Příběh problémového koně a nic pro slabé povahy...

Moc krasne napsane.. moc se mi to libilo.. a hlavne to ma stastny konec

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Zdravím všechny chovatele koní,

vzhledem k stále se množícím příspěvkům chovatelů problémových koní bych rád zveřejnil zatím anonymně a v rychlosti příběh 9 let staré kobylky plemene Horský Hucul. Zatím spíše k zamyšlení než jako konkrétní rady.

Huculka se ke mě dostala když jí byly 3 roky. Již při prvním kontaktu bylo jasné, že půjde o drsný případ. Manipulace s koněm byla obtížná a nejhorší bylo zjištění, že klisna kouše a kope. Zatím byla na pastvině majitele a jako první bylo potřeba zjistit příčiny takového chování. Nutno podotknout, že na první pohled ideální ustájení - prostorná pastvina, přístřešek, dostatek sena i vody. Pohled na společníka ukazoval, že rozhodně nestrádá fyzicky. Co mě však zarazilo byla skutečnost, že nad pastvinou vedla frekventovaná dvoukolejná železniční trať. Pro druhého koně to nepředstavovalo problém ovšem na huculce bylo vidět, že každý vlak vyvolával jistou formu stresu. (frekvence vlaků cca každých 20 minut). Při dalším pátrání jsem z minulosti koně zjistil násilný odstav a neméně závažný byl pokus o obsednutí zřejmě ne příliš profesionálním způsobem. Obsednutí vystresovaného koně poměrně násilnou metodou zanechalo následky. Myslím poměrně častý příklad toho jak vzniká problémový kůň. Huculka záhy zjistila, že vhodně zvoleným útokem si zajistí dominantní postavení nad člověkem a tato zkušenost v ní opakovanými chybami v zacházení vyvolala postoj - bojem za nezávislost. Další věcí byla skutečnost absolutního nerespektování osobního prostoru člověka. Odmítnutí dát něco dobrého vyvolalo vztek a následný útok. Nedáš? Vezmu si to třeba násilím. Klisna tedy nedělala problém při odchytu, ale pouze do doby než zjistila že nic nedostane a pak začalo rodeo. Pokus o práci ze země byl vyloženě zoufalý a huculka reagovala velmi podrážděně téměř na cokoliv. Čištění nohou katastrofa, čištění jako takové rovněž... Vyjížďka život ohrožující... Prostě absolutně no respekt.

Huculka byla ovšem nádherná po fyzické stránce a když dokázala vymyslet desítky způsobu jak dosáhnout svého i velmi chytrá. Rozhodl jsem se, že se o něco pokusím. Netušil jsem však do čeho se pouštím, ale v tu chvíli to bylo dobře...

Prvním krokem bylo získat nad koněm dominantní převahu a přitom se nenechat zabít. Studium polodivokých a divokých koní v centrální Asii bylo neocenitelným pomocníkem, protože bylo nutné stát se vůdcem. Nad 450 kg neřízeným zvířetem se však nezískává dominance zrovna snadno. Pokus o přirozenou komunikaci skončil vykousnutým ramenem. S bičíkem viditelně umístěným za opaskem to bylo snadnější a dokud se nepoužil měla huculka respekt k mému osobnímu prostoru. Huculka však s bičíkem měla negativní zkušenosti a při jeho použití jako prodloužené ruky nasadila silný protiútok. Bylo jasné, že metoda přirozenou komunikací k vítězství u ní nefunguje a začal jsem hledat jiné řešení. První pokrok jsem zaznamenal v okamžiku, kdy si za pamlsek nechala nasadit s velkým znechucením ohlávku a přivázat se ke stromu. Konečně se s ní dalo trochu manipulovat. Při pokusu o vyčištění mě několikrát kousla a tak následovala má odezva v podobě lehkého přidušení koně - prostě zacpete koni nozdry a čekáte. Kůň je najednou vyděšený protože nemůže dýchat, ale stojí. Když v pravou chvíli pustíte a kůň rozdýchává máte pár minut na úkon v klidu. Chce to notnou dávku citu a nic pro slabé povahy. Ve chvíli rozdýchávání následovalo nasazení speciálních pout pro dobytek na zadní nohy, protože mě několikrát také kopla. Teď to může vypadat jako týrání, ale myslím není tomu tak zcela. U koně který vás přímo ohrožuje na životě prostě není zbytí. Takto zpacifikovanou klisnu bylo možné vyčistit a nasedlat. Všechno se dělo venku v ohradě, klisna byla přivázaná u silného stromu. Pro zmírnění stresu jsem dal koni žrát seno do sítě. Při seznamovací vyjížďce nastalo rodeo v podobě úprku a snahy zbavit se jezdce. Když zjistila, že mě nesundá zkoušela kousat do nohou. Párkrát dostala nohou do huby jako odezvu na nepřiměřenou reakci a situace se pomalu začala zlepšovat. Zde bych se rád trochu zastavil... Koně si mezi sebou servítky neberou a často jsou schopni se zranit při prosazování své dominance ve stádě. Moje zkušenost je ta, že jeden můj dobře vedený protiútok byl často lepší než série slabých odvet při vyjasňování postavení. Chce to notnou dávku sebekontroly a moc u toho nehysterčit, což mi ze začátku dělalo velké potíže...

Bylo tedy jasné, že mám co do činění s celou řadou problémů. Musel jsem skloubit práci ze země a zároveň ze sedla tak, aby vhodně doplňovala psychický stav koně. V první fázi jsem tedy zjistil, že budu potřebovat notnou dávku sebedůvěry a bude nutno použít trochu ač proti mému přesvědčení nepřiměřené síly. V prvních setkáních jsme si tedy s klisnou vyjasňovali kdo z koho. Byl jsem rozhodnut neustoupit a nemaje rodiny šel jsem do toho s větším nasazením než ona. Párkrát jsem musel použít metodu přidus a rychle dělej, kousni do nohy a dostaneš kopanec, zkus rodeo a uštvu tě k smrti. Každopádně po deseti setkáních pomalu nastával obrat. Kůň pořád v péči majitele a stejné místo. Konzultace. Klisna mě teda zrovna nemiluje, ale začíná mě respektovat a v tu chvíli nastává zásadní obrat. Mohu odchytit, svázanou vyčistit, nasedlat a jet ven to vše bez zranění mne i koně...Jen bych rád podotkl, že lonžování bylo v té době naprosto neproveditelné a jedinou možností opracování byla vyjížďka. Práci na lonži se podařilo vyřešit až po vyjasnění dominance. Taky jsem na to byl sám, protože nechat se klisnou zmrzačit kupodivu nikdo nechtěl...

Postupem času po vyjasnění kdo z koho se přesouvám do další fáze zkus mi trochu věřit. Zatímco respekt byla poměrně rychlá záležitost, tak vzhledem ke stylu provedení jsem neměl u koně dlouho důvěru a bylo jasné, že teď nás čeká dlouhá cesta...Při každém čištění jsem opatrně zkoumal, kde jsou její choulostivé partie a vcelku jasně se ukázalo, že nohy, hlava a vemínka budou problém. Zjistil jsem, že možnost ukusovat seno koně při čištění velmi zklidňuje, i tak ale čištění problémových partií muselo zůstat s pouty. Po cca 6 měsících pravidelného rituálu strom, seno, pouta, osahávání se situace zlepšila natolik, že bylo možno od pout upustit. Stále však byla na místě opatrnost a neustále sledování reakcí koně. Další důležitá věc byla přestat koně pamlskovat. Mnohem lepší bylo dát ji na konci každé práce kyblík s pochutinou a nechat ji vyřádit. Výživový poradce se objevil byl až mnohem později. I tak ale klisna dostala jasný signál chovej se dobře, věř mi, dostaneš odměnu a vše bude ok. Správně zvolený typ a postup krmení utužuje vzájemný vztah mezi člověkem a koněm. Klisna dodnes krmení vnímá jako velice silný zážitek. Zhruba po roce (stejný majitel a místo) jsem dokázal koně zvládnout tak, že jsem dokázal vytušit kdy se klisna vystresuje a proč. Když jí to začalo nabíhat musel jsem často jednat různě. Například stres na vyjížďce (auto, vlak, pes, atp...) jsem často řešil řízeným tryskem od směru katastrofy...V ohradě jsem ji nechal vyběhat upgradovanou hrou na honěnou. Klisna se vyběhala vydala enegrii a chvíli byla možnost pracovat. Když začala stresovat na vazáku v tu chvíli bylo na místě odepnout odstoupit a nechat utéct. Ještě že všechno dělám ve velkém výběhu... Poté znovu odchytit a začít znovu. Klisna se spasila útěkem a tím se uklidnila. Případů byla celá řada. Inu jednoduché to s ní nebylo.

