Jak často a jak dlouho cvičit
Jak jsem již uvedl, jedná se o časté dotazy – zrovna nedávno jsme vedli debatu na toto téma. Byli jsme zastoupeni nejen psovody, kteří už mají v kynologii něco za sebou, ale i začínajícími. Názory se různily, každý přispěl svojí troškou do mlýna, ale k žádnému univerzálnímu závěru jsme nedospěli…
Shodli jsme se, že každý z nás má vlastní zkušenosti, kde sehrává klíčovou úlohu především individualita psa, ale i psovoda. To se týká tréninku pachových prací, poslušnosti, obrany, ale i speciálních zkoušek, kde jsou speciální cviky, např. BH dle MZŘ IPO, ZZO dle NZŘ apod. Dále jsme došli shodně k dalšímu závěru, že sportovní výcvik psa je poměrně dlouhodobý a náročný proces. V následujících řádcích předložím svoje názory a zkušenosti s individuálním tréninkem, nepočítám v to účast se psem na výcvikových dnech na cvičáku.
Z čeho bychom měli tedy při individuálním tréninku se psem vycházet?
• Každý pes/fena ve sportovním výcviku má různý převládající typ vyšší nervové činnosti (sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik), kdy výrazně čistý typ vyšší nervové činnosti se téměř nevyskytuje – to by mělo být první vodítko pro psovoda, zná-li ovšem svého psa. U služebních psů se to nazývalo určení převládající reakce psa, kdy se toto provádělo před vlastním zahájením intenzivního výcviku.
• Zanedbatelná není ani plemenná příslušnost, pohlaví, věk, fyziologický a zdravotní stav – nelze srovnávat např. Německého ovčáka a erdelteriéra, i když oba mají složenu např. IPO 3, ale vlastní výcvik a cesta ke zkoušce byly určitě rozdílné, majitelé fen ve většině případů potvrdí, že háravá fena se může i při výcviku chovat jinak než obvykle.
• Dosavadní stupeň vycvičenosti psa, ale i metodika výcviku – určitě bude rozdíl v tréninku šestiletého „obouchaného“ účastníka vrcholových soutěží o mistrovství a ročního puberťáka, každý psovod má svoji specifičnost v metodice, i když vychází z obecných a vyzkoušených metodických postupů ve výcviku sportovních psů, bez ohledu na disciplínu.
• Zkušenosti psovoda – jinak určitě cvičí několikanásobný účastník mistrovství republiky či světa a jinak začínající psovod, který má svého prvního psa.
• Druh a stupeň zkoušky – i zde je vždy individualita a specifičnost, podmíněné rozsahem zkoušky, a to jak z hlediska počtu disciplín a cviků, tak jejich náročnosti z pohledu bodového hodnocení.
• Principiální rozdíl při tréninku jednotlivých disciplín – pachové práce, poslušnost, ochrana, popř. speciální cviky.
Četnost a délka
O tom, že každý psovod cvičí se svým psem různě z hlediska četnosti a délky, uvedu před závěrem několik příkladů z praxe. Znám případ, kdy vrcholově vedený pes (NO) dělal pětkrát týdně stopu, denně poslušnost, dvakrát týdně obranu a vydržel to…
Měl jsem možnost před mnoha lety cvičit s kamarádem, který měl velmi šikovného německého ovčáka, který ve třech letech složil vrcholové zkoušky ZVV 3, IPO 3, dále speciální zkoušku ZPS 1, ale i jednu záchranářskou, byl to případ z konce 80. let.
My, kteří jsme tuto dvojici na cvičáku sledovali, jsme si říkali, že ten pes to nemůže vydržet, neboť tréninkové dávky ve všech disciplínách byly dost tvrdé. Měl jsem možnost šlapat tomuto psu stopy, během dne jsem šlapal stopu dle ZVV 3, IPO 2 a dle tehdejší záchranářské jedničky, bylo to v letním období. Kupodivu pes se nikdy nedostal do útlumu, útlumové reakce byly spíše vidět u jeho psovoda… Inu, i takové případy se mohou v kynologii vyskytovat.
Vlastní zkušenost
Na úplný závěr příspěvku si dovolím předložit zkušenost s tréninkem svého psa, mám na mysli dny a hodiny mimo pravidelný výcvik na cvičáku. Předesílám, že se jedná o zkušenosti z výcviku malých plemen, kterým se posledních 25 let věnuji – malí knírači, jeden Jack Russell teriér. I když i zde samozřejmě má váhu především plemenná příslušnost – výcvik Malého knírače a jacka sice je diametrálně odlišný, ale určitá shoda, zejména co do četnosti a délky, zde je. Rozhodující, a proto odlišná je v těchto případech metodika výcviku.
• Poslušnost – jelikož mívám přes týden málo času (svému psu se sice věnuji dost ohledně venčení, ale na cvičení není vždy nálada), poslušnost procvičuji asi třikrát týdně, maximálně po 15 minutách. Cvik, který pes zvládá, slušně procvičím jednou, pak se věnuji dle možnosti jednomu až dvěma problematickým cvikům. Svoji roli zde sehrává i počasí – déšť, sněžení, mráz, vedro; v těchto případech necvičím vůbec, nebo maximálně zkrátím časy.
• Stopa – byly doby, kdy jsme stopovali asi třikrát týdně, dnes je to tak jednou za 14 dní, je to možná ovlivněno tím, že se nyní nepřipravujeme na zkoušky, kde jsou stopy…
• Speciální cviky – když jsme se připravovali např. na BH, trénovali jsme asi dvakrát týdně, nyní se připravujeme na sérii zkoušek StPr, kdy cvičíme vyhledáváním předmětů asi dvakrát až třikrát týdně, denně nejvýše dva pokusy.
Uvedl jsem některé vlastní, ale i od kolegů získané zkušenosti, které určitě nebudou pasovat každému, ale pro někoho se možná stanou námětem k zamyšlení, eventuálně k osobnímu vyzkoušení.
S přáním mnoha úspěchů a radosti při výcviku
