Plány vs. realita

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Moje hlavní plány byly, aby mě pes doprovázel na procházky. Což klaplo na 100 %.
V plánech už ale nebylo, že to bude prvních 8 let na stopovačce a s náhubkem a že budeme řešit agresi ke psům. A že prvních mnoho let nebudu schopná naučit přivolání. A další takový drobnosti.
Po 11 letech už máme skoro všechny problémy zpracovaný....

Konec je podobný Začátek? Plánovala jsem, že jelikož celé dny pracuju v zahradě, budu mít dva zahradní psy, kteří se tam se mnou budou povalovat zatím, co já budu pracovat a ve zbytku si vyhrajou spolu. Výsledkem byli dva psi, z toho jedno torpédo, díky kterému jsem 7let vymýšlela, jak a čím je zabavit, musela s nima denně lítat po horách, víkendy celodenní výlety a už nikdy žádná dovolená v zahraničí. Samík nešel do doby, než mu přestávaly nožky sloužit pustit z flexiny a o reakcích na zvěř a vyrvaných rukách z ramen se ani nezmiňuju...to už je zapomenuto

Můj plán byl nekompromisní hlídač, když jsem sama doma. Tak teď se mnou nekompromisní hlídač chrni v posteli, nicméně, doufám, že by se aspoň vzbudil, kdyby k nám přišel lupič 😁

Mu plan byl poridit si stene a mit ho strasne rada - bez vyhrad :-)
Plan se mi vyplnil.

Ze k tomu ještě sportuji, zkouskuji a zavodi -je silne nad plan.
Prvorade bylo opravdu "jen" to mit psa, společníka....

Plán byl mít skvělého parťáka, aktivního psa, se kterým budu lítat venku, hrát si, blbnout, zároveň psa závislého, který se večer rád přitulí , k tomu cvičák - ale jen na takové ty základy. Jenže cvičák nás začal bavit, takže jsme potom chodili individuálně ke cvičitelce a docela jsme makali. Ale do toho nám vlezli bull sporty, které psa baví ještě víc a takže jsme se postupně tomu začali věnovat víc a víc a na to cvičení už není tolik času. Teda ne, že bychom necvičili, ale prostě jsme dali přednost těm bull sportům a coursingu.

No a druhá fena měla být zase hlavně parťačka, s tím, že taky trochu mag*r, který bude do sportu. Což vyšlo maximálně, fena je ještě větší blázen než pes .

Ale ani u jednoho psů to nebylo tak, že bychom si ho pořídili primárně na sport a kdyby to nešlo, tak jsme byli zklamaní. U prvního to bylo spíš tak, že jsem hledala čím ho ještě zabavit, jakou aktivitu další, jak vybít energii.... a tak jsme se k tomu dostali. No a s fenou jsme teda začínali od štěnda, ale kdyby ji to nebavilo, tak to prostě dělat nebudeme a stejně to bude plnohodnotnej parťák .

Plán byl běžný život se psem - doma mazlík, jinak na lítání po venku, hlavně aby to byl bezúdržbový držák, co zvládne cokoliv. Nakonec jsem byla nenápadně vmanévrována do uchovnění a do sportu. Že budu s lidmi z klubu jezdit i na dovolenou, to mě zpočátku ani nenapadlo.

S Niky jsme zkusili to a tamto. Nějakej cvičák, nějakou stopu, nějakýho figuranta, nějaký agility, nějaký výstavy a tak. Buď to nebavilo mě, nebo psa, gauč je lepší:D ale na výletě jsme spolu byli leckde. \

Nora byla celá neplánovaná.

Foto č. 1 + 2 = plán
Foto č. 3 + 4 + 5 = realita

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

fikovnice napsal(a):


Foto č. 1 + 2 = plán
Foto č. 3 + 4 + 5 = realita

👍🌷

Inspektor Pišišvor napsal(a):
👍🌷

Já měla v plánu mít krasné zdravé dobrmany, se kterými budu zářit na závodech, a vždycky jsem říkala, že maliňák překročí náš práh jen přes moji mrtvolu (výjimku měla tehdy přítelova fena)

Vysledek:
1. dobrman: reakce na střelbu - dělali jsme agility
2. dobrman: super pes, ale v jeho 2 letech přišel zákaz kupírovaných psů, takže skončil na gauči, zemřel v necelých 7 letech

... a pak přišel 1. nechtěný maliňák, co přišel starší, úplně zkazený, a měl jen hlídat farmu.
Složil nejvyšší zkoušky z výkonu, a byl to nejlepší pes mého života.
K němu přibyla půjčená fenka na výcvik, a tihle dva mi převrátili život naruby... 👍

Tak mi letos měli v plánu s malým nornické zkoušky a s velkým barvářské. S malým nemáme ani svod, s obouma jsme plánovali výstavu. Tak to budou kvůli koronaviru psi domácí. Naštěstí do lesa nám chodit nezakázali tak uvidíme. Třeba se letos něco povede.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

tetrivek napsal(a):
Tak mi letos měli v plánu s malým nornické zkoušky a s velkým barvářské. S malým nemáme ani svod, s obouma jsme plánovali výstavu. Tak to budou kvůli koronaviru psi domácí. Naštěstí do lesa nám chodit nezakázali tak uvidíme. Třeba se letos něco povede.

Od června normálně zkoušky začínají a někdy i ty svody budou

Moje první kokra,to mi bylo čtrnáct, plán - ten nej psí parťák, splněno na 100%
První labroš - udělat z psí trosky alespoň trochu normálního psa. Splněno na 1000000%, navíc mě dovedl k myslivosti
První labroška -měla být zakladatelka chovu, pomocník v myslivost. Splněno na 50%, do chovu jsem jí kvůli zdraví nedala,pracovně ale předčila všechno
Druhá labroška - udělat z nezvedence,který byl adept na injekci, normálně fungujícího psa. Splněno na 1000000%, můj první šampion práce
Další labrošky pořizovány už jako pokračovatelky, v chovu a hlavně myslivosti, všechny splňují všechno na 100000% (jeden import,dva odchovy)
Mops a buldočka - plán, udělat nechtěňátkům s nehezkou minulostí hezký život. Snad splňujeme,ale to by se někdo musel zeptat jich
(a mezitím ještě pár těch psů dalších bylo )

Já si dlouhé roky přála NO, psa... takovýho normálního psa, co vypadá tak jako "seriózně", jako, že má rozum, aspoň trochu myslí a tak...
No, nakonec mám fenu a je všechno, jenom ne nic z vypsaného.
Ale stejně bych ji nevyměnila.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Atheira napsal(a):
Já si dlouhé roky přála NO, psa... takovýho normálního psa, co vypadá tak jako "seriózně", jako, že má rozum, aspoň trochu myslí a tak...
No, nakonec mám fenu a je všechno, jenom ne nic z vypsaného.
Ale stejně bych ji nevyměnila.

