Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák 
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to? 
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
Tak naše tenkrát 12-ti letá slečna si doslova vydupala vlastního psa (mami ty máš 4 a já žádnýho!) Holce bude 14, psovi 2 a funguje to skvěle! Samozřejmě z dálky nenápadně dohlížím, ale snažím se jí do toho nekecat. Psisko má lepší socializaci než moji, tahá ho všude s sebou od mimina. Sice domů donesl blechy od místních podvraťáků, ale co je celkové odblešení všeho zvěřince proti skvělé psí povaze
Běhají canicross, chodí dogtrekking, brousí si zuby na koloběžku...
http://www.volny.cz/malamuti/
je to Yetti
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
Ahoj Charon, já osobně jsem pro, sama jsem začla kdysi ve dvanácti letech, když rodiče pořídili dobrmana. Začala jsem s ním chodit na cvičák, ale ne protože jsem musela, ale protože jsem chtěla a pesan byl nápad rodičů, protože v té době jsme měli již kokršpanělku. Začala jsem, když pejskovi bylo 2,5 roku, ale myslím, že na to kolik bylo mě i jemu jsme to zvládli bravůrně.. :o) byla jsem na něj i na sebe pyšná. Bylo to v období mé puberty, která byla v plném rozkvětu, ale kdynologie mne vzala na tolik, že i přes to, že kamarádky chodily tam či tam, já jsem chodila mezi psy a pejskaře.. a moc ráda.. pak jsme se odstěhovali, začala střední škola a já toho nechala.. no ale není všem dnům konec a již rok jsem opět v aktviním kynologickém šílení.. jsem zapálená jako dřív.. a mé ambice jsou stále větší a větší.. :o)) mám fenku LR rok a 4 měsíce a teď plánuji pořídit ještě jednoho čtyřnohého kamaráda... a na nějakou chvilku budu mít vystačeno Takže jsem pro, aby se mladí zapojovali, ale je to individuální. Když totiž vidím některé mladé lidi, ale i starší či staré, tak nevěřím vlastním očím co s tím pesanem vyvádějí či on s nimi
A jestli bych nechala děti si vydělat na pejska? Nevím já sama jsem si na něj nikdy jako dítě nevydělala, neměla jsem jak a kde. Takže to je sporné. A samozřejmě dítě psa vlastnit nemůže, musí to být rodiče, můžou jen dítě zaúkolovat, aby se o něj staralo atd.. protože pokud jde o poplatky, tak žádnej púředník nepřihlásí psejka na 12-ti leté dítě. Bohužel, takže Ti rodiče musej taky přispět svou kapkou do mlejna.
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
Tak by mě zajímalo, jestli to je náhoda, nebo jste si přečetla na nemoderce u ČsV názor, že psa by si měli pořizovat dospělí?
Vzhledem k tomu, že jsem to tam psala já, tak napíšu sem upřesnění svého názoru.
Myslím, že je skvělé, když si mladý člověk zvolí jako koníčka psa a aktivity s ním spojené. V 16 letech je to výborný způsob, jak trávit volný čas a naučit se zodpovědnosti. V 16 letech už na to člověk většinou stačí fyzicky i psychicky, takže od rodičů potřebuje hlavně finanční zázemí a "morální podporu". Pokud ji má a je zodpovědný, proč ne. Navíc, kdyby se psy každý začínal až v 18, bylo by v kynologii málo schopných mladých lidí
Jak je psáno výš, paní má dcerku, která má "svého" psa ve 12. Super! Rodiče jsou totiž pejskaři a jsou schopni z dálky dohlížet, zda to nesměřuje k průšvihu. Když se nad tím člověk zamyslí, ze zákona 12-ti leté dítě stejně nemůže psa vlastnit, musí být napsaný na někoho z rodičů. To, že se o něj plně stará, je naprosto v pořádku a určitě je to pro budoucí život dobrý základ.
Průšvih vidím tam, kde rodiče-nepejskaři podlehnou škemrání 8-mi letého dítěte, že chce pejska. A protože máme v módě retrívry, pořídí dítěti retrívra. Ten je zezačátku slaďoučký, pak rozmazlený, pak diriguje celou rodinu, dítě na něj fyzicky nestačí a pes končí v kotci, útulku, na veterině.
Je to vždy na rozhodnutí a zodpovědnosti rodičů, zda je jejich dítě schopné se o psa postarat a zda jsou schopni a ochotni převzít zodpovědnost za živého tvora v případě, že to dítě nebude zvládat. Takže psa do rodiny ano, ale ne způsobem - pořídíme psa dítěti. Buďto už na to to dítě má věk, aby si přivydělalo a pořídilo si ho samo, nebo pořizuji psa já. Ano, může být jeho "pánem" dítě, ale já nesu zodpovědnost, že pes bude vychovaný a bude o něj dobře postaráno. A určitě je rozdíl, když dítě velí čivavě nebo NO. Takže psa mladým lidem určitě ano, dětem pouze v případě, že jsou si rodiče plně vědomi své zodpovědnosti, když pořizují psa dítěti.
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
Charon, nejmenuješ se Jana??Odkud jsi?
goldie
napsal(a):
Charon, nejmenuješ se Jana??Odkud jsi?
Kdepak, jmenuji se Michaela a jsem z Vrchlabí 
tosca
napsal(a):
Tak by mě zajímalo, jestli to je náhoda, nebo jste si přečetla na nemoderce u ČsV názor, že psa by si měli pořizovat dospělí?
Vzhledem k tomu, že jsem to tam psala já, tak napíšu sem upřesnění svého názoru.
Myslím, že je skvělé, když si mladý člověk zvolí jako koníčka psa a aktivity s ním spojené. V 16 letech je to výborný způsob, jak trávit volný čas a naučit se zodpovědnosti. V 16 letech už na to člověk většinou stačí fyzicky i psychicky, takže od rodičů potřebuje hlavně finanční zázemí a "morální podporu". Pokud ji má a je zodpovědný, proč ne. Navíc, kdyby se psy každý začínal až v 18, bylo by v kynologii málo schopných mladých lidí
Jak je psáno výš, paní má dcerku, která má "svého" psa ve 12. Super! Rodiče jsou totiž pejskaři a jsou schopni z dálky dohlížet, zda to nesměřuje k průšvihu. Když se nad tím člověk zamyslí, ze zákona 12-ti leté dítě stejně nemůže psa vlastnit, musí být napsaný na někoho z rodičů. To, že se o něj plně stará, je naprosto v pořádku a určitě je to pro budoucí život dobrý základ.
Průšvih vidím tam, kde rodiče-nepejskaři podlehnou škemrání 8-mi letého dítěte, že chce pejska. A protože máme v módě retrívry, pořídí dítěti retrívra. Ten je zezačátku slaďoučký, pak rozmazlený, pak diriguje celou rodinu, dítě na něj fyzicky nestačí a pes končí v kotci, útulku, na veterině.
