Otočit řazení příspěvků Otočit řazení příspěvků

Uživatel s deaktivovaným účtem

4.7.2017 23:56
Uživatel s deaktivovaným účtem

Https://www.youtube.com/watch?v=Vn1mcr7Nbq0

BTW. genetika? Nazor? Poza? Odpovednost?

5.7.2017 08:45
samik49

XXX.XXX.78.43

To je boží :D ! Můj taťka byl taky vždycky razantně proti psovi - proto jsme žádného ani neměli, dokud jsem bydlela ještě u našich.. teď když jdu se svýma psama a náhodou tátu někde potkám, tak se vždycky děsně zhrozí, že netušil, že mě potká a tím pádem nemá pro psy nic dobrýho, no to snad ne?! :D.

5.7.2017 09:26
Andrýsek3

XXX.XXX.212.56

Hezké! :)
Když jsem volala rodičům, že si druhý den jedeme pro psa, tak mě táta do telefonu seřval tak, že jsem měla málem slzy v očích (už jsem u nich chvíli nebydlela). Máma to samé. Teď když k nim i s Barnym přijdeme, tak mu nosí vodu až před čumák, rozdělí se s ním s obědem, šišlá na něj (táta má skoro dva metry), a Barney je nejvíc nadšený, když ho táta hladí.

5.7.2017 09:27
Atheira

XXX.XXX.50.119

U nás tohle bylo s první sestřinou kočkou před šesti lety. Máma nechtěla o psu nebo kočce doma ani slyšet, byla zvyklá, že to jsou zvířata, která patří ven. Byly kolem toho hrozný scény trvající asi týden, možná dva, sestra, jako správný puberťák, přitáhla kotě a neptala se, prostě najednou bylo...

Nejsem zrovna kočkomil a když si vezmu, jakým způsobem mi další tři roky otravovalo to stvoření život a utvrdilo mě v tom, že kočku si sama nikdy nepořídím (přesto jsem ho svým způsobem měla ráda :D), i tak jsem se tehdy postavila na stranu kočky a jejímu bytí doma.
A tak kočka zůstala i přes obrovskou nevoli naší mámy, která si ji postupně stejně zamilovala. Teď má sestra ještě kocoura a kdykoli přijde na řadu téma vlastní bydlení, hlásí se hned máma se slovy: "Ale víš, Bellinka je tady zvyklá, tu přece nemůžeš odvézt, budeš mi ji tady muset nechat a k Polterovi si pořídíš nějakou jinou."

5.7.2017 11:10
lesnížínka

XXX.XXX.240.228

Vždycky jsme měli doma malého, maximálně středního vořecha. Když jsem mámě řekla, jakové psy si domů pořizuju řekla, že velkých psů se bojí a už k nám nepáchne. Teď všude chodí a vykládá, jakové jsou mí psi zlatíčka a že jich se opravdu nemusí nikdo bát

Uživatel s deaktivovaným účtem

5.8.2017 00:29
Uživatel s deaktivovaným účtem

Vracim do "hry/diskuse"
https://www.youtube.com/watch?v=Vn1mcr7Nbq0

Jak jste dokazaly privest domu psa, ktereho "ehm - nekdo" nechtel?
Na tajno...?
Cekali jste na reakci a doufali v lasku na prvni pohled?

Nebo po dlouhe debate, ustupcich, slibech... spolecne?

A nebo jste vzdy cekali na 100% souhlas vsech a teprve pak se jelo?

Uživatel s deaktivovaným účtem

5.8.2017 00:54
Uživatel s deaktivovaným účtem

... :) koukam, ze hned pod timto vlaknem jede prave ted diskuse "jak premluvit mamku"...

Tak tady nejde o "mamku", ale o pritele...

...bydlim "sama" v RD a uz jsem davno velka holka :).

5.8.2017 08:49
lesnížínka

XXX.XXX.240.228

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
... :) koukam, ze hned pod timto vlaknem jede prave ted diskuse "jak premluvit mamku"...

