Láska, závislost,bolest a odchod do psího nebe

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je mi líto vaší ztráty ale lidi by měli psy brát jako psy. Ano členy rodiny a milované ale zaměňovat je za děti apod jak sama píšete už je úchylka. Pes dítě nenahradí. Zluste si jedno udělat a pochopíte.

Máte v prvé větě pravdu, ale ta věta v závěru " zkuste si jedno udělat" je necitlivá. Vůbec nevíte jakého je zadavatelka věku a ani v jaké je situaci....umím si představit situaci, kdy se vztah člověka a psa takhle vyvine...
je mi to taky líto, protože ať je vztah mezi zvířetem a člověkem zdravý nebo zvláštní, bývá silný a je těžké se ztrátou vyrovnat...

"Zkuste si jedno udělat a pochopíte."

🙈

Ale notak. Spousta lidí děti nemá, z různých osobních nebo zdravotních důvodů.

Nikdo na světě nemá vůbec žádné právo druhému člověku určovat, jak moc silná smí být jeho láska. A je jedno jestli je to láska k člověku nebo ke zvířeti.

Nj, to by nebyla Janička, aby nepřiklusala s nějakým velmi empatickým komentářem. Já nevím, že si na to nedáš pozor, obzvláště u těch umírajících témat. Někdy je to opravdu mlčeti zlato...

Drzte se
Ziji proste prilis kratce....

To, že se člověk nechá oplodnit a ze svých rodidel vypustí dítě, z něho nedělá nadčlověka, který jediný má nárok "opravdu milovat".

"Opravdu milovat" není vůbec vázané na to, jestli máte děti nebo ne.
Opravdu milovat můžete i dítě, které vůbec není biologicky vaše.
Opravdu milovat můžete i člověka, který s vámi není jakkoli genticky spřízněn, a teď nemyslím lásku ve smyslu erotiky, ale lásku ve smyslu silného citu.
Opravdu milovat můžete i zvíře, byť spousta lidí má okamžitě potřebu přirovnávat a moralizovat.

Ztráta milované osoby (zvířete) zasáhne každého jinak. Někdo se smíří dřív, někoho to hluboce zasáhne. A nikdo na světě nemá právo do takového člověka kopat.

Nikdo na světě nemá právo jakýkoli lidský cit shazovat, zesměšňovat, nebo znevažovat. To dělá fakt jen moc hloupej člověk. Nebo člověk, co je sám hodně nešťastej.

Děkuji za podporu jedna negace že pes není dítě vím moc dobře děti mám a věřte byla by to tragédie kdyby se něco stalo,ale po smrti pejska jsem četla článek, že pes s kterým jste velmi si blízcí na vás přenáší hormon jako dítě a právě za ztráta pejska je u mnohých prirovnavana jako láska k dítěti.Tod vše řečeno.Kazdy se musí stejně nakonec se vším vyrovnat sám, ale každý je jinak nastaven.

Děvčata srovnávat ztrátu dítěte se ztrátou psa, na to nemám ani odvahu pomyslet.

Broniček měl krásný život, plný lásky a radosti. To je to nejkrásnější co můžete pro pejska udělat.
Měl velké štěstí, že měl za paníčku zrovna vás. Každý pejsek takové štěstí nemá, to vidíme v útulcích.
Jejich životy jsou bohužel kratší než ty naše, ale důležité je jak je s námi prožijou.

Teď je to čerstvé, rána je ještě otevřená a bolí, ale až se trochu zhojí, tak možná
zase najdete sílu udělat nějakého pejska šťastného.
Vím, že Broníčka nic nenahradí, každý chlupáč je jedinečný.
Život jde dál, chce to čas.
Odešel do věčných lovišť, už běhá s ostatníma pesanama a už ho nic nebolí.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je mi líto vaší ztráty ale lidi by měli psy brát jako psy. Ano členy rodiny a milované ale zaměňovat je za děti apod jak sama píšete už je úchylka. Pes dítě nenahradí. Zluste si jedno udělat a pochopíte.

Je velký rozdíl si dítě udělat, a o dítě přijít.

Jestli jste ale vy o dítě přišla, tak chápu váš postoj.

A je mi to líto.

Psi mě životem provází už 35 let. Měla jsem vždy smečku hasky, takže jsem prošla obchodem už 10 psů. Většinou 15+. Je to smutné, bolí to, moc dobře to vím, ale jak psal i Konrád Lorenc, psi jsou nahraditelní, pořiďte si jiného a do půl roka vroste do vašeho srdce přesně tam kde je teď prázdno.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je mi líto vaší ztráty ale lidi by měli psy brát jako psy. Ano členy rodiny a milované ale zaměňovat je za děti apod jak sama píšete už je úchylka. Pes dítě nenahradí. Zluste si jedno udělat a pochopíte.

No ono je to oboustranné........dítě nenahradí psa.
Snad to tak můžu říct, když jsem si zkusila dvě děti udělat.

A že pes nenahradí dítě?? V čem?? Citově?? Tak to bych řekla, že to je snad jediné v čem je pes schopen dítě nahradit.....protože co je láska?? Proč někoho milujeme?? Řekla bych, že to souvisí s hormony a mám pocit, že pes může iniciovat vyplavení stejných hormonů jako se to děje (mělo by se dít) při porodu a nejenom u lidí...tenhle hormon by měl zařídit tu "mateřskou lásku".
Takže pokud se mi ve vztahu se psem vyplavuje oxytocin a další hormony štěstí a lásky, tak citově opravdu pes může dítě nahradit.

Ono prostě záleží na tom, jak se člověk ke psu chová. Pokud má pořád na paměti, že je to pes a že jako pes má určité potřeby a dopřeje mu šťastný PSÍ život, tak klidně můžu na svého psího kluka volat "Mimíšku, pojď k mamince".....a co jako, prostě se to tak stane že si člověk pořídí "maminčina chlapečka", Mamánečka.....no co už, každý štěně holt není takovej borec jako moje psí hokky.

Mám dva dospělé syny a psa jsem měla před nimi, s nimi, i po tom, co se osamostatnili. Pro mě je láska k dětem, s dětmi, jiná než láska ke psu, se psem. Ne menší nebo větší, ale jiná.
Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem psova naminka. V té souvislosti mě překvapila reklama na předvýchovu vodících psů, která láká na to stát se "mamkou a taťkou" kouzelného štěněte labradora. To mi prostě přijde tak nějak úchylné, nezdravé.

