Dela mi "naschvaly"

psovova napsal(a):
dobre rano.
prosim zase o radu. vcera jsem byla s mym 10 tydennim stenetem NO poprve venku. myslim uplne venku, ne na zahrade. udelali jsme si takove pekne male kolecko. byli jsme v miste, kde neni treba voditko. psek byl uplne na vetvi. to, co nam s puvodnim psem trvalo 15 minut, to jsem s timhle malym prdolou sla 40 minut
psek je schopny reagovat na: ke mne, fuj, sedni, ... uz ale taky vi, ze kdyz mu reknu fuj, tak ze dela neco, co se mi nelibi. a zrovna vcera - nasel na ceste nejakou shnilotinu. rikam fuj. kouka na mne a zere si svuj nalez. zarvu znovu fuj a jdu k nemu. a co myslite, ze udelal? zdrhnul, zalehnul, poziral. vzdycky, kdyz jsem se k nemu rozesla, tak zase popobehnul. mooc dobre vedel, ze dela neco co nemuze, ale nechal mne pekne vydusit.
pripadala jsem si jako blbec. vylozene se mi smal do ksichtu
a ted - co s tim? jak se zachovat priste?
diky za vase zkusenosti

mimochodem s tim "stekej" a "ticho". to je taky prca. kdyz na neco steka, tak mu pomaham a chvalim a vykrikuju "stekej". jenze ten malej hajzlik okamzite prestane a kouka na mne jako na blazna. tak mu rikam "ticho" - vyborne, tak zacne zacne zase stekat. jsem laik, ale poznam, ze neco je blbe.
chve to jen cas nebo mam "opacnika"?

Na to utikani plati jedine se obratit a jit pryc, nekdy i utikat. To vetsinou psa donuti jit za vama, protoze se boji, aby vas neztratil.
S tim stekanim neporadim, naseho psa jsem slysela stekat do jeho peti let jen jednou, asi v pul roce kdyz sme prisli domu a on chtel otevrit dvere. Kdyz zacal stekat, rekla jsem mu "stekej" a pochvalila ho, presne jak popisujete, ale od ty doby jsem ho stekat neslysela nekolik let, takze tim muj vycvik stekani na povel neslavne skoncil. Dokonce jsem zkousela i rict stekej a zastekat sama, abych ho presvedcila, ale on se na me vzdycky jen podival "copak se mi panicka zblaznila?"

psovova napsal(a):
dobre rano.
prosim zase o radu. vcera jsem byla s mym 10 tydennim stenetem NO poprve venku. myslim uplne venku, ne na zahrade. udelali jsme si takove pekne male kolecko. byli jsme v miste, kde neni treba voditko. psek byl uplne na vetvi. to, co nam s puvodnim psem trvalo 15 minut, to jsem s timhle malym prdolou sla 40 minut
psek je schopny reagovat na: ke mne, fuj, sedni, ... uz ale taky vi, ze kdyz mu reknu fuj, tak ze dela neco, co se mi nelibi. a zrovna vcera - nasel na ceste nejakou shnilotinu. rikam fuj. kouka na mne a zere si svuj nalez. zarvu znovu fuj a jdu k nemu. a co myslite, ze udelal? zdrhnul, zalehnul, poziral. vzdycky, kdyz jsem se k nemu rozesla, tak zase popobehnul. mooc dobre vedel, ze dela neco co nemuze, ale nechal mne pekne vydusit.
pripadala jsem si jako blbec. vylozene se mi smal do ksichtu
a ted - co s tim? jak se zachovat priste?
diky za vase zkusenosti

mimochodem s tim "stekej" a "ticho". to je taky prca. kdyz na neco steka, tak mu pomaham a chvalim a vykrikuju "stekej". jenze ten malej hajzlik okamzite prestane a kouka na mne jako na blazna. tak mu rikam "ticho" - vyborne, tak zacne zacne zase stekat. jsem laik, ale poznam, ze neco je blbe.
chve to jen cas nebo mam "opacnika"?

Ajajaj, špatně studovala , nikdy za psem nechodit, když tak po něm něco mrsknout. Honička se mu určitě moc líbí . A budeme pejska učit PUSŤ nebo něco podobného, aby věděl, proč se zlobíme. A jestli si myslíš, že se mi pejska nikdy nedostala k lidskému hovnu, tak jsi na velkém omylu. Procházka se psem i u mně někdy /netuším, na čem to závisí, někdy si ničeho ani nevšimne, ale jednou za čas má asi potřebu na sebe upoutat moji pozornost/ sestává z neustálého vykřikování FUJ - za to si ale můžu sama, když byla malá a fuj pustila nebo nechala být, tak dostala za odměnu mlsek. Pak mi jeden čas neustále ukazovala, jak žádné fuj nežere a chodila si pro odměnu, potvora.
Takže v tomhle budu asi rádce na baterky. Ale fakt je, že to nesežere, asi je to lepší než ho naučit, že když fuj vezme do tlamy bude legrace.

S tím štěkáním to fakt chce čas. Když se ti náhodou povede, že na povel štěkej vydá aspoň jakés takés zakňučení, hned ho pochval. Moje pejska dost dlouho už věděla co po ní chci, ale nedokázala se na to potřebné zaštěkání dostatečně vzrušit, pak jsem někde vyčetla,že to chce pochválit i sebemenší snahu a ne hned chtít dokonalost, a výsledky se dostavily velice rychle. Asi to bude platit ve všem. Člověk má strach, aby psa nepochválil, když to není tak, jak si to on přesně představuje a aby se pes nenaučil něco špatně. Ale oni se fakt moc snaží nám vyhovět, jenom někdy asi mají problém pochopit co chceme a někdy si je sami odradíme. Aspoň mně se daří vypilovávat povely postupně, není to tak, že teď se to naučila takhle a nikdy už to jiné nebude. No a chce to velice přehrávat nadšení i nesouhlas, ale to určitě víš. Časem ale stejně asi zjistíš, že když tvoje nadšení pro něco, co se pejskovi povedlo, bude opravdu upřímné a ne jen hrané, tak si danou věc zapamatuje jak nic jiného.

ges napsal(a):
Ajajaj, špatně studovala , nikdy za psem nechodit, když tak po něm něco mrsknout. Honička se mu určitě moc líbí . A budeme pejska učit PUSŤ nebo něco podobného, aby věděl, proč se zlobíme. A jestli si myslíš, že se mi pejska nikdy nedostala k lidskému hovnu, tak jsi na velkém omylu. Procházka se psem i u mně někdy /netuším, na čem to závisí, někdy si ničeho ani nevšimne, ale jednou za čas má asi potřebu na sebe upoutat moji pozornost/ sestává z neustálého vykřikování FUJ - za to si ale můžu sama, když byla malá a fuj pustila nebo nechala být, tak dostala za odměnu mlsek. Pak mi jeden čas neustále ukazovala, jak žádné fuj nežere a chodila si pro odměnu, potvora.
Takže v tomhle budu asi rádce na baterky. Ale fakt je, že to nesežere, asi je to lepší než ho naučit, že když fuj vezme do tlamy bude legrace.

S tím štěkáním to fakt chce čas. Když se ti náhodou povede, že na povel štěkej vydá aspoň jakés takés zakňučení, hned ho pochval. Moje pejska dost dlouho už věděla co po ní chci, ale nedokázala se na to potřebné zaštěkání dostatečně vzrušit, pak jsem někde vyčetla,že to chce pochválit i sebemenší snahu a ne hned chtít dokonalost, a výsledky se dostavily velice rychle. Asi to bude platit ve všem. Člověk má strach, aby psa nepochválil, když to není tak, jak si to on přesně představuje a aby se pes nenaučil něco špatně. Ale oni se fakt moc snaží nám vyhovět, jenom někdy asi mají problém pochopit co chceme a někdy si je sami odradíme. Aspoň mně se daří vypilovávat povely postupně, není to tak, že teď se to naučila takhle a nikdy už to jiné nebude. No a chce to velice přehrávat nadšení i nesouhlas, ale to určitě víš. Časem ale stejně asi zjistíš, že když tvoje nadšení pro něco, co se pejskovi povedlo, bude opravdu upřímné a ne jen hrané, tak si danou věc zapamatuje jak nic jiného.

je pravda, ze kdyz jsem ho napodruhe nechytla, tak jsem se otocila na pate a sla si po svych. to sel hned za mnou. to uz ale bylo sezrano
a ted - jak se k nemu zachovat? jako ze nic? nebo delat urazenou?
jo, jo. uz to vidim - bude to boj, kdo z koho

psovova napsal(a):
je pravda, ze kdyz jsem ho napodruhe nechytla, tak jsem se otocila na pate a sla si po svych. to sel hned za mnou. to uz ale bylo sezrano
a ted - jak se k nemu zachovat? jako ze nic? nebo delat urazenou?
jo, jo. uz to vidim - bude to boj, kdo z koho

