Stehlík obecný - Carduelis carduelis Linaeus: 1. díl

1758, Syst., Nat., vyd. 10, str. 180, Evropa (Terra typica, upřesněno Hartertem do Švédska, 1903, Vögel pal. Fauna, str. 67.)

Nejpilnější zpěvák

Stehlík, nejpestřejší z evropských klecních ptáků, nejpilnější zpěvák, snadno ochočitelný a všeobecně známý ještě dnes, kdy se naši ptáci v klecích již téměř neobjevují. Kolik dnes nadšenců u nás drží stehlíka v kleci? Takové blázny snadno spočítáte. Dokonce ani mezi ornitology nenajdete mnoho takových, kteří je mají doma. Ještě před půlstoletím nemyslitelné. Když je tedy všeobecně známým, co vlastně chci o něm psát? Víme snad o něm všechno? Ale ne, všechno o něm zdaleka nevíme, otazníků je dostatek. A co bych chtěl psát? V žádném případě takové ty všeobecně se opakující věci jako je například neustále opisovaný vnější vzhled a podobně. K tomu nejlépe slouží fotografie. Ale i na jeho vnějším vzhledu se najdou sem tam nějaké vyjímky nebo otazníky a u těch bych se rád zastavil.

Zeměpisné formy stehlíka

Tak tedy. Naše literatura zeměpisné formy stehlíka nepopisuje, i když existují. Asi proto, že existence jiné zeměpisné formy než formy Carduelis carduelis carduelis -- stehlík obecný evropský (Klůz), se nepředpokládá. Všichni však vědí, že i u nás se objevují ptáci, kteří jsou poněkud větší a silnější, než je obvyklé. Můžeme to vysledovat i z některých údajů měření, zvláště křídel. Poněkud se rozcházejí starší údaje Klůze a novější údaje Hudce. Jak se zdá, ptáci, kteří se u nás v zimě objevují a přicházejí k nám ponejvíce směrem od severovýchodu, tedy z Polska až z Litvy, jsou větší a silnější postavy. Skoro to vypadá tak, že směrem od západu na východ se postava ptáků zvětšuje a maxima dosahuje u formy Carduelis carduelis major. Tato forma se však vyskytuje pouze na území Sibiře a to až východně od Uralu až po Altaj. Přirozený výskyt této formy na našem území lze téměř s naprostou jistotou vyloučit. Jak ovšem vypadá skutečný major? Tak o tom se můžeme jen dohadovat.

Bratr koupil pár stehlíků

Asi v listopadu loňského roku zakoupil bratr pár stehlíků, které z Ruska dovezla jedna naše dovozní firma. Jestli byli ptáci chyceni v okolí Moskvy, Kazaně nebo Jekatěrimburku, o tom ví jenom ten, kdo je chytil. Ten kdo je prodává bude vždy tvrdit, že to jsou majoři, neboť to je artikl. My můžeme asi věřit jenom tomu, že byli z Ruska. A tak jsem si je prohlížel. Zavolal jsem svému příteli, který dosti aktivně kroužkuje a on přinesl dva stehlíky, které drží doma jako volavce. Oba chycení u nás. Jeden z nich pak poněkud silnější postavy. Všechny ptáky jsme pustili do jedné klece a pozorovali je asi hodinu. Snažili jsme se najít nějaký rozdíl, něco, čím by se snad ptáci dali rozlišit na první pohled. Něco takového, jako, že když byste vyndali někde u Brna ze sítě chyceného stehlíka, abyste mohli říci, hele major. Ne, tak nic takového jsme neshledali. Jestli ti Rusové byli majoři, tak to nevíme, jak již bylo výše naznačeno. Jen jsme si všimli, že samice byla ještě lépe rozeznatelná, než se uvádí u našich ptáků. Vzadu za krkem na kříži byl samec jasně černý, zatímco samice byla tamtéž s výrazným hnědým tónem. Oba ptáci měli i výrazně černé špičky zobáků. Jak je to u našich ptáků? To je jedna z dosud neobjasněných věcí. Jsou ptáci jak se zcela světlými zobáky, tak i ptáci, kteří mají špičku zobáku černou. Ví se, že ptákům drženým v kleci zesvětlají nohy. Podle světlých nohou poznáte klecáka. Jestli ptákům v klecích zesvětlají i špičky zobáků, zatím nikdo nesledoval. Existují však i jiné rozdílné barevné znaky na opeření, které nejsou plně objasněné. Například Hudec v popisu píše: “Na černém křídle žluté pole, na letkách bílé špice”. Existují ovšem i ptáci, kteří takové bílé špice na letkách nemají. Jako doklad nám poslouží fotografie ze série výpravných knih, které vydávala Artia koncem osmdesátých let z pera Dr. Karla Šťastného. Tyto knihy vyšly v anglické, německé, francouzské, španělské a holandské verzi, bohužel ne česky. Je tam krásná fotografie páru stehlíků u hnízda, pták vpředu nemá na černém křídle bílé špičky letek. Je to samice. V této souvislosti stojí za to opět citovat některé starší autory. Jirsík pod čarou píše: Ptáčnické rozeznávání samečka a samičky podle bílých skvrn na křídle není spolehlivé. Jediný spolehlivý znak, který znám: Samečkové mají za hnědavými konci prsních peříček vždy žlutavý nádech, samičky nikoliv. Hudec s tímto názorem nesouhlasí, když píše: …hnědavé skvrny (žlutavý nádech pod dolním okrajem hnědých peříček není spolehlivý znak pro samce). 

Rozeznáváme samce podle Hudce

V současné době rozeznáváme samce podle Hudce jednak podle rozsahu červené barvy a hlavně podle žluté a černé barvy na třetí svrchní křídelní krovce, když žluť u samice nepřesahuje na vnitřní prapor. (překresleno). Kresba na hlavě pak je překreslena podle Škopka. Jestliže Hudec píše, že u samic jsou peříčka u kořene zobáku hnědá, což se zřejmě týká našich populací stehlíků, pak asi u východnějších populací mají samice nahnědlou barvu i vzadu na hlavě, na kříži. Říkám asi, protože jsme to pozorovali jen na jednom kuse. Jak je vidět, i na vzhledu tak všeobecně známého ptáka, jakým je stehlík, najdeme řadu věcí, které nejsou zcela objasněné. Jestliže víme, že někteří stehlíci nemají bílé špičky letek, pak ovšem nevíme, jaké asi procento je má či nemá, jestli se tento jev objevuje jen u samic nebo spíše u samic, jestli se to projevuje již u mláďat a položit bychom si asi mohli i více otázek. Zahájit takový průzkum je práce především terénních ornitologů, ale byl by to vhodný program k provedení i u případných dovozů, kde je možné zdokumentovat a změřit desítky kusů najednou.•podle Škopka

(pokračování příště)