Je to vždy na rozhodnutí a zodpovědnosti rodičů, zda je jejich dítě schopné se o psa postarat a zda jsou schopni a ochotni převzít zodpovědnost za živého tvora v případě, že to dítě nebude zvládat. Takže psa do rodiny ano, ale ne způsobem - pořídíme psa dítěti. Buďto už na to to dítě má věk, aby si přivydělalo a pořídilo si ho samo, nebo pořizuji psa já. Ano, může být jeho "pánem" dítě, ale já nesu zodpovědnost, že pes bude vychovaný a bude o něj dobře postaráno. A určitě je rozdíl, když dítě velí čivavě nebo NO. Takže psa mladým lidem určitě ano, dětem pouze v případě, že jsou si rodiče plně vědomi své zodpovědnosti, když pořizují psa dítěti.
Máš úplnou pravdu.. vážně jsem tvůj příspěvek četla. Nějak jsem se zamyslela, protože já sama si myslím, že pes se nemá pořizovat dětem jako mazlíček.. no já mám co říkat.. už od mala mezi psy vyrůstám, ale musím upřesnit, že žádný můj příbuzný pejskař není.. bohužel 
možná by pro mé šílení kolem psů měli větší pochopení
lenkab
napsal(a):
Tak naše tenkrát 12-ti letá slečna si doslova vydupala vlastního psa (mami ty máš 4 a já žádnýho!) Holce bude 14, psovi 2 a funguje to skvěle! Samozřejmě z dálky nenápadně dohlížím, ale snažím se jí do toho nekecat. Psisko má lepší socializaci než moji, tahá ho všude s sebou od mimina. Sice domů donesl blechy od místních podvraťáků, ale co je celkové odblešení všeho zvěřince proti skvělé psí povaze Běhají canicross, chodí dogtrekking, brousí si zuby na koloběžku...
http://www.volny.cz/malamuti/
je to Yetti
Jé tak takhle to je holčina vážně šikovná.. a Yetti je fešák koukala jsem na fotky, ale opravdu se neodvažuji hádat co to je vlastně za kříženečka.
Na koloběžku bych si taky brousila zuby, ale bohužel Charouš není až zas tak aktivní... jeden saňák by se mi občas hodil
charon
napsal(a):
Jé tak takhle to je holčina vážně šikovná.. a Yetti je fešák koukala jsem na fotky, ale opravdu se neodvažuji hádat co to je vlastně za kříženečka.
Na koloběžku bych si taky brousila zuby, ale bohužel Charouš není až zas tak aktivní... jeden saňák by se mi občas hodil
Yetti je kříženec "kříženců" Maminka je 1/2 evropský saňový pes a 1/2 alaska husky (což jsou oba v podstatě specielně vyšlechtění psi pro práci v zápřahu), tatínek je alaska husky (pravděpodobně, protože háravá mamina se vydala na "výlet" po kennelu čítajícím 40 zvířat... podle podoby štěňat byl ale na 99% identifikován) Je to úžasný zvířátko, jediný problém je spojení "seveřana" a "ohaře", lovecký instinkt je sviňa, jak chytne stopu, tak je v prachu! Na chození na volno to moc není
tosca
napsal(a):
Tak by mě zajímalo, jestli to je náhoda, nebo jste si přečetla na nemoderce u ČsV názor, že psa by si měli pořizovat dospělí?
Vzhledem k tomu, že jsem to tam psala já, tak napíšu sem upřesnění svého názoru.
Myslím, že je skvělé, když si mladý člověk zvolí jako koníčka psa a aktivity s ním spojené. V 16 letech je to výborný způsob, jak trávit volný čas a naučit se zodpovědnosti. V 16 letech už na to člověk většinou stačí fyzicky i psychicky, takže od rodičů potřebuje hlavně finanční zázemí a "morální podporu". Pokud ji má a je zodpovědný, proč ne. Navíc, kdyby se psy každý začínal až v 18, bylo by v kynologii málo schopných mladých lidí
Jak je psáno výš, paní má dcerku, která má "svého" psa ve 12. Super! Rodiče jsou totiž pejskaři a jsou schopni z dálky dohlížet, zda to nesměřuje k průšvihu. Když se nad tím člověk zamyslí, ze zákona 12-ti leté dítě stejně nemůže psa vlastnit, musí být napsaný na někoho z rodičů. To, že se o něj plně stará, je naprosto v pořádku a určitě je to pro budoucí život dobrý základ.
Průšvih vidím tam, kde rodiče-nepejskaři podlehnou škemrání 8-mi letého dítěte, že chce pejska. A protože máme v módě retrívry, pořídí dítěti retrívra. Ten je zezačátku slaďoučký, pak rozmazlený, pak diriguje celou rodinu, dítě na něj fyzicky nestačí a pes končí v kotci, útulku, na veterině.
Je to vždy na rozhodnutí a zodpovědnosti rodičů, zda je jejich dítě schopné se o psa postarat a zda jsou schopni a ochotni převzít zodpovědnost za živého tvora v případě, že to dítě nebude zvládat. Takže psa do rodiny ano, ale ne způsobem - pořídíme psa dítěti. Buďto už na to to dítě má věk, aby si přivydělalo a pořídilo si ho samo, nebo pořizuji psa já. Ano, může být jeho "pánem" dítě, ale já nesu zodpovědnost, že pes bude vychovaný a bude o něj dobře postaráno. A určitě je rozdíl, když dítě velí čivavě nebo NO. Takže psa mladým lidem určitě ano, dětem pouze v případě, že jsou si rodiče plně vědomi své zodpovědnosti, když pořizují psa dítěti.
U nás to byl asi právě nezodpovědný přístup mých rodičů, kterému vděčím za to, že mám své psy. Mí rodiče jsou absolutní nepejskaři. Ne, že by psy neměli rádi, ale z vlastního rozhodnutí by si psa nepořídili a nevychovali by ani to nejpoddajnější plemeno:) Od malička jsme s bratrem škemrali, až se rodiče slitovali a pořídili nám psa. Mně bylo necelých 13, bratrovi 9. Sice pořídili beardedku (ale ne úplně čistou), ale nezodpovědně nevychovaného ročního psa. Ale byl zadarmo! Vypadalo ( a dodnes vypadá) to asi tak, že rodiče zajišťují finance a jinou podporu, ale psy jen rozmazlují, nevychovávají. Bráchovi se pes brzy omrzel, ale mě to chytlo, za 2 roky jsme měli 2 zkoušky. A za 3 roky přibyla další beardedka, tentokrát s PP. Na ni jsem si polovinu našetřila, ale rodiče mi to pak vrátili. S ní to byl pořádný rozjezd. Chtěla jsem ji na sport, agility, ale u toho jsme zůstali jen rekreačně. Naopak mě pořádně chytly výstavy. Díky obrovské podpoře mých rodičů (sama bych to určitě neutáhla a věku kolem 16 let ani neodřídila) je moje holka několikanásobná šampionka atd. A díky jejich podpoře jsem si mohla "založit" chovatelskou stanici. A pokračuje to dál, psů stále přibývá:) Nejen u nás, ale i v rodině mého přítele. Dále se věnujeme výstavám a psím sportům.
