Kolie krátkosrstá

Dnes rozdělujeme psy u stáda na pastevecké, co stádo ochraňují, a ovčácké, kteří se stádem pracují a pomáhají pastýři/ovčákovi. Vždycky tomu tak však nebylo. Až téměř do konce 17. století byli psi u stáda využíváni výhradně jako hlídači před šelmami. Postupem času, kdy se stáda ovcí zvětšovala a dravých šelem ubývalo, začali se objevovat psi, kteří svým pastýřům se stádem pomáhali. Byli to psi rychlí, většinou střední velikosti, učenliví a naklonění spolupráci s člověkem.

Ovčák mezi ovčáky

Předci krátkosrsté kolie jsou ovčáčtí a honáčtí psi z Velké Británie. Ti zřejmě vzešli z hlídacích psů (pasteveckých), kteří do těchto míst dovezli společně s ovcemi Římané. Tito psi se s místními psy různě křížili a postupně se vyvíjela jejich upotřebitelnost. Dlouho netrvalo a chov ovcí se stal hlavním článkem anglické ekonomiky. Stoupal zájem o dobré ovčácké a pastevecké psy, a tak stoupala i jejich cena. Počet ovčáckých psů pracujících se stádem se zvyšoval a chov psů byl směrován výhradně na výkon. Od 19. století se však všechno změnilo. Chov ovcí se začal prudce omezovat a objevily se první výstavy psů. Chovatelé psů se zaměřili více na krásu a na rozdělení jednotlivých pracovních psů na různá plemena. Rodokmeny se plnily a hledaly se ideály krásy. Počet ovčáckých psů následně mírně poklesl, ale i nadále mnozí z nich byli pracovně využíváni.

Existovalo a existuje hned několik plemen kolií, jako např. Border kolie, bearded kolie či šeltie, ale částečně společnou a velmi prolínající historii má pouze kolie dlouhosrstá a kolie krátkosrstá. Přesto slovo „kolie“ najdeme v pojmenování dalších plemen. Proč tedy „kolie“? Jedno z vysvětlení je, že slovo collie vzniklo ze slova coal (uhlí). Uhlí a ovčácký pes? Ano, protože černohlavým ovcím, které pásl, se podle jejich černých hlav říkalo coalley. Obdobné značení pro psy, kteří byli součástí takového stáda, na sebe nenechalo dlouho čekat. Existuje však i jiné vysvětlení. Kolie se již tehdy často vyskytovaly s bílým límcem v barevné srsti, a tudíž slovo „kolie“ mohlo vzniknout i ze slova „collar“. Ať už se však předkům kolií v historii říkalo jakkoli, v roce 1895 získalo plemeno od The Birmingham Dog Society jako jediné platné a oficiální pojmenování „Collie“.

Složité začátky

Jedni chovatelé se přiklánějí k starobylému původu krátkosrstých kolií, samostatnému od dlouhosrstých, jiní mají za to, že jejich historie je částečně společná a v mnoha bodech časové osy se prolíná. Historie krátkosrsté kolie je rozhodně spjata s historií dlouhosrsté kolie, otázkou je nakolik. Je dokázáno, že se krátkosrstá forma na některých místech světa vyvíjela samostatně, bez příměsi dlouhosrsté kolegyně.

Předci kolie, či kolie samotné, dlouho neměli ustálený exteriér. Jejich chov byl i dlouho v době pořádání výstav psů řízen jejich pracovními schopnostmi. Snad u všech plemen se délka srsti odvíjela především od místa jejich výskytu. Delší, poněkud tvrdá srst byla vyžadována ve studenějších oblastech, kratší naopak v teplejších. A tak je dnes známo, že dlouhosrstá kolie se vyvíjela především na severu Skotska, v hornatých oblastech, kdežto krátkosrstá kolie byla nejvíce oblíbena v severní Anglii.

Jistě stojí za zmínku, že krátkosrstá forma se kdysi nejčastěji vyskytovala v barvě blue merle. Třebaže se tito psi vyskytovali v poměrně hojném počtu, ještě před tzv. moderním chovem vymizeli a krátkosrsté kolie dnešní doby tak vznikly na novém základě. Proto lze očekávat, že všechny dlouhosrsté i krátkosrsté kolie mají nějakého společného předka.

Historie dlouhosrsté i krátkosrsté kolie zřejmě začíná u tmavě hnědého psa s bílými znaky, se srstí poněkud zvlněnou, kterému se říkalo Cockie a který se narodil v roce 1867. Neméně významní byli jeho potomci Coksie a Charbemagne. Dalším znamenitým plemeníkem byl anglický pes Trefoil, který byl zapsán do plemenné knihy v roce 1873. Všichni byli dlouhosrstí.

Na druhou stranu, podle obrazů i psaných textů, víme, že krátkosrstá kolie rozhodně existovala již několik desetiletí předtím. Dokonce badatel Tomáš Bervik se ve své knize History of Quadrupeds, kterou předložil veřejnosti v letech 1790–1795, zmiňuje o krátkosrsté kolii, jež byla křížena s hlídacími psy molosoidního typu. Tudíž její historie se zdá být delší, než si mnozí původně mysleli.

