Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
Bohužel, na našem psovi nebylo vůbec znát, že má nějaké problémy, až jednou odpoledne zkolaboval, měl jeden epileptický záchvat za druhým, sliny mu úplně zalepili tlamu a nemohl jí ani otevřít. Pamatuji se, jak jsem se mu jí snažila otevřít, na dlani kousek šunkového salámu, ale nešlo to, jeho oči jen vypovídali to utrpení. Hned jsme jeli na veterinu, babička zůstala doma a se slzami v očích nám říkala, ať ho hlavně přivezeme živého, ať ho nenecháme utratit..... Bohužel, na veterině zjistili nádory na játrech, ani operace by ho nezachránila, tak nešlo nic jiného dělat. Je už to 4 roky zpět, a tyto dva dny si pamatuji jak šli minutu po minutě, byli to nejhorší dny mého života.
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
Bohužiaľ moja sučka má tiež karcinóm. Momentálne žiadne príznaky nemá, má radosť zo života. Máme tak blízky vzťah, že dúfam zistím kedy je čas nechať ju odísť.
Podľa mňa to na psíkovi vidieť keď už nemá silu bojovať.
V žiadnom prípade však nenechať psíka trpieť bolesťami. Dostáva Vaša sučka nejaké analgetiká?
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
Někde jsem četla - když špatné dny převažují nad těmi dobrými....Nedokážu si představit vaši situaci, ale poradila bych se s veterinářem, zda by nemohl pes dostávat něco na potlačení bolesti. Délkou procházek je kvalita života psa neměřitelná. Náš pes už neujde skoro ani kilometr kvůli srdečním potížím, ale s podpůrnými léky je to jinak spokojený pes.
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
Zatím podle mě výrazně převažují dny dobré, respektive fakt jen občas těsně před usnutím kňourá.
Analgetika zatím nedáváme, ale asi se pro ně stavím u veta. Přiznávám, že to odkládám, protože už když ji vet viděl poprvé, byl dost skeptický.
Vím, že nejde měřit psí pohodu na délku procházek. Kamarádka měla fenku, která se na nohou neudržela (ztrácela rovnovánu), ale protože ji prý procházky stejně nikdy nebavily a nejraději se válela na gauči, nechala ji kamarádka žít i jako "ležícího" pacienta víc než rok. Moje jezevčice je naopak evidentně nejšťastější právě při šmejdění na poli nebo v lese, takže to zatím beru jako znak chuti do života, i když ji možná občas něco bolí.
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
Před rokem v červnu dávali mému pejskovi měsíc života,zjistili mu nádor v moč.měchýři.Byl v pohodě,nevypadal,že to půjde tak rychle.Pejskovi jsme dávali plenky,učůrával se,neměl žádné bolesti.V květnu tohoto roku najednou jeho tělíčko začínalo mít tvar jako hruška,přestal se počůrávat a já tušila,že to začlo růst.Šla jsem s ním na veterinu víceméně jen proto,abych věděla,kdy to začne a hlavně jak.Prý ochrne na zadní nohy a nebude moci močit.Pejsek přestal jíst a neušel svou běžnou procházku.Slíbila jsem jemu i sobě,že jakmile začne brečet,tak to skončíme.Byl to 12 ti letý pejsek.Vždycky se na veterinu bál,tentokrát šel a vrtěl ocasem.Měl krásný život a byl milován tak,jak někdy ani děti nejsou.
Tu sílu a ten čas,kdy jít,jestli je brzy nebo pozdě si každý musí najít sám.
Nevím,jestli jsme ho měli cpát léky a ten můj statečnej a silnej pejsek,který se dostal i z mrtvice by umíral pomalu a hnusně.To by si nezasloužil ani on ani my.
Uživatel s deaktivovaným účtem
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
Myslím si, že u pejsků to záleží na kvalitě života - jestli s radostí běhá a s chutí žere, tak bych ještě počkala. Jestli má bolesti, spíš se poptat na veterině po analgeticích - a nechat to být, dokud ten pes ještě rád žije.
Podle toho, co píšete, bych pejsku ještě nechala, ať si užije poslední měsíce života. Pokud žere, běhá a je šťastná, zkusila bych jenom ty prášky na bolest. Až se bude blížit konec, tak to poznáte.