Po dvou letech práce získávání vzájemné důvěry a spoustou nedorozumění i pochopení začala klisna pomalu navazovat komunikaci podobnou té přirozené jak jsem ji znal od jiných koní. Po dohodnutí s majitelem jsem Klisnu odkoupil za symbolickou cenu a začal pracovat ve vlastní režii.

Následující léta se nesly ve víru událostí, jež by vydaly na celou knihu tak jen okrajově. Po třech letech systematické práce, je klisna v 6 letech připuštěna přirozenou metodou. Hřebec ji dal co proto ale dopadlo to dobře a zabřeznutá byla přesunuta na pronajatou klidnou pastvinu do společnosti dvou stejně starých koní. Březost, porod a následná péče o hříbě zcela změnila její povahu, protože v období březosti se udělal zásadní průlom v komunikaci. Po porodu následuje období klidu, protože má starosti s hříbátkem. Dále se utužuje vzájemný vztah mezi mnou a kobylou a přibývá práce s hříbětem. Následuje přesun na další pronajatý pozemek, který zároveň také obýváme a máme s koňmi trvalý kontakt, což myslím je základ úspěchu každého chovatele. Koně u nás mají pastevní pobyt 24/7, přístřešek, trvalý přístup k senu, vodě a lizu, přibyla výživová poradkyně, která upravila koním krmné dávky tak aby vyhovovaly jejich potřebám. Přibyl kůň na důchod, takže kobyla je nyní ve společnosti svého potomka a nekonfliktního důchodce (jeho příběh je také žalostný). Z hříbátka se stala remonta a získává nad kobylou dominanci, takže kobyla je opět klidnější. Zajímavým poznatkem je skutečnost, že při správném zacházení hříbě zlozvyky matky nepřejímá a vyvíjí se individuálně. Nicméně charakterové rysy se předávají, takže naše malá klisnička je neobyčejně živá, hravá, ráda komunikuje s lidmi a je naprosto bezproblémová....

Závěrem bych chtěl napsat, že náprava problémového koně je značně individuální, časově náročná, ale zdá se být proveditelná. Jako první věc je potřeba zajistit koni nestresující prostředí a až poté začít s výcvikem. Ve většině případů pomáhá pobyt na pastvině 24/7 a neomezený přístup koně ke všem jeho základním životním potřebám (seno, voda, liz, přístřešek, společnost jiných koní, dostatečný výběh min 5000 m2 na jednoho koně). Nejsou li tyto podmínky splněny nemá náprava problémového koně většinou úspěch nebo trvá mnohem déle. V neposlední řadě je velmi důležité svého koně studovat, analyzovat, zkoušet. Nebát se udělat chybu a poučit se. Koním dělá dobře systematická práce a jednotný provozní režim. Potřebovat budete také notnou dávku sebedůvěry a také možná radu odborníka. Nic vám ale nenahradí vlastní iniciativu a studium. Výborný dokument je o navrácení koní Převalského do volné přírody. Dobře je v něm vidět jak funguje stádo. Existují samozřejmě i neřešitelné případy, ale dle mého by koně měli dostat šanci a o euthanasii bych uvažoval až jako o poslední možnosti. Kůň podobný naší huculce by se v běžném provozu vůbec neměl vyskytnout a pokud se tak stalo nevěšte hlavu. Sedněte, analyzujte a snažte se situaci upravit tak, aby nastalo alespoň drobné zlepšení. Není pochyb o tom, že to bude vyžadovat notnou dávku kreativity a úsilí. Milujete-li však koně doopravdy výsledky se jistě dostaví.

Povídání jsem napsal spíše k zamyšlení, protože spousta lidí podobné problémy řeší. Naše huculka je opravdu těžký případ, který se však podařilo po 6 letech z velké části zvládnout a tak můžu poskytnout náš příběh ve zkrácené verzi k zamyšlení. Dnes bych již některé věci řešil trochu jinak, což jde ruku v ruce s poznáním, ale tak už to v životě bývá. Co nejméně podobných případů a spokojené koně přeje Uko.

PS : Ke koni nemají přístup nepovolané osoby, pastvina je ohrazena dvěma ohradníky s bezpečnostním pásmem, kůň je pojištěn na škodu způsobenou zvířetem a v současné době je práce s koněm bez komplikací. Nikdy nedošlo ke zranění dětí. Kůň dnes slouží jako předmět výzkumu chování a nápravy takto postižených koní. Původní majitel za stav koně příliš nemohl, protože byl dlouhodobě hospitalizován a neměl možnost v rozhodujících chvílích zasáhnout.

Luxusně napsané,není co vytknout.Je pravda,že na každého koně platí něco jiného.Klobouk dolů před vaší trpělivostí.Je vidět,že k něčemu byla a je to fajn,že lidé,jako vy existují

Skvělé...krásné čtení...díky...

No parádní odhodlání a štěstí že jste celej...

Díky za pěkný článek a kdyby fotka kobylky byla, vůbec bych se nezlobila...

Pro mne je k zamyšlení spíše proč takovíto koně vznikají, ale jistě, byli, jsou a bohužel asi i budou. Knihu byste měl napsat, našla by spoustu čtenářů, a když může Monty Roberts napsat Plachého Hocha, proč ne Vy nápravu zkaženého koně. Zůstává mnoho otázek, přesto přeji mnoho štěstí s takovýmto koněm. Bohužel ne vždy i takovéto odhodlání končí dobře, ale to je také na knihu. K nápravě problémového koně je potřeba síla fyzická, psychická, odhodlání, odvaha a sebejistota, a samozřejmě zkušenosti. Jste šťastný člověk, že toto vše máte a nejen že jste ochoten, ale i můžete takovýmto koním pomoct. Otázkou zůstává, kolika, ale to už je vedlejší. Každopádne přeji hodně štěstí.
Káťa

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Zdravím všechny chovatele koní,

vzhledem k stále se množícím příspěvkům chovatelů problémových koní bych rád zveřejnil zatím anonymně a v rychlosti příběh 9 let staré kobylky plemene Horský Hucul. Zatím spíše k zamyšlení než jako konkrétní rady.

