Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (4.)

„Každé lidské dítě se musí učit poznávat vesmír znova. Každé štěně nese v sobě celý vesmír. Lidé zvěčňují svou moudrost – ukládají ji v muzeích, v knihovnách, odborníci se jí učí. Psí moudrost je v jejich krvi a kostech.“ Donald McCaig

Výchova a výcvik psa pro dog-trekking je v mnoha klíčových aspektech totožný s výchovou a výcvikem leadera (vůdčího psa) ve psím spřežení. Naší zásadou bude postupovat od jednoduššího ke složitějším.
Dobrý dog-trekkingový pes musí být nejen naším partnerem, ale i výkonným pomocníkem: zapřažen v postroji je naším „raketovým“ motorem …

Krok za krokem

Postroj (nejlépe typu Guard) navlékáme psovi až těsně před započetím tréninku. Postroj (nováčkovi) navlékáme klidně a bez rozčilování, chlácholivým hlasem povzbuzujeme svého sparingpartnera. Pes se musí na práci těšit a nikoliv být stresován již před jejím započetím neurotickým a netrpělivým pánečkem.
U tažného plemene s geneticky zakódovanými tažnými vlohami bývá nejsnazší povel – Go! (čti: gou), tedy: „Běž!“ U psíka bez těchto vrozených vloh musíme být trpělivější a někdy je na místě i pomoc přítele, který psa láká nebo přivolává. (Pokud je vše v pořádku, neopakujme povel „go!“ mnohokrát, aby si pes nemyslel, že dělá chybu.)
Je velmi důležité, abychom od počátku dbali na to, aby vodítko s amortizérem bylo mezi námi a naším čtyřnohým kamarádem dobře napjaté, tudíž – aby pes vytrvale vyvíjel tah.
Dalším důležitým povelem je WHOA (čti: hou – v Česku většinou nahrazujeme povelem: stůj!). Pokud pes nechápe, co po něm chceme, můžeme na jeho obojek připnout pomocné vodítko a při povelu „Stůj!“ jím lehce trhnout.
Podstatně složitější je nácvik povelů HAW (čti: hó = vlevo) a Gee (čti: dží = vpravo). Pokud máme to štěstí, že snad máme k dispozici pozemek porostlý vyšší trávou, proměňme ho v ideální cvičiště: vysekáme pěšinky pro zahýbání v potřebném směru. Porost psa vede a nutí k čistému a správnému provedení odbočování podle našich povelů.
Pokud tuto možnost nemáme (a to je bezesporu pravděpodobnější) – najdeme trasu s vhodnými cestami a křižovatkami a cvičíme odbočování do požadovaných směrů.
Nejprve se snažíme naučit psa dokonale povel pro jeden směr, a až jej zvládne, začneme s druhým. Zpočátku tedy rozhodně necvičíme na volné ploše bez stezek.
Pokud se nám nedaří tento cvik a psa sami nezvládáme, požádáme o pomoc kamaráda: vodítkem připnutým k obojku psa správným směrem (po našem povelu) navede. Povel k odbočení směru dáváme před zatáčkou a je dobré před povelem oslovit psa jménem, abychom zvýšili jeho pozornost.
Buďme trpěliví a postupujme zvolna – nechceme přece našeho psího kamaráda znechutit, nýbrž naopak vybudovat skvělý vztah, v němž budeme jeden druhému oporou. Pro dog-trekking jsou třeba dva, a dva – to je již team! Právě dokonalou souhrou psa a člověka je dog-trekking pro milovníky čtyřnohých přátel a pohybu tím největším lákadlem a nejvyšší výzvou.

(Finta)

V orientačně náročném terénu může (i dobře vycvičený) pes po povelu zaváhat. Při nejistotě zkušený pes většinou „zašilhá“ přes rameno na pánečka. Nezklamte ho a v požadovaném směru mu pokyňte rukou.

„Životně důležitý“ povel

Kvalitně vycvičený dog-trekkingový pes vás musí na šňůře s amortizérem táhnout – do kopce, po rovinách a třeba i z mírného kopečku. Avšak je více jak nebezpečné, když vás pes intenzivně táhne (či vláčí) ze strmých svahů nebo dokonce exponovaným terénem. Pokud netoužíte po letu v záchranné helikoptéře, naučte svého psa povelu: „Za paty!“
V exponovaných terénech (nebo i při vaší velké únavě) by měl váš pes (na pokyn „za paty“) zaujmout pozici za vámi (zpravidla za vaší levou nohou). Psa usměrněte na vodítku a po zaujmutí požadovaného stanoviště – jej patřičně pochvalte. Samozřejmě temperamentní psík má tendenci znovu vyrazit dopředu a vyvíjet tah. Tomu musíte zabránit. Opakování je matkou moudrosti (což určitě není pouhou otřepanou pravdou). Když to však nejde jinak – pomozte si tenkým proutkem. Většinou stačí pouze zavelet a – naznačit – a pes zaujme svoje místo.
Zkušení psí trekkaři, kteří nejenže „čtou terén očima“, ale v podstatě o něm i uvažují, často změní svůj postoj sami. Aljašský malamut Fram, se kterým jsme už prošli pěkných pár tisícovek kilometrů, se automaticky zařadí „za paty“ při strmém sestupu i bez povelu. (Ovšem – jeho pouze o rok mladšímu kolegovi Mishovi – musím téměř vždy pohrozit proutkem … Zamrká při tom jako týraný pes – náš rozmazlovaný ubožák … Inu – není každému shůry dáno …)

