Hýl alpinský (Rudopláštíkový) – Carpodacus rhodochlamys (Brandt, 1843)

Tohoto ptáka popsal Brandt v roce 1843 v bulletinu carské akademie věd vydávaném v Petrohradě. Informace o příslušné publikaci najdeme bohužel přeložené do angličtiny a většinou ještě ve zkratkách, takže nelze přesně říci, jak se vlastně správně jmenovala. Místo původu popisovaného vzorku je uváděna Sibiř. Dodatkem je řečeno, pravděpodobně pohoří Tarbagatai. Informace zřejmě nebudou dostatečné, takže anglické prameny uvádějí ještě upřesnění, které pak vyšlo z pera Korovina v roce 1934 v bulletinu Středoasijské university v Taškentu.

Původ

Také pojmenování české již má svá synonyma. Ptáci se k nám dostali ze Střední Asie, nejspíše z Uzbekistánu, v poslední čtvrtině minulého století ve výstavních kolekcích ptáků z tamní oblasti. První taková kolekce byla vystavována v pražské botanické zahradě, tuším, že to bylo v roce 1976. Jako vystavovatelé byli uvedeni chovatelé z Taškentu a Alma-Aty. V této kolekci byl také jeden pár těchto exkluzivních ptáků. Bohužel samec transport nepřežil, takže jsem mohl tenkrát vyfotografovat pouze samici. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby tehdá nebyl k disposici jako vzorek mrtvý samec, nebyli bychom vůbec schopni určit druh. Důvod můžete na fotografiích vidět sami. Samice svým zbarvením je velice nenápadná a samce nijak nepřipomíná. Doktor Pavel Pecina sepsal tenkrát pro časopis Vesmír několik článků o ptácích Střední Asie a zvolil pro ně české pojmenování hýl alpinský. Vzhledem k tomu, kde tito ptáci žijí, pokládám toto pojmenování za velice přiléhavé. Tak zvané nové české pojmenování ptáků, které vyšlo koncem minulého roku, uvádí pojmenování hýl rudopláštíkový. Je to jen otrocký překlad anglického jména těchto ptáků Red-manted Rosefinch. To je jméno, které nepokládám za nijak geniální, ostatně si to můžete sami zkontrolovat podle fotografie. Kdyby snad byla červená barva zad skutečně výrazným určujícím znakem, no prosím, ale ono tomu tak není. Navíc v horských oblastech Střední Asie a v oblastech navazujících, myslím tím Mongolsko, západní Čínu nebo Tibet, se vyskytuje několik dalších, velmi příbuzných druhů ptáků tohoto rodu, takže volba pojmenování a vůbec jejich určení je krajně obtížné. Ruština zná tyto ptáky také pod dvojím pojmenováním. Buď se jim říká rozovaja čečevica nebo arčovaja čečevica. Pojmenováním čečevica nebo při bližším označení obyknověnaja čečevica je označován hýl rudý. Pro pořádek mohu ještě dodat, že hýl, kterému my říkáme růžový, je v ruštině jmenován jako sibirskaja čečevica. Jedno z ruských jmen, totiž arčovaja čečevica, jasně určuje výškové pásmo hor, ve kterém tito ptáci žijí. Připomeňme si, jak je tomu u nás. V horách bývají obvykle lesy, které pak s vyšší nadmořskou výškou řídnou a přecházejí v porosty zakrslé borovice, kosodřeviny. Nad kosodřevinou jsou pak tak zvané alpinské louky. Jen nejvyšší naše hory jako jsou Krkonoše nebo Jeseníky mají porosty kleče neboli kosodřeviny. Jelikož jsme poněkud severněji, než leží Střední Asie, začínají zakrslé porosty v relativně malých výškách vzhledem k poměrům, které panují tam. Navíc, ve středoasijských horách je zakrslá borovice, kleč neboli kosodřevina, nahrazena porosty jalovců, kterým se říká arča. Takže ruské jméno nám dobře lokalizuje oblast, ve které bychom měli ptáky hledat.

Systematika

Vůbec celé toto společenstvo hýlů je pro systematiky málo stravitelným soustem a panují tudíž značně rozdílné názory. V novém českém názvosloví byl použit systém, který tyto ptáky řadí do jednoho rodu Carpodacus. Vyjmenovává celkem 21 druhů tohoto rodu, včetně našeho hýla rudého Carpodacus erythrinus. Toho však můžeme najít v jiných systémech pod jiným jménem, například jako Erythrina erythrina. Také našeho, dnes popisovaného hýla, můžeme najít i pod jinými jmény, například v rodu Procarduelis. Ale i v dalších rodech, které jsou vlastně rodovými synonymy, Pyrrha, Propasser nebo Phoenicospiza. V této souvislosti mi připadá velmi úsměvné letošní rozhodnutí kongresu C. O. M., že nadále se musí vystavovaní ptáci uvádět kromě názvů v některém světovém jazyce i jmény vědeckými. Bude to asi docela zajímavé. Oni se totiž systematikové jaksi samovolně šikují, řekněme do národních škol. Co říkají Angličané, s tím Němci zásadně nesouhlasí a naopak. Takže se může i stát, že vám řeknou: ten pták je špatně přihlášen, je diskvalifikován!