No a my máme taky podobný problém. Vidim, že žere nějaký lidský výrobe,, tak zařvu FUJ, FUJ. Ty hajzle mslej povidám fůůůůůůůj !!!!! A stále nic. Tak se seberu a jdu pryč. Vůbec ho to nevzrušuje. Sedí a žužlá. Když semu ztratím z dohledu a za rohem ho pozoruju. Prostě jenom sedí a vůbec mě nehledá. Tak k němu běžím majznu ho, což ho také nevzruší, hlavně aby to honem sežral. Když ho tedy chci od tý voňavý lahůdky dostat, musím ho zvednout za obojek, dát mu výhovný zatahání za kůži zopakovat důrazně FUJ a sama ho odtáhnout. Asi taky dělám něco špatně, ale jinak ta držička malá poslouchá, jen když najde lidskou nebo jinou kupu tak nevidí neslyší.

kalliope napsal(a):
No a my máme taky podobný problém. Vidim, že žere nějaký lidský výrobe,, tak zařvu FUJ, FUJ. Ty hajzle mslej povidám fůůůůůůůj !!!!! A stále nic. Tak se seberu a jdu pryč. Vůbec ho to nevzrušuje. Sedí a žužlá. Když semu ztratím z dohledu a za rohem ho pozoruju. Prostě jenom sedí a vůbec mě nehledá. Tak k němu běžím majznu ho, což ho také nevzruší, hlavně aby to honem sežral. Když ho tedy chci od tý voňavý lahůdky dostat, musím ho zvednout za obojek, dát mu výhovný zatahání za kůži zopakovat důrazně FUJ a sama ho odtáhnout. Asi taky dělám něco špatně, ale jinak ta držička malá poslouchá, jen když najde lidskou nebo jinou kupu tak nevidí neslyší.

My to máme úplně stejně
Někde jsem slyšel "klíčovou pomůcku". Ve chvíli, kdy takhle dělá něco nekalého, tak vzít svazek klíčů a mrsknout to po něm. Někdy trefíte, někdy ne. Údajně stačí 2-3 krát trefit a příště, až vytáhnete z kapsy klíče, tak by toho měl nechat. Snad. Zatím jsem to nezkoušel, dneska začnu

kalliope napsal(a):
No a my máme taky podobný problém. Vidim, že žere nějaký lidský výrobe,, tak zařvu FUJ, FUJ. Ty hajzle mslej povidám fůůůůůůůj !!!!! A stále nic. Tak se seberu a jdu pryč. Vůbec ho to nevzrušuje. Sedí a žužlá. Když semu ztratím z dohledu a za rohem ho pozoruju. Prostě jenom sedí a vůbec mě nehledá. Tak k němu běžím majznu ho, což ho také nevzruší, hlavně aby to honem sežral. Když ho tedy chci od tý voňavý lahůdky dostat, musím ho zvednout za obojek, dát mu výhovný zatahání za kůži zopakovat důrazně FUJ a sama ho odtáhnout. Asi taky dělám něco špatně, ale jinak ta držička malá poslouchá, jen když najde lidskou nebo jinou kupu tak nevidí neslyší.

Kdysi jsem kdesi četla názor výcvikáře, že psa do dvou let minimálně nepouštět z vodítka, dokud holt není vychovaný. No, taky jsem to neudělala, taky mi to přišlo nemožný, ale teď má pejska dva roky a všechno je nějak snazší a občas si říkám, že jsem ten názor snad měla poslechnout, dost problémů by nenastalo a nemusela bych je pracně a nedokonale řešit.

ges napsal(a):
Kdysi jsem kdesi četla názor výcvikáře, že psa do dvou let minimálně nepouštět z vodítka, dokud holt není vychovaný. No, taky jsem to neudělala, taky mi to přišlo nemožný, ale teď má pejska dva roky a všechno je nějak snazší a občas si říkám, že jsem ten názor snad měla poslechnout, dost problémů by nenastalo a nemusela bych je pracně a nedokonale řešit.

To si teda nedovedu představit do 2 let nepouštět z vodítka.To by byl dost chudák.To je jako myšleno vůbec?Co to je za výcvikáře.

psovova napsal(a):
dobre rano.
prosim zase o radu. vcera jsem byla s mym 10 tydennim stenetem NO poprve venku. myslim uplne venku, ne na zahrade. udelali jsme si takove pekne male kolecko. byli jsme v miste, kde neni treba voditko. psek byl uplne na vetvi. to, co nam s puvodnim psem trvalo 15 minut, to jsem s timhle malym prdolou sla 40 minut
psek je schopny reagovat na: ke mne, fuj, sedni, ... uz ale taky vi, ze kdyz mu reknu fuj, tak ze dela neco, co se mi nelibi. a zrovna vcera - nasel na ceste nejakou shnilotinu. rikam fuj. kouka na mne a zere si svuj nalez. zarvu znovu fuj a jdu k nemu. a co myslite, ze udelal? zdrhnul, zalehnul, poziral. vzdycky, kdyz jsem se k nemu rozesla, tak zase popobehnul. mooc dobre vedel, ze dela neco co nemuze, ale nechal mne pekne vydusit.
pripadala jsem si jako blbec. vylozene se mi smal do ksichtu
a ted - co s tim? jak se zachovat priste?
diky za vase zkusenosti

mimochodem s tim "stekej" a "ticho". to je taky prca. kdyz na neco steka, tak mu pomaham a chvalim a vykrikuju "stekej". jenze ten malej hajzlik okamzite prestane a kouka na mne jako na blazna. tak mu rikam "ticho" - vyborne, tak zacne zacne zase stekat. jsem laik, ale poznam, ze neco je blbe.
chve to jen cas nebo mam "opacnika"?

Pokud likviduje svinciky, tak mu dejte venku latkovy nebo kozeny kosik, pokud ho vypustite, chce to trenovat privolani na stopovacce a priruckovat psa vzdy k sobe, ne za nim chodit. Privolani pak navolno trenovat tak, ze prijde, pochvalim, zas vypustim, aby si nespojil, ze kdyz prijde, nastava konec vsi legrace. Musite vytrvat.
Stekani jsem vzdy naucila psa na susenku ...zvednutou v ruce a kdyz chces, tak stekej, stekal kazdy, protoze byli prozrani vsichni :-) Tohle byl nejsnazsi cvik vzdycky

dejavu napsal(a):
Pokud likviduje svinciky, tak mu dejte venku latkovy nebo kozeny kosik, pokud ho vypustite, chce to trenovat privolani na stopovacce a priruckovat psa vzdy k sobe, ne za nim chodit. Privolani pak navolno trenovat tak, ze prijde, pochvalim, zas vypustim, aby si nespojil, ze kdyz prijde, nastava konec vsi legrace. Musite vytrvat.
Stekani jsem vzdy naucila psa na susenku ...zvednutou v ruce a kdyz chces, tak stekej, stekal kazdy, protoze byli prozrani vsichni :-) Tohle byl nejsnazsi cvik vzdycky

Jenom to chce dát pozor, aby pak pes neštěkal pokaždé, když máte něco k snědku v ruce. Ale když už umí i TICHO, tak se dá usměrnit.

zany napsal(a):
To si teda nedovedu představit do 2 let nepouštět z vodítka.To by byl dost chudák.To je jako myšleno vůbec?Co to je za výcvikáře.

No asi vůbec, to ne. Spíš v každé situaci, která je nezvládnutelná, protože na ni pes ještě nebyl vychován a jinak než pomocí vodítka mu nejde dát najevo, jak se má správně chovat. Ono je to nakonec asi stejně skoro pořád fakt až do těch dvou roků. Já to neobhajuju, ale mám před očima pěknou řádku situací,které by nebyly špatně, kdybych měla psa na vodítku a on si nemohl zkusit, že když bude po jeho, tak je to pro něj příjemnější. Ve dvou letech už je to o zafixovaných podmíněných reflexech a pes už nemá čas si něco vymýšlet, když reflex je rychlejší a káže to, co ho naučil pán.

psovova napsal(a):
je pravda, ze kdyz jsem ho napodruhe nechytla, tak jsem se otocila na pate a sla si po svych. to sel hned za mnou. to uz ale bylo sezrano
a ted - jak se k nemu zachovat? jako ze nic? nebo delat urazenou?
jo, jo. uz to vidim - bude to boj, kdo z koho

Já už jsem sama sobě protivná, jak se tady furt dělám chytrá, ale je to fakt jen proto, že si moc dobře vzpomínám na svoje boje a občas se něco i podařilo.A mám teď zrovna období, kdy mám času nazbyt - ale ona se mi ta noha brzy zbrchá. Když měla pejska tak těch deset měsíců, to bylo léto a koupila jsem dětskou stříkací pistolku - docela slušný dosah měla. . Opravdu to velice pomohlo, nosili jsme ji všude sebou,brzy ji stačilo jen ukázat a psí rozvernice se jako zázrakem ukáznila.Velice spolehlivě se tak naučila NESMÍŠ. Bylo to přesnější než něco házet a když člověk počítal s tím, že psisko každou chvilku provede něco co nemá - a to je u takového mrněte jistota - tak i velmi rychlé a včasné. Chce to ale koupit nějakou, která samovolně nevytéká, některé jsou šunty.

ges napsal(a):
Jenom to chce dát pozor, aby pak pes neštěkal pokaždé, když máte něco k snědku v ruce. Ale když už umí i TICHO, tak se dá usměrnit.