I dnes se vedou spory o tom, zda je krátkosrstá kolie původnější než dlouhosrstá. Přestože z mnoha důvodů je pravděpodobnější, že krátkosrstá forma na naší Zemi existuje déle, stála u propasti zániku tak výrazně, že bylo pro zachování její existence nutné a zároveň běžné využití přikřížení dlouhosrsté kolie. Dělo se tak prakticky ve všech stoletích, kromě dvacátého prvního. A právě spojování obou variant vedlo téměř po celé 20. století k velkým sporům mezi chovateli i kluby na celém světě. Výjimkou byla a je Amerika, kde se vzájemné křížení variant s jinou délkou srsti dodnes neřeší.

Šlechtění na krásu

Je běžné u mnoha plemen, že chovatelé v počátcích nejen moderního chovu měli snahu své plemeno „vylepšovat“ jiným plemenem. A nejinak tomu bylo i u kolií, které byly dlouho chovány společně bez ohledu na délku srsti. Proto „vylepšení“ se dotklo obou dnešních variant. Ke zlepšení vzhledu, zvýšení elegance měl přispět barzoj a také gordonsetr. Měl být křížen i anglický chrt – greyhound, ale žádné důkazy o tomto spojení neexistují. O barzoji (ruském chrtovi) dnes není pochyb, ale přikřížení gordonsetra je sporné, neboť dnes existuje názor, že naopak kolie byla použita v chovu gordonsetra. Jisté však je, že krátkosrstá kolie se na australském kontinentě podílela na vzniku plemene kelpie.

Kolie se objevovaly na výstavách od samotného počátku jejich pořádání. Kolie krátkosrsté měly samostatnou výstavní třídu, přesto do roku 1875 byly zapisovány společně coby „Sheep-Dogs and Scotch Colleys“. Následně od roku 1876 již byly v plemenné knize anglického Kennel Clubu vedeny samostatně – krátkosrstá a dlouhosrstá forma. Zvláštností však je, že ač byly zapisovány zvlášť, po dlouhá desetiletí se obě varianty vzájemně mohly křížit. Až v 70. letech 20. století FCI toto vzájemné křížení zakázala. Avšak na některých místech světa se společné křížení praktikuje dodnes. Zbarvení blue merle je pro krátkosrstou kolii (lidově kraťandu) celkem běžné. Dnes je poměrně jasné, že za blue merle u dlouhosrsté varianty může právě křížení dlouhosrsté kolie s krátkosrstou.

První, a spíše jen základní standard byl uveřejněn až v roce 1898. Platil jak pro kolii krátkosrstou, tak dlouhosrstou. Obě kolie tak v jeden čas byly brány jako jedno plemeno dvou variant délky srsti.

V roce 1898 byl založen první klub pro krátkosrsté kolie s názvem The Smooth Coated Collie club.

Text H. Bylandta v knize „Dogs of all nazions“, pocházející z roku 1915, uvádí, že krátkosrsté kolie si oblíbila i královna Viktorie, když je v 60. letech 19. století spatřila nedaleko skotského zámku Balmoral. Upřednostňovala však bíle zbarvené kolie. Nejznámější krátkosrstou kolií v majetku královské rodiny byl pes Sharp, který se dožil úctyhodných 15 let. Ten má v parku paláce Windsor na památku vystavenou sochu.

Samostatně, nebo dohromady?

Věhlasný kynolog dávných dob Strebel byl přesvědčen, že kolie krátkosrstá tvořila svoji historicky vlastní větev honáckých psů a až přikřížením dlouhosrsté kolie se začala psát jejich společná historie. Že byly tyto dvě varianty dlouhodobě vzájemně kříženy, dokládá L. Egg-Leach, který vedl 48. svazek švýcarské plemenné knihy a uvádí, že se ve vrzích objevovala štěňata dlouhosrstá i krátkosrstá, přičemž tento jev nebyl příliš častý. Již tehdy se našli odpůrci i zastánci vzájemného křížení. Nesouhlas se vzájemným křížením obou variant kolií projevil např. H. Dalziel v roce 1876, který ve svých poznámkách uváděl, že délka srsti odchovaných jedinců je nezřídka střední, tedy ani krátká, ani dlouhá.

V roce 1955 vznikl v Británii nový klub pro chovatele krátkosrstých kolií s názvem Smooth Collie Club of Great Britain. Od tohoto data se britští chovatelé krátkosrstých kolií snažili o odtržení od dlouhosrsté kolie a vytvoření svého standardu. Nebyli totiž spokojeni s hodnocením rozhodčích, kteří krátkosrstou kolii neustále srovnávali s „dlouhosrstou sestrou“ a kraťandy stavěli do pozadí.

Již tehdejší chovatelé krátkosrstých kolií se snažili prosazovat jiný typ psů než chovatelé dlouhosrstých kolií, aby je od sebe nerozdělovala jen délka srsti. Nový standard po krátkosrsté kolie byl uveřejněn v roce 1966.

