Agility s Petrou Hamšíkovou Cesta Petry k titulu mistra světa
Jaké plemeno je nejvhodnější pro tento sport?
Říká se, že agility může dělat každý pes. Nemusí mít nutně průkaz původu a předky s mnoha tituly, velmi dobře běhají i kříženci a voříšci. Ale když si představíme, že v kategorii large (pro psy s kohoutkovou výškou nad 43 cm) je výška skokových překážek 60 až 70 cm, je jasné, že psi musí mít jisté fyzické předpoklady. Proto se na tento sport nehodí velká těžká plemena, jako jsou například dogy. Pro tyto psy by překonávání překážek znamenalo obrovskou zátěž. Pes agiliťák by měl být štíhlý, mrštný a ve výborné kondici, tzn. náležitě osvalený. Pokud psa na agility teprve vybíráme, je vhodné zajít se podívat na nějaké závody a vytipovat si zde plemeno, které by se nám líbilo. Doma si pak o něm zjistit co nejvíce informací – jakou má povahu, jestli bylo šlechtěno ke spolupráci s člověkem (např. plemena ovčácká), nebo naopak k samostatné práci (teriéři, Bígl). Vybírat je ovšem nutné i s ohledem na naše možnosti – bydlení, množství času na psa, děti v rodině, popřípadě alergie atd. Musíme mít na paměti, že se psem hlavně žijeme a agility tvoří jen zlomek času, proto nám plemeno musí prostě sednout. Dalším faktorem je výška psa. V agility existují tři velikostní kategorie: small pro psy do 34,99 cm, medium 35 až 42,99 cm a large nad 43 cm. V každé kategorii jsou jinak vysoké překážky. Rozdíl mezi small a medium je jen 10 cm, ale mezi medium a large je 20 cm, takže pejsek měřící 44 cm bude v kategorii large svým vzrůstem znevýhodněn oproti psům vysokým například 50 cm.
Na závodech nejčastěji potkáme tato plemena:
small – pudl, šeltie, Parson Russell teriér, kavalír, Papilon, pinč
medium – šeltie, foxteriér, bígl, mudi, Pyrenejský ovčák, kooikerhondje
large – Border kolie, belgický ovčák, kelpie, australský ovčák, chorvatský ovčák
Jak už bylo psáno výše, u psa, se kterým děláme agility (ale i u každého psa, kterému chceme zajistit dlouhý život a pevné zdraví), musíme dbát především na fyzickou kondici. Tu nezíská na tréninku, ale na každodenních dlouhých procházkách, plaváním nebo třeba během u kola. Co se týče přiměřené zátěže, platí to samé jako u lidí. Začínat zlehka a po krátkou dobu, postupně náročnost zvyšovat a dobře rozvrhnout výdej energie. Například když se chystáme se psem odpoledne na trénink agility, nebudeme ho dopoledne honit 10 km u kola.
Jak začít s tréninkem?
Se štěnětem můžeme pomaloučku začít pracovat, když má všechna potřebná očkování a veterinář povolí, aby chodilo ven mezi psy. Spíš než na překážky se soustředíme na správnou socializaci – bereme psa na různá místa, seznamujeme ho s dopravními prostředky, cizími lidmi, dalšími psy, různými předměty a vystavujeme ho mnoha různým situacím. To všechno nám v budoucnu hodně pomůže. Důležité je také co nejdříve psa fixovat na sebe. Hrát si s ním, cvičit přivolání všude, kde vás napadne, odměňovat, učit různé triky, zkrátka naučit ho, že vy jste zdrojem zábavy a pamlsků a že nejlepší je být s vámi. Dobré je také brzy učit odložení, které je v agility nezbytností.
Se starším štěnětem, které zvládá to, co bylo popsáno výše, můžeme pomalu začít s nácvikem dovedností, které později využije přímo při agility. Jedná se zejména o sledování rukou – člověk totiž psovi na překážky ukazuje, a ten tak běhá buď po jeho pravé, nebo levé straně a sleduje, na kterou překážku ruka míří. Dále můžeme zapojit obíhání stromů, což jednak upevňuje sledování rukou a jednak rozvíjí psí mrštnost, která je potřebná při těsném točení. Je vhodné štěně seznamovat s různými povrchy a nestabilními předměty, což následně ulehčí nácvik zejména houpačky. Pes si může čas od času pomalu a s jištěním přejít kladinu, aby si zvykal na její výšku. Vždy ale platí, že cvičíme pouze pár minut.
Z překážek nejprve zapojujeme tunely. Při jejich probíhání není zbytečně namáhán pohybový aparát rostoucího psa. Později zapojíme probíhání bočnic bez skákání, točení kolem bočnic (pro budoucí těsný skok) a můžeme začít s učením zón.
