Jak přemluvit mamku?

Mamku chápu že max malého. Toho co chceš by byl chudák. psa musí chtít všichni, já se pejska doma taky nedočkala, jo měli jsme NO ale venku a já chtěla naopak něco malého na mazlení tak až při odstěhování jsme si pořídili pejska. každé plemeno vyžaduje něco jiného a to co chceš Ty vyžaduje hodně času který prostě nemáš a doma by byly hádky, pes by se nudil, ničil věci, mamka by nadávala

Děkuji moc, pochopila jsem :)
Verča.

Lavry napsal(a):
Ahoj,
je mi 16 let, chodím do druháku a chtěla bych psa.(se sestrou ''máme, psy u prarodičů(2), ale jsou to spíš hlídači než mazlové → docela se jich bojim, už mě několikrát kousli, ale naštěstí to nedopadlo špatně, vychoval si je děda)
Bydlíme v bytě 2+1, máme 2 morčata a mamka psa nechce, jedině by chtěla nějakého malého (asi jacka russela teriéra), ale já bych chtěla psa středního vzrůstu (australského ovčáka). Navíc do školy dojíždím autobusem s mojí sestrou (14 let). A tak bych ho musela vyvenčit než odjedu, potom jsem ve škole a ze školy se 2x do týdne vracím v 17:30, sestra také, ale jiné dny.Takže bych ho venčila 3x denně- ráno, v podvečer/odpoledne, večer)
Také nevim jak by to pes vydržel sám doma(musela bych ho to naučit), aby se nezabavil nějak jinak :/.
Jinak ráda sportuji, běhám, jezdím na kole, chodím na procházky k řece,...
A na výlety s rodinou jezdíme jen v okolí, nikdy ne do zahraničí, ale mamka se pořád vymlouvá jako: Co kdyby jsme někam jeli, kdo by ho pohlídal? Tak s někým bych se asi domluvila, že jo., ale to ji je jedno, prostě se pořád nějak vykrucuje. :/
Mamka by ani nesebrala psí hovínko, natož aby se o něj starala, každou chvíli přemýšlí o nějakém mazlíčkovi (jeden čas chtěla koťátko, to dopadlo tak, že když už jsem nějaké našla na inzerát, tak řekla že se jí nelíbí, že chce jen ''britku, , poté si vymyslela ptáčka( agapornise, ale já už ptáčka nechci, před 2 roky mi umřela andulka a mám na to nehezké vzpomínky) chtěla by se s ním jenom mazlit, ale aspoň něco
Proto nevim jak mám mamku přemluvit, je náladová, (já taky), a taky ji s tím otravuji už dlouho (3 roky), už jí to leze krkem
Mamka hlavně chce abych se zlepšila ve škole, že mi nejde matematika, taky mě to štve, ale jak se mám asi zlepšit, když to nechápu od té naší učitelky? (a na youtube to taky moc nepoberu). Přijde mi, že to říká schválně, protože ví, že to nedokážu, aby měla nějakou záminku, proč ne psa a i když často pomáhám, tak je to pořád stále málo, a v pokojíčku mám také uklizeno(tedy na své straně), ale moje sestra je bordelářka a tak i když ji uklidím její bordel, tak za pár dní ho tam zase má.


Proto vás prosím o radu, jak to mám mamce dokázat
Děkuji, Verča :).

Milé dítě, rodice budeš muset respektovat. Byla jsem na tom stejne jako ty, cekala jse dlouho, pejsci prisli az po dětech, zato ted mam 3☺.

Teď pořídit psa je nejhorší možná doba.
Já dostala psa k patnáctinám, cca rok před nástupem na střední. Přes tu to ještě šlo, pak přišla vysoká a já řešila, jak to skoulet, abych mohla se psem ven. Jeden den v týdnu jsem chodila v 11 večer na hodinu a druhý den v pět vstávala... A to mám psa venkovního, takže odpadá venčení, chodíme jen na procházky, aby pes nečučel celý den na zahradě. Rovněž jsem nemohla jít na koleje, musela jsem denně dojíždět 60 km se dvěma přestupy.
Pokud ti není nikdo v rodině ochoten pomoct, tak bych to neriskla. Protože v tomto věku se ti život bude hodně měnit a může se stát, že ten pes se ti najednou do života nevejde.
Taky se může stát, že když ti s ním někdo pomůže, bude ti ho „kazit“. Chce to opravdu dobře rozmyslet a bez podpory rodiny bych počkala, on ten pravý čas přijde.