Zajímavé poznatky Margaret Osbornové, anglické mezinárodní rozhodčí pro kolie, z roku 1976: „Potomci v první generaci nikdy nevykazují mísení v délce srsti. Zcela výjimečně v F2 při křížení krátkosrstého potomka z tohoto spojení s krátkosrstým nebo dlouhosrstým psem obdobného spojení se může vyskytnout ,lomená srstʻ. Dlouhosrstí potomci z křížení dlouhosrstý a krátkosrstý vykazují často velmi bohatou srst.“ (Citace z Pes, přítel člověka, 7/76, str. 11.)

V dnešní době, stejně jako kdysi, má vzájemné křížení obou plemen kolie mezi chovateli krátkosrstých kolií své zastánce, stejně jako odpůrce. Jedni poukazují na zvětšení genové variability při přikřížení dlouhosrsté kolie, jiní na zhoršování kvality srsti. Velká Británie zakázala vzájemné křížení od roku 1994, FCI o 20 let dříve a Amerika zůstala dodnes bez omezení. Povoluje nadále vzájemné křížení, ale oproti Evropě i další, jinde nepovolená zbarvení, jako např. bílé zbarvení nebo gold merle.

Ve Velké Británii, v zemi původu, byla krátkosrstá kolie početně výrazně zastoupena až do konce 19. století. Následně její počet oslabil. Dnes je ve své zemi stále dobře známá, ale nepříliš početná. Nejvíce chována je v Americe, kde je běžně chovaným plemenem.

Kraťandy v České republice

První krátkosrstou kolii do tehdejší ČSSR dovezla Milada Cermanová z Prahy (chov. stanice ze Stříbrné zátoky). Jednalo se o zlatě zbarveného psa jménem Uhland von Ihlpol, nar. 22. 2. 1972 v NSR (Německo) u chovatelky Inge Harthové. Jeho otec byl dlouhosrstý Andy von Golden Valley a matka krátkosrstá Nonie von Ihlpol. Uhland se objevil na bonitaci kolií v roce 1973 a samozřejmě i v následujícím období na mnoha výstavách.

Po Uhland von Ihlpol byly dva vrhy (s dlouhosrstými fenami), avšak bohužel se ze všech narozených štěňat narodil pouze jediný krátkosrstý potomek. První krátkosrstý zástupce tohoto plemene se na našem území narodil ze spojení dlouhosrsté feny Gyspy ze Stříbrné zátoky, která byla připuštěna krátkosrstým psem importem Uhlandem von Ihlpol. První české štěně krátkosrsté kolie byl pes jménem Athos Mon-Gil, který se společně s dalšími štěňaty (dlouhosrstými) narodil 19. 10. 1974 v chovatelské stanici v Horoměřicích u Věry Kopecké.

Zde však historie krátkosrsté kolie v bývalém Československu končí. Váhavý postoj FCI napomohl k negativnímu pohledu českého klubu chovatelů kolií k těmto „křížencům“ a všem byl zakázán chov. Také vystavení průkazů původu bylo předmětem vášnivých diskusí a rozhádání mnoha chovatelů a funkcionářů. A přestože Uhland von Ihlpol byl chovným i šampionem krásy, byl zároveň také „křížencem“ dlouhosrstého a krátkosrstého páru.

Není sporu o tom, že krátkosrsté kolie v 70. letech 20. století se na našem území příliš neprosadily především díky chovatelskému klubu kolií a šeltií, který rozhodně nebyl přívětivě nakloněn nejen křížením krátkosrsté varianty s dlouhosrstou, ale ani krátkosrsté kolii jako plemeni. A tak třebaže zde časem mohl být dobrý základ chovu a chovatelské výsledky, veškerá snaha prvních nadšenců byla marná. Přitom z vyjádření Cennel Klubu Anglie i samotných zástupců FCI z roku 1975 bylo jasné, že se nejedná o neřešitelný problém při vzájemném křížení: „Křížení obou variant je povoleno, pokud to schválí (je tomu nakloněn) chovatelský klub dané země.“ Jak málo k urovnání vzniklé situace stačilo. Přitom i uznávaný genetik a chovatel psů František Horák se veřejně zastal chovatelů krátkosrstých kolií a křížení krátkosrsté formy s dlouhosrstou.

Chov krátkosrstých kolií na našem území obnovili až v 90. letech 20. století Alena Levová a Karel Sojka. Jako „první“ byla z Finska v roce 1990 dovezena blue merle fena Pihatuvan Rebeca. První krytí proběhlo v Estonsku. Následující import pocházel z Irska a byl jím trikolorní pes Dalimattas Disco Dream a poté zlatá fena Scandyline Amber Dream. Chov se začal zdárně rozrůstat – jak díky českým vrhům, tak dalším a dalším importům.

Co od ní očekávat?