Vždyť je výborná, a naprosto seriózní👍

Ja chtěla psa jako kámoše. Když byl štěně, tak jsem asi i tady na fauně zjistil, že asi musí dělat něco víc nebo bude nešťastný. Takže obedience, cvičák, canicross. No nakonec to nebavilo asi ani jednoho. Dnes je mu 5 let a je to přesně ten kámoš, kteryho jsem chtěla. Chodí se mnou, kde může, výletíme spolu a konečně má taky trochu rozum. ❤️

Atheira napsal(a):
Já si dlouhé roky přála NO, psa... takovýho normálního psa, co vypadá tak jako "seriózně", jako, že má rozum, aspoň trochu myslí a tak...
No, nakonec mám fenu a je všechno, jenom ne nic z vypsaného.
Ale stejně bych ji nevyměnila.

Dlho som nevidela ,,serioznejšieho,, psa Je božská! Tie uši!

Môj plán. Mať zlatého retrievera, ktorý bude vyzerať ako z reklamy.Psa. Bieleho. Čisto domáci miláčik,samozrejme s PP. Bude úžasný,usmiaty, nič nezničí,občas donesie loptičku,v klude pôjde so mnou do mesta na kávičku a tam dve hodky poleží pod stolom ako nič.

Boží plán. Mám Nefret. Fenku. Zlatú. Bože,ved mne sa nikdy zlatá srsť nepáčila! Teraz si neviem predstaviť,žeby bola biela. Je všetko,len nie to písané vyššie. Je to levica, porucha,piraňa,diabol,satan,špekulantka,provokaterka,herečka,podvodníčka...s mimoriadnou chuťou do práce,takže ideme polovnou cestou. Som právnička,čiže zákony,konferencie, rokovania,šatičky,lodičky...a ja sa už rok v maskáčoch a bagančiach plazím lesmi a poliami po celom Záhorí s tou mojou poruchou a nikdy som nebola šťastnejšia.

A že som pri nej schudla 5 kíl,to som spomínala?

Inspektor Pišišvor napsal(a):
Vždyť je výborná, a naprosto seriózní👍

Naprosto. Hlavně už je tady proslulá tím, že ráda šmíruje z okna a lidi mi tu na ní z cesty volají "ahoj Kelišová"... Ona je schopná být normálně venku a když někdo jde kolem, tak spěchá domů, aby na něj mohla koukat z okna...
Když přijde někdo, koho má ráda a nečeká to, tak se směje - jako fakt, zubama, kroutí se u toho a tak baví všechny kolem prostě tím, že je.

Já tehdy fakt už měla vypozorovaný chovky, plánovaný vrhy NO, prostě na vážno a jasně. A najednou zkrat. Je prostě asi osudová, no.

Atheira napsal(a):
Naprosto. Hlavně už je tady proslulá tím, že ráda šmíruje z okna a lidi mi tu na ní z cesty volají "ahoj Kelišová"... Ona je schopná být normálně venku a když někdo jde kolem, tak spěchá domů, aby na něj mohla koukat z okna...
Když přijde někdo, koho má ráda a nečeká to, tak se směje - jako fakt, zubama, kroutí se u toho a tak baví všechny kolem prostě tím, že je.

Já tehdy fakt už měla vypozorovaný chovky, plánovaný vrhy NO, prostě na vážno a jasně. A najednou zkrat. Je prostě asi osudová, no.

Je boží! 👍

Atheira napsal(a):
Já si dlouhé roky přála NO, psa... takovýho normálního psa, co vypadá tak jako "seriózně", jako, že má rozum, aspoň trochu myslí a tak...
No, nakonec mám fenu a je všechno, jenom ne nic z vypsaného.
Ale stejně bych ji nevyměnila.

...je skvělá...ušatá....

Krásné téma a super počtení

Tak já chtěla druhého Barušáka :)) Baru byl úžasný pes, naprosto mírumilovný, kámošil se se vším živým, doma absolutní pohodář, člověk o něm ani nevěděl, když zrovna něco dělal, pokud to zrovna nešlo, vystačil si s minimem, a naopak se z něj stal nadšený akčňák, pokud jsme spolu něco vyváděli. Doma nikdy nic nezničil, zbytečně neštěkal a venku jsem se mohla kdykoli zadumat, protože na něj byl 100% spoleh - nelovil, neutíkal, nevšímal si cizích psů ani lidí, hlídal si on mě. Prostě pes snů.

No, a po něm jsme si po až extrémním zkoumání všech aspektů vybrali Hachiho, což je absolutní opak našeho Barušáka.
První rok jsme dost bojovali, hodně nám způsoboval konflikty mezi mnou a přítelem, protože už to na nás bylo kolikrát příliš, ale o to víc má člověk neuvěřitelnou radost z jakéhokoli, byť sebemenšího pokroku ("wow, Hachi mi neukradl kapesník, když jsem otevřela šuplík! Dnes je fakt hodný!"). Hodně mě vyškolil a naučil mě, abych nebrala věci jako samozřejmost. Zpětně si díky němu vážím našeho Barušáka ještě milionkrát víc za to, jaký byl, leč jsem to deset a půl let jeho života brala jako něco samozřejmého.

