Před časem jsem byl požádán o sepsání článku na téma sokolnictví. Po zvažování pro a proti jsem se rozhodl, že osvětlit tento způsob chovu i lidem, kteří se s ním nesetkali, nebude na škodu. Sokolnictví je však natolik specifický obor, že ani kniha o desítkách stran nemůže stačit pro pokrytí všech nutných vědomostí, které začínající sokolník musí mít. Žádná u nás dostupná literatura o sokolnictví neposkytuje kompletní návod na výcvik dravce, a nechce-li začátečník udělat zásadní chyby, je nutný osobní kontakt se zkušeným sokolníkem.

Metoda pokus – omyl není možná bez fatálních následků na psychickém i fyzickém stavu dravce. I z toho důvodu je sokolnický chov dravců v ČR dosti regulován právními normami. Proto berte následující text jen jako podrobnější představení principů tohoto oboru, ale v žádném případě jako návod na výcvik dravců. Ostatně i sokolnictví se vyvíjí, a ač základ se za tisíce let nezměnil, jednotlivé postupy, způsoby i chápání chovu dravců a lovu s nimi jsou odlišné od doby před pár desítkami let, tím spíše od sokolnictví středověkého. Taktéž platí „100 sokolníků = 100 odlišných způsobů chovu a výcviku“. Proto i valná část sokolníků nebude souhlasit s některými informacemi zde uvedenými, ale tak to bývá asi všude, ať už u výcviku psů, koní, v holubářství, akvaristice…

Záměrně se budu vyhýbat konkrétnějším datům a detailům, neboť to není smyslem našeho pojednání a případní zájemci o ně si je jistě sami zjistí.

Obecně o sokolnictví

Běžná definice sokolnictví je tedy chov a výcvik dravců za účelem lovu s nimi. Mnoho sokolníků s dravci ale neloví, ať už proto, že nemají co lovit, či proto, že je zajímá spíše chovatelská, zoologická či ochranářská stránka sokolnictví a lov je nijak neláká. Ostatně v mnoha zemích je sokolnictví definováno jako sport nebo je povoleno jen dravce cvičit, nikoliv však lovit. Největší odlišností oproti běžnému uzavřenému voliérovému chovu dravců je každodenní volný let dravců a z toho vyplývající další nutná specifika.

Trocha historie nikoho nezabije

Sokolnictví vzniklo zhruba před 4 000 lety ve Střední Asii, tedy zřejmě v Mongolsku a Číně. Odtud se postupně dostalo na africký a evropský kontinent. Největších změn doznalo právě v Evropě a USA, kde jde dnes o „nejcivilizovanější“ a „nejhumánnější“ verzi sokolnictví. Naopak v některých postsovětských a asijských zemích zůstalo bez výraznějších změn od středověku.

Na našem území dosáhlo největšího rozkvětu právě ve středověku a naopak začalo rychle mizet s vývojem střelných zbraní, kdy už lovec, zejména z řad šlechty, nemusel ukazovat své umění prostřednictvím vrtkavého zvířete, ale přímo díky svým fyzickým schopnostem za pomoci oceli a olova.

Po úplném zániku se české sokolnictví znovuzrodilo v druhé půli 20. století. V 90. letech začalo být omezováno množstvím našich i evropských předpisů, ať už pozitivních, či negativních. Naštěstí neustálé snahy některých jedinců nebyly naplněny, a tak u nás předpisy nedosahují absurdností, jako je zákaz chovu zvířat, která žijí i volně na území státu, a zákaz lovu s dravci (Dánsko) či úplný zákaz cvičených dravců (Švédsko). V roce 2010 se z iniciativy zejména českých sokolníků zařadilo sokolnictví do nehmotného dědictví UNESCO.

Pár paragrafů

České sokolnictví je ze světového pohledu jedno z nejvíce regulovaných zákonnými předpisy. Ať už je to CITES, ochrana přírody, týrání zvířat, veterinární péče či myslivost. Co je tedy třeba splnit, aby se člověk stal legálním sokolníkem? Jednak je to úspěšné složení mysliveckých zkoušek (ač myslivcem třeba nikdy aktivně nebude), a tedy většinou dosažení plnoletosti, následné složení sokolnických zkoušek a získání dravce legálně odchovaného v zajetí. I když to možná zní složitě, kdo se pro sokolnictví zapálí, nebude mít problém se s těmito nutnostmi vypořádat. Svědčí o tom i mnoho nových sokolníků, kteří se do dravců zbláznili až před odchodem do důchodu.

Nový sokolník

Řekněme, že jsme se tedy rozhodli, že by se sokolnictví mohlo stát naší novou vášní. Co teď? Kromě upozornění životnímu partnerovi, že bude brzy odsunut na druhou kolej (ale to asi znají všichni chovatelé), je třeba najít aktivního sokolníka z blízkého okolí, který nás provede všemi úskalími paragrafů, zkoušek, až po získání dravce. S nalezením takového člověka by nám měli pomoci vedoucí Sokolnických středisek při Klubu sokolníků, jejichž kontakty najdete na stránkách Klubu sokolníků. Následně je nutné si uvědomit naše možnosti chovatelské, prostorové, finanční i časové. Dravci vyžadují každodenní péči, jinak se úspěchů těžko dosáhne a dravec se stane spíše přítěží.