Huculka se ke mě dostala když jí byly 3 roky. Již při prvním kontaktu bylo jasné, že půjde o drsný případ. Manipulace s koněm byla obtížná a nejhorší bylo zjištění, že klisna kouše a kope. Zatím byla na pastvině majitele a jako první bylo potřeba zjistit příčiny takového chování. Nutno podotknout, že na první pohled ideální ustájení - prostorná pastvina, přístřešek, dostatek sena i vody. Pohled na společníka ukazoval, že rozhodně nestrádá fyzicky. Co mě však zarazilo byla skutečnost, že nad pastvinou vedla frekventovaná dvoukolejná železniční trať. Pro druhého koně to nepředstavovalo problém ovšem na huculce bylo vidět, že každý vlak vyvolával jistou formu stresu. (frekvence vlaků cca každých 20 minut). Při dalším pátrání jsem z minulosti koně zjistil násilný odstav a neméně závažný byl pokus o obsednutí zřejmě ne příliš profesionálním způsobem. Obsednutí vystresovaného koně poměrně násilnou metodou zanechalo následky. Myslím poměrně častý příklad toho jak vzniká problémový kůň. Huculka záhy zjistila, že vhodně zvoleným útokem si zajistí dominantní postavení nad člověkem a tato zkušenost v ní opakovanými chybami v zacházení vyvolala postoj - bojem za nezávislost. Další věcí byla skutečnost absolutního nerespektování osobního prostoru člověka. Odmítnutí dát něco dobrého vyvolalo vztek a následný útok. Nedáš? Vezmu si to třeba násilím. Klisna tedy nedělala problém při odchytu, ale pouze do doby než zjistila že nic nedostane a pak začalo rodeo. Pokus o práci ze země byl vyloženě zoufalý a huculka reagovala velmi podrážděně téměř na cokoliv. Čištění nohou katastrofa, čištění jako takové rovněž... Vyjížďka život ohrožující... Prostě absolutně no respekt.

Huculka byla ovšem nádherná po fyzické stránce a když dokázala vymyslet desítky způsobu jak dosáhnout svého i velmi chytrá. Rozhodl jsem se, že se o něco pokusím. Netušil jsem však do čeho se pouštím, ale v tu chvíli to bylo dobře...

Prvním krokem bylo získat nad koněm dominantní převahu a přitom se nenechat zabít. Studium polodivokých a divokých koní v centrální Asii bylo neocenitelným pomocníkem, protože bylo nutné stát se vůdcem. Nad 450 kg neřízeným zvířetem se však nezískává dominance zrovna snadno. Pokus o přirozenou komunikaci skončil vykousnutým ramenem. S bičíkem viditelně umístěným za opaskem to bylo snadnější a dokud se nepoužil měla huculka respekt k mému osobnímu prostoru. Huculka však s bičíkem měla negativní zkušenosti a při jeho použití jako prodloužené ruky nasadila silný protiútok. Bylo jasné, že metoda přirozenou komunikací k vítězství u ní nefunguje a začal jsem hledat jiné řešení. První pokrok jsem zaznamenal v okamžiku, kdy si za pamlsek nechala nasadit s velkým znechucením ohlávku a přivázat se ke stromu. Konečně se s ní dalo trochu manipulovat. Při pokusu o vyčištění mě několikrát kousla a tak následovala má odezva v podobě lehkého přidušení koně - prostě zacpete koni nozdry a čekáte. Kůň je najednou vyděšený protože nemůže dýchat, ale stojí. Když v pravou chvíli pustíte a kůň rozdýchává máte pár minut na úkon v klidu. Chce to notnou dávku citu a nic pro slabé povahy. Ve chvíli rozdýchávání následovalo nasazení speciálních pout pro dobytek na zadní nohy, protože mě několikrát také kopla. Teď to může vypadat jako týrání, ale myslím není tomu tak zcela. U koně který vás přímo ohrožuje na životě prostě není zbytí. Takto zpacifikovanou klisnu bylo možné vyčistit a nasedlat. Všechno se dělo venku v ohradě, klisna byla přivázaná u silného stromu. Pro zmírnění stresu jsem dal koni žrát seno do sítě. Při seznamovací vyjížďce nastalo rodeo v podobě úprku a snahy zbavit se jezdce. Když zjistila, že mě nesundá zkoušela kousat do nohou. Párkrát dostala nohou do huby jako odezvu na nepřiměřenou reakci a situace se pomalu začala zlepšovat. Zde bych se rád trochu zastavil... Koně si mezi sebou servítky neberou a často jsou schopni se zranit při prosazování své dominance ve stádě. Moje zkušenost je ta, že jeden můj dobře vedený protiútok byl často lepší než série slabých odvet při vyjasňování postavení. Chce to notnou dávku sebekontroly a moc u toho nehysterčit, což mi ze začátku dělalo velké potíže...

Bylo tedy jasné, že mám co do činění s celou řadou problémů. Musel jsem skloubit práci ze země a zároveň ze sedla tak, aby vhodně doplňovala psychický stav koně. V první fázi jsem tedy zjistil, že budu potřebovat notnou dávku sebedůvěry a bude nutno použít trochu ač proti mému přesvědčení nepřiměřené síly. V prvních setkáních jsme si tedy s klisnou vyjasňovali kdo z koho. Byl jsem rozhodnut neustoupit a nemaje rodiny šel jsem do toho s větším nasazením než ona. Párkrát jsem musel použít metodu přidus a rychle dělej, kousni do nohy a dostaneš kopanec, zkus rodeo a uštvu tě k smrti. Každopádně po deseti setkáních pomalu nastával obrat. Kůň pořád v péči majitele a stejné místo. Konzultace. Klisna mě teda zrovna nemiluje, ale začíná mě respektovat a v tu chvíli nastává zásadní obrat. Mohu odchytit, svázanou vyčistit, nasedlat a jet ven to vše bez zranění mne i koně...Jen bych rád podotkl, že lonžování bylo v té době naprosto neproveditelné a jedinou možností opracování byla vyjížďka. Práci na lonži se podařilo vyřešit až po vyjasnění dominance. Taky jsem na to byl sám, protože nechat se klisnou zmrzačit kupodivu nikdo nechtěl...

Postupem času po vyjasnění kdo z koho se přesouvám do další fáze zkus mi trochu věřit. Zatímco respekt byla poměrně rychlá záležitost, tak vzhledem ke stylu provedení jsem neměl u koně dlouho důvěru a bylo jasné, že teď nás čeká dlouhá cesta...Při každém čištění jsem opatrně zkoumal, kde jsou její choulostivé partie a vcelku jasně se ukázalo, že nohy, hlava a vemínka budou problém. Zjistil jsem, že možnost ukusovat seno koně při čištění velmi zklidňuje, i tak ale čištění problémových partií muselo zůstat s pouty. Po cca 6 měsících pravidelného rituálu strom, seno, pouta, osahávání se situace zlepšila natolik, že bylo možno od pout upustit. Stále však byla na místě opatrnost a neustále sledování reakcí koně. Další důležitá věc byla přestat koně pamlskovat. Mnohem lepší bylo dát ji na konci každé práce kyblík s pochutinou a nechat ji vyřádit. Výživový poradce se objevil byl až mnohem později. I tak ale klisna dostala jasný signál chovej se dobře, věř mi, dostaneš odměnu a vše bude ok. Správně zvolený typ a postup krmení utužuje vzájemný vztah mezi člověkem a koněm. Klisna dodnes krmení vnímá jako velice silný zážitek. Zhruba po roce (stejný majitel a místo) jsem dokázal koně zvládnout tak, že jsem dokázal vytušit kdy se klisna vystresuje a proč. Když jí to začalo nabíhat musel jsem často jednat různě. Například stres na vyjížďce (auto, vlak, pes, atp...) jsem často řešil řízeným tryskem od směru katastrofy...V ohradě jsem ji nechal vyběhat upgradovanou hrou na honěnou. Klisna se vyběhala vydala enegrii a chvíli byla možnost pracovat. Když začala stresovat na vazáku v tu chvíli bylo na místě odepnout odstoupit a nechat utéct. Ještě že všechno dělám ve velkém výběhu... Poté znovu odchytit a začít znovu. Klisna se spasila útěkem a tím se uklidnila. Případů byla celá řada. Inu jednoduché to s ní nebylo.

Po dvou letech práce získávání vzájemné důvěry a spoustou nedorozumění i pochopení začala klisna pomalu navazovat komunikaci podobnou té přirozené jak jsem ji znal od jiných koní. Po dohodnutí s majitelem jsem Klisnu odkoupil za symbolickou cenu a začal pracovat ve vlastní režii.