Děkuju moc! :).

Na svého prvního psa jsem čekala 20 let a prosila jsem od té doby co jsem uměla mluvit. Jsem moc ráda, že nakonec jsem si ho pořídila až sama, protože mamka je přesně stejný typ a nedělalo by to dobrotu. Vydrž a pořádně si projdi plemena, ať si vybereš správně.

Být tebou, ještě počkám. Já o psa prosila osm let. Teď ho mám. Je mi 15, musím si vybrat střední tak, aby to bylo na dojíždění a mohla jsem být se psem. V okolí ale neni žádná škola, na kterou bych šla opravdu ráda. Musím nějak vybrat z toho co tu je, budu nejspíš daleko dojíždět a stíhat psa, který ke všemu ještě nebydlí u mě. Pes bude ničit věci, budeš se kvůli tomu hádat s mamkou a nebude z toho nic moc dobrého. Být tebou, pořídila bych si třeba potkany. Nejsou zdaleka tak nároční a taky je můžeš naučit spoustu kousků a mazlit se s nima.

Jsem taky ten případ, kdy mně rodiče psa nedovolili, ačkoliv jsme bydleli v RD. Čekala jsem na něj 22 let a prvního psa jsem si pořídila - do bytu. Potom přišel druhý a stěhování do RD a na vesnici. Teď mám psů několik.
Na Tvém místě bych si psa nepořizovala, i když chápu, že ho strašně moc chceš. Jenže pro psa musí být všichni v rodině, to prostě jinak nejde, zvláště, když jste v bytě. Co se psem, když budeš nemocná, pojedeš na školní výlet, co když půjdeš studovat mimo bydliště atd. atd. - o tom už tady psali jiní.
Poradím ti jen jedno - choď ven, navazuj kontakty s jinými majiteli psů, zkus se s někým skamarádit a chodit venčit s ním, třeba se najde nakonec někdo, kdo bude rád, když mu občas psa vyvenčíš i sama. Není to sice vlastní pes, ale zase to není taková zátěž, každodenní povinnost. A přitom se naučíš se psem zacházet, poznáš další pejskaře i psy, třeba se nakonec rozhodneš pro úplně jiné plemeno - až si ho budeš moci pořídit do vl. bytu.

Kačii napsal(a):
Být tebou, ještě počkám. Já o psa prosila osm let. Teď ho mám. Je mi 15, musím si vybrat střední tak, aby to bylo na dojíždění a mohla jsem být se psem. V okolí ale neni žádná škola, na kterou bych šla opravdu ráda. Musím nějak vybrat z toho co tu je, budu nejspíš daleko dojíždět a stíhat psa, který ke všemu ještě nebydlí u mě. Pes bude ničit věci, budeš se kvůli tomu hádat s mamkou a nebude z toho nic moc dobrého. Být tebou, pořídila bych si třeba potkany. Nejsou zdaleka tak nároční a taky je můžeš naučit spoustu kousků a mazlit se s nima.

Ja si po nastupu do zamestnani poridila alespon kocku.Bydlela jsem s kolegyni ve svem byte, ale slouzila jsem dvanactky a psa mit neslo. Kocka byla super, naucila jsem ji venku chodit na postroji, doma jsme si hraly a mazlily...

lesnížínka napsal(a):
Pokud mamka psa nechce a asi ví proč budeš muset počkat, až budeš mít svou domácnost a tam si můžeš pořídit třeba mědvěda Neznám, neznám ani jednu rodinu, kde by se, děti", kterým se pořídil pes, protože ho tááák chtěli, o psa vydrželi starat déle než pár měsíců(spíš týdnů... ) Já si, jen" svého psa pořídila v 35letech, kdy jsem se z bytu přestěhovala do vlastního domu, protože pořídit si psa do bytu, je proti mému přesvědčení.

