Tak se musím podělit o poznatek ze života, který jsem nikdy nebrala v potaz. Mám malé hospodářství (koně, kozy, králíky, atd.) a že mám je správně, protože jedině já jsem v rodině chovatel. Děti a manžel mé chovatelství jen trpí.. Stalo se to, že jsem musela akutně na operaci a momentálně jsem na neschopence a nesmím nic těžkého zvedat a hodně se musím šetřit. Tak ještě minimálně půl roku. O zvířata se mě starají děti a manžel. Vidím na nich, že kvůli mě to udělají, ale jen, že musí. Mezi řádky mi naznačují, že bych měla zvířata omezit na minimum (slepice a králíky), protože nás toto hospodaření neživí a spíše mě ubíjí, jezdím ještě do práce 40km daleko.
Tak jak tak ležím a přemýšlím, nemohu se rozhodnout co dál a pokecat si také nemám s kým.
Hrubeška
napsal(a):
Tak se musím podělit o poznatek ze života, který jsem nikdy nebrala v potaz. Mám malé hospodářství (koně, kozy, králíky, atd.) a že mám je správně, protože jedině já jsem v rodině chovatel. Děti a manžel mé chovatelství jen trpí.. Stalo se to, že jsem musela akutně na operaci a momentálně jsem na neschopence a nesmím nic těžkého zvedat a hodně se musím šetřit. Tak ještě minimálně půl roku. O zvířata se mě starají děti a manžel. Vidím na nich, že kvůli mě to udělají, ale jen, že musí. Mezi řádky mi naznačují, že bych měla zvířata omezit na minimum (slepice a králíky), protože nás toto hospodaření neživí a spíše mě ubíjí, jezdím ještě do práce 40km daleko.
Tak jak tak ležím a přemýšlím, nemohu se rozhodnout co dál a pokecat si také nemám s kým.
Zdravim
neznam sice vasi situaci ale zalezi co vse nyni ate za zvirata..
Pokud toho mate dost a rodina to dela opravdu s donuceni neni se co divit
u me to je obdobne, co si neudelam to nemam..a kdyz nahodou kvuli praci se zdrzim nebo neco podobneho tak milion slov ze mi musi pomahat a podobne..
Ja jsem na tom taky tak mám hrůzu co by se stalo kdybych nemohl nebo šel do nemocnice u nás nikdo doma ani neví co máme za zvířata všechno je na mě jsem rád že občas pomůžou oškubat kachny a husy je to ale s odporem pořád slyším at to zredukuju na polovic přitom korunky za zvířata nikomu nesmrdí přeji hodně síly CHovu zdar.
Tohle vám nezávidím.
My jsme naštěstí na hospodářství dva plus k tomu vedeme děti.Ale kdyby jeden vypadl, asi bychom taky museli něco omezit.
Být vámi, asi bych zvážila, co by se dalo prodat.Zkusila bych probrat s manželem a dětmi, co jsou pro vás jakž takž ochotní obstarat a co už je na ně příliš.Zas, půl roku není taková šílená doba, než se nadějete budete zas fungovat!
Podle toho kolik těch zvířat máte a jakým způsobem je nutné se o ně starat.Jestli ručně kutálíte balíky, taháte kýble s vodou, a s kolečky se plahočíte bahnem a tmou bůhví kam, nebo máte techniku a práce nějak zjednodušené?
Vajíčka pravděpodobně jí všichni, a slepice zas takový problém nejsou, ne?Králíky můžete omezit, s těmi není problém kdykoli začít.Kozy, nevím jak by vám chyběly, nebo co z nich má rodina, to si musíte zhodnotit sama.
Mě by, ve vaší situaci asi největší problém dělali koně.Zvážit, který půjde a kterého si nechám i za cenu, že bude doma zle.S těmi je také nejvíc práce a jestli k tomu ani manžel ani děti nejsou, celkem chápu, že se jim, obzvlášť v zimě, nechce.
Máte to těžké a držím palce abyste se s rodinou nějak dohodla, vymysleli jste společně řešení skousnutelné pro obě strany.
Napište zas, jak to u vás vypadá.Když se nemůžete vymluvit, tak se aspoň "vypište" Utřídí se vám myšlenky a bude líp.