Rozdíl mezi psem a fenou krátkosrsté kolie v povahových vlastnostech téměř není. A tak rozdíly mezi jednotlivými kraťandami vznikají pouze genetickým založením, prostředím, ve kterém vyrůstají, socializací a výchovou. Třebaže je to kolie, k její popularitě dozajista nepřispěl celosvětově známý zfilmovaný příběh „Lassie se vrací“, jak tomu bylo u dlouhosrsté kolie. Krátkosrstou kolii si laik zpravidla nespojí s dlouhosrstou verzí, a tak si své místo mezi lidmi musela vybojovat svou výbornou povahou a neotřelým vzhledem.

Je to milý pes, nekonfliktní, který je vhodný i pro začátečníka. Není ani příliš velká, ani zbytečně malá, a tak není problém ji zvládnout ani při eventuálních krizových situacích. Je to veselý a středně temperamentní pes, který sice má rád dlouhé procházky, pohyb, zábavu, sport či práci, ale pokud zrovna jeho člověk nemá čas nebo náladu pro tyto činnosti, bude spokojeně ležet a odpočívat, nejlépe někde v jeho blízkosti. Lenošení, které se nezvrhne na několikatýdenní nudné povalování, mu nečiní problém. Má rád cestování, dopravní prostředky pro něj zpravidla nepředstavují žádný větší problém. Doma se chová klidně a nezavazí. Je to nekonfliktní kamarád, příjemný rodinný pes, společník do nepohody, na dlouhé procházky či výlety.

Je to aktivní, rychlý a mrštný, veselý a pracovitý pes, který se nechce za každou cenu prosadit ani vládnout rodině. Není přehnaně tvrdohlavý, ale svou inteligencí si dokáže svou rodinu podmanit tak, že ho musí mít rád každý.

K lidem a k dětem…

Krátkosrstá kolie je velice přizpůsobivá situacím i prostředí. Bez nadsázky se o ní hovoří jako o ideálním doprovodném psovi. Svého člověka, svou rodinu bude nadšeně doprovázet kamkoli. Má ráda výlety, akci, ale především je ráda součástí rodiny. Uvítá cokoli, co navrhne její člověk, který je pro ni středem světa. Bude spokojená, pokud může být v jeho blízkosti, bez ohledu na místo. Co však nemusí, je přílišný hluk.

Přizpůsobí se pohodlnějšímu životu stejně jako aktivnímu turistovi. Je skvělým psem do rodin stejně jako k osamělému člověku, mladému či seniorovi. K dětem je kraťanda ohleduplná a výrazně trpělivá. Rodiče by toho však neměli zneužívat. Pes není hračka, ale kamarád. Pes musí mít prostor, kam by si v případě potřeby mohl zalézt a nerušeně odpočívat. Krátkosrsté kolie mají děti nezištně rády a rozumí si s nimi. Někdy se k nim chovají až ochranitelsky, zejména jsou-li malé.

I když je tato kolie přátelská k lidem a snad ke všem zvířatům včetně psů, horlivou náklonnost jim většinou zbytečně neukazuje. Přátele a známé lidi má tendenci vítat, ale není to hlavní rys tohoto plemene. Je přítulná, ale ne zbytečně vtíravá. Cizích lidí v jiném než domácím prostředí si nevšímá, i když někteří jedinci, u kterých je „vítací chování“ štěněte tolerováno, či dokonce podporováno, si velkou náklonnost k lidem uchovávají i v dospělosti. Kraťanda je milá, a třebaže není v ničem extrémní, budí sympatie. Její elegantní pohyb a příjemný pohled si získává stále více příznivců a zájemců o toto plemeno.

Je to naprosto nekonfliktní pes, který nevyvolává ve smečce dalších psů spory, nechová se dominantně, a to ani s ohledem na pohlaví. Může žít ve společné domácnosti nejen s dalšími psy, ale i s jinými domácími mazlíčky. Při troše dobré výchovy bude nekonfliktní i k různým hospodářským zvířatům včetně drůbeže. Její lovecký pud je zpravidla mizivý, proto nemá ani v lese či na louce tendence pronásledovat divokou zvěř a vyhledávat její stopy. Přírodní pudy z ní nedělají tuláka ani lovce a jejímu majiteli tak odpadá spousta starostí. Procházky jsou tedy v poklidu a bez starostí. Při řádné socializaci a výchově není problém chodit s krátkosrstou kolií „na volno“. Její pradávné využití ji naopak směruje k obíhání „svého stáda“, kdy se od rodiny nevzdaluje, ale snaží se její členy udržet pohromadě. Často zřetelně znejistí, když se někdo ze skupiny na procházce odpojí.

Do různého prostředí

Je ostražitá a na svoji velikost poměrně silná. Většina kolií dobře hlídá, třebaže hrůzostrašnost a razance nejsou jejich silnou stránkou. Při hlídání bezdůvodně neštěká. U hry či sportu je to však jiná. Mnozí jedinci rádi štěkají, především jsou-li v napětí, „kdy už to začne“, nebo když si hrají či pracují. Jejich štěkání může být i přehnané. U některých se věkem štěkání stupňuje, u jiných se naopak omezí jen na konkrétní situace. Ostatně je tak tomu i u šeltií a některých dlouhosrstých kolií. Pokud se s výchovou i v tomto ohledu začne včas a důslednost bude rozhodně důsledná, pak je možné takové chování částečně potlačit nebo omezit jen na konkrétní situace, kdy projevená radost psa není na škodu.