Pes je parťák a nejlepší přítel člověka ale né potomek

impact napsal(a):
Nj, to by nebyla Janička, aby nepřiklusala s nějakým velmi empatickým komentářem. Já nevím, že si na to nedáš pozor, obzvláště u těch umírajících témat. Někdy je to opravdu mlčeti zlato...

Ze tebe bavi na me furt reagovat.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Mám dva dospělé syny a psa jsem měla před nimi, s nimi, i po tom, co se osamostatnili. Pro mě je láska k dětem, s dětmi, jiná než láska ke psu, se psem. Ne menší nebo větší, ale jiná.
Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem psova naminka. V té souvislosti mě překvapila reklama na předvýchovu vodících psů, která láká na to stát se "mamkou a taťkou" kouzelného štěněte labradora. To mi prostě přijde tak nějak úchylné, nezdravé.

Děkuji za pochopení.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Mám dva dospělé syny a psa jsem měla před nimi, s nimi, i po tom, co se osamostatnili. Pro mě je láska k dětem, s dětmi, jiná než láska ke psu, se psem. Ne menší nebo větší, ale jiná.
Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem psova naminka. V té souvislosti mě překvapila reklama na předvýchovu vodících psů, která láká na to stát se "mamkou a taťkou" kouzelného štěněte labradora. To mi prostě přijde tak nějak úchylné, nezdravé.

No hlásím se mezi nezdravé úchyly, ale zároveň musím říct, že to není ode mne účelové a že jsem měla vícero štěňat a jen jedno...Jack..byl prostě mimiňo a tam mi zase nelezlo přes pysk být "paničkou"....prostě, když si člověk jako já pořídí opravdické psí mimi, tak holt je maminkou ani nemrkne a je jedno, jak moc je to úchylný.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Máte v prvé větě pravdu, ale ta věta v závěru " zkuste si jedno udělat" je necitlivá. Vůbec nevíte jakého je zadavatelka věku a ani v jaké je situaci....umím si představit situaci, kdy se vztah člověka a psa takhle vyvine...
je mi to taky líto, protože ať je vztah mezi zvířetem a člověkem zdravý nebo zvláštní, bývá silný a je těžké se ztrátou vyrovnat...

Přesně tak, mohla bych vyprávět...
Dnes je skutečně problém si dítě "udělat", fertilita se rapidně zhoršuje jak u mužů, tak u žen.

Ouško4 napsal(a):
"Zkuste si jedno udělat a pochopíte."

🙈

Ale notak. Spousta lidí děti nemá, z různých osobních nebo zdravotních důvodů.

Nikdo na světě nemá vůbec žádné právo druhému člověku určovat, jak moc silná smí být jeho láska. A je jedno jestli je to láska k člověku nebo ke zvířeti.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Děkuji za pochopení.

Jani, ale Ty znáš přece třeba můj případ...
Jak píšu výše, u některých párů otěhotnět = zázrak nebo to nejde vůbec...
Jinak souhlasím s tím, že přece jen bychom měli odlišovat lásku k potomkovi a ke zvířeti. Ale když rodina není nebo nefunguje, tak je naprosto v pořádku milovat věrné zvíře. Schválně píšu milovat, protože to je opravdu láska, kterou mnozí cítíme ke psu, kočce či jinému zvířeti.

Každopádně zadavatelka se sem přišla svěřit s bolavou duší, a to bychom, myslím si, měli vzít v potaz.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Děkuji za pochopení.

Leithian, to není ale bezvýhradný souhlas s vaším prvním příspěvkem. Pro toho, kdo děti nemá z jakéhokoliv důvodu (a může to být důvod velmi bolestný), může být pes, či zvíře obecně, dobrou náhražkou. Ale vždy to bude zvíře, ne dítě, ne syn, ne dcera. A stejně tak člověk nikdy nebude rodičem zvířeti. V tom se shodneme.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ze tebe bavi na me furt reagovat.

Reagovala bych na kohokoliv, kdo by se v takových tématech choval jako lopata. A ty to fakt děláš pořád dokola. Co to bylo posledně? Že je divný, že paní zdechli dva psi tak krátce po sobě?

Mrzí mě, že tady mluvíme pořád o nějakých náhražkách. Ano možná pro lidi, kteří touží po dětech a osud jim děti nedopřál, tam potom může být pes náhražkou, jak ventilovat rodičovské pudy.

Ale ne každý člověk musí nutně prahnout po potomstvu a to i přesto, že mu ve zplození potomka nic nebrání a cíleně si pořídí psa, ne jako náhradu za dítě, ale prostě proto, že chtějí žít se psem. Pes v těchto případech není náhražkou ničeho.
Přesto citová vazba k takovému psu může být kolikrát hlubší, než citové vazby některých biologických rodičů ke svým dětem.

Vím, že DÍTĚ je nedotknutelné zaklínadlo pro většinu populace. Ale já si prostě myslím, že láska a to i ta mateřská je něco jako chemický proces. Příroda prostě zařídila, aby jsme své potomky milovali, chránili a starali se o ně....a stejná chemie může způsobit, že svého psa milujeme stejně jako svého potomka...teda stejně intenzivně, ale samozřejmě ta láska je jiná, ale spíš se jedná o stejný rozdíl jako mám mezi svými dětmi....obě děti miluju, ale nemiluju je stejně, každé dítě miluju trochu jinak......můj syn je pro mě ten nejmilovanější člověk mužského pohlaví, moje dcera je pro mě nejmilovanější člověk ženského pohlaví, když to řeknu zjednodušeně.

Nejsmutnější na tom všem není, jestli má někdo psa jako náhražku, jestli někdo svého psa miluje láskou mateřskou všeochranitelskou a všeobímající, bezvýhradnou.....možná to je úchylné a nenormální, ale je to láska a pokud se to nezvrtne v lásku tzv. opičí, tak za mě super. a užívají si to všichni zůčastnění. Smutné spíš je, když ta mateřská láska nefunguje vůči vlastnímu potomkovi a jaké jsou potom důsledky.

