Pekingský palácový psík - Pekinéz
Není sporu o tom, že se jedná o jedno z nejstarších čistokrevných plemen. O jeho existenci je k dispozici mnoho písemností a uměleckých děl, jež s jistotou prozrazují, že Pekingský palácový psík je znám již několik tisíc let.
Původ plemene
Úcta a tradice k palácovým psům se však v průběhu několika staletí vyjadřována různě. Např. za vlády dynastie Chan (206-220 n.l.) císař Ling-Ti propůjčoval těmto psům významné řády, uděloval čestné úřady a nařídil, aby jim byly vzdávány pocty příslušející hlavním manželkám dvorních hodnostářů. Naproti tomu bylo období, především za dynastie Ming (1368-1644), kdy někteří císařové psy v paláci nesnesli a živé palácové psíky nahrazovali porcelánovými figurkami. Za zakladatelku chovu palácových psíků je považována císařovna Cch´-si (Jehonala), která zemřela v r.1908.
Malým palácovým psům na čínském dvoře se říkalo "polštářoví psi", středně velkým psům "psi Slunce" a ti největší jedinci byli označováni jako "lví psi". Ošetřovatelé a hlídači, kteří se o palácové psy starali, ručili za jejich ztrátu svým životem. Tito psi nebyli drženi pouze pro parádu, ale také z ryze praktického důvodu. Ostražitě a neomylně upozorňovali na každého cizího člověka či neobvyklý šramot.
Do Evropy, konkrétně do Anglie, se dostali první pekingští palácoví psíci v roce 1860. Jednalo se o jednoho psa Schlorffa (který se dožil 18 let) a čtyři fenky. Významnou zásluhu na dovozu většího počtu zvířat měl George Brown. První dvě významné chovatelské linie byly Goodwood a Brackley a za oficiálního praotce pekinézů je označován pes Pekin Peter, který byl jako první pekinéz vystavován na výstavě v Chesteru (Anglie). V r.1904 založila p.Crossová nejvýznamnější chovatelskou stanici pekinézů na světě. Jednalo se o ch.s. Alderbourne jenž působila až do r.1980. Dalšími významnými chovatelskými stanicemi Anglie byli Caversham, Kyratown, Lotusgrange, Oakmere, Shiarita, Yakee (ale to už je vlastně nedávná minulost a současnost…).
První zmínka o pekinézech u nás je v knize B.Braunera "Mikina", z r.1946. V roce 1968 počal nárůst importovaných jedinců k nám téměř výhradně z Polska, kde již byli pekingští palácoví psíci značně rozšířeni. Právě tento rok je považován za počátek opravdového chovu pekinézů v naši zemi. Ač se první čeští pekinézové s exteriérem evropské špičky nemohli srovnávat, vnesli do našeho chovu vitalitu a zdraví, a přispěli k rozšíření a oblíbení tohoto plemene. První štěňata odchovaly ch.s.Lao-Mo, ze Saklábu a z Černé cesty. Pes Hobby z Černé cesty jako první pekinéz českého odchovu získal titul Interchampion. Především v sedmdesátých létech nastala velká přílivová vlna importů, a to různých kvalit. Tak či tak se chovatelé snažili o zdokonalování českého chovu, což se jim malými, pozvolnými krůčky dařilo. Avšak velkou tragédií byl častý nečekaný úhyn mladých jedinců. Někteří se nedožili ani čtyř let, což je přisuzováno především příbuzenské plemenitbě, která se v tu dobu houfně provozovala. Jedním z nejvýznamnějších, a dá se říci neporazitelným psem těch dob byl krásný Zing od Munjave. Dalším obrovským přínosem byli psi Boby Zlatá zahrada, Prince-Fu v.d. Stadt Herrenberg, Eranis Ikarie, ich.Barry Ikarie, Hoan-Thien of China Flower´s, ich.Ivanhoe Zahrada snů a další. Avšak nejúspěšnějším pekinézem v dosavadní historii českého chovu se stala zpočátku nenápadná, nyní interchampionka Chanel z Arety, která od r.1994 zvítězila všude, kde se objevila. Mimo jiné získala titul Světový vítěz, Vítěz Belgie, Evropský vítěz, také jako první pekinéz dovezla do ČR titul Bundessieger.
Velká Británie položila základní kámen pro celou dnešní populaci pekinézů. Pro naši zemi však bylo velmi významné, co se chovu pekinézů týče Německo, které vždy mělo a doposud má silnou a dobrou chovatelskou základnu. Velký význam pro chov u nás měla ch.s. Tsin-ling-schan manželů Hessových. K podivu všech, se v poslední době v chovu pekinézů začalo prosazovat také Maďarsko.
