Rhodéský ridgeback

Rhodéský ridgeback
Rhodéský ridgeback
Rhodéský ridgeback
Rhodéský ridgeback
FCI Skupina VI – Honiči, barváři a příbuzná plemena, Sekce 3 – Příbuzná plemena, Číslo standardu FCI: 146
Velikostní zařazení Velká plemena
Země původu Jižní Afrika
Kohoutková výška 61-69 cm
Hmotnost v dospělosti 32-36,5 kg
Věk 10-12 let
Typ srsti krátká rovná
Náročnost na výchovu střední
Povaha důstojná, inteligentní, zdrženlivá

Název ridgeback pochází z anglických slov „ridge“ (hřbet, hřeben) a „back“ (záda, zpět), čímž poukazuje na hřbetní pruh srsti, která roste opačným směrem a tvoří tak na hladkém kožichu charakteristický reliéf ve tvaru dýky.

Vedle přítomnosti „ridge“ by rhodéský ridgeback měl být harmonicky stavěný, svalnatý a obratný a aktivní. Hlavní důraz se klade na pohyblivost a dobrý zdravotní stav, nadměrná mohutnost se v chovu nepodporuje. 

Historie

Původní domovinou rhodéského ridgebacka je jižní Afrika, jméno dostal podle bývalé Rhodesie, dnes Zimbabwe.  Zvláštní vážnosti tito psi požívali u domorodého kmenu  Khoin-Khoinů (Hotentotů), kteří si jich vysoce cenili pro jejich lovecké schopnosti.  

První písemné zmínky popisující psa s pruhem zježené srsti na hřbetě pocházejí z konce 15. století, kdy u jihoafrických břehů přistáli portugalští námořníci.

S příchodem Evropanů postupně docházelo ke křížení afrických loveckých psů se zvířaty kolonistů, zásadní pro vznik plemene byla šlechtitelská práce lovce Cornelia van Rooyena. V druhé polovině 19. století Rooyen ve svém chovu použil chrty, buldoky, pointry a snad i některé velké teriéry.  

Počátkem 20. století se v jižní Africe usadil Francis Richard Barnes, zakladatel slavné chovatelské stanice Eskdale Ridgebacks. Zakládajícím párem psů byli potomci Rooyenovy smečky, pes Dingo a fena Judy.  

Roku 1922 se Barnes stal prezidentem Rhodesian Ridgeback Clubu,  o tři roky později vznikl první plemenný standard, který uznala i jihoafrická kynologická organizace Kennel Union of South Africa.

Povaha

Rhodézan se vyznačuje velkou odvahou a odolností, je inteligentní a rozhodný. Na své rodině značně lpí a k jejím členům je přátelský, přesto není vhodný k malým dětem, jejich neomalené hry by nemusel dobře tolerovat. Ke starším dětem, které mu nechají prostor, je spolehlivý. K cizím lidem se chová rezervovaně, s nedůvěrou, ale ne agresivně.  

Štěká málo, přesto je účinný a razantní hlídač. Soužití s jinými zvířaty vyžaduje pečlivou socializaci a návyk od mládí, má zachovalý silný lovecký pud. Problém může představovat také chov dvou a více jedinců stejného pohlaví. 

Výcvik

Ridgeback potřebuje pevnou a systematickou výchovu, která patří do rukou zkušenějšího chovatele. Na jedné straně je třeba vzbudit v tomto sebevědomém zvířeti respekt, na straně druhé se však cvičitel nesmí uchýlit ke hrubosti nebo příliš tvrdým výchovným metodám, které mohou vést k agresivitě psa. Velmi vhodný je pro ně sport, kde mohou uplatnit svou energii, jejich oblíbenou disciplínou je coursing (dostih v terénu), talent mají také pro pachové práce.

Krmení

Zejména mezi chovateli velkých plemen je stále populárnější krmení BARFem (syrovou stravou), ovšem je třeba mít na paměti, že přesné vyvážení jednotlivých živin v každé krmné dávce není právě nenáročný úkol.  

Sázkou na jistotu je kvalitní suché krmivo určené pro velká plemena, případně pro psy v zátěži.

Srst a péče

Srst rhodézana je krátká a hustá, hladká s jemným leskem, dokonale rovná. Barevný odstín se pohybuje od světle pšeničné po červeně písčitou, přípustné jsou stopy bílé barvy na hrudi a na prstech, příliš velké bílé skvrny jsou nežádoucí. Standard připouští tmavou tlamu a uši, ale ne příliš mnoho černých chlupů v srsti.  

Ridge je dobře ohraničený, symetrický, směrem k zádi se zužuje. Začíná hned za lopatkami a dosahuje ke kyčelním hrbolům. Povoleny jsou dva víry srsti, tzv.crowns, stejného tvaru a symetrického umístění na hřebenu.  

Ridgeback není náročný na péči, pouze v zimě potřebuje zajistit tepelný komfort, pro celoroční pobyt venku se nehodí.

Zdraví

Plemenný znak ridgebacků s sebou pravděpodobně přinesl nepříjemnou chorobu, dermoid sinus (DS). Jedná se o vchlípeninu kůže do spodních vrstev tkání. Podle toho, jak hluboko vchlípenina zasahuje, rozlišujeme několik typů DS s různým stupněm závažnosti, při té nejtěžší dochází k dráždění míchy a neurologickým obtížím. Nemoc je zřejmě dědičná, ale dosud není možné provést jednoznačné genetické testy, doporučuje se však postižené psy vyřadit z chovu. Výskyt u plemen bez ridge je raritní. 

Chovatelské stanice