Kurzy výcvikáře psů

irillli napsal(a):
Dobrý den, prosím o informaci, jak se stát výcvikářem, prý existují nějaké kurzy, jen to nemohu najít nikde na internetu. Děkuji za každou informaci.

Dnes stačí absolvovat pár seminářů, naučit se několik odborných termínů a těmi kolem sebe házet, zjistit, co momentálně frčí a je in - dnes je to klik, klec, kastrace, - a otevřít si výcvikovou školu. Je to jen o sebevědomí a drzosti, už to není o znalostech a zkušenostech a pak to podle toho vypadá.

scylla napsal(a):
Dnes stačí absolvovat pár seminářů, naučit se několik odborných termínů a těmi kolem sebe házet, zjistit, co momentálně frčí a je in - dnes je to klik, klec, kastrace, - a otevřít si výcvikovou školu. Je to jen o sebevědomí a drzosti, už to není o znalostech a zkušenostech a pak to podle toho vypadá.

Hodně výstižné a smutné...a ještě přidám značkové výcvikové oblečení, polep auta a jsem super cvičitel výcvikář.

Ano, bohužel rychlokvašky vedou. A nejcyhtřejší jsou ti, co mají psa z 5 minut týden : Takže zadavateli - pořídit si psa s pp, udělat s ním pokud možno, co nejvíce zkoušek a pak můžete o něčem uvažovat...

lev napsal(a):
Ano, bohužel rychlokvašky vedou. A nejcyhtřejší jsou ti, co mají psa z 5 minut týden : Takže zadavateli - pořídit si psa s pp, udělat s ním pokud možno, co nejvíce zkoušek a pak můžete o něčem uvažovat...

Když to je jak s tou vlaštovkou a jarem - neboli pes jeden se spoustou zkoušek taky výcvikáře nedělá

lev napsal(a):
Ano, bohužel rychlokvašky vedou. A nejcyhtřejší jsou ti, co mají psa z 5 minut týden : Takže zadavateli - pořídit si psa s pp, udělat s ním pokud možno, co nejvíce zkoušek a pak můžete o něčem uvažovat...

V praxi to nemusí být až tak o počtu a náročnosti složených zkoušek, pokud tedy dotyčný neaspiruje na trenéra repre družstva, ale spíš o celkových zkušenostech s různými psy i fenami různých plemen a s různými problémy, teoretických znalostech a schopnosti pracovat i s lidmi, dokázat to své předat a "ukočírovat" mnohdy velmi svérázné majitele často pro ně nevhodných plemen. Např. správná školička pro štěňata musí bavit i páníky, musí zažívat úspěch a ocenění, jinak přestanou chodit a to bývá největší škoda pro psa. A připravit užitečný, smysluplný a přitom zábavný program není úplně snadné.

koňadra napsal(a):
Stát se výcvikářem po absolvování nějakého kurzu?! Výcvikářem se člověk stane většinou "za zásluhy", tedy pokud má za sebou výsledky s ideálně několika psy, což obnáší pár let práce. Ovšem dnes je možné vše, slyšela jsem, že různé výcvikové školičky také vedou lidé, kteří s bídou vycvičili 1 psa. No, a taky je možné, že existuje nějaký kurz, to, že o něm nevím, neznamená, že neexistuje. Ale kurz bych chápala spíše tak, že právě ty zkušené lidi, co umějí vycvičit psy, ten kurz také naučí jak jednat s lidmi - jejich páníčky. Protože vycvičit psa tak těžké není, ale pracovat jejich majiteli je mnohdy nad lidské síly.

Velký souhlas. Ani vodícího, či asistenčního psa není zas až tak těžké vycvičit. Těžší je toho správného do výcviku vybrat a úplně nejtěžší a někdy nad lidské síly je to naučit všechno ty lidi.
Ti jsou velice různí: různé inteligence, sebevědomí, šikovnosti, ochoty se učit, vytrvalosti v učení, pohodlnosti atd. To je skutečně práce, která vás úplně vyšťaví.
Hodně mi píší lidé, hlavně dívky, že by chtěly dělat tuto práci, protože milují psy a práci s nimi.
Vždycky musím vysvětlovat, že výcvik psa je jen půlka té práce a to ta lehčí a příjemnější.

Já nemám problém s tím, když "školičky" vedou výcvikáři začátečníci. Přeci jen každý potřebuje získávat zkušenosti, školička by měla jen nasměrovat majitelé, aby dále pracovali se psy. Proč by esa z oboru měli vysvětlovat ty nejzákladnější povely, které každý pochopí i z knih ?

Ale chce to znát své limity, což bohužel spousta mladých výcvikářů nezná a přeceňuje se. Otázkou je i na jakou klientelu člověk míří - jaké má kynologické zaměření či přímo specializaci. On člověk nemusí vědět skoro nic o práci s problémovými psy, pokud vede agility klub apod. Stejně tak já nedokážu vycepovat psy, jako lidé se služebními plemeny, co řádí na obedience.
Pokud chci připravovat psy ke konkrétním zkouškám, zákonitě s nimi musím mít zkušenosti. Znát samotný průběh, úskalí a i předpoklady, které má mít pes k úspěšnému absolvování. Výhodou je, že to není tolik o komunikaci s lidmi. Ale opravdu o zkušenostech.
Pokud však chci poskytovat návody na soužití s běžným psem, bude člověk muset už lépe vycházet s majiteli, ale nemusí být až takový specialista.
Obecně však platí výše zmíněné - čím více osobních zkušeností na konkrétním poli, tím lepší předpoklady pro výcvik a větší kredit. Kurzy téměř nikdy nejsou na škodu.

irillli napsal(a):
Dobrý den, prosím o informaci, jak se stát výcvikářem, prý existují nějaké kurzy, jen to nemohu najít nikde na internetu. Děkuji za každou informaci.

Na to stačí třeba 15 let praxe se psy a množství složených dvojkových a trojkových zkoušek, a pak má daný jedinec tolik zkušeností se psy, že už žádný kurz nepotřebuje, aby mohl být výcvikářem a radit ze své bohaté praxe druhým. Žádný kurz a žádná teorie ze začátečníka výcvikáře neudělá...

bilusik napsal(a):
Na to stačí třeba 15 let praxe se psy a množství složených dvojkových a trojkových zkoušek, a pak má daný jedinec tolik zkušeností se psy, že už žádný kurz nepotřebuje, aby mohl být výcvikářem a radit ze své bohaté praxe druhým. Žádný kurz a žádná teorie ze začátečníka výcvikáře neudělá...

