Jezevčík hladkosrstý

Jezevčík hladkosrstý
Jezevčík hladkosrstý
Jezevčík hladkosrstý
FCI Skupina IV- Jezevčíci, Číslo standardu FCI: 148
Alternativní názvy plemene Jezevčík krátkosrstý
Velikostní zařazení Malá plemena
Země původu Německo
Kohoutková výška 18-23 cm (orientačně, standard určuje velikostní ráz obvodem hrudníku)
Hmotnost v dospělosti do 9 kg
Věk 13-15 let
Typ srsti krátká, hladká
Náročnost na výchovu střední
Povaha vyrovnaná, zvídavá, srdnatá

Jezevčík je asi nejznámější z nízkonohých plemen psů vůbec. Ačkoliv na to na první pohled nevypadá, patří k vytrvalým, rychlým a silným loveckým psům. Krátké, pevné nohy nesou dobře osvalené pružné tělo s hlubokým hrudníkem, štíhlá a suchá hlava má pozorný a sebevědomý výraz.

Jezevčík se vyskytuje ve třech velikostních rázech, rozlišovacím měřítkem je obvod hrudníku ve věku minimálně 15 měsíců:

standardní – nad 35 cm

trpasličí – 30-35 cm

králičí – do 30 cm

Historie

Kresby nízkonohých psů se nám dochovaly již z dob starého Egypta, sošky podobných zvířat byly nalezeny také v Číně, Latinské Americe a v Řecku.  

Toto rozšíření nízkonohých psů na většině světadílů je tím zajímavější, že podle současně dostupných informací, může za krátké nožky jedna jediná změna v genetické informaci.  Délku končetin zkracuje předčasné zkostnatění chrupavčité části dlouhých kostí, které „zařídilo“ pomnožení genu pro růstový faktor – FGF4.  

Krátkosrstý, nebo též hladkosrstý, jezevčík je nejpůvodnějším typem jezevčíků, za zcela nejstarší variantu pak můžeme považovat velkého hladkosrstého jezevčíka v barvě černá s pálením. Červené zabarvení vzniklo až ve druhé půli 19. století, díky šlechtitelskému úsilí Wilhelma von Daacke, který působil jako lesník v Dolním Sasku. Jezevčík se vedle práce v norách používal také ke sledování poraněné zvěře (tzv. práce na pobarvené stopě) a právě k posílení vloh pro barvářství se von Daacke rozhodl použít do chovu drobné braky a také nízkonohého honiče svého kolegy.  

Roku 1868 započal von Daacke s organizovaným chovem červených jezevčíků, aniž při tom zapomněl podporovat i jejich dobré pracovní vlastnosti.  

V současné době je krátkosrstý jezevčík nejméně početnou variantou plemene, avšak stále má svou pevnou chovatelskou základnu. 

Povaha

Také krátkosrstý jezevčík se vyznačuje temperamentní, silnou osobností se sklony k paličatosti a nadměrné samostatnosti.  

Ke své rodině se chová přátelsky, avšak je třeba již od mládí potlačovat tendenci „trestat“ její členy za domnělé příkoří. Protože jezevčík nevyniká laskavou trpělivostí, hodí se spíše až k odrostlejším dětem, které ho dokáží respektovat. Pro větší děti může být výborným kamarádem na mnoho her.  

Jezevčík je výborný hlídač, který spolehlivě oznámí každou návštěvu nebo pohyb v okolí domu či bytu. 

Výcvik

Výchova jezevčíka obnáší důsledné a pevné vedení, samozřejmě bez nadměrné hrubosti či nepřiměřených trestů. Již v útlém věku musí mít pes určené hranice a především pevné místo v rodinné hierarchii, aby se později nepokoušel posunout se na pomyslném hodnostním žebříčku výše, než mu přísluší.  

Jezevčík potřebuje dost pohybu, vhodný je pro něj zejména přirozený pohyb v přírodě, protože sporty typu agility nebo flyball neúměrně zatěžují jeho páteř. Pokud ho musíte nechat doma samotného, zabavte ho oblíbenou hračkou, posloužit mohou i psí hlavolamy typu hersenwerk. 

Krmení

Díky velkému počtu chovaných jezevčíků nabízí mnoho výrobců krmiv granule či konzervy přímo pro toto plemeno. Kvalitní suchá krmiva jsou zlatým standardem, kterým nic nezkazíte, ne vždy ale platí, že dražší =kvalitnější. Proto čtěte složení a výživové hodnoty, případně se poraďte s veterinářem nebo zkušeným chovatelem.  

Jezevčíci snadno tloustnou, což představuje vážné zdravotní riziko již při mírné nadváze, protože každé deko tuku navíc zbytečně zatěžuje už tak zvýšeně namáhanou páteř. Hlídejte tedy kondici vašeho psa, nejlépe pravidelným vážením. 

Srst a péče

Krátká srst jezevčíka má být hustá a lesklá, hladce přiléhající a rovnoměrně pokrývat celé tělo. Na omak jsou chlupy pevné a tvrdé, nesmí působit hedvábným ani slabým dojmem.  

Barevně lze jezevčíky rozdělit na jednobarevné (červené, červenožluté, žluté), dvoubarevné (sytě černé nebo hnědé, s rezavým nebo žlutým pálením) a skvrnité. U skvrnitých (také žíhaných či tygrovaných) psů tvoří základ sytá černá, červená nebo šedá, doplněná šedými a béžovými skvrnami. Žíhaní jedinci jsou červení či žlutí s tmavším žíháním.  

Hladkosrstý jezevčík je ze všech jezevčíků nejméně náročný na péči o zevnějšek. Jeho krátká srst nepotřebuje příliš často vyčesávat, postačí cca. 1x týdně, pouze v období línání častěji. Také uši, nezatížené dlouhými chlupy, jsou méně náchylné k zapaření a ani zvukovod obvykle nezarůstá. 

Zdraví

Nepříjemnou chorobou jezevčíků jsou časté výhřezy meziobratlových plotének, kdy dochází ke stlačení míchy a následně k poruchám chůze až k úplnému ochrnutí, obvykle zadní části těla. Při včasné operaci funkce postižených oblastí často podaří obnovit, někdy však ani rychlý zákrok nezabrání trvalému postižení.  

Vyvarujte se proto pohybu po kluzkých površích, nevhodná je také chůze ze schodů. Při jakémkoliv náznaku poruchy hybnosti či rovnováhy vyhledejte veterináře, v případě útlaku míchy často rozhoduje o prognóze čas.