Poslední rozloučení...

Přidejte téma
Přidejte téma
Otočit řazení příspěvků Otočit řazení příspěvků
29.2.2012 02:18
suszenka

XXX.XXX.208.106

aneb Jak jste se vyrovnali se smrtí vašeho nejlepšího přítele??? jsou to už skoro 3 měsíce co mě navždy opustil múj rotwlčák Rony, Dnes kamarádka uspala svoji fenku kříženečka Kesinku. Tento příspěvek píšu vlastně asi jako vzpomínku na naše miláčky. A tímto chci povědět Ronyho příběh...
Bylo to roku 2006, kdy mi kamarádka poslala odkaz na inzerát na pejska... Rotwik křížený s vlčákem, pes, 4-letý. Chtěla jsem velkého psa. Kdysi jsme měli vlčáka, který bohužel jako 6ti letý ochrnul a byl utracen. pes byl mým snem a tak, když jsem Ronáska viděla, prostě musel být můj.. Měla ho v tu chvíli v péči paní Dáša Fišerová z českých budějovic (které jsem dodnes vděčná), která mi řekla, že pes útočí na lidi, je týraný - bijí ho, nesnáší psy, a tak nějak dál. K e-mailu poslala fotku Ronýska - usmívající se pes, ve sněhu, nádherný. Druhý den jsem si ho vyzvedla v Třebíči na vlakovém nádraží. Dovezla ho mladá holčina povídala jaký je, i když ho mají chvíli a pes mezitím spokojeně pozoroval ploštici lezoucí po perónu :D... Byl nadšený z vlaků, cestování, o šalinách raději ani nemluvím... :DDD Doma druhý den, kdy jsem konečně rodičům sdělila, že je doma pes - mamka: a co na to taťka??? Taťka: Jak se jmenuje?? jo Rony?? a umí dávat pac?? a už večer přijela sestra a všichni jsme si na zahradě hráli s psíkem. Byla jsem s ním 6 let a za tu dobu jsem s ním zažila nespočetně krásných věcí. Výlety na vodu, hlídání chaty a courání s Nikitkou a Gambiškem (kříženec kamarádky - vlastním jménem Gamrinus :D). Byl to psíček zachráněný před nejistým osudem. Na veterině, když jsem byla Ronyho utratit jsem mluvila s veterinářkou o konečném řešení.... Vyslechla si náš příběh a i ona uronila slzu a řekla, že doufá že budu mít dalšího takového psíka, kterému dám domov a všechnu moji lásku. Dnes tu po nějaké době ležím doma sama, bez něj a bez kohokoli dalšího, s jedinou potřebou se z toho všeho vymluvit... Chybí mi a nikdo takový už nikdy nebude... A budou další, kvůli kterým budu jěště mnohokrát za život takto brečet a zpovídat se, ale čím víc jich bude, tím budu šťastnější. Protože tak jako pes mě nikdy nikdo jiný milovat nebude...

29.2.2012 02:32
elsa

XXX.XXX.130.248

Peti, nejsi v tom sama. Ne vždy fyzicky, ale vždycky a doslova jsme s Tebou a všichni budem s vlhkýma očima, ale s úsměvem na rtech vzpomínat na nejúžasnějšího Ronýska

29.2.2012 08:05
inusanka

XXX.XXX.175.11

Bohužel každý z nás se za svůj život rozloučí s více chlupatými kamarády a každý z nich zanechá za sebou krásné vzpomínky i smutek, že to nemohlo trvat déle. Naše milované Mimi odešlo pomalu před dvěma lety a dodnes se mi po něm stýská, byť jeho povinnosti převzala bytost jiná

29.2.2012 10:37
ukulemba

XXX.XXX.96.2

I Ja uronila slzu nad tvym pribehem a taky protoze jsem prisla o svoji milovanou fenecku. Je to teprve 17 dni co me navzdycky moje beruska opustila a rada bych i ja napsala pribeh o moji fence Leonbergera..