Následující léta se nesly ve víru událostí, jež by vydaly na celou knihu tak jen okrajově. Po třech letech systematické práce, je klisna v 6 letech připuštěna přirozenou metodou. Hřebec ji dal co proto ale dopadlo to dobře a zabřeznutá byla přesunuta na pronajatou klidnou pastvinu do společnosti dvou stejně starých koní. Březost, porod a následná péče o hříbě zcela změnila její povahu, protože v období březosti se udělal zásadní průlom v komunikaci. Po porodu následuje období klidu, protože má starosti s hříbátkem. Dále se utužuje vzájemný vztah mezi mnou a kobylou a přibývá práce s hříbětem. Následuje přesun na další pronajatý pozemek, který zároveň také obýváme a máme s koňmi trvalý kontakt, což myslím je základ úspěchu každého chovatele. Koně u nás mají pastevní pobyt 24/7, přístřešek, trvalý přístup k senu, vodě a lizu, přibyla výživová poradkyně, která upravila koním krmné dávky tak aby vyhovovaly jejich potřebám. Přibyl kůň na důchod, takže kobyla je nyní ve společnosti svého potomka a nekonfliktního důchodce (jeho příběh je také žalostný). Z hříbátka se stala remonta a získává nad kobylou dominanci, takže kobyla je opět klidnější. Zajímavým poznatkem je skutečnost, že při správném zacházení hříbě zlozvyky matky nepřejímá a vyvíjí se individuálně. Nicméně charakterové rysy se předávají, takže naše malá klisnička je neobyčejně živá, hravá, ráda komunikuje s lidmi a je naprosto bezproblémová....

Závěrem bych chtěl napsat, že náprava problémového koně je značně individuální, časově náročná, ale zdá se být proveditelná. Jako první věc je potřeba zajistit koni nestresující prostředí a až poté začít s výcvikem. Ve většině případů pomáhá pobyt na pastvině 24/7 a neomezený přístup koně ke všem jeho základním životním potřebám (seno, voda, liz, přístřešek, společnost jiných koní, dostatečný výběh min 5000 m2 na jednoho koně). Nejsou li tyto podmínky splněny nemá náprava problémového koně většinou úspěch nebo trvá mnohem déle. V neposlední řadě je velmi důležité svého koně studovat, analyzovat, zkoušet. Nebát se udělat chybu a poučit se. Koním dělá dobře systematická práce a jednotný provozní režim. Potřebovat budete také notnou dávku sebedůvěry a také možná radu odborníka. Nic vám ale nenahradí vlastní iniciativu a studium. Výborný dokument je o navrácení koní Převalského do volné přírody. Dobře je v něm vidět jak funguje stádo. Existují samozřejmě i neřešitelné případy, ale dle mého by koně měli dostat šanci a o euthanasii bych uvažoval až jako o poslední možnosti. Kůň podobný naší huculce by se v běžném provozu vůbec neměl vyskytnout a pokud se tak stalo nevěšte hlavu. Sedněte, analyzujte a snažte se situaci upravit tak, aby nastalo alespoň drobné zlepšení. Není pochyb o tom, že to bude vyžadovat notnou dávku kreativity a úsilí. Milujete-li však koně doopravdy výsledky se jistě dostaví.

Povídání jsem napsal spíše k zamyšlení, protože spousta lidí podobné problémy řeší. Naše huculka je opravdu těžký případ, který se však podařilo po 6 letech z velké části zvládnout a tak můžu poskytnout náš příběh ve zkrácené verzi k zamyšlení. Dnes bych již některé věci řešil trochu jinak, což jde ruku v ruce s poznáním, ale tak už to v životě bývá. Co nejméně podobných případů a spokojené koně přeje Uko.

PS : Ke koni nemají přístup nepovolané osoby, pastvina je ohrazena dvěma ohradníky s bezpečnostním pásmem, kůň je pojištěn na škodu způsobenou zvířetem a v současné době je práce s koněm bez komplikací. Nikdy nedošlo ke zranění dětí. Kůň dnes slouží jako předmět výzkumu chování a nápravy takto postižených koní. Původní majitel za stav koně příliš nemohl, protože byl dlouhodobě hospitalizován a neměl možnost v rozhodujících chvílích zasáhnout.

Prosím odkud jste ? Mám na hřebčíně importovaný oříšek (mladý hřebec), že bych opravdu potřebovala pomoci . Rena

Jsem v blízkosti Prahy můžete mi napsat mail na phasang@seznam.cz a můžeme se zkusit domluvit.

Jak dlouho byla huculka ustájená na pastvině v blízkosti železnice? Zvláštní, že neotupěla na vlaky, že ji to pořád stresovalo - obvykle koně po čase přestanou řešit, co je běžné.
A jak v dospělosti? Zvykla si později dobře na provoz na silnici?

V blízkosti železnice byla 3 roky a byl to opravdu problém, který se nepodařilo zvládnout dodnes. Železnici dokážeme přejít, projíždějící vlak zvládáme, ale trvalé ustájení v blízkosti železnice je pro ni nemyslitelné. Silnici jsme po těžkém tréningu nakonec zvládli, takže je pohyb po komunikaci bezpečný. Jako tréning na auta jsem použil svůj jeep, se kterým jsem jezdil v ohradě. Po několika pokusech a úprcích začala být na auto zvědavá (zvláště když dotáhlo balík sena) a když zjistila, že auto neublíží začala nastartované vozidlo sama zkoumat. Stejně tak by posloužil i traktor, atp. Je to ale záležitost, která se musí provádět nanejvýš opatrně a pomalu. Na zvyknutí zvuků motoru také dobře posloužila motorová pila (při stavbě přístřešku pro koně), elektrocentrála a strunová sekačka. Ze začátku vždycky úprk, ale postupem času zvědavost vítězí a v tu chvíli je vyhráno. Dnes když sekám ohradu musím hlídat jestli není poblíž aby nedošlo ke zranění. Vše je značně dlouhodobá záležitost výcviku. Pokud vám pak kůň dostatečně věří tak v kritické situaci sice může projevit známky stresu, ale nevypoví poslušnost a je ovladatelný. Jednou pošramocená psychika nejde spravit na 100 procent, ale lze docílit přijatelného projevu v poslušnosti. Každý kůň reaguje na hluk velkých věcí individuálně a co jednomu nevadí jinému ano. Koně všeobecně lépe snášejí klidné prostředí stejně jako lidé.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
V blízkosti železnice byla 3 roky a byl to opravdu problém, který se nepodařilo zvládnout dodnes. Železnici dokážeme přejít, projíždějící vlak zvládáme, ale trvalé ustájení v blízkosti železnice je pro ni nemyslitelné. Silnici jsme po těžkém tréningu nakonec zvládli, takže je pohyb po komunikaci bezpečný. Jako tréning na auta jsem použil svůj jeep, se kterým jsem jezdil v ohradě. Po několika pokusech a úprcích začala být na auto zvědavá (zvláště když dotáhlo balík sena) a když zjistila, že auto neublíží začala nastartované vozidlo sama zkoumat. Stejně tak by posloužil i traktor, atp. Je to ale záležitost, která se musí provádět nanejvýš opatrně a pomalu. Na zvyknutí zvuků motoru také dobře posloužila motorová pila (při stavbě přístřešku pro koně), elektrocentrála a strunová sekačka. Ze začátku vždycky úprk, ale postupem času zvědavost vítězí a v tu chvíli je vyhráno. Dnes když sekám ohradu musím hlídat jestli není poblíž aby nedošlo ke zranění. Vše je značně dlouhodobá záležitost výcviku. Pokud vám pak kůň dostatečně věří tak v kritické situaci sice může projevit známky stresu, ale nevypoví poslušnost a je ovladatelný. Jednou pošramocená psychika nejde spravit na 100 procent, ale lze docílit přijatelného projevu v poslušnosti. Každý kůň reaguje na hluk velkých věcí individuálně a co jednomu nevadí jinému ano. Koně všeobecně lépe snášejí klidné prostředí stejně jako lidé.

