Výmarský ohař

Výmarský ohař
Výmarský ohař
Výmarský ohař
Výmarský ohař
FCI Skupina VII - Ohaři (stavěcí psi), Sekce 1.1 - kontinentální ohaři typu braky, Číslo standardu FCI: 99
Velikostní zařazení Velká plemena
Země původu Německo
Kohoutková výška 57-70 cm
Hmotnost v dospělosti 25-40 kg
Věk 12-13 let
Typ srsti krátká nebo středně dlouhá
Náročnost na výchovu střední
Povaha ovladatelná, energická, vyrovnaná

Výmarský ohař je elegantní lovecký pes s všestrannou upotřebitelností a výbornými pracovními vlastnostmi.  

Má větší velikost a velmi mírně obdélníkový tělesný rámec (délka těla ku kohoutkové výšce by měla být přibližně 12:11). Zejména samci jsou mohutnější konstituce, šlachovití a velmi dobře osvalení. Pohlavní výraz je u výmarů velmi dobře vyjádřen, samice jsou zřetelně jemnější.  

Vedle známější krátkosrsté varianty existuje také dlouhosrstá verze tohoto německého ohaře, která se chová odděleně, avšak patří pod jeden standard a občas se vyskytnou i psi s přechodným typem srsti, patrně v důsledku smíšených genů po předcích. 

Historie

Jak název napovídá, původním působištěm těchto ohařů byl výmarský dvůr, kde byli chováni jako tzv. vodící lovečtí psi. První zmínky o podobných psech, které lze označit jako přímé předky výmarských ohařů, pocházejí z přelomu18. a 19. století. Čistokrevný chov v dnešním slova smyslu byl však ještě v nedohlednu, výběr chovných jedinců prováděli myslivci a lesníci výlučně podle výkonnosti a loveckých vloh, bez ohledu na exteriér.  

Když vodící psi přestali vyhovovat novodobým technikám lovu, byli kříženi s jinými rasami, zejména s křepeláky, aby se zachovala jejich upotřebitelnost.  

Již na sklonku 19. století se však začalo s výhradně čistokrevným chovem, bez vkřižování dalších plemen. Jedná se tedy patrně o nejstaršího německého ohaře v přímé chovatelské linii.  

Vzácnější dlouhosrstá varianta pochází z krátkosrstých psů, v jejichž vrzích se tu a tam vyskytla štěňata s delšími chlupy. Zpočátku se tito psi z chovu vyřazovali či dokonce utráceli, po čase si však našli své obdivovatele a již roku 1879 byli dlouhosrstí výmarští ohaři předvedeni na výstavě v Hannoveru.  

Následovalo období vyjednávání, zda a za jakých podmínek chovat i dlouhosrsté ohaře, jehož výsledkem bylo roku 1935 uznání samostatné dlouhosrsté formy výmarského ohaře. Obě variety se v současné době chovají odděleně, přesto si ještě dnes občas genetika zažertuje a i v po generace čistokrevném chovu se narodí štěně s netypickou délkou či strukturou srsti. 

Povaha

Ačkoliv je vynikajícím loveckým psem, vyhlášeným svou ostražitostí, neohrožeností a vytrvalostí, docela dobře plní i úlohu rodinného a sportovního psa.  

Má střední temperament, pevnou a vyrovnanou povahu. Oproti většině ostatních ohařů je velmi rezervovaný až odtažitý k neznámým lidem, rovněž ve vztazích s ostatními psy může působit potíže jeho dominantní chování.  

Své rodině je však výmar velmi oddaným ochráncem a při správně provedené socializaci dobře snáší i děti, i když k těm úplně malým se příliš nehodí.

Také soužití se zvířaty jiného druhu vyžaduje období zvykání a může být zdrojem problémů, zejména jde-li o druhy, které zvláště provokují jeho lovecký pud (kočky, králíci atd. )

Výcvik

Výmarský ohař není plemenem pro začínající chovatele, jeho výcvik vyžaduje od začátku pevné a důsledné vedení, všestrannou socializaci a také přirozenou autoritu psovoda.  

Ačkoliv mu jeho atraktivní zevnějšek zajistil pozici vyhledávaného společníka, nehodí se jako elegantní doplněk pro vytížené lidi s nedostatkem času.  

Vedle lovecké práce se může s úspěchem věnovat mnoha sportům, od agility přes canicross nebo bikejöring, až po obedience.  

Krmení

U velkých pracovních plemen platí dvojnásob, že na krmení se nevyplácí šetřit. Vyvážená a kvalitní strava představuje základ pevného zdraví a zejména mladí psi v růstu jsou na nedostatek živin velmi citliví.  

Podávat lze kvalitní granule pro velká plemena nebo i domácí stravu, pokud máte dostatek znalostí o výživě psů, abyste dokázali sestavit opravdu vyvážený jídelníček.  

Výmarský ohař má hluboký hrudník a dlouhé nohy, je tedy rizikovým plemenem co se týká torze žaludku. Tato akutní břišní příhoda se projevuje náhlým rozšířením břišní krajiny, sliněním, zástavou odchodu plynů a bolestivostí. Bez včasné operace končívá smrtí, proto dodržujte preventivní opatření - rozdělení krmení do dvou denních dávek, podávání namočených granulí a především klidový režim minimálně hodinu a půl po jídle. 

Srst a péče

Krátkosrstý výmarský ohař má silnou a velmi hustou srst, podsada buď chybí nebo je velmi slabá.  

Dlouhosrstý výmarský ohař má dlouhou, lehce zvlněnou či hladkou srst, podsada může, ale nemusí být přítomna. Na nohou tvoří zvláště dlouhá srst praporce a na zadní části kalhoty, ocas má „vlajku“.  

Tu a tam se  v chovu vyskytne tzv. „stockhaar“ osrstění, jakási přechodná forma mezi krátko a dlouhosrstou variantou. Vyznačuje se středně dlouhou, přiléhající krycí srstí, hustou podsadou a méně výraznými praporci a kalhotami.

Typickou barvou výmarů je srnčí či myší šedá, hlava a uši bývají o odstín světlejší. Na hřbetě může být patrný tmavý tzv. úhoří pruh, tolerují se drobné bílé znaky na hrudi a prstech.  

Jinak jde o plemeno nenáročné, avšak nevhodné pro celoroční pobyt venku.

Zdraví

Výmarský ohař má pevné zdraví a obvykle si zachovává vitalitu a energii až do vysokého věku.  

Mohou se vyskytnout některé dědičné oční vady, zejména PRA (progresivní retinální atrofie), alergie především s kožními projevy a von Willebrandova choroba (porucha srážlivosti krve).  

Z onemocnění pohybového aparátu se ani výmarům nevyhýbá dysplazie kyčelních či loketních kloubů, zaznamenán byl také zvýšený výskyt spondylózy (srůsty obratlů).