Tak tady nejde o "mamku", ale o pritele...

...bydlim "sama" v RD a uz jsem davno velka holka :).

Ne, bez souhlasu spolubydlícího, ať už jsou to rodiče, nebo partner, bych si psa nikdy nepořizovala. Protože spoléhat na to, že si psa zamiluje...je trochu sobecké. Vůči psu. Protože pokud ne, odes..e to on. Vy ne, vy totiž s alternativou, že budete mít veškerou péči o psa na krku, musíte počítat. Když jste tedy velká holka, tak se s nějakým tím rozumem kalkuluje..A jako dítě? Asi sotva budu platit veškerou veterinu, v případě nemoci či úrazu psa. Já jako dítě neměla nikdy žádné kapesné, nedostávala jsem žádné peníze ani od prarodičů, pokud jsem tedy něco potřebovala, či něco maléjho chtěla(třeba jít za 5Kč do kina ) tak to mi na to rodiče dali.

5.8.2017 09:09
koňadra

XXX.XXX.128.31

Jako dítě jsem si hrozně přála psa - moje přání nebylo vyslyšeno, prvního psa jsem si pořídila až ve vl. bytě. Ovšem bez zvířat jsem nebyla nikdy - myšky, křečci, fretky, ptáci, kočky... Pokud bych se doma zeptala, jestli si mohu koupit nějaké zvířátko, většinou jsem se souhlasu nedočkala. Naštěstí jsme bydleli v RD, takže jsem vždycky něco dotáhla a když už to bylo doma, tak to nikdo nevyhodil. Musela jsem se ale o to samozřejmě starat sama a krmení nakupovat z kapesného.
Se psem to už byla jiná liga, i péče o psa nemůže být jen na jednom člověku, protože se dá těžko předpokládat, že člověk za 13 - 15 let života psa nebude nikdy potřebovat, aby ho pohlídal, nakrmil a vyvenčil i někdo jiný. Takže psa do bytu - jedině po schválení rodiny.
Dnes bydlím v RD a mám psů více, jeden víc, nebo míň... prostě byla jsem na jedné kynologické akci v zahraničí, naskytla se příležitost koupit štěně ze zajímavého spojení, takže jsem přijela domů - se štěnětem. A doma už to vzali tak nějak jako samozřejmost.
Takže asi je to "kus od kusu" - často to vyjde, že si někdo pořídí psa, kterého si nakonec zamiluje celá rodina. Ovšem když to nevyjde, co se psem? V případě Victorie bych se určitě snažila přítele přesvědčit - třeba i tím, že se jedeme na štěňátka "jenom podívat" - až je uvidí, třeba ho to chytne. To taky někdy vyjde. A když ne, tak bych holt štěně nekupovala.

Uživatel s deaktivovaným účtem

5.8.2017 09:46
Uživatel s deaktivovaným účtem

Jestli je zásadně proti, tak rozhodně ne. Tenhle typ nátlakového pořízení si psa, přez naprostý nesouhlas rodiny, právě probíhá v mojí blízké rodině. Příbuzní mají takřka dospělého syna, je to kluk, který je mírně tělesně postižený, labilní-vyhrožuje sebevraždou a tak, astmatik. V životě ještě krom nějaké brigády nepracoval(je mu 20), nesportuje, zkrátka hajzlík. No a najednou, bez jakékoli dohody přivedl domů psa - malamuta. Štěně je z průkazem původu, na koupi si půjčil peníze a rodinu postavil do pozice - starejte se. Takže švagr zuří, musí platit Náklady na psa, kluka atd. A to už psi doma mají, ale tohle plemeno výslovně z mnoha důvodů nechtěli. A co bude dál - na štěně, ačkoli za nic nemůže, se švára vzteky nechce ani kouknout, takže nějaký náhlý záchvat lásky rozhodně nehrozí a pracovního temperamentního psa budou leda chvíli tolerovat a pak ho někomu vnutí nebo zkončí v kotci, protože ho ničím nezaměsnají a bude leda dělat škodu.