Překvapuje mě, že když dojde řeč na lásku a začne se srovnávat dítě a pes, tak je to jak kdyby se píchlo do vosího hnízda a většina křičí "bože nesrovnávejte psa a dítě, bože raději si udělejte skutečného potomka, protože pes vám ho nahradit nemůže. Pořád je to bráno, že já jako ženská si místo mimča pořídím štěně, ale zamysleli jste se nad tím, že pes nemusí být nutně jako náhrada mimina.
Jsou tady bohužel i důchodkyně, co sice vychovali třeba i čtyři děti, ale ty čtyři děti nejsou schopní se postarat o jednu maminku. A má to prozaický důvod...není čas neboi se odstěhoivaly daleko a tak i návštěvy jsou zřídkavé. A tak si ta důchodkyně pořídí psa jako náhražku za dítě.....a potom ten pes dělá to, co by měly dělat její děti...miluje jí, tráví s ní čas, "povídá si s ní".
On totiž pes člověka bezvýhradně miluje, je mu věrný a neopustí ho, ať už je jeho člověk hezkej nebo ošklivej, mladej neboi starej, tenkej nebo tlustej, chudej nebo bohatej......zatímco spousta dětí, pro které by jejich maminky dýchaly, jsou pěkní parchanti.
Take ano, nesrovnávejme potomky a psy, protože někdy v některých případech z toho potomek nevyjde nejlíp.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Leithian, to není ale bezvýhradný souhlas s vaším prvním příspěvkem. Pro toho, kdo děti nemá z jakéhokoliv důvodu (a může to být důvod velmi bolestný), může být pes, či zvíře obecně, dobrou náhražkou. Ale vždy to bude zvíře, ne dítě, ne syn, ne dcera. A stejně tak člověk nikdy nebude rodičem zvířeti. V tom se shodneme.

Ja vim ze to neni bezvýhradny souhlas a uznavam ze proste veci malokdy podam presne. Kdo me zna uz vi jak co myslim. Tady to. Holt tak nefunguje. Furt na to zapomínám coz moje blbost dve.
Myslenka mého příspěvku byla druha cast toho co pises ted. Blbe podana za coz se omlouvam ale to je to to jedine.
Proste pes neni dite. A nikdy byt nemůže. Max nahrazka. Opice vam taky nenahradí partnera že.
Milovat zvire je v poradku. Milovat ho hodne taky. Ale neni v poradku povysovat ho nad své děti nebo partnera, ci rodiče. To prostě není normální ani v pořádku. Pokud něco z toho není pak ano pes je náhražka a pokud ma psi zivot proc ne.

impact napsal(a):
Reagovala bych na kohokoliv, kdo by se v takových tématech choval jako lopata. A ty to fakt děláš pořád dokola. Co to bylo posledně? Že je divný, že paní zdechli dva psi tak krátce po sobě?

Jestli nejsi úplně mimo pak víš že jsem se za to omlouvala a vysvětlila proč to bylo napsáno. Jaksi smazat to zpětně nejde. Ty tohle třeba neumíš tak se buď hoď do klidu nebo mě ignoruj.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Mrzí mě, že tady mluvíme pořád o nějakých náhražkách. Ano možná pro lidi, kteří touží po dětech a osud jim děti nedopřál, tam potom může být pes náhražkou, jak ventilovat rodičovské pudy.

Ale ne každý člověk musí nutně prahnout po potomstvu a to i přesto, že mu ve zplození potomka nic nebrání a cíleně si pořídí psa, ne jako náhradu za dítě, ale prostě proto, že chtějí žít se psem. Pes v těchto případech není náhražkou ničeho.
Přesto citová vazba k takovému psu může být kolikrát hlubší, než citové vazby některých biologických rodičů ke svým dětem.

Vím, že DÍTĚ je nedotknutelné zaklínadlo pro většinu populace. Ale já si prostě myslím, že láska a to i ta mateřská je něco jako chemický proces. Příroda prostě zařídila, aby jsme své potomky milovali, chránili a starali se o ně....a stejná chemie může způsobit, že svého psa milujeme stejně jako svého potomka...teda stejně intenzivně, ale samozřejmě ta láska je jiná, ale spíš se jedná o stejný rozdíl jako mám mezi svými dětmi....obě děti miluju, ale nemiluju je stejně, každé dítě miluju trochu jinak......můj syn je pro mě ten nejmilovanější člověk mužského pohlaví, moje dcera je pro mě nejmilovanější člověk ženského pohlaví, když to řeknu zjednodušeně.

Nejsmutnější na tom všem není, jestli má někdo psa jako náhražku, jestli někdo svého psa miluje láskou mateřskou všeochranitelskou a všeobímající, bezvýhradnou.....možná to je úchylné a nenormální, ale je to láska a pokud se to nezvrtne v lásku tzv. opičí, tak za mě super. a užívají si to všichni zůčastnění. Smutné spíš je, když ta mateřská láska nefunguje vůči vlastnímu potomkovi a jaké jsou potom důsledky.

Překvapuje mě, že když dojde řeč na lásku a začne se srovnávat dítě a pes, tak je to jak kdyby se píchlo do vosího hnízda a většina křičí "bože nesrovnávejte psa a dítě, bože raději si udělejte skutečného potomka, protože pes vám ho nahradit nemůže. Pořád je to bráno, že já jako ženská si místo mimča pořídím štěně, ale zamysleli jste se nad tím, že pes nemusí být nutně jako náhrada mimina.
Jsou tady bohužel i důchodkyně, co sice vychovali třeba i čtyři děti, ale ty čtyři děti nejsou schopní se postarat o jednu maminku. A má to prozaický důvod...není čas neboi se odstěhoivaly daleko a tak i návštěvy jsou zřídkavé. A tak si ta důchodkyně pořídí psa jako náhražku za dítě.....a potom ten pes dělá to, co by měly dělat její děti...miluje jí, tráví s ní čas, "povídá si s ní".
On totiž pes člověka bezvýhradně miluje, je mu věrný a neopustí ho, ať už je jeho člověk hezkej nebo ošklivej, mladej neboi starej, tenkej nebo tlustej, chudej nebo bohatej......zatímco spousta dětí, pro které by jejich maminky dýchaly, jsou pěkní parchanti.
Take ano, nesrovnávejme potomky a psy, protože někdy v některých případech z toho potomek nevyjde nejlíp.

Toto mi úplně mluví z duše. ❤️
Moc děkuju za to, že existuje člověk, ke kterému mám názorově tak strašně blízko, že mi připadá, jak kdybych to psala já.

