Louisianský leopardí pes

Louisianský leopardí pes je velké plemeno, jehož historie je spojena s osadníky amerického státu Louisiana. Velcí skvrnití psi působili jako hlídači stád a majetku i jako společníci. Ačkoliv standard připouští i jednobarevné zbarvení (černé, žluté, červené nebo čokoládově hnědé), upřednostňováni jsou typicky strakatí, "leopardí" jedinci s černými, bílými, tříslovými, červenými či žlutohnědými znaky na základní barvě. Základní barvou může být modrá, šedá, černá, játrová, červená a bílá. Exotický vzhled umocňují i světlé, tzv. skleněné oči, které jsou v chovu nejvíce podporované, běžná a povolená je i heterochromie - každé oko jiné barvy či vícebarevná duhovka jednoho oka. 

Louisianec však není psem pro každého - má samostatnou, dominantní povahu, velmi razantně hlídá a jeho výchova vyžaduje zkušenosti pokročilého kynologa.

Původ a vývoj louisianského leopardího psa je z velké části zahalen tajemstvím, navíc o tomto exotickém plemeni koluje i celá řada polopravd a legend.
S jistotou můžeme říci, že pravlastí louisianců je jihovýchod Spojených Států, konkrétně okolí jezera Catahoula, podle kterého také dostalo plemeno jeden ze svých názvů - Louisiana Catahoula, nebo Catahoula leopard dog.

Křížení s vlkem?

Ačkoliv pro toto tvrzení není žádný věděcký důkaz, traduje se, že louisianští leopardí psi patří mezi tzv. plemena s vlčí krví, tedy s podílem genů divokých psovitých šelem - vlků a šakalů. V případě catahoul je nejčastěji zmiňovaným divokým příbuzným dnes kriticky ohrožený vlk rudohnědý (Canis rufus), možná však do genofondu zasáhl i obyčejný vlk obecný (Canis lupus).

Na vzniku louisianského leopardího psa se podíleli jak polodivocí psi indiánů a (pravděpodobně) vlci, tak i psi z Evropy, kteří dali později vzniknout dodnes existujícím evropským plemenům, například španělskému mastinovi (některé články uvádějí i pyrenejského mastina), greyhoundovi, nebo francouzskému beauceronovi.

Jak vznikl leopardí pes

V první polovině 16. století vstoupil na území dnešní Louisiany španělský objevitel, válečník a dobrodruh Hernando de Sota. Spolu s ním a jeho vojáky přišli i španělští váleční a hlídací psi, ze kterých se časem vyvinuli dnešní španělští mastinové, nechyběli ani lehčí lovečtí psi, pravděpodobně chrti. Psi Španělů se zde křížili jak s polodivokými psy indiánů, tak i s vlky, což ještě zvýšilo jejich odolnost a lovecké instinkty. 
Využití catahoul bylo velmi pestré - hlídali, chránili, naháněli dobytek a pomáhali i při lovu divokých zvířat.
Ve druhé polovině 17. století získali velkou část dnešní Louisiany Francouzi. Z této doby se nám dochovaly první zmínky o velkých skvrnitých psech, vynikajících hlídačích a lovcích. Noví kolonisté si rychle všimli síly a loveckého umu těchto psů, dokonale přizpůsobených tamními podnebí i lovu v bažinatém terénu. Potřebovali ale, aby pes dokázal i pomáhat na farmách a byl přeci jen trochu ovladatelnější - a tehdy přišli ke slovu francouzští ovčáci - předchůdci dnešních beauceronů. Jejich vliv je patrný dodnes, například na tom, že mnozí louisianští leopardí psi mají paspárky, což je znak typický pro francouzské ovčácké psy. Dalším pravděpodobným vkladem beauceronů je i zbarvení merle, tedy grošování, které je snad nejtypičtější barvou dnešních catahoul. 