No, tak ja jsem asi vyjimka potvrzujici pravidlo :)

Nasi psa nechteli. Teda tatovi to bylo sumak, ale mama vyrustala na hajence s dvena CF a podle ni pes je chudak. Ja chtela psa uz snad od kolebky, vlezla jsme do kazde boudy, krmila vsechny psy v ulici za plotem, pozdeji si pujcovala na venceni psy sousedu. K patnactinam jsem mela slibeneho kokra, dostala jsem akvarko s rybickama. Zklamani neskutecne.

Nakonec jsem stravila leto na brigadach, na psa si vydelala a v 16,5 letech (tedy ve veku zadavatelky) jsem si psa poridila. Po velmi vagnim souhlasu otce a neprilis nadsenem rezignovani matky.

Se psem jsem zila. za 13,5 roku co se dozil jsme byli jen tyden od sebe. Jinak chodil vsude se mnou, i do zahranici jsme jezdili. Mela jsme ale vyhodu ze jsme z velkeho mesta a stredni i vejsku jsem mela v dojezdove vzdalenosti.

Nakonec i mamka podlehla hnedym ocim a dopadlo to tak, ze ve spolecne domacnosti byli nakonec psi tri. A kdyz jsem se ve 22 odstehovala a zaridila si vlastni domacnost (kde je ted psu pet), poridila si mamka vlastniho krysodlaka :)
A me drahe deticky uz taky skemraji o "sveho psa"... ale to si jeste chvili pockaji :)

Za me tedy - pokud mamka uvidi snahu, mohla by vymeknout. Zlepsit uceni (klidne si najit doucko), pomahat doma, sekat latinu, pujcovat si psy od sousedu aby videla ze venceni bude vzdy a za kazdeho pocasi a hlavne najit kompromis ve volbe plemene. Pak by to mohlo fungovat.

Též jsem x let "žebrala" o psa. Stačil by mi malý. Pak mi naši "slíbili", že když bude vysvědčení "takové a takové", tak pes bude. A co myslíte? No nebyl. Prý toho se ségrou naštěkáme samy dost.... No, zklamání bylo takové, že na dalším vysvědčení byla i čtyřka. A další zklamání bylo, když mě po základce donutili jít na prodavačku Chtěla jsem na zemědělku, ale otec řekl, že kravám zadky čistit nebudu. Psa jsem si pořídila, když mi bylo 23 a měla jsem ročního syna a vlastní bydlení. Od té doby (bude mi 50) mě stále nějací psi a jiná zvířata doprovázejí (mám menší hospodářství).
Je pravda, že psa musí chtít celá rodina. Vždy jsem měla (a mám) jen tolik zvířat, kolik sama zvládnu uživit a obstarat.
Takže vydrž a jednou se dočkáš

Ono je fakt nejlepší si na psa počkat, až budeš samostatná. Je důležitý si totiž uvědomit, že pro rodiče není pes jen parťák pro tebe, ale musí ho živit. I kdybys chodila na brigády, prostě z toho psa neuživíš. Nemůžeš jim potom tedy mluvit do toho, jak sis představovala, že bude péče o tvého psa vypadat. Ve výsledku to vlastně stále bude jejich pes, ne tvůj. Bude žít pod jejich střechou, žít z jejich výplat... To, že ty ho vezmeš ven a budeš ho vychovávat a cvičit je sice fajn, ale řádná část péče o něj stejně bude stále na tvých rodičích.

Taky jsem si celý život přála psa, vlastního. Ale nikdy mě nenapadlo o něj škemrat. Pořídila jsem si ho, až když jsem věděla, že se o něj zvládnu postarat.
Navíc jsem dříve měla názory a představy úplně jiné... Vlastně jsem nakonec ráda, že jsem se za ty roky ještě stihla změnit, dospět a přestat si všechno představovat takovýma těma pubertálníma očima.

