Tajemný svět papoušků: Dopřejme papouškovi plnohodnotný život
Před mnoha lety jsem od chovatele na inzerát koupil kakarika žlutočelého (Cyanoramphus auriceps auriceps). Pták žil s dalšími sourozenci zavřený v kotci vysloužilé králíkárny umístěné v tmavé zahradní boudě. Když mě chovatel vybídl, abych si mládě vybral, nebylo ve tmě kotce nic vidět, jen se odtud ozýval šramot a vystrašené pípání. Odchycený sameček měl na kroužku vyznačený rok, který svědčil o tom, že už nejde o mládě, což jsem zjistil až doma. Na reklamaci chovatel reagoval, že omylem použil starší kroužky... Pták se posléze ochočil, ale dlouho se vyhýbal ruce. Vynikal chytrostí a nakonec i přítulností. Nevím, jak časté jsou podobně tristní chovné podmínky pro odchov papoušků, ale slyšel jsem o chovateli, který v kuchyni pod stolem měl klec, v níž mu pár senegalů plodil mláďata na prodej.
Papoušek, inteligentní tvor, je stále často pojímán jen jako věc k tvorbě zisku, ne jako živá bytost, která má nárok (i podle zákona) na ohleduplné zacházení, neboť je schopna vnímat a uvědomovat si bezvýchodnost své situace. Americký biolog Eugene Linden napsal: „Určitá inteligence, byť spoutaná, prosvěcuje životy nespočetných tvorů. Přicházíme-li do styku se zvířaty v zajetí a setkáváme-li se s nimi ve volné přírodě, můžeme pozorovat, jak tu i tam třpytivě vyšlehne její záblesk.“
Pěstěte voliéru, ne jen okolí
Mnozí majetní chovatelé zásobují časopisy popisem svého chovného zařízení doplněného fotografiemi honosných objektů s voliérami nacházejícími se uprostřed pěstěné zahrady. Ale co je zde obvykle vidět? Nad betonovou či dlážděnou splachovací podlahou jsou za pletivem umístěny jen dvě protilehlé tlusté větve s již ohlodanou kůrou. Papoušci na nich jen odevzdaně sedí, aniž cokoliv stimuluje jejich vyspělou psychiku, aby se mohli odpoutat od nekonečné nudy. Mohou se jen dívat do sluncem prozářené zahrady, která je udržována také pro oko návštěvníků, fotografů a redaktorů chovatelsky zaměřených časopisů. Ve voliérách ptáci nemají ani kousek podobné přírody.
Představme si sami sebe zavřené v malém omezeném prostoru, kde není nic než to, na co lze usednout, a miska s potravou a vodou. Samozřejmě existují druhy papoušků, jejichž zobáku nic neodolá, někdy ani pletivo voliéry, ale i pro takové druhy by bylo možné v jejich ubikaci použít nějaké – třeba popínavé – rostliny, například přísavník pětilistý, a pro méně destruktivní druhy třeba fíkus, zimostráz, pámelník, břízu, černý bez apod. Popřípadě by to mohly být jen větve, na které by si mohli ptáci dle výběru sedat, okusovat kůru a po nich šplhat. Papoušek potřebuje nějakou zábavu, činnost, kterou by jinak měl v přírodě. V péči člověka jsme tyto ptáky připravili o shánění potravy a s tím spojené běžné starosti a o zkoumání něčeho nového – a co je nejhorší, o možnost se dostatečně prolétnout.
Chovatel, nebo množírna? Napoví vztah i ubikace
Známý renomovaný chovatel a publicista Ladislav Žoha napsal (PAPOUŠCI, 3/2012): „Když se člověk podívá na ostrovy okolo Nového Zélandu, které jsou šlehané větry a mořskými příboji, zjistí, že kakarikové žijí v dosti odlišných podmínkách od ostatních druhů papoušků. Tím samozřejmě netvrdím, že jen u nás mají optimální podmínky, jen říkám, že tito papoušci nikdy nebudou šťastní ve voliéře s dlažbou na podlaze a dvěma bidélky na opačných koncích. No, ono to platí nejen pro kakariky...“
Kdyby takovým papouškům byla promyšleně obohacena voliéra o prvky přírodního prostředí, se zelení schopné regenerace, či alespoň o rozsochaté suché větve a lana, ovlivnilo by to příznivě nejen jejich pocit pohody – welfare, ale patrně i jejich celkovou kondici. Jistě poznáme rozdíl mezi množírnou papoušků za účelem jejich prodeje (nejčastěji do výkupu) a mezi seriózním chovatelstvím, které má své ideály. Množiteli nezáleží na tom, jaké životní podmínky vytvoří rodičům a mláďatům. U skutečného chovatele mají ptáci všechnu potřebnou péči.