Jen mě někdy mrzí, že mě okolí nebere dost vážně. Třeba když jsem v 19 odchovala svůj první vrh, některým jsem se nezdála dost fundovaná. Ale za 2 roky už to bylo o něco lepší.
Tohle je jeden z mých dvou největších kynologických úspěchů:
emiel
napsal(a):
U nás to byl asi právě nezodpovědný přístup mých rodičů, kterému vděčím za to, že mám své psy. Mí rodiče jsou absolutní nepejskaři. Ne, že by psy neměli rádi, ale z vlastního rozhodnutí by si psa nepořídili a nevychovali by ani to nejpoddajnější plemeno:) Od malička jsme s bratrem škemrali, až se rodiče slitovali a pořídili nám psa. Mně bylo necelých 13, bratrovi 9. Sice pořídili beardedku (ale ne úplně čistou), ale nezodpovědně nevychovaného ročního psa. Ale byl zadarmo! Vypadalo ( a dodnes vypadá) to asi tak, že rodiče zajišťují finance a jinou podporu, ale psy jen rozmazlují, nevychovávají. Bráchovi se pes brzy omrzel, ale mě to chytlo, za 2 roky jsme měli 2 zkoušky. A za 3 roky přibyla další beardedka, tentokrát s PP. Na ni jsem si polovinu našetřila, ale rodiče mi to pak vrátili. S ní to byl pořádný rozjezd. Chtěla jsem ji na sport, agility, ale u toho jsme zůstali jen rekreačně. Naopak mě pořádně chytly výstavy. Díky obrovské podpoře mých rodičů (sama bych to určitě neutáhla a věku kolem 16 let ani neodřídila) je moje holka několikanásobná šampionka atd. A díky jejich podpoře jsem si mohla "založit" chovatelskou stanici. A pokračuje to dál, psů stále přibývá:) Nejen u nás, ale i v rodině mého přítele. Dále se věnujeme výstavám a psím sportům.
Jen mě někdy mrzí, že mě okolí nebere dost vážně. Třeba když jsem v 19 odchovala svůj první vrh, některým jsem se nezdála dost fundovaná. Ale za 2 roky už to bylo o něco lepší.
Tohle je jeden z mých dvou největších kynologických úspěchů:
Tak to je pěkný pejskařský příběh Je supr, že jsi to nevzdala a odchovat vrh v 19, tak to je fakt dobrý
Mě rodiče extra nepodporují.. oni chtěli psa na hlídání a já chtěla se psem něco dělat, takže na výstavy, cvičák, atd si vydělávám sama na brigádách a většinu odvozů si musím zajistit sama, tedy ať žijou autobusy
Na zkoušky se připravujeme a jinak se věnujeme spoustě psích sportů
Pro lidi ve svém okolí jsem cvok co se věnuje jen psům, ale to není pravda pomáhala jsem i u koní 
, ale je pravda, že kam jdu já tam je se mnou alespoň jeden náš hafan
charon
napsal(a):
Tak to je pěkný pejskařský příběh Je supr, že jsi to nevzdala a odchovat vrh v 19, tak to je fakt dobrý
Mě rodiče extra nepodporují.. oni chtěli psa na hlídání a já chtěla se psem něco dělat, takže na výstavy, cvičák, atd si vydělávám sama na brigádách a většinu odvozů si musím zajistit sama, tedy ať žijou autobusy
Na zkoušky se připravujeme a jinak se věnujeme spoustě psích sportů
Pro lidi ve svém okolí jsem cvok co se věnuje jen psům, ale to není pravda pomáhala jsem i u koní , ale je pravda, že kam jdu já tam je se mnou alespoň jeden náš hafan
Ten pudlík je sladkej, máti má taky takovýho
charon
napsal(a):
Tak to je pěkný pejskařský příběh Je supr, že jsi to nevzdala a odchovat vrh v 19, tak to je fakt dobrý
Mě rodiče extra nepodporují.. oni chtěli psa na hlídání a já chtěla se psem něco dělat, takže na výstavy, cvičák, atd si vydělávám sama na brigádách a většinu odvozů si musím zajistit sama, tedy ať žijou autobusy
Na zkoušky se připravujeme a jinak se věnujeme spoustě psích sportů
Pro lidi ve svém okolí jsem cvok co se věnuje jen psům, ale to není pravda pomáhala jsem i u koní , ale je pravda, že kam jdu já tam je se mnou alespoň jeden náš hafan
Když se na to zpětně dívám, je to jak z pohádky. Rodiče byli hlavně rádi, že mám fajn koníčka. A je to navíc chytlo taky, vystavování. Mají naše psy strašně rádi a navíc kdo by se rád nedíval na svého celkem často vyhrávajícího psa? Cvičák je ale nenadchl, tak to jsem si taky zajišťovala sama a šetřila.
Chtěla jsem ho odchovat hned v 18, ale měli jsme problém s registrací stanice. Tak se to muselo o rok šoupnout. Ale neva.
Ale asi se mě drží kynologické štěstí. Z přítele je stejný nadšenec jako ze mě, má 2 štěňata od nás. I když jsem přes týden pryč na škole, můžu si psy střídavě brát sebou na privát. A můžou se mnou i do školy
Jen brigády díky hafanům a škole moc nestíhám, tak se musí spíš šetřit..na mně.
Tohle je moje skákající kráska, zakladatelka chovu
charon
napsal(a):
Kdepak, jmenuji se Michaela a jsem z Vrchlabí
Ahoj všem!
Zatím jsem si nepročetla všechny příspěvky, tak snad se nebudu po někom "opičit"
Když jsem byla malá, strasně jsem po rodičích žadonila, aby mi koupili pejsánka, že se o něj budu starat, chodit ho venčit a naučím ho sedni, lehni a tak dále.
Pejska jsem dostala v devíti letech a teď když se na to podívám, bylo to příliš brzy! Ale co se mnou měli rodiče dělat Pejskovi jsem se věnovala, to ano, navštěvovala jsem s ní i takový psí oddíl, ale pak přišla puberta a já jsem se na ni vykvákla! Teď mě to strašně mrzí a snažím se jí vše vynahradit! A i když umíme jen pár základních cviků a to jen když se jí chce, tak ji miluji!
Ale teď k tématu, dítěti bych pejska pořídila, ale až tak kolem 15 -16 věku, záleží taky na tom jaký by byl zájem a hlavně pokud bych věděla, že ji/jeho zajímají více diskotéky tak bych to ani nedělala
Až budu mít vlasní byt hodlám si pořídit pejska, kterému se budu věnovat a dělat s ním různé aktivity.
tifinka
napsal(a):
Ahoj všem!