Výše jsem sice psal, že žádná literatura nedokáže kompletně obsáhnout požadavky sokolnictví, ale to nic nemění na potřebě se seznámit alespoň s tím, s čím lze. Nejlepší knihou je Sokolnictví Zdeňka Sternberga (1967), sice učebnice zastaralá, ale dosud nepřekonaná. I když proběhl dotisk, je beznadějně rozebrán. Pátrání v antikvariátech však může být úspěšné. Totéž platí o knize Výcvik loveckých dravců Jana Kumbery. Další publikace jsou spíše povídkové či fotografické. Vydalo se u nás i několik překladových knih, z nichž některé jsou tak obecné, že se obávám jejich negativního vlivu na začínající sokolníky či spíše jejich dravce (Sokolnictví pro začátečníky, Harris) a doporučit je lze jen k velmi vzdálenému pohledu na věc.

Kam s dravcem?

Pro samotný chov jednoho dravce není třeba velkého prostoru. Pro středního dravce postačí asi 4 × 4 metry klidného zabezpečeného plácku na zahradě. Horší je to již s prostorem pro výcvik. Zde je třeba povolení místních myslivců. Sokolnicky cvičený dravec evidovaný jako lovecký je v podstatě na úrovni zbraně a jeho volné pouštění v honitbě bez povolení může být kvalifikováno jako pokus o pytláctví. I nelovečtí dravci by toto povolení měli mít. Zákony to sice nepřikazují (s papouškem si taky můžete chodit po lese), ale myslivcům to nevysvětlíte a je lepší problémům předcházet. Ostatně mnoho každoročních zástřelů dravců včetně těch sokolnicky vedených mluví za vše…

Jakého dravce?

Dle mého názoru by současný, zcela od nuly začínající sokolník měl počítat s tím nejjednodušším dravcem po všech stránkách. To naplňuje pouze jeden druh:

Káně Harrisova (Parabuteo unicintus). Je to dravec v porovnání s jinými jednoduchý na výcvik, nekonfliktní, klidný, nenáročný na potravu, velikostně ideální a zároveň vhodný pro letový výcvik, chov i lov, kterého je možno držet sokolnickým způsobem i ve voliéře. Jelikož se snadno odchovává v zajetí, jeho cena neustále klesá (dnes asi 7 000–15 000 Kč dle pohlaví a velikosti). Není třeba na něj doklad CITES. Další dravci už jsou nebo mohou být náročnější nejen na výcvik, ale i na samotný chov:

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) je již méně vhodný, s poněkud vyšší cenou, značnou temperamentností a někdy až příliš velkou dravostí. Cena 12 000–30 000 Kč.

Káně lesní (Buteo buteo) bývá agresivnější a téměř s ní nelze lovit. Cena okolo 5 000 Kč.

Poštolka obecná (Falco tinnunculus) je přítulná, docela snadno cvičitelná, ale v dospělosti ráda ulétává, nelze s ní v podstatě lovit a kvůli malé velikosti a rychlému metabolismu je náročnější na výživu a chov. Cena okolo 2 000 Kč.

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) a raroh velký (Falco cherrug) už vyžadují zkušenosti sokolníka s výživou a zejména výcvikem a úplný začátečník by se jim měl zcela vyhnout. Cena 10 000–30 000 Kč.

Raroh lovecký (Falco rusticolus), tedy jeho kříženci, už je natolik specifický dravec, že nový sokolník by měl získat nejlépe několikaletou praxi, než o něm začne uvažovat. Cena 15 000–50 000 Kč.

Orel skalní (Aquila chrysaetos), i jiné druhy orlů, by měl být začátečníkům dle mého názoru zcela zakázán. Tito dravci již mohou být nebezpeční jak cizím lidem, tak sokolníkovi samému. Cena 70 000– 150 000 Kč.

Sovy (puštík obecný, Sova pálená, kalous ušatý, výr velký) se dají cvičit stejně jako dravci, jsou však o něco pomalejší v chápání a některé létají jen nerady. S výjimkou výra jsou nepoužitelné k lovu. Letový výcvik je obdobný jako u káně či jestřába. Specifikem je, že středně velké sovy, které byly pod rodiči déle než asi 12 dní po vylíhnutí, mají celoživotně od člověka velký odstup a jsou tedy pro výcvik nevhodné.

Jak starého dravce?

To je složitá otázka. Dravci dokrmení odmalička člověkem sice málokdy sokolníkovi uletí, ale zase se neustále hlasitě ozývají a alespoň z počátku patří k horším letcům. Následné rozmnožování bývá problematické. Dravci odebíraní od rodičů až po dopeření bývají odtažití, divočejší, ale zase lepší a samostatnější letci a lovci. Navíc má své vlastnosti každý druh. U sokolů se jednoznačně doporučuje vzetí od rodičů až po dopeření, u sov naopak ve věku 8–10 dní. Začátečník, který si vezme káni Harrisovu, nejlépe udělá, pokud si ji odebere nebo nechá člověkem vykrmovat přibližně od jednoho měsíce. Nic tím nezkazí, a až nabere zkušenosti, druhého dravce si už bude umět vybrat přesně dle svých představ a požadavků. Rozhodně by se měl ale vyvarovat ptáků starších 4 měsíců a také raději dravců, které cvičil někdo jiný a z nějakého důvodu se jich chce zbavit.