I u nás v rodině jsme před 3 týdny přišli o psího kamaráda. Nejhůř to nesou děti a druhý pes. Já už jsem za život 2 psy pochovala a pokaždé to bolí, teď jsem se až nezdravě upnula na tu potvoru poslední (2 děti dospělé, 1 už začíná být samostatné a do vnoučat daleko). Myslím, že každý se se ztrátou vyrovnává jinak. Ne dobře, špatně, pomalu, rychle, úchylně nebo neúchylně, prostě jak kdo to “umí”.

Chtěla bych dodat mám rodinu, rodiče,sestru a vždy jsou pro mne velice důležití ,ale nikdo nepochopí úplně proč jsem tak smutná,nebo nechtějí, poněvadž rodiče už dva pejsky pohřbili a tehdy když jsme se nastěhovali do rodinného domku k nim tak jsem řekla pořiďte si znovu pejska a mamka řekla a kdo se o něj postará až tu nebudeme a já jí na to řekla vždyť jsme tady mi .Bylo jasno pořídili si pejska a dnes tatínkovi je 85 let a je vidět, že lidé kteří jsou zavislaci na psech neumí pořádně bez nich fungovat. To je ta obrovská láska,nic zhýralého, nenormálního.PES v životě některých lidí je víc než lidí a věřte, že jsem se setkala se spoustou pejskaru kteří to tak mají

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jestli nejsi úplně mimo pak víš že jsem se za to omlouvala a vysvětlila proč to bylo napsáno. Jaksi smazat to zpětně nejde. Ty tohle třeba neumíš tak se buď hoď do klidu nebo mě ignoruj.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Bronicek napsal(a):
Chtěla bych dodat mám rodinu, rodiče,sestru a vždy jsou pro mne velice důležití ,ale nikdo nepochopí úplně proč jsem tak smutná,nebo nechtějí, poněvadž rodiče už dva pejsky pohřbili a tehdy když jsme se nastěhovali do rodinného domku k nim tak jsem řekla pořiďte si znovu pejska a mamka řekla a kdo se o něj postará až tu nebudeme a já jí na to řekla vždyť jsme tady mi .Bylo jasno pořídili si pejska a dnes tatínkovi je 85 let a je vidět, že lidé kteří jsou zavislaci na psech neumí pořádně bez nich fungovat. To je ta obrovská láska,nic zhýralého, nenormálního.PES v životě některých lidí je víc než lidí a věřte, že jsem se setkala se spoustou pejskaru kteří to tak mají

Je to závislost "Kikusui a jeho spolupracovníci zjistili, že když si pes a jeho pán pohlédnou do očí, stoupá koncentrace oxytocinu nejen v těle člověka, ale také v těle psa. „Hormon lásky“, jak se oxytocinu někdy přezdívá, pak naladí mozek člověka i zvířete na přátelskou notu."

pohled do očí a oxitocin: https://www.ifauna.cz/psi/clanky/r/detail/8525/clovek-a-pes-aneb-hormon-lasky/

impact napsal(a):

🤣🤣🤣 Holka máš dost.

Ale no tak, dámy... Vážně vám nepřijde krajně nevhodné vyřizovat si osobní antipatie v takovém tématu? Nemůžete se přesunout do soukromých zpráv nebo aspoň témat "o ničem"? Tohle mi přijde ještě necitlivější než první komentář od 'leithian'.
Stejně tak si myslím, že není moc příjemné tu dále rozvíjet téma 'láska k dětem x láska ke psovi. Zadavatelka prostě utrpěla velkou ztrátu a přišla si sem vylít srdce a pro slova útěchy, místo toho tady čte toto...😕

Pro zadavatelku: je mi upřímně líto Vaší ztráty, ta bolest je ukrutná, držte se, hodně sil... Jen čas dokáže obrousit hrany. Moc dobře Vaši bolest chápu, já takovou prožila více než před rokem. A taky mé okolí nechápalo a nepochopilo, jak obrovská ta ztráta je... Zkuste si vyhledat diskuzi s názvem 'Jak se vysmutnit', počtěte si, přispějte, tam budete mít pocit, že jste mezi svýma....Pokud na to máte podmínky a sílu, zkuste se poohlédnout po novém psím kamarádovi, který Vám nasměřuje myšlenky jiným směrem a přinese do Vašeho života novou, i když jinou lásku. Za sebe doporučuju mrknout do útulku, ty opuštěné dušičky dokážou dát novému vztahu a lásce další rozměr - neskutečnou láskyplnou vděčnost a štěstí...

Turistka
Ale no tak, dámy... Vážně vám nepřijde krajně nevhodné vyřizovat si osobní antipatie v takovém tématu?


no přesně! To člověk v takové situaci určitě ocení.

Sardullah - myslím, že líp to asi napsat nešlo. Nejsem žádná "kučikuči" baba, ani na děti, ani na psy. Pes je pro mě parťák - partner v tom smyslu parťáctví, není to náhrada za dítě, ale odchod psa mě tak sešrotoval, že popsat se to dá jen těžko. Když někdo vroste do osrdí, je jedno, zda je to ten a nebo onen druh. Je to prostě důležitá bytost, která je naší součástí. Není dobré - pro toho psa - dělat ze psa dítě, ale jeho odchod může někoho bolet úplně stejně.

- není to náhrada za dítě, ale odchod psa mě tak sešrotoval,
že popsat se to dá jen těžko

Popsala jste to dokonale.
Nás doslova sešrotovala smrt kočičky .
Oba ...

...opravdu nelze srovnávat smrt milovaného dítěte a milovaného zvířete....po smrti dítěte už jenom přežíváte....po odchodu milovaného psa dříve či později začne s příchodem pejska nového
i nový začátek všeho krásného I bolestneho co jen se s milovaným chlupáčem prožít dá..ale plně chápu, že někomu pes může nahradit dítě, partnera, rodinu, ale chce si to udržet ke psů normální chování a zdravý vztah, pokud se začne zvíře prolidšťovat, a že to někteří dokáží vyšroubovat až do absurdity, tak tím je psovi akorát ubližováno.....

rapotacka11 napsal(a):
- není to náhrada za dítě, ale odchod psa mě tak sešrotoval,
že popsat se to dá jen těžko

Popsala jste to dokonale.
Nás doslova sešrotovala smrt kočičky .
Oba ...

