Munchkin je zvláštní plemeno, vyznačující se krátkými končetinami, na jaké jsme zvyklí spíše u jezevčíků než u koček. Mezi chovateli vzbuzuje kontroverze a má jak skalní příznivce, tak i kritiky, kteří považují chov podobných zvířat za neetický.
Kromě zkrácených končetin se munchkin podobá domácím kočkám evropského typu. Je spíše menší velikosti, středních proporcí a poměrně volného standardu. Za chybu se považuje nápadná podobnost jinému uznanému plemeni (např. „krátkonohá siamka“).
Vyskytují se dlouhosrsté i krátkosrsté variety, které jsou na výstavách posuzovány odděleně. Pro chov jsou nezbytní i jedinci s normálně dlouhými končetinami, ti se však nevystavují.
První souvislý popis krátkonohých koček pochází z období druhé světové války, kdy byl v britském veterinárním časopise publikován článek popisující čtyři generace, ve kterých se vyskytovala krátkonohá koťata. Údajně se tyto kočky těšily dobrému zdraví a dožívaly se podobného věku, jako ostatní domácí kočky. Po skončení válečného stavu se však tato linie krátkonohých koček „po anglicku“ vytratila a na chov nebylo navázáno.
Od té doby tu a tam přicházely zprávy o výskytu krátkonohých koček z Ruska (resp. SSSR), USA i Evropy, jednalo se však pouze o ojedinělé anomálie.
Za zakladatelku plemene munchkin je pokládána toulavá krátkonohá kočka, kterou si roku 1983 vzala k sobě Sandra Hochenedel z amerického státu Louisiana. Kočička k ní přišla již březí a dostala jméno Blackberry (Ostružina). Když kočička porodila, polovina koťat měla také krátké nožky. Jednoho krátkonohého samečka jménem Toulouse věnovala Sandra chovatelce koček Kay LaFrance.
Kay měla v Louisianě rozsáhlé hospodářství, na kterém se nekastrovaný Toulouse volně pohyboval a tak není divu, že se v okolí začalo vyskytovat více a více krátkonohých koček. Kay a Sandra tedy kontaktovaly chovatelskou organizaci TICA, která se na vzniku munchkinů dále podílela.
Bylo zjištěno, že krátkonohost má na svědomí autozomálně dominantní gen M (tj. znak se vyskytuje nezávisle na pohlaví a k jeho projevu postačí pouze jedna alela-forma genu). Tato forma krátkonohosti je založena na jiné genetické mutaci, než zkrácené končetiny u psů. Přirovnání munchkinů k jezevčíkům proto nelze v tomto směru akceptovat.
Špatnou zprávou však bylo, že jde o mutaci, která je v homozygotním stavu (oba „krátkonohé“ geny MM) neslučitelná se životem. Koťata tohoto typu buď zaniknou ještě v děloze nebo se narodí mrtvá. Z tohoto důvodu se pokládá za neetické křížení dvou krátkonohých koček.
Oba krátkonozí rodiče (Mm a Mm) totiž dají vzniknout ¼ neživotaschopných potomků (MM), ¼ koťat s běžnou délkou končetin (mm) a ½ vrhu budou zdravá krátkonohá koťata (Mm).
Naproti tomu ze spojení krátkonohé kočky (Mm) a kočky bez mutace (mm), dostaneme všechna koťata zdravá, přičemž ½ bude krátkonohá.
Roku 1991 byli munchkinové představeni na výstavě pořádané TICA a vedle obrovského zájmu vzbudili i negativní reakce a ostrou kritiku. Mutace totiž spočívá v poruše růstu dlouhých kostí, u které existuje spojitost se zdravotními komplikacemi.
Dalším argumentem odpůrců munchkinů je omezení rozsahu a rychlosti pohybu. Krátkonohost koček označují jako extrémně nepřirozenou a zvíře znevýhodňující.
Tak či tak byl munchkin roku 1994 organizací TICA uznán jako vznikající plemeno, plnohodnotně pak o devět let později. Dále plemeno uznává ještě WCF, avšak ostatní velké mezinárodní organizace (CFA, FIFe) plemeno neuznávají.
Munchkin má přátelskou a hravou povahu středního temperamentu. Většinou se dobře snáší s ostatními kočkami i dalšími zvířaty, někteří chovatelé však uvádějí, že munchkin při soužití s „normálními“ kočkami trpí tím, že se jim není schopen vyrovnat co do pohybových aktivit a her.
Běžným standardem by měly být kvalitní granule, doplněné masovými kapsičkami či konzervami. I když měkké pochoutky jsou pro kočky chuťově atraktivnější, nejsou vhodné k výlučnému krmení.
Vedle průmyslově vyráběných krmiv lze podávat i syrové nebo vařené maso (ideálně rybí, drůbeží, hovězí či jehněčí). Zkrmování syrového masa má svá pravidla. Čerstvé maso z důvěryhodného zdroje by mělo být samozřejmostí, kvůli zmenšení rizika přenosu parazitů ho navíc vždy necháme projít hlubokým mrazem.
Mléčné výrobky podáváme pouze občasně a omezíme se jen na ty fermentované (jogurty, zákysy). Jejich příjem je vhodný především v období březosti a laktace.
Srst munchkinů se podobá srsti běžných domácích koček. Díky vyvinuté podsadě dobře chrání proti nepřízni počasí, může být krátká či střední délky.
Povoleno je široké spektrum barev, od jednobarevných přes dvou a vícebarevné, vyskytují se také kresby, želvovinování a další variety.
Munchkin nevyžaduje specifickou péči, postačí kartáčování srsti dle potřeby a občasná kontrola drápků, uší a tlamičky.
Otázka zdravotního stavu munchkinů je zdrojem rozepří i mezi odborníky. Není ani jasná přesná podstata „krátkonohé“ mutace. Uvažuje se o achondroplazii (známé také u lidí), ovšem tato porucha bývá spojena s deformitami čelistí a zvětšenou lebkou, což jsou potíže, jaké se u munchkinů zvýšeně nevyskytují.
Naproti tomu munchkinové trpí na přílišné zakřivení páteře (lordózu) a vpáčený hrudník (pectus excavatum), což jsou znaky spojené s podobnou poruchou - pseudoachondroplazií, v úvahu připadá i mírnější forma - hypochondroplazie.
Nepotvrdil se zvýšený výskyt onemocnění páteře (zejména výhřezy plotének), jako je tomu u jezevčíků, corgi a jiných psů s velmi krátkýma nohama, avšak bylo pozorováno zvýšené riziko degenerativních změn na kostře a to již v poměrně mladém věku. Další zmiňovaná rizika vyplývající z krátkonohosti jsou dysplazie kyčlí, hypermobilita kloubů a celkově zhoršená pohyblivost oproti ostatním kočkám.
Právě kvůli pochybnostem ohledně zdravotního stavu plemene váhá mnoho organizací s jeho uznáním, či ho odmítá.
Toto plemeno patří mezi inteligentní a učenlivé kočky, hravou formou se snadno cvičí a dokáže také respektovat určité mantinely.
Munchkin si vytváří silnou vazbu na svou rodinu a nemá rád delší samotu. Návštěvy vítá, k lidem je přítulný a otevřený, ovšem i jedna špatná zkušenost ho může na dlouhou dobu poznamenat.