Ale Hachi má i své dobré stránky. Je neuvěřitelně inteligentní (upřímně až moc), má obrovskou chuť spolupracovat a výcvik s ním je opravdu radost. I když je to s ním někdy vážně těžké, je to prostě náš "Vořech" a nedali bychom ho :)

A ještě jedna věc. Chtěla jsem mazlivého psa a zase ho nemám :D Ale začínám věřit, že to je mou osobou, protože sama jsem "studený psí čumák" :D

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

fikovnice napsal(a):


Foto č. 1 + 2 = plán
Foto č. 3 + 4 + 5 = realita

...ale musím konstatovat, že někdy se vymkne i genetika. U nás opravdu proběhla nečekaná transformace ze zcela jasného štěněte rotvajlera na Drahanského vestaje...
Jo jo, to je ten PP fanatismus v praxi!

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

fikovnice napsal(a):
...ale musím konstatovat, že někdy se vymkne i genetika. U nás opravdu proběhla nečekaná transformace ze zcela jasného štěněte rotvajlera na Drahanského vestaje...
Jo jo, to je ten PP fanatismus v praxi!

A to jste doopravdy nepořídili jako RTW, to je jenom vtip, ne? Nebo jak to bylo?

Atheira napsal(a):
A to jste doopravdy nepořídili jako RTW, to je jenom vtip, ne? Nebo jak to bylo?

To je náš Drahanský vestajík pořízený tuším za láhev vína.
Ale když byl malé štěndo, tak se stalo, že se lidi ptali, jestli je to rotvík.

jo jako štěně opravdu rotvíka připomínal :) je moc pěkný ! a ta "cena" no nekup ho

Plány před pořízením prvního psa? Mít PSA!! Ne ledajakého, ale velkého, poslušného, služebního plemene, chodit s ním na cvičák, a hlavně - mít parťáka, kamaráda, se kterým se dá jít kamkoliv, kamaráda, který nikdy nezradí, který mě v případě potřeby ubrání.
Realita? Mohla jsem si dovést psa, pokud bude zadarmo (bylo mi 14 let). Přes spolužačku jsem získala cca ročního nalezeného křížence asi NO a skotské kolie, téměř nepolíbeného výchovou. Byla jsem ale tak šťastná! Společně jsme se učili, já jsem měla v té době už hodně moc načteno jak z knih českých autorů (české autory kynologické literatury mám pořád nejradši), tak z časopisu Pes přítel člověka, který jsem v té době už asi dva roky odebírala a přečetla vždy ad A do Z. Chodili jsme na cvičák, ale to mně ani jemu nedalo tolik, jako naše každodenní několikahodinové procházky, na kterých jsme cvičili poslušnost vlastně pořád, ale ne tu, jak se cvičí teď, ale takovou jako dřív, já jí říkám provozní, kdy je důležité, že pes sedne, ale jestli rovně nebo nakřivo je jedno. Časem chodil téměř všude na volno, jezdila jsem s ním na volno i MHD a vlakem. Jezdil se mnou na vandry, spal pod širákem. Jezdil se s námi s celou rodinou koupat na rybník, rád plaval, a dokázal s námi řádit na nafukovacím člunu, skákat z něj do vody, plavat pro aporty. Pomáhal mé tetě, u které jsem ho měla na dvoře u rodinného domku, chytat slepice, když jí utekly z výběhu - byl opatrný, slepici neublížil, jen ji držel mezi předními než si ji teta vzala. Miloval naše - tetiny kočky, a když jedna měla koťata, odnesl si je do boudy, a kočku k nim nechtěl pustit. Miloval králíky, vsoukal se k nim do králíkárny - dovolili jsme mu to - a nechal po sobě malé králíčky skákat. Mého malého syna vozil na saních. Byl to můj nejlepší pes, asi že byl první...Ne, nejen proto, ale protože byl prostě úžasný. Už je to víc jak třicet let co odešel k Duhovému mostu, a já mám zase slzy na krajíčku...

...z "rodinne" korespodence k vyberu (dospele) fenecky z utulku k nasemu "Sekaci Magorovi"...

"...mensi (urcite nez pes, ten ma cca 15 kg, vysku cca do pulky stehen pri mych 164 cm...) kastrovana, v pohode s kockama, submisivni, stredne aktivni. Kratka srst. Netahani na voditku a byt v klidu pri odlozeni by byl sen. Nekonfliktni k jinym psum i fenam - nutnost..."

A jooo. Mame ji doma. Nasli jsme.
Na 100% to sedi :). A je to poklad.

Ono je to asi vzdy jak ze serialu "Trpaslik" co natocila CT.
Mate prani - to se splni, ale uplne ho nedomyslite... no...
Mouchy budou :)
...trebas ze... fenecka je strasne placha... nikdo si nepral, aby takova nebyla... takze je :)

Vzpomněla jsem si ještě..
Před pořízením psa jsem měla naplánováno a domluveno, že se mnou bude jezdit do práce, kde byla velká zahrada, a tam bude během pracovní doby.
Realita byla, že pes rezolutně odmítl pobyt na zahradě beze mě. Po různých neúspěšných pokusech se dal na chodbu před kancelář, což ale taky odmítal akceptovat, takže se z něj stal kancelářský pes....

Děkuju všem za zajímavé i vtipné reakce.

Já teď tak nějak plánuju psa, rád bych aby to byl parťák do nepohody. Vidím všude kolem sebe různé aktivity a říkám si: to bychom mohli zkusit a tohle taky a tohle... Hlavně bych rád se psem hodně cestoval, takže už vidím, že pes bude zvracet ve všech dopravních prostředcích.

kashttan napsal(a):
Ahoj. Zajímalo by mě, jak to máte se svými psy. Předtím, než jste si pořídili psa, jaké jste s ním měli plány? Myslím tím takovou představu, že třeba budete chodit na super cvičák, složíte si zkoušku, budete dělat agility, canicross, zkusíte to a tamto atd. Splnily se vaše představy nebo na něčem ztroskotaly? Psa to nebaví, vás to nebaví, pořád prší nebo je moc horko, gauč je lepší, nebo jste si prostě našli něco jiného co ve vašich plánech nebylo.

