Hlídači (skoro) bez výcviku – I. Myšlenka stará tisíce let je stále aktuální
Myšlenka hlídání majetku i lidí pomocí psů je stará tisíce let a v určitých dobách více či méně aktuální. Stejně tak se objevují i staronové způsoby střežení se psy. Pravda, dnešní doba s elektronickými zabezpečovacími systémy je v oblasti ochrany majetku přeci jen jiná, ale to vůbec neznamená, že bezpečnější. Systémy k ochraně vymyslel člověk a ten je také dokáže narušit nebo obejít. Zlodějské mafie mají mezi sebou odborníky na ledacos. A jak vyplynulo z nedávného výzkumu mezi uvězněnými nenechavci, pes patří po alarmu k největším strašákům. Sami přiznávají, že si velmi dobře mapují situaci a dění kolem domu či bytu, který mají v hledáčku. A místům, kde je pes, se vyhýbají. Pravdou sice je, že jsou známé případy, kdy lupiči psa nejprve otrávili, ale to není vždy snadné, a pokud tak učinili s větším předstihem, byl to jasný signál pro zvýšenou bdělost. Je však dost možností, jak riziko otrávení snížit, jak o tom bude zmínka později.
Bezpočet variant
O výcviku psů byly popsány tisíce tun papíru, ale jak se ukazuje, málokdo má chuť nebo čas věnovat se systematické přípravě psa nebo docházet na kynologické cvičiště, případně si domů pozvat zkušeného kynologa na speciální přípravu svého hlídače. Psi mají v sobě zakódované chování, které lidé od nepaměti využívali, byť neznali řadu souvislostí, se kterými dnes operují chovatelé a výcvikáři. A kdo tedy má zájem o psa – hlídače, může si vybrat z nepřeberného počtu plemen. Dobrým hlídačem nemusí být jen velký, silný pes, stejnou službu může splnit i pes středního nebo malého plemene. Zloději sice v přelézání plotu nezabrání, ale zato bude bít na poplach způsobem, že to vzbudí nejen rodinu, ale celou ulici. A takový malý pes–hlásič ani nemusí mít speciální výcvik, stačí jen dodržet pár zásad při jeho výchově, jak se dozvíme později. Zdá se tedy, že už dlouho žijeme v době, kdy existuje tolik plemen, že pro hlídání už nepotřebujeme žádné další. A přesto tomu není tak dávno, co v Moskvě dospěli k závěru, by se vojákům hodil nějaký pes, který by dokázal uhlídat rozlehlé armádní areály, a to i ty nejvýznamnější, jakými byla odpalovací sila strategických raket. Impulzem k takové myšlence byla snaha mít dostatek psů pro hlídání, aniž by se jim musela věnovat příliš velká výcviková péče, jakou si vyžadují psi klasických služebních plemen. Přitom by takový pes měl být přijatelně ovladatelný. A tak se křížením několika plemen zrodil Moskevský strážní pes a zdá se, že záměr šlechtitelů se zdařil, o čemž svědčí i zájem o tyto psy u nás.
Klasika
Pokud chceme psa na hlídání a budeme ochotní věnovat se jeho přípravě, pak stojí za to vybrat si plemeno, které se nám líbí. A nejen to. Předem bychom se měli zajímat o povahové vlastnosti rodičů a získat štěně, které bude s největší pravděpodobností odpovídat našim požadavkům. Mít psa, který se chová přátelsky k návštěvám a přitom je dobrým hlídačem, je snem mnoha majitelů psů, ale snem splnitelným. Podobně uvažovala Renata Davídková z pražských Petřin. „Chtěla jsem mít psa, který by pouze svojí přítomností odradil zloděje, kteří u nás na sídlišti řádili, proto jsem si pořídila fenku Německého ovčáka. Když jsem při jedné z vycházek poznala partu patnácti nadšenců cvičících v Prokopském údolí psy podle zkušebního řádu Tart, což je výcvik zaměřený na praktické využití psa k obraně, rozhodla jsem se zkusit to také. Charakteristické pro tyto psy je, že musí být ovladatelní a zároveň by měli bránit svého páníčka za nejrůznějších okolností. Aby pes zůstal současně dobrým společníkem, musí být dobře socializovaný. Měl by se tedy mj. často pohybovat mezi lidmi, aby se třeba neohnal po někom jenom proto, že nepoznal větší skrumáž lidí, jako tomu bývá například v prostředcích hromadné dopravy. Podobně si moje Diky Milvel odmalička zvykala na návštěvy, které pouštím domů a vítám, takže bere mé přátele rovněž za své kamarády,“ popisuje paní Renata své začátky se psem. Nakonec nezůstala jen u základního výcviku a pod vedením zkušených instruktorů si Diky připravila natolik dobře, že s ní složila řadu zkoušek. A co je pro paní Renatu nejdůležitější? „Ačkoliv byly kolem mne vykradené snad všechny sousední byty, ke mně si nikdo netroufnul. A v pohodě se můžu procházet po parku i po setmění,“ dodává.