Zatím jsem si nepročetla všechny příspěvky, tak snad se nebudu po někom "opičit"
Když jsem byla malá, strasně jsem po rodičích žadonila, aby mi koupili pejsánka, že se o něj budu starat, chodit ho venčit a naučím ho sedni, lehni a tak dále.
Pejska jsem dostala v devíti letech a teď když se na to podívám, bylo to příliš brzy! Ale co se mnou měli rodiče dělat Pejskovi jsem se věnovala, to ano, navštěvovala jsem s ní i takový psí oddíl, ale pak přišla puberta a já jsem se na ni vykvákla! Teď mě to strašně mrzí a snažím se jí vše vynahradit! A i když umíme jen pár základních cviků a to jen když se jí chce, tak ji miluji!
Ale teď k tématu, dítěti bych pejska pořídila, ale až tak kolem 15 -16 věku, záleží taky na tom jaký by byl zájem a hlavně pokud bych věděla, že ji/jeho zajímají více diskotéky tak bych to ani nedělala
Až budu mít vlasní byt hodlám si pořídit pejska, kterému se budu věnovat a dělat s ním různé aktivity.
a ještě jestli můžu vložit fotečku
Moje zlatíčko Tifany
lenkab
napsal(a):
Ten pudlík je sladkej, máti má taky takovýho
Pudlík Doolittle děkuje za pochvalu.. je to taková naše malá krysa (pozůstatek z paneláku)
tifinka
napsal(a):
a ještě jestli můžu vložit fotečku
Moje zlatíčko Tifany
Ahojky lidičky! Tak u nás to bylo asi tak, že se psem jsem vyrůstala. Když mi byly 3 roky, přestěhovali jsme se do vlastního domku a rodiče si pořídili NO (takového toho vesnického vořecha, který vypadá jako ovčák), psa nějak extra necvičili, byl hzlavně jako hlídač, ale docela poslouchal, taťka s ním chodil všude na volno... Pes ale poslouchal opravdu jen rodiče (není se čemu divit když mi v době jeho pořízení byly 3) a já jsem asi tak od třetí třídy chtěla vlastního pejska. Nějakého malého, pudlíka nebo čivavu. Naši ale nechtěli a slíbili mi, že až nebudeme mít Kazana (to byl ten vořech NO), tak další pes bude můj. V zimě 2005 Kazan umřel a my jsme se chystali si na jaře pořídit nového psa, o kterého se budu starat já. Pořád jsme se nemohli dohodnout na plemenu, NO jsem nechtěla, líbil se mi briard. Toho zase nechtěl taťka, že se musí moc česat. Tak jsem si vybrala choďáka, ten se jim na hlídání domu zdál zase moc malý, tak jsme se takhle několik měsíců dohadovali, až mamka našla inzerát na novofundlanďany, zavolala tam a jednoho pejska zamluvila. Asi po dvou týdnech jsme nasedli do auta a jeli si přes 100 kilometrů pro štěňátko. A tak se u nás doma ocitl Kim - můj první pes. Naši předpoládali, že až zjistím co to je starat se o psa, přestane mě to bavit, ale to se spletli. Začala jsem s ním chodit na cvičák, pak jsem objevila dogdancing a i přesto, že mě od toho všichni zrazovali (nemůžeš přece tancovat s novofundlanďanem, je na to moc veliký, moc líný,...atd.), začala jsem ho učit otočky, dávat packy a podobně. Mě je 17, Kimovi rok a 4 měsíce, pořád chodíme na cvičák (naši si mysleli, že mě to přestane bavit), připravujeme se na canisterapeutické zkoušky, učím ho jezdit autobusem a začátkem července jsme byli na táboře dogdancing, kde jsme složili dvě zkoušky a na neoficiálních závodech jsme dokonce vyhráli jednu divizi...
rendik
napsal(a):
Ahojky lidičky! Tak u nás to bylo asi tak, že se psem jsem vyrůstala. Když mi byly 3 roky, přestěhovali jsme se do vlastního domku a rodiče si pořídili NO (takového toho vesnického vořecha, který vypadá jako ovčák), psa nějak extra necvičili, byl hzlavně jako hlídač, ale docela poslouchal, taťka s ním chodil všude na volno... Pes ale poslouchal opravdu jen rodiče (není se čemu divit když mi v době jeho pořízení byly 3) a já jsem asi tak od třetí třídy chtěla vlastního pejska. Nějakého malého, pudlíka nebo čivavu. Naši ale nechtěli a slíbili mi, že až nebudeme mít Kazana (to byl ten vořech NO), tak další pes bude můj. V zimě 2005 Kazan umřel a my jsme se chystali si na jaře pořídit nového psa, o kterého se budu starat já. Pořád jsme se nemohli dohodnout na plemenu, NO jsem nechtěla, líbil se mi briard. Toho zase nechtěl taťka, že se musí moc česat. Tak jsem si vybrala choďáka, ten se jim na hlídání domu zdál zase moc malý, tak jsme se takhle několik měsíců dohadovali, až mamka našla inzerát na novofundlanďany, zavolala tam a jednoho pejska zamluvila. Asi po dvou týdnech jsme nasedli do auta a jeli si přes 100 kilometrů pro štěňátko. A tak se u nás doma ocitl Kim - můj první pes. Naši předpoládali, že až zjistím co to je starat se o psa, přestane mě to bavit, ale to se spletli. Začala jsem s ním chodit na cvičák, pak jsem objevila dogdancing a i přesto, že mě od toho všichni zrazovali (nemůžeš přece tancovat s novofundlanďanem, je na to moc veliký, moc líný,...atd.), začala jsem ho učit otočky, dávat packy a podobně. Mě je 17, Kimovi rok a 4 měsíce, pořád chodíme na cvičák (naši si mysleli, že mě to přestane bavit), připravujeme se na canisterapeutické zkoušky, učím ho jezdit autobusem a začátkem července jsme byli na táboře dogdancing, kde jsme složili dvě zkoušky a na neoficiálních závodech jsme dokonce vyhráli jednu divizi...
Ahoj všichni!
U mě to bylo ze začátku úplně stajné jako u každého dítěte, moc jsem chtěl psa.Bohužel doma byl pes tabu, tak jsem se musel spokojit s babiččinou fenkou.Jenže jak už to tak bývá, i psi bohužel umírají (tahle se dožila krásných 17 let).A jelikož už psa nechtěli, tak tím pádem jsem se neměl kde vyžít.
Začalo nenápadné přesvědčování rodičů, kupoval jsem si časopisy a odbornou literaturu, nechával je povalovat na těch nejviditelnějších místech, venku jsem jmenoval plemena a tak dále.Nakonec se rodiče ustrnuli a dovolili psa.Začal výběr plemene, a jak už bylo řečeno výše, byl to zlatý retrívr (byl jsem menší a pitomější než teď , už vím že bez pořádné výchovy je s nimi kříž).Takže jsem si zařídil vše potřebné a za měsíc jsem si jel pro nádhernou retrívří holku .
