Není jezevčík jako jezevčík - jednotlivé rázy se liší nejen vzhledem, ale i povahou

Jezevčíci, osobití psi s nezaměnitelným exteriérem, kteří jsou známí a oblíbení v mnoha evropských zemích. Díky své jedinečnosti je mezinárodní kynologická organizace FCI řadí do samostatné skupiny označené číslem IV ‒ Jezevčíci. Tato nejmenší skupina FCI obsahuje jediný plemenný standard, pod kterým jsou popsány tři typy osrstění a tři velikostní rázy jezevčíků. Celkem je tedy popsáno devět variant jezevčíků, které se na výstavách posuzují odděleně. 

Rozdíly nejen v exteriéru

I když jde o různé varianty jednoho plemene, rozdíly mezi jednotlivými rázy jezevčíků nespočívají jen v srsti a velikosti, ale i v jiných fyzických vlastnostech a v neposlední řadě také v povaze. Pokud jste tedy rozhodnutí, že jezevčík je pro vás tím správným plemenem, je třeba důkladně promyslet, jaká varianta je pro vás nejvhodnější, respektive co od svého budoucího psa očekáváte a požadujete. 
V tomto článku si shrneme vlastnosti jednotlivých variant jezevčíků a představíme vám jejich silné i slabší stránky.

Velikostní rázy jezevčíků

Na rozdíl od drtivé většiny ostatních plemen u jezevčíků není velikost oficiálně popisována kohoutkovou výškou, ale obvodem hrudníku. 

Standardní velikost je charakterizována obvodem 37‒47 cm u psů a 35‒45 cm u fen. Obvyklá hmotnost je 7‒9 kg, pro uchovnění nesmí překročit 9,5 kg u psů a 9 kg u fen. 

Hrudník trpasličích jezevčíků má měřit 32‒37 cm u psů a 30‒35 cm u fen. Obvyklá hmotnost v dospělosti je 4‒5 kg. 

Nejmenší králičí jezevčíci mají stanovený obvod hrudníku na 27‒32 cm u psů a 25‒30 cm u fen. Obvyklá hmotnost je kolem 3 kg. 

Zatímco standardní jezevčíci jsou jasně chovatelsky odděleni, dvě miniaturní varianty se mohou mezi sebou křížit a k rozdělení na trpasličí a králičí rázy dochází až dle obvodu hrudníku v 15 měsících věku. Z tohoto důvodu například anglický Kennel Club rozlišuje pouze dva velikostní rázy jezevčíků ‒ standardní a miniaturní.

Historie velikostních rázů

Standardní jezevčíci jsou vývojově nejpůvodnějším velikostním rázem, jejich kořeny sahají až hluboko do středověku, některé prameny odvozují jejich původ dokonce od krátkonohých loveckých psů známých z antických vyobrazení. 

Historie dvou miniaturních rázů se začala psát až koncem 19. století, kdy byli vybíráni co nejmenší standardní jezevčíci a někdy i kříženi s malými pinči a teriéry. Nedělo se tak ale z důvodů módních, ale ryze praktických. 

Tou dobou byl totiž zlatý věk lovu na králíky a k jejich vyhánění z nor se používaly fretky. Jenže tyto drobné šelmičky nebyly příliš dobře cvičitelné a práce s nimi tak byla poněkud náročná. Chovatelé se proto snažili vyšlechtit jezevčíky dost malé na to, aby mohli pracovat v králičích norách místo hůře ovladatelných fretek. Název „králičí jezevčík“ tak neznamená, že tento ráz je malý jako králík, ale že jde o jezevčíka lovícího králíky.