Nestalo se mi to, hned odzacatku jsem to spojovala se vztycenym prstem a povelem "Stekej!"

dejavu napsal(a):
Nestalo se mi to, hned odzacatku jsem to spojovala se vztycenym prstem a povelem "Stekej!"

ja kdyz chci, aby stekal, tak mu pomaham tleskanim.
kdyz chci, aby mlcel, tak mam prst pres pusu. ale uspesnost je zatim minimalni. nekdy mam pocit, ze placam silama ... ale nepropadam panice

ale co nam jde je: sedni. uz reaguje jen na pohyb ruky

psovova napsal(a):
ja kdyz chci, aby stekal, tak mu pomaham tleskanim.
kdyz chci, aby mlcel, tak mam prst pres pusu. ale uspesnost je zatim minimalni. nekdy mam pocit, ze placam silama ... ale nepropadam panice

ale co nam jde je: sedni. uz reaguje jen na pohyb ruky

Je to pašák. A má spoustu času se všechno naučit. Časem začnete chodit na cvičák a pak to půjde ještě rychleji, bude okoukávat od kamarádů. Pohyby a gestikulaci psi moc rádi, je to víc jejich "řeč".

ges napsal(a):
Je to pašák. A má spoustu času se všechno naučit. Časem začnete chodit na cvičák a pak to půjde ještě rychleji, bude okoukávat od kamarádů. Pohyby a gestikulaci psi moc rádi, je to víc jejich "řeč".

Tak já musím taky říct, že tenhle problém máme taky. Jenže nemusí zrovna najít kupu - stačí šiška ze stromu, klacík - prostě cokoli je zajímavější než já. Protože jsem poučená odtud, jdu si po svém, zavolám ještě Kevine - aby věděl, že jdu. Podívá se na mě, jakoby říkal, jdi si kam chceš. Zajdu za barák a tuhle jsem tam tvrdla 1/4 hod. Vykukuju, co dělá a občas to vypadá, že si říká - kde je - ale hned zase hrabe, žužle, válí sudy, honí si ocas, drbe se, kouše klacík a prostě má milion prací. Vylezu a volám, v ruce mlsku. A nic. Ještě se otočí prdelí ke mě, to aby moje žluč nabyla monumentálních rozměrů. Sedím tedy na bobku, řvu jak rozhlas, lákám, zlobím se........Kevin se ani nekoukne a žužle. Když už nemůžu, jdu k němu a když jsem skoro u něj, honem mi běží naproti, mrská ocáskem a kouká - co je? Vždyť už běžím, se nezblázním! - Tak nevím. Jinak umí - nesmíš , sedni, čekej , ale venku je nějak hluchý, či co.

ina napsal(a):
Tak já musím taky říct, že tenhle problém máme taky. Jenže nemusí zrovna najít kupu - stačí šiška ze stromu, klacík - prostě cokoli je zajímavější než já. Protože jsem poučená odtud, jdu si po svém, zavolám ještě Kevine - aby věděl, že jdu. Podívá se na mě, jakoby říkal, jdi si kam chceš. Zajdu za barák a tuhle jsem tam tvrdla 1/4 hod. Vykukuju, co dělá a občas to vypadá, že si říká - kde je - ale hned zase hrabe, žužle, válí sudy, honí si ocas, drbe se, kouše klacík a prostě má milion prací. Vylezu a volám, v ruce mlsku. A nic. Ještě se otočí prdelí ke mě, to aby moje žluč nabyla monumentálních rozměrů. Sedím tedy na bobku, řvu jak rozhlas, lákám, zlobím se........Kevin se ani nekoukne a žužle. Když už nemůžu, jdu k němu a když jsem skoro u něj, honem mi běží naproti, mrská ocáskem a kouká - co je? Vždyť už běžím, se nezblázním! - Tak nevím. Jinak umí - nesmíš , sedni, čekej , ale venku je nějak hluchý, či co.

Poslechla bych DEJAVU,nechala bych za ním stopovačku nebo dlouhou šňůru, abych si ho mohla přitáhnout, když dám KE MNĚ. Není třeba ji mít pořád v ruce, prostě ji za ním nechat vlát - je na vodítku a není, jak ta chytrá horákyně. Dám KE MNĚ a on neposlechne, tak ho pomalu, ale nekompromisně přitáhnu k sobě a pak vychválím do nebes, jak je hódný a poslušný, že poslechl ke mně . Kousek mlsu by se taky hodil, třeba sýra nebo cokoli, co má moc rád.

ina napsal(a):
Tak já musím taky říct, že tenhle problém máme taky. Jenže nemusí zrovna najít kupu - stačí šiška ze stromu, klacík - prostě cokoli je zajímavější než já. Protože jsem poučená odtud, jdu si po svém, zavolám ještě Kevine - aby věděl, že jdu. Podívá se na mě, jakoby říkal, jdi si kam chceš. Zajdu za barák a tuhle jsem tam tvrdla 1/4 hod. Vykukuju, co dělá a občas to vypadá, že si říká - kde je - ale hned zase hrabe, žužle, válí sudy, honí si ocas, drbe se, kouše klacík a prostě má milion prací. Vylezu a volám, v ruce mlsku. A nic. Ještě se otočí prdelí ke mě, to aby moje žluč nabyla monumentálních rozměrů. Sedím tedy na bobku, řvu jak rozhlas, lákám, zlobím se........Kevin se ani nekoukne a žužle. Když už nemůžu, jdu k němu a když jsem skoro u něj, honem mi běží naproti, mrská ocáskem a kouká - co je? Vždyť už běžím, se nezblázním! - Tak nevím. Jinak umí - nesmíš , sedni, čekej , ale venku je nějak hluchý, či co.

Na zahradě, kde to zná, odcházení moc fungovat nebude. Pevně věřím, že tam, kde to nezná, si vás bude pořádně hlídat. Nebo se pletu a Kevin mě převezl? Mně u štěněte hezky fungovala hra na schovku, ale já mám v podstatě ovčáka, nevím, jak to berou kavalíři, možná fakt s nadhledem.

ges napsal(a):
Na zahradě, kde to zná, odcházení moc fungovat nebude. Pevně věřím, že tam, kde to nezná, si vás bude pořádně hlídat. Nebo se pletu a Kevin mě převezl? Mně u štěněte hezky fungovala hra na schovku, ale já mám v podstatě ovčáka, nevím, jak to berou kavalíři, možná fakt s nadhledem.

Musím říct, že převezl, protože i tam, kde to neznáme, mě má na háku. Já schovaná v kopřivách - pojebaná jak sviňa - Kevin 50m ode mne největší hrabání a nezájem. Vylezu (žahavky se činily), zavolám, odcházím. Kevin zvedne hlavu, na setinu sekundy, otočí se ke mě zády a hrabe dál. Odcházím a když vidím z Kevina jen malou tečku, řvu a sedám na bobek. Kevin nic.
Dnes ale dorazil manžela, který s ním šel na procházku, tam, kam občas chodíváme - není to poblíž silnice naštěstí. Prostě skoro kilometr od domova se rozhodl, že půjde domu. Zdrhnul mu a manžel ačkoli makal, neměl šanci. Kevin seděl celý zkropený u vchodu - tušil potíže. Volat, nevolat, nic. Myslela jsem, že to s chlapem sekne. Kevin dostal jednou proutkem, načež zalezl pod auto. odkud nechtěl ven, ani, když jsme ho lákali na pamlsek. Musím říct, že šleha proutkem nebyla nijak morbidní, dívala jsme se z okna a poblíž stál synek, který když viděl mnžela s proutkem - navíc brunátného - začal histericky brečet - takže šlehnutí symbolické. Co s ním? Tohle přece nemůže dělat? Co kdyby nešel domů, ale někam na silnici??? Bobíček malej, ještě by se mu něco stalo!!!

psovova napsal(a):
dobre rano.
prosim zase o radu. vcera jsem byla s mym 10 tydennim stenetem NO poprve venku. myslim uplne venku, ne na zahrade. udelali jsme si takove pekne male kolecko. byli jsme v miste, kde neni treba voditko. psek byl uplne na vetvi. to, co nam s puvodnim psem trvalo 15 minut, to jsem s timhle malym prdolou sla 40 minut
psek je schopny reagovat na: ke mne, fuj, sedni, ... uz ale taky vi, ze kdyz mu reknu fuj, tak ze dela neco, co se mi nelibi. a zrovna vcera - nasel na ceste nejakou shnilotinu. rikam fuj. kouka na mne a zere si svuj nalez. zarvu znovu fuj a jdu k nemu. a co myslite, ze udelal? zdrhnul, zalehnul, poziral. vzdycky, kdyz jsem se k nemu rozesla, tak zase popobehnul. mooc dobre vedel, ze dela neco co nemuze, ale nechal mne pekne vydusit.
pripadala jsem si jako blbec. vylozene se mi smal do ksichtu
a ted - co s tim? jak se zachovat priste?
diky za vase zkusenosti

mimochodem s tim "stekej" a "ticho". to je taky prca. kdyz na neco steka, tak mu pomaham a chvalim a vykrikuju "stekej". jenze ten malej hajzlik okamzite prestane a kouka na mne jako na blazna. tak mu rikam "ticho" - vyborne, tak zacne zacne zase stekat. jsem laik, ale poznam, ze neco je blbe.
chve to jen cas nebo mam "opacnika"?

