Moje chovatelské zážitky, 2. část – Amazoňan oranžovokřídlý (Amazona amazonica)
V listopadu 2010 jsem si koupil své první amazoňany. Do té doby jsem 35 let choval amadiny, astrildy kardinály a z větších papoušků jen papoušky Austrálie, mníšky, alexandry, nandeje. Z tropických jihoamerických nic… Amazoňan oranžovokřídlý byl tehdy zařazen do seznamu CITES I.
Nedlouho před koupí byl přeřazen do CITES II a tím, že už nepodléhal registraci, se stal pro mě lákavějším. Nezastírám, že důvodem koupě byla i cena, tehdy 6 000, která byla poloviční než cena atraktivněji zbarveného a poněkud většího amazoňana modročelého. Dodnes tento cenový rozdíl trvá. O co je oranžovokřídlý nazývaný též venezuelský menší, o to pronikavější je jeho hlas. Celý den je celkem hlasový klid, ale ráno a večer si holt zakřičí jako všichni amazoňani, ale choulostiví sousedé, ráno dlouho spící, z toho jsou na mrtvici.
Papoušky 4 měsíce staré, údajně pár, jsem osobně odebral od chovatele z jižní Moravy, který je choval v tradiční blokové venkovní voliéře. Ptáci vypadali velice pěkně, byli ještě s rodiči a při vstupu chovatele do voliéry brali z ruky piškoty mladí i staří.
První zimu přečkali v metrové kleci v bytě. Druhý rok již byli ve čtyřmetrové voliéře v polovině rozdělené na zděný zálet a výlet krytý plastovou vlnovkou, boční stěny zděné, předek pletivo a zasklená krmná chodbička.
Byli tam společně s párem stejně starých amazoňanů modročelých. Další rok už samostatně. Léto trávili vždy venku a zimu v dvoumetrové kleci v suterénu domu stejně jako ostatní teplomilní ptáci. Musím přiznat, že za těch 8 let se osazenstvo z teplých krajin hodně rozrostlo a prostor zimování už byl přeplněn. No, v létě si to 6 měsíců venku vynahradili.
Očekávání zahnízdění
Ve voliéře měli dvě prkenné budky. Jednu uvnitř, druhou ve výletu. Pátý rok už jsem se obával, že mám 2 samce, ale mátlo mě, že se ptáci dobře snáší. Údajné samici jsem nechal udělat DNA. Byla to skutečně samice. Vzorek samce jsem neposílal. Podle vzhledu a chování jsem byl přesvědčen, že je to samec. Čas plynul a pořád nic. Ptáci prolézali a okusovali venkovní budku, vyhrabávali hobliny a štěpky z větví.
V zimovišti zjara projevovali známky toku. Po přestěhování ven ještě nějaký čas a pak se to utlumilo. Blížila se zima, teploty klesaly k nule, ale venezuelci se začali projevovat jako v toku. Přišly mrazy a stěhování do domu. Tak se to opakovalo každý rok. Mnozí chovatelé by se jich už zbavili nebo vyměnili partnera. Mně se stále vybavovala věta, kterou napsala R. Lowová v jednom starším textu, že: „Amazoňany oranžovokřídlé není tak snadné přimět k hnízdění.“
Změna zimoviště
V únoru 2017 vyvrcholily stížnosti spolumajitele domu, který bydlí nad suterénem s papoušky. Prý je ráno slyší i přes okna a chce si v sobotu a v neděli dopoledne pospat.
Vyšel jsem vstříc. Suterén má velká okna na jih, dříve tam byl byt. S prodlužujícím se dnem se papoušci ozývali už v šest hodin. Zatemnil jsem je a den ptákům začínal v 7 hodin. Ani to nestačilo. Prodloužil jsem jim noc do 8.30, a i to bylo v sobotu a v neděli málo. Mořit všechny přezimující ptáky na sklonku zimy dlouhou tmou, to je nemožné.
Aby byl klid, zbývaly dvě možnosti. Oranžovokřídlé prodat, nebo je nechat venku. Rozhodl jsem se, že zimu 2017/18 přečkají „venku“.
Ptáci byli zvyklí nocovat uvnitř zděného záletu. V minulých letech, když tam bývali australští papoušci, jsem svícením prodlužoval den a dalo se v chodbě i zatopit, aby uvnitř voda nezamrzala. Nyní jsou tyto voliéry v zimě skoro všechny prázdné, a tak měli amazoňané naši dlouhou zimní mrazivou noc a kraťoučký den. Od 15.30 do 8.30 ráno tam byla tma, takže osm hodin denně na příjem potravy bylo maximum. V únoru už bylo světla víc. Zrovna ta zima byla po letech silná. Krmil jsem hodně slunečnicí a semencem, aby byla kryta energie na teplo. Spotřeba krmiva dvakrát větší než při zimování doma.
Konečně odchov
Amazoňané přečkali zimu bez úrazu omrznutím. Jak vysvitlo sluníčko – výlety jsou situované k jihu – hned začali prolézat budku, která byla celoročně umístěná ve výletu.