Jak šel čas, začal jsem doma hučet že jí je samotné smutno, že když je sama doma nemá si s kým hrát a podobně.Takže nakonec se mi to povedlo a k mojí zlatici jsem si pořídil ještě feňuli bílého š.ovčáka (tentokráte s PP).Chci se s ní věnovat hlavně výstavám, tak uvidíme jak se zadaří.
Jinak k hlavnímu tématu:
1.Já bych pořídil psa k dítěti až po dovršení alespoň 12.roku, myslím si že dřív by to byla celkem hloupost (i když je pravda jak které dítě a jak které plemeno).Můj bratranec (9,5 roku) se o svého yorka stará zatím opravdu vzorně, i když ho mají jen jako mazlíka a jen půl roku.
2.Vztah dospělých k ,,mládeži" - vezmu to z opačné strany .Často se setkávám s tím, že když jsem chodil na cvičák, někteří rádoby kynologové po mě koukali jako po blbečkovi, co tam vůbec lezu, a vůbec občas odmítavé chování ze strany dospělých.
Ale abych nepsal jen takhle, je pravda že většina dospělých pejskařu které znám mě moc podporují, radí mi, zasílají různé materiály k přečtení, dokážou mi vynadat i poradit.Takže mi prosím dovolte závěrem malé poděkování:
Romanovi Pecárovi a Lence Kovaříkové za obrovskou pomoc při prvních krůčcích v chovu BŠO, paní Oldřišce Plškové a Petře Pliskové za cenné rady při problémech spojených s výchovou ovčáků (a nejen tím).Nebýt vás, určitě bych nebyl tam, kde jsem nyní.Děkuju!
Jakub
troy
napsal(a):
Ahoj všichni!
U mě to bylo ze začátku úplně stajné jako u každého dítěte, moc jsem chtěl psa.Bohužel doma byl pes tabu, tak jsem se musel spokojit s babiččinou fenkou.Jenže jak už to tak bývá, i psi bohužel umírají (tahle se dožila krásných 17 let).A jelikož už psa nechtěli, tak tím pádem jsem se neměl kde vyžít.
Začalo nenápadné přesvědčování rodičů, kupoval jsem si časopisy a odbornou literaturu, nechával je povalovat na těch nejviditelnějších místech, venku jsem jmenoval plemena a tak dále.Nakonec se rodiče ustrnuli a dovolili psa.Začal výběr plemene, a jak už bylo řečeno výše, byl to zlatý retrívr (byl jsem menší a pitomější než teď , už vím že bez pořádné výchovy je s nimi kříž).Takže jsem si zařídil vše potřebné a za měsíc jsem si jel pro nádhernou retrívří holku .
Jak šel čas, začal jsem doma hučet že jí je samotné smutno, že když je sama doma nemá si s kým hrát a podobně.Takže nakonec se mi to povedlo a k mojí zlatici jsem si pořídil ještě feňuli bílého š.ovčáka (tentokráte s PP).Chci se s ní věnovat hlavně výstavám, tak uvidíme jak se zadaří.
Jinak k hlavnímu tématu:
1.Já bych pořídil psa k dítěti až po dovršení alespoň 12.roku, myslím si že dřív by to byla celkem hloupost (i když je pravda jak které dítě a jak které plemeno).Můj bratranec (9,5 roku) se o svého yorka stará zatím opravdu vzorně, i když ho mají jen jako mazlíka a jen půl roku.
2.Vztah dospělých k ,,mládeži" - vezmu to z opačné strany .Často se setkávám s tím, že když jsem chodil na cvičák, někteří rádoby kynologové po mě koukali jako po blbečkovi, co tam vůbec lezu, a vůbec občas odmítavé chování ze strany dospělých.
Ale abych nepsal jen takhle, je pravda že většina dospělých pejskařu které znám mě moc podporují, radí mi, zasílají různé materiály k přečtení, dokážou mi vynadat i poradit.Takže mi prosím dovolte závěrem malé poděkování:
Romanovi Pecárovi a Lence Kovaříkové za obrovskou pomoc při prvních krůčcích v chovu BŠO, paní Oldřišce Plškové a Petře Pliskové za cenné rady při problémech spojených s výchovou ovčáků (a nejen tím).Nebýt vás, určitě bych nebyl tam, kde jsem nyní.Děkuju!
Jakub
Ahoj, tak se taky přidávám. Psa jsem dostala když mi bylo 15, byl to můj vysněný pejsek. A nevyměnila bych ho ani za nic na světě a práce s ním mě moc baví- jezdíme na cvičák, děláme agility, běháme, jezdíme spolu na kole, je to moje zlatíčko. Takže já bych v tom děti podporovala a pejska jim určitě pořídila, ale jenom těm starším (kolem 12, 13let), kteří už na jeho výchovu mají "rozum". Mějte se hezky.
Uživatel s deaktivovaným účtem
marky
napsal(a):
Ahoj, tak se taky přidávám. Psa jsem dostala když mi bylo 15, byl to můj vysněný pejsek. A nevyměnila bych ho ani za nic na světě a práce s ním mě moc baví- jezdíme na cvičák, děláme agility, běháme, jezdíme spolu na kole, je to moje zlatíčko. Takže já bych v tom děti podporovala a pejska jim určitě pořídila, ale jenom těm starším (kolem 12, 13let), kteří už na jeho výchovu mají "rozum". Mějte se hezky.
musím se taky přidat a tak trošku se těch děcek zastat ,psy jsme měli doma odjakživa ,ne jednoho ale několik ,ale to nebylo ono ,byli to psi celé rodiny ,poslouchali dědu ,tátu ,bráchu ale já jako 10 letá holka chtěla svojeho ,takového který bude patřit jenom mě,ne že mi ho brácha na chvíli půjčí apod. tak jsem šetřila do prasátka a kupovala pes přítel člověka /tenkrát stál 4 kč/ no a jednoho dne když už jsme měla 500 kč tak jsme sedla a napsala dopis ,potom našla spoj z kladna do kralup nad vltavou a když přišli naši z práce našli mě doma s malým německým ovčounkem ,na desetiletou holku docela slušný výkon ne:) a psi mě neomrzeli doteď.
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
musím se taky přidat a tak trošku se těch děcek zastat ,psy jsme měli doma odjakživa ,ne jednoho ale několik ,ale to nebylo ono ,byli to psi celé rodiny ,poslouchali dědu ,tátu ,bráchu ale já jako 10 letá holka chtěla svojeho ,takového který bude patřit jenom mě,ne že mi ho brácha na chvíli půjčí apod. tak jsem šetřila do prasátka a kupovala pes přítel člověka /tenkrát stál 4 kč/ no a jednoho dne když už jsme měla 500 kč tak jsme sedla a napsala dopis ,potom našla spoj z kladna do kralup nad vltavou a když přišli naši z práce našli mě doma s malým německým ovčounkem ,na desetiletou holku docela slušný výkon ne:) a psi mě neomrzeli doteď.
