekvapuje
Je to dost podobné s dětmi, každý chlap chce syna a pak je poprděný z dcery, která si ho obtočí kolem prstu rychleji a lépe než její maminka

Přesně