Složte třeba tisíc zkoušek za kolik chcete let, ale když se potom potkáte místo s pracovním plemenem třeba s pastevcem, s primitivem nebo s chrtem, tak jste nahraná.

Ale souhlas s hunter - každý má jiné zaměření. Pokud už si ale člověk otevře nějaký kurz či tréninkové lekce, musí umět především pracovat s tím, proč většina lidí na cvičák přijde = má se psem nějaký problém, který chce odstranit.

Dnešní výcvikáři nebo trenéři většinou načtou metodiku, dojdou na pár seminářů a čivava nebo pastevec, každý živočich na této zemi se učí stejně a jedeme podle stejné šablony. Námitky se nepřipouštějí. A bohužel mají základní problém - nerozumí, co jim říká pes a je jim to jedno, šablona musí fungovat a tečka. Také někteří vykazují základní neznalosti v tom, jak připravit psovi podmínky k práci nebo k učení a ještě je prezentují jako své zásluhy. To mě opravdu dostalo.

Od jednoho takového jsem se dočetla, že pes je sobec, že se neučí napodobováním a podobná moudra. Hájí to, protože to napsal někdo jiný....

Ne že bych byla zastánce nějakých kurzů, ale, třeba na učitele se studuje 5 let, z toho praxe je relativně málo a rozhodně se celou dobu nestuduje nějaká metodologie, všechny typy dětí. Na medicíně z toho oboru, co s toho člověka vyleze, taky strašně málo, rozhodně za studií nevidí všechno, co existuje, ale furt čte, komunikuje s kolegy... Ne že bych srovnávala dítě a psa, to vůbec. Spíš chci říct, každý musí nějak začít a začátky jsou těžké. Nadání spoustu ulehčí, dobrý příklad taky, ale furt to není ta praxe samostatného.

"každý živočich na této zemi se učí stejně "
samozřejmě, že to tak je. To je o fungování mozku a tudíž obecné. Jde o obecný princip (principy) a to je naprostý základ.

"nerozumí, co jim říká pes a je jim to jedno, šablona musí fungovat a tečka"
tohle už bude o něčem kapku jiném...

a to je ten rozdíl mezi obecným principem, nějakou konkrétní metodikou, schopností komunikace, respektu ke zvířeti,...

scylla napsal(a):
Dnešní výcvikáři nebo trenéři většinou načtou metodiku, dojdou na pár seminářů a čivava nebo pastevec, každý živočich na této zemi se učí stejně a jedeme podle stejné šablony. Námitky se nepřipouštějí. A bohužel mají základní problém - nerozumí, co jim říká pes a je jim to jedno, šablona musí fungovat a tečka. Také někteří vykazují základní neznalosti v tom, jak připravit psovi podmínky k práci nebo k učení a ještě je prezentují jako své zásluhy. To mě opravdu dostalo.

Od jednoho takového jsem se dočetla, že pes je sobec, že se neučí napodobováním a podobná moudra. Hájí to, protože to napsal někdo jiný....

On ten pes je opravdu sobec...a pokud by se tak snadno ze své vlastní vule učil napodobováním tak pak by mu stačilo pouštět doma video.

scylla napsal(a):
Dnešní výcvikáři nebo trenéři většinou načtou metodiku, dojdou na pár seminářů a čivava nebo pastevec, každý živočich na této zemi se učí stejně a jedeme podle stejné šablony. Námitky se nepřipouštějí. A bohužel mají základní problém - nerozumí, co jim říká pes a je jim to jedno, šablona musí fungovat a tečka. Také někteří vykazují základní neznalosti v tom, jak připravit psovi podmínky k práci nebo k učení a ještě je prezentují jako své zásluhy. To mě opravdu dostalo.

Od jednoho takového jsem se dočetla, že pes je sobec, že se neučí napodobováním a podobná moudra. Hájí to, protože to napsal někdo jiný....

Bohužel, s tím budeme bojovat vždy. Já se spíše setkávám s produktem takových cvičišť, což je ještě horší, protože neznalí lidí si špatnou radu vysvětlí podle sebe a vznikne z toho většinou něco opravdu absurdního. Příkladem je včerejší bázlivý pes - majitel se dozvěděl nesmysl, že má škubnout, kdy se mu nelíbí, jak pes chodí na vodítku. A tak škubal, škubal, až se půlroční choďák začal bát. A co ho nenapadlo lepšího, než pořídit stahovák a škubat dál, protože pes jen vyděšeně ležel a pořád nechodil dle jeho představ u nohy.

ivulka2 napsal(a):
On ten pes je opravdu sobec...a pokud by se tak snadno ze své vlastní vule učil napodobováním tak pak by mu stačilo pouštět doma video.

Video nepomůže, protože pes vnímá TV většinou jako předmět a ne jako realitu. Navíc nemá k tomuto "videu-výcvikáři" žádný vztah a tudíž ani důvod po něm něco opakovat.

Pes není sobec a v mnoha případech se učí sám napodobováním. Pokud ne, je asi něco špatně v přístupu psovoda, když pes o jeho vzor nestojí.

"Pes není sobec a v mnoha případech se učí sám napodobováním"
tohle se nějak vylučuje?

Ono asi také záleží na tom, co člověk vlastně chce. Pokud se chci připravit na zkoušku - půjdu za výcvikářem, který má složené zkoušky, účastní se závodů a má s tím zkušenosti.

Pokud mám problém s chováním psa, půjdu za někým, kdo se věnuje chování psů, kdo několika psům pomohl s jejich problémem a má s tím zkušenosti.

Samozřejmě se nevylučuje to, že obojí může být v jedné osobě. Ale prioritně budu hledat to, co potřebuji. Například pokud budu mít problém s chováním, tak budu hledat jak jsem psala někoho, kdo má s problémovými psy zkušenosti a bude mi v tu chvíli úplně jedno, zda složil nějaké zkoušky či ne.