Tak to je vážně povedené Já tohle udělat tak mě naši roztrhají obzvlášť v 10 letech
Jak to dopadlo, co na to říkali... tuším, že to prošlo, ale úplně bez problémů?
Uživatel s deaktivovaným účtem
charon
napsal(a):
Tak to je vážně povedené Já tohle udělat tak mě naši roztrhají obzvlášť v 10 letech
Jak to dopadlo, co na to říkali... tuším, že to prošlo, ale úplně bez problémů?
no ten pes jim tolik nevadil ale dostala jsem na zadek za to že jsem jela tak daleko sama.ale myslím že v duchu ocenili moji šikovnost jinak toho Kazana jsem měla skoro 15 let
Uživatel s deaktivovaným účtem
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
No já si nemyslím, že dřív se věnovalo kynologii míň mladých. Všeobecně se věnovalo kynologii mín lidí, tak logicky i měně mladých.
Já jsem si v dětství asi od deseti přála psa. Naši byli neprůstřelní. Ve dvanácti jsem začala chodit ven s dvanáctiletým NO, který patřil kamarádovi mého dědečka. Byl to bývalý policejní pes, ale uřž hluchý. Nějak vycítil mou nesmírnou lásku a touhu, a chodil se mnou na volno. Poslouchal na posunky, jen jsem musela vyčkat, než se na mě podíval, nebo ho doběhnout. V patnácti letech odešel do psího ráje, byla to strašná bezmoc, ten den kdy umřel, už nechtěl ani pít, vlhčila jsem mu tlamu a nos vodou, pak slzami, i teď brečím, když to píšu. Můj vztah s tímto psem naše příliš neobměkčil, stále si mysleli, že mě zájem přejde, byla jsem v pubertě. A tak rozhodli, že psa nekoupí. Načež jsem si sehnala dílem náhody nalezence, ročního křížence NO, kolie, a možná ještě něčeho, ve velikosti NO, který přežíval u lidí, kteří nevěděli co s ním. Denně měl na jídlo jen kus točeného salámu. Tento pes se tedy přestěhoval k nám. Začali jsme cvičit, poslušnost byla perfektní, po zkušenostech si mě Čert hlídal, ale na obraně se bál rány - asi taky zkušenost z dřívějška. Čert se mnou jezdil na vandry, každý den jsme byli aspoň dvě hodiny venku, nechodila jsem do kina, a nevadilo mi to, měla jsem svého vysněného psa. Bohužel v osmi letech přestal chodit, a museli jsme mu prokázat poslední službu... Po nějaké době u nás zakotvil roční střední knírač, ale nesedli jsme si, tak prožil život u známých s fenkou stejného plemene. A pak už přišel samojed Balu Zimní legenda, který se 15.7. dožil 13 let. Je to skvělý pes, dělá nám pořád radost, a hrozím se chvíle, která nevyhnutelně přijde. Ale takový je běh života.
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
Pokud se pes pořídí "s rozumem", tak jsem pro všema deseti. Já jsem dostala psa k desátým narozeninám - fenku jezevčíka bez PP. Vychovávaly jsme se tak nějak navzájem. Samozřejmě, že naši nad základní výchovou a krmením dohlíželi, ale o psa jsem se starala hlavně já. Bez dvou měsíců se dožila 15 let a být u ní při poslední cestě bylo hodně těžké, když mě provázela "celý život". Takže dětem psa ano.
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
Taky se přidám svým příběhem. Od malička jsem milovala všechna zvířata - včetně žížal, pavouků a jiné podobné havěti. Neustále jsem domů (byt 3+1) nosila šneky, žáby, pulce.....a přiváděla tím mámu k šílenství. Měla jsem rybičky, andulky, několi křečků, ale strašně jsem chtěla psa. Jediný pes v naší rodině byl strejdův trpasličí pudlík - Ája, ale bydlela 100 km daleko. Kolik dní a nocí jsem probrečela a proškemrala až mi nakonec naši slíbili že až bude mít Ája štěnata, tak jedno dostanu. No jenomže Ája asi nesdílela mé nadšení a několik let veškeré ženichy odháněla, takže z toho nic nebylo. Ale nakonec jsem si ve 13 toho psa konečně vybrečela. Vydělala jsem si na něho sama tak, že jsem chovala japonský tančící myši a mladý prodávala do zveráku. Za jednu myšku bylo 17, později 19 korun a pes stál 2500,--. Tak si spočítejte kolik to bylo myší :-). No myslím, že nakonec byla mama ráda, že je doma pes a ne 20 myší :-). Nakonec se stala miláčkem rodiny a nikdo by ji nedal. Teď už je jí 12 a je to taková babča. Má nemocné srdíčko a ty horka co jsou teď jí zrovna neprospívají. Doufám, že s námi bude ještě dlouho, protože si to bez ní nějak neumím představit....
Teď s odstupem času si myslím, že bylo dobře, že jsem psa dostala až ve 13-ti. Je to asi tak optimální věk aby se dítě o psa dokázalo postarat. Obzvlášť když je z nepejskařské rodiny, kde mu nikdo pořádně neporadí.
cou shi
napsal(a):
Taky se přidám svým příběhem. Od malička jsem milovala všechna zvířata - včetně žížal, pavouků a jiné podobné havěti. Neustále jsem domů (byt 3+1) nosila šneky, žáby, pulce.....a přiváděla tím mámu k šílenství. Měla jsem rybičky, andulky, několi křečků, ale strašně jsem chtěla psa. Jediný pes v naší rodině byl strejdův trpasličí pudlík - Ája, ale bydlela 100 km daleko. Kolik dní a nocí jsem probrečela a proškemrala až mi nakonec naši slíbili že až bude mít Ája štěnata, tak jedno dostanu. No jenomže Ája asi nesdílela mé nadšení a několik let veškeré ženichy odháněla, takže z toho nic nebylo. Ale nakonec jsem si ve 13 toho psa konečně vybrečela. Vydělala jsem si na něho sama tak, že jsem chovala japonský tančící myši a mladý prodávala do zveráku. Za jednu myšku bylo 17, později 19 korun a pes stál 2500,--. Tak si spočítejte kolik to bylo myší :-). No myslím, že nakonec byla mama ráda, že je doma pes a ne 20 myší :-). Nakonec se stala miláčkem rodiny a nikdo by ji nedal. Teď už je jí 12 a je to taková babča. Má nemocné srdíčko a ty horka co jsou teď jí zrovna neprospívají. Doufám, že s námi bude ještě dlouho, protože si to bez ní nějak neumím představit....
Teď s odstupem času si myslím, že bylo dobře, že jsem psa dostala až ve 13-ti. Je to asi tak optimální věk aby se dítě o psa dokázalo postarat. Obzvlášť když je z nepejskařské rodiny, kde mu nikdo pořádně neporadí.