Čas ubíhal, hrabali v budce, doplňoval jsem do budky štěpky z jabloní. Samička tvořila důlek, ale takto se chovali už roky. Pářit se jsem je za celé roky neviděl. Nejsem tam pořád. Krmení si z jednotlivých zrnin míchám sám, přiznám se, že jen tak od oka volím jednotlivé složky. Skoro každý den mimo zimu klíčené. Nic zvláštního. Oves, pšenice, proso, lesknice, kukuřice, které trvá 3 dny namáčení, než změkne, nebo je třeba ji povařit, pohanka, semenec, kardi, z luštěnin hrách, čočka, všechno ovoce, jak dozrává, zelené lupení, pampeliška s kořenem, občas vlašský ořech, buráky nepodávám, granule pro papoušky, někdy granule K 9 pro psy, vajíčka, piškoty atd. Rádi si dají namočený rohlík i moučného červa.
Ovoce, jablka celoročně převládají, a plody, jak dozrávají. Ze zeleniny mrkev, celer, petržel, červená řepa i jiné. Čerstvé větve celé nebo z drtiče rozmačkané, víc si s tím pohrají. Samozřejmě vápenný grit s říčním pískem a s vaječnými skořápkami i přírodní suchý jíl. Sépii dávám málo, plýtvají s ní.
Léto začínalo, pořád nic – jako každoročně. A najednou se v budce objevilo vajíčko, pak další a od třetího už samička zasedla. Potom ještě snesla čtvrté, malé vajíčko atypického tvaru na konci skoro špičaté. Konečně po osmi letech! Měl jsem radost, ale moc jsem si od toho nesliboval. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že všechna vajíčka jsou plná!
Každý třetí den jsem se do budky podíval, když ji samička opustila. Oba ptáci vlétli do záletu, ani jsem nemusel zavřít okénko. Trpělivě čekali, až opustím voliéru. U amazoňanů opravdu zvláštní.
Amazoňanům se vylíhla všechna čtyři mláďata. Mládě z toho „šišatého“ vajíčka bylo malé a po několika dnech uhynulo. Zbylá tři pěkně rostla. Při kontrolách se bála a sekala zobáky. Po výletu z budky se vše změnilo, byli velice krotcí a později, když už se sami živili, se nechali z krmítka rukou odstrčit. Staří je velice dlouho krmili, i když už mladí byli dávno samostatní. 11. prosince jsem mladé odstavil a přesunul do zimoviště. To už jim bylo skoro 6 měsíců. Dvě mláďata mají v křídlech 4 oranžové letky místo tří. Tito jedinci se označují jako Amazona amazonica tobagensis – Amazoňan oranžovokřídlý trinidadský. Někdy jsou označováni jako poddruh nominátní formy. Není na to jednotný názor. Z rodičovského páru jen jeden má stejné znaky.
Odhad pohlaví
Ze tří mláďat jsem tipoval podle různých znaků 2 samce a drobnější samičku. Většinou se trefím. Tentokrát naprosté fiasko odhadu. Analýza DNA určila domnělou drobnější samičku jako samce a ty dva mohutnější jedince jako samičky.
Budka
Budku mají jako ostatní amazoňané – ve tvaru stojatého hranolu. Je rozdělena v polovině výšky na horní a dolní část. Přepážka tvoří asi tři čtvrtiny plochy dna a podél zadní stěny je vlez ke hnízdu. Budka se snadno vyrobí a funguje jako doporučované budky tvaru písmene L. Mladí před opuštěním budky vylezou na mezipatro a odtamtud pár dní vykukují, jak je vidět na fotce. Tyto budky se mně osvědčily, mám je u papoušků senegalských i u žaků, kterých mám jen jeden pár. Ti zatím mají za poslední dva roky třetí čistou snůšku. Samec byl ručně dokrmen a do 4 let věku znal jen člověka. Neproběhla u něho správná socializace. Samice se bál. Když se přiblížila, řval strachy, nikdy nezůstal na stejném bidle. Po dalších čtyřech letech už tvoří pár, dokonce je samec dominantní, ale zatím je při páření poněkud nešikovný.
Starý pár oranžovokřídlých tráví druhou zimu venku. A jako naschvál je začátek hodně mrazivý. Uvidíme, jaká bude. Píšu tento text, když je na kalendáři 22. ledna a v noci bylo – 12 °C. Nocují v záletu, ale tam je jen o 5 stupňů menší mráz než venku. Snažím se, aby se každý den napili a nemuseli zobat sníh.
Co říct závěrem?
Vždy jsem byl odpůrcem chovu teplomilných ptáků v zimních podmínkách středních zeměpisných šířek, které jsou naprosto odlišné od podmínek života v přírodě – ať už se jedná o teplotu, srážky, nebo různou délku dne během roku. Vždyť ještě dnes jsou chovány rodičovské páry, které zažily tropické deště, nebo jsou naši amazoňané od této zkušenosti vzdáleni jen několik generací. Okolnosti mě donutily k chovu jednoho páru v podmínkách, které jsem vždy odsuzoval. Po jedné zimě nelze dělat závěr.
Uvádí se, že páry se vyčerpají a po pár letech přestanou hnízdit. Volal jsem chovateli, od kterého jsem amazoňany v roce 2010 koupil, abych se po letech s prvním odchovem „pochlubil“. Sdělil mně, že tehdejší chovné páry má dodnes a každý rok odchovávají. V jeho zděných záletech mrzne.
Pár amazoňanů oranžovokřídlých z roku 2010 jsem choval 8 let, a ani vajíčko – a najednou po prvním mrazivém přezimování první snůška a 3 krásná silná mláďata. Že by náhoda? Modročelé každý rok stěhuji a odchovávají.
A tak jen dodám: Ten, kdo počká, ten se dočká, nebo také ne. A v tom je kouzlo chovatelství nejen papoušků.