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
já bych se rozhodoval na základě fází měsíce
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
Nezlobte se pro upřímnost, ale nad takovouhle odpovědí veterináře se mi obrací kudla v kapse. Nechat být fenu s otevřeným nádorem, za to by mu měli sebrat diplom. Jednak ten pes musí dost trpět, a potom nikde není prokázáno, že vám ty nádorové buňky, s nimiž přicházíte do styku, nemohou škodit. Našla bych si dobrého veterináře a zeptala se na možnosti operace. Dnes se pes může uspat velmi šetrně a vzbudí se i čtrnáctiletý kardiak. Veterinář, který tvrdí, že to nejde, se jen stydí říct, že on to neumí. Takoví bohužel ani pacienty nepřeposílají k těm, co to umí. Jestli to chcete probrat víc, písněte mi na maila.
maťa
jazzinka
napsal(a):
Zdravím všechny pejskaře a omlouvám se za smutné téma, ale bohužel i to k životu se psem patří.
V zimě jsem si vzala z útulku starou jezevčici "na dožití". Hned po příchodu domů a vykoupání jsme zjistili, že má otevřený nádor mléčné žlázy. Verdikt veterináře: operovat nelze, má tak půl roku až rok života.
Fence ale nový domov evidentně prospěl, chodila s námi klidně na celodenní výlety, běhat, vše bez problémů a rozhodně nevypadala, že to chce zabalit.
Teď už tolik nevydrží, ale pořád ujde třeba 8 km aniž by se začala loudat, v lese po puštění z vodítka zběsile lítá kolem nás, po příchodu domů nás vítá, s velkou chutí sežere všechno na co přijde..
Otevřený nádor už se ale nikdy neuzavře, ona si tu mrtvou tkáň stále olizuje a zjevně jí to svědí. V noci občas kňučí, jako by ji něco bolelo. Celé břicho má na dotek citlivé a občas trochu kašle, počůrává se, na obou očích má zákal.
Na víkendy ji někdy dávám k babičce, když jedu někam s druhým velkým psem a ona by nám nestačila. Včera mi ji babička vracela s tím, že v noci fenka moc plakala a jestli bych ji neměla raději už utratit, že v porovnání s posledním hlídáním cca před měsícem je na tom evidentně hůř.
Kamarádka měla taky jezevčici s nádorem a párkrát mi řekla, že později litovala, že ji nenechala utratit dřív.
Moje fenka má samozřejmě občas horší den, ale obecně se mi zdá, že má pořád ještě radost ze života, na druhou stranu ji nechci nechat trápit.
Je mi jasné, že je to velmi individuální, ale na základě čeho jste se rozhodli nechat psa uspat vy? Měli jste pak pocit, že jste to měli udělat dřív nebo naopak, že ještě bylo brzy? Dal vám pes sám najevo, že už je to tu pro něj utrpení?
Hlavně by Vám někdo měl říci, jaká je doba přežití psa po operaci již rozjetého nádorového bujení!!!
Obvykle bohužel tato doba dosahuje max. 6 měsíců, zatímco ve spoustě - neříkám ve všech! - případech bez operace, jen s pomocí injekcí na posílení imunity, různých přípravků a také prášků, se tato doba prodlužuje na 12 měsíců a více 
Ovšem pokud fenka netrpí, občas si zakňučí, ale jinak má "život v očích", nechte ji, s pomocí prášků a doplňků na imunitu a bolest, ještě žít, ona sama vám ukáže ve svých očích, kdy už nebude moci jít dál 
alcesie
napsal(a):
Nezlobte se pro upřímnost, ale nad takovouhle odpovědí veterináře se mi obrací kudla v kapse. Nechat být fenu s otevřeným nádorem, za to by mu měli sebrat diplom. Jednak ten pes musí dost trpět, a potom nikde není prokázáno, že vám ty nádorové buňky, s nimiž přicházíte do styku, nemohou škodit. Našla bych si dobrého veterináře a zeptala se na možnosti operace. Dnes se pes může uspat velmi šetrně a vzbudí se i čtrnáctiletý kardiak. Veterinář, který tvrdí, že to nejde, se jen stydí říct, že on to neumí. Takoví bohužel ani pacienty nepřeposílají k těm, co to umí. Jestli to chcete probrat víc, písněte mi na maila.
K tomu veterináři: Vcelku mu důvěřuji - patří mezi dost uznávané vety (kardiolog) a mého druhého psa i psa mýh známých s jiným problém ke specialistovi sám poslal.. Navíc jsem to konzultovala s dalším vetem, který dělal i ve výzkumu nádorů a na neoperovatelnosti se shodli. Zasaženy jsou obě mléčné lišty, nějaké stíny na rentgenu (metastázy) byly i v játrech (?) a nejspíš na plících. Srdce je zvětšené, průdušnice posunutá nějak směrem k hrudní kosti. (rentgen mám doma).Takže odstranění nádoru v tomto stádiu asi už nic neřeší.