Děkuji, máte můj obdiv - k vašim nervům a trpělivosti. Já bych už je neměla, možná tak před 20 lety ano, když jsem u koní byla jen pár let, svoje neměla a takové zvíře by pro mě bylo srdeční záležitost.
Dneska dávám přednost koním bezproblémovým, doma narozeným a odchovaným.
Každému takovému, komu stojí potížista za převýchovu, dávám

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Prosím odkud jste ? Mám na hřebčíně importovaný oříšek (mladý hřebec), že bych opravdu potřebovala pomoci . Rena

Nechci nijak rýpat, příspěvěk zadavatele mě zaujal, ale myslím, že jím publikované a ničím nepodložené informace nejsou zrovna důvěryhodným důkazem, že pro vašeho koně a jeho problém bude onen pán vhodným řešením.

Nebylo by lepší se ve vašem případě i poptat po referencích od skutečných lidí (čím více tím lépe) na toho pána, než si ho pustíte ke koni? Tím spíš jedná-li se o importovaný oříšek a opravdu potřebujete pomoct... Pokud má výsledky, určitě nebude problém se na něho doptat.

Viděla jsem hodně lidí, co měli plnou hubu keců, jak jsou dobří (bez urážky vůči zadavateli, jen vlastní zkušenost) a když jsem je pak viděla u koně v akci, tak mi bylo jasné, že bych je od svého koně hnala vidlema a to fakt nejsem z cukru.

Děkuji také, mé přání je dát koním zpět ztracenou svobodu tak jak je to jen v moderní industrializované společnosti možné. Těžko se ubránit dojetí při pozorování chování koní žijících v jejich přirozeném prostředí. Milují, cítí a často vnímají život stejně silně jako lidé. Koně a spousta jiných živočichů projevují značnou inteligenci a svůj život se snaží žít naplno tak jak je to jen v dnešních podmínkách možné. Myslím že nejen naše huculka přes všechny problémy projevuje také lásku, vděčnost a náklonost. Myslím si jako jistě mnozí, že koně netřeba zcela zotročit. Stačí jen vysvětlit v jejich řeči pravidla tohoto našeho systému a oni jej většinou respektují. To je neuvěřitelné. Je to od koní dar, kterého si osobně nesmírně vážím. S podporou lidských srdcí a spoluprací budeme jistě schopni koním brzy porozumět a podobným problémům či nedorozuměním se budoucnu vyhnout. Moc bych si to přál pro nás pro všechny...Uko

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Nechci nijak rýpat, příspěvěk zadavatele mě zaujal, ale myslím, že jím publikované a ničím nepodložené informace nejsou zrovna důvěryhodným důkazem, že pro vašeho koně a jeho problém bude onen pán vhodným řešením.

Nebylo by lepší se ve vašem případě i poptat po referencích od skutečných lidí (čím více tím lépe) na toho pána, než si ho pustíte ke koni? Tím spíš jedná-li se o importovaný oříšek a opravdu potřebujete pomoct... Pokud má výsledky, určitě nebude problém se na něho doptat.

Viděla jsem hodně lidí, co měli plnou hubu keců, jak jsou dobří (bez urážky vůči zadavateli, jen vlastní zkušenost) a když jsem je pak viděla u koně v akci, tak mi bylo jasné, že bych je od svého koně hnala vidlema a to fakt nejsem z cukru.

Naprosto s vámi souhlasím. Spousta rádoby horsemanů jsou pouze chlubiči. Já se nápravou cizích koní normálně nezabývám, ale pokud potřebuje někdo inspiraci mohu se pokusit pomoci. Z mých výchovných výsledků se mohu prokázat pouze dvěma koňmi. První je Dukát (matka Serietta, otec Duelano), kterého jsem obsedal a přijezdil v Hlučíně jako tříletého valáška. Nyní Dukát slouží v Jilešovicích v režii p. Josefa Dihela. Druhým koněm je Bobeš TH Power (matka Serietta, otec Invest in Power) kterého jsem spolu s Tomášem Hurinou obsedal, přiježdoval a pomáhal vychovávat od hříběte taktéž v Hlučíně. Kůň neštastně zahynul po prodeji v režii majitele Tomáše Sychry. Nápravou koní se profesionálně nezabývám, neberu za to žádné peníze a svoje koně živím z toho co vydělám prací jako každý člověk. Huculku jsem si ponechal jako svého prvního vlastního koně na kterém probíhá můj soukromý výzkum. Takže žádný zaříkávač nejsem Uko.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Nechci nijak rýpat, příspěvěk zadavatele mě zaujal, ale myslím, že jím publikované a ničím nepodložené informace nejsou zrovna důvěryhodným důkazem, že pro vašeho koně a jeho problém bude onen pán vhodným řešením.

Nebylo by lepší se ve vašem případě i poptat po referencích od skutečných lidí (čím více tím lépe) na toho pána, než si ho pustíte ke koni? Tím spíš jedná-li se o importovaný oříšek a opravdu potřebujete pomoct... Pokud má výsledky, určitě nebude problém se na něho doptat.

Viděla jsem hodně lidí, co měli plnou hubu keců, jak jsou dobří (bez urážky vůči zadavateli, jen vlastní zkušenost) a když jsem je pak viděla u koně v akci, tak mi bylo jasné, že bych je od svého koně hnala vidlema a to fakt nejsem z cukru.

Sohlasím s Vámi, nicméně dost renomovaných lidí od koní z různých oborů znám a jsem s nimi v kontaktu ( v určité fázi jsem většinou zasáhla a řekla dost, když se pokoušeli pomoci mému koni). Nejsem trdlo , které hledá berličku a lítá ode zdi ke zdi. Dělám s koněm sama (trochu zkušeností mám - 25 let, ale člověk se učí celý život a pokud ho bere s pokorou a dokáže si udělát obrázek sám , není lepší možnost se poptat na radu jiného. A je už na každém z nás jestli siji vezme nebo ne....

za těch pár let co se motám kolem koní jsem potkala pát takových jako je popisované, nebo jsem o takových koních slyšela. Někteří skončily v rukou "zachránců" ti následně skončily v rukou lékařů, někteří koně skončily na jatkách a někteří dostaly tvrdou výchovu a naučily se, že člověk je prostě nad nimi a poslouchat se musí.
Mě učily, že když je kůň haj*l a jde tvrdě, tak člověk musí být ještě tvrdší
Zažila jsem převýchovu koně co kousal a kopal vše co se objevilo v dosahu kopyt nebo zubů - tehdy byla převýchova hlad, žízeň a bič. Kůň se nechal vyhladovět a žíznivět a poté k němu došel krmič a podal mu žrádlo i vodu, kůň zaútočil, takže dostal nařezáno co se do něj vešlo, až si z toho lehl a opět metoda hlad a žízeň. Kůň vzdoroval dva pokusy, na třetí pokus už nezaútočil. Zůstal šklebivý a házel vždy zlé kukuče, ale už nikdy si nedovolil na někoho byť jen vycenit zuby nebo naznačit kopnutí.
Kůň co na sebe nenechal jezdce ani dosednout a když už se to povedlo, tak následovalo rodeo. Opět násilná metoda, kůň se svázal, povalil a jezdec nasedl, nohy se koni nechaly svázané a ještě byl držen dvěma vodiči, nucen k pohybu a prostě sebou takhle mlátil do té doby než přestal, pak se rozvázal a jezdce už snesl.
Víceméně stejné metody na koně co nechtěly držet nohy, kopaly, vyhazovaly, nechtěl být přivázaný, lekavý, nevoditelný ..... - vždy tvrdá metoda, kdy se kůň vyvázal tak, aby si ubližoval sám sobě, ale zároveň se vystavil té situaci, která mu "vadila".