Jak tu radí ostatní - prostě ještě počkej. On ten správný čas na psa přijde.

Já si vymodlila prvního psa ve svých 9 letech. V sousedství měla "teta" fenku jezevčíka, kterou jsem chodila pravidelně venčit. Když se jí narodilo štěně proběhla domluva mezi mými rodiči a já našla pejska pod stromečkem..
Ale-nebýt rodiny a toho, že jsme se starali všichni, tak by to nebylo jednoduché..
Nespěchejte :).

Děkuji moc za vaše odpovědi, s pejskem tedy počkám.
Vše jsem si promyslela, a tak jsem zkusila něco s morčaty- naučila jsem je skákat přes knížky a jde jim to skvěle :) aspoň je doma sranda

Lavry napsal(a):
Děkuji moc za vaše odpovědi, s pejskem tedy počkám.
Vše jsem si promyslela, a tak jsem zkusila něco s morčaty- naučila jsem je skákat přes knížky a jde jim to skvěle :) aspoň je doma sranda

Morče je super...za mnou moje morče ťapalo i venku jako pejsek, přišlo na zavolání...vzhledem k tomu, že pejska jsem neměla, tak morče bylo nej kámoš (tedy morčáková, měla jsem slečnu).

Lavry napsal(a):
Děkuji moc za vaše odpovědi, s pejskem tedy počkám.
Vše jsem si promyslela, a tak jsem zkusila něco s morčaty- naučila jsem je skákat přes knížky a jde jim to skvěle :) aspoň je doma sranda

Své "agility" mají i králíci

Nepřemlouvejte rodiče, aby pořídili psa. Můžou podlehnout a pořídit, ale nemusí si vytvořit k psovi vztah a pak budete nešťastní všichni. I pes chce být milován a rozmazlován a to všemi - tedy celou rodinou.

lesnížínka napsal(a):
Pokud mamka psa nechce a asi ví proč budeš muset počkat, až budeš mít svou domácnost a tam si můžeš pořídit třeba mědvěda Neznám, neznám ani jednu rodinu, kde by se, děti", kterým se pořídil pes, protože ho tááák chtěli, o psa vydrželi starat déle než pár měsíců(spíš týdnů... ) Já si, jen" svého psa pořídila v 35letech, kdy jsem se z bytu přestěhovala do vlastního domu, protože pořídit si psa do bytu, je proti mému přesvědčení.

Tak to bych s Vámi dost zásadně nesouhlasila. Ano, občas to tak dopadá... Ale běžte se někdy podívat na nějakou juniorskou psí akci, třeba závody juniorů v agility. Tam najdete tolik! dětí co žijí pro psy!

Mám absolutně nepejskařskou rodinu, bude mi 20. Také jsem se psem otravovala doma si od 10 let. V 15 mi ho rodiče konečně povolili. Od začátku tím žiju. Není pravda že se dítě nedokáže o psa postarat. Samozřejmě, finanční podpora tam je, ta je potřeba... Ale zařizování? MHD se dá dojet na veterinu, cvičák, závody i na výstavu do Brna (tam jsem jela asi v 17 na víkend, jsme z Prahy). Fenka je s PP, v 18 jsem jí uchovnila, zařídila si chovatelskou stanici, odchovala vrh štěňat - těsně před maturitou a zvládla jsem obojí. ;) Teď mám už pejsky 2 (nechala jsem si štěně z vrhu), studuji VŠ, se psy běhám závodně agility, co víkend jsem pryč. Vše si od začátku zjišťuji i zařizuji sama. Ubezpečuji Vás že rodiče ani neví co je to "odčervení", nebo jak se liší kvalitní granule a granule z marketu.

A myslím že nejsem až taková výjimka. Takže nemáte pravdu, i dítě to zvládne a často lépe než "dospělí".

conaf napsal(a):
Tak to bych s Vámi dost zásadně nesouhlasila. Ano, občas to tak dopadá... Ale běžte se někdy podívat na nějakou juniorskou psí akci, třeba závody juniorů v agility. Tam najdete tolik! dětí co žijí pro psy!