Zní to takhle vypsané asi hrozně, ale když to někomu přímo neřeknete, obvykle to na fence ani nepozná.
Co se té otevřené rány týká - jedna bradavka je velmi zvětšená a je tam prostě rána, která se nehojí. Fenka si na to nechá normálně sáhnout a namazat to, není to bolestivé na dotek, ale jen na tlak. Opravdu si myslím, že jí to (zatím) obtěžuje spíš svěděním než bolestivostí.
Každopádně se za vetem stavím na konzultaci, jak to vidí dál. Přece jen je to od poslední návštěvy pár měsíců, takže může líp zhodnotit vývoj choroby než já, která má fenku denně na očích.
EvaShakii
XXX.XXX.86.10
Naše fenka Rhodeského Ridgebacka po odstranění celé lišty mléčných žláz, které byly napadeny rakovinou žije ještě 2 roky po operaci. Nádory se objevily na druhé liště již půl roku po operaci ale až teď po dvou letech to nabralo na obrátkách a nádory se začaly šířit do lymfatických uzlin. Značně kulhá, hodně kňučí. Bere kortikosteroidy, ale asi to moc nepomáhá. Asi už moc dlouho žít nebude, bobek. Jen jsem chtěla říct, že přes doktorova očekávání, že bude žít max. 6 měsíců po operaci, jsme jí tím zajistily další 2 roky života.
XXX.XXX.98.58
Naše Mimi šlo ráno na procházku , vykoupali jsme ho, odpoledne začal být neklidný a v noci jsme jeli. Bylo mu obříkovi 12 let, dva roky byl slepý, nikdy nestonal, jen prostě už byl na konci cesty. Poznala jsem to a nenechala ho trápit. Řekl to velmi výrazně a myslím, že to poznáte až už nebude chtít dál
XXX.XXX.52.1
Já i spousty mých známých se řídilo názorem - dokud žere, tak je to ještě ok... až přestane žrát asi nastal čas... Takhle to bylo i u nás... fenka sice měla bolesti, ale s práškama je nějak zvládala a žrala... jednoho dne najednou nechtěla ani šunku, zalezla po auto a nechtěla být v kontaktu... naši ji přivezli z chaty domů, vynesli do schodů, ona za mnou přišla, olízla mě na rozloučenou, zalezla na svoje oblíbené místo pod stolem a umřela... zlatíčko si na mě ještě z posledních sil počkala aby se rozloučila :(
Taky měla nádor, bohužel jsme narazili na mizernou veterinu kde mléčné liště s bulkami říkali kosmetická vada (a to je dost uznávaná veterina v Praze!) tak jsme na to přišli pozdě, i tak jsme operovali a tím jsme ji bohužel vše rozjeli a čas tu spíš zkrátili a zvětšili bolesti (rány po operaci se mizerně hojily a rozjely se jí další nemoci - artróza, vředy, atd... :/) Takže já už bych příště asi v pokročilém stadiu neoperovala...
XXX.XXX.39.63
Jestli v noci kňučí, není nad čím uvažovat.........
XXX.XXX.86.10
Tak přátelé včera večer jsme jeli na veterinu a rozhodli jsme se to ukončit. I přes prášky kňučela celé noci a teď už i celý den, nežrala, jen piškoty. Teď už začala i zvracet, jen ležela a měla nafouklé bříško. Nechtěli jsme, aby se dál trápila. U doktora usnula rychle. Nemyslím si, že by něco cítila. Moc nám chybí, ale už ji aspoň nic nebolí. Měla krásný život. Nejtěžší bude si zvyknout na to, že už tady s námi není.
XXX.XXX.39.63
Vím jak vám je, ale časem to bude lepší a pořiďte si pejska, ten pomůže z toho nejhoršího.....
Uživatel s deaktivovaným účtem
měla sem už několik psů kteří se museli dát utratit ,a jak poznáte že je vhodný čas ,na svém psu sem to vždycky poznala když sem se mu podívala do očí, ty oči jsou totiž jiné , ta bolest a utrpení je v nich znát , dokud má pes snahu a sílu žít je to na něm vidět, každý majitel zná nejlépe svého psa a nejlépe na něm pozná kdy už je čas to ukončit, kdy ten pes trpí.
XXX.XXX.156.1
Dobře jste udělali. My jsme museli nechat uspat před rokem našeho malamuta. Pozvala jsem veta k nám domů, aby usnul ve svém prostředí. Je to dražší, než s ním jet na veterinu, ale bylo to to poslední, co jsme pro něj mohli udělat a udělali bysme to s každým jiným naším psem zrovna tak (máme 3).