Povaha
Je to psík s nedefinovatelnými, groteskními způsoby, nebojácný, nepodrobitelný a občas pěkně umíněný. Většinou je psem tzv. jednoho pána. Ke štěstí mu stačí láska člověka a krátké procházky. Je rád doma na gauči nebo v pelíšku, ale ne sám. Je ideální pro starší lidi (ale ne jen pro ně), jelikož není psem "sportovcem". Protože má rád svůj klid, příliš se nehodí do rodiny s dětmi. Také není nejvhodnější pro autoritativní typy lidí. Svými krásnými očky neustále mámí něco k snědku, a proto pozor na obezitu, k niž mají pekinézové velké sklony.
Ač se to může zdát k neuvěření, pekinéz je dobrý hlídač, který ohlásí každou nečekanou návštěvu. Avšak v žádném případě není uštěkaným psem. Návštěvy toleruje, ale nebývá z nich zrovna nadšen. Dobře vedený a vychovávaný pekinéz je vyrovnaný, nebojácný, ale poněkud rezervovaný, bez známek agresivity nebo bázlivosti. U některých jedinců se však můžeme setkat s extrémními projevy povahy, které směřují právě k nadměrné bázlivosti, či naopak k zvýšené agresivitě. Každopádně velký podíl na této skutečnosti má výchova. Je to bohužel také dáno tím, že povaze chovných jedinců se věnuje minimum pozornosti.
Péče a srst
Pročesávat srst je vhodné každodenně. Pokud však párkrát díky časovému presu vynecháte, nic se sice neděje, ale každopádně důkladné pročesání alespoň 2x týdně je opravdovou nutností. Soustřeďte se především na límec, končetiny a oblast kolem uší. Na pročesávání (úpravu) srsti je velmi vhodné použít kvalitní kosmetické přípravky. Úprava pekinéze na výstavu vyžaduje jistou zručnost a určitou dávku estetického cítění. Nesmírně důležitá je také kvalita srsti. Jakýkoliv stupeň výměny srsti zřetelně mění vzhled psa a je vždy jen cestou k jeho horšímu ocenění. Několik dní před výstavou není vhodné psa koupat. Srst je pak jemnější a má tendence plihnout. Pekinéz musí být přivezen na výstavu již důkladně rozčesán. Na místě se poté češe proti směru růstu srsti, nadzvedává se zespoda - aby působila bohatě, ale nikdy se netupíruje. Pes je na výstavách (mimo posouzení v pohybu) posuzován především na stole.
V rámci pravidelné údržby je nezbytné věnovat zvláštní pozornost nosní vrásce, kterou je zapotřebí udržovat čistou a suchou. Mimo jiné je také nesmírně důležitá jistá úprava tlapek. Je nutné vystříhávat srst mezi polštářky (jako u většiny dlouhosrstých plemen) a to nejen z důvodu výstavního, ale také pro zdraví a lepší chůzi psa. Taková úprava vyžaduje nejen dobrou manipulaci s nůžkami, ale také ukázněného psa, aby nedošlo k poranění. Současný trend, především u zahraničních výstavních zvířa, směřuje k celkovému krácení srsti na tlapkách, tedy i ze svrchní strany, což je velice praktické. Pekinéz nechodí na dlouhé vycházky, aby se mu stačily pohybem po chodníku drápky samy zbrousit, proto je zapotřebí je kontrolovat a dle potřeby zkrátit. Koupání se nedoporučuje častěji než 4-5x ročně. Po vykoupání a vysušení je doporučován norkový olej zlepšující kvalitu srsti, popřípadě také kondicionér z důvodu snadnějšího rozčesávání i lepšího vzhledu.
Pozor na horké letní dny, které mohou být pro pekinéze velkým utrpením i nebezpečím zároveň. V horkých letních dnech nepodnikejte s pekinézem "delší zdravotní vycházky" a v žádném případě jej ani na chvilku neponechávejte zavřeného v autě!