I když je nejspokojenější v domě, po boku svého pána, své rodiny, může být i celoročně ubytována na zahradě. V tomto případě je však nevyhnutelná zateplená bouda umístěná na vhodném místě zahrady. Člověk však nikdy nesmí zapomínat, že kolie potřebuje blízkost svých lidí, což zejména v zimním období, kdy je brzy tma a pes žije na zahradě, může činit problém. Proto se zdá být nejlepším řešením místa pobytu dle ročních období a času majitele měnit ke spokojenosti všech.

Socializace, výchova a výcvik

Aby byla krátkosrstá kolie vyrovnaným a bezproblémovým psem, musí se nejen cvičit v základních povelech poslušnosti, ale zejména vychovávat a dobře socializovat. Nesocializovaná kolie může být v některých situacích a místech nervózní či vystrašená. Proto je nutné nepodcenit období štěněcího a mladého věku kolií a je nutné jim věnovat patřičnou pozornost.

Učí se snadno a rychle, je velice vnímavá a ochotná. Postačí dobře zvolená intonace hlasu, vhodná motivace a důslednost. Výborně se učí za pochvalu a dobrý pamlsek. Některé kraťandy si oblíbí i aportování. Záleží na typu psa i na talentu jeho člověka. Žádný velký tlak na psa není nutný. Naopak snadno poškodí dobrou povahu. Stejně jako její dlouhosrstá sestřenice, a také šeltie, je citlivá na zacházení.

S trochou výcviku přivolání a celková ovladatelnost u kolie není problém. Je schopná se naučit i rozmanitým cvikům nejrůznějšího zaměření. Nemůže se sice nikdy rovnat služebním/pracovním plemenům, jako je německý ovčák nebo belgický ovčák – malinois, ale je schopna všestranného výcviku s dobrými výsledky.

Ráda běhá a plní různé úkoly. Výcvik by měl být formou hry a veden tak, aby bavil oba – psa i člověka. Nemá tendence se vzdalovat od svého člověka, a tak pokud nenastane ve výchově chyba, nemá problémy s přivoláním a ovladatelností, když je puštěná z vodítka, a to kdekoli. Ať už v parku, ve společnosti, či v přírodě.

S kolií se dá dělat téměř všechno, jen člověk musí vědět jak na to. Pokud dostatečné vědomosti chybí, dozajista pomůže blízká škola pro psy – cvičiště psů. Při výcviku potřebuje spíše něžnější metody a výcvik hrou. Pak ji výcvik baví a cviky plní s radostí. Nebývá zbrklá. Její člověk tak musí hodně přemýšlet a méně konat. Křik a ostré povely ji jen matou a znejisťují.

Zaměstnat kraťandu? Jak snadné…

Dnes je krátkosrstá kolie mohutnější i vhodnější na práci než její sestřenice – dlouhosrstá kolie, která je již delší dobu především ryze společenským a doprovodným psem. K tomuto postupnému rozdělení na pracovní a společenské zaměření začalo docházet již v první polovině 20. století, kdy dlouhosrstá kolie začala vzbuzovat obdiv a pronikla do vyšších kruhů a mnohých domácností na celém světě. Přestože je krátkosrstá kolie dnes taky běžně vedená jako rodinný, společenský a doprovodný pes, najde se mezi nimi i mnoho takových, které se věnují nějakému sportu i veřejně (zkoušky, závody), anebo dokonce jsou pomocníky při opravdové práci.

Kolie má v sobě zakódovány vlohy pro pasení ovcí, a tak je možno ji tu a tam u stáda oveček spatřit. Samozřejmě, stejně jako u všech plemen hodících se k tomuto zaměření se najdou jedinci, kteří se hodí více a jiní méně. Pasení je pro psa psychicky náročné, ostatně jako mnoho jiných sportovních odvětví, a přetažení psa mu může vzít či ubrat neutuchající sílu a chuť do další činnosti. Kraťandy jsou při práci se stádem hlasité a pracují v těsné blízkosti. Je to jejich styl. Někteří kynologové řadí kraťandy k ovčáckým, jiní k honáckým plemenům. Je těžké rozhodnout, co je správně, zda se opřít o historii a začlenění FCI, nebo o jejich styl práce. Některé ovce, které na takové chování psa nejsou zvyklé, však mohou mít s tak těsným kontaktem psychický problém. Kraťandy nejčastěji pracují na druhé straně, než je ovčák (psovod). Nemají ale problém pracovat ani po boku člověka. Při práci jsou temperamentní, energické a zejména při počátečním výcviku můžou být zbytečně trochu zbrklé.

Hodí se i pro výcvik asistenčního nebo slepeckého psa. Kraťandy můžeme spatřit i jako dobré canisterapeutické psy. Jsou bystré, se smyslem pro situaci i atmosféru.