No tak u mě by to bylo spíš naopak......moje představa "tý jo, tam je hnusně, že by psa nevyhnal, co kdybysme se místo toho váleli na gauči"...a pes místo toho, aby řekl "super nápad, uděláme si pelíškovej den" tak by to bylo spíš "tak si vem pláštěnku a holiny a jdeme"

Psa to nebaví, vás to nebaví, pořád prší nebo je moc horko, gauč je lepší

Tak přesně tohle byl plán a klaplo to, už s afgánem a následně s ber-berama taky....prochajdy máme rádi, ale když je počasí, že by psa nevyhnal, tak je přece nepotáhnu ven...to už by snad bylo týrání zvířat. S ovčandou jsem lítala téměř za každého počasí, cvičili jsme, ale tak bych řekla, že to nebavilo ani jednu...tak jsme se na to nakonec vykašlaly a dělaly jen to, co nás bavilo.

I když byl každý ze psů v mém životě defakto náhoda....pořídíme psa teď hned a z toho, co bylo k mání jsme vybrali, tak na každou životní etapu to bylo přesně to pravé ořechové.....všichni moji psi byli dokonalí - pro mě.

..když mi odešla poslední fenka, už jsem psa nechtěla.....po čase jsem zjistila, že sezením doma kila přibývají a sledováním televize mozkové buňky ubývají, nicméně procházku či jinou aktivitu venku bez psa po všech těch letech s nimi, jsem si nedokázala ani představit ani vykonávat......plánem tedy bylo (jorka už jsem nechtěla), najít nenáročné menší klidné plemeno - fenku, která by mně všude doprovázela a byla příjemná a bez problémů nejen pro nás jako rodinu (včetně vnuka), ale i pro mé kolegy v práci a široké sídlištní okolí.....shlédla jsem informace a stránky všech možných plemen, a nakonec jsme se jeli jen tak podívat (já tedy s jistým finančním obnosem - člověk nikdy neví a co kdyby) na papillona....nejenže mně klubko papillonů lítajících po zahradě chovatelky jak torpéda a posléze na mně v chování a muchlování pravidelně střídajíc, naprosto uchvátilo, ale ještě jsme si já i přítel padli do oka s paní chovatelkou a její manželem.....nakonec zde bylo jediné volné štěně - PES, které aniž bych věděla, že to tak je, jsem popadla do náručí a už nepustila.....velice se mi líbilo, že tam jako jediné sedělo jako bobeček, ani nedutajíc a na klíně se k mně tiše přitulilo a usnulo....už jsem ho nepustila, jen když jsem odešla na toaletu a to jsem ho vrazila do náruči přítelovi.....před půlnocí jsme s ním odjížděli k domovu, po cestě ten bobek po své rodině ani nemuknul, v posteli se roztahoval blaženě mezi námi....no a tím ten poklidný život se sladkým klidným štěňátkem také skončil.....je to hyperaktivní pes nakloněný a plnými doušky si užívající veškeré aktivity které jsou mu nabídnuty, vládnoucí packou pevnou a nerozdílnou třem kočkám o pár kilo těžším než je on sám, venku svou neustále dobrou náladou a komickým vzhledem navazuje kontakt s kde kým, hlavně ho oblibují senioři.....díky němu jsem o pár kil lehčí - neb vyžaduje dlouhé svižné procházky - ve své podstatě chodím všude pěšky, v práci je pes doslova maskotem celé naší firmy..... vrátila jsem se zpátky ke cvičení se psem v podobě noseworku, klasické poslušnosti, dovednostem asistenčního psa a výkonu canisterapie.....a já věřím na to, že to tak mělo být, protože jsem pak zjistila, on se narodil večer a má milovaná fenka druhý den ráno odešla ......a ještě (a tím se omlouvám všem svým psům, které jsem vždy milovala), je to nejlepší pes mého života......

Sardullah - No tak u mě by to bylo spíš naopak......moje představa "tý jo, tam je hnusně, že by psa nevyhnal, co kdybysme se místo toho váleli na gauči"...a pes místo toho, aby řekl "super nápad, uděláme si pelíškovej den" tak by to bylo spíš "tak si vem pláštěnku a holiny a jdeme" ................tak tohle mám přesně já doma. Psa by nevyhnal, ale ten můj se tváří, že to by bylo týrání nejtěžšího kalibru a nahlásí mne na Veterinární správu, jestli s ním prostě nepůjdu. Ještě to zkouším: Woruško, podívej, jak je hnusně a bolí tě přece pacinka...nebudeme dneska radši doma, půjdem třebas zítra!? Ne? Hm, tak se jdu pořádně obléct

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..když mi odešla poslední fenka, už jsem psa nechtěla.....po čase jsem zjistila, že sezením doma kila přibývají a sledováním televize mozkové buňky ubývají, nicméně procházku či jinou aktivitu venku bez psa po všech těch letech s nimi, jsem si nedokázala ani představit ani vykonávat......plánem tedy bylo (jorka už jsem nechtěla), najít nenáročné menší klidné plemeno - fenku, která by mně všude doprovázela a byla příjemná a bez problémů nejen pro nás jako rodinu (včetně vnuka), ale i pro mé kolegy v práci a široké sídlištní okolí.....shlédla jsem informace a stránky všech možných plemen, a nakonec jsme se jeli jen tak podívat (já tedy s jistým finančním obnosem - člověk nikdy neví a co kdyby) na papillona....nejenže mně klubko papillonů lítajících po zahradě chovatelky jak torpéda a posléze na mně v chování a muchlování pravidelně střídajíc, naprosto uchvátilo, ale ještě jsme si já i přítel padli do oka s paní chovatelkou a její manželem.....nakonec zde bylo jediné volné štěně - PES, které aniž bych věděla, že to tak je, jsem popadla do náručí a už nepustila.....velice se mi líbilo, že tam jako jediné sedělo jako bobeček, ani nedutajíc a na klíně se k mně tiše přitulilo a usnulo....už jsem ho nepustila, jen když jsem odešla na toaletu a to jsem ho vrazila do náruči přítelovi.....před půlnocí jsme s ním odjížděli k domovu, po cestě ten bobek po své rodině ani nemuknul, v posteli se roztahoval blaženě mezi námi....no a tím ten poklidný život se sladkým klidným štěňátkem také skončil.....je to hyperaktivní pes nakloněný a plnými doušky si užívající veškeré aktivity které jsou mu nabídnuty, vládnoucí packou pevnou a nerozdílnou třem kočkám o pár kilo těžším než je on sám, venku svou neustále dobrou náladou a komickým vzhledem navazuje kontakt s kde kým, hlavně ho oblibují senioři.....díky němu jsem o pár kil lehčí - neb vyžaduje dlouhé svižné procházky - ve své podstatě chodím všude pěšky, v práci je pes doslova maskotem celé naší firmy..... vrátila jsem se zpátky ke cvičení se psem v podobě noseworku, klasické poslušnosti, dovednostem asistenčního psa a výkonu canisterapie.....a já věřím na to, že to tak mělo být, protože jsem pak zjistila, on se narodil večer a má milovaná fenka druhý den ráno odešla ......a ještě (a tím se omlouvám všem svým psům, které jsem vždy milovala), je to nejlepší pes mého života......

