Rozela pestrá

Především bych rád řekl, že si vážím každého, kdo je ochoten prezentovat své názory a zkušenosti na stránkách odborného tisku. Můj příspěvek není rozhodně osobní invencí vůči žádnému z nich. Oba chovatele znám, s panem ing. Martínkem udržuji vztah, o kterém by se dalo hovořit jako o vztahu přátelském. A byl bych rád, kdyby to tak i nadále zůstalo.

Rád bych na tomto místě připomněl osobu Johana Gregora Mendela, který jako první r. 1865 publikoval závěry svých pokusů a objasnil zákonitosti dědičnosti. Následně byly potvrzeny dalšími světovými odborníky a jsou celosvětově uznávány jako Mendelovy zákony dědičnosti. Osobně o nich ani v nejmenším nepochybuji, ale znepokojují mě názory, které se snaží tuto teorii poopravit.

Primárním nedostatkem teorie, kterou ve svém článku obhajuje pan ing. Martínek je chybný výchozí předpoklad, že varianta rubino je základní mutací. Není to zde výslovně řečeno, ale vyplývá to z použitých zkratek a následných tabulek, na kterých je zřejmý původ z německého textu. Můžeme tedy hovořit o červené mutaci, přesněji o opalinové mutaci a lutino mutaci. Kombinací těchto dvou základních mutací vznikne varianta rubino nebo jinak řečeno, červené lutino. Je nutné si ale uvědomit, že obě mutace si dále zachovávají zcela odděleně a nezávisle dědičnost původního zbarvení. Můžeme tedy hovořit například o červeném samci, štěpitelném na lutino nebo o lutino samci, štěpitelném na červenou, ale je naprosto nesmyslné mluvit o červeném na rubino, nebo? vlastně říkáme, že zmíněný samec je červený a je štěpitelný na červenou a lutino. Stejné platí o lutino a rubino. Zde bychom prakticky hovořili o lutino samci, štěpitelném na lutino a červenou. Na tomto místě si ještě připomeňme, co rozumíme pod pojmem štěpitelnost. Jestliže mluvíme o štěpitelném jedinci, máme na mysli vlohu, která sice navenek není patrná, je pouze zaznamenána v jeho genové výbavě a je schopna se uplatnit na potomstvu při vhodném spojení a za určitých podmínek. Nutno podotknout, že se nemusí jednat pouze o vlohy pro určité zbarvení. V takových případech hovoříme o tak zvaném genotypu. Pokud ale hovoříme o fenotypu, máme na mysli vlohy, které jsou navenek patrné a v tom případě je nepřesné hovořit o štěpitelnosti.

Prohlédneme-li si tabulky výsledků páření a zohledníme připomínky k uvedeným zkratkám, lze v podstatě s výsledky souhlasit. Pod tabulkou č. 6 je neopodstatněná připomínka o výskytu skořicových a červenoskořicových dcer. Ty lze odchovat jen za předpokladu, že použijeme při páření samce kteří jsou zároveň štěpitelní na skořicovou. U rodičovských párů v tabulce č. 6 není uvedena.

Vyloženě problematická je tabulka č. 7. Výsledky páření v této tabulce musí být shodné jako v tabulce č. 6, protože páříme geneticky shodné rodiče. Autor tabulky zde vychází z předpokladu, že v prvním páření 1,0 st x 0,1 ru vznikají v potomstvu štěpitelní samci, kteří jsou schopni přenášet obě vlohy na další potomky současně. Ono tomu ve skutečnosti tak opravdu je. Oni jsou schopni přenášet obě vlohy současně, ale zároveň jsou schopni přenášet na potomstvo obě vlohy odděleně. Jednak o tom hovoří Mendelův zákon o volné kombinovatelnosti vloh a též výsledky chovatelské praxe. Mám to ověřeno ve vlastním chovu. Ono je to logické. Kdyby totiž teorie, kterou obhajuje pan ing. Martínek, byla pravdivá, tak by v podstatě nemohla vzniknout kombinace dvou mutací vázaných na pohlaví. Jsem toho názoru, že nejde dělat závěry z výsledků páření dvou, tří, pěti nebo i deseti párů. Zvláště, když si uvědomíme početnost odchovu, který bývá řádově v kusech.

Zaujala mě také poznámka pana Podpěry v předposledním odstavci. Uvádí zde, že konzultoval situaci s chovatelem rozel, který docílil odchovu lutino samce od páru 1,0 lutino / červenou x 0,1 červená. Chovatelé jsou ale také jenom lidé a lidé rádi přehánějí. Zároveň jsem si vzpomněl na všechny samce, které jsem za samce považoval jen do té doby, než začali snášet vejce. Doporučuji chovatelům, aby tuto informaci brali s rezervou. Takový kousek se jen tak někomu nepodaří.