Český voláč sedlatý rousný
V nepříliš obsáhlé skupině velkých vysokonohých voláčů, které známe převážně v anglické kresbě, se kresebnou jedinečností vyznačují hanáčtí voláči, chovaní v pštrosí kresbě a voláči sedlatí rousní. Český voláč sedlatý rousný je dnes chován zejména v Německu (pod názvem voláč obrácenokřídlý) a v České republice, ale také v řadě jiných evropských i mimoevropských zemích.
Popis
Sedlatou kresbu považujeme za jednu z nejatraktivnějších, přičemž ji lze popsat následovně. Na barevném holubu jsou bíle zbarveny hlava, křídla, vyjma sedlovitého vykrojení v hřbetní části, nohy včetně rousů a stehen a také břicho. Voláči sedlatí rousní mají na čele větší barevnou kapku. Tato zasahuje téměř k očím, od kterých ji odděluje asi 1 mm široký proužek bílých pírek, nesmí ale přesahovat až pod linii zobák-oko, kde by vytvářela tzv. vousek. Majestátně vznešenou postavu těchto okrasných holubů zvýrazňují asi 18 cm dlouhé nohy, zdobené velmi dlouhými talířovitými rousy se supími pery. Dále plemeno typizuje protáhlá hrudní partie a krk, na kterém se nachází mohutně vyvinuté hruškovité vole. Postava je nesena s výraznou elegancí poměrně zpříma a její velikost se pohybuje kolem 44 cm.
Celkovou krásu plemene a jeho kresby nejlépe zachycuje holub na fotografii (holubice z chovu J. Svozila, Pavlov). Fotografie bohužel nemůže vystihnout další plemenná specifika. Těmito jsou stálá důvěřivost k chovateli a úžasný temperament velkých, po generace drezůrovaných voláčů. Zcela nevšední atraktivitou upoutá hejno sedlatých rousných voláčů na pěstěném trávníku před holubníkem. Většina současných chovů je však vedena voliérově v prostorných komorových holubnících, vybavených velkými individuálními sedačkami, a to zejména v SRN. Přesto lze konstatovat, že sedlatí rousní mohou být chování v příhodných podmínkách volně a je to dáno i tím, že prakticky nezalétají dál než do bezprostředních ploch před mateřským holubníkem či na jeho střechu.
Chov
Běžný chov, respektive odchov, nevyžaduje chůvky a další specifika. Cílevědomí chovatelé však činí některá opatření k usnadnění odchovu holoubat a mezi ně řadíme i využití chůvek. V tomto směru jsou velmi vhodní u nás značně oblíbení kalifornští holubi, jejichž velikost, plodnost a pečlivost zaručuje optimální vývin mláďat velkých voláčů. Při hnízdění používáme podobně jako u jiných vysokonohých voláčů vyšší a větší hnízda. Docílení bezchybné kresby těchto holubů je poměrně náročné a chovatel „pracuje“ převážně s jedinci, kteří vykazují dílčí kresebné nedostatky. Pro dosažení špičkově kreslených výletků a dobré vyváženosti ostatních plemenných znaků je zapotřebí vlastnit alespoň 6 – 8 párů, které sestavujeme pomocí tzv. vyrovnávacího klíče. Tak například k holubici s širší kapkou dáme partnera s užší kapkou a podobně vyrovnáváme nedostatky partnerů i v případě nerovnoměrně utvářených typových znaků a dalších specifik. Sedlatí rousní se u nás v současnosti chovají v pěti barevných rázech. Nejkvalitnější jsou žlutí a červení, kde je znát přísun zahraničního materiálu, ale chovají se i černí, modří a stříbřití. U posledně jmenovaných rázů dotváří výjimečnost sedlaté kresby i tmavý horní zobák, zatímco u žlutých a červených je celý zobák světlý.
Z chovu nekompromisně vyřazujeme nefigurální jedince, pozornost věnujeme holubům s bílým kostřecem, otevřenými zády, příliš kříženými křídly, ale i těm s vodorovnějším držením těla, třepenitým opeřením, jedincům s krátkým krkem, rousy a nohami či s širokými ocasy nebo uvolněnými ocasními pery. Rovněž tak trestáme veškeré vady volatosti a výskyt červených obočnic. Špičková holubice by se volatostí měla blížit holubům.
Chov je obtížný nejen z hlediska zachování celoroční výtečné kondice holubů, ale také nutností importování chovného materiálu ze zahraničí(SRN). Začátečník se rovněž neobejde bez potřebných informací o chovu, odchovu, vystavování a šlechtění. Chov sedlatých rousných voláčů je obtížný již jen faktem, že mají bíle zbarvené rousy, které vyžadují precizní čistotu celého zařízení a nutná je i předvýstavní příprava rousů a supích per. Při procesu posuzování bereme zřetel i na stáří holubů. Starší jedinci mají silnější postavu a také bohatější pernatý fond, které vyvolávají dojem nižších nohou než u vyspělých výletků.
Původ
Co lze krátce říci o původu sedlatých voláčů? Po celé generace bylo toto plemeno našimi holubáři nazýváno český voláč sedlatý rousný. Přídomek český charakterizoval fakt nesčetněkrát zobrazený ve staré české literatuře, ale také v literatuře německé z přelomu 19. a 20. století (např. Lavalle a Barth). Zmíněné prameny shodně tvrdily, že plemeno vzniklo v Rakousku (Uhersku), konkrétně na území Čech. Ovšem již před sto lety byli sedlatí rousní nejvíce chováni v Sasku a Durýnsku a jak je v Německu obvyklé, využili této oblíbenosti němečtí autoři a místem původu (či rigorózněji typového zušlechtění) označili výše uvedené německé spolkové země a plemeno vedou jako německé. Přes tyto silné tlaky stále nazývají všichni naši současní chovatelé i odborný tisk toto plemeno, a to zřejmě zcela po právu, českými voláči sedlatými rousnými.
V sedlaté kresbě, avšak bez čelní kapky, se chovají i voláči gentští, původem z Belgie. Jejich postava je rovněž charakteristická velkým voletem a zdobena dlouhými rousy, ovšem držení těla je výrazně vodorovné.