Dnes jsem se byla podívat, jak se zvířata mají a jsem zděšená. Jelikož je napadený sníh, tak je vidět, kde se krmilo... Odpoledně budu mít s dcerami pohovor . Ale dopředu vím, jak to dopadne. Znovu mi zopakují, že zvířata jsem si domů natahala já a že ony nic nechtěly. A navíc se musí učit, takže je vlastně obtěžuji a zdržuji. U té starší bych to chápala, je v maturitním ročníku a fakt se šprtá, ale mladší jen co vstane, tak domem řve rapová hudba, kroutí se jak žížala, přežvykuje jako kráva a je nad věcí (těžce). Než nastoupily na gympl, tak to byly normální holky, které mě pomáhaly. Ale teď jim vše smrdí, jak zvířata, tak práce. Na manžela spoléhat nemohu, má časově a psychicky náročnou práci a navíc mu zvířata nic neříkají. Takže jak to vidím, moje velká vášeň od dítěte už není udržitelná. Teď je to nemoc a také řeším práci, která v okolí není, tak budu muset vzít nabídku i třeba, že budu od rána do večera pryč. To co jsem si za dvacet let manželství prosadila, zvířata, chovatelské zařízení je v troskách. Zbývá mě snad jen naděje, že v důchodu se k chovatelství můžu vrátit. Ale jak budu vypadat, když do důchodu půjdu na prahu sedmdesátky?
Tak jsem si teda vůbec nepředstavovala, že dopadne můj sen. Jsem hodně aktivní, tak jsem si děláním kolem zvířat vybila energii a taky jsem byla spokojená, že mi fyzická práce udržuje postavu. .
Nevidím žádné řešení, než se vrátit úplně na začátek, kdy jsem měla jen slepice a králíky.
Tak jsem se zde vypsala a trochu se mě ulevilo.
Milá paní, čas od času skutečně stojíme před volbou a musíme se s ní poprat. Moje děti na farmě pomáhaly co jim síly stačily. Byly schopné mě vystřídat i když mi operovali nádor. Nicméně jsem zvířata stejně musela dát pryč. Jsem rozvedená a bývalý manžel měl pocit, že mi na děti platí vysoké alimenty a farma je zlatý důl a navíc v SJM. Při svých "přepadovkách" v místě bydliště odvážel všechno, co se dalo. Vejce jsme neviděli 3 měsíce, mléko zbývalo tak 2 x do týdně a z 300 kilové prasnice zbyly v mrazáku dva kilové balíčky kýty. Živila jsem dvě milenky s rodinami, dětmi, skorotchýněmi, sběrače kovů (prodej železa je zlatý důl, když můžete platit jídlem, které není vaše...). Když jsem si šla v hlavní vajíčkové sezoně (červen) pro vejce k sestře, věděla jsem, že všechno musí pryč. Nezbylo mi ani to, co jsem dala za krmení.
Musela bych schovávat a zamykat všechno... Zvířata jsem rozprodala a věřte, svět se nezbořil.
Pokud nemáte nikoho na střídání, jste skutečně ve špatné situaci, bez ohledu, že za půl roku bude líp. Půl rok je zatraceně dlouhá doba... Hodně štěstí MV.
Hrubeška
napsal(a):
Tak se musím podělit o poznatek ze života, který jsem nikdy nebrala v potaz. Mám malé hospodářství (koně, kozy, králíky, atd.) a že mám je správně, protože jedině já jsem v rodině chovatel. Děti a manžel mé chovatelství jen trpí.. Stalo se to, že jsem musela akutně na operaci a momentálně jsem na neschopence a nesmím nic těžkého zvedat a hodně se musím šetřit. Tak ještě minimálně půl roku. O zvířata se mě starají děti a manžel. Vidím na nich, že kvůli mě to udělají, ale jen, že musí. Mezi řádky mi naznačují, že bych měla zvířata omezit na minimum (slepice a králíky), protože nás toto hospodaření neživí a spíše mě ubíjí, jezdím ještě do práce 40km daleko.
Tak jak tak ležím a přemýšlím, nemohu se rozhodnout co dál a pokecat si také nemám s kým.
A nemáte ve svém okolí nějakého přítele/přítelkyni který je podobně chovatelsky založen aby vám vypomohl? Nebo někdo finančně slabý který by uvítal za výpomoc třeba naturálie? Či nějaký vitální důchodce co by uvítal rovněž nějakou tu naturálii? Zkusil bych toto zvážit. Než aby jste vše zredukovala. Jelikož ten čas a peníze už Vám nikdo nedá a prodej na rychlo je vždy za cenu prodělku.