Lumping

Pro chovatele může být tak zvané shrnování neboli lumping, to je řazení povícero druhů do jednoho rodu, nevýhodné. Automaticky si ke stejnému rodu přiřadíte blízkou příbuznost a tudíž i stejné podmínky, jak se máte o ptáky starat. Jenže ono tomu tak není. Například rod Carpodacus je v jiných systémech rozčleněn na více rodů. Takové rody by měly být uváděny potom jako podrody, aby to něco signalizovalo. Abyste se k ptákům chovali rozdílně, protože chcete přeci dosáhnout odchovů. Třeba hýl rudý je přísně tažným ptákem, který zimuje až někde v Indii a tudíž není vhodné jej zimovat v našich podmínkách ve venkovních voliérách. Navíc samci se vrací ze zimovišť dříve jak samice. Musíte tedy na jaře nejprve umístit ve venkovní voliéře samce a až tak o týden později k němu přidat samici. Oproti tomu hýl alpinský tažný není a z vysokých hor sestupuje v zimě do nižších poloh jen zřídka. Proto se také dostává do zajetí jen vzácně. Kdo by se také šplhal v zimě do pustých hor, aby chytal tyto ptáky? A v létě se ptáci přeci nechytají, jednak špatně snášejí zajetí, jsou přeci v toku a další překážkou samozřejmě je, že žijí v této době jen po párech.

Výskyt

Hýl alpinský se vyskytuje v horách Střední Asie ve třech zeměpisných formách. Formu nominátní Carpodacus rhodochlamys rhodochlamys máme na našich fotografiích, takže si ji nemusíme popisovat. Dále je popisována forma Carpodacus rhodochlamys grandis. Tato forma by podle Wolterse mohla být, sice s otazníkem, považována i za samostatný druh. Je poněkud větší a je namalována s hnědými zády, tam chybí červené zbarvení a tmavá kresba na hlavě zdá se být poněkud tmavší, výraznější. Pokud se dá těmto malůvkám věřit. Ten, kdo vlastní knihu P. Clementa, může srovnat naší fotografii s malovanou podobou a snadno zjistí, že malovaná samice má úplně jiný tón zbarvení. Clement potom uvádí ještě formu C. r. kotschubeii, kterou uvádí od Altaje jižně až po severní Pamir a v ruském Turkestánu. Formu nominátní lokalizuje na Ťan-šan, ruský i čínský Turkestán asi po 71 stupeň východní délky, severně po Džungarský Ala-tau, Tarbagataj, západní Altaj a severní Mongolsko. Forma grandis má jižnější výskyt a to Hindukúš, severní Afganistán, Beludžistán, Karákoram, severní Pákistán, západní Himaláje, Kašmír a severní Indii.

Clement uvádí, že v létě jej najdeme v horách v rozmezí od 2720 m až po 4900 m. Že je to zajímavé číslo? Jak potom uvádí Kovšar, který tohoto ptáka pojmenovává jako arčovuju čečevicu, což je hýl jalovcový, již podle svého jména je tento pták svázán s porosty jalovců. Tyto porosty se pak vyskytují v různých oblastech jeho rozšíření i v různém rozmezí nadmořských výšek. Například v Talaském Ala-taji od 1900 m do 2800 m, ve vnitřním Ťan-šanu do 3900 m. Vyšší nadmořskou výšku neuvádí. Ptáci vedou kočovný život. Protože semena jalovců jsou, podobně jako u dlasků jalovcových, významnou složkou jejich potravy, vyskytují se především tam, kde je právě dobrá úroda. V době neúrody se stěhují jinam. Je to něco podobného jako u naší křivky obecné. Kovšar uvádí z určitých oblastí vcelku přesná čísla z pozorování v po sobě následujících letech. Říká také, že tito hýlové hnízdí poměrně blízko sebe, obvykle jsou hnízda od sebe vzdálena 50–70 metrů. V jednom příznivém roce začal jeden pár stavět hnízdo od dvou dalších hnízd ve vzdálenosti 20 a 70 metrů. Hnízda nacházel ponejvíce na jedlích v nevelké výšce a v keřích jalovců. Základ hnízd je stavěn nejprve ze silnějších větviček jedlí a jalovců, potom ze slabších větviček, kůry, suché trávy, lýka, mechu, lišejníků, srsti. Páry se sestavují někdy již koncem března, většinou však v dubnu. Hnízdo staví samice, samec ji pouze doprovází. Snůška činí v průměru 4 vejce. Obvykle hnízdí v červnu až červenci, přičemž nejvíce hnízd bylo nalezeno v poslední třetině června a první třetině července. V první třetině srpna již jen zcela výjimečně. Mláďata jsou krmena na hnízdě 16 až 17 dní, ale po opuštění hnízda jen krátkou dobu. Je popisován případ, kdy výstavba hnízda začala 2. června a mláďata toto hnízdo opustila 18. června. Mláďata obvykle krmí oba rodiče, v několika případech však bylo pozorováno, že krmila jen samice.

Hýl v Čechách

U nás nejsou s chovem v zajetí žádné zkušenosti. Ptáků se k nám dostalo jen minimální množství. Na fotografii samce jsem musel čekat dobře patnáct let. Bylo to až začátkem devadesátých let. To již chovatelé z Ruska dodávali ptáky přímo do Německa a za ceny, které jsme u nás nemohli zaplatit. Je to škoda, protože v našich podmínkách by bylo možné ptáky chovat celoročně ve venkovních voliérách a dosahovat odchovů by bylo docela dobře možné. Jsem vcelku rád, že jsem nějaké fotografie nakonec mohl udělat a mohu Vám je představit spolu s tím, co jsem vyčetl. Musím se však přiznat, ta azbuka mi už moc nejde.