Ahoj všemi já jsemžebrala od mala o pejska-no naši nechtěli ani slyšet,ale vše za mě vyřešili tehdy ještě svazarmovští výcvikáři.V 9ti letech jsem začla chodit na cvičák s půjčenou fenkou NO a po 3letech když viděli že mě to baví(a chlapi ze cvičáku je ukecali)pejska mi pořídili a pak druhého a ....vydrželo mi to 15let.Pejskům se věnuji i nyní ale NO jsem vyměnila za ND takže naše děti o hafíka škemrat nemuseli a mají to jednodušší.Ale i když s nimi vyrůstají starší syn mi pomáhá protože "musí" a malá Terča se kolem motá pořád aniž by musela.-prostě k tomu je.A když mi za 5let(to jí bude 10 řekne chci svého tak určitě anoa budem rádi že má právě takového koníčka.Přeji všem dětem které již pejska mají hodně úspěchů a ať jim to dlouho vydrží neboť není nic hezčího než souhra dítěte se psem
gladis1
napsal(a):
Ahoj všemi já jsemžebrala od mala o pejska-no naši nechtěli ani slyšet,ale vše za mě vyřešili tehdy ještě svazarmovští výcvikáři.V 9ti letech jsem začla chodit na cvičák s půjčenou fenkou NO a po 3letech když viděli že mě to baví(a chlapi ze cvičáku je ukecali)pejska mi pořídili a pak druhého a ....vydrželo mi to 15let.Pejskům se věnuji i nyní ale NO jsem vyměnila za ND takže naše děti o hafíka škemrat nemuseli a mají to jednodušší.Ale i když s nimi vyrůstají starší syn mi pomáhá protože "musí" a malá Terča se kolem motá pořád aniž by musela.-prostě k tomu je.A když mi za 5let(to jí bude 10 řekne chci svého tak určitě anoa budem rádi že má právě takového koníčka.Přeji všem dětem které již pejska mají hodně úspěchů a ať jim to dlouho vydrží neboť není nic hezčího než souhra dítěte se psem
malá pusa po výcviku
rendik
napsal(a):
Ahojky lidičky! Tak u nás to bylo asi tak, že se psem jsem vyrůstala. Když mi byly 3 roky, přestěhovali jsme se do vlastního domku a rodiče si pořídili NO (takového toho vesnického vořecha, který vypadá jako ovčák), psa nějak extra necvičili, byl hzlavně jako hlídač, ale docela poslouchal, taťka s ním chodil všude na volno... Pes ale poslouchal opravdu jen rodiče (není se čemu divit když mi v době jeho pořízení byly 3) a já jsem asi tak od třetí třídy chtěla vlastního pejska. Nějakého malého, pudlíka nebo čivavu. Naši ale nechtěli a slíbili mi, že až nebudeme mít Kazana (to byl ten vořech NO), tak další pes bude můj. V zimě 2005 Kazan umřel a my jsme se chystali si na jaře pořídit nového psa, o kterého se budu starat já. Pořád jsme se nemohli dohodnout na plemenu, NO jsem nechtěla, líbil se mi briard. Toho zase nechtěl taťka, že se musí moc česat. Tak jsem si vybrala choďáka, ten se jim na hlídání domu zdál zase moc malý, tak jsme se takhle několik měsíců dohadovali, až mamka našla inzerát na novofundlanďany, zavolala tam a jednoho pejska zamluvila. Asi po dvou týdnech jsme nasedli do auta a jeli si přes 100 kilometrů pro štěňátko. A tak se u nás doma ocitl Kim - můj první pes. Naši předpoládali, že až zjistím co to je starat se o psa, přestane mě to bavit, ale to se spletli. Začala jsem s ním chodit na cvičák, pak jsem objevila dogdancing a i přesto, že mě od toho všichni zrazovali (nemůžeš přece tancovat s novofundlanďanem, je na to moc veliký, moc líný,...atd.), začala jsem ho učit otočky, dávat packy a podobně. Mě je 17, Kimovi rok a 4 měsíce, pořád chodíme na cvičák (naši si mysleli, že mě to přestane bavit), připravujeme se na canisterapeutické zkoušky, učím ho jezdit autobusem a začátkem července jsme byli na táboře dogdancing, kde jsme složili dvě zkoušky a na neoficiálních závodech jsme dokonce vyhráli jednu divizi...
ve 4 měsících? tak to je teda trochu fofr
gladis1
napsal(a):
malá pusa po výcviku
Dám sem taky můj příběh...bydlíme na vesnici a já už odmala tahala psy jak naše-voříška-tak štěnata a psy sousedů.Říkali mi psí máma. To jsme stále měli ještě voříšky-vždy jednoho (než jednoho přejelo auto, dalšího myslím někdo zastřelil atd.) pak v mých cca 12 se rodiče rozhodli, že až bude plot (který není mimochodem dodnes) bude i velký pes-NO...pak teda byl ten NO, s tím že se plot postaví...bylo to rozhodnutí rodičů, ani nepamatuji, že bych nějak prosila a ukecávala rodiče že chci vlastního psa, asi proto, že voříšci byli bezprizorní (celé rodiny) ale nikdo neměl zájem se o ně starat, takže jsem chodili na procházky, česala jsem je...mohla jsem s nima dělat co jsem chtěla (o nějakých kynologických aktivitách jsem tehdy neměla žádnou potuchu)...pak přišla Kelly NO bez PP...a v půl roce se taťka rozhodl, že Kellynka potřebuje výcvik, tak mě i psa vzal na místní cvičák...několikrát tam jsme tam byli oba a pak mě poslal sám, že na to nemá čas.....tak cca 13 letá vážící nějakých 35 kg chodila cvičit (byla vláčena) 32 kg NO.... no přístup dospěchých chlapů docela hrozný na cvičáku....navíc Kelly se neskutečně bála lidí ...prorvat ji brankou na cvičáku byl horor, ale zato jsme na cvičišti trávili už hodinu před výcvikem a hodinu po výcviku abychom si zkoušeli to co dělali "ti dospělí"...když na cvičáku viděli mé nadšení (nevynechala jsem jediný výcvik!!!) seděla jsem a poslouchala co si o výcviku povídají...tak předseda ukecal mé rodiče, že mi dá psa-tehdy měl vrh NO bez PP....a tak začala má "opravdu kynologická éra" která mě drží dodnes....vlastním tři BO, 2 brabantíky a mám za sebou 4 odchované vrhy...se svými psy nějaké ty šampionáty, nějaké ty zkoušky a závody a dalo by se říci, že tím žiju a doufám, že ještě dlouho budu. Kellynka - ta první, která mě do kynologického světa zapojila zemřela letos na jaře v nedožitých 12 letech.
Takže jsem pro "pes a dítě" s tím, že kdo k tomu má sklony toho to chytne a kdo ne nechytí ho to-jako moji ségru-ta má psy sice ráda a občas je vyvenčí a tím to končí pro ni. Také kámoška pořídila své cca 10 ti leté dceři pejska-naštěstí ne NO, jak malá chtěla...a dcerku to nějak nechytlo a už lítá spíš za klukama, než se psem a psa cvičí máma. Proto asi nikdo nemůže vědět dopředu, zda to dítěti přes pubertu vydrží, nebo ne...
