Nezlomný optimismus zvířat – chrabří invalidé

Vidím to jako dnes: z úbočí protějšího kopce v Alaska Range jsem sledoval klusající vlčí smečku. Běželi v řadě pěkně za sebou husím pochodem jako korálky navlečené na neviditelné šňůrce. Jen jeden „korálek“ zaostával vzadu za svými druhy. Zkameněl jsem údivem ‒ ten vlk byl třínohý! Chyběla mu levá přední končetina. Vždy po chvíli jeden vlk zastavil, na třínohého vlka počkal a pak pokračovali dále. Tehdy jsem poprvé (a od té doby snad posté) užasl nad obdivuhodnou vlčí solidaritou. Vlčí invalida by bez své smečky zcela určitě nepřežil; vždyť by nebyl schopen ulovit ani polárního zajíce... I přes svůj handicap byl „třínohý“ pro svou smečku důležitý. Navzdory lidským legendám o vlčí agresivitě a krutosti vlci své zraněné či postižené druhy neopouštějí!

 

I jeden vlk sedmičlenné smečky na Kokořínsku je třínohý. Fotopast jej zachytila v oblasti Mirošovských stěn, jak mě informoval RNDr. Miroslav Kutal, akademický pracovník Mendelovy univerzity v Brně. Je takřka jasné, že i o tohoto vlka pečuje jeho smečka, jinak by totiž nepřežil.

Těžce zraněný syn

Elli H. Radingerová a Günther Bloch ve své knize „Vlčí mluva pro pejskaře“ uvádějí neobyčejně zajímavý příběh. Günther Bloch sledoval v červnu 2002 v kanadském národním parku v Banffu, jak mladého vlka srazil na dálnici automobil. Vlk byl těžce zraněný a byl schopen se pouze odpotácet do křoví nedaleko svodidel. Se zraněným synem zůstala jeho matka, zatímco jeho otec a sestra běhali do pětadvacet kilometrů vzdálené lokality bohaté na králíky. Běžet tak daleko bylo pro ně snazší než se pokoušet ulovit jen ve dvou velkou kořist. Losi a jeleni dokážou nebezpečně vzdorovat a zoufalý a nepromyšlený lov by mohl vlkům způsobit další fatální zranění. A na tuto dvojici přece byla odkázána matka se zraněným synem. Celá záchranná mise trvala neuvěřitelné dva a půl měsíce! „Otec, hlavní iniciátor společných loveckých výprav, byl po celém tom úsilí vychrtlý na kost, ale vzdát to a přestat shánět potravu pro syna a dlouholetou životní partnerku nepřipadalo pro vůdčího samce v úvahu,“ vzpomíná na nezapomenutelnou událost Günther Bloch. Po dvou a půl měsících se mladý vlk zotavil, sice ještě nějaký čas dopadal na nohu, ale už zvládl uběhnout několik kilometrů. „Být tu jeden pro druhého, navzájem se podporovat, když se něco přihodí, demonstrovat soudržnost ‒ to všechno je pro vlky typické,“ zdůrazňuje Günther Bloch. A dodává sugestivní otázku: „Že by lidské charakterové vlastnosti ve vlčí rodině?“

Dvounohý pracant

Naprosto neuvěřitelný příběh jsem se dozvěděl při svém pobytu v Austrálii. Farmář, vlastnící desetitisícová stáda ovcí, měl k dispozici i několik australských honáckých psů. Ringo byl z nich jeho nejoblíbenější; neúnavný honák a milující kámoš. Když však jednou muž vyjížděl jeepem z garáže, nešťastnou náhodou Ringa přejel. Jeho levá přední a zadní noha byly rozdrceny. Zoufalý muž naložil zraněného psa do vozu a zběsile ujížděl po prašných cestách k veterináři do vzdáleného městečka. Verdikt veterináře zněl stručně: uspat! S tím se farmář nemohl smířit ani souhlasit a naléhal, ať veterinář Ringa okamžitě operuje. Stalo se. Farmář, který musel odjet zpět na farmu, zapřísahal veterináře, ať mu o Ringovi co nejčastěji podává telefonické zprávy. Jaké bylo jeho překvapení, když na druhý den veterinář hlásil, že Ringo pije a pokouší se zvednout. Záhy si muž mohl Ringa odvézt domů. 

Pes s amputovanýma levýma nohama projevil až nadpřirozenou odolnost. Představme si to: musel se naučit držet rovnováhu, pohybovat se mohl pouze během, a to ještě s nakloněným tělem. Když se chtěl zastavit, musel upadnout. Pil a jedl v leže. Tento dojímavý příběh, který by vydal na román, je nutno zkrátit: Ringo nejenže začal žít znovu svůj plnohodnotný psí život, ale především se nadšeně vrátil ke své práci u stáda, kterou opět zastával na sto procent. Byl to rozený workoholik. Prožil tak naplno ještě mnoho let a dokázal svůj tuhý australský kořínek i oddanou lásku k svému pánovi.