Ale v obou případech si zachovám vlastní hlavu a názor. Pokud se mi něco, cokoli, co bude výcvikář radit nebude líbit, tak to prostě praktikovat nebudu. S výcvikářem si promluvím a řeknu mu to. Pokud se mi celkově nebude líbit jeho přístup, půjdu jinam.

A to je, řekla bych, ten problém. Oni lidi bezhlavě dělají to, co jim výcvikáři radí a vůbec nad tím nepřemýšlí. Že zrovna jejich psovi to vůbec nemusí sednout. Ono je třeba to co výcvikář radí dobré, jen ne pro všechny psy, a svého psa zná nejlépe majitel.

hunter napsal(a):
Já nemám problém s tím, když "školičky" vedou výcvikáři začátečníci. Přeci jen každý potřebuje získávat zkušenosti, školička by měla jen nasměrovat majitelé, aby dále pracovali se psy. Proč by esa z oboru měli vysvětlovat ty nejzákladnější povely, které každý pochopí i z knih ?

Ale chce to znát své limity, což bohužel spousta mladých výcvikářů nezná a přeceňuje se. Otázkou je i na jakou klientelu člověk míří - jaké má kynologické zaměření či přímo specializaci. On člověk nemusí vědět skoro nic o práci s problémovými psy, pokud vede agility klub apod. Stejně tak já nedokážu vycepovat psy, jako lidé se služebními plemeny, co řádí na obedience.
Pokud chci připravovat psy ke konkrétním zkouškám, zákonitě s nimi musím mít zkušenosti. Znát samotný průběh, úskalí a i předpoklady, které má mít pes k úspěšnému absolvování. Výhodou je, že to není tolik o komunikaci s lidmi. Ale opravdu o zkušenostech.
Pokud však chci poskytovat návody na soužití s běžným psem, bude člověk muset už lépe vycházet s majiteli, ale nemusí být až takový specialista.
Obecně však platí výše zmíněné - čím více osobních zkušeností na konkrétním poli, tím lepší předpoklady pro výcvik a větší kredit. Kurzy téměř nikdy nejsou na škodu.

To mi připomnělo historku, jak jsme v roce 1990 umisťovali našeho tibetského teriéra do jednoho z prvně vzniklých psích hotelů po revoluci. Majitelka nás uklidňovala, že má 25 let bohatých zkušeností se psy a můžeme v klidu odjet.
Když jsme po 5 dnech psa přebírali zpátky pochvalovala si, že bylo všechno fajn, až na jeho přílišnou hyperaktivitu. To mě překvapilo, protože byl v té době již pětiletý, navíc docela slušný domácí povaleč a jeho temperament se s ohařem, kterého jsme měli doma také absolutně nedal srovnat. Po delším rozhovoru jsem se dozvěděla, že se náš pes choval normálně, ale těch 25 let zkušeností paní majitelky obnášelo postupné vlastnictví 4 pekingských palácových psíků...
Je to přesně to, o čem výše píše hunter - chce to znát své limity a také to, že jsou zkušenosti a zkušenosti

asurwic napsal(a):
Složte třeba tisíc zkoušek za kolik chcete let, ale když se potom potkáte místo s pracovním plemenem třeba s pastevcem, s primitivem nebo s chrtem, tak jste nahraná.

Ale souhlas s hunter - každý má jiné zaměření. Pokud už si ale člověk otevře nějaký kurz či tréninkové lekce, musí umět především pracovat s tím, proč většina lidí na cvičák přijde = má se psem nějaký problém, který chce odstranit.

Pořád pomůže se pohybovyt mezi psy třeba 15 let a množství složených zkoušek, než třeba nějaký teoretický kurz na výcvikáře pro někoho, co nikdy se psem nesložil žádnou zkoušku. Léta praxe toho, kdo sám vychovává a cvičí psy bude vždy víc než nějaký začátečnický kurz...

V knize Uvnitř psa se lze dočíst, že jakýkoliv způsob cvičení vede přibližně k témuž výsledku, i když reálné vědecké zkoumání těch či oněch metod neproběhlo, takže nejde žádný způsob považovat za lepší než jiné, Jistě se ale shodneme, že násilné metody výcviku už snad byly opuštěny a je to v pořádku.

stop týrání napsal(a):
V knize Uvnitř psa se lze dočíst, že jakýkoliv způsob cvičení vede přibližně k témuž výsledku, i když reálné vědecké zkoumání těch či oněch metod neproběhlo, takže nejde žádný způsob považovat za lepší než jiné, Jistě se ale shodneme, že násilné metody výcviku už snad byly opuštěny a je to v pořádku.

Nelze říct, který způsob je lepší nebo horší, protože u každého psa je to jiný způsob.

Jistě se ale shodneme, že násilné metody výcviku už snad byly opuštěny a je to v pořádku.

To je také těžké, protože každý si pod pojmem násilné metody představí něco jiného. Někdo si pod tím představí kopání a mlácení psa, jiný si pod tím představí škubnutí obojkem nebo mírné "šťouchnutí" rukou. Někdo si pod tím může představit i to, že psa k něčemu nutíme. Uvedu takový příklad, byli jsme s partou lidí a psů na procházce, kde se šlo přes most, přes který bylo vidět dolů. Někteří psi s tím mostem měli problém. Každý ho vyřešil po svém, svým způsobem ho téměř všichni vyřešili dobře, protože prostě není unikátní rada jak to řešit. Někdo psa lákal na pamlsek nebo hračku, přitom chválil jak blázen, jiný prostě vzal vodítko a bez jakýchkoli řečí se šlo, i za předpokladu, že psa "táhnul" za sebou. Po pár minutách už oba psi chodili po mostě normálně. Třetí případ byl takový, že pes za pamlsky jít nechtěl, nutit ho když on nechce majitelka nechtěla a tak ho přenesla v ruce. Pro třetí majitelku by jako násilná metoda bylo i to, že pes musel přejít most i přesto, že nejdřív nechtěl. Já osobně bych to třeba řešila ještě jinak. To je prostě složité, záleží na povaze psa. Jednomu pomůže když ho "donutíte" něco udělat, jiného to může zlomit tak, že už to nikdy nebude chtít dělat.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"každý živočich na této zemi se učí stejně "
samozřejmě, že to tak je. To je o fungování mozku a tudíž obecné. Jde o obecný princip (principy) a to je naprostý základ.

