Landseer

Tento nepřehlédnutelný černobílý „medvěd“ patří k méně známým členům rodiny evropských horských molossů. Z všeobecně známých plemen se nejvíce podobá novofundlandskému psu, se kterým je  vývojově příbuzný a organizacemi mimo FCI je dokonce považován pouze za jeho variantu.  

Přesto se od novofundlandského psa odlišuje i tělesnou stavbou,  landseer je ještě o něco větší a má poměrně dlouhé nohy, zejména samci tak na pohled působí až kvadratickým dojmem. Pohlavní výraz je velmi dobře vyjádřen, feny jsou celkově menší, více obdélníkového tělesného rámce a jemnější konstituce. 

Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi,  Sekce 2.2 - Molossové horského typu, číslo standardu: 226

Historie

Ačkoliv standard FCI uvádí jako zemi původu Německo/Švýcarsko, kořeny landseerů sahají do Anglie, kde již v 17. století používali místní řezníci podobné psy k tahání nákladů. Podle jedné z teorií se odtud dostali spolu s britskými osadníky až na ostrov Newfoundland, kde se křížili s místními rybářskými vodními psy, kteří plemenu dodali  typické černo-bílé zbarvení a náklonnost k vodě.  

Druhá teorie naopak tvrdí, že landseeři jsou potomky černobílých štěňat novofundlanských psů, která byla původně vyřazována z chovu či utrácena coby nežádoucí. Několika nadšencům se ale černobíle strakatí psi zalíbili a odvezli si je do Anglie, kde došlo k jejich křížení s místními řeznickými a tažnými plemeny.  

Tito psi nesou ve svém názvu jméno slavného umělce 19. století, sira Edwina Henryho Landseera, kterému sloužili za model pro mnoho obrazů. Na malbách sira Edwina bývá velký černobílý pes často zobrazen jako strážce dětí či zachránce tonoucích. 

Povaha

Podobně jako novofundlanďan, také landseer vyniká výborným vztahem k lidem a vrozeným talentem pro práci ve vodě, zejména pro záchranářské práce.  

Přátelský a mírný landseer není příliš dobrým hlídačem, nicméně svou rodinu si chrání a v případě jejího ohrožení neváhá využít svou sílu a velikost.  

Podobně snášenlivý bývá i ve vztahu k ostatním zvířatům a ani chov více psů pohromadě obvykle nepředstavuje problém.  

Jeho povaha z něj činí vynikajícího rodinného psa, který je trpělivý a laskavý i k malým dětem. Vzhledem k jeho velikosti a osrstění ho lze doporučit spíše k domu se zahradou, ovšem měl by mít přístup do obytných místností, protože špatně snáší delší samotu. 

Výcvik

Landseera zvládne i začínající chovatel, má laskavou povahu a při klidném přístupu a pozitivní motivaci se snadno naučí základní „provozní“ poslušnost. Pro pokročilý výcvik typu obedience se však příliš nehodí, je trochu pohodlný a svéhlavý.  

Vzhledem k jeho mohutnosti není vhodným plemenem pro sportovní kynologii, kde skoky, doskoky a rychlé změny směru přetěžují už tak namáhané klouby. Plavání a jiné vodní aktivity tak představují ideální příležitost k vybití energie, aniž trpí pohybový aparát tohoto velkého psa. 

Krmení

Obří plemena jsou mimořádně náročná jak na množství, tak i na kvalitu potravy. Výdaje za jejich stravu tak představují nezanedbatelnou položku, se kterou je třeba v rodinném rozpočtu dlouhodobě počítat.  

Pokud nedisponujete pokročilými znalostmi o  výživových potřebách psa a nutričních hodnotách jednotlivých surovin, raději se nepouštějte do experimentů s domácí přípravou krmení a vsaďte na kvalitní granule.  

Jestliže vyberete (třeba po poradě s odborníkem) vhodný produkt, máte jistotu, že pes každý den dostává adekvátní porci živin a energie. 

Srst a péče

S výjimkou kratší srsti na hlavě má landseer po celém těle dlouhou, hladkou a jemnou krycí srst promísenou s podsadou, která je trochu hrubší než u novofundlanďana. Mírnému zvlnění chlupů na hřbetě či stehnech se nepřikládá význam.  

Typickým a jediným možným zbarvením landseerů je čistě bílý základ s černými plotnami  a černou maskou. Stříkance černé barvy na bílých plochách se nepenalizují, avšak chovatelský trend vede k jejich omezování.  

Péče o landseera obnáší  především pravidelné kartáčování srsti, vhodná je také občasná kontrola uší, zejména po delším koupání. 

Zdraví / nemoci

Vedle rtg vyšetření kyčelních kloubů se u chovných psů doporučují ještě genetická vyšetření na trombopatii (onemocnění způsobující zvýšenou krvácivost), muskulární dystrofii (nemoc vedoucí k postupnému ochabování svalů) nebo na cystinurii (metabolickou poruchu ledvin).