Tak popořádku.
Co se týče toho „štěkání na povel“, to se dá naučit nejrůznějšími způsoby. Metoda: „když štěká – říkat štěkej“, když přestane, řeknu „ticho“, je dobrá, ale existuje i mnoho jiných. K této tedy ještě dodám: nesmí se křičet!! „štěkej“, ale do štěkání jen říkat „štěkej“ a tvářit se spokojeně nebo jako že ho podporujete-fandíte jeho chování. Doslova ho ve štěkání nesmíte „rušit“. Snažte se pracovat se svými gesty tak, aby pes pochopil, co tím chcete říci.
K ostatním metodám - je otázkou, která z nich je nejlepší pro toho kterého psa. A také pro toho kterého člověka . Já mám nejradši metodu učení štěkání na misku a později to postupně přejde na pamlsek. Naučila jsem tak štěkat snad všechny moje psy, tedy i „nejčerstvěji“ před několika měsíci kavalírku. Fakt je, že já s tímto cvikem (po zkušenostech) začínám co nejdříve. Štěňata se toto učí daleko rychleji, (navíc dostávají krmení často), než-li puberťáci, nebo psi dospělí. Ale zase platí – je to jedinec od jedince. Tedy moji psi štěkání umí na povel již ve 2,5 měsících, samozřejmě za různé podpory (miska, pamlsek, bez rušivých jevů...). V tomto věku „načínám“ více cviků (přivolání, slyšet na jméno, chůze na vodítku, „fuj“, „aportíček“, „místo“, „sedni“, „lehni“ a chození po kladině, případně také „stopa“). S těmito cviky si ale vystačím skoro do jejich jednoho roku věku. jen vše stále zdokonaluji.
Co se týče toho, že vás ignorují, že mají jinou zálibu na procházkách, doporučím jen jediné – snažit se, aby byl na vás pes více závislý (uznával vás za vůdce smečky, „bez kterého nemůže existovat“), a prohlubovat přivolání. Noste po kapsách piškoty a pokaždé!!!!!!!!!!, když na zavolání přijde, odměňte ho pamlskem. Pamlsky se musí dávat pravidelně a dají se odbourávat až po několika měsících, mají-li mít nějaký blahodárný vliv na výcvik psa. Nepřivolávejte ho jen když ho chcete připnout na vodítko, nebo jen když dělá něco špatného!!!!!!!! Přivolávejte ho jakoby vždy, když mu chcete dát mňamku. Tedy alespoň tak by si to měl pes vyložit. Slova „ke mně“ mu musí bliknout v hlavě něco jako „na – pojď si pro dobrotu a pak si zase dělej co chceš“. Tak mu začne být milejší přijít k vám vždy, když uslyší líbezné „ke mně“, protože bude očekávat něco příjemného a zároveň bude vědět, že pak zase bude zábava pokračovat.
Co se týče pojídání a válení se v blivajzících, dělá to téměř každé štěně a mladý pes a také jsou na to specialisté labouši. Až časem je to přejde (drtivou většinou). Odnaučit to je velice těžké a chce to zachovat chladnou hlavu a rozmyslit si nejdříve každou reakci, nežli ji vyšlete ke psovi. Převeďte si to do mysli psa, jak si asi vyloží vaši reakci. Pak snadno pochopíte psí chování, byť pro člověka je to krajně nechutné – co právě dělá. Tedy, je třeba být chytřejší, než-li pes, (a to doufám jsme ), a psa doslova převést.
Tedy buď jste autorita, silná osobnost a jasný vůdce smečky a pak pes poslechne hned na razantní zakazovací „fuj“ a pak není co řešit – jen hlídat psa, co momentálně dělá. A pakliže nejste, je třeba psa „dostat“, lépe řečeno „vychovávat“ jinak – demokratičtěji . Tím, že se ho budete snažit chytit – většina psů bude vědět „kdo uteče, vyhraje“. Tedy honění psa většinou nikam nevede (pokud nepatří k menšině, která se „vzdá“, skrčí se a čeká na „trest“). Pak je možné použít zmiňovanou „klíčovou metodu“, což je normální hození svazkem klíčů (ovšem já jsem viděla při použití tohoto jedno škaredé zranění), více však doporučuji hození obyčejným řetízkovým obojkem (říká se tomu „vrhací řetízek“), nebo plechovkou třeba od piva, naplněnou kamínky. Nejde tam o zranění psa nebo o bolest, ale o úlek a „vzpamatování“. Jakmile pes přeruší nežádoucí činnost, musí hned uslyšet líbezné „ke mně“. Tedy není cílem trefit psa, ale hodit danou věc do jeho těsné blízkosti, aby se „probudil“. Nutné je nejdříve zařvat „fuj“, a poté hodit, případně hodit bez povelu, ale tak, aby pes neviděl, odkud „ta hrůza“ letí.
Pokud však nepomáhá ani toto (ale většinou ano-pokud jste důslední a obratní), zbývá poslední možnost. (Tu je vhodné použít tak či tak – jako „doplňující procvičování“). Zapracovat na přivolání a trénovat s něčím voňavějším – třeba někde rozsypat piškoty ap. a učit psa odvolávat od tohoto. Pak teprve může být odvolání od něčeho jiného (strašnějšího) spolehlivější. Ovšem platí zásada, že pokud pes přijde, a doufám, že přijde, je ho nutné (bohužel) pochválit, (i když zrovna nevoní), protože přišel na zavolání. Pak teprve odstranit danou věc z jeho tlamy a dál pokračovat v procházce, jako by se nic nedělo. ..
Já jsem odpůrcem dlouhé šňůry. Tedy já bych pro ni nehlasovala. Mám s ní nějaké zkušenosti a psy jsou víc chytří, než si lidé připouštějí. Velmi rychle si spojí šňůru s tím, že ho máte v moci a když šňůra není = nemusí poslechnout.... Pomůže jen postupné zkracování šňůry, ale to je většinou na velmi dlouhou dobu (několik měsíců trpělivosti a přemýšlení...)

ina napsal(a):
Musím říct, že převezl, protože i tam, kde to neznáme, mě má na háku. Já schovaná v kopřivách - pojebaná jak sviňa - Kevin 50m ode mne největší hrabání a nezájem. Vylezu (žahavky se činily), zavolám, odcházím. Kevin zvedne hlavu, na setinu sekundy, otočí se ke mě zády a hrabe dál. Odcházím a když vidím z Kevina jen malou tečku, řvu a sedám na bobek. Kevin nic.
Dnes ale dorazil manžela, který s ním šel na procházku, tam, kam občas chodíváme - není to poblíž silnice naštěstí. Prostě skoro kilometr od domova se rozhodl, že půjde domu. Zdrhnul mu a manžel ačkoli makal, neměl šanci. Kevin seděl celý zkropený u vchodu - tušil potíže. Volat, nevolat, nic. Myslela jsem, že to s chlapem sekne. Kevin dostal jednou proutkem, načež zalezl pod auto. odkud nechtěl ven, ani, když jsme ho lákali na pamlsek. Musím říct, že šleha proutkem nebyla nijak morbidní, dívala jsme se z okna a poblíž stál synek, který když viděl mnžela s proutkem - navíc brunátného - začal histericky brečet - takže šlehnutí symbolické. Co s ním? Tohle přece nemůže dělat? Co kdyby nešel domů, ale někam na silnici??? Bobíček malej, ještě by se mu něco stalo!!!

Tak to zírám, je přece ještě dost malej na to, aby v něm převládal "sledovací" reflex. Jak jsem psala výš, asi bych mu fakt pověsila na obojek provaz a přivedla ho k tomu co chci pěkně názorně , ale to co píše dole p. Nohelová je hluboká pravda a zkušenost. Podle vašeho popisu je to ale na delší přesvědčování tak jak tak. Že by se ti psi fakt neměli radši z toho vodítka pouštět, aby se nenaučili co nemají?
Ono je to fakt někdy náročné a člověk nikdy neví, co udělá špatně. Zkuste popřemýšlet, jestli jste pro něho vůdce smečky, jestli máte správnou hierarchii. Jestli, když ho hladí syn, tak se Kevík ochotně obrátí na zádíčka
a tak. Můj názor je, že výchova psa spočívá v tom, že VY rozhodujete, on nemá co přemýšlet, jestli to považuje za rozumné nebo ne. Ale musíte to mít v sobě, myslím ten přístup. Štěně bude dost dlouho hledat svoje místo ve smečce - usnadněte mu to, ať co nejdřív ví, že je ten poslední. Podívejte se na ty stránky www.wolfdog.cz, přesný odkaz je myslím u "bude štěkat..." Ten pán ví, o čem mluví a to že je to pro vlčáka nic na věci nemění.