Mám absolutně nepejskařskou rodinu, bude mi 20. Také jsem se psem otravovala doma si od 10 let. V 15 mi ho rodiče konečně povolili. Od začátku tím žiju. Není pravda že se dítě nedokáže o psa postarat. Samozřejmě, finanční podpora tam je, ta je potřeba... Ale zařizování? MHD se dá dojet na veterinu, cvičák, závody i na výstavu do Brna (tam jsem jela asi v 17 na víkend, jsme z Prahy). Fenka je s PP, v 18 jsem jí uchovnila, zařídila si chovatelskou stanici, odchovala vrh štěňat - těsně před maturitou a zvládla jsem obojí. ;) Teď mám už pejsky 2 (nechala jsem si štěně z vrhu), studuji VŠ, se psy běhám závodně agility, co víkend jsem pryč. Vše si od začátku zjišťuji i zařizuji sama. Ubezpečuji Vás že rodiče ani neví co je to "odčervení", nebo jak se liší kvalitní granule a granule z marketu.

A myslím že nejsem až taková výjimka. Takže nemáte pravdu, i dítě to zvládne a často lépe než "dospělí".

No jádro pudla je v tom, že jsou dvě kategorie dětí...jako vy, které to chytne a psem pak prostě žije, je to jeho styl ivota a pak ty, které štěně za dva měsíce omrzí a pes zůstane na krku rodičům, což by nebyl zas až takovej průšvih, ale když ani ti rodiče nejsou psí lidi a pes je pro ně přítěž, tak pak ty konce bývají smutné.
Ale myslím, že každý rodič zná svoje dítě dostatečně, aby toto dokázal minimálně odhadnout.

conaf napsal(a):
Tak to bych s Vámi dost zásadně nesouhlasila. Ano, občas to tak dopadá... Ale běžte se někdy podívat na nějakou juniorskou psí akci, třeba závody juniorů v agility. Tam najdete tolik! dětí co žijí pro psy!

Mám absolutně nepejskařskou rodinu, bude mi 20. Také jsem se psem otravovala doma si od 10 let. V 15 mi ho rodiče konečně povolili. Od začátku tím žiju. Není pravda že se dítě nedokáže o psa postarat. Samozřejmě, finanční podpora tam je, ta je potřeba... Ale zařizování? MHD se dá dojet na veterinu, cvičák, závody i na výstavu do Brna (tam jsem jela asi v 17 na víkend, jsme z Prahy). Fenka je s PP, v 18 jsem jí uchovnila, zařídila si chovatelskou stanici, odchovala vrh štěňat - těsně před maturitou a zvládla jsem obojí. ;) Teď mám už pejsky 2 (nechala jsem si štěně z vrhu), studuji VŠ, se psy běhám závodně agility, co víkend jsem pryč. Vše si od začátku zjišťuji i zařizuji sama. Ubezpečuji Vás že rodiče ani neví co je to "odčervení", nebo jak se liší kvalitní granule a granule z marketu.

A myslím že nejsem až taková výjimka. Takže nemáte pravdu, i dítě to zvládne a často lépe než "dospělí".

Ne, nedopadá to tak občas, dopadá to tak v 90% případů. V mém okolí určitě. Neznám jedno jediné dítě, které by se o svého psa staralo. Občas je, pravda mamka se psem vyžene obejít, ale to je jednou do měsíce. Navštívit juniorskou psí akci je sice pěkné, ale to je právě ta skupina vyvolených, u kterých to vyšlo. Zkuste se víc koukat kolem sebe, u sousedů. Každý má dnes psa, tak nepřehlédnete, kdo s ním denně chodí. Tady na vesnici je to ještě jednoduché: pes se vyšoupne do zahrady a nemusí s ním jít jak je rok dlouhý. Ale na paneláku, musí pak rodiče a pro nepejskaře, je to opruz, který končí psem v lepším případě u příbuzenstva, v horším v inzerci: daruju psa z důvodu alergie, či útulek...Takže: váš přístup ke psům je skvělý a chválihodný, ale není to návod pro většinu dnešních dětí. Já také psy miluju a podřídila jsem jim celý svůj život...ale nebudu tvrdit, že je to normální, pro všechny úžasné a nebudu k tomu rozhodně nikoho přemlouvat...spíše naopak. Kolik lidí by takto chtělo žít?