"nerozumí, co jim říká pes a je jim to jedno, šablona musí fungovat a tečka"
tohle už bude o něčem kapku jiném...

a to je ten rozdíl mezi obecným principem, nějakou konkrétní metodikou, schopností komunikace, respektu ke zvířeti,...

Ano, tohle jsou "moderní" názory, které jsou na různých seminářích, ale když má být trénink rozhovor, musím naslouchat tomu druhému a komunikovat s ním, ne mačkat klikací krabičku. Byla jsem na seminářích, několika, a proto si dovolím tvrdit, že čtení signálů konkrétního psa ja pro tyto lidi velký problém a ani je to příliš nezajímá.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Pes není sobec a v mnoha případech se učí sám napodobováním"
tohle se nějak vylučuje?

Ano, to první je blbost a to, že se pes neučí napodobováním je blbost ještě větší.

asurwic napsal(a):
Bohužel, s tím budeme bojovat vždy. Já se spíše setkávám s produktem takových cvičišť, což je ještě horší, protože neznalí lidí si špatnou radu vysvětlí podle sebe a vznikne z toho většinou něco opravdu absurdního. Příkladem je včerejší bázlivý pes - majitel se dozvěděl nesmysl, že má škubnout, kdy se mu nelíbí, jak pes chodí na vodítku. A tak škubal, škubal, až se půlroční choďák začal bát. A co ho nenapadlo lepšího, než pořídit stahovák a škubat dál, protože pes jen vyděšeně ležel a pořád nechodil dle jeho představ u nohy.

Já se setkávám s obojím, se škubači a řvouny z běžných cvičáků, ale v poslední době hlavně s klikači, kteří neumí vůbec vyčíst, co jim pes říká a klikají tehdy, kdy si myslí, že tomu pes rozumí. Výsledkem takové jedné jihočeské školy je pes, který po roce práce! se umí přiblížit k ostatním psům už na 50 metrů a to je přece velký úspěch..., borderouše, který zajede pod stůl když vidí, že majitelka vzala do ruky klikr a pak jí vyjede po obličeji, když ho chce vyndat a začít cvičit, chodačku, která se chová jako naprostý magor - od malička tzv. pozitivka se vším všudy - klikr, krmení při výcviku, nepouštění z vodítka, klec, halti ohlávka, pozor na to, aby se náhodou neodměnila sama, sociální kontakty za odměnu, pamlsky na povel a tak dále. Bude trvat několik měsíců, než se dá do pořádku a hlavně než dám do pořádku hlavu majitelky a vymažu vzorce - vše za zásluhy, krmení za zásluhy, nechání psa, aby si prišel na všechno sám a odměna kliknutím a pamlskem, že se na psa mluví a ne jen kliká, že se pes vede, podporuje, hladí a mazlí a že pes může něco chtít a něco nechtít. Až tohle vysvětlím paničce, můžu začít vysvětlovat čubině, že člověk je tvor komunikující a ne klikající ignorant.

marcelaamax napsal(a):
Nelze říct, který způsob je lepší nebo horší, protože u každého psa je to jiný způsob.

Jistě se ale shodneme, že násilné metody výcviku už snad byly opuštěny a je to v pořádku.

To je také těžké, protože každý si pod pojmem násilné metody představí něco jiného. Někdo si pod tím představí kopání a mlácení psa, jiný si pod tím představí škubnutí obojkem nebo mírné "šťouchnutí" rukou. Někdo si pod tím může představit i to, že psa k něčemu nutíme. Uvedu takový příklad, byli jsme s partou lidí a psů na procházce, kde se šlo přes most, přes který bylo vidět dolů. Někteří psi s tím mostem měli problém. Každý ho vyřešil po svém, svým způsobem ho téměř všichni vyřešili dobře, protože prostě není unikátní rada jak to řešit. Někdo psa lákal na pamlsek nebo hračku, přitom chválil jak blázen, jiný prostě vzal vodítko a bez jakýchkoli řečí se šlo, i za předpokladu, že psa "táhnul" za sebou. Po pár minutách už oba psi chodili po mostě normálně. Třetí případ byl takový, že pes za pamlsky jít nechtěl, nutit ho když on nechce majitelka nechtěla a tak ho přenesla v ruce. Pro třetí majitelku by jako násilná metoda bylo i to, že pes musel přejít most i přesto, že nejdřív nechtěl. Já osobně bych to třeba řešila ještě jinak. To je prostě složité, záleží na povaze psa. Jednomu pomůže když ho "donutíte" něco udělat, jiného to může zlomit tak, že už to nikdy nebude chtít dělat.

Most - tady záleží na vztahu. Pokud vám pes věří, půjde bez nucení a lákání, třeba nejistě, ale půjde. Pokud vám nevěří, použijete popsané prostředky, které ale majitelé volí na základě své povahy, ne na základě povahy psa.

scylla napsal(a):
Já se setkávám s obojím, se škubači a řvouny z běžných cvičáků, ale v poslední době hlavně s klikači, kteří neumí vůbec vyčíst, co jim pes říká a klikají tehdy, kdy si myslí, že tomu pes rozumí. Výsledkem takové jedné jihočeské školy je pes, který po roce práce! se umí přiblížit k ostatním psům už na 50 metrů a to je přece velký úspěch..., borderouše, který zajede pod stůl když vidí, že majitelka vzala do ruky klikr a pak jí vyjede po obličeji, když ho chce vyndat a začít cvičit, chodačku, která se chová jako naprostý magor - od malička tzv. pozitivka se vším všudy - klikr, krmení při výcviku, nepouštění z vodítka, klec, halti ohlávka, pozor na to, aby se náhodou neodměnila sama, sociální kontakty za odměnu, pamlsky na povel a tak dále. Bude trvat několik měsíců, než se dá do pořádku a hlavně než dám do pořádku hlavu majitelky a vymažu vzorce - vše za zásluhy, krmení za zásluhy, nechání psa, aby si prišel na všechno sám a odměna kliknutím a pamlskem, že se na psa mluví a ne jen kliká, že se pes vede, podporuje, hladí a mazlí a že pes může něco chtít a něco nechtít. Až tohle vysvětlím paničce, můžu začít vysvětlovat čubině, že člověk je tvor komunikující a ne klikající ignorant.