ges napsal(a):
Tak to zírám, je přece ještě dost malej na to, aby v něm převládal "sledovací" reflex. Jak jsem psala výš, asi bych mu fakt pověsila na obojek provaz a přivedla ho k tomu co chci pěkně názorně , ale to co píše dole p. Nohelová je hluboká pravda a zkušenost. Podle vašeho popisu je to ale na delší přesvědčování tak jak tak. Že by se ti psi fakt neměli radši z toho vodítka pouštět, aby se nenaučili co nemají?
Ono je to fakt někdy náročné a člověk nikdy neví, co udělá špatně. Zkuste popřemýšlet, jestli jste pro něho vůdce smečky, jestli máte správnou hierarchii. Jestli, když ho hladí syn, tak se Kevík ochotně obrátí na zádíčka
a tak. Můj názor je, že výchova psa spočívá v tom, že VY rozhodujete, on nemá co přemýšlet, jestli to považuje za rozumné nebo ne. Ale musíte to mít v sobě, myslím ten přístup. Štěně bude dost dlouho hledat svoje místo ve smečce - usnadněte mu to, ať co nejdřív ví, že je ten poslední. Podívejte se na ty stránky www.wolfdog.cz, přesný odkaz je myslím u "bude štěkat..." Ten pán ví, o čem mluví a to že je to pro vlčáka nic na věci nemění.

http://www.cswolfdog.cz/Article510.html?POSTNUKESID=32775cf68843402d6fac0720f543f6e1


Tak jsem to napsala blbě, tak radši celý odkaz. Ono se k tomu nedá myslím nic moc dodat, myslím, že každý z nás si tam najde něco, co dělal nebo ještě dělá špatně.

eva nohelova napsal(a):
Tak popořádku.
Co se týče toho „štěkání na povel“, to se dá naučit nejrůznějšími způsoby. Metoda: „když štěká – říkat štěkej“, když přestane, řeknu „ticho“, je dobrá, ale existuje i mnoho jiných. K této tedy ještě dodám: nesmí se křičet!! „štěkej“, ale do štěkání jen říkat „štěkej“ a tvářit se spokojeně nebo jako že ho podporujete-fandíte jeho chování. Doslova ho ve štěkání nesmíte „rušit“. Snažte se pracovat se svými gesty tak, aby pes pochopil, co tím chcete říci.
K ostatním metodám - je otázkou, která z nich je nejlepší pro toho kterého psa. A také pro toho kterého člověka . Já mám nejradši metodu učení štěkání na misku a později to postupně přejde na pamlsek. Naučila jsem tak štěkat snad všechny moje psy, tedy i „nejčerstvěji“ před několika měsíci kavalírku. Fakt je, že já s tímto cvikem (po zkušenostech) začínám co nejdříve. Štěňata se toto učí daleko rychleji, (navíc dostávají krmení často), než-li puberťáci, nebo psi dospělí. Ale zase platí – je to jedinec od jedince. Tedy moji psi štěkání umí na povel již ve 2,5 měsících, samozřejmě za různé podpory (miska, pamlsek, bez rušivých jevů...). V tomto věku „načínám“ více cviků (přivolání, slyšet na jméno, chůze na vodítku, „fuj“, „aportíček“, „místo“, „sedni“, „lehni“ a chození po kladině, případně také „stopa“). S těmito cviky si ale vystačím skoro do jejich jednoho roku věku. jen vše stále zdokonaluji.
Co se týče toho, že vás ignorují, že mají jinou zálibu na procházkách, doporučím jen jediné – snažit se, aby byl na vás pes více závislý (uznával vás za vůdce smečky, „bez kterého nemůže existovat“), a prohlubovat přivolání. Noste po kapsách piškoty a pokaždé!!!!!!!!!!, když na zavolání přijde, odměňte ho pamlskem. Pamlsky se musí dávat pravidelně a dají se odbourávat až po několika měsících, mají-li mít nějaký blahodárný vliv na výcvik psa. Nepřivolávejte ho jen když ho chcete připnout na vodítko, nebo jen když dělá něco špatného!!!!!!!! Přivolávejte ho jakoby vždy, když mu chcete dát mňamku. Tedy alespoň tak by si to měl pes vyložit. Slova „ke mně“ mu musí bliknout v hlavě něco jako „na – pojď si pro dobrotu a pak si zase dělej co chceš“. Tak mu začne být milejší přijít k vám vždy, když uslyší líbezné „ke mně“, protože bude očekávat něco příjemného a zároveň bude vědět, že pak zase bude zábava pokračovat.
Co se týče pojídání a válení se v blivajzících, dělá to téměř každé štěně a mladý pes a také jsou na to specialisté labouši. Až časem je to přejde (drtivou většinou). Odnaučit to je velice těžké a chce to zachovat chladnou hlavu a rozmyslit si nejdříve každou reakci, nežli ji vyšlete ke psovi. Převeďte si to do mysli psa, jak si asi vyloží vaši reakci. Pak snadno pochopíte psí chování, byť pro člověka je to krajně nechutné – co právě dělá. Tedy, je třeba být chytřejší, než-li pes, (a to doufám jsme ), a psa doslova převést.
Tedy buď jste autorita, silná osobnost a jasný vůdce smečky a pak pes poslechne hned na razantní zakazovací „fuj“ a pak není co řešit – jen hlídat psa, co momentálně dělá. A pakliže nejste, je třeba psa „dostat“, lépe řečeno „vychovávat“ jinak – demokratičtěji . Tím, že se ho budete snažit chytit – většina psů bude vědět „kdo uteče, vyhraje“. Tedy honění psa většinou nikam nevede (pokud nepatří k menšině, která se „vzdá“, skrčí se a čeká na „trest“). Pak je možné použít zmiňovanou „klíčovou metodu“, což je normální hození svazkem klíčů (ovšem já jsem viděla při použití tohoto jedno škaredé zranění), více však doporučuji hození obyčejným řetízkovým obojkem (říká se tomu „vrhací řetízek“), nebo plechovkou třeba od piva, naplněnou kamínky. Nejde tam o zranění psa nebo o bolest, ale o úlek a „vzpamatování“. Jakmile pes přeruší nežádoucí činnost, musí hned uslyšet líbezné „ke mně“. Tedy není cílem trefit psa, ale hodit danou věc do jeho těsné blízkosti, aby se „probudil“. Nutné je nejdříve zařvat „fuj“, a poté hodit, případně hodit bez povelu, ale tak, aby pes neviděl, odkud „ta hrůza“ letí.
Pokud však nepomáhá ani toto (ale většinou ano-pokud jste důslední a obratní), zbývá poslední možnost. (Tu je vhodné použít tak či tak – jako „doplňující procvičování“). Zapracovat na přivolání a trénovat s něčím voňavějším – třeba někde rozsypat piškoty ap. a učit psa odvolávat od tohoto. Pak teprve může být odvolání od něčeho jiného (strašnějšího) spolehlivější. Ovšem platí zásada, že pokud pes přijde, a doufám, že přijde, je ho nutné (bohužel) pochválit, (i když zrovna nevoní), protože přišel na zavolání. Pak teprve odstranit danou věc z jeho tlamy a dál pokračovat v procházce, jako by se nic nedělo. ..
Já jsem odpůrcem dlouhé šňůry. Tedy já bych pro ni nehlasovala. Mám s ní nějaké zkušenosti a psy jsou víc chytří, než si lidé připouštějí. Velmi rychle si spojí šňůru s tím, že ho máte v moci a když šňůra není = nemusí poslechnout.... Pomůže jen postupné zkracování šňůry, ale to je většinou na velmi dlouhou dobu (několik měsíců trpělivosti a přemýšlení...)

hezky clanek
v kazdem pripade - bez piskotu ani krok, klice na krku, pevne nervy - to neni tak hrozne
akorat mam trochu obavy z tech piskotu. jak pak psovi vysvetlim, ze mu nemuzu davat do konce jeho zivota piskoty? jakym zpusobem se toto odnaucuje?

ges napsal(a):
Tak to zírám, je přece ještě dost malej na to, aby v něm převládal "sledovací" reflex. Jak jsem psala výš, asi bych mu fakt pověsila na obojek provaz a přivedla ho k tomu co chci pěkně názorně , ale to co píše dole p. Nohelová je hluboká pravda a zkušenost. Podle vašeho popisu je to ale na delší přesvědčování tak jak tak. Že by se ti psi fakt neměli radši z toho vodítka pouštět, aby se nenaučili co nemají?
Ono je to fakt někdy náročné a člověk nikdy neví, co udělá špatně. Zkuste popřemýšlet, jestli jste pro něho vůdce smečky, jestli máte správnou hierarchii. Jestli, když ho hladí syn, tak se Kevík ochotně obrátí na zádíčka
a tak. Můj názor je, že výchova psa spočívá v tom, že VY rozhodujete, on nemá co přemýšlet, jestli to považuje za rozumné nebo ne. Ale musíte to mít v sobě, myslím ten přístup. Štěně bude dost dlouho hledat svoje místo ve smečce - usnadněte mu to, ať co nejdřív ví, že je ten poslední. Podívejte se na ty stránky www.wolfdog.cz, přesný odkaz je myslím u "bude štěkat..." Ten pán ví, o čem mluví a to že je to pro vlčáka nic na věci nemění.