To je krása...zvířata se ke mně zatím vždy dostávala řízením osudu, z náhlého popudu...nikdy to nebylo tak, že bych si jejich pořízení uvážlivě naplánovala. Když jsem uvažovala o druhém psu k Vikině, měla jsem hejble konečně si vybrat plemeno a chovku a pořídit štěňátko s pp, jakože za odměnu . Zvažovala jsem trpasličího pudla, číňana nebo trpasličího pinče, prostě malýho závislýho akčňáčka s atletickou postavičkou. Už jsem dokonce měla domluvenou návštěvu toy pudličky s pp, která špatně přezubila a byla na prodej jako mazlík a na sport. Návštěvu jsem na poslední chvíli zrušila a záhy jsem toho litovala - a za pár měsíců jsem našla na fb profilu útulku trpasličí pinčovou a byla jsem lapená. Mám doma splněnej sen, minidobrmánka, co je pastva pro moje oko a ten temperament...
A tady to, jak píšete
najít nenáročné menší klidné plemeno - fenku, která by mně všude doprovázela a byla příjemná a bez problémů nejen pro nás jako rodinu (včetně vnuka)
to by se mi taky líbilo, ale čeká mě to zřejmě nejdřív v příštím životě
Pinč je tak trochu uzlíček nervů i normálně, od přírody, no a pinčová, kterou už jednou někdo zradil, je vyloženě dáreček se zvláštníma potřebama, takže další výzva.
Během karantény jsem s ní samodomo začala nosework - sežrala mi vzoreček skořice, asi jsem dost rychle neklika

lesnížínka napsal(a):
Sardullah - No tak u mě by to bylo spíš naopak......moje představa "tý jo, tam je hnusně, že by psa nevyhnal, co kdybysme se místo toho váleli na gauči"...a pes místo toho, aby řekl "super nápad, uděláme si pelíškovej den" tak by to bylo spíš "tak si vem pláštěnku a holiny a jdeme" ................tak tohle mám přesně já doma. Psa by nevyhnal, ale ten můj se tváří, že to by bylo týrání nejtěžšího kalibru a nahlásí mne na Veterinární správu, jestli s ním prostě nepůjdu. Ještě to zkouším: Woruško, podívej, jak je hnusně a bolí tě přece pacinka...nebudeme dneska radši doma, půjdem třebas zítra!? Ne? Hm, tak se jdu pořádně obléct

No jo no, člověk nesmí nic ponechat náhodě. Když už jsem teď (se zpožděním) rozum pobrala, tak jsem nekompromisně sbírala kritéria pro výběr plemene. Když jsem kolikrát koukala z okna a viděla schoulené klepající se servismany v dešti a ještě hůř v zimě s totálně vysmátým psem, tak nesnášenlivost k nízkým teplotám a vodě byl parametr, který jsem umístila do kategorie těch, přes které vlak nejede. Když potřebuji vygruntovat nebo dělat cokoliv, při čem není asistence psa úplně ideální, úplně se modlím, aby celý den lilo. To pak zvíře zmizí, a kdyby se náhodou objevilo, stačí jásavě zahulákat: "No tak pojď, zlato, jde se čůrat!" Panická otočka do nejodlehlejšího místa bytu a je klid. Je tady jedna výjimka a tou je trénink, páč lov a vražda převálcuje i kyselinu sírovou převlečenou za vodu, ale to se dá občas přežít.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..když mi odešla poslední fenka, už jsem psa nechtěla.....po čase jsem zjistila, že sezením doma kila přibývají a sledováním televize mozkové buňky ubývají, nicméně procházku či jinou aktivitu venku bez psa po všech těch letech s nimi, jsem si nedokázala ani představit ani vykonávat......plánem tedy bylo (jorka už jsem nechtěla), najít nenáročné menší klidné plemeno - fenku, která by mně všude doprovázela a byla příjemná a bez problémů nejen pro nás jako rodinu (včetně vnuka), ale i pro mé kolegy v práci a široké sídlištní okolí.....shlédla jsem informace a stránky všech možných plemen, a nakonec jsme se jeli jen tak podívat (já tedy s jistým finančním obnosem - člověk nikdy neví a co kdyby) na papillona....nejenže mně klubko papillonů lítajících po zahradě chovatelky jak torpéda a posléze na mně v chování a muchlování pravidelně střídajíc, naprosto uchvátilo, ale ještě jsme si já i přítel padli do oka s paní chovatelkou a její manželem.....nakonec zde bylo jediné volné štěně - PES, které aniž bych věděla, že to tak je, jsem popadla do náručí a už nepustila.....velice se mi líbilo, že tam jako jediné sedělo jako bobeček, ani nedutajíc a na klíně se k mně tiše přitulilo a usnulo....už jsem ho nepustila, jen když jsem odešla na toaletu a to jsem ho vrazila do náruči přítelovi.....před půlnocí jsme s ním odjížděli k domovu, po cestě ten bobek po své rodině ani nemuknul, v posteli se roztahoval blaženě mezi námi....no a tím ten poklidný život se sladkým klidným štěňátkem také skončil.....je to hyperaktivní pes nakloněný a plnými doušky si užívající veškeré aktivity které jsou mu nabídnuty, vládnoucí packou pevnou a nerozdílnou třem kočkám o pár kilo těžším než je on sám, venku svou neustále dobrou náladou a komickým vzhledem navazuje kontakt s kde kým, hlavně ho oblibují senioři.....díky němu jsem o pár kil lehčí - neb vyžaduje dlouhé svižné procházky - ve své podstatě chodím všude pěšky, v práci je pes doslova maskotem celé naší firmy..... vrátila jsem se zpátky ke cvičení se psem v podobě noseworku, klasické poslušnosti, dovednostem asistenčního psa a výkonu canisterapie.....a já věřím na to, že to tak mělo být, protože jsem pak zjistila, on se narodil večer a má milovaná fenka druhý den ráno odešla ......a ještě (a tím se omlouvám všem svým psům, které jsem vždy milovala), je to nejlepší pes mého života......