lesnížínka napsal(a):
Ne, nedopadá to tak občas, dopadá to tak v 90% případů. V mém okolí určitě. Neznám jedno jediné dítě, které by se o svého psa staralo. Občas je, pravda mamka se psem vyžene obejít, ale to je jednou do měsíce. Navštívit juniorskou psí akci je sice pěkné, ale to je právě ta skupina vyvolených, u kterých to vyšlo. Zkuste se víc koukat kolem sebe, u sousedů. Každý má dnes psa, tak nepřehlédnete, kdo s ním denně chodí. Tady na vesnici je to ještě jednoduché: pes se vyšoupne do zahrady a nemusí s ním jít jak je rok dlouhý. Ale na paneláku, musí pak rodiče a pro nepejskaře, je to opruz, který končí psem v lepším případě u příbuzenstva, v horším v inzerci: daruju psa z důvodu alergie, či útulek...Takže: váš přístup ke psům je skvělý a chválihodný, ale není to návod pro většinu dnešních dětí. Já také psy miluju a podřídila jsem jim celý svůj život...ale nebudu tvrdit, že je to normální, pro všechny úžasné a nebudu k tomu rozhodně nikoho přemlouvat...spíše naopak. Kolik lidí by takto chtělo žít?

No, tak troufám si tvrdit, že u mě to vyšlo. Nicméně já mám tátu, který je ochoten za mě zaskočit. Třeba teď o víkendu budu přespávat u přítele, což bych nemohla bez tátovy asistence. Kdyby moji rodiče nebyli ochotni mě dvakrát do měsíce zastoupit u vycházek, tak zkrátka nemám přítele. Na diskotéce jsem byla 3x v životě, v práci jsem za exota, protože na firemní akce vůbec nechodím. Co mám psa (10 let), byla jsem v zahraničí jedinkrát. Mimochodem, s přítelem nebydlím právě proto, že mám psa. Nikdo nechápe, že pes je pro mě svým způsobem důležitější než přítel, protože přítel může mít beze mě spokojený život, kdežto pes ne. Všichni mi tvrdí, že to je jen pes...
Prostě těch lidí, co dostali psa v tom období mezi dětstvím a dospělostí, jsou mraky a jen málo z nich je ochotno ten život, který je úplně jiný po pěti, desíti letech, maximálně přizpůsobit právě psovi.

lesnížínka napsal(a):
Pokud mamka psa nechce a asi ví proč budeš muset počkat, až budeš mít svou domácnost a tam si můžeš pořídit třeba mědvěda Neznám, neznám ani jednu rodinu, kde by se, děti", kterým se pořídil pes, protože ho tááák chtěli, o psa vydrželi starat déle než pár měsíců(spíš týdnů... ) Já si, jen" svého psa pořídila v 35letech, kdy jsem se z bytu přestěhovala do vlastního domu, protože pořídit si psa do bytu, je proti mému přesvědčení.

Mě je 12 a psovi 2 roky. Starám se o něj nepřetržitě. Běháme agility, děláme DD, běháme scooterjorking.

Monte_Avi napsal(a):
Mě je 12 a psovi 2 roky. Starám se o něj nepřetržitě. Běháme agility, děláme DD, běháme scooterjorking.

Vy běháte scooterjöring? Tak to bych chtěla vidět. U nás to běhá pes, já bych takové tempo za běhu nedala.

Monte_Avi napsal(a):
Mě je 12 a psovi 2 roky. Starám se o něj nepřetržitě. Běháme agility, děláme DD, běháme scooterjorking.

A můžu se zeptat, jestli se v chovu psů nějak angažují i rodiče nebo je to čistě tvůj koníček?