5.8.2017 10:00
lesnížínka

XXX.XXX.240.228

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jestli je zásadně proti, tak rozhodně ne. Tenhle typ nátlakového pořízení si psa, přez naprostý nesouhlas rodiny, právě probíhá v mojí blízké rodině. Příbuzní mají takřka dospělého syna, je to kluk, který je mírně tělesně postižený, labilní-vyhrožuje sebevraždou a tak, astmatik. V životě ještě krom nějaké brigády nepracoval(je mu 20), nesportuje, zkrátka hajzlík. No a najednou, bez jakékoli dohody přivedl domů psa - malamuta. Štěně je z průkazem původu, na koupi si půjčil peníze a rodinu postavil do pozice - starejte se. Takže švagr zuří, musí platit Náklady na psa, kluka atd. A to už psi doma mají, ale tohle plemeno výslovně z mnoha důvodů nechtěli. A co bude dál - na štěně, ačkoli za nic nemůže, se švára vzteky nechce ani kouknout, takže nějaký náhlý záchvat lásky rozhodně nehrozí a pracovního temperamentního psa budou leda chvíli tolerovat a pak ho někomu vnutí nebo zkončí v kotci, protože ho ničím nezaměsnají a bude leda dělat škodu.

Tak tady je to super problém...bohužel tu už, ne tak ani majitele(tedy postiženého kluka) jako rodiny, protože je kolikrát problém ukočírovat normálního potomka, natož postiženého..To je mi líto Celé rodiny, i chudáka štěnda

5.8.2017 10:50
L(phi)

XXX.XXX.67.138

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Vracim do "hry/diskuse"
https://www.youtube.com/watch?v=Vn1mcr7Nbq0

Jak jste dokazaly privest domu psa, ktereho "ehm - nekdo" nechtel?
Na tajno...?
Cekali jste na reakci a doufali v lasku na prvni pohled?

Nebo po dlouhe debate, ustupcich, slibech... spolecne?

A nebo jste vzdy cekali na 100% souhlas vsech a teprve pak se jelo?

Nepriniesla by som psa bez dohody. Je to nefer vydieranie, a mohlo by to skoncit zle pre vsetky strany.

Mam chlapa dost nepsickara - resp. cloveka co ma rad poriadok a pohodlie a to pes moze dost citelne narusit. Pre mna zas bol pes nieco ako zakladna zivotna potreba, ktoru som si sice splnila az v dospelosti ale az teraz je zivot kompletny.
Priatel psa samozrejme nechcel. Pointa vyjednavania bola v tom, zistit co presne mu na psovi vadi, a zariadit si zivot a domacnost tak, aby tie veci nenastali alebo ich pocitoval co najmenej.

Po stenucha sme boli spolu. Teraz uz somnou chodi aj na niektore vycvikove akcie, tesi sa akeho ma sikovneho psa doma a ma ho rad. Ale stale je dost nepsickar a tie veci co mu vadili predtym na psovi by mu vadili aj teraz.