... kteří neumí vůbec vyčíst, co jim pes říká a klikají tehdy, kdy si myslí, že tomu pes rozumí...

princip klikru není klikat, když pes něčemu rozumí (nebo si to majitel myslí).

"To je také těžké, protože každý si pod pojmem násilné metody představí něco jiného"

tak já si pod tím představuju násilí, bití, kopání, škubání vodítkem, bití rukou, vytahování za obojek, řvaní na psa, elektrický obojek a podobně..

" tady záleží na vztahu. Pokud vám pes věří, půjde bez nucení a lákání, třeba nejistě, ale půjde. Pokud vám nevěří, použijete popsané prostředky, které ale majitelé volí na základě své povahy, ne na základě povahy psa."


pokud má pes strach z výšek - jistě jej může mít jako každý tvor, z vody i z neznáma, rozhodně mu víra nic neusnadní a nepůjde, rozhodně ne hned, snad jen krůček po krůčku v rozložení v čase. Pomůže příklad - ale jen někdy tedy člověk jde ale ještě raději jiný pes jde.

klikání je jedna z mnoha metod vybudování podmíněného reflexu, není to ani dobrá ani špatná metoda, je to metoda dnes moderní ale jinak, jako každá jiná, psa nezkazí a sama o sobě ani nevycvičí.

stop týrání napsal(a):
"To je také těžké, protože každý si pod pojmem násilné metody představí něco jiného"

tak já si pod tím představuju násilí, bití, kopání, škubání vodítkem, bití rukou, vytahování za obojek, řvaní na psa, elektrický obojek a podobně..

" tady záleží na vztahu. Pokud vám pes věří, půjde bez nucení a lákání, třeba nejistě, ale půjde. Pokud vám nevěří, použijete popsané prostředky, které ale majitelé volí na základě své povahy, ne na základě povahy psa."


pokud má pes strach z výšek - jistě jej může mít jako každý tvor, z vody i z neznáma, rozhodně mu víra nic neusnadní a nepůjde, rozhodně ne hned, snad jen krůček po krůčku v rozložení v čase. Pomůže příklad - ale jen někdy tedy člověk jde ale ještě raději jiný pes jde.

klikání je jedna z mnoha metod vybudování podmíněného reflexu, není to ani dobrá ani špatná metoda, je to metoda dnes moderní ale jinak, jako každá jiná, psa nezkazí a sama o sobě ani nevycvičí.

Tak to jste se s příliš psy, kteří by měli důvěru v majitele asi nesetkala. Já si dovolím říci, že mám dosti labilní psy, ale ještě jsem se s odmítnutím mě kamkoliv následovat nesetkala i přes všechny jejich strachy.

Moje štěně má strach z výšek (a z mnoha dalších věcí), ale na áčko jsem ho dostala bez tahání či lákání na první pokus - do dvou minut jsme byli nahoře a zase dole. Stačilo, že mi věřil a nehodlal mě nechat lézt do výšky samotnou. Sice nahoru neběžel, nebyl si jistý, ale protože jsem se ho dotýkala, věřil, že nespadne a že já vím, co dělám. Sám doteď nesejde ani z vysokého obrubníku, ale když jsem k sobě připnutí a občas ho pohladím, tak mě ochotně doprovází při šplhání na skály.

Druhým případem je můj retrívr klaustrofobik. Chodím s ním do školek na canisterapii a občas se stane, že musí projít úzkou chodbou. Jediné co, tak poprosím učitelky, aby si vzali na stranu děti a zlaťák proletí chodbou jako blesk a ještě celý vykulený se za mnou po břiše plazí s výrazem "proboha tak pojď už", když ho zlobím a zastavím se v půli cesty.

Třetím příkladem je kokr, který nesnáší všechny lidi. Vzala jsem si ho v jeho roce. Předtím byl čtyři měsíce zavřený v bytě u "chovatele" a poté se v nové rodině setkal jen s trápením od malých dětí, řvaním a mlácením, takže jeho strach je opodstatněný. I když by se celému okolí nejraději schoval a byl by pořád někde zalezlý, jde za mnou, kamkoliv se hnu a to včetně výstav a podobných akcí, kde se doslova musíme proplétat davem. Dokud ho mám u sebe, tak prostě jen čumí po okolí a je spokojený.

asurwic napsal(a):
Tak to jste se s příliš psy, kteří by měli důvěru v majitele asi nesetkala. Já si dovolím říci, že mám dosti labilní psy, ale ještě jsem se s odmítnutím mě kamkoliv následovat nesetkala i přes všechny jejich strachy.

Moje štěně má strach z výšek (a z mnoha dalších věcí), ale na áčko jsem ho dostala bez tahání či lákání na první pokus - do dvou minut jsme byli nahoře a zase dole. Stačilo, že mi věřil a nehodlal mě nechat lézt do výšky samotnou. Sice nahoru neběžel, nebyl si jistý, ale protože jsem se ho dotýkala, věřil, že nespadne a že já vím, co dělám. Sám doteď nesejde ani z vysokého obrubníku, ale když jsem k sobě připnutí a občas ho pohladím, tak mě ochotně doprovází při šplhání na skály.

Druhým případem je můj retrívr klaustrofobik. Chodím s ním do školek na canisterapii a občas se stane, že musí projít úzkou chodbou. Jediné co, tak poprosím učitelky, aby si vzali na stranu děti a zlaťák proletí chodbou jako blesk a ještě celý vykulený se za mnou po břiše plazí s výrazem "proboha tak pojď už", když ho zlobím a zastavím se v půli cesty.

Třetím příkladem je kokr, který nesnáší všechny lidi. Vzala jsem si ho v jeho roce. Předtím byl čtyři měsíce zavřený v bytě u "chovatele" a poté se v nové rodině setkal jen s trápením od malých dětí, řvaním a mlácením, takže jeho strach je opodstatněný. I když by se celému okolí nejraději schoval a byl by pořád někde zalezlý, jde za mnou, kamkoliv se hnu a to včetně výstav a podobných akcí, kde se doslova musíme proplétat davem. Dokud ho mám u sebe, tak prostě jen čumí po okolí a je spokojený.