Moderní historie louisianského leopardího psa

Pokusíme-li se zmapovat vývoj catahoul, můžeme vysledovat tři základní linie, které se navzájem odlišují především velikostí a tělesnými proporcemi. Nejmohutnější a vývojově nejpůvodnější je tzv. Wrightova linie. Z ní pocházející psi dosahovali i více než 50 kg hmotnosti a nejvíce se podobali španělským mastinům. Naproti tomu Mc Milinovu linii tvořila štíhlá atletická zvířata vážící kolem 25 kg, nejčastěji modrého zbarvení. Právě tato linie přinesla do chovu proslulé "skleněné" oči catahoul. Zlatou střední cestu mezi mohutnými Wrightovými a štíhlými Mc Milinovými psy představovala Fairbanksova linie. Tito psi měli střední proporce a dorůstali hmotnosti kolem 35 kg. Typickým zbarvením těchto psů byla žlutá, časté bylo i žíhání. Zatímco evropský chov louisianců je poměrně uniformní, ve Spojených státech lze dodnes pozorovat značnou variabilitu ve vzrůstu, postavě i zbarvení. 

Jaké organizace leopardího psa uznávají?

Systematický a evidovaný chov catahoul začal v 50. letech 20. století a lví podíl na ustálení a rozvoji plemene má americká chovatelke Betty Ann Eaves, díky které vznikla v roce 1977 National Association of Louisiana Catahoula, česky Národní asociace pro louisianské catahouly, zkratka NALC. Již o dva roky později bylo plemeno uznáno státem Louisiana jako národní, roku 1995 ho uznala organizace United Kennel Club (UKC) a od roku 1996 je registrováno Americkým Kennel Clubem v tzv. Foundation Stock Service. Tato kategorie slouží pro plemena, která (zatím) nejsou plně uznána, ale AKC vede jejich plemennou knihu a umožňuje jim i účast na některých klubových soutěžích a akcích.

FCI plemeno (zatím) neuznává, ale některé členské organizace zapisují catahouly do svých národních registrů. Tak je tomu i v České republice, kterou v FCI zastupuje Českomoravská kynologická unie - ČMKU. Catahouly lze u nás chovat buď pod Klubem chovatelů málopočetných plemen psů (KCHMPP), nebo, od roku 2008, také pod specializovaným klubem Catahoula club EU. Oba kluby si navzájem uznávají chovná zvířata, i když se jejich podmínky pro uchvnění mírně liší, což je vzhledem k málopočetnosti plemene více než rozumné. 

Jak přišel k názvu catahoula?

Za skutečnou kolébku tohoto exotického plemene je pokládáno okolí jezera Catahoula, což je zkomolenina indiánského výrazu Couthaougoula, tedy "křišťálová voda". Podíváte-li se na oči catahoul, bude vám hned jasné, proč ve svém názvu nesou toto jméno - oči většiny louisianců jsou totiž stejně průzračné a krásné.  

Louisianský leopardí pes v České republice

Catahoula patří mezi velká plemena psů, mívá výrazný pohlavní dimorfismus, kdy feny bývají znatelně jemnější tělesné konstituce než psi, rozdíly mají být patrné i v utváření hlavy.

Ze standardu

Hlava by měla být mohutně stavěná, s dobře vyvinutými lícemi. Mozkovna střední délky, temeno široké, stop dobře vyjádřen. Tlama je silná, hluboká, její délka odpovídá délce mozkovny (měřeno od stopu k týlnímu hrbolu). V nasazení má být široká a zužovat se směrem k nosu.
Skus silný, žádoucí je nůžkový, klešťový je přijatelný. Velmi důležité je, aby byl chrup kompletní, zlomené zuby se ale nepenalizují.
Oči  jsou velmi důležitým znakem catahoul. Přednost se dává proslulým "skleněným" očím ocelové či namodralé barvy, povoleny jsou však i jiné barvy nebo jejich kombinace. Běžná a zcela standardní je i heterochromie, a to jak ve smyslu různého zbarvení očí, tak i vícebarevná duhovka jednoho oka. 
Uši by měly být spíše kratší, maximálně střední délky, nasazené v úrovni vrcholu temene hlavy nebo jen velmi těsně pod ní. Korektně zavěšené uši, jejichž vnitřní okraj těsně přiléhá k líci jsou preferované, dozadu složené boltce jsou přijatelné. krátké až středně dlouhé s nasazením na úrovni nebo těsně pod úrovní vrcholu temene hlavy. Přednost se dává správně zavěšeným uším s vnitřním okrajem ucha těsně přiléhajícím k líci. Uši složené dozadu jsou přijatelné.
Krk catahouly musí být svalnatý a dobré délky. Hřbet se požaduje střední délky, silný a s dobrým osvalením, rovný. Hrudník prostorný a hluboký, sahající až pod lokty, žebra dobře klenutá, pokrytá pevným svalstvem. Břicho mírně vtažené, spodní linie přiměřeně stoupá směrem ke slabinám. Záď má být střední délky, přiměřeného sklonu, ocas nasazen spíše výše. 