Nedá mi to,vaše obava, že Kevin vletí pod auto ve mně nastartovala vzpomínku na můj tragický výchovný úspěch. Měli jsme fenku, nalezence.
Nějaká výchova tam předtím asi byla - nesmíš, sedni, místo, ke mně. Ale to KE MNĚ bylo sice spolehlivé, ale vždycky s typickým bojácným obloukem. Možná to znáte - zavoláte na psa, on běží k vám, ale než doběhne, tak jako by si to začal rozmýšlet a udělá oblouk nebo kruh kolem vás. Bylo to u ní neodnaučitelné a bylo to strašné, protože hodně našich procházek vede po cestách v lese, kudy projede auto jen jednou za čas, takže pes je volný. Jenže když jelo auto a já ji k sobě zavolala, a to jsem musela, protože jí strach z auta vůbec nic neříkal a klidně se motala po cestě, tak přiběhla ...a udělala ten svůj nevypočitatelný oblouk a zase bylo všechno špatně. Tak jsem ji začala učit k noze. Byl to asi dobrý nápad, protože tenhle povel neznala a reflex oblouku nebyl. A šlo jí to - Riki, auto, k noze. No paráda, peska šťastná, jak je poslušná a jak já jsem spokojená, do půlroku to bylo na sto procent, dokonce se mi poslední dobou i párkrát stalo, že šmejdila v lese a uslyšela auto a přiběhla k noze. Pochválila jsem ji za to. Já blbec!!! Dál je to zkušené většině už asi jasné - byli jsme na zahrádce, peska tam byla zvyklá být předcházejících deset roků sama a hrabat si, dokud ji někdo nezavolá. Zahrádka je přes cestu, ne frekventovanou, ale když vy jste na druhé straně a máte psa naučeného na: k noze - jede auto, tak to skončí tak, jak pro nás - nemáte psa. Bylo to v neděli a bylo to snad jediné auto za celý den. A ona mi chtěla udělat radost a rozběhla se bez povelu k noze. Kamenujte mě!! Řidič neměl šanci zareagovat, na pěšinku není vidět.

psovova napsal(a):
hezky clanek
v kazdem pripade - bez piskotu ani krok, klice na krku, pevne nervy - to neni tak hrozne
akorat mam trochu obavy z tech piskotu. jak pak psovi vysvetlim, ze mu nemuzu davat do konce jeho zivota piskoty? jakym zpusobem se toto odnaucuje?

Taky z toho mám obavy, jak se to pak odbourá? Mám strach, že pak bez piškotků nebu chtít nic dělat, nebo bude, ale jen velice neochotně. Pes přeci není hloupej. I když se to bude odbourávat postupně a piškotek se dá jen občas, tak mu to přeci dojde. Už teď to vidím. Jednou jsem si piškotky zapomněla vzít na procházku (ukamenujte mě ), zavolala jsem, pejsek přišel, já si uvědomila, že pro něj nic nemám, tak jsem ho chválila snad půl hodiny, nadšená, válela s ním sudy, když ne piškotek, tak aspoň sranda. No a podruhý už tak nadšeně nepřišel

ges napsal(a):
Já už jsem sama sobě protivná, jak se tady furt dělám chytrá, ale je to fakt jen proto, že si moc dobře vzpomínám na svoje boje a občas se něco i podařilo.A mám teď zrovna období, kdy mám času nazbyt - ale ona se mi ta noha brzy zbrchá. Když měla pejska tak těch deset měsíců, to bylo léto a koupila jsem dětskou stříkací pistolku - docela slušný dosah měla. . Opravdu to velice pomohlo, nosili jsme ji všude sebou,brzy ji stačilo jen ukázat a psí rozvernice se jako zázrakem ukáznila.Velice spolehlivě se tak naučila NESMÍŠ. Bylo to přesnější než něco házet a když člověk počítal s tím, že psisko každou chvilku provede něco co nemá - a to je u takového mrněte jistota - tak i velmi rychlé a včasné. Chce to ale koupit nějakou, která samovolně nevytéká, některé jsou šunty.

Jo, to je dobry, jenze s mym pesem by to nefungovalo - ten si vodu vylozene uziva, a kdyz ho pri kropeni zahrady postrikam, tak je nadseny - vesinou se honi za proudem vody a sam se do nej stavi... Takze my fungujeme na klice... Ale chce to davat velky pozor, kam je hazim, uz jsem je parkrat malem nenasel...

ges napsal(a):
Nedá mi to,vaše obava, že Kevin vletí pod auto ve mně nastartovala vzpomínku na můj tragický výchovný úspěch. Měli jsme fenku, nalezence.
Nějaká výchova tam předtím asi byla - nesmíš, sedni, místo, ke mně. Ale to KE MNĚ bylo sice spolehlivé, ale vždycky s typickým bojácným obloukem. Možná to znáte - zavoláte na psa, on běží k vám, ale než doběhne, tak jako by si to začal rozmýšlet a udělá oblouk nebo kruh kolem vás. Bylo to u ní neodnaučitelné a bylo to strašné, protože hodně našich procházek vede po cestách v lese, kudy projede auto jen jednou za čas, takže pes je volný. Jenže když jelo auto a já ji k sobě zavolala, a to jsem musela, protože jí strach z auta vůbec nic neříkal a klidně se motala po cestě, tak přiběhla ...a udělala ten svůj nevypočitatelný oblouk a zase bylo všechno špatně. Tak jsem ji začala učit k noze. Byl to asi dobrý nápad, protože tenhle povel neznala a reflex oblouku nebyl. A šlo jí to - Riki, auto, k noze. No paráda, peska šťastná, jak je poslušná a jak já jsem spokojená, do půlroku to bylo na sto procent, dokonce se mi poslední dobou i párkrát stalo, že šmejdila v lese a uslyšela auto a přiběhla k noze. Pochválila jsem ji za to. Já blbec!!! Dál je to zkušené většině už asi jasné - byli jsme na zahrádce, peska tam byla zvyklá být předcházejících deset roků sama a hrabat si, dokud ji někdo nezavolá. Zahrádka je přes cestu, ne frekventovanou, ale když vy jste na druhé straně a máte psa naučeného na: k noze - jede auto, tak to skončí tak, jak pro nás - nemáte psa. Bylo to v neděli a bylo to snad jediné auto za celý den. A ona mi chtěla udělat radost a rozběhla se bez povelu k noze. Kamenujte mě!! Řidič neměl šanci zareagovat, na pěšinku není vidět.

to je hodne smutne, to vzdycky zaboli.
nejhorsi na tom je to, ze clovek ani pri tom nejlepsim svedomi netusi, co dela blbe. a rozhodne toho neni malo. a kdyz to skonci takhle, tak je to na poradnou opici.

kalliope napsal(a):
Taky z toho mám obavy, jak se to pak odbourá? Mám strach, že pak bez piškotků nebu chtít nic dělat, nebo bude, ale jen velice neochotně. Pes přeci není hloupej. I když se to bude odbourávat postupně a piškotek se dá jen občas, tak mu to přeci dojde. Už teď to vidím. Jednou jsem si piškotky zapomněla vzít na procházku (ukamenujte mě ), zavolala jsem, pejsek přišel, já si uvědomila, že pro něj nic nemám, tak jsem ho chválila snad půl hodiny, nadšená, válela s ním sudy, když ne piškotek, tak aspoň sranda. No a podruhý už tak nadšeně nepřišel

Házení klíčů po psu se mi vůbec nelíbí. Mrsknul jste je už někdo po malém dítěti když neposlouchá? To určitě ne, ale po psu...
Stačí se s nimi trefit na páteř, hlavu oka, atd. A navíc si cinkání klíčů spojí s nepříjemnostmi a až je např. budete vyndávat z kapsy, abyste si odemkli dveře apod., jak asi to zvíře bude reagovat? Středověké výcvikové metody.

psovova napsal(a):
to je hodne smutne, to vzdycky zaboli.
nejhorsi na tom je to, ze clovek ani pri tom nejlepsim svedomi netusi, co dela blbe. a rozhodne toho neni malo. a kdyz to skonci takhle, tak je to na poradnou opici.

To je přesné.
Jinak - brečíme ještě teď i po třech letech a téma Riki je u nás skoro tabu.
Vlastní blbost si člověk pořádně zapamatuje, i když by ji nejradši vymazal.

mumie napsal(a):
Házení klíčů po psu se mi vůbec nelíbí. Mrsknul jste je už někdo po malém dítěti když neposlouchá? To určitě ne, ale po psu...
Stačí se s nimi trefit na páteř, hlavu oka, atd. A navíc si cinkání klíčů spojí s nepříjemnostmi a až je např. budete vyndávat z kapsy, abyste si odemkli dveře apod., jak asi to zvíře bude reagovat? Středověké výcvikové metody.

No, uznavam, ze mate mozna v necem pravdu, ale prece jen mi nepripadne uplne pripadne srovnavani vychovy ditete a psa - prece jen, dite chcete vychovat k tomu, aby melo vlastni hlavu, umelo premyslet a rozhodovat se samo, psa v podstate obracene - aby poslouchal vas rozum, a sve rozhodovani omezil jen na situace, kdy u nej nejste.
Srovnavat hazeni klicu mi taky neprijde uplne ok - male dite snad ucite chodit na voditku, akdyz mu to nejde, tak ho "vycukavate"? Pripada mi to jako srovnani na stejne urovni... Pes _neni_ male dite, takze se k nemu taky tak chovat nemuzete, musite pouzit jine metody (i kdyby byly treba podobne).

orin napsal(a):
No, uznavam, ze mate mozna v necem pravdu, ale prece jen mi nepripadne uplne pripadne srovnavani vychovy ditete a psa - prece jen, dite chcete vychovat k tomu, aby melo vlastni hlavu, umelo premyslet a rozhodovat se samo, psa v podstate obracene - aby poslouchal vas rozum, a sve rozhodovani omezil jen na situace, kdy u nej nejste.
Srovnavat hazeni klicu mi taky neprijde uplne ok - male dite snad ucite chodit na voditku, akdyz mu to nejde, tak ho "vycukavate"? Pripada mi to jako srovnani na stejne urovni... Pes _neni_ male dite, takze se k nemu taky tak chovat nemuzete, musite pouzit jine metody (i kdyby byly treba podobne).

