Aljašský malamut
Aljašský malamut se představuje
Malamut je velký mohutný pes s hlubokým hrudníkem a dobře vyvinutými svaly. Laiky bývá zaměňován se sibiřským huskym, který je však menší, s jemnější hlavou a drobnější tělesné stavby.
Není příliš rychlý, proto nepatří mezi saňové psy kteří vyhrávají rychlostní závody, za to je neúnavný a bezkonkurenčně silný.
Zařazení FCI: Skupina 5 - špicové a primitivní plemena, Sekce 1 - severští saňoví psi, číslo standardu: 243
Historie
Aljašský malamut je jedním z nejstarších severských plemen, záznamy o podobných psech chovaných Inuity (nazýváni také Mahlemuti nebo Mahlamiuti) se dochovaly již z 18. století, kdy se evropští a američtí obchodníci setkali s aljašskými domorodci. Statní a vytrvalí malamuti byli nepostradatelnými pomocníky při přepravě majetku svých pánů, buď pracovali v zápřahu za saněmi, nebo nosili na hřbetech přivázané vaky.
Když na sklonku 19. století zachvátila oblast Klondiku tzv. zlatá horečka a do oblasti proudily davy prospektorů a dobrodruhů, přenesl se chov statných tažných psů i mezi nepůvodní obyvatele Severní Ameriky, protože pro drsné podmínky jaké zde panovaly se odolní psi hodili daleko lépe, než koně nebo osli.
Počátkem 20. století začala móda závodů psích spřežení a těžké malamuty začali vytlačovat rychlejší, i když ne tak silní psi, zejména huskyové importovaní ze starého kontinentu. Také křížení jednotlivých typů saňových psů bez jakékoliv regulace vedlo k úpadku plemene a rozmělnění jeho typických vlastností.
Koncem 20. let 20. století byl malamut takřka na poslední chvíli zachráněn a roku 1935 byl uznán Americkým Kennel Clubem jeho standard.
Povaha
Malamut se vyznačuje mírnou a přátelskou povahou, již jeho původní domorodí chovatelé tvrdě potlačovali jakýkoliv náznak agresivity jak vůči ostatním psům, tak i proti člověku. Pes, který projevil tyto nectnosti byl nejen vyřazen z chovu, ale zpravidla také utracen, protože v prostředí ledové aljašské divočiny by takový pes mohl být rozsudkem smrti pro celé spřežení včetně jeho lidského vůdce.
Výcvik
Malamut je sice dobrák, ale přesto se nehodí pro úplné začátečníky.
K pochopení jeho povahy a k úspěšně zvládnuté základní poslušnosti je zapotřebí aspoň základní praxe s výchovou psa, nejlépe podobného typu a povahy.
Malamut je velmi náročný na pohyb, ze sportů se hodí k vytrvalostním závodům se saněmi, k bikejöringu či skijöringu, nebo také k pullingu (tahání břemen, hodnotí se hmotnost nákladu).
Při správném vedení může skládat i zkoušky z poslušnosti a několik malamutů získalo dokonce certifikaci canisterapeutického psa.
Krmení
Na svou velikost je malamut poměrně nenáročný na množství potravy, pro správný výkon a zdraví ale potřebuje tu nejvyšší kvalitu.
Nezáleží na tom, zda vsadíte na kvalitní suché krmivo, nebo si dáte práci s domácí přípravou, ať už vařené stravy nebo syrové (BARFu). Důležitý je správný poměr živin a kalorická hodnota přiměřená zátěži psa, protože malamuti poměrně snadno tloustnou.
V chovu většího počtu psů je třeba dohlédnout, aby každý pes snědl svou porci a nestávalo se, že si někteří budou přilepšovat na úkor ostatních.
Srst a péče
Silná a tvrdá krycí srst prorůstá hustou vlnitou podsadou. Délka srsti je proměnlivá, kratší chlupy rostou na bocích a delší na plecích, krku, zadní straně stehen a na ocase.
Zbarvení je obvykle v různých odstínech šedé nebo sobolí, může být i černá nebo do červena. S výjimkou čistě bílé má být vždy se znaky, bílá převládá na spodní straně těla a končetin, vyskytuje se i v obličejové části. Nežádoucí jsou skvrny na těle, naopak tzv. plášť je v souladu se standardem.
Srst je dobré pravidelně kartáčovat, z úprav je přípustné pouze vystříhání srsti okolo tlapek.
Zdraví / nemoci
Malamut je houževnaté a ne příliš nemocné plemeno. Pozornost se věnuje zejména dědičným chorobám očí, zejména PRA (progresivní retinální atrofii) a zákalům.
Jako snad u všech velkých psů, také u malamutů se může vyskytnout dysplazie kyčelního či loketního kloubu a nebezpečná torze žaludku. Vhodnou prevencí torze je zejména klidový režim alespoň 2 hodiny po jídle.