Bylo 3.ledna 1999. Muj vysneny a vyplakany, vymodleny maly Leonek sedel jako hromadka nestesti pred nasimi vchodovymi dvermi. Vidim to jako kdyby to bylo vcera.. Segra s jejim pritelem dovezli tu malou-velkou zlatou kulicku od pani z Dašic, chovatelky, ktera se jiz Leonum bohuzel nevenuje. Bambulka tam sedela, koukala, vypadala jako plysovy medvidek. S jasotem jsem se na ni vrhla, popadla jsem to moje stesti do naruce a hnala se za mamkou do obyvaku..Posadila jsem ji na gauc a ona sedela,koukala.. byla opravdu jako plysova hracka.. Mela jsem neskutecnou radost. Pejsky jsme chovali od meho narozeni a jeste dlouho pred tim. Ale vzdycky jsme meli mala plemena a muj sen byl vzdycky velky pes-kun. Vybrala jsem si leonka uplne nahodne, kdyz mi mamka po dlouhem letitem premlouvani velkeho psa dovolila. Prohledla jsem si atlas psu a bylo vymalovano..aniz bych knihu dolistovala nakonec, Leonberger mi padl do oka a jineho jsem uz proste nechtela. Bylo mi 13 let, Leoni miluji deti, byla jsem ja ta hlavni panicka a tak se stalo, ze pes ktereho jsem tolik chtela a zamilovala si ho, miloval ze vsech svych lidi nejvice me. Byly jsem jako dvojcata, vsude spolu.

Baby, jak jsme ji nakonec pojmenovali, rostla jako z vody. Znicila nam pulku bytu, rozdrapala vsechny dvere, mamce vyhrabala par kvetin z kvetinacu, nescetnekrat prekousala kabel od televize-presto ze mela hracky, nikdy ji moc nebavily, spise se zajimala o to, co na hrani nebylo.. Vsichni jsme z ni byli na mrtvici, ale vydrzeli jsme.. a stalo to za to.

13 let sla verne po mem boku, sdilela semnou me detstvi, me dospivani a nyni i dospelost. Zazila jsem s ni miliony krasnych zazitku, byla pro me cely svet, moje miminko, ktere kdyz nebylo zrovna semnou, stale jsem na nej myslela.. Byla na prvnim miste predevsemi, podle ni jsem ridila svuj zivot.. Mozna to nekomu bude pripadat prehnane, ale milovala jsem ji celym svym srdcem a ona milovala me. Velky pes muze byt nekdy prekazkou..Mam mamku na voziku a tata dojizdel na turnusy do prace. Kdyz jsem chtela nekam jet, prvni co jsem resila byla, jestli Bejba muze semnou.. Pokud to neslo, zustala jsem doma. Nikdy mi to nevadilo, i kdyz me obcas mrzelo, ze jsem treba prisla o nejakou zabavu.. dnes vim, ze kdykoliv jsem byla s ni, nikdy jsem o nic neprisla, protoze ona byla a stale je tim nejdulezitejsim a nejkrasnejsim co me v zivote potkalo...