Tak jsem tu zase s novým poznatkem. Dneska jsme zjistila, že mě Kevin víc poslouchá. Na procházce mne hlídá, neuteče, zabaví se, ale hned mne následuje. Manželovi utíká. Plyne to třeba z toho, že je víc se mnou??? Díky. Ina

ina napsal(a):
Tak jsem tu zase s novým poznatkem. Dneska jsme zjistila, že mě Kevin víc poslouchá. Na procházce mne hlídá, neuteče, zabaví se, ale hned mne následuje. Manželovi utíká. Plyne to třeba z toho, že je víc se mnou??? Díky. Ina

Taky mě napadlo, že utekl za vámi. Některá plemena se fixují jen na jednoho pána. Jiná možnost je, a teď mluvím z vlastní zkušenosti, že doma o většině věcí rozhodujete vy a ne manžel. U nás tahle situace byla, když byla holka malá, manžel vydělával a já organizovala rodinu. Pes se rozhodl, že bude poslouchat jen mě a striktně to dodržoval. Až když holka trochu povyrostla, tak pes asi vycítil, že ten mužskej má v naší rodině taky nějakou váhu a vzal ho na vědomí. Holku nebral nikdy. Upozorňuji, že mám už dlouholeté a spokojené manželství a manžel není pod pantoflem ani mouchy snězte si mě. No ale radši tohle svému mužskému číst nedávejte.
S novým psem jsme si už dali na tuhle situaci pozor, manžel byl donucen se psovi víc věnovat, našel jisté zalíbení v krmení psa a zvládá už i některé povely. / Dcera by mu dala, kdyby místo "ke mně" velel "pocem"./ Je to taky tím, že firma funguje a na všechno je víc času. Dcerka je už velká a i ji pejska poslouchá na slovo.
Takže - manžel někdy krmí, vyžaduje čekej než jí dovolí se nažrat z misky, když jsme na výletě je zdrojem vody - v batohu, chodí do dveří před psem, hlubokým hlasem vyžaduje poslušnost, ale asi nejvíc pomohly jízdy v autě. Já nemám řidičák a tak za volantem je manžel neoddiskutovatelně pán tvorstva. Takže se nám peska pěkně zařadila kam patří a má v tom jasno.Pochopitelně nikdy nejí s náma a nikdy jí nedávame nějaký zbytek, když jsme všichni nedojedli - platí pro túry a výlety. A tak podobně, pro psa rozhodují neuvěřitelné maličkosti, každý odstín hlasu.

psovova napsal(a):
dobre rano.
prosim zase o radu. vcera jsem byla s mym 10 tydennim stenetem NO poprve venku. myslim uplne venku, ne na zahrade. udelali jsme si takove pekne male kolecko. byli jsme v miste, kde neni treba voditko. psek byl uplne na vetvi. to, co nam s puvodnim psem trvalo 15 minut, to jsem s timhle malym prdolou sla 40 minut
psek je schopny reagovat na: ke mne, fuj, sedni, ... uz ale taky vi, ze kdyz mu reknu fuj, tak ze dela neco, co se mi nelibi. a zrovna vcera - nasel na ceste nejakou shnilotinu. rikam fuj. kouka na mne a zere si svuj nalez. zarvu znovu fuj a jdu k nemu. a co myslite, ze udelal? zdrhnul, zalehnul, poziral. vzdycky, kdyz jsem se k nemu rozesla, tak zase popobehnul. mooc dobre vedel, ze dela neco co nemuze, ale nechal mne pekne vydusit.
pripadala jsem si jako blbec. vylozene se mi smal do ksichtu
a ted - co s tim? jak se zachovat priste?
diky za vase zkusenosti

mimochodem s tim "stekej" a "ticho". to je taky prca. kdyz na neco steka, tak mu pomaham a chvalim a vykrikuju "stekej". jenze ten malej hajzlik okamzite prestane a kouka na mne jako na blazna. tak mu rikam "ticho" - vyborne, tak zacne zacne zase stekat. jsem laik, ale poznam, ze neco je blbe.
chve to jen cas nebo mam "opacnika"?

K těm piškotům. Ano, toho se bojí všichni. Tak začnou je od počátku chvíli používat a chvíli ne, nebo s nimi přestanou po týdnu. Obojí vede akorát k tomu, že pes se naučí rozeznávat (na gestech, povelech a chování člověka), kdy ho za to čeká pamlsek a kdy ne. Tedy jak správně říkáte – v takovém případě začne chodit jen „za piškoty“ a zůstane mu to po celý jeho život.
Tedy první podmínkou je – používat zpočátku pamlsek vždy (nevynechávat), druhou – dát si čas na odbourávání pamlsků, tedy neuspěchat to, (pro ty kdo se psem stopují na pamlsky – je to stejné, že?) a třetí rada zní: „pokaždé psa pochválit“.
Konkrétněji. Pes dostane při každém přijití na povel piškot a pochvalu. Naučí se, že povel „ke mně“ znamená pro něj vlastně „na“. :-) Tedy byl by hloupý nepřijít, když ho čeká dobrota a ještě potom bude moci běhat a hrát si dál. (Takhle by si to měl pes vyložit a snažte se, aby si to tak opravdu mohl vyložit). U takového cvičení zůstaňte NĚKOLIK TÝDNŮ a cvičte přivolání úplně všude a za každé situace – odvolání od psů, od slepic, od lidí, v lese, od míče.... Až když NĚKOLIK TÝDNŮ (úplně orientačně min.5-7 týdnů) chodí pes opravdu spolehlivě – 100%, to už pes má nejen dostatečně uloženo v hlavě, že po tomto povelu přijde piškot, ale že po tomto povelu má přijít za svým pánem. V tu domu můžete začít s odbouráváním pamlsků formou „třikrát dám, jednou ne“. Musí to však být nepravidelné, aby se pes nenaučil rozeznávat „kdy ano a kdy ne“, a také na vašich gestech a povelech se nesmí nic změnit!!! Pes si tedy nikdy nesmí být jist, jestli ho ten pamlsek čeká, nebo nikoliv. Po několika dalších týdnech začnete pamlsek dávat v poměru „1-2x ano, jednou ne“. Je to moment, kdy pes již ví, jak má na povel „ke mně“ reagovat a tak automaticky poslechne „vůdce smečky“. NIKDY, ALE OPRAVDU SE SNAŽTE NIKDY NEZAPOMÍNAT NA POCHVALU. Někdy vřelejší, někdy třeba i jen zběžnou, ale u mladých psů je velice důležitá a stane se tak na místo pamlsků motivací pochvala. A také za odměnu psa poté nechte běhat a hrát si dál. No, a jsme u konce. Po několika dalších týdnech přejdete už na metodu, kdy pamlsek téměř nedáváte (nebo vůbec) a psa jen pochválíte. To by vašemu pejskovi ale mělo být rozhodně více jak 10 měsíců, tedy už žádný jasný mlaďoch. Přesto já i svým dospělým psům „kondičně“ jednou za čas (když si vzpomenu či mám – tj.třeba 1-3x za 14 dní) pamlsek po přivolání dám. Jsou z toho potom nadšeni a já z toho mám radost. A tak to má být – radost na obou stranách...

A ještě ke klíčům: jak jsem psala předtím, já bych moc „klíčovou metodu“ nedoporučovala, ale vím, že se praktikuje (klíče jsou po ruce skoro vždy...). Podle mě je lepší si koupit ten nejlevnější středně velký řetízkový obojek – a hodit tím, nebo nosit u sebe malou plechovku s kamínky, která ale nesmí rachotit během procházky v kapse! Jen ještě dodám, když tu věc po odhození zase chcete dát do kapsy, opět by si toho neměl pes všimnout. je-li to alespoň trochu možné.

K dětem: opravdu, prosím, nezacházejte k porovnávání psa s dětmi. To by jsme je musely srovnávat také se slony, mravenci, opicemi, prasaty... Je to jiný živočišný druh, s jinými potřebami, s jinými prioritami, a i když psy máme rádi jako své děti, často k nim tak taky přistupujeme, není možné je s nimi zaměňovat (porovnávat či srovnávat). V některých případech je sice možné srovnat reakce či chování malého dítěte se psem (respektive naopak), ale to pouze pro snadnější představivost člověka. Možná tak to Mumie i myslela. Každopádně dítěti lze domluvit, pes domluvám nerozumí (významu slov). Tak či tak trestání psa a chování k němu má být humánní a člověk by se měl co nejvíce snažit předcházet zranění (fyzickému i duševnímu). Přesto psovi je třeba vysvětlovat správné chování jinak než-li dětem. ...A teď už bych se zase opakovala...