No dobře, tak třeba jim psi nevěřili, i když nevím, byli to lidi, kteří mají se psem jinak pěkný vztah.

le nejak přeci museli ten most přejít, vyřešit to. Ja, jelikož vím ze mám závisláka, tak bych šla na most sama a vim, že by za mnou přišel také. Ale na jine psy to fungovat nemusi a nebude.

Šlo mi jen o to s tim násilím - že pro někoho je násilí kopání, fyzické tresty a pro někoho jiného jen to, že by pes měl udělat něco, co nechce. Pro nekoho je násilí pomalu už to, že se na psa zvýší hlas.

Mam kamarádku, maličkou, ktera má statneho německého ovčáka. Sli jsme takhle po městě - ovcoun ještě nebyl venku, takže měl spoustu energie a kamarádku vlacel. Se psem cvičí, je vychovaný a ví co se po něm chce. Dvakrát ho tedy upozornila at se hodí do klidu, když to nepomohla tak s ním prostě cukla. V tom na ni začal řvát nějaký dedula, ze psa týrá. Me to jako týrání nepřišlo. Pes se hned srovnal. Ano uz slysim řešení typu, že ho měla nejdrive někde vylítat, ale ona prostě nejdřív potřebovala projít tím městem.

Nesnáším nasili na zvířatech. Ale na druhou stranu nemám ráda to, když někdo z jednoho cuknuti nebo placnuti po zadku dela násilí.

A k tomu EO. Podle mě pořád lepší jedná rana EO, nez pes zmrzačený po srážce s autem, nebo zastřelený myslivci. A nebo pes celoživotně na vodítku. Ale na to jsou tady jina témata, to tady rozebírat nechci.

scylla napsal(a):
Já se setkávám s obojím, se škubači a řvouny z běžných cvičáků, ale v poslední době hlavně s klikači, kteří neumí vůbec vyčíst, co jim pes říká a klikají tehdy, kdy si myslí, že tomu pes rozumí. Výsledkem takové jedné jihočeské školy je pes, který po roce práce! se umí přiblížit k ostatním psům už na 50 metrů a to je přece velký úspěch..., borderouše, který zajede pod stůl když vidí, že majitelka vzala do ruky klikr a pak jí vyjede po obličeji, když ho chce vyndat a začít cvičit, chodačku, která se chová jako naprostý magor - od malička tzv. pozitivka se vším všudy - klikr, krmení při výcviku, nepouštění z vodítka, klec, halti ohlávka, pozor na to, aby se náhodou neodměnila sama, sociální kontakty za odměnu, pamlsky na povel a tak dále. Bude trvat několik měsíců, než se dá do pořádku a hlavně než dám do pořádku hlavu majitelky a vymažu vzorce - vše za zásluhy, krmení za zásluhy, nechání psa, aby si prišel na všechno sám a odměna kliknutím a pamlskem, že se na psa mluví a ne jen kliká, že se pes vede, podporuje, hladí a mazlí a že pes může něco chtít a něco nechtít. Až tohle vysvětlím paničce, můžu začít vysvětlovat čubině, že člověk je tvor komunikující a ne klikající ignorant.

Scylla asi nemá ani ponětí o čem klikr nebo pozitivka je. A na těchto uvedených případech je problém úplně někde jinde než v použité metodice, je to o lidech, kteří nemají ani ponětí jak cvičit. Takže problém vůbec není v metodách, ale v lidech.

asurwic napsal(a):
Tak to jste se s příliš psy, kteří by měli důvěru v majitele asi nesetkala. Já si dovolím říci, že mám dosti labilní psy, ale ještě jsem se s odmítnutím mě kamkoliv následovat nesetkala i přes všechny jejich strachy.

Moje štěně má strach z výšek (a z mnoha dalších věcí), ale na áčko jsem ho dostala bez tahání či lákání na první pokus - do dvou minut jsme byli nahoře a zase dole. Stačilo, že mi věřil a nehodlal mě nechat lézt do výšky samotnou. Sice nahoru neběžel, nebyl si jistý, ale protože jsem se ho dotýkala, věřil, že nespadne a že já vím, co dělám. Sám doteď nesejde ani z vysokého obrubníku, ale když jsem k sobě připnutí a občas ho pohladím, tak mě ochotně doprovází při šplhání na skály.

Druhým případem je můj retrívr klaustrofobik. Chodím s ním do školek na canisterapii a občas se stane, že musí projít úzkou chodbou. Jediné co, tak poprosím učitelky, aby si vzali na stranu děti a zlaťák proletí chodbou jako blesk a ještě celý vykulený se za mnou po břiše plazí s výrazem "proboha tak pojď už", když ho zlobím a zastavím se v půli cesty.

Třetím příkladem je kokr, který nesnáší všechny lidi. Vzala jsem si ho v jeho roce. Předtím byl čtyři měsíce zavřený v bytě u "chovatele" a poté se v nové rodině setkal jen s trápením od malých dětí, řvaním a mlácením, takže jeho strach je opodstatněný. I když by se celému okolí nejraději schoval a byl by pořád někde zalezlý, jde za mnou, kamkoliv se hnu a to včetně výstav a podobných akcí, kde se doslova musíme proplétat davem. Dokud ho mám u sebe, tak prostě jen čumí po okolí a je spokojený.

Mám takové psy, mohu jim dělat cokoliv, ale pokud by měli z něčeho strach, rozhodně mne nebudou bez rozmyslu následovat, Asi to bude tím, že mám plemeno, které má vlastní rozum. a abych pravdu řekla, i já sama se řídím vlastním rozumem a nenásleduji bez rozmyslu nikoho, ani toho, komu bych svěřila svůj život.


ano, psala jsem, že nejlépe se pes získá příkladem. tedy člověk přeleze, přeskočí nebo další pes v rodině, ale rozhodně to není hned...pokud se opravdu pes bojí, Měla jsem kocoura klaustrofoba a přes to, že mi věřil a skutečně si velmi přál spát se mnou pod peřinou, trvalo několik týdnů, než se plně osmělil a nechal se přikrýt.