Loni jsem se ocitla v podobné situaci. Zryla jsem záhony, pak mě partner ještě hodně dlouho přemlouval a nakonec vytáhl na houby, ale celou dobu jsem měla bolesti a nechtěla odejít od rozdělané práce, nechtěla nikoho zklamat. Druhý den se to už nedalo, tak jsem šla k Dr. Poslala mě na UTZ. Tam mě dr. Chtěl zavolat sanitku, ale ukecala jsem ho, že ještě doma podojím kozy, postarám se o 3 děti než partner přijde z práce a vymámila z něj příslib, že mě druhý den propustí pokud budu OK, když půjde jen o laparoskopii. Po akutní operaci s krvácením do břicha jsem taky nic nemohla. Ale jen asi měsíc. Dr mě napsala neschopenku a řekla ať jsem doma jak dlouho budu chtít, že si to zasloužím. No měla jsem ji týden, ale druhý den po operaci jsem po dohodě s primářem podepsala revers a večer zase dojila kozy. Můj partner všechno zastane sám, až na to dojení. Ale běžně je na mě všechno, velká zeleninová zahrada i zvířectvo tak z 90% (nekydám prasat potom, co jsem se na něm párkrát projela). Kluci jsou malý a dcera se k hospodářství nemá, tak max. Pomuchlat kočky nebo psa, občas nasypat granule. Za mě bych se rozloučila asi s koňmi. Možná by jste našla někoho, kdo by si je načas vzal k sobě. Nebo najděte spřízněnou duši, je tolik lidí co chtějí ke koním a za občasnou vyjížďku by vám rádi pomohli. Až budete OK, tak si promyslíte jestli to chcete jak to bylo, nebo budete měnit. S kozami teď moc práce nebude, budou kůzlata a hold nebudete dojit a necháte vše kůzlatům, budou vypasenější. Králíky mám já ve chlívě jen v sezoně a dojídají po kozách a koexistují spolu v pohodě. Nemusím krmit extra každý kotec. To lze tedy jen pokud máte kozy zavřené. Slepice jsou minimálně náročné. Asi bych si s nimi promluvila o tom, ž evy pomáháte naplňovat jejich potřeby a je řady aby vám to otočili
Tak jsem si sedla s holkami a mám už jasno. Koně si mám nechat jednoho, o toho se mladší postará, když bude třeba. Kozy nechtějí a ostatní zvířata mám zredukovat na minimum. Jsem ráda, že vím, na čem jsem. Je to výhled do budoucna, zase nevím, jestli některá hoka zůstane doma, nebo kam je zavane vítr. Ale to budu řešit až..
Jsme přistěhovalci a já jsem stydlín a těžko se seznamuji. Kamarádky, co by mě pomohly jsou 70 km daleko. A co se dívám kolem, všichni jsou zaměstnaní a pochybuji, že by někdo měl zájem pomáhat. Když jsme byli mladí, tak jsme chodili kamarádům pomáhat, aby mohli jít ven.
Už je mě lépe fyzicky i psychicky, tak to blbé období překonám ,
Děkuji za všechny příspěvky!
Určitě to není snadné rozhodnutí, ale s kompromisem mezi tím "toto všechno chci chovat" a tím "toto chovat mohu" se musí smířit kde kdo. Já toto prožívala během druhého, rizikového těhotenství. Kobyla šla z domu, nahradil ji poník. Postupně, jak rostly děti, pořizovali se větší poníci, pak jsme měli haflingy, znovu ČT, ale když se děti rozprchly do světa, zase jsem vše zredukovala a nechala si jen shetlandské poníky, které doufám, zvládnu, i když budu "o hůlčičce"
A i s poníky se dá užívat...
aggitta
napsal(a):
Určitě to není snadné rozhodnutí, ale s kompromisem mezi tím "toto všechno chci chovat" a tím "toto chovat mohu" se musí smířit kde kdo. Já toto prožívala během druhého, rizikového těhotenství. Kobyla šla z domu, nahradil ji poník. Postupně, jak rostly děti, pořizovali se větší poníci, pak jsme měli haflingy, znovu ČT, ale když se děti rozprchly do světa, zase jsem vše zredukovala a nechala si jen shetlandské poníky, které doufám, zvládnu, i když budu "o hůlčičce"
A i s poníky se dá užívat...
Ano, souhlasím. A souhlasím (i když až teď) s mou rodinou, že jsem blázen a dřu se úplně zbytečně. Nezbýval mě čas se ani se zvířaty pomazlit a pokochat. Byl to spěch do práce, z práce domů a dělat kolem baráku a zvířat. Ano, redukce je nutná. Jsem taková tvrdá palice, že dostanu rozum, až si nabiji ústa. Považovala jsem se za nesmrtelnou a zdravou, prostě, že mě nemůže nic zaskočit. A ejhle, zaskočilo. Nelituji toho honění, měla jsem vysněná zvířata. Tak teď zvolním, a podřídím se i přání rodiny. Samozřejmě že se vše (dovolené, návštěvy, výlety) podřizovaly mě, protože jsem pořád stopovala čas, abych ještě večer zvládla nakrmit a obstarat zvířata. Dovolená buď nebyla a nebo někdo musel zůstat doma (většinou já).
