Paušálně prostě nelze říct. Asi jako v manželství u lidí - dlouho něco funguje a pak se rozvedou. Spouštěč ani nemusí být - někdy jen dožití určitého času vedle sebe. Mají to lidé i psi. Nutné je zárodky nenávisti, agrese apod. okamžitě potlačovat. I tak to mnohdy člověk nestihne. My dnes fungujeme relativně v klidu - tedy střeženém - kritické období se musí hlídat - tj.hárání, čerstvá štěňata, odjezdy s jedním jedincem na výstavu nebo trénink...to vše ostatní nesou velmi nelibě a vyvolený je ostatními trestán. Je to jako ve věznici ...pokud se to svrhne, může být i zabit.

A musím oponovat - naše feny přesně vědí svoji příbuzenskou náležitost. A to i po mnoha letech. Staré velké kníračce je dnes téměř 13let a její dceři 7. Nikdy svůj vztah nezapomněly - dcera před dlouhou dobou převzala dominantní pozici ve smečce, a přesto své matce stále ustupuje - ta je již téměř slepá, hluchá a velmi nemocná. Mladá ji akceptuje, ustupuje, chrání. Konflikt vznikl pouze o její štěňata - a i k nim poté dovolila své matce lehnout. Druhá fena nesměla strčit ani nos mezi dveře.

Mluvila jsem o vlastních fenách. Cizí nevím a nesoudím.

Mám tři feny a psa - 4 knírače velké. Emoce vždy vyvrcholí v období hárání. Také mi dvě feny /matka s dcerou/ téměř zabily třetí fenu - přikoupenou jako štěně z jiné chovky. Oni to prostě vědí - kdo ke komu patří. Matka s dcerou si nikdy neublíží, nezavrčí, můžou si žrát s misek, střídat se u svých štěňat. U té třetí feny jsou jak saně. Neustálé dominování kdo z koho, kdy a jak. Agresivní fenu /dceru vůdčí feny/ nakonec usměrnil elektrický obojek, protože její dominance rostla ve všech směrech, ale přesto nelze s důvěrou nechat všechny volně bez dozoru. A vím, že je to to napořád. U fen je to nenávist do konce života a na smrt.