Má výborný čich, ovladatelnost, vyrovnanou povahu, ale také výbornou rovnováhu a snadno, s lehkostí a velmi obratně se pohybuje i ve velmi členitém terénu. To jsou vlastnosti, které přísluší dobrému záchranářskému psu. Kdo se rozhodne pro pachové práce, pro sledování stop či jiné aktivity, kde kolie uplatní svůj vytříbený nos, jistě nebude litovat.

Svoji hravost, ovladatelnost, obratnost a rychlost krásně uplatní v agility, ale i ve flyballu, frisbee či v tanci se psem (dogdancingu). Zejména na dráze agility je kolie krátkosrstá často k vidění. Její vytrvalost, nenáročnost a potřeba být svému člověku nablízku jsou zřetelné u dogtrekkingu či canicrossu. Hodí se i jako doprovodný pes na vyjížďce s koňmi.

Někteří jedinci mohou cvičit a skládat zkoušky všestrannosti, kde se kloubí poslušnost, stopování a obrana. A právě obrana je jejich nejslabší stránkou. Přesto je nemálo jedinců, kteří mají při dobře zvolené taktice figuranta velké šance na úspěch. Je to však běh na dlouhou trať, neboť lovecký pud je u nich nevýrazný a zároveň plný a silný zákus je jim cizí. V minulosti byly zvyklé maximálně štípnout ovce do zadních nohou, když se vzepřely. Přesto touha po vzájemné spolupráci může zvítězit a při trpělivém, důsledném a hravém výcviku se obranu v rámci tří disciplín jsou schopny naučit.

Péče o krátkosrstou kolii

Má hustou podsadu a přiměřeně dlouhou, respektive krátkou srst. Je tak otužilá a bezproblémová v každém počasí. Péče o její srst je minimální, stačí občasné překartáčování. Další péčí je pouze kontrola čistoty uší a délky drápků.

Trochu starostí může zejména nezkušenému pejskaři udělat z jedné třetiny klopené ucho kolií. To se totiž ne vždy samo od sebe natvaruje stejnoměrně a správně. A tak ve štěněcím a mladém věku psa je potřeba na toto dohlídnout a řádně se o tvar uší postarat dle potřeby.

Jak je na tom se zdravím?

Krátkosrstou kolii lze po povahové stránce jistě chválit až do nebes, ale zdraví krátkosrstých kolií je debata na hodně dlouho, plná vášnivých reakcí a rozporuplných názorů. Zdraví jakéhokoli plemene je kontroverzní téma. U chovatelů, příznivců či majitelů kolií tomu není jinak. Problémem je, že mnoho kolií má jen minimum, nebo dokonce žádné zdravotní vyšetření, a tak může i nemocný jedinec (jevící se zdánlivě zdravě) působit v chovu. Není to rozhodně problém jen českého chovu, ale problém celosvětový. Jsou země, kde jsou povinné některé zdravotní testy, ale benevolentnost jiných klubů snahu poctivých chovatelů tak trochu kazí. Zdravotních rizik je hodně, a protože po dlouhou dobu nebyly snad žádné zdravotní testy prováděny, genetické problémy se rozšiřovaly diametrální řadou namísto jejich eliminace.

Chovatelům je doporučováno sledování možných zdravotních defektů a vyřazování postižených jedinců (při určitém stupni postižení) z chovu. Za nejznámější, částečně geneticky podmíněný problém většiny velkých a některých středních plemen je považována dysplazie kyčelních kloubů. Ta se však u krátkosrstých kolií příliš často neobjevuje, a když, tak nižších stupňů poškození. Naopak častým onemocněním vyskytujícím se u několika desítek plemen včetně kolie krátkosrsté je progresivní retinální atrofie (progressive retinal atrophy – PRA). Toto onemocnění se začne objevovat nenápadně a propuknout může v různém věku psa. Projevuje se šeroslepostí a s postupující chorobou postižený jedinec zcela oslepne. Dalším možným postižením očí krátkosrsté kolie je katarakta (KAT) a anomálie oka kolií (collie eye anomally – CEA). Ideální je první vyšetření očí na CEA provést mezi 5 a 8 týdnem věku štěněte, kdy ještě není možný problém překrytý pigmentem. Velkým strašákem je také epilepsie, kterou není zatím možné předem testovat – diagnostikovat.

Snad u všech plemen, kde se vyskytuje zbarvení blue merle, se chovatelé mohou potýkat s problémem zvaným MDR1 genu (multidrug resistence gene), což je spojováno s přecitlivělostí na určité léky. Při výběru léků je u psů s defektem MDR1 nutné věnovat zvýšenou pozornost složení léčiv. Smrtelnými pro ně je více než 10 druhů, nejznámějším problémem je složka ivermectin. Při testování na přítomnost či nepřítomnost delece 4 párů báze v obou alelách MDR1 genu se používá výsledek s písmeny N a P (např. P/P), ale také znaménka plus (+) a minus (-). (Např. +/+, nebo +/-, -/+ apod.). Zde však bohužel dochází k chaosu, neboť některá laboratorní pracoviště pod znaménkem minus (-) uvádějí jedince, kteří jsou zdraví a nenachází se zde gen MDR1, ale jiné pod stejným znaménkem, tedy např. minus, uvádějí postižení zvířete tímto genem. Každá laboratoř má svoji legendu k vysvětlení použití zkratek, písmen či znamének. Proto by měla být věnována velká pozornost celého textu znění výsledků (včetně legendy), nikoli jen několika znakům ve výsledku.

