Zoborožci

První zoborožci se na Zemi objevili před 15 miliony lety. Jejich současný areál rozšíření zahrnuje tropické oblasti Afriky na jih od Sahary a lesy jihovýchodní Asie a přilehlých ostrovů. Mnohé druhy se však dostaly na pokraj vyhubení a obývají jen velmi malá území, většinou v rezervacích či národních parcích.

Charakteristika

Přesto se některé menší druhy rodu Tockus a několik dalších, které jsou v Africe ještě relativně hojné, čas od času vyvážejí a dostanou se tak do voliér chovatelů.
V přírodě mají zoborožci značný význam pro život tropického pralesa. Živí se totiž plody stromů (a různou živočišnou potravou), jejichž pecky a různá nestrávená semena vylučují a roznášejí po celém lese, čímž napomáhají jeho obnově. Bohužel většina ze 48 druhů patří mezi ohrožené, z toho 6 druhů je velmi vzácných. Zoborožci přicházejí o své prostředí, jsou loveni pro svůj zobák a pestré peří nebo prostě jen pro maso.
Tato zajímavá skupina ptáků patří do řádu srostloprstých (Coraciiformes). Patří sem ještě 9 dalších, co do vzhledu velmi rozdílných čeledí, např. ledňáčkovití, momotovití, vlhovití atd. Jejich společným znakem je tzv. syndaktylie, tj. tři částečně srostlé prsty na noze.
Vzhledově podobní tukani a arasariové jsou ze řádu šplhavců (Piciformes). U nich první a čtvrtý prst směřují vždy dozadu jako u datlů.

Systematika zoborožců

Afrotropická oblast
rod TOCKUS - 14 druhů
např. Zoborožec rudozobý (Tockus erythrorhynchus)

rod CERATOGYMNA - 7 druhů
např. Zoborožec křiklavý (Ceratogymna bucinator)

rod BUCORVUS - 2 druhy
Zoborožec bělovlasatý (Berenicus albocristatus)

Orientální oblast
rod TOCKUS - 2 druhy
např. Zoborožec indický (Tockus griseus)

rod BERENICORNIS - 1 druh
Zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus)

rod PTILOLAEMUS - 1 druh
Zoborožec hnědý (Ptilolaemus tickelli)

rod ANORRHINUS - 1 druh
Zoborožec chocholatý (Anorrhinus galeritas)

rod PENELOPIDES - 2 druhy
např. Zoborožec celebeský (Penelopides exarhatus)
rod ACEROS - 5 druhů
např. Zoborožec himalájský (Aceros nipalensis)

rod ANTHRACOCEROS - 5 druhů
např. Zoborožec sulský (Anthracoceros montani)

rod RHINOPLAX - 1 druh
Zoborožec štítnatý (Rhinoplax vigil)

rod BUCEROS - 3 druhy
např. Dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros)

Australská oblast
rod ACEROS - 3 druhy
např. Zoborožec žlutokrký (Aceros cassidis)