patrně bude taky rozdíl v tom, že moji psi jsou sebevědomí. nikdy se nesetkali s něčím špatným, ale například když máme projít podezřelým místem.- třeba tam je muž se žebříkem, v dlouhém plášti a podobně, rozhodně si vše ohledají sami a pak jdou, nedovolí v tom případě připnutí na vodítko, zkrátka, udělají sami co považují za bezpečné.

stop týrání napsal(a):
Mám takové psy, mohu jim dělat cokoliv, ale pokud by měli z něčeho strach, rozhodně mne nebudou bez rozmyslu následovat, Asi to bude tím, že mám plemeno, které má vlastní rozum. a abych pravdu řekla, i já sama se řídím vlastním rozumem a nenásleduji bez rozmyslu nikoho, ani toho, komu bych svěřila svůj život.


ano, psala jsem, že nejlépe se pes získá příkladem. tedy člověk přeleze, přeskočí nebo další pes v rodině, ale rozhodně to není hned...pokud se opravdu pes bojí, Měla jsem kocoura klaustrofoba a přes to, že mi věřil a skutečně si velmi přál spát se mnou pod peřinou, trvalo několik týdnů, než se plně osmělil a nechal se přikrýt.

patrně bude taky rozdíl v tom, že moji psi jsou sebevědomí. nikdy se nesetkali s něčím špatným, ale například když máme projít podezřelým místem.- třeba tam je muž se žebříkem, v dlouhém plášti a podobně, rozhodně si vše ohledají sami a pak jdou, nedovolí v tom případě připnutí na vodítko, zkrátka, udělají sami co považují za bezpečné.

Myslím, že plemenem to nebude. Řekla bych, že primitivní párijské plemeno (viz. nejmladší štěně - karolínský pes) má vlastního rozumu až dost a mezi přednosti této rasy bezhlavá poslušnost opravdu nepatří. Ale moje chyba - jak koukám, plemeno jsem neuvedla.

Ke mně se dostala většina mých psů až v jejich starším věku s diagnózou "necvičitelný", "psychicky narušený" nebo "nutno kvůli špatné povaze utratit". I když už nyní normálně fungují, tak zdravé sebevědomí jako pes, kterého máte od štěněte a který se nesetkal s ničím špatným, nikdy mít nebudou. Občasné bubáky však zvládají asi jenom díky mé přítomnosti. Jinak u karolínských psů, které mám pro sport a jejich extrémní výkonost (vždy od štěňátka), se prostě s občasnými úlety počítá - jako husky taká, chrt loví, tak karolíny divokými psy jsou a jejich reakce na okolí divoké zůstanou.

Jinak proč můj jinak absolutně vyrovnaný retrívr trpí klaustrofobií, to je mi pořád záhadou. Ale jak píšete o svém kocourovy, alespoň v tom není sám.

anonymx napsal(a):
Scylla asi nemá ani ponětí o čem klikr nebo pozitivka je. A na těchto uvedených případech je problém úplně někde jinde než v použité metodice, je to o lidech, kteří nemají ani ponětí jak cvičit. Takže problém vůbec není v metodách, ale v lidech.

Mám celkem slušné ponětí o tom o čem by tzv. pozitivka být měla a také slušné srovnání s tím, o čem bohužel je. Výsledky tzv. pozitivky vidím kolem sebe a to, co mi prošlo azýlkem, byste litovali všichni. Tzv. pozitivka je v současném pojetí o spoustě omezení, kterými psa sešněrujeme a zbytek světa včetně základních potřeb je za zásluhy a za odměnu, hlavně se pes nesmí odměnit sám a samostatně uvažovat a jednat a už vůbec ne chovat se přirozeně. Dobře použité pozitivní posilování je o něčem jiném. Jenže je málo lidí, co to umí.

Jak může být dobrá metodika, která někdy vychází ze špatných předpokladů?

scylla napsal(a):
Mám celkem slušné ponětí o tom o čem by tzv. pozitivka být měla a také slušné srovnání s tím, o čem bohužel je. Výsledky tzv. pozitivky vidím kolem sebe a to, co mi prošlo azýlkem, byste litovali všichni. Tzv. pozitivka je v současném pojetí o spoustě omezení, kterými psa sešněrujeme a zbytek světa včetně základních potřeb je za zásluhy a za odměnu, hlavně se pes nesmí odměnit sám a samostatně uvažovat a jednat a už vůbec ne chovat se přirozeně. Dobře použité pozitivní posilování je o něčem jiném. Jenže je málo lidí, co to umí.

Jak může být dobrá metodika, která někdy vychází ze špatných předpokladů?

Na původní myšlence jsem nikdy nenašla nic špatného. To lidé se snaží z hafanů udělat roboty, kteří se nechovají jako psi.

Když se psem provádím výcvik s motivací na pamlsek, hru či jinou pozitivní věc a při správném pochopení problému ihned označuji úspěch (sice slově bez krabičky, ale v podstatě na principu clickeru), tak to ještě neznamená, že se také nutně chovám, jak popisujete. Hafanovi jen zpříjemním výcvik, který ho potom baví a díky kterému je ovladatelný - tím pádem naopak ho nemusím omezovat v pohybu a hrách, protože vím, že když nastane nějaký problém (silnice před námi, agresivní pes na obzoru...), tak okamžitě s vidinou další společné zábavy udělá ochotně, co potřebuji. Samozřejmě si potom může plavat v řece, hrát si s dalšími psy, hrabat myši, ničit mi v největším amoku radosti oblečení či lítat kolem mě a štěkat si.

asurwic napsal(a):
Na původní myšlence jsem nikdy nenašla nic špatného. To lidé se snaží z hafanů udělat roboty, kteří se nechovají jako psi.

Když se psem provádím výcvik s motivací na pamlsek, hru či jinou pozitivní věc a při správném pochopení problému ihned označuji úspěch (sice slově bez krabičky, ale v podstatě na principu clickeru), tak to ještě neznamená, že se také nutně chovám, jak popisujete. Hafanovi jen zpříjemním výcvik, který ho potom baví a díky kterému je ovladatelný - tím pádem naopak ho nemusím omezovat v pohybu a hrách, protože vím, že když nastane nějaký problém (silnice před námi, agresivní pes na obzoru...), tak okamžitě s vidinou další společné zábavy udělá ochotně, co potřebuji. Samozřejmě si potom může plavat v řece, hrát si s dalšími psy, hrabat myši, ničit mi v největším amoku radosti oblečení či lítat kolem mě a štěkat si.