Rytíř Jedi

Našim domestikovaným psům musíme ochranitelskou náruč svorné vlčí smečky nahradit my lidé.

Jeden z mých aljašských malamutů Misha (oficiálně Big Ice Bear Siwash Legend) oslepl ve dvanácti letech na pravé  a ve třinácti na levé oko. Mishanek byl sladký a krásný malamutek, ale tak trochu nešika. V životě by nechytil hozený piškot do tlamy ani za nic ‒ vždycky mu spadl a on jej musel vyčenichat v trávě. Jakmile však oslepl, stal se z něj (podle slov přítele fotografa Filipa Chludila) rytíř Jedi (podle známé filmové ságy Star Wars). Letící předměty chytal s virtuozitou profesionálního žongléra. Jeho zbývající smysly ‒ především čich a sluch ‒ ho nenechaly ani na chvilku na holičkách a on mohl spokojeně a radostně žít a zúčastňovat se všech našich výprav až do svých úctyhodných patnácti let.

I moje žena Jiřina Lacinová zažila se svými aljašskými malamuty mnoho poučných příhod. Na tomto místě nastal čas, abych jí předal slovo:

Slepá Sněhurka a chromý indián

Jakožto jedna z prvních chovatelek malamutů u nás jsem měla předsevzetí vybudovat závodní smečku, která by se ‒ jako jediná v Evropě ‒ tehdy (90. léta) mohla pyšnit všemi standardem  přípustnými barevnými variantami. A to vlastnoručně odchovanými. Z deseti vrhů naší chovatelské stanice (Rychlé sáně) se nám postupně a docela s úsilím podařilo kromě běžných barev (a i dnes už ne zcela obvyklých) vychovat jednoho nádherného huňatého rezavce (Evar R.s.) a dva sněhově bílé (Igloo a Isolda R.s. ‒ po bílém otci z Lucemburska). Isolda byla v tom období moje nejoblíbenější ‒ nejen kvůli vzhledu bílého polárního vlka (neměla tak těžkopádný status jako většina tehdy protežovaných malamutů), ale především kvůli perfektní povaze a ovladatelnosti. Dlouho mě proto neudivovalo, že Isolda na vycházkách (12 malamutů bez vodítek na volno u nohy v lese) chodí zásadně za našimi patami, a i na povel „volno“, kdy do celé smečky jako když střelí, setrvávala na místě. Jinak na ní nebylo nic nápadného. Teprve když se u ní objevila silná a dlouhodobě žádnými léky neovlivnitelná rýma ani řadou důkladných vyšetření neobjasněná, začali jsme ji důkladně pozorovat. A jednoho dne se nám rozsvítilo: Isolda oslepla! Co je toho příčinou a co s tím, jsme bohužel nezjistili nikdy. Nebýt té proklaté rýmy, která asi pocházela z kdovíjakého zdravotního problému někde v její hlavě, nic byste na jejím chování a zařazení do smečky nezjistili. Běhala stejně rychle jako všichni, sebevědomí i náladu si udržela, a teprve později jsme ji vzali k sobě do domu ‒ do tepla. Nepomohlo to k vyléčení jako ostatně nic předtím, ale navázala se na nás ještě víc. Na vycházky jsem s ní chodila rychlým tempem, a jakýmkoliv ‒ i dost členitým a výškově rozdílným ‒ terénem. Vše zvládala díky zvukům svazku klíčů, kterým jsem v ruce při chůzi cinkala a informovala ji tak o situaci a každé změně. Bohužel to s ní nakonec skončilo smutně (stav se jí posléze tak zhoršil, že jsme museli přikročit k uspání ‒ pitvat jsem ji však nedokázala nechat, byť by to ono tajemství rozkrylo). Ale její vůle k normálu a schopnost přijmout „špatnou kartu“ a i s ní si dokázat užít života bez fňukání mě dodneška fascinuje.