K těmhle metodám se přistupovalo až jako k poslední možnosti, napřed se to s koněm zkusilo tak jak s každým druhým, prostě po dobrým a když to nešlo, tak se přitvrzovalo. Většinu koní to zlomilo a staly se spolehlivými školními koňmi, ale byla tam i menšina co se prostě naložily na auto a směr řezník. To jen v poslední době se takoví koně už neposílají k řezníkovi, ale pošlou se do inzerce, kde je "zachrání" dobrá dušička a ta pak skončí v rukou lékařů.

Já zadavetele článek přečetla jen zběžně, protože na mě je to nějak dlouhé a vlastně nic neříkající, ale má moje uznání, že vyšel s pravdou ven. Ono totiž se s koňmi nezachází jen v rukavičkách, ale praktikují se i tvrdé metody

Uplne bych si umela predstavit tento material jako navrh k filmu a myslim, ze by docela zaujal..

My taky nejdeme ke konim moc jemne almilujeme je nade vse, ale proste nejde to po dobrem...??? Tak pritvrdime...nohy jsme se naucili zvedat chnapnema pysk, ucho zpusobujeme bolest a zvedame nohy jakmile cukal atp, tak se pritvrdilo a jeste se pri tom vypravely pohadky uklidnujicim hlasem aby vedel ze vsecko je ok a ejhle ctyrikrat tahle kruta metoda a dnes...zvedne kdykoliv nohy...prvni cisteni...nechtela tocila se a kdes vosi tak se primackla na zed a drzela se pevne a druhy cistil...pohoda...dneska stoji jako beranek a jeste si to uziva, po lidech vyjizdela...dostala nekolik poradnych pleskancu, jednou to schytala i lopatou a ted i male decko ji muze podlezt...proste stylem tutu nunu vzdornejsiho ci zkazeneho kone pod sebe nedostanete...

At vam kone jdou....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Nechci nijak rýpat, příspěvěk zadavatele mě zaujal, ale myslím, že jím publikované a ničím nepodložené informace nejsou zrovna důvěryhodným důkazem, že pro vašeho koně a jeho problém bude onen pán vhodným řešením.

Nebylo by lepší se ve vašem případě i poptat po referencích od skutečných lidí (čím více tím lépe) na toho pána, než si ho pustíte ke koni? Tím spíš jedná-li se o importovaný oříšek a opravdu potřebujete pomoct... Pokud má výsledky, určitě nebude problém se na něho doptat.

Viděla jsem hodně lidí, co měli plnou hubu keců, jak jsou dobří (bez urážky vůči zadavateli, jen vlastní zkušenost) a když jsem je pak viděla u koně v akci, tak mi bylo jasné, že bych je od svého koně hnala vidlema a to fakt nejsem z cukru.

Kdyby byl u příspěvku hned kontakt a nabídka služeb - byla by to reklama... Takhle ho vnímám skutečně jako inspiraci a článek k zamyšlení. Že to někoho zaujalo je jenom dobře. A že prosí o radu - proč ne? Nakonec má paní/ slečna vlastní hlavu, aby podané rady zpracovala.

Hlavním poselstvím tohoto příspěvku je podle mě sdělení, že je třeba dívat se na problémy komplexně - že při posuzovaná problémů koní je třeba zohlednit i jeho životní podmínky a pracovat s ním systematicky.

Když nebude kůň frustrovaný, bude s námi ochotněji spolupracovat. Nemůžeme po koních chtít zázraky a ochotu, pokud je držíme v nevhodných podmínkách. My také ztrácíme motivaci a chuť do práce, když se nám opakovaně nedaří, nebo je nám zle - i v jiných oblastech, než které se neúspěch týká...

Proto mají Monty Rodgers, Honza Bláha, Oldřich Novák a ti ostatní takový úspěch se svými koňmi - protože systematicky pracují s ideálně ustájenými zvířaty - to je to celé "tajemství".
Že jeden používá mrkvovou hůlku a druhý druhý nosí semišový klobouk, to už je jen "detail".

"Zaříkávání koní" nefunguje - je třeba se s tím smířit a být realisty - zázrak se nekoná, platí zde přímá úměra - čím lepší a pravidelnější práce, tím lepší výsledky a vyšší šance na úspěch.

My třeba máme jen spokojené základně přiježděné koně, se kterými se dá jet do terénu a vrátit se bez oboustranných následků na zdraví . Nemůžeme se jimi chlubit na závodech či udělat show, ale s výsledky našeho "chovu" jsem vzhledem k možnému investovanému času spokojená.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Kdyby byl u příspěvku hned kontakt a nabídka služeb - byla by to reklama... Takhle ho vnímám skutečně jako inspiraci a článek k zamyšlení. Že to někoho zaujalo je jenom dobře. A že prosí o radu - proč ne? Nakonec má paní/ slečna vlastní hlavu, aby podané rady zpracovala.

Hlavním poselstvím tohoto příspěvku je podle mě sdělení, že je třeba dívat se na problémy komplexně - že při posuzovaná problémů koní je třeba zohlednit i jeho životní podmínky a pracovat s ním systematicky.

Když nebude kůň frustrovaný, bude s námi ochotněji spolupracovat. Nemůžeme po koních chtít zázraky a ochotu, pokud je držíme v nevhodných podmínkách. My také ztrácíme motivaci a chuť do práce, když se nám opakovaně nedaří, nebo je nám zle - i v jiných oblastech, než které se neúspěch týká...

Proto mají Monty Rodgers, Honza Bláha, Oldřich Novák a ti ostatní takový úspěch se svými koňmi - protože systematicky pracují s ideálně ustájenými zvířaty - to je to celé "tajemství".
Že jeden používá mrkvovou hůlku a druhý druhý nosí semišový klobouk, to už je jen "detail".

"Zaříkávání koní" nefunguje - je třeba se s tím smířit a být realisty - zázrak se nekoná, platí zde přímá úměra - čím lepší a pravidelnější práce, tím lepší výsledky a vyšší šance na úspěch.

My třeba máme jen spokojené základně přiježděné koně, se kterými se dá jet do terénu a vrátit se bez oboustranných následků na zdraví . Nemůžeme se jimi chlubit na závodech či udělat show, ale s výsledky našeho "chovu" jsem vzhledem k možnému investovanému času spokojená.

...čím lepší podmínky a pravidelnější práce...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Zdravím všechny chovatele koní,

vzhledem k stále se množícím příspěvkům chovatelů problémových koní bych rád zveřejnil zatím anonymně a v rychlosti příběh 9 let staré kobylky plemene Horský Hucul. Zatím spíše k zamyšlení než jako konkrétní rady.

Huculka se ke mě dostala když jí byly 3 roky. Již při prvním kontaktu bylo jasné, že půjde o drsný případ. Manipulace s koněm byla obtížná a nejhorší bylo zjištění, že klisna kouše a kope. Zatím byla na pastvině majitele a jako první bylo potřeba zjistit příčiny takového chování. Nutno podotknout, že na první pohled ideální ustájení - prostorná pastvina, přístřešek, dostatek sena i vody. Pohled na společníka ukazoval, že rozhodně nestrádá fyzicky. Co mě však zarazilo byla skutečnost, že nad pastvinou vedla frekventovaná dvoukolejná železniční trať. Pro druhého koně to nepředstavovalo problém ovšem na huculce bylo vidět, že každý vlak vyvolával jistou formu stresu. (frekvence vlaků cca každých 20 minut). Při dalším pátrání jsem z minulosti koně zjistil násilný odstav a neméně závažný byl pokus o obsednutí zřejmě ne příliš profesionálním způsobem. Obsednutí vystresovaného koně poměrně násilnou metodou zanechalo následky. Myslím poměrně častý příklad toho jak vzniká problémový kůň. Huculka záhy zjistila, že vhodně zvoleným útokem si zajistí dominantní postavení nad člověkem a tato zkušenost v ní opakovanými chybami v zacházení vyvolala postoj - bojem za nezávislost. Další věcí byla skutečnost absolutního nerespektování osobního prostoru člověka. Odmítnutí dát něco dobrého vyvolalo vztek a následný útok. Nedáš? Vezmu si to třeba násilím. Klisna tedy nedělala problém při odchytu, ale pouze do doby než zjistila že nic nedostane a pak začalo rodeo. Pokus o práci ze země byl vyloženě zoufalý a huculka reagovala velmi podrážděně téměř na cokoliv. Čištění nohou katastrofa, čištění jako takové rovněž... Vyjížďka život ohrožující... Prostě absolutně no respekt.