V den, kdy nadesel jeji cas, jsem se zrovna vracela z vikendu u nasich. Bajda byla doma s mym pritelem. Byla nedele.. Moc jsem se na ni tresila, ale kdyz jsem prisla domu, zadne vitani se nekonalo.. Tohle me hodne vydesilo. Nase vitani bylo vzdy bourlive, mazlici, hladici a pusinkovaci.. Ted ale lezela schoulena v klubicku, najednou mi pripadala strasne krehka a drobounka.. sedla jsem si k ni a i kdyz uz byla hlucha, mluvila jsem na ni, hladila ji a v tu chvili mi doslo, ze jeji cas uz je naplnen. Protoze pry od rana nebyla venku, proste nesla, snazila jsem se ji zvednout a vzit ji ven.. Bohuzel, ona uz nemohla. To uz jsem pak zacala bulet.. prosit ji at me neopousti.. dopadlo to, jak to dopadnout muselo.. Vedela jsem ze umira... Ale porad jeste tu byla nejaka nadeje, ze je ji treba jen zle...jeli jsme na veterinu, Bejbusku jsme tam donesli v dece. Kdyz jsme ji polozili v ordinaci na zem, doktor se zeptal, co nas privadi.. Povedela jsem mu, co se deje.. Prohledl ji a uz jen konstatoval, ze umira.. ze umira a moc se trapi a ze bych mela dat souhlas k uspani.. Byly to ty nejhorsi slova jake jsem kdy slysela a ta veta mi vezi v hlave dodnes.. Rvala jsem jako silena, nemohla jsem se vubec rozhodnout.. vedela jsem, ze je to to nejlepsi co pro ni muzu udelat.. ze to musim udelat, ze to boli jen me, ale ji uz bude dobre.. jenze stale jsem mela v hlave takove to co kdyby... i kdyz doktor rekl, co rekl a ja mu verila, pohled na ni i kdyz tezce dychala mi daval nadeji.. zbytecnou.. opravdu nebylo jine reseni a nez ji nechat na klinice na vysetreni vseho, aby tam nakonec behem par hodin stejne umrela a sama, beze me.. to jsem nedopustila..
Nekolik minut jsem se s ni loucila, v duchu ji povedela, jak moc ji miluju.. pak dostala narkozu, posledni pohlazeni, kdyz byla jeste ziva, posledni pusu a pak uz usnula naporad... byla jsem ubulena, znicena, nestastna.. Nemohla jsem si ji ani vzit domu a udelat ji hrobecek, abych ji tu mela stale u sebe. Byly tak strasny mrazy, ze bych neukopla vubec nic..a to me neskutecne zere dodnes..

Stale mi moc chybi a bude mi chybet do smrti. Tohle byl pes meho zivota, moje druhe ja..

Kdysi jsem nekde na diskuzi psala, ze az jednou budu bez pejska, Leonbergera si uz neporidim.. Dneska muzu s jistotou rici, ze jineho psa, nez leonbergera nechci..

1.3.2012 08:25
inusanka

XXX.XXX.175.11

Je to smutné, že odcházejí tak brzy, ale bez nového přítele člověk nevydrží. A strašně Vám závidím, že máte před sebou spoustu let s tímto báječným plemenem. Po dvaceti letech s NF je mi jasné, že i kdybyste projížděla atlas psů všemi směry, nakonec skončíte u leona jako my u foundla. Akorát že u nás už je to poslední obřík, tak si to musíme hodně užít a proto se k nám nastěhovala tahle naše akční hrdinka. Do důstojného a klidného psa má opravdu daleko

1.3.2012 08:37
impact

XXX.XXX.195.92

ukulemba
Nemohla jsem si ji ani vzit domu a udelat ji hrobecek, abych ji tu mela stale u sebe. Byly tak strasny mrazy, ze bych neukopla vubec nic...
Přišla jsem, dost tragicky, o fenku předloni 12. 12.. O víkendu, kdy začaly ty nejhnusnější mrazy. Polevily až po svátcích a 26. 12. se konečně dalo kopnout do země. Celou dobu jsem měla fenku zabalenou v dece a v bedýnce ve skříni na dvoře. A byly to teda ty nejstrašnější svátky, co jsem kdy zažila..

Přeju Ti, ať to co nejdříve přebolí.. A klidně ji ten hrobeček udělej teď. Jen tak. Bylo to jen tělo. Její duch je přece pořád s tebou...

1.3.2012 09:07
nehezacka

XXX.XXX.216.111

taky přidám smutné rozloučení.17.11.nám navždy odešla naše SAO.
měla 5 let,když jsme se k ní přistěhovali na barák.ze začátku nás nechtěla,tesknila po paničce která ji opustila.pak jsme ji přesvědčili,že jí bude s náma aspoň trochu líp a ona si nás zamilovala.položila by za nás život.bohužel,rakovina mléčné žlázy je zlá.k tomu stáří a tak jsme jí onoho 17.listopadu museli nechat ukončit její trápení.MOC SE MI ARINKO STÝSKÁsmajlíksmajlíksmajlík
teď máme z útulku bernardýnku :-)která nám pomáhá zahnat bolest po naší Arince

Přidejte reakci

Přidat smajlík