Souhlas na tisic procent.

asurwic napsal(a):
Myslím, že plemenem to nebude. Řekla bych, že primitivní párijské plemeno (viz. nejmladší štěně - karolínský pes) má vlastního rozumu až dost a mezi přednosti této rasy bezhlavá poslušnost opravdu nepatří. Ale moje chyba - jak koukám, plemeno jsem neuvedla.

Ke mně se dostala většina mých psů až v jejich starším věku s diagnózou "necvičitelný", "psychicky narušený" nebo "nutno kvůli špatné povaze utratit". I když už nyní normálně fungují, tak zdravé sebevědomí jako pes, kterého máte od štěněte a který se nesetkal s ničím špatným, nikdy mít nebudou. Občasné bubáky však zvládají asi jenom díky mé přítomnosti. Jinak u karolínských psů, které mám pro sport a jejich extrémní výkonost (vždy od štěňátka), se prostě s občasnými úlety počítá - jako husky taká, chrt loví, tak karolíny divokými psy jsou a jejich reakce na okolí divoké zůstanou.

Jinak proč můj jinak absolutně vyrovnaný retrívr trpí klaustrofobií, to je mi pořád záhadou. Ale jak píšete o svém kocourovy, alespoň v tom není sám.

Tak já mám a měla jsem své psy odmala ne-li od narození, v tom bude asi ten rozdíl, jsou natolik sebevědomí, že si musejí vše promyslet sami.

ano, můj kocour byl nejen klaustrofob, ale měl strach z větších výšek..našli jsme ho jako malé kotě, vždy, když musel být převážen v přepravce - a to se čas od času prostě stát muselo, nejen že plakal celou cestu, ale taky se pokadil. a to s ním tam seděl jeho milovaný nebázlivý kamarád. Nikdy nevylezl na domácí kočičí strom.

scylla napsal(a):
Mám celkem slušné ponětí o tom o čem by tzv. pozitivka být měla a také slušné srovnání s tím, o čem bohužel je. Výsledky tzv. pozitivky vidím kolem sebe a to, co mi prošlo azýlkem, byste litovali všichni. Tzv. pozitivka je v současném pojetí o spoustě omezení, kterými psa sešněrujeme a zbytek světa včetně základních potřeb je za zásluhy a za odměnu, hlavně se pes nesmí odměnit sám a samostatně uvažovat a jednat a už vůbec ne chovat se přirozeně. Dobře použité pozitivní posilování je o něčem jiném. Jenže je málo lidí, co to umí.

Jak může být dobrá metodika, která někdy vychází ze špatných předpokladů?

Královna nesmyslů promluvila, díky.

Proboha Scyllo, proberte se a nechte uz tech blabolu. To neni prece o metodikach, ale lidech magorech. A chybny predpoklad? Co je spatneho na tom, ze se nauci mnohem rychleji, spolehliveji a s radosti vse za co je odmenen? A to bez drillu, trestu apod.

anonymx napsal(a):
Proboha Scyllo, proberte se a nechte uz tech blabolu. To neni prece o metodikach, ale lidech magorech. A chybny predpoklad? Co je spatneho na tom, ze se nauci mnohem rychleji, spolehliveji a s radosti vse za co je odmenen? A to bez drillu, trestu apod.

Přesně. Zajímalo by mě tedy, jak Scylla se svými psy cvičí, když neuznává tresty ani pozitivní motivaci. Osobně nemám psy, kteří by se za mnou jen flegmaticky vláčeli kolem baráku bez potřeby učení se novým věcem.

anonymx napsal(a):
Proboha Scyllo, proberte se a nechte uz tech blabolu. To neni prece o metodikach, ale lidech magorech. A chybny predpoklad? Co je spatneho na tom, ze se nauci mnohem rychleji, spolehliveji a s radosti vse za co je odmenen? A to bez drillu, trestu apod.

Já píšu o ucelené metodice prezentované některými trenéry. Učí se s radostí, že je odměněn? Proč jsou tedy na tříměsíční štěňata dávány haltiny? Proč musí pes pracovat nebo odpočívat v kleci, která má vysokou hodnotu? Proč může si vzít pamlsek pouze na povel? Proč je puštění z vodítka odměna, proč je pes motivován svou krmnou dávkou? Kde je to pozitivum a ta radost? Vyznavači tzv. pozitivní motivace (neplést s PP) mají jedno společné - používání různých anglických termínů, naprostý nezájem a neznalost toho, co jim říká pes. Když jsem tenhle termín slyšela poprvné, říkala jsem si - super, lidi přestanou se psy škubat, řvát na ně a cpát na ně donucovací prostředky. Pak jsem si o tom něco přečetla a začala jsem si říkat, že to asi nechápu správně. Pak jsem šla na pár seminářů a okouknout pár trenérů, kteří se považují za dobré a byla jsem dost v šoku z toho, jak vypadají jejich vlastní psi. A když se ke mně dost borderouš za to, že kousl majitelku do obličeje a ukázalo se, že byl veden tzv. pozitivní motivací, potvrdilo se mi, že na tom není něco v pořádku. Postupně přišli další, které spojovalo - naprostá fixace na jídlo, neschopnost se vyrovnat s normálním životem, nervozita a naprostá bezradnost bez povelování, obrovská nejistota a nepřirozené chování.

Já nemám vůbec nic proti tomu odměnit psa, ale tohle mi opravdu velice vadí. Uvědomte si, že se ke mně dostane to, co se nepovede.

Pohybuji se ve sportovce nejen v CR a neznam zadneho takoveho trenera a nikoho takoveho kdo by poradal seminare. Ve sportovce je CR v soucasnosti svetova jednicka a to jak v FCI tak WUSV. Halti nikdo nikdy nepouziva a pamlsek na povel? Asi jste si trochu popletla ukoncujici pochvalu a naslednou odmenu. Nepousteni z voditka? Od prvniho dne a zasadne se poslusnost cvici bez voditka. Tak nevim, jmenovat dotycne asi nebudete chtit.
A ten borderous napadl kdyz ho chtela vytahnout z pod stolu. Takze to urcite nebude vinou metodiky.