Areál

Přirozeným prostředím většiny afrických druhů jsou savany, ostatní obývají deštné pralesy. Jsou většinou stálí a jejich život se odehrává na omezeném území. Některé menší druhy mnohde obývají teritoria velká několik hektarů, ale na druhé straně, jiné pro sebe zaberou až desítky čtverečních kilometrů. Některé druhy jsou toulavé - při nepřetržité cestě za potravou překonávají značné vzdálenosti, a dokonce přelétávají mořské průlivy mezi ostrovy.
Obyčejně jsou zoborožci střídmě zbarveni s převahou černé, šedé, bílé a hnědé barvy. Zato jejich zobáky, ale také oči a zvláštní kožnaté lysiny kolem oka, u zobáku nebo na krku bývají nápadné - často červené, modré, žluté nebo zelené. Velmi pěkně je zbarven vzácný zoborožec himalájský (Aceros nipalensis) nebo zoborožec žlutokrký (Aceros cassidix) z parku Dua Saudara na Celebesu.
U všech druhů je vyvinut pohlavní dimorfismus a problémem nebývá podle zobáku rozpoznat i stáří ptáků. Samci jsou vždy větší než samice, s mohutnějším zobákem, výraznějším zbarvením, případně většími lysinami. Mezi zoborožci najdeme druhy velké, vážící až 4 kilogramy, ale také střízlíky o váze 150 g.
Všichni se ozývají nápadným a daleko slyšitelným křikem, přičemž jednotlivé druhy lze při troše zkušenosti rozlišit. Některé drobnější druhy rodu Tockus, zvané tako, kvokají. Velké druhy zase houkají, hýkají, chechtají se a někdy dokonce děsivě řvou, až tuhne krev.
Zvláštním projevem je svištivý zvuk, který vydávají za letu. Ten vzniká v místech, kudy prochází vzduch mezi letkami v křídlech. Zoborožcům chybějí spodní křídelní krovky, což je jeden ze základních znaků skupiny, a tak při kořenu letek mají nezvyklé otvory.
Nejzajímavější kapitolou zoborozčího života je jejich hnízdění. K němu si vybírají dutiny ve stromech, některé druhy i ve skalách. Od samého počátku se samice samy rozhodují pro dlouhou izolaci a zazdívají za sebou zevnitř vchod do hnízdní dutiny tak, že ponechají volnou jen úzkou štěrbinu. Jako materiál při tom používají bláto a zbytky výkalů či potravy. Výsledek připomíná nekvalitní, ale tvrdé zdivo. Většinou jim při tom pomáhá samec přinášením materiálu nebo dokonce zděním z vnější strany. U některých druhů samec polyká bláto, které se ve voleti smísí se slinami, vzniklé hrudky pak vyvrhuje samici do hnízda.
Zazděná samice je po několik týdnů zcela odkázána na svého partnera. Ten jí trpělivě donáší potravu. Jedná se o různé plody, bobule, drobné obratlovce včetně agam, gekonů, netopýrů, hadů a dokonce i mláďat jiných ptáků, hmyz, velké štíry a jiné. Ale ne vždy se zavděčí, protože podle pozorování zoologů si samička potrpí na pestrou stravu, a když sameček přináší stále stejné druhy potravy, stane se, že mu ji nespokojená samička zase vyhodí zpět.