Já jsem taky jako dítě moc chtěla psa, rodiče ale byli nekompromisní a psa nepovolili. Byli přesvědčení, že u toho nevydržím, že mě to přejde. Podobně to bylo i s ježděním na koni - báli se, nechtěli, mysleli si, že je to chvilkový rozmar.
No. U koní jsem nepřetržitě 13 let, čtyři roky mám svého - pořídila jsem si ho hned, jak jsem si po VŠ našla první práci na HPP. Psa mám šest let, teď rok druhého a žiju tím. Našim to dneska nijak nevyčítám, ale myslím si, že bych tím úplně stejně žila i tehdy - ke zvířatům mě to táhne od malička a nikdy se to nijak nezměnilo.
Pokud Ti pes opravdu neklapne, doporučila bych zkusit místní útulek - určitě mají možnost psy venčit, cvičit s nimi. Můžeš tak získat cenné zkušenosti a představu o tom, jakého psa hledáš :).

Atheira napsal(a):
Vy běháte scooterjöring? Tak to bych chtěla vidět. U nás to běhá pes, já bych takové tempo za běhu nedala.

A není to zbytečné rýpání? Snad je jasný, co tím slečna myslí...

samik49 napsal(a):
A není to zbytečné rýpání? Snad je jasný, co tím slečna myslí...

Mně teda jasné není, co tím slečna myslí.
Vy ano?

samik49 napsal(a):
A není to zbytečné rýpání? Snad je jasný, co tím slečna myslí...

A je nutný brát všechno tak zatraceně vážně? To jako opravdu tady nikdo nic nebere s nadsázkou? Ještě se mi nestalo, abych si tu z někoho - ZCELA OČIVIDNĚ a ještě se blbým smajlíkem - udělala srandu a někoho se to nějak nedotklo.

Taky jsem minulý týden v práci řekla kolegyni, která stála před myčkou, úplně blbě: "Já si tu jen vlezu do myčky", načež ona reagovala tím, že na to si teda počká... A já se z toho hned nenafoukla. :P.

Fiona.Praha napsal(a):
Mně teda jasné není, co tím slečna myslí.
Vy ano?

Tak asi že pes tahá koloběžku, na které ona jede :D ?

Atheiro, když se Ti to nestalo, že by se to někoho nedotklo, tak to ber jako podnět k zamyšlení - možná to prostě jen není vtipný ;) Je to dvanáctiletý dítě, prostě mi přišlo zbytečný dělat si srandu z toho, že něco nenapsala úplně přesně. Zvlášť když to dítě má lepší psaný projev, než 70% dospělých v internetových vodách :D.

samik49 napsal(a):
Tak asi že pes tahá koloběžku, na které ona jede :D ?

Atheiro, když se Ti to nestalo, že by se to někoho nedotklo, tak to ber jako podnět k zamyšlení - možná to prostě jen není vtipný ;) Je to dvanáctiletý dítě, prostě mi přišlo zbytečný dělat si srandu z toho, že něco nenapsala úplně přesně. Zvlášť když to dítě má lepší psaný projev, než 70% dospělých v internetových vodách :D.

Vy tomu údajnému 12ti letému dítěti ten výkřik do tmy, napsaný o půlnoci, věříte?

Ahoj, uplne si zive predstavuju, jak strasne moc pejska chces - ja mela jednoho od 13, ale umrela nez jsem sla na vejsku, coz byla nakonec klika. Ted mam druhyho uz ve svy domacnosti - 8 let krizence z utulku a protoze ji udajne bylo 7, kdyz ji nasli, pomalu premyslim, co bude potom. Mam deti 7 a 5 a nedavno jsem dospela k zaveru, ze budu chodit vencit do utulku. Muzu vzit i deti nebo jit po praci jen tak sama. Zatim jsme s detma vic doma, ale jak porostou, budeme vyletovat a ta nase truhle neumi u kola, strasne se boji. Dalsiho psa planuju na dobu, kdy pujdou deti z domu :D do ty doby budu mit kazdej tejden novyho pejska, co se bude tesit ven jako blazen :).