Standard
Standard neuvádí konkrétní hodnoty tělesné výšky a hmotnost udává pouze ideální, u psa by neměla překračovat 5 kg a u feny 5, 5 kg, ale také nemá být pod 4 kg. Pokud vycházíme ze statistické řady, která je dána měřením a vážením mnoha stovek pekinézů, vychází určitá souvislost, která udává, že pes by měl ideální hmotnosti dosahovat při kohoutkové výšce 18-20 cm při konstatování, čím nižší a těžší, tím lépe. Samozřejmě je na mysli mohutnost, nikoliv obezita. Pekinéz má být velmi nízko posazený, se zvlášť silnou kostrou a vždy ke své velikosti překvapivě těžký. Tělesný rámec je obdélníkovitý a měl by působit jako krátký, nikoliv však jako kvadratický. Přední část těla je robustní a při pohledu ze shora by se tělo pekinéze mělo od hrudní části k zádi zužovat. Utváření přední fronty je nesmírně důležité pro mechaniku pohybu. Široký hrudník a s tím spojený široký postoj hrudních končetin s typicky mírným zakřivením je příčinou méně valivého pohybu hrudních končetin, tzv."pádlování". Krok pekinéze má být pomalý, avšak lehký a volný, nikdy ne těžkopádný. Ocas je dlouze a hojně osrstěn, a opticky tak vyrovnává poměr k mohutnější partii hrudní. Ideální je jeho vyšší nasazení, čímž je opět opticky zkrácena hřbetní linie. Nesen musí být lehce přetočený na záď a spadající k jedné straně. Dominantu psa tvoří hlava a mohutný límec na krku. Šířka hlavy má být větší než-li její výška a profil hlavy pekinéze musí být zcela plochý. Velmi důležité je posazení nosní houby. Ta má být uložena v linii očí, jasně znatelná, s otevřenými nosními otvory a plně pigmentovaná. Nosní otvory jsou velice závažným problémem v chovu pekinézů. Pokud nejsou široce otevřeny, jsou tedy úzké a téměř neprůchodné, snižují tak běžnou aktivitu psa a ohrožují jeho normální funkce, tedy i život. Výraznou exteriérovou vadou je z profilu vystupující nosní houba. Skus může být nůžkový nebo předkus. Ne každý pekinéz je plnochrupý. Toleruje se totiž absence jak P1, či P3, ale také řezáků. Pysky musí být přilehlé a při zavřené tlamičce nesmí být viditelné zuby ani jazyk. Oko pekinéze má být velké, jasné, kulaté a vždy tmavé, nezávisle na zbarvení srsti. Při přímém pohledu nesmí být viditelné bělmo. Nezbytná je také černá pigmentace víček, stejně tak pysků a nosní houby (i u světle zbarvených jedinců). Celkový rámec hlavy dotvářejí uši. Uši pekinéze jsou srdcovitého tvaru, nasazené na horní úrovni lebky. Nesené jsou přilehle, zdobené mocnými závěsy a tvořící tak dojem širší hlavy. Vysoko, či dozadu posazené vlající uši velmi naruší celkový vzhled hlavy, proto takto posazené uši je třeba klasifikovat jako exteriérovou vadu. Charakteristiku tohoto plemene dotváří mohutné osrstění. Psi mají obvykle hustší, hrubší a delší srst než-li feny. Vedle nezbytných genetických předpokladů má nesmírný vliv na kvalitu srsti zdravotní stav zvířete, jeho výživa a samozřejmě péče o ni. Ideální srst je dlouhá, na zem dosahující a absolutně rovná. Vlnitá srst je zpravidla známkou nekvalitní jemné a měkké srsti, a objevuje se častěji u fen. Taková srst se vyskytuje také u mladých jedinců, ve fází přelínávání srsti, ale po jejím ukončení se srst obvykle vyrovná. Zbarven může být jakkoliv, vyjma albínů a játrově hnědé barvy. Jednobarevní psi mohou mít černou masku. Maska podtrhuje charakteristický výraz pekinéze, avšak absenci masky nelze hodnotit jako nedostatek. U tzv. strakošů standard vyžaduje pravidelné rozložení znaků.
Zdravotní obtíže
Protože se jedná o malého psa s dlouhou srstí, který kolem sebe víří prach, o pylu nemluvě, je často postižen zánětem horních cest dýchacích. Velké oči doslova "přivolávají" záněty, které na sebe většinou nenechají dlouho čekat. Krátce utvářená nosní partie a s tím související úzké nosní otvory, zapříčiňují při pohybu rychlé zadýchávání a pekinézi tak nejsou schopni ujít větší vzdálenost. S tím také souvisejí občasné problémy fen u porodu. Jako u mnohých plemen se zavěšenými slechy, tak i pekinéz trpí záněty zvukovodu. Proto je vhodné chloupky uvnitř uší odstraňovat vyškubáváním a čistotu uší každý týden kontrolovat.
V některých evropských státech, jako např. ve Francii či Belgii je v národní úpravě standardu zakotveno dělení do velikostních kategorií. U nás takové rozdělení neexistuje. Zato se však v ČR můžete setkat s akcí určenou pro pekingské palácové psíky, japan chiny a king charles španěly, s názvem "Dostaveníčko spláclých čumáčků".
V závěru chci poděkovat velmi vstřícnému dlouholetému chovateli pekinézů Václavu Nekolovi, za poskytnutí informací a jeho vědomostí uveřejněných v knize Pekinéz, kterou napsal společně se Zuzanou Brunclíkovou.