Rozmnožování

Menší druhy snášejí až 6 bílých vajec, velké pak méně, mnohdy jen 2. Samice na nich sedí skoro 4 týdny (u velkých druhů 45 dnů). V dutině zůstávají mláďata od 45 do 80 dnů.
U menších druhů samice asi 3 týdny po vylíhnutí mláďat zevnitř rozbije zobákem zdivo a dutinu opustí. Polovzrostlá mláďata se uvnitř sama (nebo za pomoci dospělých ptáků) znovu zazdí. Rodiče je pak společně krmí, a teprve když usoudí, že jsou dostatečně samostatná, vypustí je ven.
U velkých lesních zoborožců opouštějí samice dutinu až společně s mláďaty, zazděné tedy stráví v dutině téměř 5 měsíců. Během této doby také přepelichají, přičemž jim dlouhé letky vypadají hned při snášení vajec a narostou až těsně před tím, než opustí hnízdo. Je to velice praktické, protože dlouhá pera by jim ve stísněných podmínkách dutiny vadila a špinila by se. V zazděném hnízdě se ptáci musejí vypořádat i s některými problémy: např. s vylučováním. Samice to řeší jednoduše - pozvedne zadní část těla ke štěrbině a prudce a dokonale přesně vystříkne proud tekutého trusu z hnízda ven. Půda pod hnízdem tak brzy nese neklamné stopy této činnosti. Odrůstající mláďata to zkoušejí také, ale při prvních pokusech se často stává, že štěrbinu minou a pokálejí hnízdo. Jejich matku to ovšem nevyvede z míry, trus posbírá do zobáku a vyhodí ho ven. Zoology také zajímalo, jak tito uvěznění ptáci získávají vodu. Nakonec dospěli k závěru, že nejspíše vůbec nepijí a že jim stačí tekutina obsažená v potravě.
Některé velké druhy afrických zoborožců hnízdí ve volných společenstvích, v nichž se na odchovu mláďat vedle samců (či rodičů) podílí ještě řada jakýchsi svobodných nehnízdících ptáků. Snad se jedná o nedospělé jedince, kteří se tak údajně připravují na své budoucí rodičovské poslání. Tito pěstouni hrají důležitou roli, protože někdy dovedou zastoupit samce v případě, že uhyne. Toto bylo pozorováno hlavně u zoborožců kaferských.
Tito velcí, až 4 kg těžcí ptáci nemají ve své domovině prakticky žádné nepřátele, protože díky svému mohutnému zobáku a své bojovnosti budí náležitý respekt. Kvůli tomu se jako jediný druh ze všech zoborožců nezazdívají.
Samostatnou kapitolou všech zoborožců je ZOBÁK, který určitým podobenstvím s rohy dal této čeledi jméno. Jeho velikost je v poměru k hlavě a tělu neuvěřitelná, skoro by se zdálo, že pták ho neunese, natož aby s ním dokázal obratně létat mezi větvemi v korunách stromů. Zobák je však překvapivě lehký, neboť je uvnitř dutý, vybavený rohovitými vzpěrami. S lebkou vytváří kompaktní celek, ale přece jen má svou váhu. Aby ho pták unesl, slouží mu k tomu mohutné krční svaly a také první dva krční obratle, které jsou srostlé. To je u ptáků zcela ojedinělý úkaz. Některé druhy mají na vrchní straně zobáku jakýsi hřeben, který ve své původní podobě zpevňoval zobák po celé jeho délce.
Tam, kde se zachoval, plní svou funkci dodnes, jinde téměř zanikl a na jeho místě zůstal jen jednoduchý výrůstek. Hřeben ale může být u některých druhů užitečný i jinak. Například u zoborožce hrubozobého (Ceratogymna atrata) je jakýmsi ozvučným zařízením, s jehož pomocí pták zesiluje svůj dost nemelodický hlas.
Mimořádně vyvinutý hřeben u zoborožce štítnatého (Rhinoplax vigil), ale také u zoborožce řasnatého (Aceros undulatus) a zoborožce černohlavého (Aceros corrugatus) je tvořen souvislou rohovinou, takže lebka představuje více než 11 % hmotnosti těla.

Závěrem

Závěrem lze říci o této zajímavé a ojedinělé skupině ptáků, že nikdy nebude mezi chovateli příliš rozšířená. Je to způsobeno jednak ne moc snadným chovem a odchovem, ale i vcelku řídkými dovozy. Chovatel se asi nejsnáze dostane k africkým druhům rodu Tockus, kterí jsou velikosti asi straky, a mezi chovateli jsou známí jako tokové. Ještě jsou poměrně hojní a některé státy je stále vyvážejí. Horší situace je v jižní Asii, kde tamní tropické pralesy mizejí závratným tempem a s nimi i pozoruhodní ptáci, kteří jinde žít nemohou. Z tamních oblastí už za chvíli nebude co dovážet. Mnoho států však zakázalo jejich vývoz a tím snad zabránilo úplnému vyhynutí některých druhů zoborožců. Teď jenom zbývá jediné, zakázat také kácení pralesů a postarat se o jejich obnovu. Protože jedině tak mají asijští zoborožci šanci na přežití.

Literatura:
A. Gosler: Atlas ptáků světa
J. Hanzák: Velký obrazový atlas ptáků
Časopis ABC: Ptáci s krumpáčem
Zazděná manželka