U kolií, tedy i krátkosrstých, se může objevit kožní onemocnění známé pod zkratkou DLE, často také ve spojení s  následným postižením známým jako „kolií nos“ (collie nose) nebo nasal solar dermatitis. Pokud je kolie postižena tímto ekzémem, následný vývoj může vést ke kožnímu onemocnění systemic lupus erythematosus (SLE), které se projevuje ohraničenými poraněními na kůži.

Degenerativní myelopatie psů, známá pod zkratkou DM, postihuje převážně starší psy. Postižený jedinec má problémy s pánevními končetinami a celkovým pohybem postupně přecházející v úplné ochrnutí. Toto onemocnění je dlouhodobě známé u německých ovčáků, v poslední době se objevuje i u jiných plemen.

Objevit se také může onemocnění očních víček a řas nebo i zánět na nose kolií (drobné zarudlé skvrny). Na českých stránkách příznivců krátkosrstých kolií najdeme velmi podrobně popsané nemoci včetně možnosti léčby či testování. Tyto uveřejněné informace sjednocené na jedno místo o konkrétním plemeni jsou pozoruhodné a záslužné.

Pokud bude některý chovatel tvrdit, že jeho plemeno je zcela bez zdravotních vad, nemluví pravdu. Každé plemeno se potýká s určitými genetickými problémy, někdy malými, jindy velkými, v různém množství i v různých státech. Bohužel, pokud chovatelé nebudou provádět alespoň základní zdravotní vyšetření a vyřazovat postižené jedince vysokého stupně z chovu, nebude se moci krátkosrstá kolie pyšnit titulem zdravé plemeno.

Spíše výjimečně se může objevit některé ze srdečních onemocnění anebo vrozená hluchota. V chovu se občas objeví také chudozubost (zejména absence P1 nebo P2). Tou je postiženo mnoho plemen a není to považováno za výrazný zdravotní problém. U některých plemen dokonce chybějící zuby nevnímají jako žádný problém nebo snad jen estetický. Dalšími občasnými problémy v chovu jsou např. příliš úzká spodní čelist, nesprávný tvar ušních boltců, určité problémy jsou i s nepříliš ideálním zbarvením srsti. Problémy jsou však i s délkou a kvalitou srsti, což je přisouzeno ještě poměrně nedávným křížením krátkosrstých kolií s dlouhosrstou. Mezi evropskými a americkými krátkosrstými koliemi se objevuje výrazný rozdíl ve stavbě těla i v typu hlavy.

Zajímavosti o zbarvení kolií

Platný standard FCI uvádí tři uznané barvy: sobolí s bílou, trikolorní a blue merle. Popis barev uvádí takto: Zlatá neboli sobolí zahrnuje všechny odstíny od světle zlaté po sytě mahagonovou nebo odstín sobolí. Světle slámová nebo krémová barva jsou vysoce nežádoucí. U trikolor zbarvení čili tříbarevné převládá černá se sytými tříslovými znaky na hlavě a končetinách doplněná bílými znaky. Zrzavý nádech na černé srsti je vysoce nežádoucí. U zbarvení zvaného blue merle převažuje jasná, stříbřitá modrá barva s černými skvrnami nebo s černě mramorovanou kresbou. Sytě tříslové znaky jsou žádoucí, ale jejich nepřítomnost není penalizována. Velké černé skvrny, břidlicové zabarvení nebo zrzavý nádech na vrchní srsti jsou vysoce nežádoucí. Všechny výše uvedené barvy se mohou vyznačovat pro kolie typickými bílými znaky. Obvyklá je tato kresba: celý nebo částečně bílý límec, bílá hruď, končetiny a tlapy, bílá špička ocasu. Na obličejové partii a/nebo na lebce se může vyskytovat lysina. V USA jsou známy také bíle zbarvené kolie. FCI, respektive země původu, se však od tohoto zbarvení kolií cela distancuje. Dne 28. 3. 2002 proto uveřejnila jasné stanovisko: „Kolie je anglické plemeno. Za tuto rasu je zodpovědný Kennel Club of London a pouze on jediný může do standardu přinést změny. Podle aktuálního znění standardu FCI je bílá barva vylučující vadou z chovu.“

Doporučuje se, aby jedinci v barvě blue merle byli vždy kříženi s trikolorním jedincem. Křížení se stejně zbarveným jedincem se nedoporučuje z důvodu zeslabení odolnosti narozených jedinců a křížení se zlatě zbarveným jedincem může přinést zcela nežádoucí zbarvení sable merle.