Ano, protože nezáleží kdo je ta bytost, která odejde.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
...opravdu nelze srovnávat smrt milovaného dítěte a milovaného zvířete....po smrti dítěte už jenom přežíváte....po odchodu milovaného psa dříve či později začne s příchodem pejska nového
i nový začátek všeho krásného I bolestneho co jen se s milovaným chlupáčem prožít dá..ale plně chápu, že někomu pes může nahradit dítě, partnera, rodinu, ale chce si to udržet ke psů normální chování a zdravý vztah, pokud se začne zvíře prolidšťovat, a že to někteří dokáží vyšroubovat až do absurdity, tak tím je psovi akorát ubližováno.....

V tom máte pravdu, smutnou a těžkou - že po smrti dítětě pak už jen přežíváte - to je těžká pravda, i když jsem to sama nezažila, musí to být strašlivý a vůbec nechápu, jak člověk může fungovat dál. V tom je pravda ten rozdíl, že ta ztráta je v tomhle krutější, mnohonásobně krutější.
Já myslím, ale, že každý mluví o tom momentu ztráty, kdy ta bytost odejde. Nebo já to tak aspoň vnímám.

turistka napsal(a):
Ale no tak, dámy... Vážně vám nepřijde krajně nevhodné vyřizovat si osobní antipatie v takovém tématu? Nemůžete se přesunout do soukromých zpráv nebo aspoň témat "o ničem"? Tohle mi přijde ještě necitlivější než první komentář od 'leithian'.
Stejně tak si myslím, že není moc příjemné tu dále rozvíjet téma 'láska k dětem x láska ke psovi. Zadavatelka prostě utrpěla velkou ztrátu a přišla si sem vylít srdce a pro slova útěchy, místo toho tady čte toto...😕

Pro zadavatelku: je mi upřímně líto Vaší ztráty, ta bolest je ukrutná, držte se, hodně sil... Jen čas dokáže obrousit hrany. Moc dobře Vaši bolest chápu, já takovou prožila více než před rokem. A taky mé okolí nechápalo a nepochopilo, jak obrovská ta ztráta je... Zkuste si vyhledat diskuzi s názvem 'Jak se vysmutnit', počtěte si, přispějte, tam budete mít pocit, že jste mezi svýma....Pokud na to máte podmínky a sílu, zkuste se poohlédnout po novém psím kamarádovi, který Vám nasměřuje myšlenky jiným směrem a přinese do Vašeho života novou, i když jinou lásku. Za sebe doporučuju mrknout do útulku, ty opuštěné dušičky dokážou dát novému vztahu a lásce další rozměr - neskutečnou láskyplnou vděčnost a štěstí...

Mě to klepnutí přes prsty nevhodné nepřijde, protože věřím tomu, že teď to udělala naposledy a příště se v tak citlivých tématech podobným poznámkám vyhne.

Zrzavci napsal(a):
V tom máte pravdu, smutnou a těžkou - že po smrti dítětě pak už jen přežíváte - to je těžká pravda, i když jsem to sama nezažila, musí to být strašlivý a vůbec nechápu, jak člověk může fungovat dál. V tom je pravda ten rozdíl, že ta ztráta je v tomhle krutější, mnohonásobně krutější.
Já myslím, ale, že každý mluví o tom momentu ztráty, kdy ta bytost odejde. Nebo já to tak aspoň vnímám.

..říká se že když člověk ztratí rodiče, ztrácí minulost, když dítě, tak budoucnost....máme to už podruhé v blízké rodině a je to děsivý....máte pravdu, já jenom to srovnávání.....

Ono totiž u dítěte tak nějak nepředpokládáte, že by zemřelo dřív. U toho psa s tím bohužel musíte počítat od začátku. Všichni víme, že kolem 15-ti let to většinou u psa přijde.

Bronicek je mi líto vaší tráty a držte se, ono to vážně strašně bolí. Mně z toho vždy pomůže pes nový, nové zážitky, nové lumpárničky. Držím pěsti, ať je brzy líp.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..říká se že když člověk ztratí rodiče, ztrácí minulost, když dítě, tak budoucnost....máme to už podruhé v blízké rodině a je to děsivý....máte pravdu, já jenom to srovnávání.....

S těma rodičema - tam to může mít ale člověk jinak - přece není nutno o minulost přijít, máme ji hluboko v sobě, spoustu jsme toho prožili, zažili. Po nějaké době mi už šlo veselý vzpomínání (heh, paradoxně mě tohle naučila právě útulková fena na dožití. Když mi odešla, nějak mi zanechala něco-cosi, co to způsobilo, že tenhle stav se dostavil, sám nějak. Že smutek přemohly veselý a ftipný historky a je to moc hezký vpomínání. A i když jinak se se smrtí neumím vyrovnat, tak když pak odešla i máma, měla jsem od Bubrdle už mustr, podle kterýho ten smutek běžel - nevím jak to jinak napsat). Ale věřím hluboce, že odejde-li dítě, tak do tohoto stavu dojít nikdy nelze a musí to být neskutečná bolest, která člověka už nikdy neopustí,

Zrzavci napsal(a):
S těma rodičema - tam to může mít ale člověk jinak - přece není nutno o minulost přijít, máme ji hluboko v sobě, spoustu jsme toho prožili, zažili. Po nějaké době mi už šlo veselý vzpomínání (heh, paradoxně mě tohle naučila právě útulková fena na dožití. Když mi odešla, nějak mi zanechala něco-cosi, co to způsobilo, že tenhle stav se dostavil, sám nějak. Že smutek přemohly veselý a ftipný historky a je to moc hezký vpomínání. A i když jinak se se smrtí neumím vyrovnat, tak když pak odešla i máma, měla jsem od Bubrdle už mustr, podle kterýho ten smutek běžel - nevím jak to jinak napsat). Ale věřím hluboce, že odejde-li dítě, tak do tohoto stavu dojít nikdy nelze a musí to být neskutečná bolest, která člověka už nikdy neopustí,

......je to strašně těžké téma...jenom si tak říkám, co tu jednou budu dělat bez mamči a bez Keliše....

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
......je to strašně těžké téma...jenom si tak říkám, co tu jednou budu dělat bez mamči a bez Keliše....

