Pikardský ohař dlouhosrstý

Sháníte pikardského ohaře dlouhosrstého nebo máte štěňata pikardského ohaře dlouhosrstého na prodej?

Základní informace

FCI Skupina VII - Ohaři (stavěcí psi) Sekce 1.2. - Kontinentální ohaři typu španěla (dlouhosrstí) Číslo standardu FCI: 108
Velikostní zařazení Střední až velká plemena
Země původu Francie
Kohoutková výška 55-62 cm
Hmotnost v dospělosti 20-25 kg
Věk 12-14 let
Typ srsti středně dlouhá
Náročnost na výchovu nízká
Povaha aktivní, pracovitá, přátelská

O plemenu

Jeden z nejstarších kontinentálních ohařů je elegantní pes střední velikosti, poměrně statné tělesné stavby. 

Některými rysy připomíná dlouhosrsté ohaře Británie a Irska - setry. Hlava má širší mozkovnu, dlouhý hřbet nosu a dobře vyvinuté pysky. Uši jsou zavěšené lehce nad linií očí a zdobí je dlouhá, hedvábná srst.

Jeho blízkým příbuzným je modrý pikardský ohař, jde však o dvě odlišná plemena s vlastními standardy, nikoliv o pouhý barevný ráz.

Historie

Nejstarší historii mají oba pikardští ohaři společnou. První zmínky o kontinentálních ohařích s dlouhou srstí najdeme již ve slavné Le Livre de la Chasse (Knize o lovu), sepsané ve druhé polovině 14. století Gastonem Pohoebem, hrabětem z Foix. 

Základy čistokrevného chovu pikardských ohařů byly položeny již před Velkou Francouzskou revolucí (18. století), skutečný rozmach plemene však nastal až v polovině 19. století, kdy se politická situace ve Francii poněkud stabilizovala. 

Tehdy také francouzští chovatelé přistoupili k přikřížení skotských gordonsetrů, údajně kvůli zjemnění nosu a zvýšení hbitosti. Právě od nich získal pikardský ohař pálené znaky, díky kterým je mezi kontinentálními ohaři v podstatě nezaměnitelný. 

V zemi původu byl plemenný standard uznán roku 1907, po dvou světových válkách však populace pikardských ohařů povážlivě poklesla. Plemeno se nicméně podařilo uchránit před zánikem a tak bylo roku 1954 uznáno FCI (ve stejném roce, jako jeho modrý příbuzný). 

Ve Francii je pikard poměrně oblíbené lovecké plemeno, avšak v ostatních zemích se s ním setkáme spíše vzácně. Přesto i v ČR má své chovatele a příznivce. 

Povaha

Pikardský ohař má jemnou povahu, která vyžaduje klidné a laskavé zacházení, aby se citlivé štěně rozvinulo ve vyrovnaného psa.

Vůči lidem se chová přátelsky, a to i k těm, které nezná. Obvykle mu nedělá problém spolupracovat s více psovody, nikoliv pouze s majitelem. 

Je tedy jasné, že to není pes vhodný k hlídání či dokonce ostraze, za to je výborným společníkem vhodným i do rodin s dětmi. Je však zapotřebí pamatovat na jeho velkou potřebu pohybu a zaměstnání.

S ostatními psy většinou vychází bez konfliktů, pouze při kontaktu se zvířaty jiného druhu je na místě opatrnost, ostatně jako u všech loveckých psů. 

Výcvik

Dokáže-li mu zajistit dostatek pohybu, může si pikarda pořídit i začínající kynolog. Tento ohař nemá sklony k agresivitě, rychle chápe a většinou i dobře spolupracuje. 

Při procházkách v lese pozor na útěk za zvěří, nemáte-li zcela jisté přivolání, raději ho jistěte stopovačkou. 

Výcvik musí být klidný a co možná pozitivně vedený - na nepřiměřené tresty či křik reaguje citlivě - může k vám ztratit důvěru nebo se stát bázlivým.

Vedle loveckého využití se hodí i pro celou řadu sportů, např. k agility, canicrossu nebo bikejöringu. I když nepatří mezi úplné sprintery, může dosahovat jistých úspěchů i v coursingu. 

Ve své domovině se často využívá k lovu na vodní ptactvo, je tedy dobrý plavec a vyhovují mu také vodní sporty. 

Krmení

Vedle pohodlného a jednoduchého krmení granulemi dává stále více chovatelů přednost domácí stravě. Oblíbený je především BARF - syrová strava. 

Sestavení jídelníčku z čerstvých surovin však klade vyšší nároky na váš čas i znalosti o výživě. U granulí je zase třeba věnovat pozornost složení, protože jednotlivé produkty se svou kvalitou zásadně liší. 

Jste-li začátečník či nechcete věnovat výběru krmení mnoho času, poraďte se se zkušeným chovatelem, případně u důvěryhodného veterináře. Může vám buď doporučit dobré granule nebo pomoci sestavit vyvážený domácí jídelníček. 

Zdraví / nemoci

V zásadě jde o odolné a houževnaté plemeno bez výrazných sklonů k dědičným onemocněním. 

Jako u všech větších plemen, také u pikarda se může vyskytnout dysplazie kyčelního kloubu. Vzhledem k multifaktoriálním příčinám a k polygenní dědičnosti (za stav kloubu „může“ více genů) dokáže vyšetřování chovných jedinců tuto chorobu eliminovat pouze částečně.