Délka hrudních končetin odpovídá přibližně 50-60% kohoutkové výšky, plece jsou dobře uložené, dozadu směřující. Pažní kosti jsou silné, rovné, dobré délky. Postavení středně široké, tlapy nesmí být vtočené ani vytočené. Pánevní končetiny mají dobře úhledá kolena, hlezna jsou silná, poměrně krátká a směřují kolmo k zemi, stojí-li catahoula v klidu. Měly by být rovné, navzájem paralelní. Kravský či sudovitý postoj se pokládají za vadu.Tlapy louisianského leopardího psa jsou silné a střední délky, kůže mezi prsty je dobře vyvinutá. Paspárky mohou být přítomny nebo mohou být odstraněny, jsou-li ponechány, měly by být stejnoměrné. 

Pohyb je plynulý, nenucený a prozrazující činorodost. V klusu je přípustné řádkování.

Srst by měla být krátká až středně dlouhá, rovná a přiléhající. 

Zbarvení

Jakkoliv si většina lidí jako první vybaví leopardího (merle) psa s ledově modrýma očima, vyskytuje se i celá řada jiných barevných variant, včetně jednobarevných, žíhaných nebo všelijak strakatých psů, stejně jako mohou mít i hnědé nebo jantarové oči.  
Leopardí barve je nejvíce ceněná, může být i modrá, šedá, černá, játrová, červená, bílá a skvrnitá. Znaky mohou být černé, bílé, tříslové, červené nebo žlutohnědé. Jednobarevné zbarvení je přijatelné černé, žluté, červené a čokoládové.
Merle zbarvení je ale u catahoul velmi časté a není náhodou, že se výzkumu genetického pozadí merle barvy věnují právě chovatelky catahoul -  poradkyně plemene v Catahoula Clubu, RNDr. Helena Synková, CSc. a Kanaďanka Mary Langevin, z jejíž chovatelské stanice pocházel i zakladatel českého chovu, pes Car. 

Catahoula má nezávislou a samostatnou povahu, takže jakkoliv je inteligentní, nepatří mezi snadno cvičitelná plemena a nehodí se proto pro začínajícího chovatele. Je velmi pracovitý a potřebuje dostatek pohybu a zaměstnání. Členům své rodiny je velmi oddaný a neváhá při jejich obraně nasadit i život. Vůči cizím lidem je rezervovaný, o jejich pozornost nestojí a může se vyhýbat dotykům, což si někteří lidé mylně vykládají jako bázlivost. Nic ale není dál od pravdy - catahouly jsou velmi sebevědomé a bez dobré socializace a důsledné výchovy mohou mít sklon k nadměrné dominanci a agresivitě.
Poměrně časté jsou také konflikty s ostatními psy, zvláště mezi samci. Pokud je ale louisianec dobře socializován, cizích psů si dokáže nevšímat. Soužití více psů v jedné domácnosti je možné, je ale třeba nechat smečku, aby si vytvořila vlastní hierarchii a tu respektovat. Jakékoliv snahy chovatele o "podporu" submisivních psů a naopak potlačování dominantního jedince vedou jen k destabilizaci smečky a dalším konfliktům. Pokud je tedy ve smečce klid, nedochází k napadání nebo "šikaně" submisivních psů, není vhodné zasahovat a měnit status quo.