Pokud se ve zbarvení na první pohled trikolorního jedince objeví třeba i jen malá skvrna barvy blue merle, nejedná se o trikolora, ale o jedince v barvě zvané cryptic merle (typ zbarvení blue merle). Pokud toto chovatel u svých štěňat přehlédne, může se stát, že v dospělosti se tato/tyto skvrny téměř ztratí, což může být nebezpečné při použití tohoto jedince v dalším chovu.

Bílé znaky jsou obvyklé coby bílý límec, úplná nebo částečná bílá náprsenka, končetiny a tlapky, bílá špička ocasu. Na čenichu nebo lebce, či obojím, se může vyskytnout bílá lysina.

U kolií je dominantní zlatá barva nebolí sobolí s bílou (white/sable). Zlatá barva, která nese vlohu pro trikolorní zbarvení, se označuje „dark sable“. Trikolorní barva je recesivní ke zlaté.

Jak vypadá ideální představitel plemene?

Stavba těla se vyznačuje silou a aktivitou, bez známek těžkopádnosti a stopy hrubosti. Výraz krátkosrsté kolie je velmi důležitý. Pozorujeme-li významné znaky tohoto plemene, vyznačují se dokonalou vyvážeností a správnou strukturou lebky a nosní partie a velikostí, tvarem, barvou a uložením očí a korektně nasazenýma a správně nesenýma ušima. Pohyb je důležitým charakteristickým znakem tohoto plemene. Dobře stavěný pes nikdy nevytáčí lokty, přesto jsou přední tlapy při pohybu poměrně blízko sebe. Křížení končetin, kličkující nebo valivá chůze jsou vysoce nežádoucí. Při pohledu zezadu stojí pánevní končetiny od hlezenního kloubu k zemi paralelně. Při pohledu ze strany je pohyb plynulý. Silné zadní končetiny mají vydatný posun vpřed. Odpovídající prostorný krok je žádoucí, měl by být lehký a bez námahy.

Hlava musí být posuzována v poměru k velikosti psa. Při pohledu shora i z profilu se podobá tupému, čistě střiženému klínu s hladkými vnějšími liniemi. Lebka je plochá, zužující se plynule po stranách v hladké linii od uší ke špičce černého nosu, aniž by vyčnívaly lícní kosti a tlama působila tence a špičatě. Při pohledu z profilu probíhají horní linie lebky a obličejové partie paralelně a rovně a jsou stejně dlouhé. Jsou odděleny lehkým, ale patrným stopem neboli odsazením. Střed mezi vnitřními koutky očí představuje střed vyvážené délky hlavy. Konec hladkého, dobře zakulaceného nosu je tupý, nikdy hranatý. Hloubka lebky, od nadočnicových oblouků až pod okraj spodní čelisti, nesmí být nikdy nadměrná. Nos je zásadně černý, bez ohledu na zbarvení srsti. Velice důležitý bod, dodávající psovi půvabný výraz, jsou jeho oči. Ty jsou střední velikosti (v žádném případě nepříliš malé), poněkud šikmo uložené, mandlového tvaru, barvy tmavě hnědé, vyjma jedinců se zbarvením blue merle, u kterých jsou oči (jedno nebo obě, celé nebo částečně) modré nebo modře skvrnité. Výraz krátkosrsté kolie je plný inteligence, s živým a bystrým pohledem při naslouchání. Uši jsou středně velké, širší v nasazení, na lebce nasazené ani blízko, ani daleko od sebe. V klidu položené dozadu, avšak jakmile je vzbuzena pozornost psa, jsou otočeny dopředu a neseny zpola vztyčené, tj. přibližně dvě třetiny uší stojí vzpřímeně a horní třetina je překlopena přirozeným způsobem dopředu až pod vodorovnou linii přehybu. Čelisti jsou silné, s perfektním, pravidelným a kompletním nůžkovým skusem. Krk je svalnatý, silný, přiměřené délky a dobře klenutý. Hrudní končetiny jsou rovnoběžné, přičemž lokty se nestáčí ani dovnitř, ani ven. Kosti nejsou příliš silné. Pánevní končetiny jsou svalnaté, šlachovité, hlezna nízko posazená a silná. V porovnání s kohoutkovou výškou je trup trochu delší. Hřbet je rovný a pevný. Hrudník je hluboký, přičemž za lopatkami je značně široký. Tlapy jsou oválné, s dobře vyplněnými polštářky. Prsty na předních tlapách dobře vyklenuté, na zadních tlapách trochu méně vyklenuté a sevřené. Ocas je dlouhý, pevná část dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu. V klidu je nesen nízko se špičkou lehce zvednutou. Při vzrušení může být nesen výše, avšak nikdy ne nad hřbetem.

Srst je krátká, přiléhající, krycí srst je tvrdé struktury, s hustou podsadou. Srst nesmí být trimovaná ani stříhaná. Jsou tři uznávané barvy: sobolí + bílá, trikolor a blue merle.

Výška v kohoutku u psů se pohybuje mezi 56–61 cm a u fen 51–56 cm. Hmotnost je pro psy stanovena na 20,5–29,5 kg a feny 18–25 kg.