Huculka byla ovšem nádherná po fyzické stránce a když dokázala vymyslet desítky způsobu jak dosáhnout svého i velmi chytrá. Rozhodl jsem se, že se o něco pokusím. Netušil jsem však do čeho se pouštím, ale v tu chvíli to bylo dobře...

Prvním krokem bylo získat nad koněm dominantní převahu a přitom se nenechat zabít. Studium polodivokých a divokých koní v centrální Asii bylo neocenitelným pomocníkem, protože bylo nutné stát se vůdcem. Nad 450 kg neřízeným zvířetem se však nezískává dominance zrovna snadno. Pokus o přirozenou komunikaci skončil vykousnutým ramenem. S bičíkem viditelně umístěným za opaskem to bylo snadnější a dokud se nepoužil měla huculka respekt k mému osobnímu prostoru. Huculka však s bičíkem měla negativní zkušenosti a při jeho použití jako prodloužené ruky nasadila silný protiútok. Bylo jasné, že metoda přirozenou komunikací k vítězství u ní nefunguje a začal jsem hledat jiné řešení. První pokrok jsem zaznamenal v okamžiku, kdy si za pamlsek nechala nasadit s velkým znechucením ohlávku a přivázat se ke stromu. Konečně se s ní dalo trochu manipulovat. Při pokusu o vyčištění mě několikrát kousla a tak následovala má odezva v podobě lehkého přidušení koně - prostě zacpete koni nozdry a čekáte. Kůň je najednou vyděšený protože nemůže dýchat, ale stojí. Když v pravou chvíli pustíte a kůň rozdýchává máte pár minut na úkon v klidu. Chce to notnou dávku citu a nic pro slabé povahy. Ve chvíli rozdýchávání následovalo nasazení speciálních pout pro dobytek na zadní nohy, protože mě několikrát také kopla. Teď to může vypadat jako týrání, ale myslím není tomu tak zcela. U koně který vás přímo ohrožuje na životě prostě není zbytí. Takto zpacifikovanou klisnu bylo možné vyčistit a nasedlat. Všechno se dělo venku v ohradě, klisna byla přivázaná u silného stromu. Pro zmírnění stresu jsem dal koni žrát seno do sítě. Při seznamovací vyjížďce nastalo rodeo v podobě úprku a snahy zbavit se jezdce. Když zjistila, že mě nesundá zkoušela kousat do nohou. Párkrát dostala nohou do huby jako odezvu na nepřiměřenou reakci a situace se pomalu začala zlepšovat. Zde bych se rád trochu zastavil... Koně si mezi sebou servítky neberou a často jsou schopni se zranit při prosazování své dominance ve stádě. Moje zkušenost je ta, že jeden můj dobře vedený protiútok byl často lepší než série slabých odvet při vyjasňování postavení. Chce to notnou dávku sebekontroly a moc u toho nehysterčit, což mi ze začátku dělalo velké potíže...

Bylo tedy jasné, že mám co do činění s celou řadou problémů. Musel jsem skloubit práci ze země a zároveň ze sedla tak, aby vhodně doplňovala psychický stav koně. V první fázi jsem tedy zjistil, že budu potřebovat notnou dávku sebedůvěry a bude nutno použít trochu ač proti mému přesvědčení nepřiměřené síly. V prvních setkáních jsme si tedy s klisnou vyjasňovali kdo z koho. Byl jsem rozhodnut neustoupit a nemaje rodiny šel jsem do toho s větším nasazením než ona. Párkrát jsem musel použít metodu přidus a rychle dělej, kousni do nohy a dostaneš kopanec, zkus rodeo a uštvu tě k smrti. Každopádně po deseti setkáních pomalu nastával obrat. Kůň pořád v péči majitele a stejné místo. Konzultace. Klisna mě teda zrovna nemiluje, ale začíná mě respektovat a v tu chvíli nastává zásadní obrat. Mohu odchytit, svázanou vyčistit, nasedlat a jet ven to vše bez zranění mne i koně...Jen bych rád podotkl, že lonžování bylo v té době naprosto neproveditelné a jedinou možností opracování byla vyjížďka. Práci na lonži se podařilo vyřešit až po vyjasnění dominance. Taky jsem na to byl sám, protože nechat se klisnou zmrzačit kupodivu nikdo nechtěl...

Postupem času po vyjasnění kdo z koho se přesouvám do další fáze zkus mi trochu věřit. Zatímco respekt byla poměrně rychlá záležitost, tak vzhledem ke stylu provedení jsem neměl u koně dlouho důvěru a bylo jasné, že teď nás čeká dlouhá cesta...Při každém čištění jsem opatrně zkoumal, kde jsou její choulostivé partie a vcelku jasně se ukázalo, že nohy, hlava a vemínka budou problém. Zjistil jsem, že možnost ukusovat seno koně při čištění velmi zklidňuje, i tak ale čištění problémových partií muselo zůstat s pouty. Po cca 6 měsících pravidelného rituálu strom, seno, pouta, osahávání se situace zlepšila natolik, že bylo možno od pout upustit. Stále však byla na místě opatrnost a neustále sledování reakcí koně. Další důležitá věc byla přestat koně pamlskovat. Mnohem lepší bylo dát ji na konci každé práce kyblík s pochutinou a nechat ji vyřádit. Výživový poradce se objevil byl až mnohem později. I tak ale klisna dostala jasný signál chovej se dobře, věř mi, dostaneš odměnu a vše bude ok. Správně zvolený typ a postup krmení utužuje vzájemný vztah mezi člověkem a koněm. Klisna dodnes krmení vnímá jako velice silný zážitek. Zhruba po roce (stejný majitel a místo) jsem dokázal koně zvládnout tak, že jsem dokázal vytušit kdy se klisna vystresuje a proč. Když jí to začalo nabíhat musel jsem často jednat různě. Například stres na vyjížďce (auto, vlak, pes, atp...) jsem často řešil řízeným tryskem od směru katastrofy...V ohradě jsem ji nechal vyběhat upgradovanou hrou na honěnou. Klisna se vyběhala vydala enegrii a chvíli byla možnost pracovat. Když začala stresovat na vazáku v tu chvíli bylo na místě odepnout odstoupit a nechat utéct. Ještě že všechno dělám ve velkém výběhu... Poté znovu odchytit a začít znovu. Klisna se spasila útěkem a tím se uklidnila. Případů byla celá řada. Inu jednoduché to s ní nebylo.

Po dvou letech práce získávání vzájemné důvěry a spoustou nedorozumění i pochopení začala klisna pomalu navazovat komunikaci podobnou té přirozené jak jsem ji znal od jiných koní. Po dohodnutí s majitelem jsem Klisnu odkoupil za symbolickou cenu a začal pracovat ve vlastní režii.