Ale mumie mě přivedla ještě na jedno upozornění: samozřejmě, a´t použijete cokoliv jako „výstrahu, která má psa jakoby vystrašit “ (tedy štěrkající plechovku, pistolku s vodou...), musíte si uvědomit, že se toho pravděpodobně bude bát ve všech situacích a podobách. Tedy pokud je možné, že v následujícím jeho životě by nějaký předmět, který použijete jako stimul zákazu (nebo jak to lépe nazvat), mohl vést k problémům (např.se má do budoucna jednat o policejního psa), není možné tuto věc (praktiku) použít.

Ino, k poslednímu vašemu příspěvku jen ve zkratce: plyne z toho, že vás pejsek více uznává (coby „nadřazeného“), a že s největší pravděpodobností již více (oproti manželovi) víte, jak se v jaké situaci zachovat. Jen tak dále!

eva nohelova napsal(a):
K těm piškotům. Ano, toho se bojí všichni. Tak začnou je od počátku chvíli používat a chvíli ne, nebo s nimi přestanou po týdnu. Obojí vede akorát k tomu, že pes se naučí rozeznávat (na gestech, povelech a chování člověka), kdy ho za to čeká pamlsek a kdy ne. Tedy jak správně říkáte – v takovém případě začne chodit jen „za piškoty“ a zůstane mu to po celý jeho život.
Tedy první podmínkou je – používat zpočátku pamlsek vždy (nevynechávat), druhou – dát si čas na odbourávání pamlsků, tedy neuspěchat to, (pro ty kdo se psem stopují na pamlsky – je to stejné, že?) a třetí rada zní: „pokaždé psa pochválit“.
Konkrétněji. Pes dostane při každém přijití na povel piškot a pochvalu. Naučí se, že povel „ke mně“ znamená pro něj vlastně „na“. :-) Tedy byl by hloupý nepřijít, když ho čeká dobrota a ještě potom bude moci běhat a hrát si dál. (Takhle by si to měl pes vyložit a snažte se, aby si to tak opravdu mohl vyložit). U takového cvičení zůstaňte NĚKOLIK TÝDNŮ a cvičte přivolání úplně všude a za každé situace – odvolání od psů, od slepic, od lidí, v lese, od míče.... Až když NĚKOLIK TÝDNŮ (úplně orientačně min.5-7 týdnů) chodí pes opravdu spolehlivě – 100%, to už pes má nejen dostatečně uloženo v hlavě, že po tomto povelu přijde piškot, ale že po tomto povelu má přijít za svým pánem. V tu domu můžete začít s odbouráváním pamlsků formou „třikrát dám, jednou ne“. Musí to však být nepravidelné, aby se pes nenaučil rozeznávat „kdy ano a kdy ne“, a také na vašich gestech a povelech se nesmí nic změnit!!! Pes si tedy nikdy nesmí být jist, jestli ho ten pamlsek čeká, nebo nikoliv. Po několika dalších týdnech začnete pamlsek dávat v poměru „1-2x ano, jednou ne“. Je to moment, kdy pes již ví, jak má na povel „ke mně“ reagovat a tak automaticky poslechne „vůdce smečky“. NIKDY, ALE OPRAVDU SE SNAŽTE NIKDY NEZAPOMÍNAT NA POCHVALU. Někdy vřelejší, někdy třeba i jen zběžnou, ale u mladých psů je velice důležitá a stane se tak na místo pamlsků motivací pochvala. A také za odměnu psa poté nechte běhat a hrát si dál. No, a jsme u konce. Po několika dalších týdnech přejdete už na metodu, kdy pamlsek téměř nedáváte (nebo vůbec) a psa jen pochválíte. To by vašemu pejskovi ale mělo být rozhodně více jak 10 měsíců, tedy už žádný jasný mlaďoch. Přesto já i svým dospělým psům „kondičně“ jednou za čas (když si vzpomenu či mám – tj.třeba 1-3x za 14 dní) pamlsek po přivolání dám. Jsou z toho potom nadšeni a já z toho mám radost. A tak to má být – radost na obou stranách...

A ještě ke klíčům: jak jsem psala předtím, já bych moc „klíčovou metodu“ nedoporučovala, ale vím, že se praktikuje (klíče jsou po ruce skoro vždy...). Podle mě je lepší si koupit ten nejlevnější středně velký řetízkový obojek – a hodit tím, nebo nosit u sebe malou plechovku s kamínky, která ale nesmí rachotit během procházky v kapse! Jen ještě dodám, když tu věc po odhození zase chcete dát do kapsy, opět by si toho neměl pes všimnout. je-li to alespoň trochu možné.

K dětem: opravdu, prosím, nezacházejte k porovnávání psa s dětmi. To by jsme je musely srovnávat také se slony, mravenci, opicemi, prasaty... Je to jiný živočišný druh, s jinými potřebami, s jinými prioritami, a i když psy máme rádi jako své děti, často k nim tak taky přistupujeme, není možné je s nimi zaměňovat (porovnávat či srovnávat). V některých případech je sice možné srovnat reakce či chování malého dítěte se psem (respektive naopak), ale to pouze pro snadnější představivost člověka. Možná tak to Mumie i myslela. Každopádně dítěti lze domluvit, pes domluvám nerozumí (významu slov). Tak či tak trestání psa a chování k němu má být humánní a člověk by se měl co nejvíce snažit předcházet zranění (fyzickému i duševnímu). Přesto psovi je třeba vysvětlovat správné chování jinak než-li dětem. ...A teď už bych se zase opakovala...

Ale mumie mě přivedla ještě na jedno upozornění: samozřejmě, a´t použijete cokoliv jako „výstrahu, která má psa jakoby vystrašit “ (tedy štěrkající plechovku, pistolku s vodou...), musíte si uvědomit, že se toho pravděpodobně bude bát ve všech situacích a podobách. Tedy pokud je možné, že v následujícím jeho životě by nějaký předmět, který použijete jako stimul zákazu (nebo jak to lépe nazvat), mohl vést k problémům (např.se má do budoucna jednat o policejního psa), není možné tuto věc (praktiku) použít.

Ino, k poslednímu vašemu příspěvku jen ve zkratce: plyne z toho, že vás pejsek více uznává (coby „nadřazeného“), a že s největší pravděpodobností již více (oproti manželovi) víte, jak se v jaké situaci zachovat. Jen tak dále!

Děkuju paní Nohelová. Myslím, že skutečně Kevin bere víc mne, musím říct, že já jsem s jeho posloucháním spokojená. Když ho naučím něco nového, je to jen a jen moje zásluha. Manžel ho zbožňuje, ale je od rána do večera v práci a tak jen zkouší, jestli to, co nacvičíme skutečně "funguje".
Jak psala ges, jsem to já, kdo tu o většině věcí rozhoduje - kdo jiný, když muž je v práci, ale rozhodně není nekňuba!!!
A tak zatímco mne Kevík z očí nespustí - manželovi tvrdošijně utíká. Jdeme - li oba, jde v pohodě, ale jinak běhá k domu. Hrozně mě to těší, ale to doma nemůžu říct!!! Ale radost mám, jak malej Jarda.
Ovšem nutno dodat, že největší zásluhu na tom máte vy paní Nohelová, ges, Lištičko a všichni ostatní, kteří se mnou máte trpělivost!!!
Díky Ina
Jo, a synka nebere vůbec!

ina napsal(a):
Děkuju paní Nohelová. Myslím, že skutečně Kevin bere víc mne, musím říct, že já jsem s jeho posloucháním spokojená. Když ho naučím něco nového, je to jen a jen moje zásluha. Manžel ho zbožňuje, ale je od rána do večera v práci a tak jen zkouší, jestli to, co nacvičíme skutečně "funguje".
Jak psala ges, jsem to já, kdo tu o většině věcí rozhoduje - kdo jiný, když muž je v práci, ale rozhodně není nekňuba!!!
A tak zatímco mne Kevík z očí nespustí - manželovi tvrdošijně utíká. Jdeme - li oba, jde v pohodě, ale jinak běhá k domu. Hrozně mě to těší, ale to doma nemůžu říct!!! Ale radost mám, jak malej Jarda.
Ovšem nutno dodat, že největší zásluhu na tom máte vy paní Nohelová, ges, Lištičko a všichni ostatní, kteří se mnou máte trpělivost!!!
Díky Ina
Jo, a synka nebere vůbec!

Vždyť už je Kevínek skoro jako náš .

ges napsal(a):
Vždyť už je Kevínek skoro jako náš .

To je od vás hezký!!!
Jistě jsem tu už vložila milion fotek, ale ještě tu máte jednu našeho - vašeho Kevina.
A ještě jednou dík. Ina

ina napsal(a):
To je od vás hezký!!!
Jistě jsem tu už vložila milion fotek, ale ještě tu máte jednu našeho - vašeho Kevina.
A ještě jednou dík. Ina

Jako bych viděla Brusinku... Jen dávejte fotky (a ptejte se) dál! Ten pocit znám, i když manžel už teď ode mne hodně okoukal, tak psi docela poslouchají i jeho, (ale to mě vlastně taky těší), ale stejné jako u vás je to u mých rodičů.
Děkuji za pochvalu. Moc potěší. A hlavně to, že tu nejsme nadarmo. Že ten čas tu strávený, byť mě to moc baví, je užitečně strávený, protože rady někomu něco dají.