Nejtěžší práce je kydat prasatům a odvážet hnůj na kolečkách, tuhle práci nijak neulehčím. Jinak to celkem jde .
Jsem z Ivančic u Brna.
Hrubeška
napsal(a):
Ano, souhlasím. A souhlasím (i když až teď) s mou rodinou, že jsem blázen a dřu se úplně zbytečně. Nezbýval mě čas se ani se zvířaty pomazlit a pokochat. Byl to spěch do práce, z práce domů a dělat kolem baráku a zvířat. Ano, redukce je nutná. Jsem taková tvrdá palice, že dostanu rozum, až si nabiji ústa. Považovala jsem se za nesmrtelnou a zdravou, prostě, že mě nemůže nic zaskočit. A ejhle, zaskočilo. Nelituji toho honění, měla jsem vysněná zvířata. Tak teď zvolním, a podřídím se i přání rodiny. Samozřejmě že se vše (dovolené, návštěvy, výlety) podřizovaly mě, protože jsem pořád stopovala čas, abych ještě večer zvládla nakrmit a obstarat zvířata. Dovolená buď nebyla a nebo někdo musel zůstat doma (většinou já).
Nejtěžší práce je kydat prasatům a odvážet hnůj na kolečkách, tuhle práci nijak neulehčím. Jinak to celkem jde .
Jsem z Ivančic u Brna.
No to znám - 20 let žádná dovolená, denně ráno večer podojit krávy, co nás v té době živily. Když jsem někam jela, tak jedině "od dojení do dojení", a když náhodou přišla hospitalizace nebo úraz, tak manžel padal na hubu, když musel zastat i mne. Ještě ráno před narozením 3. Potomka jsem podojila... Co se týče hodin, tak jsme oba dělávali na 1, 5 úvazku. Když zbyl jeden, už jen jedl a spal.
Nakonec jsme po dlouhých propočtech dojnice prodali a nechali si pár masných krav (a 1 krávu na mléko do kafe). Jednu krávu už za mne někdo podojí, nebo můžu vyrazit na výlet když stojí na sucho. Poníci se v létě napasou, v zimě se jim dá do stodoly velký balík, tak stačí, když je někdo "přepočítá" (koukne 2x denně, zda jsou O.K.). Ale i s masným stádem (1/3 stavu původně chovaných holštýnek) je to tak, že nemůžeme jet na rodinnou dovolenou, tedy všichni. Teď třebas je u moře (po těch 20 letech poprvé) manžel s dcerou, my se synem krmíme. Já už si svou dovolenou vybrala předtím, ještě musíme někam poslat syna.
Je fakt, že když si vzpomenu, co vše jsem zamlada stihla za 1 den, tak tomu přestávám sama věřit. Síly prostě ubývají. Jsem ráda, že nedřu na zvířata, mám jich tolik, aby byli pro radost - velkých koní bych tolik mít nemohla, to je jasné.
Hrubeška
napsal(a):
Ano, souhlasím. A souhlasím (i když až teď) s mou rodinou, že jsem blázen a dřu se úplně zbytečně. Nezbýval mě čas se ani se zvířaty pomazlit a pokochat. Byl to spěch do práce, z práce domů a dělat kolem baráku a zvířat. Ano, redukce je nutná. Jsem taková tvrdá palice, že dostanu rozum, až si nabiji ústa. Považovala jsem se za nesmrtelnou a zdravou, prostě, že mě nemůže nic zaskočit. A ejhle, zaskočilo. Nelituji toho honění, měla jsem vysněná zvířata. Tak teď zvolním, a podřídím se i přání rodiny. Samozřejmě že se vše (dovolené, návštěvy, výlety) podřizovaly mě, protože jsem pořád stopovala čas, abych ještě večer zvládla nakrmit a obstarat zvířata. Dovolená buď nebyla a nebo někdo musel zůstat doma (většinou já).
Nejtěžší práce je kydat prasatům a odvážet hnůj na kolečkách, tuhle práci nijak neulehčím. Jinak to celkem jde .
Jsem z Ivančic u Brna.
Tak vidíte, jak se vám pěkně utřídily myšlenky
Není nad to s někým starosti probrat.Rodina, hlavně dcery vám nakonec jsou ochotné trochu pomoci.Přece jen už jsou velké a rozumné.Myslím, že většina problémů pramení ze špatné, nebo žádné komunikace.Mezi partnery, v rodině, v okolí, prostě to chce mluvit.Nebo tedy aspoň se vypsat na net, no.
Teď jste jakž takž rozmyšlená, úplně bez zvířat určitě nezůstanete.Jen svého koníčka zredukujete, aby vám zůstal pro radost, a ne abyste se udřela.