Anglický kokršpaněl

Anglický kokršpaněl
Anglický kokršpaněl
FCI Skupina VIII - Retrívři, slídiči a vodní psi, Sekce 2 - Slídiči, Číslo standardu FCI: 5
Velikostní zařazení Střední plemena
Země původu Velká Británie
Kohoutková výška 38-41 cm
Hmotnost v dospělosti 13-15 kg
Věk 13-15 let
Typ srsti delší
Náročnost na výchovu střední
Povaha veselá, aktivní, pracovitá

Podle mnoha milovníků psů je kokršpaněl majitelem nejdojímavějšího pohledu ze všech plemen. Oči má velké, výrazné, přesto nejsou vypoulené, okraje víček dobře přiléhají.  Jejich barva je sytě hnědá, v tónech od oříškově hnědé po temně čokoládovou. Spolu s dlouhýma hedvábnýma ušima dodávají kokřímu výrazu zvláštní a nezaměnitelné kouzlo.

Historie

Španělé jsou jedním z nejstarších typů loveckých plemen, existenci podobných psů dokládají záznamy a kresby již ze starověku. Kdy se poprvé dostali do Anglie není přesně známo, ale zmínky o španělech nacházíme již v dokumentech z 10. století.  Víme však, že plemeno se šířilo z oblasti Makedonie díky obchodníkům, nejprve na Pyrenejský poloostrov. Odtud také název této skupiny, slovo „španěl“ má svůj původ ve francouzském „espaignol“, tedy znamená psa pocházejícího ze Španělska.

V Anglii se španělé rozvíjeli a postupně diferencovali do několika typů,  první rozdělení odlišovalo španěly polní a vodní, podle toho, v jakém terénu pracovali. Kokršpaněl patřil mezi malé polní španěly a za předponu „kokr“ ve svém názvu vděčí sluce lesní (anglicky woodcock),  kterou často slídil, odtud tedy „cocking spaniel“.  

K podrobnějšímu rozdělení španělů přibližně do dnešní podoby došlo až ve druhé polovině 19. století, roku 1873 byl založen chovatelský klub kokršpanělů, plemeno bylo oficiálně uznáno o deset let později.

Povaha

Anglický kokršpaněl vyniká svojí energií a chutí do hry i do práce. Jeho typickým znakem je téměř nepřetržitě mávající ocas a nadšený výraz.

Je velmi inteligentní a chápavý, mohou se však projevit sklony k nervozitě, dráždivosti a také paličatosti, proto se nehodí pro úplné začátečníky.  

Dalším problémovým rysem některých kokrů je nadměrný štěkot, kterým reagují i na nevýznamné podněty.  

Dobře se snášejí s ostatními psy, soužití se zvířaty jiného druhu se odvíjí od toho, jak se podaří zvládnout jejich silný lovecký pud.

Výcvik

Kokršpaněl je pes, ze kterého dokáže dobrý psovod udělat výtečného pracanta, společníka i kamaráda dětí, na druhé straně pochybení během socializace nebo zvolení špatných výchovných metod dokáže napáchat nenapravitelné škody na jeho chování.  

Jsou to psi citliví a s dlouhou pamětí. Ideální je spojení důsledné výchovy s pozitivní motivací, velmi dobře se s nimi pracuje například s pomocí klikru, společenští kokršpanělé se relativně snadno naučí i mnohé triky – když budou chtít.

Krmení

Kokři mívají značný apetit, je třeba dbát na přiměřenou velikost porcí a také na vhodné složení stravy.  

Pokud nemáte dostatek času či znalostí, raději se do domácí přípravy krmných dávek nepouštějte a spolehněte se na kvalitní granule pro střední plemena, případně jsou k dostání i přímo pro kokršpaněly. Nezapomeňte poctivě dodržovat doporučené dávkování, případně konzultujte množství podávané potravy s veterinářem.

Srst a péče

Kokršpaněl má hladkou srst hedvábné textury, nesmí být drátovitá ani vlnitá či kudrnatá. Končetiny a spodní část trupu zdobí praporce delších chlupů.  

Kokršpanělé se vyskytují v mnoha barevných variantách:

Jednobarevná černá, červená, zlatá, játrová (čokoládová). Celobílá není povolena, u jednobarevných psů se toleruje pouze malý bílý znak na hrudi.

Bikolorní kombinace jsou vždy s bílou barvou, s tečkováním nebo bez něj. Bílou může doplnit černá/oranžová/játrová/žlutá (lemon).  

Zvláštní typ vícebarevného zbarvení představují bělouši – modrý, oranžový, citronový a játrový bělouš.  

Pálení jako druhá či třetí barva se objevuje u celočerných a játrových, nebo u vícebarevných variant obsahujících černou/modrou nebo játrovou.  

Srst upravujeme střihem, zejména nůžkami, strojek se používá pouze okrajově. Zejména pro výstavní úpravu je nezbytné také trimování. 

Zdraví

Dlouhé a bohatě osrstěné ušní boltce zvyšují riziko ušních zánětů, někteří psi na ně trpí chronicky po celý život. Čistotě a zdraví uší tedy věnujeme velkou pozornost a péči.

Zejména u zlatých kokrů se koncem druhé světové války poprvé vyskytla porucha chování, projevující se náhlým, ničím nevyprovokovaným útokem i na členy rodiny. „Syndrom zuřivosti“ byl popsán i u jiných plemen a o jeho přesných příčinách není jasno ani v odborných kruzích. Pravděpodobnou příčinou je dědičná chemická nerovnováha v mozku. V současné době se daří eliminace této poruchy, do čistokrevného chovu se nepřipouští jedinci s byť jen náznakem agresivního chování.