Ano, zvířata si nás neomylně najdou... Omlouvám se, že sem písnu o kočkách, tedy o jednom z mých kocourů. O mé srdeční záležitosti - o kocourovi obrovském, a přesto nejněžnějším ze všech mých kdy pořízených zvířat, nejhodnějším, dobrovolně se upozaďujícím oproti dalším dvěma a naprosto nekonfliktním. Je to v tuto chvíli mé jediné útulkové zvíře. Když jsem kvůli selhání ledvin přišla o milovaného 13letého chalupového kocoura, tak jsem se rozhodla poprvé v životě si pořídit kočku do bytu. A tak jsem se jala prohlížet webovky různých útulků a hledat... Až jsem objevila hezkého kocourka, tedy kotě ze sympatického depozita. Jely jsme tam i s mámou dva dny po odchodu předchozího kocourka. Můj vybraný nový parťák se více zajímal o jídlo, i když se také pomazlil a byl moc hezký. Povídaly jsme s paní domu a ani jsme si nějak neuvědomily, že na klín nejdříve mně a posléze mojí mámě vlezl úplně jiný kocour, taktéž ještě kotě a taktéž nabízený k adopci. Jen se jevil jako takový obyčejný oproti vybranému původnímu. Myslela jsem, že se jde jen pomazlit, ale po chvíli se mi stočil na klíně a usnul. Chvíli jsem ještě hledala důvody, proč si jej nevzít a vzít si toho původně vyhlédnutého. Ale zjistila jsem, že žádné takovéto důvody neexistují. Takže jsem měla poprvé v životě bytového kocoura... Vyrostl z něj obří kocour, vážící kolem 7 - 8kg. Než se tak stalo, tak si stihl omotat kolem prstu nejen mě, ale hlavně mámu. No, já jí vnouče nedala, a najednou tu byl tvor, o kterého bylo potřeba se starat, krmit jej, mazlit jej, prostě pečovat. Vůbec mi nevadilo, že tento kocour se stal možná ani ne náhradním "vnukem" mé mámy, jako posléze spíše jejím dalším dítětem, kterého milovala snad vroucněji než mě. A vůbec mě nenapadlo, že to byl poslední rok života mé mámy. Jsem neskonale šťastná, že jej mohla strávit péčí o bytost, která tu péči potřebovala a hlavně ji vracela svojí naprosto nepodmíněnou láskou... Vím, že to byl jeden z nejhezčích roků v máminým životě. A když mi pak po statečném 14denním boji umřela, tak měla na rakvi také věneček od tohoto kocoura. Trvalo mnoho a mnoho měsíců, než se můj kocour s tou ztrátou nějak vypořádal. Každé bouchnutí výtahu slyšitelné k nám do bytu znamenalo jeho přiběhnutí ke vchodovým dveřím a poté úpěnlivé čekání na to, že se vrátil jeho milovaný člověk. Každý jeho neskrývaně zklamaný odchod od těch dveří jsem hořce oplakala... Fido, děkuji Ti, že jsi! A že sis vybral právě nás!

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

fikovnice napsal(a):
Ano, zvířata si nás neomylně najdou... Omlouvám se, že sem písnu o kočkách, tedy o jednom z mých kocourů. O mé srdeční záležitosti - o kocourovi obrovském, a přesto nejněžnějším ze všech mých kdy pořízených zvířat, nejhodnějším, dobrovolně se upozaďujícím oproti dalším dvěma a naprosto nekonfliktním. Je to v tuto chvíli mé jediné útulkové zvíře. Když jsem kvůli selhání ledvin přišla o milovaného 13letého chalupového kocoura, tak jsem se rozhodla poprvé v životě si pořídit kočku do bytu. A tak jsem se jala prohlížet webovky různých útulků a hledat... Až jsem objevila hezkého kocourka, tedy kotě ze sympatického depozita. Jely jsme tam i s mámou dva dny po odchodu předchozího kocourka. Můj vybraný nový parťák se více zajímal o jídlo, i když se také pomazlil a byl moc hezký. Povídaly jsme s paní domu a ani jsme si nějak neuvědomily, že na klín nejdříve mně a posléze mojí mámě vlezl úplně jiný kocour, taktéž ještě kotě a taktéž nabízený k adopci. Jen se jevil jako takový obyčejný oproti vybranému původnímu. Myslela jsem, že se jde jen pomazlit, ale po chvíli se mi stočil na klíně a usnul. Chvíli jsem ještě hledala důvody, proč si jej nevzít a vzít si toho původně vyhlédnutého. Ale zjistila jsem, že žádné takovéto důvody neexistují. Takže jsem měla poprvé v životě bytového kocoura... Vyrostl z něj obří kocour, vážící kolem 7 - 8kg. Než se tak stalo, tak si stihl omotat kolem prstu nejen mě, ale hlavně mámu. No, já jí vnouče nedala, a najednou tu byl tvor, o kterého bylo potřeba se starat, krmit jej, mazlit jej, prostě pečovat. Vůbec mi nevadilo, že tento kocour se stal možná ani ne náhradním "vnukem" mé mámy, jako posléze spíše jejím dalším dítětem, kterého milovala snad vroucněji než mě. A vůbec mě nenapadlo, že to byl poslední rok života mé mámy. Jsem neskonale šťastná, že jej mohla strávit péčí o bytost, která tu péči potřebovala a hlavně ji vracela svojí naprosto nepodmíněnou láskou... Vím, že to byl jeden z nejhezčích roků v máminým životě. A když mi pak po statečném 14denním boji umřela, tak měla na rakvi také věneček od tohoto kocoura. Trvalo mnoho a mnoho měsíců, než se můj kocour s tou ztrátou nějak vypořádal. Každé bouchnutí výtahu slyšitelné k nám do bytu znamenalo jeho přiběhnutí ke vchodovým dveřím a poté úpěnlivé čekání na to, že se vrátil jeho milovaný člověk. Každý jeho neskrývaně zklamaný odchod od těch dveří jsem hořce oplakala... Fido, děkuji Ti, že jsi! A že sis vybral právě nás!

krásný a smutný příběh........................

