Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové XVI. Kdy do důchodu

Výkony canisterapeutických psů jsou jen zdánlivě nenáročné. Mají-li se hodinu či dvě podřizovat potřebám terapie, byť té nejjednodušší, znamená to pro ně chovat se přiměřeně místu a stavu pacienta či klienta, což má obvykle daleko k přirozenému aktivnímu, temperamentnímu a zkoumavému chování zvířete. Ještě více se musí přizpůsobit chování psů klinicky využívaných, proto je přirozené, že jejich opotřebovanost je obdobná jako u výkonných sportovních nebo služebních psů.

A zatímco služební psi dosahují standardní výkonnosti mezi třetím a čtvrtým rokem a prakticky u všech ozbrojených složek se vyřazují nejvíce mezi osmým a desátým rokem, klinicky využívaní psi se mají dlouho co učit a o jejich optimální výkonnosti lze mluvit kolem pátého roku. Taková výkonnost, byť s klesající pracovní intenzitou, se udrží přibližně do desátého roku.

Sisyfovská práce

Magistra Iva Bajtlerová považuje srovnávání výkonnosti tak odlišně využívaných psů za dosti problematické, přesto se o to pokouší: „Příprava psa pro canisterapii, a zvláště tu ambulantní, není něco jako naučit sportovního psa poslušnosti, stopám a obranám. To se dá naučit přibližně do 1,5 roku věku psa a vrcholu všestranné výkonnosti dosahuje obvykle mezi 3. a 5. rokem. U canisterapie může pes získat základy do patnácti měsíců a standardní canisterapeutická příprava trvá asi tak do tří let. Pro širší či specifické klinické využití se však pes učí ještě déle. Přičemž už nemusí jít jen o systematické učení, ale zvíře musí získat zkušenosti s terapií v různém prostředí, u různých klientů. A to nelze urychlit, protože klienty není možné si vybírat. Vyskytují se mezi nimi i výrazné individuality a psi si na ně zvykají déle, někteří psi si nezvyknou vůbec.“ Zároveň magistra konstatuje, že dělat klinickou canisterapii je tak trochu sisyfovská práce. Optimální výkonnost lze podle ní očekávat ve věku kolem 5 let, ale od 7. roku je pes zase rychleji unavitelný.

Optimální volba

A tak kdo chce dělat ambulantní canisterapii profesionálně, musí si uvědomit, že už kolem sedmého roku věku čtyřnohého pomocníka se blíží chvíle, kdy je třeba uvažovat o nástupci. A má-li být přinejmenším tak dobrý nebo ještě lepší, měly by takové úvahy vycházet z vyhodnocení celé řady pohledů a zvažovat přednosti i slabší stránky využívaných plemen, chovných stanic (chovných linií), způsobů výchovy a výcviku, terapeutického využívání, ambulantního režimu apod. Z toho je vidět, že práce dobrovolníka i profesionála s canisterapeutickým psem nikdy nekončí. Výcvik a sbírání zkušení samotným psem probíhá dlouho, a canisterapeutická zkouška, byť nepostradatelná, představuje jen dílčí zlomek v rámci několikaletého snažení. O to více je třeba si vážit každého dobrovolníka, který se snaží pomoci druhým svým vlastním psem. Dělat canisterapii však není jen o čase věnovaném přípravě a využívání psa, ale také o nemalých finančních nákladech na pořízení psa a na péči o něho. Proto je vhodné brát v úvahu i aspekty, které přispívají k délce života psa (např. plemeno, zdravotní stav psů z chovné linie). Je pak škoda, když pes na vrcholu výkonnosti odejde do psího ráje, jako tomu bylo třeba u pětileté fenky Jessy Bernského salašnického psa, které byla věnována 15. část seriálu. Několik dní po fotografování při terapii v ústecké nemocnici uhynula.