Uživatel s deaktivovaným účtem

5.8.2017 11:31
Uživatel s deaktivovaným účtem

To, že jsem domu "přitáhla" psa, bez domluvy s partnerem, jsem udělala jednou...prostě irskej setr zavřenej v kotci, odkud ho pouštěli jednou denně tak na 15 minut, to jsem prostě musela, přesto, že jsem věděla, že manžel je zásadně proti tomu, aby se do rodiny pořizoval starší pes, je ochoten přijmout pouze štěně...prostě má obavy, co má pes za sebou a hlavně mu absolutně nevěří. Psa jsem brala s tím, že je to dočaska, že ho dám fyzicky dohromady (chudák byl zplstnatělý, zablešený a zaklíšťákovaný) a naučím ho, co má pes umět a najdu adekvátní domov, jen díky tomu ho manžel strpěl...samozřejmě jsem si říkala, že by si "kluci" mohli padnout do oka a věřte, že i když byl setr vlastně dokonalej, milující pes, který během tří měsíců zvládnul i základní výcvik na jedničku, tak manželovi k srdci nepřirostl a žádný vztah si s ním nevytvořil a věřte, že vám to pak rve srdce, když vidíte, jak se pes k páníčkovi má, jak ho vítá a jako odpověď je mu "mazej, nech mě"...prostě lásku k psovi na nikom nevynutíte...přitom naší ovčandu, kterou jsme měli v té době miloval...dokonce i chrťáka a to přesto, že mu absolutně nevyhovoval povahově...můj manžel není pejskař, obešel by se bez psa...také nemá absolutně tendenci se o psy starat...on je pomuchlá, pomazlí, ale tím to končí, jediné, ale na druhou stranu, když jsem byla v nemocnici, tak samozřejmě péči zvládl...no nasypat granule a pustit psy na zahradu zvládne každej...
Také by naprosto sabotoval vztah se psem, který se mu nelíbí fyzicky...i když je to možná povrchní, tak vím naprosto přesně, že takovej barzoj, který je mým ideálem psí krásy, by u mého manžela neměl nejmenší šanci...
Samozřejmě existují i případy, kdy je to opačně...kdy nakonec pes je miláčkem toho největšího odpůrce psů v rodině...

Uživatel s deaktivovaným účtem

5.8.2017 14:41
Uživatel s deaktivovaným účtem

lesnížínka napsal(a):
Tak tady je to super problém...bohužel tu už, ne tak ani majitele(tedy postiženého kluka) jako rodiny, protože je kolikrát problém ukočírovat normálního potomka, natož postiženého..To je mi líto Celé rodiny, i chudáka štěnda

Nemyslím si že by postižení synovce bylo tak vážný, aby nechápal, že malamut sice nádherně vypadá a štěňata jsou neskutečně roztomilý, ale potřebuje denně naběhat xkilometrů a navíc ve chvíli, kdy máme všichni hospodářský zvířata, tak pes s loveckým pudem a navíc relativně hůř cvičitelný je prostě zvíře, který se k nám nehodí. Už teď si stěžuje, že ho pes ignooruje a to jsou mu necelý tři měsíce, rady jak se k psovi chovat ignoruje, vůbec nechci vidět, jak to bude za rok.

Uživatel s deaktivovaným účtem

5.8.2017 22:03
Uživatel s deaktivovaným účtem

...jde o porizeni druheho psa (resp. bych rada starsi fenu na pohodove doziti).

Ja mam pocit, ze vse je v nasem zivote i doma ok (misto, cas, chut, laska, penize...). Tak proc neudelat dobry skutek a ke "trem nechtencum" (pes, kocka, kocour - vsichni z utulku, odlozeni atd.) neporidit jeste jednoho.

No a muz ma pocit, ze je v nasem zivote i doma vse ok, tak proc si to kazit...

Rozumim mu :). Ale...