GAELLE napsal(a):
krásný a smutný příběh........................

Děkuji moc, Pavli.

Terven napsal(a):
To je krása...zvířata se ke mně zatím vždy dostávala řízením osudu, z náhlého popudu...nikdy to nebylo tak, že bych si jejich pořízení uvážlivě naplánovala. Když jsem uvažovala o druhém psu k Vikině, měla jsem hejble konečně si vybrat plemeno a chovku a pořídit štěňátko s pp, jakože za odměnu . Zvažovala jsem trpasličího pudla, číňana nebo trpasličího pinče, prostě malýho závislýho akčňáčka s atletickou postavičkou. Už jsem dokonce měla domluvenou návštěvu toy pudličky s pp, která špatně přezubila a byla na prodej jako mazlík a na sport. Návštěvu jsem na poslední chvíli zrušila a záhy jsem toho litovala - a za pár měsíců jsem našla na fb profilu útulku trpasličí pinčovou a byla jsem lapená. Mám doma splněnej sen, minidobrmánka, co je pastva pro moje oko a ten temperament...
A tady to, jak píšete
najít nenáročné menší klidné plemeno - fenku, která by mně všude doprovázela a byla příjemná a bez problémů nejen pro nás jako rodinu (včetně vnuka)
to by se mi taky líbilo, ale čeká mě to zřejmě nejdřív v příštím životě
Pinč je tak trochu uzlíček nervů i normálně, od přírody, no a pinčová, kterou už jednou někdo zradil, je vyloženě dáreček se zvláštníma potřebama, takže další výzva.
Během karantény jsem s ní samodomo začala nosework - sežrala mi vzoreček skořice, asi jsem dost rychle neklika

.....já myslím, že to tak u vás mělo být......já se takhle před papillonem byla podívat na štěňata pudla, ale přítel řekl, že si vedle mně pudla prostě nedokáže představit a je to také jediné plemeno se kterým se nedokáže ztotožnit, no a pak na mně vykouknuly ty motýle......ještě perlička, jak jsem psala o vnukovi, tak náš Keliš se u chovatelky neměl možnost setkat s mimi nebo malými dětmi.....vnuk tehdy roční byl od psa separován a pořád jsme hlídali, když byl u nás, motýl byl odložený na posteli a vnuk okolo batolil.....pak jsme byli u dcery na návštěvě a vnuk v židličce začal psa prokrmovat a cosi na něj brebentit.....dnes pes děti miluje a je schopen na dětské neurologii malým pacientům do roztrhání těla předvádět své kousky a nechat se umazlit......moc držím palce vám i slečně pinčlové, zkuste i hlavolamy.....jó ten temperament, včera jsem se plazila do kopce na noční a pes přede mnou hopkoval jakoby nic a to už měl v tlapkách deset kilometrů ostrým tempem....

fikovnice napsal(a):
Ano, zvířata si nás neomylně najdou... Omlouvám se, že sem písnu o kočkách, tedy o jednom z mých kocourů. O mé srdeční záležitosti - o kocourovi obrovském, a přesto nejněžnějším ze všech mých kdy pořízených zvířat, nejhodnějším, dobrovolně se upozaďujícím oproti dalším dvěma a naprosto nekonfliktním. Je to v tuto chvíli mé jediné útulkové zvíře. Když jsem kvůli selhání ledvin přišla o milovaného 13letého chalupového kocoura, tak jsem se rozhodla poprvé v životě si pořídit kočku do bytu. A tak jsem se jala prohlížet webovky různých útulků a hledat... Až jsem objevila hezkého kocourka, tedy kotě ze sympatického depozita. Jely jsme tam i s mámou dva dny po odchodu předchozího kocourka. Můj vybraný nový parťák se více zajímal o jídlo, i když se také pomazlil a byl moc hezký. Povídaly jsme s paní domu a ani jsme si nějak neuvědomily, že na klín nejdříve mně a posléze mojí mámě vlezl úplně jiný kocour, taktéž ještě kotě a taktéž nabízený k adopci. Jen se jevil jako takový obyčejný oproti vybranému původnímu. Myslela jsem, že se jde jen pomazlit, ale po chvíli se mi stočil na klíně a usnul. Chvíli jsem ještě hledala důvody, proč si jej nevzít a vzít si toho původně vyhlédnutého. Ale zjistila jsem, že žádné takovéto důvody neexistují. Takže jsem měla poprvé v životě bytového kocoura... Vyrostl z něj obří kocour, vážící kolem 7 - 8kg. Než se tak stalo, tak si stihl omotat kolem prstu nejen mě, ale hlavně mámu. No, já jí vnouče nedala, a najednou tu byl tvor, o kterého bylo potřeba se starat, krmit jej, mazlit jej, prostě pečovat. Vůbec mi nevadilo, že tento kocour se stal možná ani ne náhradním "vnukem" mé mámy, jako posléze spíše jejím dalším dítětem, kterého milovala snad vroucněji než mě. A vůbec mě nenapadlo, že to byl poslední rok života mé mámy. Jsem neskonale šťastná, že jej mohla strávit péčí o bytost, která tu péči potřebovala a hlavně ji vracela svojí naprosto nepodmíněnou láskou... Vím, že to byl jeden z nejhezčích roků v máminým životě. A když mi pak po statečném 14denním boji umřela, tak měla na rakvi také věneček od tohoto kocoura. Trvalo mnoho a mnoho měsíců, než se můj kocour s tou ztrátou nějak vypořádal. Každé bouchnutí výtahu slyšitelné k nám do bytu znamenalo jeho přiběhnutí ke vchodovým dveřím a poté úpěnlivé čekání na to, že se vrátil jeho milovaný člověk. Každý jeho neskrývaně zklamaný odchod od těch dveří jsem hořce oplakala... Fido, děkuji Ti, že jsi! A že sis vybral právě nás!