A obdobný zážitek jsme absolvovali ještě s dalším naším odchovancem ‒Cheyenem. Dobrý závodník, pěkný světlešedobílý pes. V šesti letech jej ale v jeden mimořádně horký letní den postihla míšní (jak jsme později a za mnoho peněz zjistili) mrtvice. Sice jsme jej hned vytáhli z kotce od ostatních psů a odnesli domů, jeho stav však vypadal beznadějně. Tentýž ortel nám sdělilo i několik veterinářů po sobě: „Jedině utratit, i kdyby se snad naučil chodit, tak jen kousek a po absolutně rovné ploše. A vycházky s ostatními psy? Ani náhodou.“ Dnes by možná nabídli více léčebných možností, ale tohle se stalo ještě v období spíš dřevních veterinárních dob v našem probouzejícím se státě. Mně se ale příčilo tak mladého (na seveřáka) psa zbavit života a rozhodla jsem se dát mu šanci. I kdyby nevyšla. Měla jsem tehdy možnost věnovat se mu přes den, a tak jsem ho měla přes měsíc v kuchyni na matračce na podlaze. Ležel ochrnutý na půl těla a nedokázal ani zvednout hlavu, aby se napil. Všechny úkony jsem tedy vykonávala za něj, masírovala ho a pasivně mu často s nohama cvičila, aby mu neatrofovalo svalstvo. A aby neležel ve vlastní volně odtékající moči, vystřihla jsem mu do lidských pampersek otvor pro ocas, později jsem se naučila postavit ho a vymačkávat mu plný močový měchýř. Tak se podařilo zachovat jeho funkci i s pozdější schopností ovládání. Zkoušeli jsme ho pravidelně s oporou stavět na všechny čtyři, ale rovnováhu sám neudržel. Jednoho dne však nastal zlom: bývalého manžela (tehdy velmi úspěšný závodník se psím spřežením Karel Tůma) napadlo vzít ho na korbu auta mezi ostatní psy a položit ho na palouk, kde se všichni honili. Když se vraceli domů, zírala jsem: Cheyen na korbě seděl! Od té doby už projevoval sám úžasnou vůli k uzdravení a návratu do své party a aktivně se snažil. Netrvalo dlouho a Cheyen běhal s ostatními psy po křivolakých terénech, do kopce i s kopce, a všem naprosto stačil. Jen když už byl unavený, pomáhala jsem mu při návratu nadzvedáváním za ocas, což mu nijak nevadilo. Žil pak spokojeně ještě řadu let, jen k stáru nosil koženou botičku s kovovou špičkou, aby si občasným „brnkáním“ neodíral postiženou přední tlapku. Honičky naší tehdejší smečky mám natočeny na videu a mnohokrát jsme měla cukání pustit to veterinářům, kteří jej tenkrát hned odepsali. Jenže nebyl čas. To víte, 12členná smečka se stálým zaměstnáním kolem ní. Ale Cheyena určitě zachránila právě ona!

Třínohý trekař

Dovoluji si vzít slovo zase zpět: vzpomínám si, jak jsem na dogtrekkingu Šlapanický vlk zkameněl ohromením, když cílem prošel třínohý menší hnědě žíhaný pes. Absolvoval sice krátkou variantu, ale stejně 28 kilometrů na třech nohách byl výkon hodný bezmezného obdivu. Nějaká amputace mu rozhodně nemohla zkazit radost z pohybu a ze společné zábavy s milovanou paničkou. A panička se sice radovala z diplomu, ale zcela určitě daleko více z výkonu svého nezdolného kamaráda.

Šťastný Frankie

Československý vlčák Frankie měl nefunkční pravou přední nohu, která mu při pohybu spíše překážela a neustále si ji zraňoval. Veterináři dlouho váhali s řešením problému. Frankie se stal nerudným a nakonec skončil v Záchranné stanici československých vlčáku v Adamově. Majitelé a provozovatelé stanice Soňa Radkovičová a Vojtěch Kouřil Radkovič se rozhodli k radikálnímu kroku a nechali Frankiemu nohu amputovat. Rehabilitace proběhla rychle a úspěšně. Z Frankieho se stal veselý a optimistický pes, na zbývajících třech nohách vesele běhá, a dokonce vyskakuje na střechu boudy ve svém kotci. 

Optimisté na vozíku

Nepochybně se již takřka všichni milovníci psů setkali s ochrnutými psíky, jejichž zadní nožky spočívají na vozících. Nezdolného Jack Russella teriéra s vozíkem jsem viděl i nadšeně a vášnivě aportovat. Malá plemena na vozících byla celkem běžná, ale dnes se můžeme setkat i s takto postiženými německými ovčáky či labradorskými retrívry. A dokonce jsem s vozíkem již viděl aljašského malamuta. Žádný ze psích invalidů neprojevoval známky depresí, žádný nenaříkal nad chmurným osudem. Naopak: snažili se užít si života a jeho radostí naplno a co to dá! 

Naštěstí se najdou lidé, kteří jsou ochotni investovat do péče o ochrnuté psy více času a sil, než je obvyklé. Například psí útulek Tibet se úspěšně stará o takové psy, přestože se pro ně jen velmi obtížně hledá adopce.

Post scriptum

Chodí-li člověk přírodou s očima dokořán více než šest desítek let jako já, uvidí věci a je svědkem příběhů, nad kterými zůstává lidský rozum stát v bezmezném údivu. Na zvířatech mě vždy fascinovala jejich vůle žít, nepoddávat se osudu, nevzdávat to a nepodlehnout zbabělé rezignaci. Žijí naplno teď a tady. Nezatěžují se úzkostí z budoucnosti! 

A u šelem psovitých, zejména pak u vlků a psů hyenových, jejich pospolitost, ochota pomáhat svým druhům v nouzi a jejich empatie. Každý člen smečky je pro smečku jako takovou nesmírně důležitý a cenný ‒ i kdyby už nebyl moc platný...