Mops

FCI Skupina IX - Plemena společenská, Sekce 11 - Malí molossoidní psi, číslo standardu FCI: 253
Velikostní zařazení Malá plemena
Země původu Čína (patronát Velká Británie)
Kohoutková výška 25-28 cm
Hmotnost v dospělosti 6-8 kg
Věk 13-15 let
Typ srsti krátká, rovná
Náročnost na výchovu nízká
Povaha mírná, společenská, vyrovnaná

Při seznámení s mopsem nás zaujme dobrácký, trochu ustaraný výraz na poměrně velké hlavě, jejíž charakteristický tvar dal tomuto plemeni jeho anglické označení – pug (z latinského pugnus, pěst). Typická je také kvadratická stavba těla, neboli čtvercový tělesný rámec, spolu s nahoru zakrouceným ocáskem. Tmavá maska a úhoří pruh na hřbetě obvyklejší, plavé varianty tvoří nezaměnitelné poznávací znaky tohoto zajímavého plemene. Něžný a společensky založený pes se těší stále větší oblibě, navíc mnoho jeho majitelů nezůstane u jednoho a postupně si vybuduje celou mopsí smečku. Ačkoliv jeho zevnějšek nepůsobí nijak heroickým dojmem, sehrál prý jeden z těchto psů zásadní úlohu v historii nizozemského vládnoucího rodu Oranžských. Ostatně i dnešní mopslíci mají v sobě při bližším poznání  i něco důstojně vznešeného.

Historie

Mops patří mezi plemena s velmi dlouhou a exotickou historií, jeho pravlast musíme hledat až ve staré Číně. Ačkoliv je řazen mezi malé molossy a svým vzhledem se nejvíce podobá buldokům či buldočkům, jeho bližšími příbuznými jsou další malá orientální plemena, jako pekingský palácový psík, tibetský španěl, nebo japonský chin.

Do Evropy se dostal pravděpodobně počátkem 16.století, podle jedné teorie zásluhou  portugalských mořeplavců, druhá, pravděpodobnější, hovoří o holandských obchodnících z Východoindické společnosti. O zhruba padesát let později byl již mops oficiálním psem nizozemského vládce Viléma I. Oranžského. Jeho obliba ještě vzrostla, když jeden z princových mazlíčků zachránil svému pánovi život, když svým chraplavým štěkotem včas varoval před útokem mořských gézů během Nizozemské revoluce. Když se o sto let později Vilém III. stal anglickým králem, odešel spolu s ním do nové vlasti i mops. Rovněž na britských ostrovech  jeho popularita rostla a mops zde zdomácněl natolik, že jeho orientální kořeny takřka upadly v zapomnění.  Zlom nastal až koncem 19. století, kdy se mops pozvolna ocitl na pokraji vymizení. Teprve 60. léta 20. století přinesla opětovný zájem o tyto malé psíky a plemeno bylo zachráněno doslova za pět minut dvanáct. Dnes se opět hřeje na výsluní a přináší radost po celém světě. 

Povaha

Mops patří mezi společenská plemena skutečně právem, jeho potřeba kontaktu s člověkem nebo aspoň s jiným psem (nejlépe stejného plemene) je veliká. Osamělý mops trpí, je smutný, sklíčený a mohou u něj nastat poruchy chování, potíže s čistotností a podobně. Nehodí se tedy pro příliš vytížené lidi, kteří tráví mnoho času mimo domov. Jeho ideálem je klidný rodinný život, je snášenlivý, klidný a laskavý, nenáročný na výchovu, o něco problematičtější na  výcvik. Mops je dobrák od kosti, ale s vlastní tvrdou hlavou. Tento paličák má svůj názor a může být někdy obtížné mu ho vymluvit a přimět ho, aby udělal, co si páníček přeje. Pokud si ale mopse získáte, těžko najdete oddanějšího parťáka a pak udělá, co vám na očích uvidí. 

Výcvik

Jak bylo naznačeno výše, je třeba odlišit výchovu a výcvik. Výchova mopse není složitá a z tohoto pohledu jde o plemeno vhodné pro začátečníky. Nemá tendenci lovit či prohánět zvěř, k jiným zvířatům je snášenlivý, k lidem přítulný, klidný. Pokud ale toužíte po psu, který okamžitě přiběhne na zavolání, lehce se naučí několik povelů a navrch nějaký ten efektní trik, v případě mopse trochu narazíte. Ne že by byl hloupý, to zdaleka ne. Je ale pohodlný, nemá rád přílišné omezování a příkazy, zkrátka je poněkud samorost. Po zlém s ním nic nepořídíte, ale pozitivní motivací lze při trpělivém přístupu docílit velmi slušných výsledků. 

Krmení

Ať krmíte granulemi, vařenou domácí stravou, nebo stále populárnějším BARFem, mějte na paměti mopsův zpravidla poklidný styl života. Při příliš vydatné stravě má sklon k otylosti, jako ostatně všichni psi dogovitého typu, je tedy potřeba u něj hlídat váhu. Lze doporučit pejska skutečně jednou za čas zvážit, protože při každodenním kontaktu unikne pozvolný nárůst hmotnosti snadno pozornosti.

Nadváha nebo dokonce obezita může významně zhoršovat kvalitu psího života a dokonce zkrátit jeho délku.  

Mops je také o něco náchylnější k potravinovým alergiím, pokud se objeví průjmy, zvracení, nebo svědivost kůže, vždy je dobré zamyslet se nad tím, čím mopse krmíme, častým alergenem bývá drůbeží maso, objevit se může také nesnášenlivost obilnin či ryb.

Srst a péče

Srst mopse má být krátká, jemná a měkká. Nikdy ne hrubá, ani nesmí připomínat vlnu. Nejčastější je světlé, plavé zabarvení s tmavou maskou a typickým „úhořím pruhem“ na zádech. Od konce 19. století se vyskytují i černí jedinci, u kterých tmavé znaky splývají s podkladem.  

I když je srst mopse na péči nenáročná, může chovatele obtěžovat intenzivním línáním, doporučuje se tedy každodenní vyčesávání, aby odumřelé chlupy skončily v kartáči či rukavici a nikoliv na památeční pohovce.  

Zvláštní péči je třeba věnovat očím, k jejich hygieně se výborně hodí borová voda, či slabý odvar ze světlíku lékařského. V prašném prostředí velkých měst lze doporučit preventivní aplikaci zklidňujících kapek.  

Stejně jako u všech krátkolebých plemen je třeba dbát také o čistotu kožních řas a záhybů. Tyto partie bývají náchylné ke kožním zánětům, nebo podráždění.  

Péči vyžaduje i zadeček, respektive anální žlázky, které se mají tendenci ucpávat příliš hutným sekretem. Pokud se pes drbe, nebo takzvaně sáňkuje po sedací partii, je vhodné navštívit veterináře, který mu žlázky uvolní a vyčistí, zkušení chovatelé pak tento úkon zvládnou i sami doma. 

Zdraví

Většina zdravotních potíží pramení z fyzických znaků typických pro toto plemeno. Krátká čenichová partie vede zhusta k  dýchacím potížím, například kvůli příliš volnému a dlouhému měkkému patru.  Velké, vypouklé oči jsou zranitelné, náchylné na podráždění. Vyskytují se choroby rohovky a degenerativní změny na sítnici. Jako u většiny malých psů, i u mopsů je relativně častá luxace čéšky (špatná poloha drobné kosti v koleni) a zvýšený výskyt zubního kamene. V rámci malých krátkolebých psů jde ale o poměrně zdravé a do vysokého věku vitální plemeno.

Chovatelské stanice