..tak jsi mně Jani rozbulela....krásný a dojemný příběh...... já na dceru v životě tak nešišlala a nedělala s ní ciráty jako se psími mimi.......je mi moc líto Tvé ztráty, prostě máma je máma a bez ní už nic nikdy nebude jako když je a nikdo už Tě jako máma milovat nebude....

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
.....já myslím, že to tak u vás mělo být......já se takhle před papillonem byla podívat na štěňata pudla, ale přítel řekl, že si vedle mně pudla prostě nedokáže představit a je to také jediné plemeno se kterým se nedokáže ztotožnit, no a pak na mně vykouknuly ty motýle......ještě perlička, jak jsem psala o vnukovi, tak náš Keliš se u chovatelky neměl možnost setkat s mimi nebo malými dětmi.....vnuk tehdy roční byl od psa separován a pořád jsme hlídali, když byl u nás, motýl byl odložený na posteli a vnuk okolo batolil.....pak jsme byli u dcery na návštěvě a vnuk v židličce začal psa prokrmovat a cosi na něj brebentit.....dnes pes děti miluje a je schopen na dětské neurologii malým pacientům do roztrhání těla předvádět své kousky a nechat se umazlit......moc držím palce vám i slečně pinčlové, zkuste i hlavolamy.....jó ten temperament, včera jsem se plazila do kopce na noční a pes přede mnou hopkoval jakoby nic a to už měl v tlapkách deset kilometrů ostrým tempem....

Jj, temperament...na vycházkách toho naběhá 10x víc než Vikina, která naopak neudělá pohyb zbytečně. Bohužel i jakékoliv nervíky se projeví hyperaktivitou nožiček - co jsem vysledovala, intenzivní pohyb jí umí uklidnit - třeba rychlé sprinty ode mě a ke mně, anebo třeba čenichání granulek v trávě. Hlavolamy zkoušíme taky, myslím, že by milovala čuchací dečky, ale trochu máme problém, že jsou doma dvě. Takže musím dát hlavolamy dva, aby měla každá svůj...a tady už se z toho vytrácí uvolnění, protože má potřebu rychle si vyžrat svůj a pak ho jít ukradnout Vikině. Jakékoliv oddělení do jiné místnosti pro ni taky je stres, takže o relaxačním čenichání nebude ani řeči...
Co se týče těch dětí- v jejím předchozím domově děti byly, takže je zvyklá. Jednou jsme venku potkaly matku a sotva chodící batole- holčičku. Holčička se s radostným výkřikem vrhla na pinčovou a než jsme mohly já a její matka něčemu zabránit, zvedla jí strašně neobratně do náruče a začala s ní vrávorat. Matka holčičky nesla jakousi garnýž a já jsem měla v každé ruce jedno flexi vodítko, takže jsme byly obě v první chvíli bezmocné...a tohle by asi nerozdejchal leckterej přátelskej pes, ale pinčová se tvářila, že je to nejnormálnější věc na světě. Takže canisterapie by asi nebyla problém

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..tak jsi mně Jani rozbulela....krásný a dojemný příběh...... já na dceru v životě tak nešišlala a nedělala s ní ciráty jako se psími mimi.......je mi moc líto Tvé ztráty, prostě máma je máma a bez ní už nic nikdy nebude jako když je a nikdo už Tě jako máma milovat nebude....

Evi, děkuji, vystihla jsi to naprosto přesně. Děkuji Ti!

fikovnice napsal(a):
Evi, děkuji, vystihla jsi to naprosto přesně. Děkuji Ti!

..nemáš vůbec zač

Terven napsal(a):
Jj, temperament...na vycházkách toho naběhá 10x víc než Vikina, která naopak neudělá pohyb zbytečně. Bohužel i jakékoliv nervíky se projeví hyperaktivitou nožiček - co jsem vysledovala, intenzivní pohyb jí umí uklidnit - třeba rychlé sprinty ode mě a ke mně, anebo třeba čenichání granulek v trávě. Hlavolamy zkoušíme taky, myslím, že by milovala čuchací dečky, ale trochu máme problém, že jsou doma dvě. Takže musím dát hlavolamy dva, aby měla každá svůj...a tady už se z toho vytrácí uvolnění, protože má potřebu rychle si vyžrat svůj a pak ho jít ukradnout Vikině. Jakékoliv oddělení do jiné místnosti pro ni taky je stres, takže o relaxačním čenichání nebude ani řeči...
Co se týče těch dětí- v jejím předchozím domově děti byly, takže je zvyklá. Jednou jsme venku potkaly matku a sotva chodící batole- holčičku. Holčička se s radostným výkřikem vrhla na pinčovou a než jsme mohly já a její matka něčemu zabránit, zvedla jí strašně neobratně do náruče a začala s ní vrávorat. Matka holčičky nesla jakousi garnýž a já jsem měla v každé ruce jedno flexi vodítko, takže jsme byly obě v první chvíli bezmocné...a tohle by asi nerozdejchal leckterej přátelskej pes, ale pinčová se tvářila, že je to nejnormálnější věc na světě. Takže canisterapie by asi nebyla problém

..vypadá to, že to bude moc fajn pes....držím palce ať se daří...

Od dětství jsem chtěl psa, ale pořídit jsem si ho mohl až když jsem podle občanky dospěl. Už jsem byl tak natěšený, že mi bylo fuk, co to bude za psa. Napsal jsem na pár inzerátů z časopisů (internet ještě nebyl), ale než mi odepsali, dozvěděl jsem se o vrhu NO u známých. Takže z plánů na společníka na procházky byl pes, který mě přivedl na cvičák a ke sportovce. No a až další psi byli pořízeni už s tím, aby se s nimi dala zas sportovní kynologie dělat. Neměl jsem nikdy ambice na mistráky, spíš cvičení pro radost. Cíl byl mít dobře ovladatelného psa, příjemného pro život v každé situaci, dobře socializovaného. I když pár desítek zkoušek máme složeno, není to pro mne to nejpodstatnější. Důležitější je, že mi moji psi rozumí, nejsou agresivní, mohu s nimi všude jít, aniž by vyvolávali konflikty, mají dobré přivolání, spoustu pohybu, a hlavně je na nich vidět, že jsou šťastní.

Já se těšila na rekreační agility, ale patelly nám to zhatily.