L. Žoha dále říká: „Všichni se shodujeme v tom, že papoušci jsou úžasná skupina inteligentních ptáků po celém světě. Tak se k nim ale také podle toho chovejme. Dle mého názoru se dobrý chovatel nepozná podle naleštěné nerezové voliéry či podle obrovské druhové klece. Já to poznám až podle toho, jak se svým papouškům věnuje, co jim připravuje do voliér, jak je krmí, jak se snaží, aby mohli prožít plnohodnotný život – ne jen sedět na jednom bidle a vyvádět jedno mládě za druhým.“ A pokračuje: „Chováme papoušky pro radost a snažíme se, aby se měli podobně jako my. A o tom je chovatelství, o tom je život papoušků v lidské péči.“
Chovatelství by nemělo být primárně o tom, že je třeba vyprodukovat co nejvíce mláďat, někdy i za otřesných podmínek v tmavé a těsné ubikaci, a potom je nabízet často ještě plně neodstavená, jen aby přinesla finanční prospěch a nezabírala místo pro další snůšku. Mnoho z nich pak skončí jako chovní ptáci, někteří jako společníci v domácí péči, ale je těžko říct, co je pro ně lepší, pokud se nesetkají s vnímavým a empatickým člověkem.
Když jsem kupoval u jednoho pražského chovatele mládě samičky papouška senegalského, byl jsem nejprve dotázán, jaké rozměry má ubikace, v níž bude pták žít. Teprve potom mohl prodej proběhnout. Při převzetí papouška jsem dostal jeho misku, na kterou byl zvyklý, a zásobu krmiva i se zeleným hráškem, který rád pojídá. Chovatel podal informaci, jak bylo mládě chováno a jak dlouho bylo ručně dokrmováno, kdy skončil odstav a také jak s ním dál zacházet. Přesně tak bych si představoval odpovědný postup chovatele při prodeji papouška. Mládě se po příchodu do nového prostředí chovalo klidně, bylo vidět, že je zvyklé na manipulaci a styk s člověkem, že bylo dostatečně socializováno.
Nejen tvor chytrý, ale i velmi oduševnělý
Ve světě přibývají moderní velkochovná zařízení typu Loro Parque Fundación na ostrově Tenerife, kde v roce 2015 bylo pečováno o 323 druhů a poddruhů papoušků ve voliérách s přírodním prostředím. Dále jsou to zoologické zahrady sdružené ve Fondu pro ohrožené druhy papoušků, který je součástí mezinárodní Zoologické společnosti pro ochranu druhů a populací (ZGAP), rovněž jsou budovány přírodní expozice ve formě deštných pralesů. Tou největší v Evropě je Gondwannaland (na ploše 16 500 čtverečních metrů) v lipském zoo. Název Gondwana symbolicky navazuje na období (asi před 200 miliony let), kdy se suprkontinent Pangea v jurském a křídovém období rozdělil na severní Laurentii (Severní Amerika, Evropa a Asie) a Gondwanu (Jižní Amerika, Afrika, Madagaskar, Antarktida, Indie a Austrálie), kde vznikaly další nové živočišné druhy. Prehistorická Gondwana reprezentuje rozsáhlá území s dodnes největším výskytem tropické fauny.
Každý papoušek v lidské péči je nucen obývat větší či menší omezený prostor, snažme se mu jej co nejvíce zpříjemnit. Nejhůře je na tom papoušek jedináček, kterého máme doma trvale zavřeného v kleci, nevěnujeme mu dost pozornosti a nemá se ve své samotě čím zabývat. A tak sedí u misky se zrním, to z nudy pojídá a tloustne, pospává nebo křičí. K tomu se hodí připomenout slova etologa Konrada Lorenze: „Právě velcí papoušci nejsou pouze chytří, ale jsou také duševně i tělesně nesmírně čilí a vedle krkavcovitých to jsou jediní ptáci, kteří znají ono utrpení, jež trýzní i zajatého člověka: nudu.“