Sebevědomý neznamená nejlepší
Fenka paní Renaty je sebevědomá, takže neštěká na každého, kdo projde kolem jejího bytu, ale stačí, aby se někdo zastavil u dveří, a je-li jí pach člověka cizí nebo začne-li neobvykle šátrat po dveřích, štěká, dokud k ní nepřijde panička a povelem ji neuklidní. Asi bychom si lepšího hlídače ani nemohli přát, neboť sousedy neruší, a když zaštěká, musí se dít opravdu něco neobvyklého. Jenomže dobrým strážcem nemusí být jen sebevědomý pes. I pes malého vzrůstu může být spolehlivým hlídačem. „Měli jsme amerického stafordšírského teriéra a drsnosrstou trpasličí jezevčici. On byl skvělým sebevědomým společníkem, ale i obranářem, ona si byla jistá v noře proti lišce, ale doma jí chybělo větší sebevědomí. Vždy jí chvíli trvalo, něž si zvykla na novou návštěvu, ať už u nás, nebo u sousedů. Štěkáním dávala najevo, že jí tady něco nesedí. Na zahradě obvykle ležela na vyvýšeném místě, ze kterého pozorovala okolí, a hned hlásila, že se někdo přibližuje k našemu plotu. Podobně neúnavně se chovala i v noci, zatímco sebevědomý staford spal a reagoval jen na silnější podněty,“ popisuje paní Anna odlišné chování dvou psů. I z toho je zřejmé, že i malý pes, který se cítí více ohrožený, může spolehlivě plnit úlohu hlásného.
Rebelové
Z pohledu ochrany majetku bychom malého pejska těžko mohli považovat za bojovníka, ale spíše za rebelujícího mrňouse, který na nežádoucí osobu bez ustání štěká, případně se k ní přiblíží a snaží se ji štípnout. Podobně tomu bývá i se psy střední velikosti. Pokud ovšem nemají obranářský výcvik, neboť v takovém případě se dokáže například i Střední knírač zloději zavěsit za ruku a odradit ho od nekalých úmyslů. Zůstaňme však u psů, kteří nejsou příliš sebevědomí a přitom jim nechybí teritoriální chování, tedy ochrana svého území. A do této skupiny, nazvěme ji rebelujícími psy, bychom mohli zařadit i jedince, kteří sice byli cvičeni pro obranu, ale z nejrůznějších důvodů zůstali nejistými a spíše bázlivými psy, proto nestojí o kontakt s člověčím protivníkem. Tito psi bývají nejen dobrými hlídači a vytrvalými hlásiči, ale ve srovnání s klasickými obranáři u nich najdeme dokonce několik výhod. Jak už bylo zmíněno, cítí se více ohroženi, proto pozorněji sledují okolí a stále intenzivněji hlásí přibližující se osoby. Pokud člověk překoná oplocení, neustále štěkají, a to buď zpovzdáli, nebo osobu obíhají, nečekaně se snaží kousnout a odskakují. Podobně je tomu v případě umístění psa v domě nebo v bytě, když lump překoná domovní či bytové dveře. Pes tedy udržuje bezpečnou vzdálenost nebo pozici, takže zloděj má jen malou šanci takového psa zranit nebo jinak umlčet. Lepší alarm si snad ani nelze představit. Jsou ovšem psi, kteří se takto neprojevují, proto si v pozdější části seriálu řekneme, jak je k úloze „hlásiče“ dovést výchovou, případně výcvikem.