To já už bez mamky jsem skoro 5 let, bez psa skoro 3...a je to síla:-((((....ale mám nově vnoučata, tak je zase jiná radost a starost....ale mamku a psa mi nikdo nenahradí a bolí to pořád....pořád vzpomínám a je mi po nich po obou smutno..

Ještě jednou se vrátím k těm dětem a už žádné srovnávání se psy.
K tomu, že po smrti dítěte už je to jenom přežívání...dítě mi neumřelo a doufám, že žádné svoje dítě nepřežiju, ale třeba mojí babičce umřely 3 děti...v miminkovském a batolecím věku. Dřív prostě ta úmrtnost dětí bývala větší. a úmrtí dítěte nebyla zas až taková vzácnost...ale i po takové strašné ztrátě se muselo žít dál. Rodiny bývaly početnější a mámu prostě potřebovaly ostatní děti.
Ono je velký rozdíl, když umře např. vymodlený jedináček.......a nebo, když umře dítě, ale doma jich máte ještě 5, 6...10....ne v té bolesti, ale v té motivaci žít. Prostě s tolika dětma nemůže člověk na život rezignovat a jen přežívat...musí fungovat.

Tak ono asi i záleží v jaksm věku zemře. Ztráta novorozence, kojence musí být strašně bolestivá a celkově příšerná. Ale pořád si myslím, že se to dá zvládnout lépe, než když člověku umře třeba pětileté, desetileté dítě. Přeci jen novorozenci opravdu umírají často (v okolí 2 momentálně) a většinou si ty rodiče udělají tak nějak nové. To víceleté už novorozenec nenahradí. Teď jedné známé zemřel manžel a rok na to jediný syn 19let při autonehodě, nevidí důvod žít.

Se zakladatelkou soucitim a přeji moc sil ke zvládnutí situace

Velmi smutné téma. Pro mě stále bolestné, i když je mamka pryč přes rok...

Troufám si říct , že každý odchod blízké bytosti prožívá po svém a míra bolesti a intenzity je závislá na jejich vztahu.
A je uplne jedno zda je to rodič, manžel, sourozenec, dítě nebo pes, kočka. Ta bolest je mučiva stejnou silou....

Samozřejmě je v běhu života přirozené pohřbít stare rodiče, kteří si svůj život prožili naplno, stejně tak přežít zvíře, které má dáno zde mnohem méně let než my... nechci ani pomýšlet na bolest při přežití dítěte,,,tam to navíc neni fér a přirozené, když ten človíček nedostal šanci svůj život prožít....
Taky odborníci uvádí, že vyrovnání se ztrátou blízké dospělé osoby je 1 rok+ u deti 3+

Každý se vyrovnává se ztrátou jinak dlouuho a po svém a zlehčovat něčí bolest může jen deb il a to ho urážím, protože ten za to aspon nemůže

No a co je uchylne, zdravé a co není, toť otázka ...

Ona taková nezdrava opičí láska k dítěti napáchá škody, kdy dospělé ditko není schopno od svoji matky odejít, protože ta ho nepustí, citové vydírá, je taky pěkná úchylnost...
A takových nezdravych ,uchýlných lidských vztahu je ...

Takze jak píše sardullah pokud zajistím psovi hezky PSÍ život, tak tomu psovi je jedno jestli mu říkám miminko nebo bobiku. Jestli jsem jeho maminka nebo panička.... kojit ho, přebalovat a dávat mu dudlika nebudu:-) a to, že si k němu vytvořím citový vztah, který bude pri úmrtí psa sakra bolet je pro průměrně emočně citlivou osobu asi normální...
A bolet mě to bude i se dvěma detma, manželem a dalším psem vedle sebe

eni napsal(a):
To já už bez mamky jsem skoro 5 let, bez psa skoro 3...a je to síla:-((((....ale mám nově vnoučata, tak je zase jiná radost a starost....ale mamku a psa mi nikdo nenahradí a bolí to pořád....pořád vzpomínám a je mi po nich po obou smutno..

..budu to mít stejně....vnuka mám, miluju ho, ale nejsem moc hlídací babička, vlastně ani mně to mateřství moc neoslovilo, s dcerou spíš kamarádky....taťka mi odešel na rakovinu ano ne v šedesáti, bylo to kruté, ale s tou mamkou to vůbec...až se mi z toho všeho chce brečet...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..budu to mít stejně....vnuka mám, miluju ho, ale nejsem moc hlídací babička, vlastně ani mně to mateřství moc neoslovilo, s dcerou spíš kamarádky....taťka mi odešel na rakovinu ano ne v šedesáti, bylo to kruté, ale s tou mamkou to vůbec...až se mi z toho všeho chce brečet...

Úplně Vás chápu...já tátu ještě mám, ale ten vztah je zvláštní..naši se rozvedli, bylo mi asi 13, až teď v posledních letech jsme se trochu sblížili, ale s maminkou to bylo úplně jiné...vídali jsme se denně, denně k nám chodila na zahradu...já jsem měla ještě když žila několikrát sen, jak mi umřela a budila jsem se úplně zničená. Potom dostala Alzheimera a stal se z ní někdo úplně jiný...já ji vlastně ztratila ještě za jejího života...když odešla, bylo to pro ni určitě vysvobození, čekali jsme to, byla jsem na její smrt připravená, ale stejně mě to hodně zasáhlo..nejhorší jsou výčitky, co jsem měla udělat jinak..
Užívejte si s maminkou co nejvíc to jde, smrt k životu patří, já si chodím poslední dobou povídat na hřbitov jak s maminkou, tak s jejími rodiči. Vnoučata hlídám, musím, mají teď mimčo, ale jsem unavená už a někdy bych si přála vrátit čas...

eni napsal(a):
Úplně Vás chápu...já tátu ještě mám, ale ten vztah je zvláštní..naši se rozvedli, bylo mi asi 13, až teď v posledních letech jsme se trochu sblížili, ale s maminkou to bylo úplně jiné...vídali jsme se denně, denně k nám chodila na zahradu...já jsem měla ještě když žila několikrát sen, jak mi umřela a budila jsem se úplně zničená. Potom dostala Alzheimera a stal se z ní někdo úplně jiný...já ji vlastně ztratila ještě za jejího života...když odešla, bylo to pro ni určitě vysvobození, čekali jsme to, byla jsem na její smrt připravená, ale stejně mě to hodně zasáhlo..nejhorší jsou výčitky, co jsem měla udělat jinak..
Užívejte si s maminkou co nejvíc to jde, smrt k životu patří, já si chodím poslední dobou povídat na hřbitov jak s maminkou, tak s jejími rodiči. Vnoučata hlídám, musím, mají teď mimčo, ale jsem unavená už a někdy bych si přála vrátit čas...