Co se týče věku psa, kdy je nejlepší s jakým cvičením začít, názory se různí. Nejlepší je poradit se přímo s vaším trenérem. Obecně lze říci, že s malým psem, který tělesně dospívá dříve, můžete začít dřív než s velkým psem. To se týká hlavně skákání, kde ovšem také záleží na tom, jestli začnete na plné výšce, nebo výšku pomalu zvedáte. Slalom by se měl učit nejpozději.
Jak na překážky?
Psa učíme překonávat jednotlivé překážky a sami sebe, jak se mezi překážkami pohybovat, měnit směry běhu, dělat otočky a psa správně na překážky navádět. Psi umí reagovat na naše sebemenší gesta a pohyby a samozřejmě se řídí i naučenými povely. Naším cílem je, aby naše vedení bylo pro psa co nejvíce čitelné a aby vždy věděl, kam má pokračovat. Postupujeme od krátkých sekvencí o 5 až 10 překážkách až po celé parkúry čítající kolem 20 překážek. Střídáme tzv. vedení na ruku v technických pasážích, kdy jsme v těsné blízkosti psa a ukazováním mu hodně pomáháme, a vysílání psa na dálku, kde využíváme zejména hlasové povely.
Na skokové překážce by pes měl zvládat normální skok, těsné stáčení kolem bočnic, dlouhý skok, když se jde například více překážek rovně za sebou, a tzv. out, kdy pes musí za překážku nejprve zaběhnout, překonat ji z opačné strany, a skočit tedy směrem k psovodovi.
Zónové překážky – kladina, áčko, houpačka, mají vždy vyznačené nástupní a sestupní zóny, kterých se pes musí dotknout aspoň jednou tlapkou. Rozlišujeme zóny zastavované a sbíhané, které se výrazně liší metodikou nácviku.
Slalom patří k nejtěžším překážkám. Můžeme ho učit naváděním rukou, to už je ovšem metoda poněkud zastaralá. V dnešní době se využívají novější metody, a to učení uličkou, kdy se tyčky slalomu postupně k sobě přibližují, nejprve však pes probíhá mezi dvěma řadami, tedy uličkou. Druhou oblíbenou metodou je 2×2, což je metoda poměrně náročná na pochopení pro člověka, ale vzhledem k tomu, že pes se opravdu učí proplétání slalomem chápat, výsledky bývají výborné.
Problémovou překážkou může být také kruh. Někteří psi proskakují vedle pneumatiky. Nejlepší je cvičit překážku nejprve zvlášť, třeba pomocí klikru.
První závody
Pokud máte všechny překážky dotrénované a zvládáte na tréninku zaběhnout celé parkúry, můžete vyrazit na závody. Vašemu psovi musí být minimálně 18 měsíců a musí mít vystavený výkonnostní průkaz. Jak o něj zažádat, najdete na www.klubagility.cz. Seznam všech závodů, na které se můžete přihlásit, najdete na www.kacr.info. Po příjezdu na místo konání se musí tým nejprve zaprezentovat – nahlásit se pořadatelům, ukázat očkovací průkaz a odevzdat průkaz výkonnostní. Na prvních závodech je nutné nechat si psa od rozhodčího změřit, aby mohl být zařazen do odpovídající velikostní kategorie. Je vhodné vozit skládací domeček nebo klec, aby si pes mezi běhy mohl odpočinout. Dle programu zjistíte, kdy budete mít prohlídku parkúru, a dle startovní listiny, kdy poběžíte. Pokud je pes správně socializován a namotivován na hračku či pamlsky, nemělo by mu cizí prostředí a cizí překážky vadit. Pokud je přeci jen nejistý, mělo by se to častějším závoděním na různých místech zlepšit. Před startem psovi sundáme vodítko a obojek (a to i obojek antiparazitární). Nezapomeňte, že hračky ani pamlsky se na parkúr brát nesmí! Odměnit psa můžete až po doběhu a opuštění vyhrazeného prostoru, to znamená za páskou. Na závodech se snažte pokud možno nebýt nervózní a dělat vše tak jako na tréninku, abyste psa zbytečně nemátli a mohli docílit stejných výkonů jako na vašem cvičáku.
Kam chodit trénovat?
Vhodný cvičák nemusí být zrovna ten, který máte nejblíže. Nejlepší je zeptat se na internetu zkušenějších, kterého instruktora a který cvičák by vám doporučili, a jet se tam podívat a zjistit, jestli by vám přístup vyhovoval. Rozdíly jsou nejen v ceně za lekci, počtu psů na hodině, ale hlavně v metodice konkrétního trenéra.
