Slovenský čuvač

O plemenu

Mohutně stavěný pes horského typu, dokonale přizpůsobený drsným podmínkám slovenských Tater a okolních hor. Má mírně obdélníkový tělesný rámec, poměrně dlouhé nohy, dobře vyvinuté svaly a pevnou, odolnou kostru. Jak napovídá název (slovensky „čuvat“ znamená „slyšet“), čuvač je ostražitý hlídač, k tomu statečný a věrný. 

Zařazení FCI: Skupina 1 - ovčáčtí a honáčtí psi, Sekce 1 - ovčáci, číslo standardu: 142

Historie

Již staří Římané radili svým ovčákům používat ke strážení stád psy bílé barvy, aby nedocházelo k jejich záměně za škůdce, zejména vlky. Této zásady se po generace drželi i slovenští pastevci, i když zmiňovaný římský spisek patrně nikdy nečetli.

Vedle stád dobytka střežili odnepaměti slovenští horalé se svými psy také zemské hranice. Podobně jako západočeští Chodové, i tito slovenští strážci požívali mnoha privilegií, především byli vyňati z robotní povinnosti a byli osobně svobodní, nikoliv nevolníci.

Na přelomu 19. a 20. století začal kvést turistický ruch a mnoho zámožných lidí objevilo krásu tatranské přírody.  Nápadní bílí psi některé z nich zaujali natolik, že si roztomilá štěňata odváželi domů,  kde pokračovali v chovu. Ve 30. letech 20. století byla zásluhou Prof. MVDr. Antonína Hrůzy  založena Ústřední kniha tatranských čuvačů,  ve Svitavách u Brna pak byla založena první chovatelská stanice „Ze zlaté studny“.

Povaha

Čuvač je dokonalým hlídacím psem. Jakéhokoliv „vetřelce“ včas ohlásí a pokud je třeba, dokáže i razantně zakročit.  

Vůči neznámým lidem se chová s odstupem a dlouho mu trvá, než si k někomu vybuduje vztah. I když hájí a respektuje celou svou rodinu, vždy si zvolí jednoho pána, který je pro něj opravdovým vůdcem a autoritou.  

Ke starším dětem se chová ohleduplně, musí ale mít čas se s nimi postupně seznámit a ony zase musí respektovat, že i pes má rád svůj klid. Při kontaktu s malými dětmi je na místě opatrnost.  

Domácí zvířata snáší velmi dobře, lovecký pud má mírný a snadno zvladatelný. Při setkání s jiným psem stejného pohlaví může přestavovat problém čuvačův sklon k dominantnímu chování. 

Výcvik

Slovenský čuvač potřebuje důsledné vedení a pečlivou socializaci. Při ne zcela podařené výchově může být vůči neznámým lidem nadměrně ostrý, další jeho slabou stránkou je až přílišná nezávislost a tvrdohlavost.

Pokud se výchova podaří, získáte výborného rodinného psa, ideálním životním prostředím je pro něj dům se zahradou a aktivní majitelé. Čuvač je výborným společníkem na dlouhé tůry náročným terénem, obstojí i v mnoha sportovních disciplínách, někteří psi mají složeno i několik zkoušek z poslušnosti.

Krmení

Velká plemena potřebují velmi hodnotnou stravu, v období růstu pak více než kdy jindy. Čuvač není výjimkou, na kvalitní výživě se nevyplatí šetřit.

Mnoho chovatelů si oblíbilo krmení syrovou stravou (BARF), které představuje návrat k původnímu typu stravy. BARF, je-li správně prováděn, představuje výbornou alternativu ke granulovaným krmivům. 

Pokud dáváte přednost suchým krmivům, věnujte pozornost složení (co nejméně obilovin, kvalitní maso) a volte granule s ohledem na velikost, věk a míru fyzické zátěže vašeho psa. 

Srst a péče

Srst čuvače ho dokonale chrání před horským počasím. Mírně zvlněné pesíky střední délky zcela zakrývají hustou podsadu. Samci mají od zadní části hlavy až na krk nápadnou hřívu, na hlavě a nohou je srst kratší a měla by dobře přiléhat.  Na hřbetě by se neměla tvořit pěšinka, nežádoucí jsou rovněž praporce na ocasu či končetinách.

Jedinou povolenou barvou je čistě bílá, bez nádechu žluté nebo červené, beze skvrn. Péče o čuvače není náročná, vhodné je pravidelné kartáčování, ideálním nástrojem je kovový kartáč, který srst pročeše až ke kůži a odstraní odumřelé chlupy.

Zdraví / nemoci

Pro toto odolné, mohutné plemeno představuje nejcitelnější problém dysplazie kyčelních a loketních kloubů nebo degenerativní onemocnění chrupavky. 

Ke snížení rizika rozvoje ortopedických onemocnění přispívá vhodná výživa a především správná pohybová aktivita. Psy minimálně do jednoho roku věku nepouštíme do velké zátěže, zejména prudké změny směru a pohyb na kluzkém povrchu významně přispívají k poškození kloubů a vazů. Štěně klouzající za míčkem po plovoucí podlaze vypadá sice roztomile, ale jeho vyvíjející se klouby tím značně trpí.