Do důchodu pozvolna

Zajímavou zkušenost má s odchodem do psího důchodu Iva Bajtlerová se svojí fenkou Peruánského naháče Agátou. Po téměř desetiletém zapojení Agáty do ambulantní terapie magistra usoudila, že její únava už se projevuje dosti výrazně, takže ji od jedenácti let nechá doma, přesněji řečeno, nebude ji pro terapie již využívat. Únava se projevovala v pomalejších reakcích a především v dlouhé době potřebné k nabrání nových sil. Tak v ambulanci větší část doby prospala nebo odpočívala na odkládacím místě. Stalo se však něco neočekávaného. Snad po osmi měsících odpočinku Agáta natolik zregenerovala, že z přemíry energie doma začala vyvádět jako mladý pes – trhala, co mohla, neposlouchala a utíkala (aby ne, když ji panička už ve třech letech naučila otevírat dveře pro klienty na vozíčku). A tak se magistra vrátila k omezenému využívání peruánky: „Opět jsem ji začala občas brát do ambulance a především k dětem do školy, kde dělá radost a pomáhá v učení osmdesáti dětem. Její návrat uvítaly mnohé i proto, že ji znají už od svých tří čtyř let.“

Činitele ovlivňující výkonnost

Životopis Agáty by byl velmi dlouhý, ale co je důležité, že ani při enormním zatížení za celých dvanáct let neonemocněla. Iva Bajtlerová to přičítá nejen jejímu dobrému kořínku, ale také relaxačním možnostem. V dobách největšího vytížení vyjížděla s ní i s dalším psem za město, aby se mohli proběhnout a uvolnit. Také po příjezdu z ambulance domů měla Agáta možnost být venku na zahradě podle libosti i se svým canisterapeutickým parťákem Edym. „On jistě přispěl k jejímu oživení ve věku kolem šesti let. Agáta se mně tehdy jevila jako vyhořelé stvoření. Jakmile se vedle mí objevil Edy, náhle ožila, začala si opět hrát, dělat legraci. Oběma soužití velmi prospívalo. Psi si rozhodně lépe rozumějí a dokážou navzájem vyhovět než člověk a pes,“ konstatuje terapeutka. Zdravotní stav a kondici Agáty nepochybně ovlivnila také její otužilost. „Nikdy jsem jí nedávala dečku, neboť když chtěla jít v zimě ven, tak jsem ji sledovala, a dokud byla aktivní, chladem netrpěla. Jakmile se unavila, sama se vrátila domů nebo přišla na zavolání. Délka pobytu venku byla úměrná teplotě. Za silného mrazu to bylo třeba jen několik minut. Díky otužilosti jí nikdy nedělaly žádné problémy ani přechody z chladu do tepla a naopak,“ říká magistra a dodává, že za samozřejmost považuje správnou výživu, což dnes, při velkém výběru krmiv, není žádný problém, jen je třeba se v nabídce správně orientovat. A tak zřejmě šťastný výběr psa, pohybová relaxace, otužilost, výživa a přiměřené pracovní zatížení jsou činitele, které umožnily Agátě poskytovat dlouhá léta úctyhodnou pomoc lidem, ale také se podílet na přípravě dobrovolníků i profesionálů zabývajících se canisterapií.

Trochu statistiky

Ročně pomohla Agáta průměrně 165 dětem, které nereagovaly na běžnou terapii, v ambulanci odpracovala za svou „canisterapeutickou kariéru“ více než 420 hodin čistého času. Asistovala u 53 kurzů různého typu doma a na Slovensku, na 8 přednáškách a workshopech doma, na Slovensku, v Polsku a v Německu. A těžko se dopočítat dalších akcí ve prospěch dětí v pěstounské péči, pacientů a klientů v nemocnicích v Mostě, v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, ve speciální škole v Poděbradech a v domovech důchodců. Stejně složité je dopočítat se absolventů kurzů či stážistů z VŠ, kterým Agáta předváděla své terapeutické umění, ale nepochybně to bude více než tři sta osob. A dlouhý by byl i výčet druhů terapií, při kterých Agáta působila. Přesto všechno je peruánská naháčka i ve svých třinácti letech přiměřeně svěží a na závěr úvah o důchodovém věku canisterapeutického psa nezbývá než popřát všem dobrovolníkům i profesionálům, aby i oni měli takového dlouhověkého pracanta. Je pravda, že v něčem je potřebné štěstí, ale v mnohém tomu může pomoci panička či páníček.