..ja měla krásný vztah i s taťkou, ale máma je prostě máma, bydlí kousek ode mně a denně si voláme, ale je jí osmdesát tak člověk tak nějak počítá s kdečim, ale zatím je čiperna a doufám, že ještě dlouho bude...A. je šílená nemoc....nakonec je to vysvobození pro všechny, ale to sledování jak u člověka ta nemoc postupuje je strašné a k uzoufáni.....ja si takhle v duchu často povídám s taťkou....alespoň na chvilku se vrátit do dětství, to bych si moc přála, mít zase všechny drahé pospolu, ta bezstarostnost, krásné prázdniny se zvířaty u babičky....

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..ja měla krásný vztah i s taťkou, ale máma je prostě máma, bydlí kousek ode mně a denně si voláme, ale je jí osmdesát tak člověk tak nějak počítá s kdečim, ale zatím je čiperna a doufám, že ještě dlouho bude...A. je šílená nemoc....nakonec je to vysvobození pro všechny, ale to sledování jak u člověka ta nemoc postupuje je strašné a k uzoufáni.....ja si takhle v duchu často povídám s taťkou....alespoň na chvilku se vrátit do dětství, to bych si moc přála, mít zase všechny drahé pospolu, ta bezstarostnost, krásné prázdniny se zvířaty u babičky....

Ano, možnost vrátit se na chvíli do dětství...já se do něj často teď vracívám ve vzpomínkách, třeba před usnutím a taky hodně vyprávím nejstaršímu vnukovi ( 5 let ) moje zážitky z dětství, co jsem prožívala u babičky a on se zaujetím poslouchá..zrovna dnes jsem mu vyprávěla o mé babičce z Moravy a já se tak vrátila o mnoho let zpět...tohle mě baví s vnukem nejvíce, to vyprávění a když on poslouchá. Mně babička taky hodně vyprávěla o svém dětství a ráda na to vzpomínám...s tím mladším to bohužel nejde, má aspergův syndrom, škoda, je mi to moc líto....uvědomila jsem si, jaké jsem měla velké štěstí, že oba moji kluci byli zdraví...

Tak se omlouvám, že jsem trochu zaplevelila toto vlákno s původně jiným tématem..

eni napsal(a):
Ano, možnost vrátit se na chvíli do dětství...já se do něj často teď vracívám ve vzpomínkách, třeba před usnutím a taky hodně vyprávím nejstaršímu vnukovi ( 5 let ) moje zážitky z dětství, co jsem prožívala u babičky a on se zaujetím poslouchá..zrovna dnes jsem mu vyprávěla o mé babičce z Moravy a já se tak vrátila o mnoho let zpět...tohle mě baví s vnukem nejvíce, to vyprávění a když on poslouchá. Mně babička taky hodně vyprávěla o svém dětství a ráda na to vzpomínám...s tím mladším to bohužel nejde, má aspergův syndrom, škoda, je mi to moc líto....uvědomila jsem si, jaké jsem měla velké štěstí, že oba moji kluci byli zdraví...

Tak se omlouvám, že jsem trochu zaplevelila toto vlákno s původně jiným tématem..

..děkuji za Vaše povídání...ja zase vnukovi čtu svoje knížky které jsem jako dítě milovala a jemu se líbí, miluje zvířata, to má po mně i dceři....ano zdravé dítě je největší zázrak a štěstí...vnuk má epilepsii, ale drží se to pod kontrolou.....

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..ja měla krásný vztah i s taťkou, ale máma je prostě máma, bydlí kousek ode mně a denně si voláme, ale je jí osmdesát tak člověk tak nějak počítá s kdečim, ale zatím je čiperna a doufám, že ještě dlouho bude...A. je šílená nemoc....nakonec je to vysvobození pro všechny, ale to sledování jak u člověka ta nemoc postupuje je strašné a k uzoufáni.....ja si takhle v duchu často povídám s taťkou....alespoň na chvilku se vrátit do dětství, to bych si moc přála, mít zase všechny drahé pospolu, ta bezstarostnost, krásné prázdniny se zvířaty u babičky....

Mamce je 82...vůbec si raději nepřipouštím, že mě jednou opustí. Samozřejmě i maminka si uvědomuje svůj věk a tak mívá občas "pohřební" řeči....no říkám jí vždycky, ať na umírání rychle zapomene, že to vidím minimálně na 96 let...a to teda máme ještě před sebou 14 let.

Je to jediný člověk na světě, který by za mě dýchal. Jako vůbec si neumím představit, že někdo bydlí od maminky daleko, že se kvůli vzdálenosti, práci, povinnostem navštěvují třeba jednou za měsíc a nebo i méně. Já jsem u mamky minimálně obden...i kdyby to měla být půlhodinka, kterou u ní strávím.

Do smrti smrťoucí jí budu vděčná za svoje krásné dětství..i když moc peněz jsme neměly, protože samožvitelka...tak to dětství bylo za všechny prachy. A vzpomínky na dětství jsou něco, co mi už nikdy nikdo nevezme.

Jinak "ten němec, co schovává ty věci", tak to je opravdu strašný, starala jsem se o tchána s touhle nemocí a ke konci to opravdu nebylo hezký....co mu umřela manželka, tak to šlo neuvěřitelným fofrem. Co mě trochu hřálo na srdíčku je, že mě poznával do poslední chvíle...jako jedinou. Takže snad ta moje péče byla maximum, co jsem mu mohla dát. Poděkování, že to byl ten nej tchán na světě.