Následující léta se nesly ve víru událostí, jež by vydaly na celou knihu tak jen okrajově. Po třech letech systematické práce, je klisna v 6 letech připuštěna přirozenou metodou. Hřebec ji dal co proto ale dopadlo to dobře a zabřeznutá byla přesunuta na pronajatou klidnou pastvinu do společnosti dvou stejně starých koní. Březost, porod a následná péče o hříbě zcela změnila její povahu, protože v období březosti se udělal zásadní průlom v komunikaci. Po porodu následuje období klidu, protože má starosti s hříbátkem. Dále se utužuje vzájemný vztah mezi mnou a kobylou a přibývá práce s hříbětem. Následuje přesun na další pronajatý pozemek, který zároveň také obýváme a máme s koňmi trvalý kontakt, což myslím je základ úspěchu každého chovatele. Koně u nás mají pastevní pobyt 24/7, přístřešek, trvalý přístup k senu, vodě a lizu, přibyla výživová poradkyně, která upravila koním krmné dávky tak aby vyhovovaly jejich potřebám. Přibyl kůň na důchod, takže kobyla je nyní ve společnosti svého potomka a nekonfliktního důchodce (jeho příběh je také žalostný). Z hříbátka se stala remonta a získává nad kobylou dominanci, takže kobyla je opět klidnější. Zajímavým poznatkem je skutečnost, že při správném zacházení hříbě zlozvyky matky nepřejímá a vyvíjí se individuálně. Nicméně charakterové rysy se předávají, takže naše malá klisnička je neobyčejně živá, hravá, ráda komunikuje s lidmi a je naprosto bezproblémová....

Závěrem bych chtěl napsat, že náprava problémového koně je značně individuální, časově náročná, ale zdá se být proveditelná. Jako první věc je potřeba zajistit koni nestresující prostředí a až poté začít s výcvikem. Ve většině případů pomáhá pobyt na pastvině 24/7 a neomezený přístup koně ke všem jeho základním životním potřebám (seno, voda, liz, přístřešek, společnost jiných koní, dostatečný výběh min 5000 m2 na jednoho koně). Nejsou li tyto podmínky splněny nemá náprava problémového koně většinou úspěch nebo trvá mnohem déle. V neposlední řadě je velmi důležité svého koně studovat, analyzovat, zkoušet. Nebát se udělat chybu a poučit se. Koním dělá dobře systematická práce a jednotný provozní režim. Potřebovat budete také notnou dávku sebedůvěry a také možná radu odborníka. Nic vám ale nenahradí vlastní iniciativu a studium. Výborný dokument je o navrácení koní Převalského do volné přírody. Dobře je v něm vidět jak funguje stádo. Existují samozřejmě i neřešitelné případy, ale dle mého by koně měli dostat šanci a o euthanasii bych uvažoval až jako o poslední možnosti. Kůň podobný naší huculce by se v běžném provozu vůbec neměl vyskytnout a pokud se tak stalo nevěšte hlavu. Sedněte, analyzujte a snažte se situaci upravit tak, aby nastalo alespoň drobné zlepšení. Není pochyb o tom, že to bude vyžadovat notnou dávku kreativity a úsilí. Milujete-li však koně doopravdy výsledky se jistě dostaví.

Povídání jsem napsal spíše k zamyšlení, protože spousta lidí podobné problémy řeší. Naše huculka je opravdu těžký případ, který se však podařilo po 6 letech z velké části zvládnout a tak můžu poskytnout náš příběh ve zkrácené verzi k zamyšlení. Dnes bych již některé věci řešil trochu jinak, což jde ruku v ruce s poznáním, ale tak už to v životě bývá. Co nejméně podobných případů a spokojené koně přeje Uko.

PS : Ke koni nemají přístup nepovolané osoby, pastvina je ohrazena dvěma ohradníky s bezpečnostním pásmem, kůň je pojištěn na škodu způsobenou zvířetem a v současné době je práce s koněm bez komplikací. Nikdy nedošlo ke zranění dětí. Kůň dnes slouží jako předmět výzkumu chování a nápravy takto postižených koní. Původní majitel za stav koně příliš nemohl, protože byl dlouhodobě hospitalizován a neměl možnost v rozhodujících chvílích zasáhnout.

Děkuji za váš čas který jste věnoval napsání tohoto příspěvku myslím že je velkým přínosem a inspirací pro nás kteří se také zabýváme podobnými případy i když v mém případě je ten muj ňuňan slabší odvar klobouk dolů opravdu příběh k zamyšlení

Trpělivost s jakou jste přistupoval ke koni je obdivuhodná, jen potrvzuji z vlastní zkušennosti, kůň potřebuje co nejpřirozenější způsob života, stádo, alespoň malé a pravidelnost, svůj režim a pohodu, kdo chce chovat koně jinak, osamotě bez koní si zadělává na problém...koupila jsem si dva a půl letou kobuši, která vyrůstala od odstavu sama s ovcí a věru byl by to dlouhý příběh, kousala kopala, vzpínala se, vodit se nedala, odvoz od majitel proběhl jen za asistence veta a sedalinu, po dvou týdnech, kdy jsem ji ustájila v klasické komerční maštali a myslela si, že postačí, že bude mít koně na dohled, výběhy tam byly jen takové jakési nudle pro jednoho koně, kam se dávali po hodině, aby se vystřídali mi došlo, že se klisna zhoršuje a stává se vyloženě nebezpečnou, tak jsem ji odvezla k známému na pastviny hodila do stáda a cca první tři týdny se za ní jen jezdila dívat, když si našla své místo ve stádě a ztratilo se její napětí a vystresovanost tak ač nejsem žádný přirozený komunikátor, tak jsme začli v kruhovce a procházkami a dnes po 8 letech je to můj nej kůň, věřím, že již dnes hodně lidí chápe, že by neměl kůň být chován o samotě. Problémovým se kůň nerodí, ale bohužel stává se díky nám lidem

Trpělivost s jakou jste přistupoval ke koni je obdivuhodná, jen potrvzuji z vlastní zkušennosti, kůň potřebuje co nejpřirozenější způsob života, stádo, alespoň malé a pravidelnost, svůj režim a pohodu, kdo chce chovat koně jinak, osamotě bez koní si zadělává na problém...koupila jsem si dva a půl letou kobuši, která vyrůstala od odstavu sama s ovcí a věru byl by to dlouhý příběh, kousala kopala, vzpínala se, vodit se nedala, odvoz od majitel proběhl jen za asistence veta a sedalinu, po dvou týdnech, kdy jsem ji ustájila v klasické komerční maštali a myslela si, že postačí, že bude mít koně na dohled, výběhy tam byly jen takové jakési nudle pro jednoho koně, kam se dávali po hodině, aby se vystřídali mi došlo, že se klisna zhoršuje a stává se vyloženě nebezpečnou, tak jsem ji odvezla k známému na pastviny hodila do stáda a cca první tři týdny se za ní jen jezdila dívat, když si našla své místo ve stádě a ztratilo se její napětí a vystresovanost tak ač nejsem žádný přirozený komunikátor, tak jsme začli v kruhovce a procházkami a dnes po 8 letech je to můj nej kůň, věřím, že již dnes hodně lidí chápe, že by neměl kůň být chován o samotě. Problémovým se kůň nerodí, ale bohužel stává se díky nám lidem

Prosím mám doma něco podobného a nevím si s tím rady, taky kobyla, ale je dost nebezpečná a já už opravdu nevím co s ní, nenapadá mě nic než jí dát na Jatka, nevíte o někom kdo by mi byl ochotný s ní pomoct a nebo poradit co s ní a jak na ní? Pokud by jste měl kdokoliv jakoukoliv radu či možnost mi s ní pomoci tam mně prosím kontaktujte na mejl psovodka@seznam.cz - jsem z Libereckého kraje, bohužel nemam finanční možnosti abych si zaplatila nějakého horsmenschipa nebo tak něco. Za každej typ nebo radu děkuji