Držím Vám palce, ať se vám s novým koníčkem daří, pořádně ho rozmazlujte a bavte se

Já už léta jezdím do terénu na obyčejné parelce. Na parelku nedám dopustit, mám jich několik, na tupounky a bojovníky si beru ostřejší (z tenkých provázků), na normální koně tu nejobyčejnější středně silnou provázkovou. Vůbec se mi neosvědčily parelky ze silnějších provázků, byly moc měkké. Na vázání je podle mě nejlepší klasický stahovací kaťák - je těžký, takže parelka si sedne a necestuje koni po hlavě (lana se prodávají se i s přezkami, ty jsou pohodlnější na manipulaci, ale jsou lehčí, houpají se, bouchají, nekopírují tak dobře pohyb). Lano by mělo být těžší, "živé" snadno ohybatelné a měkké do ruky.
Než si na koníka sednete na ohlávce, měla byste si ověřit jak reaguje ze země a nevyjíždět pokud spolehlivě neotáčí hlavu do strany na tah lana z obou stran a od krku i přes krk (to určitě znáte, pokud si z koníkem hrajete ze země).

Naše kobča měla stejnou bouli loni v létě (velikostí i vzhledem - ale z fotky si netroufám cokoliv odhadnout), pod podbřišníkem (kde jinde). Mazání od doktora na to vůbec neúčinkovalo. Dlouhým pátráním a vyptáváním jsem dopátrala, že by to snad mohl být zakuklený střeček (???), u koní hodně neobvyklá věc. Jediné co mě napadlo, bylo dvojnásobné odčervení ivermectinem. Boule beze stopy zmizela, ale netuším, jestli pomohlo odčervení, nebo to bylo něco jiného a prostě se vstřepala.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To je opravdu moc hezký a srdceryvný příspěvek.
Taky jsem máma a vychovávám své děti od mala "mezi zvířaty".
Ale ikdyž si myslím, že jsem nějaké zkušenosti s koňmi během těch 20ti let s nimi, posbírala, nenechala bych nikdy své děti s koňmi samotné. To není jako dětem "půjčit na procházku psa". Už jen proto, že kůň je zvíře velké a jakkoli může být vychovaný a hodný k dětem, jen jeho drobná nepozornost může zavinit velký průšvih.
Určitě souhlas, ženejde o to, zda je dítě zdravé či ne - děti jsou daleko intuitivnější při kontaktu se zvířaty, ale za sebe bych to prostě nedoporučovalahlavně proto, že paní nemá s koňmi potřebné zkušenosti.. Užjen z toho by mohly vzniknout omyly, které by mohly vést k budoucím problémům (to, co se vyčte z knih prostě nemusí být přesně to, co bude vyhovovat mému koni a mě..)
Ale věřím, že se zadavatelka rozhodne správně - vždyť jak jste správně poznamenala - je to jejich máma a je to jen na ní..

Možná jste neměla štěstí na koně? Když ani po 20letech s nimi jim nemůžete svěřit děti?
Nepsala jsem ani srdceryvně a ani nic o nechávání maličkých dětí s koňmi bez dozoru - souhlasím že to do určitého věku to nejde.
České jezdectví vychází z vojenských tradic, a i když si to dnes nepřipouštíme, je přesycené starodávnými příkazy a zákazy: ke koni se musí zleva, nesmí zezadu, paty musí být prošláplé a palce musí mířit nahoru atd. Nic z toho není pravda: tahle pravidla možná důležitá pro lidi, kteří potřebují mít výkonné koně, kteří budou dostatečně pod kontrolou, aby mohli jít za hranice své koňské přirozenosti.
Mým ideálem je kůň, který mi jde na pastvině naproti, protože mě rád vidí, mohu si na něj kdykoliv sednout a odjet s ním kamkoliv mám chuť, aniž bych na něj musela navěsit různé "posilovače řízení", a když k němu přijdou děti, mohou k němi přijít z kterékoliv strany, manipulovat s ním a vodit ho, hrát si sním své dětské hry a a vůbec dělat věci, které mi jako dítěti byly zakazovány, protože "U koní se nekřičí! Neběhej, lekne se! Neházej ty kamínky! Nestůj mu za zadkem, nakopne tě!"
Kůň pro děti by měl být takový - důvěřivý, nezlomený a nezrazený a mající rád lidi - a jestli někdo jako euwka chce začít s koňmi, a hledá koně pro své děti, musí v první řadě začít takového koně hledat, protože je jich zatraceně málo, zato inzerátů skvělé na závodníky je všude plno.

euwka napsal(a):
Dobrý den,

ke zmiňované kauze - já nic nehodnotím a neříkám zda to je či není v pořádku. Pouze jsem poukázala na to, co se může stát a že to je riziko.

Nicméně, po přečtení příspěvků a řádném projednání s kolegy jsme se rozhodli, že do toho nepůjdeme - minimálně ne teď. Paní Helo, moc děkuji za nabídku, našla jsem si vaše stránky (Jalový dvůr, je to tak?), takže až to bude aktuální, určitě bych se ozvala.

Prozatím děkuji všem, které reagovaly. Pročetla jsem si i zmíněné stránky o hiporehabilitaci, takže až toho nastudujeme více, začnu to případně i více řešit.

Ještě jednou děkuji!

E.

Dobrý den euwko,
nijak jsem nechtěla do diskuze zasahovat, protože nemám zkušenosti ani s autistickými dětmi ani s hiporehabilitací. Mám ale dlouholeté zkušenosti s koňmi a je mi líto, že Váš dotaz skončil takhle - že jste tuhle cestu vzdala.
Můj názor je, že děti a koně patří k sobě. Koni je jedno, jestli je dítě nemocné nebo autistické nebo jakékoliv. Hříbata vyrůstající ve společnosti koní a dětí jsou k člověku důvěřivá a milují ho, koně vyrůstající pod dohledem profesionálů (lidí kteří vědí co se musí a nesmí) takoví jsou jen málokdy. Můj kůň se poprvé setkal s dětmi když mu byli 2 dny, dětem bylo 2 a 5. Obě strany k sobě zahořely okamžitou láskou, která tvá dodnes.
Protože u dětí všechno začíná u rodičů, věřím, že jestli Vám Vaše intuice říká, že by Vašim dětem pomohli koně, tak by byla veliká škoda to nezkusit. Pravdou je, že koně byli stvořeni pro člověka a člověk pro koně - a i když se mezi to napatlá spousta hloupých rad a mechanických nánosů, tohle je prapůvod všeho.
Nedávno jsem četla skvělou knížku "Léčba koněm" - o autistickém chlapci, který prodělal terapii koněm, mimo svět koňských "rozuměčů", jen podle citů a intuice svých rodičů, chvílemi jsem měla slzy v očích - tohle vyprávění z velké části potvrdilo co jsem zažila během interakcí kůň-člověk: lidé kteří nejsou zatíženi nánosy tradičních klišé si s koňmi často rozumí víc, než koňáci. Další dobrou knížkou (a dobrým člověkem) je "Hippoterapie" od Karola Hollého, který se věnuje i psychoterapii s pomocí koní.
Je důležité stáhnout ze sebe všechny tyhle nánosy rad a mechanických návodů a začít dělat to, co cítíte, že je správné. Jestli Vás to táhne ke koním, běžte do toho. Není to ani složité, ani nebezpečné, byť to z některých příspěvků tak vypadalo. Kdo může vědět lépe, jak pomoci svým dětem, než jejich máma?