Jihoruský ovčák

O plemenu

Toto méně známé pastevecké plemeno patří mezi velké, dobře osvalené pracovní psy s dlouhou a bohatou srstí. Jako u většiny plemen tohoto typu je u jihorusa velmi výrazný pohlavní dimorfismus. Feny jsou zřetelně jemněji stavěné, s méně masivní hlavou. 

Trochu se podobá bobtailovi, se kterým sdílí další plemenný znak - křivka hřbetu je vyklenutá v oblasti beder, zato kohoutek je málo patrný. Záměna tohoto ostrého a odtažitého hlídače za kamarádského bobtaila však může mít nepříjemné následky. 

Historie

Na sklonku 18. století přišli spolu se španělskými jemnovlnnými ovcemi do jihoruských stepí i vousatí pastevečtí psi. Ti se dále křížili s ruskými ovčáky, vlkodavy a dokonce i chrty, čímž získali větší velikost, hbitost a především odolnost vůči tamnímu klimatu. 

Během pár desítek let se ustálil typ „ruského ovčáckého psa“, který sklízel úspěchy nejen při práci ve své domovině, ale záhy pronikl i do prvních výstavních kruhů. Například roku 1867 získal jihoruský ovčák zlatou medaili na pařížské Světové výstavě umění a průmyslu. 

Čistokrevný chov v moderním slova smyslu však datujeme od roku 1898 a je neodmyslitelně spojen s osobou rusko-německého šlechtice, Friedricha von Falz-Fein. 

Baron Falz-Fein zformoval jihoruské ovčáky do dnešní podoby, především docílil světlejšího zbarvení srsti. Bílí či skoro bílí psi byli totiž mezi pastevci oblíbení, protože nehrozila jejich záměna za vlka nebo jiného predátora. Dále také poněkud zušlechtil a zjemnil tělesnou stavbu, aniž přitom obětoval výborné pracovní vlastnosti. Tehdy se také ustálilo pojmenování „jihoruský ovčák“. 

Nejspíš právě díky jejich vynikajícím pracovním vlastnostem nepotkal jihorusy osud barzojů, kteří byli po bolševickém převratu coby psi aristokracie a buržoazie vybíjeni. Naopak se jejich chovu dále docela dařilo. 

Ve 30. letech 20. století byl sepsán první oficiální standard a o plemeno projevily zájem i ozbrojené složky. Jihorus se po té osvědčil jako hlídač i obranář.

Povaha

Jihorus má silně vyvinutý hlídací instinkt a je velmi teritoriální. Nekompromisně hlídá své území a jeho obyvatele, ať už se jedná o dům či pastvinu s ovcemi. Vůči případnému vetřelci zakročí samostatně a tvrdě, na pozemek střežený jihorusem se v žádném případě nevyplatí vstoupit bez pokynu jeho majitele.

V rámci rodiny je to oddaný pes, který bude svou „smečku“ hájit do posledního dechu. Určité riziko proto mohou představovat například návštěvy cizích dětí nebo bodrých hostů. Divočejší dětskou hru nebo příliš temperamentní přátelské gesto si pak může špatně vyložit a zaútočit. 

Výcvik

Toto plemeno se hodí pouze pro zkušené chovatele, kteří dokáží pracovat s jeho samostatnou a tak trochu samorostlou povahou. 

Na jedné straně je jihorus velmi inteligentní a jednou naučené si dlouho pamatuje, na straně druhé má vlastní hlavu a dokáže být paličatý. Okamžité, precizní plnění povelů, jaké je blízké německým či belgickým ovčákům, se u něj podaří vypilovat jen málokomu. 

Je to od přírody spíše samostatný hlídač a ochránce, byť je o poznání tvárnější než pastevečtí molossové (kavkazan, středoasiat atd.). Stejně jako oni, také jihorus uznává pouze jednoho „vůdce smečky“ a zbytek rodiny bere jako (v lepším případě) sobě rovné. 

Výchova musí být důsledná, spravedlivá a klidně vedená. Skutečně to není plemeno pro každého.

Zdraví / nemoci

Jedná se o odolné plemeno bez výrazných genetických predispozic k onemocněním.

V čistokrevném chovu se provádí vyšetření zaměřené na prevenci dysplazie kyčelních, případně i loketních kloubů. 

Krmení

Výhodou jihoruského ovčáka je jeho relativní nenáročnost na výživu. Máme však na mysli nenáročnost co do kvantity, nikoliv do kvality. K nasycení mu stačí podobná dávka, jako v průměru o 10 kg lehčímu německému ovčákovi. Vhodný výběr krmiva je ale i tak velmi důležitý.

Zejména v období růstu je správná strava klíčová, uškodit může nejen nedostatek, ale také přebytek vitamínů a minerálů. Pro vývoj mladých kostí a kloubů je stěžejní odpovídající množství vápníku vyváženého přiměřeným množstvím fosforu.