V listopadu mi zemřel pes, v lednu mamka 80 let a teď v červnu táta 83 let. Mamka měla alzheimera, tak mi odcházela už spoustu let a už dlouho, i když tu byl stále stín toho člověka, kterého jsme milovali, se mi po ní stýskalo. Táta byl na tom dobře rozumově až do konce, měl rakovinu a zemřel 14 dní na to, co jsme zjistili, že se mu vrátila, ale že to nění dobrý, jsme tušili delší dobu, dost spal, přestal na jaře jezdit na kole a přestával mít chuť k jídlu. Bydlel s námi v domě a těžko se mi s tím smiřuje. Pořád ho všude vidím, když jedeme od tchýňových, chybí mi jak mi volal, když už přijedeme, chybí mi jak pořád jezdil rád na kole do obchodu něco nakupovat. Je spoustu věcí, které mi ho připomínají a upřimně jsem myslela, že tu pár let s námi ještě pobude.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..děkuji za Vaše povídání...ja zase vnukovi čtu svoje knížky které jsem jako dítě milovala a jemu se líbí, miluje zvířata, to má po mně i dceři....ano zdravé dítě je největší zázrak a štěstí...vnuk má epilepsii, ale drží se to pod kontrolou.....

Tak držím palce s tou epilepsií...aspergy taky někdy doprovází....ono všude je asi něco, každý si neseme na zádech svůj kříž...i já Vám děkuji za povídání, trochu jsem se tady vypsala..

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Mamce je 82...vůbec si raději nepřipouštím, že mě jednou opustí. Samozřejmě i maminka si uvědomuje svůj věk a tak mívá občas "pohřební" řeči....no říkám jí vždycky, ať na umírání rychle zapomene, že to vidím minimálně na 96 let...a to teda máme ještě před sebou 14 let.

Je to jediný člověk na světě, který by za mě dýchal. Jako vůbec si neumím představit, že někdo bydlí od maminky daleko, že se kvůli vzdálenosti, práci, povinnostem navštěvují třeba jednou za měsíc a nebo i méně. Já jsem u mamky minimálně obden...i kdyby to měla být půlhodinka, kterou u ní strávím.

Do smrti smrťoucí jí budu vděčná za svoje krásné dětství..i když moc peněz jsme neměly, protože samožvitelka...tak to dětství bylo za všechny prachy. A vzpomínky na dětství jsou něco, co mi už nikdy nikdo nevezme.

Jinak "ten němec, co schovává ty věci", tak to je opravdu strašný, starala jsem se o tchána s touhle nemocí a ke konci to opravdu nebylo hezký....co mu umřela manželka, tak to šlo neuvěřitelným fofrem. Co mě trochu hřálo na srdíčku je, že mě poznával do poslední chvíle...jako jedinou. Takže snad ta moje péče byla maximum, co jsem mu mohla dát. Poděkování, že to byl ten nej tchán na světě.

...u nás se obracela každá koruna, ale dětství jsem měla přebohate a stále vzpomínám.....

eni napsal(a):
Tak držím palce s tou epilepsií...aspergy taky někdy doprovází....ono všude je asi něco, každý si neseme na zádech svůj kříž...i já Vám děkuji za povídání, trochu jsem se tady vypsala..

..děkuju

Andrýsek3 napsal(a):
Tak ono asi i záleží v jaksm věku zemře. Ztráta novorozence, kojence musí být strašně bolestivá a celkově příšerná. Ale pořád si myslím, že se to dá zvládnout lépe, než když člověku umře třeba pětileté, desetileté dítě. Přeci jen novorozenci opravdu umírají často (v okolí 2 momentálně) a většinou si ty rodiče udělají tak nějak nové. To víceleté už novorozenec nenahradí. Teď jedné známé zemřel manžel a rok na to jediný syn 19let při autonehodě, nevidí důvod žít.

...v nejbližší rodině dtto - manželka příbuzného spáchala sebevraždu a syn se pár let nato zabil při autonehodě (respektive jej zabilo nezodpovědné hovado za volantem, které předjíždělo přes dvě čáry - zabil dotyčného syna, který měl navíc vedle sebe na sedadle snoubenku)... Dotyčný pak přemýšlel o pořízení psa, i jsem mu to opakovaně doporučovala...ale není duší pejskař!
Každopádně jej strašně obdivuji, že tyto tak šílené dvě rány osudu zvládl a za pár dní má slavit již 88 let (manželka mu odešla ve věku tuším 46 let a syn ve věku 30 let).

fikovnice napsal(a):
...v nejbližší rodině dtto - manželka příbuzného spáchala sebevraždu a syn se pár let nato zabil při autonehodě (respektive jej zabilo nezodpovědné hovado za volantem, které předjíždělo přes dvě čáry - zabil dotyčného syna, který měl navíc vedle sebe na sedadle snoubenku)... Dotyčný pak přemýšlel o pořízení psa, i jsem mu to opakovaně doporučovala...ale není duší pejskař!
Každopádně jej strašně obdivuji, že tyto tak šílené dvě rány osudu zvládl a za pár dní má slavit již 88 let (manželka mu odešla ve věku tuším 46 let a syn ve věku 30 let).

To mi připomnělo tohle. Přítelovo známý, přišel domů obě děti našel mrtvé (3 a 5 let), manželka nikde. Po pár hodinách se od policie dozvěděl, že je taky mrtvá, skočila pod vlak. Měla deprese a psychické problémy. Rodina manželky mu dost vyčítala, že jí neuhlídal. Navíc to tenkrát tisk hezky rozmáznul, dostali se i k fotkám z místa činu.

Přiznal, že to chtěl taky ukončit. Překonal to, má novou rodinu. Vypadá spokojeně. S rodinou bývalé manželky přerušil veškerý kontakt, nikdy mu to nepřestali vyčítat...

elisak napsal(a):
To mi připomnělo tohle. Přítelovo známý, přišel domů obě děti našel mrtvé (3 a 5 let), manželka nikde. Po pár hodinách se od policie dozvěděl, že je taky mrtvá, skočila pod vlak. Měla deprese a psychické problémy. Rodina manželky mu dost vyčítala, že jí neuhlídal. Navíc to tenkrát tisk hezky rozmáznul, dostali se i k fotkám z místa činu.

Přiznal, že to chtěl taky ukončit. Překonal to, má novou rodinu. Vypadá spokojeně. S rodinou bývalé manželky přerušil veškerý kontakt, nikdy mu to nepřestali vyčítat...

...k těm fotkám...příbuzní po mně tehdy chtěli, abych zjistila, zda se dotyčný zemřelý při autonehodě netrápil - chtěli vědět v podstatě, jestli byl mrtvý na místě. No a já blbá jim přislíbila pomoc - toto už nikdy neudělám!!! Fotky ze soudní pitvy už z hlavy totiž nikdy nevymažu, a ten zemřelý mi byl téměř bratrem!