Velikostní rázy jezevčíků dnes

Standardní velikostní ráz je i dnes často využíván k výkonu myslivosti. Standardní jezevčík je oblíbeným všestranným loveckým psem, který dokáže zastat mnohem více než jen práci norníka. U standardního rázu je také dodnes lovecká zkouška jednou z nezbytných podmínek uchovnění, u miniaturních variant (trpasličí a králičí) je její složení dobrovolné, respektive může být nahrazeno vynikajícími výsledky z výstav. Jelikož se populace divokých králíků v polovině minulého století dramaticky snížila kvůli epidemii myxomatózy, ztratili miniaturní jezevčíci své hlavní lovecké využití a stali se především společníky a rodinnými psy. 

Hladkosrstý, dlouhosrstý a drsnosrstý - rozdělení dle typu srsti

Ke třem velikostním rázům máme i tři typy srsti ‒ hladkosrstí jezevčíci představují patrně nejpůvodnější variantu plemene. Ačkoliv dnes je nejrozšířenějším zbarvením červené, za zcela původní se pokládá černé s pálenými znaky. Předky hladkosrstých jezevčíků byli patrně němečtí nízkonozí honiči a barváři, kteří se začali využívat i k norování. Hladkosrsté jezevčíky běžně potkáváme jako společníky i jako pracovní psy myslivců. 

Naproti tomu dlouhosrsté jezevčíky spatříme při lovu pouze výjimečně, ze všech jezevčíků jsou myslivci nejméně oblíbení, o to více je ale vyhledávají lidé, kteří touží po příjemném společníkovi nebo rodinném kamarádovi. I když v historických pramenech najdeme i původní typ norníka s dlouhou srstí, moderní dlouhosrstí jezevčíci byli zřejmě vyšlechtěni s využitím slídičů typu španěla. V důsledku toho jsou ze všech jezevčíků nejméně ostří a dobře ovladatelní. Bývají také pokládáni za nejelegantnější ráz, jejich srst je ale poněkud náročnější na péči. 

V ostrém kontrastu s dlouhosrstou variantou je typ drsnosrstý (hrubosrstý). Zatímco dlouhosrstí jezevčíci platí za ušlechtilé elegány, jejich drsnosrstí kolegové jsou naopak především funkční pracovní psi. Vedle ostatních barev povolených u všech variant jezevčíků mají drsnosrstí jezevčíci navíc jednu specifickou, jakou nenajdeme u hladko- ani dlouhosrstých typů ‒ zbarvení divočáka. Vynikají houževnatostí, ostrostí a odvahou, pravděpodobně i díky podílu krve teriérů a hrubosrstých pinčů. Jsou temperamentnější a tvrdší povahy než ostatní varianty jezevčíků. 

Za kolik kterého pořídím?

Pořizovací cena štěněte jezevčíka s průkazem původu je, podobně jako u některých jiných plemen, velmi proměnlivá. Nejlevněji pořídíte jezevčíka standardní velikosti, běžného zbarvení a z pracovní linie. Nejspíše bude hladko- či hrubosrstý, protože pracovně zaměřené chovy dlouhosrstých jezevčíků jsou spíše výjimkou. Cena štěněte standardního jezevčíka z pracovní linie se obvykle pohybuje v rozmezí 8‒10 000 Kč. 

Více si připlatíte u miniaturních rázů, nadějných štěňat z exteriérově zaměřených chovatelských stanic (tzv. výstavní linie) a také za štěně s neobvyklým (ale standardem uznaným) zbarvením, jakým je merle nebo žíhání. Když se tyto faktory nasčítají, můžete například za štěně dlouhosrstého králičího jezevčíka v žíhané barvě zaplatit i 25‒30 000 Kč.

Ať už se nakonec rozhodnete pro jakoukoliv variantu jezevčíka, vždy si pečlivě vybírejte chovatele. Nemáte-li dostatek zkušeností, obraťte se s žádostí o radu přímo na chovatelský klub. Vždy sáhněte po štěněti s průkazem původu ‒ jen tak máte jistotu, že rodiče jsou typičtí představitelé plemene a prošli povinnými (a někteří i nadstandardními) zdravotními testy.