„Přes spáleniště …“

„… přes krvavé řeky …“ Tak takové a podobné písně nás kdysi učili ve škole na hodinách zpěvu. Pevně věřím, že vás žádný z pořadatelů dog-trekkingových závodů podobnými končinami nepovede. Závody však vedou přírodou, často horskou divočinou, a proto je na místě neustále cvičit a rozvíjet lidskou i psí obratnost. Trasy našich výprav nás zcela určitě často donutí zdolávat vývraty, polomy, strže a rokliny, budou nás nutit do strmých skalnatých výstupů a exponovaných sestupů a občas nepochybně budeme muset přebrodit i nějaký ten říční tok. A to vše je nutné pěkně v klidu a v pohodě natrénovat. I mezi psy jsou vášniví plavci, kteří nevynechají jedinou příležitost k vodním radovánkám a jsou samozřejmě psi, kteří vodu při nejmenším nemusejí ani vidět (kromě čiré tekutiny ve své misce). I mezi psy jsou rození „gymnasté“ a akrobati, kteří se vyžívají v překonávání překážek … Rovněž jsou psi, kteří jsou od přírody nešikové … Při dobré vůli, trpělivosti a porozumění – lze ovšem nacvičit a vylepšit mnohé … Obratnost a dokonalá souhra s vaším psem vám zaručí nejen pohodu, klidné sebevědomí a důvěru ve vaší týmovou sílu, ale občas odvrátí i hrozbu nepříjemného zranění. Proto na společných vycházkách pilně vyhledávejte vhodné překážky a se svým pejskem je zdolávejte, poněvadž, jak už bylo řečeno, nejen vy, ale i pes potřebuje rozvíjet svou mrštnost a koordinaci pohybu a musí nabýt vědomí hranic vlastních sil.
Zajděte se někdy podívat na závody agility, či na služební nebo záchranářský výcvik. Zjistíte, že takřka „nic není nemožné“.

Trocha inspirace

Pro vaši inspiraci ocituji úryvek z úvodu Antonína Límana, jímž opatřil svou nádhernou knihu japonských haiku „Pár much a já“: „Než člověk vrostl do auta, býval chodcem. Mácha se vydal pěšky do Alp, v české literatuře máme Nezvalova Pražského chodce či postavu Kráčivce. V japonské poetické a duchovní tradici je kult chození ještě důležitější. Moudří mnichové, kteří donesli do Číny buddhistické učení, putovali pěšky se svitky súter na hlavě, doma pak hledali klidné místo, kde by mohli zakládat kláštery a věnovat se náboženskému rozjímání. Je zajímavé, že zakladatel náboženské sekty se japonsky řekne kaisan neboli „ten, který otevírá horu“. Velký Kóbó Daiši a jiní mudrcové totiž hledali své útulky hluboko v horách. Vědcům dodnes vrtá hlavou, jak Kóno Daiši přišel na to, že posvátná hora Kója a okolní vrcholky mají z nadhledu tvar lotosového listu. V posvátném pohoří Jošino na jih od Kjóta působil v 7. století legendární světec jménem En no Gjódža neboli En Chodec, který založil sektu horských asketů Jamabuši (Šugendó). Dodnes tam potkáte lidi v bílém rituálním úboru se zástěrkou ze srnčí kůže na zadku, aby se jim lépe klouzalo po strmých skaliscích, a s velkou mušlí, na kterou smutně a vábivě troubí. Všichni velcí básníci haiku byli takovými mnichy – poutníky, ať už formální konverzí či vnitřním ustrojením. Vydat se na cestu, na pouť, znamenalo též ve feudálním Japonsku osvobození od složitých denních závislostí a rodinných povinností. Konečně i mnozí Hrabalovi moderní tuláci jsou zděšeni štůsky čistě srovnaného prádla v rodinné skříni a vyrovnanými řadami nádobí v příborníku. Nechat za sebou drtivou každodennost a vydat se na dlouhou pouť s žebráckou miskou v ruce a s širokým poutnickým kloboukem na hlavě prostě vždycky znamenalo a dodnes znamená svobodu. Tihle velcí poutníci ale nebloumali po úzkých a prašných cestách, aby utíkali před skutečností. Naopak, lze říci, že se ke skutečnosti vraceli.“
I když určitě nejsme buddhističtí mnichové, myslím, že dog-trekking je pro některé z nás návratem ke skutečným kořenům, návratem do dob, kdy lidé žili se zvířaty v neporušené přírodě a byli chodci, a vzdorovat námaze a živlům jim připadalo asi stejně tak normální, jako nám otevřít ráno noviny. A zároveň jsem přesvědčen, že v naší době konzumního hýření, určitě neuškodí kapka filozofie minimalismu a ujasnění si hierarchie životních hodnot.

Post skriptum

Rybáři tvrdí, že čas strávený na rybách se nepočítá do délky lidského života. Je navíc! Myslím, že totéž platí i při dog-trekkingu. Pro lidský i psí život …