jolyha

7.8.2017 11:00
jolyha

XXX.XXX.229.101

Ano, několikrát jsem domů "dotahla " psa i bez souhlasu ostatních členů rodiny, ale vždy jsem počítala s tím, že pokud to nepůjde, seberu se a se psem odcházím. Prvně hned po maturitě, bydlela jsem s rodiči. Ale byla jsem připravená na to, že když by psa fakt neskousli, odcházím do podnájmu, kde by pes býval nevadil. Veterinu i krmení jsem si financovala sama, po našich jsem nechtěla venčení ani hlídání, ani když jsem se sotva plazila v horečkách nebo jela na víkend pryč - vždy jen tam, kam se mnou mohl pes... dopadlo to tak, že si psa fakt zamilovali a nakonec, když jsem se stejně po pár letech stěhovala, vzali si jeho syna... Následně s partnerem, který nebyl moc pejskař jsem to napřed řešila. Když se ovšem on mně neptal na věci týkající se jeho koníčků (ačkoliv se společným životem dost souvisely) a prostě jen oznámil, začala jsem to brát stejně. Takže se počet zvířat v domácnosti značně zvýšil - díky mně. Občas pomohl, ale bez nadšení a s držkováním. Ne, že by je neměl rád. Ale nešlo vyndat baterky a vypnout je, když se mu zrovna nehodilo se jim věnovat. Vydržela jsem to přes 10 let - tolerovat jeho koníčky bez řečí a nechat si rýt do těch mých-, pak mi bouchly saze z jiného důvodu. A naštěstí současný partner je stejně trhlý jako já, takže doma jsou naši psi, dočaskoví psi, jiná zvířata... Nějak se moc se jeden druhého neptáme zda je možno "dotahnout" do baráku další zvíře...prostě zvíře navíc, u nás se to už ztratí. Dovolená nehrozí, nenašel by se blázen ochotný náš zvěřinec hlídat a zvířata jsou pro nás oba tím největším koníčkem. Takže co víc si přát. Jediné, co by fakt asi nedal by byl had, takže toho čistě z lásky k partnerovi domů nedonesu. I když chameleoni, agamky a jiní plazíci nevadí, ale musí to mít nožičky. Takže ty doma samozřejmě máme...

7.8.2017 14:03
inusanka

XXX.XXX.98.58

No, když jsem se seznámila s manželem, jako první musel vědět, že bez zvířat nebudu. Ber nebo nech být. Vzal to a i když měl představu koček a psa venku, dneska spíme s fudlákem a kocour nejraději u něj mezi kolenama. Jasně že bručí, ale jen tak naoko. Ale vždycky jsem se ho zeptala a plemeno psa vybral po určité době on. Myslím, že nejvíc mu vadí ta uslintaná tlama při večeři.

7.8.2017 15:32
amiš

XXX.XXX.59.215

U nás nebyla pejsková máma. Když jsme si se ségrou, za mohutné podpory táty dovezli štěně, skousla to až časem. když pes v devíti odešel po delší nemoci, máma dalšího psa vyloženě chtěla, ale zas byl proti otec, prvního psa měl moc rád a jeho odchod nesl dost těžce. Takže druhé štěně přišlo natajno a otec trucoval, na vědomí ho vzal za dost dlouho, aspoň po jednom či dvou měsících a to v bytě jde štěndo dost blbě ignorovat. Ale nakonec mu i sám vařil večeře- nám, ženám, přeci tak odpovědnou práci nesvěří . Pes se dožil krásných 16 let a i když konec provázely nemoci stáří, s tím se v tom věku tak nějak počítá. Ale každopádně v naší rodině nebyla taková ta zaťatá zatvrzelost, jak někdy bývá. To teď pozoruji u dobrých známých a přiznám se, je mi z toho smutno. Bydlí v dvoudomku, rodiče a syn s rodinou. Měli starého psa, který odešel věkem. Staří, oboum je přes 70 let, psa už nechtěli a když, tak malého, aby ho zvládli a mohli s ním chodit ven- oba jsou hodně aktiví, ale věk se holt hlásí. Ovšem, když byli staří na dovolené, pořídili si mladí ke dvěma malým dětem štěně toho samého plemene co mněli, natajno. Bohužel si nějak neuvědomili, že předchozího velkého psa syn cvičil na cvičáku, takže prvních pár let měl pes práci a pohyb. Teď pes roste jako dříví v lese, zdemoloval zahradu, mladí ještě ke všemu jezdí i na několikadenní výlety a psa nechávají rodičům, kteří ho nezvládají už vůbec, je z toho rodinná bitka a kdo je chudák? No pes. Přitom je to báječné zvíře, ochotné spolupracovat a vděčné za pozornost. Tu demoliční četu z něj dělá nuda a nečinnost, na malé zahrádce nemá jak se zabavit. Přemýšlela jsem, že si ho i vezmu, začínají z něj být nešťastní všichni, ale nejde to, mám stárnoucího psa, který začal trpět neduhy hlásícího se stáří a navíc je žárlivý. Takže je zde jeden odstrašující případ jak vyšitý .

Přidejte reakci

Přidat smajlík