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
Tak trochu z druhé strany. Věnuji se kynologii od svých 15let za podpory či spíše souhalsu mých rodičů. A tak bez psa jsem nebyla nikdy. Ke psům časem přibyly i děti a smečka se tak nějak rozrůstala. Když bylo staršímu synovi 10 let, zatoužil po vlastním pejskovi, se kterým by mohl na cvičák. Domluvili jsme se na fence boxera, bylo to báječné a nádherné zvíře, zlatá povahou i barvou. Bohužel nás letos na jaře opustila navždy ve věku 12 let. Já jsem se věnovala chovu a výstavám malého společenského plemena, ale dorůstal i mladší syn, který též zatoužil po vlastním pejsovi. Abych to zkrátila - mmladší má nyní 4 letou fenku čivavy a 15 měsíční fenku pinče, se kterými trénuje a běhá agility, čivinka má již vyběhané A2, pinčí slečna se jeví nadějně, ale závodit začne až na jaře. 14letý kluk má báječného koníčka, který mu vyplňuje volný čas - cvičák, trénink kondičky (dříve hlavně čivinku, dnes hlavně kluk, aby stíhal pinčovou!), máma jako sponzor, trenér a řidič na závody. Svoje kluky jsem vždy podporovala, ale když jsme pořizovali pejska klukovi, vždy jsme s manželem byli připraveni, že se o něj dokážeme komplet postarat, kdyby to náhodou nějak s mládežníkem nefungovalo. Pokud rodiče pořídí psa a očekávají, že se dítě bude starat úplně samo, je to nesmysl. I k té odpovědnosti je třeba vést a vychovávat.
A ještě z jiného soudku, ale k tématu. Jsem speciální pedagog a v naší škole jsem před 9 lety založila kynologický kroužek. Bohužel zájem mezi dětmi je čím dál menší, ač je kroužek pro děti zdarma, dávají přednost sezení u počítače a např. letos to vypadá, že po tolika letech poprvé se kroužek vůbec neotevře pro malý zájem dětí. Co je nápní kroužku můžete vidět na
http://kynologkr.wz.cz
conie
napsal(a):
Tak trochu z druhé strany. Věnuji se kynologii od svých 15let za podpory či spíše souhalsu mých rodičů. A tak bez psa jsem nebyla nikdy. Ke psům časem přibyly i děti a smečka se tak nějak rozrůstala. Když bylo staršímu synovi 10 let, zatoužil po vlastním pejskovi, se kterým by mohl na cvičák. Domluvili jsme se na fence boxera, bylo to báječné a nádherné zvíře, zlatá povahou i barvou. Bohužel nás letos na jaře opustila navždy ve věku 12 let. Já jsem se věnovala chovu a výstavám malého společenského plemena, ale dorůstal i mladší syn, který též zatoužil po vlastním pejsovi. Abych to zkrátila - mmladší má nyní 4 letou fenku čivavy a 15 měsíční fenku pinče, se kterými trénuje a běhá agility, čivinka má již vyběhané A2, pinčí slečna se jeví nadějně, ale závodit začne až na jaře. 14letý kluk má báječného koníčka, který mu vyplňuje volný čas - cvičák, trénink kondičky (dříve hlavně čivinku, dnes hlavně kluk, aby stíhal pinčovou!), máma jako sponzor, trenér a řidič na závody. Svoje kluky jsem vždy podporovala, ale když jsme pořizovali pejska klukovi, vždy jsme s manželem byli připraveni, že se o něj dokážeme komplet postarat, kdyby to náhodou nějak s mládežníkem nefungovalo. Pokud rodiče pořídí psa a očekávají, že se dítě bude starat úplně samo, je to nesmysl. I k té odpovědnosti je třeba vést a vychovávat.
A ještě z jiného soudku, ale k tématu. Jsem speciální pedagog a v naší škole jsem před 9 lety založila kynologický kroužek. Bohužel zájem mezi dětmi je čím dál menší, ač je kroužek pro děti zdarma, dávají přednost sezení u počítače a např. letos to vypadá, že po tolika letech poprvé se kroužek vůbec neotevře pro malý zájem dětí. Co je nápní kroužku můžete vidět na
http://kynologkr.wz.cz
Jéje, to je supr, co já bych v dětství za takový kroužek dala!
Já snad celé dětství škemrala na rodičích pejska a byla bych vděčná za jakéhokoliv i voříška z útulku. Ale měla jsem smůlu.
No, nebudu tady nudit jak to bylo,před pěti lety jsem si pořídila konečně svého vlastního - za nesouhlasu rodičů.
charon
napsal(a):
Chtěla bych se pokusit o diskusi na toto téma. Řekla bych, že v dnešní době není žádnou novinkou, že rodiče pořídí psa dítěti nebo si děti, mladí jak chcete pořídí pesana na vlastní náklady.
Chci tím poukázat, že se dnes setkávám na cvičištích, různých psích akcích, soutěžích především s nižší věkovou kategorií. Například psí sport agility se mezi mladými dost rozmohl.
Já sama jsem si pořídila (na vlastní náklady) svého prvního opravdu vlastního psa, hovawarta Charona. Bylo mi 16... teď mi bude 18. Výchovu jsem zvládla a výcvik dá se říci taky... zatím je Char 17. měsíční puberťák
A teď hlavní dotaz na Vás ostatní... jaký je Váš postoj na mládež v kynologii? Myslíte si, že je dobře, že se zapojují i mladší. Vy osobně by jste svým dětem psa pořídili nebo je nechali si na něj vydělat, pokud na psa ovšem máte podmínky nebo Vám připadá nezodpovědné, aby děti vlastnili psa, "vždyť ho přece nemůžou zvládnout"
Co vy na to?
No, tohle bude zase fleme war. Nečetl jsem všechno, ale jak už jsem se kdesi vyjadřoval.
Obecně je kynologie sport a není důvod, proč by jej nemohli provozovat děti a mladiství. Naopak se domnívám, že jim to může pomoci při rozvoji osobnosti.
Je ale třeba rozlišovat, jestli si někdo "vydupe" pejska na kynologii, nebo jen na to, aby ho měl. Tam je největší nebezpečí, že se o pejska přestane starat. U dětí obecně by mělo platit, že pánem jsou rodiče a venku jen a jen rodiče vodí psa. Dítěti na veřejnosti pes do rukou nepatří. Co se týká mladistvých, tam je to silně individuální, ale také spíše ne. Nicméně na cvičáku bych v tom neviděl problém.
Dalším problémem je, že mladistvý ještě není často "usazený". Tedy studium, stěhování za prací, shánění bydlení atd. Je tedy třeba uvážit, zda bude mít možnost se o pejska starat každý den tak jak je potřeba. Ono pořídit si v 16 štěně a pak, když jsou pejskovi 2 roky odejít do jiného města na školu a na koleje asi není zrovna ideální.